Otrok Prstenu - Smrt

Předposlední kapitola + epilog. Název mluví za vše.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola šestnáctá - Smrt

Smíškovi se zdálo, že čas plyne daleko pomaleji, než normálně. Proseděl u Pipina celý zbytek dne a ještě podstatnou část noci. Odmítal jít do svého pokoje. Jen seděl na posteli vedle Pipina a občas se mu snažil vpravit přes popraskané rty trochu vody ze sklenice. Pipin se za celou dobu ani nepohnul. Tiše ležel a velice mělce dýchal. Ve Smíškovi se několikrát málem zastavilo srdce, když měl pocit, že Pipin přestal dýchat. Nakonec se to vždycky ukázalo jako planý poplach, ale stejně se Smíšek pokaždé vyděsil. Někdy k večeru si k němu přišli sednout ještě Frodo se Samem a donesli Smíškovi večeři. Zřejmě Chodce přesvědčili, aby je také pustil k Pipinovi, když už k němu pustil jejich mladšího kamaráda. Pokusili se se Smíškem zapříst rozhovor, ale všechny jejich pokusy skončily u Smíškových nejasných odpovědích nebo naprostém tichu, když se snažil Pipinovi dávat napít. Nakonec prostě jen tiše seděli vedle něj a stejně jako on hypnotizovali pohledem Pipinův mělce se zvedající hrudník. Po hodině se se Smíškem rozloučili poplácáním po rameni a odešli.

Za další hodinu přišel Aragorn vyměnit Pipinovi obvazy. Jak Smíška ujistil, ránase hobitovi úplně vyléčila a zítra už bude moct být bez obvazů. Ale Smíška to moc nerozveselilo. Jestli pro Pipina bude vůbec nějaké zítra.

Když Aragorn skončil, nesměle Smíškovi navrhnul, jestli by se nechtěl vrátit k sobě do pokoje. Oba ale věděli, že je to spíš formální žádost, než že by to myslel doopravdy. Smíšek jenom zavrtěl hlavou a otřel Pipinovi obličej mokrým hadříkem. Aragorn si jenom povzdechl a odešel. Věděl, že nemá smysl Smíška nutit.

Noc byla ještě horší, než den. Smíšek se vší silou bránil síle spánku. Chtěl být vzhůru, kdyby Pipin něco potřeboval, nebo se mu přihoršilo.

Noční stíny vykreslovaly neuvěřitelné, strašidelné obrazy. Několikrát měl Smíšek pocit, že se Pipin pohnul, ale nakonec se vždycky ukázalo, že to byl jen vítr, nebo záclona. Nakonec Smíšek usnul únavou. Stočil se do klubíčka vedle Pipina a nechal se odvést do říše snů.

"Néééé!" vzbudil se s výkřikem a posadil se. Stalo se to! Pipin byl mrtvý. Zemřel ve spánku a ani se s ním nerozloučil, přišel si pro něj Černý jezdec a…

"Smíšku?" ozvalo se a Smíšek se divoce rozhlédl kolem sebe.

Bylo ráno. Okolo desáté. Ležel v posteli vedle Pipina, kterému, jak si s úlevou uvědomil, se pravidelně zvedal hrudník a nad ním se skláněl Aragorn.

"Och, promiňte. Jen se mi něco zdálo," zakoktal Smíšek a zrudnul.

Chodec se na něj chápavě usmál a převrátil Pipina na břicho, aby mu mohl vyměnit obvazy.

Smíšek si promnul oči a slezl z postele, aby se mohl protáhnout.

"Tak jak to vypadá?" zeptal se po chvíli. Samozřejmě, že měl na mysli Pipinův bok.

"Už to je úplně v pořádku," ujistil ho Aragorn. Hlas měl až přehnaně optimistický a Smíšek tušil, že se něco děje.

"Chodče, co se stalo? Přitížilo se Pipinovi?"

"Ne. Vůbec ne. Ta žebra se mu už vyléčila. Vůbec není důvod k obavám!" prohlásil, ale předem věděl, že vede prohranou bitvu. Smíšek byl neuvěřitelně vnímavý a inteligentní. Sama nebo Froda by možná svými veselými řečmi oklamal, ale tohohle hobita ne.

"Chodče…,"podíval se na něj Smíšek vážně.

Aragorn se chtěl ještě chvíli vytáčet, ale pak se mu podíval do očí a vzdal to.

"Umírá," řekl tiše. "Už pět dní leží v bezvědomí a za celou tu dobu vypil sotva půl skleničky vody. A už předtím musel být strašlivě vyhladovělý. Jeho tělo je už prostě moc unavené, vysílené nedostatkem jídla a pití."

"Kolik?" zeptal se Smíšek, stejně jako předtím.

Aragorn zavřel oči. Ten chladný, nezúčastněný a strašlivě smutný ton, kterým Smíšek říkal tohle jedno jediné slovo, mu dlabal díry do srdce a stavěl před něj jen naprostou beznaděj a zmar.

"Dnešní noc už nepřežije," zašeptal, otočil se na podpatku a vyšel ven.

Nedokázal by snést Smíškovo zoufalství a beznaděj.

O pár minut později dovnitř vešli Frodo se Samem a přinesli Smíškovi snídani. Smíšek všechno snědl, ale odmítal se s nimi bavit a neustále odvracel pohled. Vší silou zadržoval slzy beznaděje a bolesti. Nechtěl se rozplakat před Frodem a Samem. Věděl, že kdyby promluvil, nebo se na ně podíval, všechno jeho sebeovládání by bylo v trapu. Usilovně tedy upíral pohled někam dva centimetry vlevo od Pipinova ramene a na jejich otázky reagoval jen vrtěním hlavy. Po chvíli to Frodo a Sam vzdali. Poznali, že Smíšek chce být sám. Vzali prázdný talíř a odešli. Smíšek se za nimi díval, usilovně mrkal a snažil se netřást. Když za nimi ale zaklaply dveře, hlasitě se rozvzlykal. Slzy mu tekly proudem a on se sesul na podlahu. Chvíli se snažil zadržet potoky slz, zoufale si utíral oči rukávem a třásl se jako osika. Zvedl se zpátky na nohy a podíval se na bezvládné tělo svého bratrance. Znovu se hořce rozplakal.

"Ne, Pipe ne. Ty nesmíš umřít. Musíš proti tomu bojovat. Nesmíš mě tu nechat!"

Vrhl se Pipinovi kolem krku a pevně ho objal. Děsilo ho, když proti sobě cítil chlad Pipinovy kůže, ale to ho jen přimělo k tomu, aby ho sevřel ještě pevněji. Zoufale ho objímal a nechal slzy skapávat dolů. Pipin měl za chvíli košili úplně promáčenou, ale Smíškovi to bylo jedno.

"Pipe. Vzbuď se! Neopouštěj mě. Nechoď tam, kam za tebou nemůžu. Vzbuď se!" volal úpěnlivě a zabořil nos do Pipinova ramene, aby alespoň částečně utlumil vzlyky. Ale nic. Pipin se ani nepohnul. Neotevřel oči, nerozesmál se a nevyskočil na nohy, jak to dělával tisíckrát předtím, když si jako malí hráli na honěnou. Pipin vždycky schválně zakopl a dělal, že si nějak ublížil, aby k němu Smíšek přiběhl a on ho mohl chytit. Jenže tohle nebyla hra. Tohle byla smrt.

Po půl hodině se Smíšek uklidnil. Uvědomil si, že slzy Pipinovi nepomůžou a raději mu znovu k ústům přiložil sklenici s vodou a donutil ho pár kapek spolknout.

Oběd mu donesl Aragorn. Chvíli vedle něj seděl a díval se na bezvědomého Pipina. Bylo vidět, že nad něčím váhá.

"Smíšku, možná bys měl jít pryč," řekl po chvíli.

Smíšek se k němu jen trochu natočil, ale pohled stále upíral na Pipinův hrudník, který se zvedal čím dál míň v čím dál delších intervalech. Zavrtěl hlavou.

"Mohlo by to pro tebe být moc náročné. Je to strašlivá bolest, vidět umírat nejlepšího přítele."

