Poslední Slunovrat u Galadriel

Dnes tu máme oproti původnímu kalendáři menší změnu (jak už to tak bývá zvykem) a místo hobitích příhod je tu pro vás elfí povídka od Lilien. Ale nebojte, na původně slibovaný příběh hobitky Máji taky dojde.

Co nám k dnešní povídce řekne autorka?

Loni se tu ode mě objevila povídka z Temného hvozdu, kde krom Thranduila a Legolase vystupoval i Thranduilův mladší bratr Beriadan (což. jak jistě víte, je autorská fantazie;). Letos tu mám něco z doby těsně po Válce o Prsten. A aby vám fantazie lépe pracovala, pusťe si TOHLE. Před nebo po přečtění...

---

Poslední Slunovrat u Galadriel

Prolog

Unavený jezdec mířil vzhůru po mostu, který jediný ho už dělil od skrytého královského sídla v Temném Hvozdu. Ani ho nepřekvapilo, že se před ním jedno křídlo obrovských dveří samo otevřelo. Věděl, že král Thranduil o něm už určitě dávno ví. Jeho hlídky sice nespatřil, ale věřil, že i v tento mlhavý listopadový den jsou venku a pečlivě střeží královskou cestu.

Seskočil z koně a pokusil se oprášit plášť a uhladit si vlasy. I tak ale tušil, že bude vypadat jako poslední z královského dvora, přestože ve vlastní domovině se řadil mezi výše postavené šlechtice. Když vstoupil do trůnního sálu, ani se už nenamáhal. Prostě předá dopis a vyhledá volnou komnatu, kde snad bude moci smýt prach z cest a odpočinout si. Pohlédl k trůnu, kde seděl král Thranduil. Přesně tak vznešený a chladný, jak se o něm říkalo. Beze slova natáhl ruku a převzal složený list.

"Můžeš jít." Hlas s jasnou intonací někoho, kdo je zvyklý na absolutní poslušnost. "Ukažte mu komnatu, kde může přespat. Ráno vyrazí s odpovědí zpět."

Počkal, až posel odejde. Pak otevřel list a začetl se…

...tak Galadriel ho zve na slavnosti Slunovratu. Jak vstřícné gesto. Prý by ráda viděla spojenectví temnohvozdských a lorienských nejen v časech nejtěžších na bitevním poli. Jenže on není na bratříčkování s Noldor zvědavý. Už sahal po peru, aby napsal zdvořile odmítavou a jen lehce sarkastickou odpověď, když v tom ho něco napadlo. Zlomyslně se pousmál. Chtějí mít na slavnostech někoho z Oropherova rodu? Proč ne. Ať se pak sami rozhodnou, jak moc se chtějí družit.

Ranní světlo zastihlo posla už na cestě. Nebyl zvyklý příliš vyspávat a navíc v těchto téměř zimních dnech v Temném hvozdu slunce vylézalo zpod mraků až v půli dopoledne. Držel se hned za svým průvodcem, kterého mu Thranduil přidělil s tajemným úsměvem. Prý se víc dozví až na určeném místě. Projížděli krajem lesa, který se postupně měnil na přívětivé mýtinky, pokryté jinovatkou. Posel se zasnil a tak ho překvapilo, když najednou zůstal sám na pěšině, která směřovala ostře vzhůru k vrcholu kopce lemovaného skalisky. Seskočil z koně a prodíral se nízkým porostem vzhůru.

"Odložil bych ty zbraně, být tebou", zasyčel vedle něj hlas a do zad ho dloublo něco ostrého. Posel ztuhl. Opatrně vytáhl meč a položil ho vedle sebe. Ten vzápětí zmizel. Z houští se vynořil urostlý průzkumník v kápi. Mlčky si ho změřil. Pohledem se zastavil na zdobené brašně se znakem paní Galadriel, kterou měl poslův kůň přehozenou přes sedlo. Pokývl a ukázal na cestu vzhůru. Posel zaraženě vyrazil naznačeným směrem. Udýchaně stoupal vzhůru a doufal, že snad už bude brzy na místě. Náhle křoviny ustaly a jemu se otevřel pohled na mýtinu, kde plál oheň. Co nečekal, bylo bohatě vyřezávané dřevěné křeslo, na kterém s jednou nohou přes opěradlo seděl relativně mladě vypadající elf v lovecké tunice, lemované liščími kožešinami, s kaštanovými vlasy propletenými pírky. A popíjel...něco, co rozhodně vonělo jako...káva? Poslův výraz byl asi docela čitelný, protože elf se pobaveně zvedl a zamířil k němu.

"Nechceš se posadit příteli? Čirou náhodou tu mám právě uvařenou várku nápoje, co tě určitě postaví na nohy. To jsou ty naše výpravy směrem k Haradu, tam jeden vždycky nějak záhadně získá spoustu pokladů..." usmál se šibalsky. Posel se nevěřícně chopil nabízeného šálku. Tohle je vůdce proslulého komanda Stíny Lórienu, kterým umbarští straší děti, haradští raději mlčí, skřeti většinou nestihnou ani hlesnout, hraničáři o nich vyprávějí hrdinské příběhy a elfové neví, co si mají myslet?

