Dnešní povídku pro vás napsala Hvitsymre. Za kým se podíváme tentokrát? Za jedním z nejznámějších osminohých stvoření Ardy. I bytosti temnot občas touží po příjemné společnosti, zejména v čase svátků...
Večeře
Právě se vrátila z poslední úzké chodbičky, kde rozvěšovala mimo jiné zvonečky, ale především kousky brnění. Dělala to tak léta, už od… chtělo by se říct nepaměti, ale vlastně od doby, kdy k ní zabloudilo ubohé stvoření na Štědrý den.
Byla tenkrát děsná zima, taková ta, co by z ní bolela kolena, kdyby Odula nějaká měla, takhle se jen střídavě chvělo mrazem všech jejích osm tenkých nohou. Byla zvyklá, že kořist křičí, brání se či naříká, ale tahle se chovala divně.
"Ty mne nesníš." řeklo polapené stvoření poměrně vyrovnaným tónem. To Odulu tak překvapilo, že stvoření mělo šanci mluvit dál: "Jsou Vánoce. A to se dějí zázraky, takže…"
Snědla ho.
Ale pořád jí to vrtalo hlavou. Co jsou ty Vánoce zač, že její oběť věřila, že ji připraví o oběd. Musí to být něco vskutku mocného. A tak se rozhodla, o tom zjistit co nejvíce. Od té doby s každou svačinou i večeří vedla rozhovory o tom, jak funguje ta pochybná doba Vánoc.
Teď seděla Odula u stolu. Na něm sváteční ubrus, který vyrobila z křidélek vpletených do pavučin. Odrážely se v něm poslední zbytky denního světla. Prostřeno měla pro dva. Tak jak se má, kdyby přišel host. Třeba ještě někde žije někdo z příbuzných, a jestli je šance, že se s ním shledá, tak jedině v tento čas.
Přestože někde hluboko v sobě věděla, že nikdo nepřijde, někde ještě hlouběji se jí jako klíště držela naděje, taková ta drobná ale nezničitelná, která je snad v každé živé bytosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat