Otrok Prstenu - Hora Osudu

Čistě hobití kapitola. Pipina odnese Černý jezdec. Ale přitom zasvitne i paprsek naděje. Pip se dostane zpod moci Prstenu. A je odhodlaný udělat cokoliv, aby své činy napravil. Opravdu cokoliv.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Toto je sem přidáno později, protože jsem se o tom dozvěděla až po zveřejnění článku. Stránka Let me say byla zrušena a povídky jsou nenávratně ztracené. Ano, byl to slash, ale lepší povídky dosud nikdo z nás nenapsal a pravděpodobně nikdy nenapíše. Autorka byla mistryní jazyka a kdybych psala jen z poloviny tak úžasně jako ona, jsem v sedmém nebi. Povídky (až na jednu jedinou) jsou tedy nenávratně pryč. Držte prosím minutu ticha za první české hobití povídky, které, ač slash, daleko překonávají všechno, co jsme dosud kdokoliv z nás napsali.

P: Navíc jsem si dovolila tuto smutnou událost navždy zapsat do našich srdcí a na pomyslný náhrobek vytesat epitaf, který snad alespoň trochu vyjadřuje naší ztrátu nad nebohou stránkou s povídkami. Prosím, omluvte jeho nedokonalost, je to totiž můj třetí epitaf (a to ty předtím jsme vytvářely vždy já a Irith), takže v tom nemám moc velkou praxi...

Zmizel nám odkaz,

hrochem nepoznán,

nebral as v potaz,

že se líbí nám.

Vypařil se přes noc

z povrchu zemského.

Jaká je to bezmoc

žíti dnes bez něho.

Snad někdy se vrátí

a nám se poštěstí

chvíli si zkrátit

příběhy o štěstí.

(Ach, proč jen odešel

a nechal nás tady?

Náš čas už nadešel,

pojdeme hlady...)

To by asi bylo vše, co můžeme pro tuto nebohou stránku udělat. Teď jen záleží na tom, abychom na ni nikdy nezapomněli.

Tak už dost truchlení a konečně se dostáváme k povídce...

Předchozí kapitola

Kapitola čtrnáctá - Hora Osudu

Smíšek se chtěl zvednout a rozběhnout k Pipinovi, aby ho ochránil, ale nemohl udělat ani krok. Mohl se jen vyděšeně dívat. Černý jezdec došel k Pipinovi a natáhl ruku. Hobit se roztřásl a zavřel oči.

"Pojď se mnou, vezmu tě do Mordoru," bylo slyšet hlas Černého jezdce. Zněl jako tisíce zvonů v tmavých, bezedných hrobech. Jako černé myšlenky v posledním paprsku zapadajícího slunce. Jako krákání havranů před bitvou. Zněl jako smrt.

Pipin se trochu třásl, když udělal první krok k Černému jezdci. Bylo vidět, jak se přemáhá, ale už bylo pozdě. Prsten ho ovládl, půlčíkova vůle padla. Křečovitě svíral Prsten v dlani, Smíšek viděl, jak se mu řetízek zařezává do krku.

Jezdec přikývl a položil mu ruku na rameno. Pipin vypadal kupodivu velice klidně. Hobiti mají silný kořínek a navíc byl už Prstenem dokonale omámený. Pomalu doklopýtal až k Nazgůlovi.

"Dobře, půlčíku, velký Sauron tě královsky uvítá," zasyčel Černý jezdec a Smíšek mohl slyšet náznak ironie v jeho hlase.

Tušil, že pokud se Pipina Sauron zmocní, bude ho mučit. Nenechá ho zemřít, ale krutě ho potrestá za to, že vzal Prsten. Nakonec se z Pipina, jeho malého bratrance, stane přízrak. Navždy odsouzený k bloudění mezi tmou a stíny. To nesměl dovolit. Ale nemohl tomu zabránit. Už bylo pozdě.