"Představoval sis nás jinak?" zazubil se elf, jako by mu četl myšlenky. "Čekals, že tu už od rána bude kolovat medovina? Nebo že tě budu vyslýchat s dýkou u krku a u toho ukusovat veverčí pečeni? No, kdybys po tom toužil…" zadíval se na posla, v ruce se jako zázrakem objevila krátká čepel a v očích mu pobaveně zajiskřilo.

"Můj pane," lehce se zakoktal posel, "nesu list od krále Thranduila..."

Elf se zamračil. Teď, když si ho posel pořádně prohlédl, zaznamenal jistou znepokojivou podobnost s králem Temného hvozdu. Totéž hrdé držení těla, oči, které už mnohé viděly, podobné rysy v obličeji. Ale tam, kde z Thranduila čišel ledový chlad, u tohoto elfa se dal tušit spíš skrytý oheň. Takže zvěsti, že právě mladší Oropherův syn Beriadan stojí v čele této jednotky, nelhaly, pomyslel si posel. A to, že mezi bratry je vztah, který by se eufemisticky dal nazvat komplikovaný, bylo taky dost jasné.

Beriadan nožem rozřízl obálku a začetl se.

...drahý bratře...slavnosti v Lórienu...nemáš na vybranou…

Tak tohle bude zajímavé.

…………………………………………………………………………………………………………

Jitro v Lórienu. Paprsky slunce mezi majestátnými kmeny mallornů se lámou na jemně vyřezávaných zábradlích schodišť spirálovou se vinoucích až do nebeských výšin. Zpěv ptáků vytváří harmonie tak divukrásné, jako by sama Yavanna řídila jejich chór.

...cink...cink...cink…

A nádherný chór je rázem rozbit zvukem veskrze přízemním. Jak jinak se dá nazvat zvuk prázdné láhve od vína, která se kutálí po schodech, stále zrychluje až nakonec dopadne na kořeny stromu?

"Takové dobré víno, taková škoda" pronesl černovlasý vznešeně vypadající elf ke svému společníkovi, když se jim láhev dokutálela k nohám. "Místo, aby se podávalo při slavnostních příležitostech na hostinách, do číší z nejjemnějšího lesního skla, kde je možno vychutnat si všechny nuance jeho skvělé chuti, tak skončí takhle..." pohrdavě zvedl láhev a podíval se na jednu ze stromových podest, odkud pravděpodobně láhev spadla.

"Krásné ráno i vám...Snad mi prominete, že mne večer při poslechu harf posedla touha po něčem dobrém na pití. Dejte tomu ještě pár takových sezení, a rozpomenu se na staré časy u dvora svého otce i na dobré mravy..." ozval se z výšky hlas a vzápětí se vynořil jeho majitel. Beriadan ani v Lorienu nehodlal slevit ze svých zvyklostí, které mimo průzkum zdejších zásob alkoholu zahrnovaly brzké vstávání, nějaký ten trénink šermu a dlouhé hodiny v lese.

Popadl luk a toulec s šípy a pružně seskočil mezi zaskočené elfy. "A teď, když dovolíte, jdu se věnovat své oblíbené zábavě. Přece nechcete mít večer prázdné stoly," prohlásil a zmizel mezi stromy.

Večer toho dne měl být zasvěcen oslavě ve velkolepém stylu, jak už to o Slunovratu bývalo. Všude kolem se procházely hloučky elfů v bohatě zdobených róbách, polohlasně diskutujících o nejrůznějších tématech. Opodál zněly jemné hlasy fléten, ze kterých se pod prsty zlatovlasých elfek linuly tóny připomínající švitoření ptáků. Jinde zas dva páry kroužily kolem sebe ve složité choreografii prastarého tance.

Beriadan ve zbrusu nové stříbrem vyšívané brokátové tunice kráčel směrem k hlavní hodovní síni. Věděl, kolik se na něj upírá pohledů. Kolik z nich hodnotí jeho vlasy se zapletenými pírky, které si protestně nechal rozpuštěné, kolik se pohoršuje nad zavěšenou šavlí u opasku a rohem medoviny v ruce, kolik z nich si šeptá něco o vyděděncích, rebelech a divoších z lesa. A kolik z nich taky umlká, když si pořádně prohlédnou jeho společníky. Byl rád, že má po boku právě své dva syny. Zbytek jednotky raději ale nechal v ústraní. Přece jen, na rozdíl od něj, nebyli na vznešenou společnost až tak zvyklí. Zato Narmo s Rávem se rozhodně nenechali zahanbit. I v honosných tunikách ale bylo vidět, že jde o ostřílené válečníky, zvyklé spíš na tanec na bojišti, než v hodovní síni. Trojice, kterou by asi nikdo nechtěl provokovat k tasení zbraní.

