Tábor 2017 - Dvě věže - III.

Poslední část prvního táborovho týdne a nejvypjatější střety. Dozvíte se, jak jsme se postavili Sarumanovi i samotnému Temnému pánu a třeba také odhalíte, jak vypadá náš žebříček nejméne oblíbených knižních postav.

---

27.7.2017 - Čtvrtek

Dnes se odehrávalo dobytí Orthanku a pokus o převedení Sarumana na světlou stranu. Již dříve jsme obdrželi zašifrovanou zprávu, po jejímž rozklíčování jsme zjistili, jak otevřít mechanismus hradní brány a vejít do věže.

"Staří Númenorejci nebyli žádní hlupáci, na rozdíl od těch koňáků, co vládnou Rohanu teď. Když budovali Orthank, byli si dobře vědomi, že jde o nedobytnou pevnost. Stěny má vysoké, nerozbitné a hladké jako sklo Jediná cesta dovnitř vede dveřmi. A tak si jistě umíte představit, jak je nepříjemné zabouchnout si klíče. Dlouho jsem pátral v Orthanckých archivech a zjistil jsem, že je tajný způsob jak bránu otevřít i bez klíčů. Uchovat v absolutní tajnosti!!! Dveře lze otevřít pomocí mechanismu skrytého v podlaze. Vezmi ze schránky u dveří druhý nejtěžší kámen a polož ho těsně před levou zárubeň, před pravou polož závaží dvojnásob těžké. Do mísy dej takový objem vody, jaký je dvojnásobkem objemu použitého kamene ze schránky. Teprve zatížením těchto tří bodů se uvede mechanismus do hybnosti. Obě závaží u zárubní je však třeba odejmout těsně předtím, než kyvadlo dlouhé tak, jak jsou dveře vysoké, vykoná pohyb dvakrát tam a zpět. Jinak zařízení neustane v pohybu, dveře zase zajistí a je třeba je pracně vracet do původní polohy. Návod k opravě jsem v archivech dosud nenašel."

Dopoledne se ještě workshopovalo. Dokončoval se kovářský ws, na kterém se mnou tentokrát byla i Tani. Ta ovšem především stála venku před kovárnou a řešila, co jsem za písmenka v MBTI. Ale zřejmě uchvátila, protože nám Matěj ze samé lásky věnoval bendžo. Ano, bendžo. Staré, rozladěné bendžo. Tani byla po zbytek dne šťastná a prohlásila, že se na něj naučí hrát.

Odpoledne jsme se vydali za Sarumanem. Jak můžete vidět z fotek, sestavování celého mechanismu nebylo zrovna nejjednodušší. Polly a Gandalf (Šárka) sestavovali celý složitý stroj, vážili a přelévali vodu. Mně bylo jasné, že tyhle hrátky s přesností a pečlivostí nejsou nic pro mě a raději jsem šla měřit délku závaží. Vše jsme sestavili a mohli vstoupit do věže.

Orthank se sestával z několika pater, mnoha místností a tajných chodeb. V každém patře jsme si házeli třemi kostkami. Podle toho, jaké číslo nám padlo, jsme objevili další místnost. V zásadě platilo, že čím vyšší číslo tím spíše nalezneme, co hledáme - klíče, hůl a palantír. Pokud bychom udělali nějaký hluk, vzbudili bychom Sarumana, který by se vylezl podívat, co se děje. A v tu chvíli by začal klasický souboj s Temnou silou. Veršíků jsme ale potřebovali sedm a předem připravených. Protože jsme si je ale nikdo nepamatoval, rozdělili jsme si to tak, že se každý naučil právě jeden. Hra mohla trvat pěkně dlouho a bylo tam spoustu pastí, do kterých jsme mohli spadnout, pokud bychom házeli malá čísla.

PJ ovšem nepočítal s tím, že kostky dáme Polly, která má ve hrách neskutečné štěstí. Bylo to magické, stát na zaprášené půdě Bagrova statku, kde se tato hra odehrávala a sledovat Polly, jak na dřevěné podlaze metá kostky. Během tří hodů nám vyházela Sarumanův tajný kumbál. Tam jsme chodili po trojicích a brzy v něm nalezli Sarumanovu hůl a palantír, který se přede mnou Finrod pokusil ukrýt. Tehdy se ovšem stala chyba, vršek hole nám vyklouznul a zazvonil o podlahu. Ozvaly se kroky a ze stínů vystoupil značně rozespalý Saruman a mžoural na nás.

Musím říct, že jsem čekala leccos. Měla jsem svou představu Sarumana, ale to, jak tuto postavu Terka zahrála, naprosto předčilo veškerá očekávání.

"Utečte, vraťte se domů. Co tady. Cítíte, jak se věž třese? Za chvíli se zhroutí. Nechte mne tady, utečte. Nechte mne tu umřít. Můj domov se hroutí, ty vaše ne, běžte tam, vraťte se." Hlas byl mírný a podmanivý a myslím, že nejeden z nás měl chuť to opravdu udělat. V tom ale vystoupil Gandalf a začal pronášet hlášky, které jsme mu šeptali a trefovat Sarumana míčky. Bylo to opravdu epické, čaroději nepomohl ani ústup do jeho ložnice a byl vysvobozen. Na konci se ještě zmocnil své hole a proklel Legolase, aby se vrátil domů. Finrod se otočil a rychlým krokem zamířil pryč. Už předtím jsme měli domluvené, jak budeme kamarády vysvobozovat, když je Saruman zakleje a roztřídili jsme se do skupin dle "jazyka lásky". Finrod tvrdil, že jemu nejvíce pomáhá, když ho všichni nechají na pokoji, tak jsme si řekli, že to asi bude jakási forma "společného času." Ovšem teď jsme tak nějak stáli a nevěděli. Až vystoupil Gimli, Nina. "Kam si myslíš, že jdeš?" "Domů" A v tu chvíli nám svou odpovědí Gimli totálně vyrazil dech. "Počkej na mě! Slíbil jsi, že budu moci jít s tebou!" V tu chvíli se Legolas zastavil a nevěřícně zíral a Saruman si uvědomil, že už je dávno osvobozen a zrušil své prokletí.