Černý jezdec uchopil Pipina kolem pasu a vyzvedl ho na svou létající potvoru. Stvůra se radostně ošila. Cítila, že Prstýnek je blizoučko. Černý jezdec se vyšvihl do sedla za hobitem. Až k Smíškovi bylo slyšet Pipinův zrychlený dech. Pipin cítil podivné vzrušení. Jako by tohle bylo přesně to, co celou dobu chtěl, co Prsten chtěl. Už na tom nezáleželo. On a Prsten byli jedno a totéž. Chvěl se radostí, jako se chvěl Prsten. Měl stejné obavy, jako měl Prsten. Nenáviděl stejné věci, jako Prsten. Miloval Prsten.

"Letíme do Mordoru. K Velkému oku. Ted budeš jen jeho. Jen náš. Budeš patřit mezi nás," zachrčel Černý jezdec a nestvůra zamávala křídly.

"Nééééééé!" ozval se srdceryvný výkřik. Smíšek konečně našel dech. "Pipe! Néééé!!!"

Pipin s sebou trhl a podíval se dolů, na Smíška. Zorničky se mu rozšířily strachem. A on byl konečně volný. Najednou necítil žádné nutkání Prstenu. Nic. Smíškův strach mu projasnil mysl. Ještě naposledy se otočil k Smíškovi. Věděl, že neunikne. Ted už ne. Ale zase mohl uvažovat normálně. Jen už bylo moc pozdě.

"Promiň, Smíšku," zašeptal a lehce k němu natáhl ruku.

Potvora se vznesla do vzduchu a odletěla směrem k Mordoru.

Ariham letěl a vyhlížel půlčíky. Byl orel, jeden z poddaných velkého vládce orlů, Gandalfova přítele Gwaihira. On, Ariham, byl spolu s dalšími vyslán, aby našel ty dva hobity. Teď letěl zemí Ithilienu a pozorně sledoval krajinu pod sebou. Najednou uslyšel zavřeštění. Nazgůl! Poznal by Nazgůla kdykoliv. Orlové byli jediní živí tvorové, kteří se jim dokázali postavit. Ariham se rozhlédl, odkud výkřik pochází. Daleko vpředu uviděl malou, černou tečku, která se rychlostí blesku snášela na zem. Rozletěl se tam. Po chvíli viděl, jak se Nazgůl znovu vznesl a odletěl směrem k Mordoru. Ale Ariham teď byl dostatečně blízko, aby postřehl, že zvíře na sobě nese dvě postavy. Jednu velkou, Černého jezdce a jednu daleko menší. Ariham zrychlil a pronikavě se zadíval na místo, odkud Nazgůl vzlétl. Uviděl tam malou postavičku. Snesl se níž. Ano, nemohlo být pochyb. Byl to jeden z těch hledaných hobitů. Hobit se najednou podíval přímo na něj. Vyskočil, začal zuřivě mávat rukama a něco volal. Ariham nepostřehl slova, ale bylo mu jasné, že ho půlčík přivolává. Rozletěl se přímo k němu.

"Nééééé! Pipe! Néééé!!" zaječel Smíšek.

Vyděšeně sledoval, jak Černý jezdec vyzvedl jeho bratrance na svou nestvůru a naskočil za ním. Takhle to nemělo být! Takhle to nemělo skončit! Srdce mu pár tepů vynechalo, když viděl, jak se k němu Pipin otočil. I na tu dálku poznal, že se s jeho bratrancem něco stalo. Z očí mu definitivně zmizela ta zlá světýlka. Už je měl zase jako dřív. Jen smutné, opravdu hodně smutné. Smíšek zalapal po dechu.

"Promin, Smíšku."

Zachytil sotva slyšitelné zašeptání a viděl, jak k němu Pipin lehce natáhnul ruku.

