Poslední den

Dnešní povídku o Maglorovi, synovi Feanora, pro vás napsala Estel. Co nám k ní poví?

"Předem chci upozornit na to, že to píšu tak nějak, jak mi to přijde pod ruku bez dalšího přemýšlení. A taky, že to není úplně vánoční, tak jak by mohlo. A že o Maglorovi toho zas tak moc nevím. A mám ráda šťastné konce."

Já osobně si myslím, že je to velmi vánoční, protože povídka má v sobě to, co k Váncoům patří, ale nebudu prozrazovat víc, zjistíte to sami. :-)

---

Poslední den

Šel tmou. Tak nějak doufal, že si ho někdo všimne. Nevšiml. Proč by taky? Nikdo ho neznal. Nebyl oblíbený. Nebyl vtipný. Ani neuměl vyprávět.

Uměl zpívat. Kdysi možná. Dnes už jeho zpěv nezněl jako předtím. Hlas ho zrazoval, když zpíval o věcech, které byly, o štěstí. Teď už zpíval jen o zradě, smutku a zkáze. Neměl důvod být šťastný. Když byl malý, zpíval o štěstí rád. Vlastně, i když poprvé viděl sníh tak se mu líbil. Maedhrosovi nikdy. Ale teď už Maedhros nebyl a Maglor sníh nenáviděl.

Sníh mu připomínal oheň a Meadhrose. Jeho ohnivé vlasy. Jeho smrt v ohni. Vyvolávalo to v něm hrůzu. Sníh, stejně jako oheň dokázal zabíjet. Vzpomínal na příbuzné, kteří umřeli po cestě přes Helcaraxë. Vzpomínal na otce a jeho příliš ohnivou povahu. Vzpomínal na matku.

Ano, matka. Co asi teď dělá? Poznala by ho ještě? Určitě ne. Pamatovala si ho jako kluka. Možná vzhledem muže, ale v nitru pořád toho ukvapeného kluka. Proto odešel. Nerozmyslel si to. Následoval otce, protože šli i bratři. Matka jim to vymlouvala. A měla pravdu.

Ach, jak rád by teď byl u matky, obejmul ji a prosil, ať mu odpustí tu hloupost, kterou udělal.

Nešlo to. Rozplakal se. A pak, že muži nepláčou. Byl muž. Vzhledem, i tím, čím si prošel. Sedl si na zmrzlou zem a plakal. I jeho sestřenka Galadriel se mohla vrátit. Protože pomáhala přemoct Saurona. Ale on neudělal nic. Nic, čím by pomohl.

Nevnímal zimu ani únavu. A přece usnul a třásl se při tom zimou. Jeho tělo potřebovalo odpočinek. Mysl však nespočinula ani na vteřinu.

Když se probudil, věděl, že měl sen. Důležitý sen. Ale za žádnou cenu si nemohl vzpomenout, čeho se týkal. Posadil se, aby se mohl rozhlédnout. Spatřil něco, co ho přinutilo myslet si, že pořád spí. Byl doma! Ale bylo to tu jiné, než si pamatoval. Nebudil ho řev, jako když se hádali Amrod s Amrasem. Ani řinčení mečů, jako když Maedhros učil Celegorma šermovat.

Vešla. Nezměnila se. Snad jen nyní vypadala unavenější a v očích se jí leskly slzy. Maglor se zachvěl a odvrátil pohled. " Makalaure. " To jméno už neslyšel tak dlouho. Nerdanel také ne. Ale nezapomněla. " Amya. " Maglorovi se zajíkl hlas, když to slovo vyslovil.

Nerdanel ho objala. Poznala ho. Maglor se rozplakal. " Amya, je mi to tak líto. " Nerdanel ho hladila po hlavě. "Bylo ti odpuštěno." Šeptala konejšivě. "Litoval jsi a já prosila." Maglor se na ni podíval. "Jak…" začal a pak se zarazil. "Děkuji." řekl místo toho. " Děkuji. "