Mýtina

Dnešní den bude ve znamení hvězd. Máme pro vás příběh o nejkrásnější z Valar, Vardě Elentári, od Túrantelen, která k povídce namalovala i moc pěkný obrázek. Máte to dneska tedy dva v jednom. :-) Ať se líbí!

---

Mýtina

Lesem u úpatí Taniquetilu se šířil neklid. Poslední zbytky listí, které se zuby nehty ještě držely na větvích stromů, raději svůj boj vzdaly a zvolily taktický ústup směrem k zemi. Přestože nebe bylo jasné a hrozba deště vzhledem k roční době v nedohlednu, všechny šišky v širokém okolí se uzavřely a ty nejzbabělejší vděčně napodobily své křehčí kolegy a poroučely se také do křoví. Jedna veverka se v rozčilení pokoušela zahrabat žalud do masivního kusu kamene a vypasený pavouk si překousl lanko, na kterém hlavou dolů visel.

Příčinou tohoto neladu byla nejmocnější z Valier, Varda Elbereth, Paní hvězd. Ne že by křičela nebo dštila oheň a síru, to bylo se dalo čekat spíše u padlých Ainur, jenom byla dopálená a rozčilená a přestože se snažila ovládnout, sálalo její rozpoložení do okolního prostoru jako plamenomet, div že les nevzplanul. A nejvíce ji rozčilovalo, že se nechala takto vytočit, ona, která by si za všech okolností měla zachovat chladnou hlavu a stoický klid, jak se na královnu nebeských světel sluší a patří. Ale koneckonců i hvězdy někdy vybuchnou. Tohle byl jen přirozený následek předslunovratového stresu završený nevinnou Yavanninou otázkou: "Tak co, už máš pro Manweho dárek?"

Ne že by na to nemyslela. Každý rok si dávala na dárku velmi záležet a začínala někdy málem už s rozkvétajícími sněženkami, ale jak ubíhala tisíciletí, bylo stále těžší a těžší přijít s něčím novým. Proto se letos nechala inspirovat lidskými zvyky a rozhodla se, že Manwemu vlastnoručně uplete šálu, aby se ve svých chladných větrech nenastydl, přece jen, poslední dobou se do své hmotné podoby nějak moc ponořil. Nápad jistě dobrý. Měl jenom jednu malinkatou chybičku. Neuměla plést.

Ovšem to ji neodradilo a s vervou se pustila do díla. Po několika klubíčkách k nepoužití zamotané vlny, kterou by nerozmotala ani Ungoliant, a jednomu málem vypíchnutému oku, které dokonce ani nepatřilo jí, ale jednomu z Manweho orlů, který se v inkriminované chvíli nacházel na druhé straně místnosti, musela připustit, že na to její přirozený talent nestačí. Spolkla proto svou hrdost a vypravila se do síní Mandosu, kde následně vyhledala Tkadlenu Vaire a se sebezapřením ji požádala o kurz pletení pro úplné začátečníky, přičemž jedna z prvních lekcí se týkala přirozeného místa bydliště každého oka a to na jedné z jehlic a jak moc je žádoucí tento stav udržet.

Po několika týdnech usilovné dřiny a Tkadlenina totálního psychického vyčerpání a vytrvalého přesvědčování, že jí dárek pro Manweho raději uplete sama a nebude se dívat, jak je vzácná valinorská vlna, na jejíž výrobu obětovalo svůj kožich bezpočet ovcí, proměňována na cosi, co by na sebe nevzali ani skřeti a dokonce ani Melkor mrznoucí v Bezčasém prázdnu, se začaly objevovat první vlaštovky. Samozřejmě ne ty z masa a peří, ty by se jistě velmi podivily, co je možné udělat s materiálem, který by ony vděčně vysvobodily pro vděčnější úkol zahřívat novou generaci v měkoučkých hnízdečkách. Každopádně, jak čas plynul, tak Varda nějakým zázrakem pronikla do vznešeného umění pletařského, zvládala nejen hladce a obrace, ale též pružné vzory, ozdobné okraje a dokonce i různorodé vzory copánkové. Při vší této práci myslela na svého drahého a doufala, že patřičně ocení její vysoce osobní dárek a ji samotnou neodbude zase něčím, co sežene na poslední chvíli cestou pro stromeček a kapra, nebo dokonce jenom nějakou rádoby vtipnou průpovídkou.

Dlouho váhala ohledně použitého stylu, každý, který si osvojila, se jí zdál krásnější než druhý, ale nakonec se rozhodla pro dvoubarevnou variantu s pěkným vypleteným motivem. To se ovšem ukázalo být kamenem úrazu. Vystihnout podstatu větru, který je sám o sobě prakticky neviditelný, se příliš nedařilo, především proto, že neměla průhlednou vlnu. Další nápady si držely uctivý odstup a chystání slunovratového dárku se zaseklo na mrtvém bodě. A čas plynul a plynul a napětí v jejím nitru rostlo a rostlo. Proto není divu, že se po vyřčení Yavanniny otázky nezmohla na slovo, otočila se na podpatku a utíkala přímo do lesa, kde ji s trochou štěstí nikdo nebude pokládat podobně inteligentní otázky, i když u stromů jeden nikdy neví.