Ne! Smíšek chtěl zoufale vykřiknout, ale nemohl. Pipinova odevzdanost mu vzala hlas. Věděl, co se stalo. Pipin se dostal z moci Prstenu. Musí mu pomoct. Nevěděl, co jeho bratranec plánuje, ale bylo mu jasné, že ho vidí naposled. Pipinova omluva ho hluboce zasáhla. Vycítil za ní slova, která Pipin nechtěl nebo nemohl říct.

"Sbohem, bratranče. Mám tě rád."

Pak se Černý jezdec vznesl ze země a Smíšek věděl, že pravděpodobně vidí svého bratrance naposledy. Pak se v něm ale zvedla vlna odporu. Ne! Takhle to neskončí. Nemůže v tom Pipina nechat. Musí ho zachránit. Musí něco udělat. Vstal a rozhlédl se po okolí. Jak mu pomoct? Zaklonil hlavu a naposledy se podíval za svým bratrancem. Už viděl jen černou tečku na obloze. Ale pak uviděl jinou, větší a hnědou tečku přímo nad ním. Orel! Byl to obrovský orel. Smíšek věděl, že takhle velcí orlové jsou pouze poddaní Gwaihira, vládce orlů, který se přátelí s Gandalfem. A takoví orli umějí mluvit a rozumějí řeči lidí. Vyskočil a začal mávat rukama.

"Tady! Sem! Přileťte sem!"

Srdce mu poskočilo, když viděl, že ho orel postřehl a začal se snášet dolů.

Ariham dosedl do vřesu vedle půlčíka. Viděl, že hobit je vyděšený k smrti.

"Můj vládce dostal poselství od Mithrandira. Máme najít dva půlčíky, kteří nesou Prsten a donést je Gandalfovi. Jsi ty ten půlčík?" zeptal se orel úředním tonem.

"Ano!" odsekl Smíšek. "Ale Pipin… on… Černý jezdec…" zakoktal se. "Rychle. Musíme za nimi. Nazgůl unesl mého bratrance, který má Prsten a letí s ním do Mordoru!" vykřikl zoufale.

Ariham zaváhal. "Mám tě okamžitě donést…"

"Na to teď není čas!" přerušil ho Smíšek. "Prosím. Musíme Pipa zachránit!"

Byl vyděšený až do morku kostí. Každou vteřinou, kdy se on tady s tím orlem hádá je Pipin blíž a blíž k smrti.

"Tak dobře. Vylez si na mně," svolil Ariham.

"Děkuji!" zašeptal Smíšek, a co nejrychleji se vydrápal orlovi na záda. Usadil se mu mezi křídly a pevně se chytil.

Ariham se vznesl. "Pověz mi, co se vlastně stalo?"

Smíšek mu tedy ve zkratce vysvětlil všechny události posledních dní. Jak Pipina ovládl Prsten. Jak je pronásledovali Legolas s Gimlim i jak je dostihl Černý jezdec a odnesl Pipina. Ariham přikývl a zrychlil. Nevěděl, jestli mají šanci půlčíka zachránit, ale mohou se o to alespoň pokusit. Smíšek se pevně chytil tuhých peříček na Arihamově krku a modlil se, aby Nazgůla dostihli.

Pipin se třásl, ale hlavu měl jasnou. Už k Prstenu necítil vůbec nic. Smíškův strach ho úplně vyléčil. Podíval se na příšeru za ním. Černý jezdec. Slyšel jeho mrtvolný dech, vzrušený z blízkosti Prstenu a cítil jeho ruku, kterou ho pevně držel za rameno.

Byl konečně volný, ale jeho vysvobození z moci Prstenu mělo i svou slabou stránku. Najednou nebyl dychtivý, dostat se do Mordort. Dostal strach. Umíral strachem. Od ramene, kde ho Černý jezdec držel, se mu do těla šířily vlny chladu. Ochromovaly mu mysl, podmaňovaly si smysly a pravou ruku už skoro necítil. Srdce mu divoce bušilo, jako by i to tušilo, že buší naposledy. Pipin proti tomu zkusil bojovat. Musel. Jestli se poddá, vše bude ztracené.