Hostina už byla v plném proudu, když se náhle zvedl jeden ze stolovníků s pohárem plným vína. "Má paní Galadriel, dovol, abych první dnešní přípitek věnoval tobě a tvým novým hostům. Jak mi bylo řečeno, není to nikdo menší, než syn Orophera, krále Temného hvozdu, jenž padl v oné kruté bitvě, na niž vzpomínáme s velkým zármutkem. Snad tedy ocení tento dar, který vyrobil svého času jeden z Oropherových předních řezbářů. Věřím, že hudba dokáže povznášet srdce..." S těmi slovy pozvedl nádherně vyřezávanou harfu a s úklonou ji podával Beriadanovi. Teprve zblízka si Beriadan všiml, že je to právě onen elf, kterého tak pohoršil ráno. Jen ho přes honosně zdobený šat a složitý účes s vetknutou stříbrnou čelenkou zpočátku nepoznal.

Celý sál ztichl a očekával, co se bude dít. Věděli, že tohle by se dalo brát jako provokace. Zvlášť poté, co se po příjezdu Beriadanovy družiny znovu objevily vtipy na téma Sindar a jejich zpěv, co zahání nepřátele, tříští rampouchy a rozechvívá listí stromů na míle daleko.

Vražedné blesky v Beriadanových očích vystřídal zlomyslný úšklebek. " Je mi ctí přijmout takovýto dar. Nebudeš-li mít nic proti, půjdu ho ozkoušet a možná trochu přeladit, aby i v mých rukou zněl tak libě, jak bylo záměrem autora," prohlásil a lehkým krokem se vzdálil.

Napětí opadlo a sál se opět rozezvučel cinkotem příborů a hovorem všech přítomných. Ale ne nadlouho. Náhle se odkudsi seshora ozval akord. Cosi v tom zvuku připomínalo harfy, ale akord byl hlubší, plnější a jaksi drsnější. "Neříkal čirou náhodou včera, že nesnáší to harfenické cinkání a chybí mu tam trocha hloubky? Si myslím, že přišel na to, jak si to naladit po svém..." zašeptal Rávo směrem k bratrovi. Ten se jen opřel v očekávání nějaké zlomyslnosti. Natolik už otce znal, že poznal, kdy jeho sarkasmus dosahuje vrcholu.

Akordy se měnily, až přešly do úvodní poměrně dost skočné melodie. A ještě než se ozvala první slova, Narmo i Rávo věděli, co bude dál. A že nastává zábava. Takže když zazněl zvučný hlas, tvářili se tak nezúčastněně, jak to jen šlo.

"Měl ksicht co nezapad do balad,

a nechoval se jak Gil-Galad.

Bil se a pil a věřte mi,

párkrát už měl být pod zemí.

Jednou se konal elfí bál,

kam Vznešený se každý zval,

jak praví stará balada,

šlechta rebely nerada.

Do sálu vrazil, šavlí sek,

řek, že má už dost výšivek,

a s drzostí vlastní rebelům,

pohaněl pěvcům jejich um.

Že odvahy měl věru dost,

a ač nezvaný byl tu host,

okouzlil elfku nevinnou,

pak zmizel se svou družinou."

Poslední akord ukončil píseň a rozhostilo se užaslé ticho. Jako by se obecenstvo nemohlo rozhodnout, zda tleskat nebo se začít pohoršovat nad přímočarostí temnohvozdského barda. To už se ale Beriadan pustil do skočných melodií k tanci. Po chvíli to ostatní muzikanti nevydrželi a zprvu nesměle, ale pak už se vší vervou se připojili. K rozproudění zábavy samozřejmě přispěli i Narmo s Rávem, kteří během zpěvu obhlédli terén, dopili láhve před sebou a vyrazili na parket. S sebou stáhli elfské dámy, které na ně už předtím nesměle pomrkávaly. Postupně tanečníků přibývalo. Došlo sice i na povinné obřadně tančené kousky, ale jinak zábava připomínala spíš bujaré večírky v Hobitíně.

"Jsou věci, co se nemění," pomyslela si Galadriel se vzpomínkou na její první setkání s mladším z Oropherových synů. Tomu totiž už od mládí bylo dost jedno, jestli mezi panovníky obou elfských držav panuje vřelost či chlad. A hlavně věděla o jeho slabosti pro ni samotnou. Ač se tedy navenek tvářila pohoršeně, těšilo ji, že na letošní Slunovrat se hned tak nezapomene. Vlastně to tak chtěla. S tím úmyslem psala své pozvání. Tušila, jak se asi Thranduil zachová. A byla tomu ráda. Protože aspoň na pár hodin mohla cítit radost. Dopřát si poslední dárek před cestou, ze které není návratu.

Protože čas lidí vystřídal čas elfů...