Zatímco se její hlava zaobírala pochmurnými myšlenkami zahrnující nedůvtipné manžely, nesnesitelně familiární patrony všemožné havěti pobíhající po lese a ostré jehlice, nechala své nohy, aby si šly, kam se jim zlíbí. Což udělaly. A vzaly zbytek těla obsahujícího rozladěnou Ainu sebou.

Před Vardiným zrakem se najednou mezi záplavou vyděšených stromů vyloupla mýtina. Zvedla oči k nebi...

A náhle její duši naplnil klid a mír, jako každé matce při pohledu na své milované děti, které přivedla na svět. Tady byl svět ještě v pořádku. Hvězdy neznají zlo ani spěch, poklidně hoří po miliony a miliardy let a jednotlivé roky jsou pro ně jenom zrnkem písku v nezměrných hodinách jejich dlouhého života. Září jasněji než perly v přístavu Alqualonde, s jejich jasem se můžou srovnávat snad jenom silmarily. Kolik jich vůbec je v nekonečných hlubinách Ea, to snad jen ona a Eru ví, ale nepoví. Někdo by snad řekl, že jsou všechny stejné, ale není tomu tak, některé září tak, že je bystré elfské oko může spatřit i za dne, jiné se sotva ukáží v nejtemnější noci. Šatí se do nejrůznějších barev, od třpytivého, bledě modrého Helluinu, přes bíložlutou Formenelen, až po narudlé obry Borgil a Morwinyon. Zdají se být obrazem drahých kamenů Noldor, tou největší šperkovnicí, jakou kdy svět viděl. Právě v takových chvílích ji napadalo, jak vůbec dokázala stvořit něco tak nádherného, hrdého Menelmacara i zářivé kameny Valacircy.

Najednou jí výhled cosi zatemnilo. Ze západu zakryla hvězdy mohutná mračna a vzduch se prudce ochladil. Zachvěla se. Avšak po chvíli jí srdce opět zaplesalo. Z nebe se začaly snášet první sněhové vločky. Jako drobné tanečnice se točily ve vzduchu, hned nahoru a zase dolů, aby nakonec ulehly na zem pokrytou listím. Vítr jejího milého si s nimi pohrával jako kočka s bělounkými koťaty, jako s labutím peřím, jako s okvětními lístky Yavanniných jabloní. Pokoušela se jich pár zachytit, ale když se přiblížily k její záři, roztávaly a nezanechaly po sobě nic než krásnou vzpomínku na něco něžného a pomíjivého.

Vzpomněla si, jak je spatřila poprvé. Byly to tenkrát jiné, těžké časy. Celé věky všem Valar zabralo budování pevnin a hloubení moří, kteroužto práci Melkor ničil obratem ruky. Právě tehdy, kdy se střetl Melkorův mráz s Ulmovou vodou v podobě vodních par vynesených k nebi Manweho poryvy větru, uviděla poprvé právě se zrodivší sněhové vločky. Nebyly pro ni úplným překvapením, vždyť byly obsaženy v hudbě Ainur, přesto až do této chvíle nevěřila, že budou takto dokonalé. Každá byla uměleckým dílem jako nejjemnější krajka a přestože jich všude okolo byly myriády, nebylo možné mezi nimi najít dvě stejné. Připomínaly jí milované hvězdy, a přesto byly tak jiné, drobounké, chladné a umírající v žáru ohně a jarního slunce. Kde hvězdy život probouzely, sníh jej ukládal ke spánku, a přesto by bez něho život nebyl, vždyť při svém umírání plní Ulmovy prameny životodárnou vodou. Nebýt bělostné pokrývky, spousta tvorů a rostlin ukrytých v půdě by se nedočkalo jara.

Mýtinou se náhle rozezněl zvonivý smích a celý les si oddechl. Zvěř, která předtím ze strachu uprchla, se nyní vracela zpět. Několik srnek, kolouchů, statný dvanácterák, párek vlků a drobounký plch, ti všichni se shromáždily kolem mýtiny, kde Varda tančila mezi padajícími vločkami, zářila štěstím a smála se, sníh se jí usazoval ve vlasech a neroztával, ale zdobil ji stejně jako nebeské hvězdy.

Teď už věděla, co má dělat. Když se s vycházejícím Sluncem vracela na vrchol Taniquetilu, měla v mysli naplánovaný vzor pro Manweho šálu.

Plnou sněhových vloček.