Podíval se na obzor a rychle zavřel oči. Před sebou viděl velké, ohnivé oko. Letěli k Sauronově pevnosti Barad-dum. Pak si ale uvědomil ještě něco. Přemohl se a znovu se podíval před sebe. Nemýlil se. Před nimi se tyčila Orodruina, Hora osudu. Byla přesně na půl cesty mezi nimi a Sauronem. Aby se k Barad-dum dostali, museli přeletět přímo nad ní. Pipin široce rozevřel oči. Oko se teď dívalo přímo na něj. Skoro cítil jeho mysl, jak na něj dotírá. Nemohl se odtrhnout. Pak si vzpomněl na Diamantu a Smíška. Na Froda a Sama. Pokud se on teď vzdá, svět, který znají a milují, padne. Musí bojovat. Odtrhl se od Velkého oka a raději se zadíval na sopku. Přibližovali se k ní. Pipin náhle dostal nápad. Strašlivý, zhoubný nápad. Pokud to udělá, zemře. Ale možná zachrání všechny ostatní. Pipin se nemusel dlouho rozmýšlet. Pokud se má obětovat, udělá to. Byl skoro mrtvý strachy a studená mrtvolnost mu plíživě prostupovala celým tělem. Pokradmu se ohlédl na Černého jezdce. Stvůra zaječela a Nazgůl chytil otěže oběma rukama. Pipin nemohl uvěřit svému štěstí. Jezdec zřejmě vůbec nepředpokládal, že by se Pipin zmohl na něco tak zoufalého a tak beznadějného, co se chystal udělat. Nečekal, že by se vzmohl na odpor. Nečekal, že by byl schopen pohybu a vlastní vůle. Nečekal, že by skočil. Proto také klidně letěl přes Orodruinu. Nikdo nečekal, že by byl hobit natolik hloupý, aby se pokusil o tak ztřeštěnou věc. Aby se pokusil zabít.

Smíšek se zoufale nakláněl dopředu a snažil se zahlédnout Nazgůla s Pipinem. Orel hlasitě zavřeštěl, když přeletěl hranice Mordoru. Sem se před ním ještě žádný tvor dobra neodvážil.

"Kde jsou?" zaječel Smíšek, ale vítr mu rval slova od úst.

Ariham však citlivýma ušima zachytil hobitova slova a natáhl krk dopředu.

"Támhle! Vidím je!" křikl na Smíška.

Smíšek ještě víc napnul oči. Teď je uviděl. Letěli několik set metrů před nimi. Ale doháněli je.

"Arihame, co to je?" vykřikl Smíšek a ukázal na velkou masu čehosi v dáli.

"To je Orodruina, Hora osudu. A za ní pevnost Barad-dum, sídlo Saurona."

Smíšek se zachvěl, když uviděl velké, ohnivé oko, které upíralo pohled na Nazgůla před nimi. Ariham ještě zrychlil. Rychle Černého jezdce s Pipinem doháněli. Smíšek je teď mohl vidět docela jasně. Letěli nízko, těsně nad Orodruinou. Smíšek je viděl v záři lávy. Najednou ztuhl. Od Nazgůla se odpojila malá tečka a padala dolů, přímo do jícnu sopky. Pipin.

"Ne! Pipe ne! Co to děláš?!" zaječel Smíšek, vyděšený k smrti.

Najednou pochopil, co měl Pipin v plánu. Chtěl zničit Prsten přímo Černému jezdci před očima. Chtěl kvůli tomu zemřít.

"Rychle, musíme za ním!" vyjekl.

Ariham zpomalil. "Hochu, jemu už nepomůžeš."

"Ne!" zoufale zavrtěl hlavou Smíšek. "Nemůžu ho opustit. Musíme ho zachránit. Určitě se dá ještě něco udělat. Rychle!"

Ariham zaváhal. Riskovali, že zemřou.

