Otrok Prstenu - Epilog

Předposlední článek týkající se Otroka Prstenu. Tedy epilog. Asi je zbytečný, ale když ono se to tak nabízelo!

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Epilog

"Tak začal ve Středozemi čtvrtý věk. A Společenstvo Prstenu, přestože navždy spjato přátelstvím a láskou, skončilo. Třináct měsíců potom, co nás Gandalf poslal na dlouhou pouť, jsme spatřili známá místa. Byli jsme doma."

Čtyři hobiti se konečně vraceli domů. Skoro je překvapilo, jak se v Kraji nic, ale naprosto nic nezměnilo. Půlčíci zřejmě o nějaké bitvě, králi Gondoru a Prstenu vůbec neslyšeli a pokud slyšeli, rozhodně pro ně byl džbán piva zajímavější. Klidně si dál zametali před dveřmi a na projíždějící cestovatele maximálně tak kývli, nebo zavrtěli pohrdavě hlavou nad jejich neobvyklými šaty. Ano, bylo to tak. Pipin, Smíšek, Frodo a Sam se konečně vrátili domů. Do takového domova, jak ho měli nejraději.

Zbývalo už jediné, nějak svůj návrat oslavit. Oslava to ale byla spíš melancholická, než veselá. Všichni věděli, že nic už nebude jako dřív. Za celý ten večer v podstatě nepromluvili ani slovo. Nepotřebovali mluvit. Jediný, kdo vlastně za celý večer něco řekl, byl Sam, ale to jen proto, že požádal Růžu Chaloupkovou o ruku.

Svatba se konala o dva měsíce později. Před dnem Pytle, pod širým nebem a s velkou spoustou pozvaných hostů. Pipin stál s velkými rozpaky hned vedle Diamanty. Ta se na něj sice nedívala s opovržením jako vždycky předtím, ale jisté napětí tu bylo. Protože ale Pipin stál, stejně jako Frodo a Smíšek v první řadě, bylo krutým žertem osudu, že Růžinu kytici, kterou odhodila poté, co se se Samem políbili, chytil právě on. Byl smutný. Věděl, že je celkem nemožné, aby si někoho vzal. Byl moc zraněný přestálými útrapami. Ten osud, kdy by si vzal Diamantu a měli spolu spoustu dětí a žili šťastně až do smrti, byl téměř pryč.

Od té doby uplynuly čtyři roky.

"Jak se dá navázat na starý život? Jak se dá pokračovat, když v srdci začínáte chápat, že se vrátit nejde. Jsou věci, které čas nenapraví. Některé rány zasáhly příliš hluboko a zůstaly ve vás."

Pipin stál a plakal, nedokázal potlačit slzy.

Smíšek, Frodo a Sam plakali také. Kdo by nebrečel, když jeho nejlepší přátelé odjíždějí? Gandalf, Galadriel a…. a…. a tak. Bylo to strašně zlé, moc zlé. Proč jen musel odjet. Proč je musel opustit? Proč musel odjet tou poslední elfskou lodí, která ho měla odvést do Valinoru, zemí neumírajících, ač nebyl elf?

Pipin jim ještě naposledy zamával a usmál se. "Ne všechny slzy jsou na škodu." To vždycky říkal Gandalf. A byla to pravda. Některé slzy je dobré prolít. Slzy pro přátele. Slzy pro přátele, které už nikdy neuvidíte.

Cítil, jak ho Smíšek objal kolem ramen. Znovu se usmál a zamával Bilbovi, který se spolu s ostatními pomalu vzdaloval na odplouvající lodi. Všichni čtyři hobiti litovali, že Bilbo musel odjet. Jen Pipin litoval ještě toho, že musela odjet Galadriel. Dlužil jí strašně moc. A když se to tak vezme, i minimálně další dva hobiti jí dlužili, že ho přivedla znovu k životu. Pipin se otočil a spolu se Smíškem odcházel.

Pomalu se blížil ke své noře. Naproti mu vyběhl první človíček, který by měl Galadriel dlužit - Pipinův syn. Pipin ho zvedl ho do náruče. Pak se konečně usmál, když ze dveří vyšla Diamanta a v náručí držela jejich malou dcerku.

"Tak jsem se vrátil!" prohlásil Pipin, políbil Diamantu a zavřel za sebou dveře své hobití nory.

Vystřižené scény