"Copak to nechápete?" otočil se k němu Smíšek a úpěnlivě se mu zadíval do očí. Neplakal, ale slzy se pořád ještě daly tušit, tam někde v koutku očí. Neměl v očích strach, nebo bolest. Jen odhodlání a strašlivý smutek. Možná to dělaly ty slzy, které se nepřelily přes okraj, a zůstaly někde v hlubinách, ale Smíškovy oči najednou vypadaly ještě modřejší než ty Frodovy. A jeho pohled už nebyl pohledem sotva dospělého hobita, ale prastarého muže. Neskutečně moudrého, ale už unaveného ze špatnosti světa. Ani Galadrielin pohled nebyl moudřejší a starší než ten Smíškův. Aragorn si náhle uvědomil, že tady se děje něco víc. Smíškovi neumíral jen kamarád. Umíral mu nejlepší přítel, mladší bratranec a část jeho sama. A Aragorn si také uvědomil, že nemá smysl Smíška litovat, nebo se ho zrazovat v jeho odhodlání. Smíšek už nebyl dítě a ani se tak nechoval. Umírala mu podstatná část života a on to věděl. Ale přesto byl odhodlaný u Pipina sedět až do samého konce, nezradit jejich přátelství a vydržet s ním až do jeho posledních, slabých nádechů.

Aragorn se jen slabě usmál a odešel.

Smíšek seděl u Pipina ještě několik hodin. Držel ho za ruku a sledoval, jak pomalu umírá. Byly to nejhorší hodiny v jeho životě. Ta beznaděj, kdy mohl jen sedět a sledovat Pipinův předem prohraný boj. To vědomí, že nemůže nic udělat, když jeho bratranec umírá. To zjištění, že život z jeho nejlepšího kamaráda vyprchává jak mýdlové bublinky z vany. Nikdo si neumí představit tu morbidnost těch dlouhých minut. Nikdo. Smíšek trpěl, ale věděl, že nesmí odejít, nesmí nechat Pipina v posledních okamžicích jeho života samotného. A pak…

"Smíšku?" ozvalo se slabé zašeptání a Smíšek s sebou trhnul.

Pipin pomalu otevřel oči, otočil hlavu a podíval se na něj.

Smíšek zamrkal a cítil, jak mu Pipin slabě stiskl ruku. Nebyl to sen.

"Pipe?"

"Ano Smíšku."

Smíšek měl na chvíli pocit, že se roztančí radostí, ale pak si uvědomil onu děsivou skutečnost. Pipinovo probuzení neznamenalo, že by byl zachráněn, konečně se probudil a všechno bylo jako dřív.

On se s ním loučil.

"Ach Pipe… já," zakoktal se Smíšek a znovu cítil, jak mu Pipin stisknul ruku.

"Omlouvám se. Všechno jsem zkazil. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo."

"Ne Pipe. Zachránil jsi Středozem. Zachránil jsi nás všechny. Dělal jsi to, co jsi považoval za nejlepší a to se ti povedlo. To já jsem zklamal. Kdybych byl rychlejší a….," začal protestovat Smíšek, ale Pipin ho přerušil.

"Ne. Ty za to nemůžeš. Nedávej si vinu za něco, co si nezpůsobil. Náš úkol jsme splnili. Vydali jsme se zachránit Kraj, Smíšku. A zachráněn byl. Ale ne pro mne," řekl Pipin smutně a palcem hladil Smíškovu ruku. Smíškovi se znovu do očí vedraly slzy, takže si ani nevšiml nádechu paniky, někde hluboko v Pipinových očích.

"Ne, to ne. Ty neumřeš, Pipine. Uzdravíš se. Zase budeš v pořádku. Zase uvidíš Kraj. Ty krásné louky Bralska a Rádovska a modré vody Brandyvíny. Vzpomínáš si na Kraj, Pipine? Brzy bude jaro. Sady pokvetou. Ptáci začnou hnízdit v lískovém houští. Na polích v nížině budou sít ječmen. A jíst první jahody se smetanou. Vzpomínáš si, jak chutnají jahody?" vzlykal Smíšek a rukávem si otíral oči.