"Prosím. Prosím. Pomozte mi. Prosím," úpěnlivě ho prosil Smíšek a tahal ho za peří na krku.

Ariham přikývl. Vycítil půlčíkův strach, ale i odhodlání zachránit mladšího bratrance. Dobrá. Bylo to beznadějné a šílené. Ale byla to jediná šance.

Pipin se zhluboka nadechl. Bál se toho, co musel udělat, bál se strašně moc. Zavřel oči. V mysli mu vyvstal obraz Smíška tak, jak ho měl nejraději. Jemně se usmíval a podával mu pomocnou ruku, jak to dělal vždy, když Pipin spadl do nějakého průšvihu. Diamanta tančila v modrých šatech a usmívala se na něj. Ne pohrdavě, ale radostně. Frodo s lehce starostlivým výrazem, jaký nasazoval vždycky, když se k němu běželi se Smíškem schovat po nějaké lumpárně. Sam, s květináčem v ruce a odevzdaným úšklebkem, kdy už rezignoval na to, že mu opět snědli všechnu mrkev. Chodec se starostlivým výrazem, když se ho opatrně ptal, jestli může jít dál a nemají si odpočinout. Gimli, se svým širokým, srdečným úsměvem, který ho měl vždycky rád i potom, co provedl. Boromir, který si ho ještě se Smíškem oblíbil úplně nejvíc. Galadriel, která mu s jemným úsměvem říkala, že svou odvahu ještě najde. Smíškův vyděšený výkřik, když poznal, že se s ním vidí naposledy.

Pipin odhodlaně otevřel oči a zaťal ruce v pěst. Už se nebál. Byl to odhodlaný udělat. Pro všechny, které miloval a kteří milovali jeho. Pro Středozem. Pro Kraj.

Podíval se pod sebe. Letěli přímo nad jícnem sopky. Naštěstí nesoptila. Pipin se vyvlékl z Jezdcova objetí a skočil.

Slyšel Jezdcův překvapený výkřik, ale bylo už pozdě. Padal a vzdaloval se od něj. Věděl, že zemře. Že zahyne v ohni Hory osudu, ale Prsten s ním. Stálo to za to. Najednou do něčeho narazil. Náraz mu vyrazil dech. Závojem slz se rozhlédl kolem sebe.

Ležel na skalním výčnělku. Kousek pod jícnem sopky. Několik desítek metrů pod sebou uviděl jinou, větší plošinu. A za ní vchod do Orodruiny. Doplazil se k okraji plošinky, na kterou dopadl a podíval se dolů. Pod ním nebylo nic. Jen moře lávy. Vlny dusivého horka ho omračovaly a prach, stoupající z nitra sopky oslepoval.

Černý jezdec zaječel. Nemohl tomu uvěřit. Půlčík skočil. Přímo do nitra sopky. Neměli letět nad ní. Ale byla to nejkratší cesta a Jezdec nepředpokládal, že by se půlčík dobrovolně vrhnul na smrt. Zastavil Nazgůla. Ale letěli tak rychle, že je to stálo několik drahocenných vteřin, než se jim konečně podařilo obrátit se a střemhlav se vrhnout do jícnu sopky.

Pipin slyšel Nazgůlův jek. Strhl Prsten z řetízku a v natažené ruce ho podržel před sebou. Ještě slyšel, jak k němu Prsten zoufale promlouvá a přemlouvá ho, aby ho neničil. Pipin znovu před očima viděl Smíška a Diamantu. Nesmí je zklamat. Popolezl ještě dál, aby měl jistotu, že se Prsten nezachytí o nějaký skalní výběžek a pustil ho. Díval se, jak se zlatý kroužek vzdaluje.

Prsten dopadl do lávy. Sauron zavřeštěl. Prsten byl zničen! Jak se to mohlo stát? Ohnivé oko se stáhlo a vybuchlo.