"Ne, Smíšku, nedokážu si vybavit chuť jídla… ani zurčení vody… ani dotek trávy," zašeptal Pipin a začal se slabě chvět.

Smíšek si najednou uvědomil, že to není tak, že by se on bál a Pipin ho utěšoval a byl smířený s koncem. Pipin byl vyděšený k smrti. Když se mu Smíšek znovu pořádně podíval do očí, viděl tu paniku pomalu se dostávající na povrch. Pipin nechtěl umřít, bál se smrti. Ale nechtěl Smíškovi přidělat další trápení.

"Och promiň Pipe!" vyjekl Smíšek a sklopil oči.

Pipin se na něj stydlivě usmál. Zřejmě pochopil, co Smíškovi právě došlo.

"To bude dobré. Uvidíš," nesouvisle mumlal Smíšek a snažil se ho zoufale utěšit. Věděl, že to je to poslední, co může pro svého kamaráda udělat.

"Smíšku, jaké to je, umřít? Bude to bolet?" sotva šeptal Pipin a konečně vyslovil to, na co se chtěl celou dobu zeptat.

"Nevím. Nikdy jsem neumíral," usmál se skrz slzy Smíšek. "Ne, neboj. Nebolí to. A smrt je jen další cesta, kterou musíme podniknout všichni," dodal a odhrnul Pipinovi z bledého obličeje pramen vlasů. "Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se ve stříbrné sklo. A pak to uvidíš."

"Co, Smíšku? Co uvidím?" zeptal se vyschlými rty Pipin a pohledem doslova visel na Smíškovi.

"Bílé břehy a za nimi daleký, zelený kraj za rychlého rozbřesku," odpověděl mu Smíšek.

"To není tak zlé," usmál se Pipin.

"Ne to není." odpověděl Smíšek, ale hrdlo se mu stáhlo úzkostí a dalšími potlačovanými vzlyky. Bylo to zlé. Bylo to moc a moc zlé. Jeho bratranec umíral.

Pipin najednou posmutněl. Podíval se na Smíška a ještě jednou mu stiskl ruku.

"Sbohem. Musíme se rozloučit. Ale možná je to takhle dobře. Nemůžeš být pořád roztržen na dvě půlky. Musíš být spoustu let celý a z jednoho kusu. Vrať se domů. Estella na tebe čeká. Můžete se vzít, mít spolu spoustu dětí a žít na šťastně na věky." Pipin zbledl ještě víc a už sotva mluvil. Posledních pár slov sotva zašeptal. " Těch osmadvacet let s tebou bych nevyměnil za nic na světě. Je mi líto."

"Ne, to ne," zasténal Smíšek a přestal se ovládat. Rozvzlykal se a pevně Pipina objal. Pipin se mu ale vymanil z náručí. Podíval se mu do očí. Ještě jednou.

"Sbohem," zašeptal a ještě naposledy se usmál. Zavřel oči a Smíšek zděšeně viděl, jak se mu hrudník přestal pravidelně zvedat. Pipin zemřel.

"Néééééééééé!!!" zařval Smíšek. Znovu ho vší silou objal. "Ne. To ne!!!"

Pipin mu ale jen bezvládně ležel v náručí a Smíšek cítil, že vůbec nedýchá.

"Pipe! Nebuď mrtvý. Neopouštěj mě!!" sténal a kolébal ho v náručí.

Ale všechno bylo marné. Pipin se ani nepohnul. Jeho duše odešla.

Smíšek pustil Pipinovo mrtvé tělo a zděšeně slezl z postele. Cítil, že se na něj nevydrží dívat už ani chviličku. Pipinův poslední úsměv v mrtvém obličeji mu lámal srdce. Jako šílený se otočil a chtěl vyběhnout dveřmi na chodbu. Před dveřmi však stáli Frodo se Samem. Frodo v ruce držel tác se Smíškovou večeří. Když uviděl Smíškův výraz, zděšeně tác upustil.

"On je mrtvý," zašeptal Smíšek a přejel je pohledem. "Pipin je mrtvý!" zakvílel a sesul se na kolena.

Následující kapitola