Nazgůl proletěl kolem Pipina jako blesk a vrhl se za vzdalujícím se Prstýnkem. Bylo pozdě. Prsten dopadl do lávy. Ještě na moment se po jeho obvodu rozzářila ohnivá písmena, než se úplně potopil. Černý jezdec po něm natáhl ruku. Černý jezdec chňapl rukou do prázdna. Stvůra nestihla vyrovnat svůj let a i s Jezdcem se zřítili do sopky. Láva je pohltila.

Pipin to všechno viděl jako ve snu. Ležel na břiše nad propastí, vlasy měl očouzené a na konečcích sežehlé. Byl úplně vyřízený. Pokusil se vstát, ale neměl na to dost síly, zhrouceně znovu klesl na plošinu. Tak to tedy končí. Tady, v puklinách Hory osudu. Hora se zatřásla. Láva z ní vystřelila. Prsten byl zničen. Sauron byl usmrcen. Barad-dum zničena. Hora osudu se začala hroutit. Ozval se strašlivý hluk. Hora začala soptit. Zatřásla se. Kolem Pipina létaly kameny a láva se vzedmula. Pipin se ještě naposledy pokusil vstát. Znovu zůstal zhrouceně ležet. Sopka vychrlila oheň a lávu a popraskala. Výčnělek, na kterém hobit ležel, se ulomil. Pipin se pokusil zaječet, ale z vyschlého hrdla mu vyšlo jen zachrčení. Padal dolů. Vstříc ohni a smrti.

Ariham vletěl nad sopku.

"Dolů!" zaječel Smíšek a Ariham se začal snášet níž. Hora osudu se zatřásla. Hobit i orel pochopili. Prsten byl zničen.

Smíšek se zoufale díval dolů. Pipin nesmí být mrtvý. Nesmí!

"Támhle!" vykřikl Ariham a snesl se níž.

Smíšek pochopil, co myslí. Malá postavička ležela zhrouceně na skalním výběžku.

"Rychle!" zařval a vzápětí zaječel hrůzou.

Výčnělek se utrhl a hobit začal padat dolů.

Ariham se střemhlav vrhl za ním.

Pipin padal. Viděl lávu kousek pod sebou. Nechtěl umřít, ale nic jiného mu nezbývalo. Ale dokázal to. Zničil Prsten. Zachránil Středozem.

Najednou cítil, jak ho za pas popadly něčí drápy a strhly ho na stranu.

Ariham letěl dolů, co nejrychleji dokázal. Věděl, že to bude o fous. Půlčík byl kousek pod ním. Už byli na stejné úrovni a láva se přibližovala úděsnou rychlostí. Natáhl přes sebe své pařáty a zachytil padajícího hobita.

Ariham na poslední chvíli vybral střemhlavý let a co nejrychleji stoupal zase nahoru, pryč od tohoto pekla.

Vyletěli ven právě včas. Těsně potom, co vylétli z jícnu a rozletěli se směrem ke Gondoru, Hora vybouchla. Ariham se vyhnul několika vymrštěným kamenům, ale už byli v bezpečí.

Letěli přes pohraniční hory hroutícího se Mordoru a pak dál, dál a pryč. Pryč od pekla, ve která se prokletá země za nimi změnila. Nebo jím vždy byla.

Pipin se snažil pochopit, co se stalo. Měl být mrtvý, ne? Padal, byl blízko, tak blízko? Tak proč je tu kolem tak hrozná bolest? Mrtví přece nic necítí. Proč ho všechno bolí? Proč se mu chce spát?

Zamžoural nad sebe a uviděl obrovské pařáty, které ho jemně svíraly. A nad nimi obrovité tělo s hnědými peříčky. Že by orel? A pak… tam výš, o něco výš se najednou něco mihlo. Pipin nezřetelně viděl čísi tvář, jak se na něj dolů dívá. Poznal Smíška.

"To jsem rád, že jsi mě zachránil," zašeptal v náhlém prozření a omdlel.

Následující kapitola