Zpátky v tábořišti Tani vytáhla bendžo a prohlásila, že budeme hrát. A můžeme hrát prakticky cokoliv. Doslova cokoliv. A tak hrála. Bylo to… zajímavé. Nejlepší byl Souboj písní. Polly se poctivě snažila na kytaru jako Finrod a Tani vždycky jen udeřila do strun a zahřměla jako Sauron. Obecenstvo se rozdělilo na dva tábory. Někdo křičel "Finrode!" a někdo "Sauron!" Šárka to pravidelně střídala, podle toho jak se jí zdálo, kdo právě prohrává. A ze stínů nás pozoroval totálně zoufalý Finrod a vraždil Tani pohledem.

Potom vstoupila do stanu Jixipen. Ztuhli jsme. Usmála se a prohlásila, že to slyšela, ale nechtěla k nám chodit, že bychom si třeba připadali špatně. Nakonec jsme ještě na její přání na bendžo ztvárnili pár písniček a pak předala Tani bendžo Polly a šly jsme spolu do Helmova žlebu fotit. Dohodly jsme se, že zkusíme s Tani udělat pár Středozemských fotek. Fotily jsme snad hodinu a neskutečně blbly. Nedovedete si představit, co za scény se dá ztvárnit pomocí Theodenovy čelenky, dvou plášťů, klacku a listu kapradí. Tato série fotek snad někdy vyjde na blogu, stojí to za to.

Po návratu jsme zjistili, že zatímco Tani předtím měla bendžo hodiny dvě a nedělala nic jiného, než že co nejhlasitěji mlátila do strun, Polly stačila ta hodina k tomu, aby na to hrála jako na kytaru. Ale nutno říct, že Tanin způsob má svou poezii.

Přiblížil se večer a Matěj Aragorn prohlásil, že bude rozlučkový. A tak byl. Skoro každý předváděl nějakou scénku.

Arwen Gabča baletila, k čemuž jsme ji přesvědčovali týden a udělala to jen za podmínky, že Polly ukáže lachtana.

Falko tančila, Šimon předváděl své oblíbené číslo "opilá housenka", Polly konečně ukázala svého lachtana a jako zlatý hřeb Matěj opět předvedl Aragorna - housenku, oblíbené to prokletí loňských černých jezdců. Nepamatuji si všechny čísla, jen vím, že Tani se rozpadla čelenka na dva kusy a velmi originálním způsobem s nimi ztvárnila Lokiho s takovou tou helmou a to mě odrovnalo na několik minut.

Ale pak se dostala ke slovu Šárka a připomněla nám, že bychom mohli jít spát. Před spaním jsme ještě zalepili ty díry ve stropě kobercpáskou.

28.7. - Pátek

Poslední den Rohanského týdne. Ráno jsme se měli přepravit zpět do tábora. Pomáhali jsme Bagrovi sbalit celé naše ležení, rozebrat palisády a podobně. Já hlídala děcko. Už zase. Potom nás Faire po skupinkách odvezl na vlak. Tentokrát jsme jeli jako první já, Polly a malí. Polly navigovala a ani jsme moc nebloudili. U vlaku jsme nakoupili lístky (to okénko jsme hledali pěkně dlouho, neb se budova rekonstruovala) a zjistili, že nemáme nic k jídlu. Koupili jsme nějaké křupky. Vlak měl jet za pět minut a ostatní nikde. A pořád nikde. Za tři minuty odjezd konečně přijeli. Doběhla jsem k nim a hnala je ven, že to musíme stihnout. Tani se při tom ukázkově přerazila, noha jí bolí ještě měsíc a z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu to zatvrzele dává za vinu mě.

Ale stihli jsme to a nastoupili do vlaku. Pohled na plně ozbrojeného Finroda, který s sebou mimo jiné vláčel i naginátu (dva metry dlouhá tyč s ostřím) kterou si tam vyrobil, byl vážně vtipný.

V Berouně jsme přesedali a koupili si další jídlo. Nakonec jsme skončili v Zadní Třebáni, kam měl pro nás dojet odvoz. Ukázalo se ale, že se odvoz zdrží tři hodiny. Akčnější část výpravy se tedy vydala do tábora pěšky, méně akční zůstali a tvořili na bendžo.

Když už jsme dorazili všichni a trochu se vzpamatovali, byl na večer přichystaný poslední program Rohanského týdne. Má aférka s palantírem. Ta spočívala v tom, že jsem se Sauronem měla hrát Černé jezdce. Mohla jsem si přizvat tři kamarády, aby hráli každý za jeden spojenecký národ.

Když Sauron vyhodil spojeneckou figurku, řekl nějakou hlášku, která mě měla přivézt do deprese, a ubral mi dva životy. Já jsem měla ihned kontrovat vhodnou odpovědí a tím jsem ztráty životů snížila na jeden. Pokud jsme sebrali figurku my jemu, mohli jsme vhodnou hláškou kontrovat jeden jeho výrok a jeden život mi přidat. Zároveň jsme mohli svádět souboje o padlé druhy, které, pokud byly vyhrané, mi vrátily jeden život. Pokud by bojoval Gandalf, vrátil by mi životy dva. Zní to složitě ale když si to spočítáte, vážně to složité není.

Za své spoluhráče jsem si po pečlivém výběru zvolila Polly, Falka a Pomněnku, kteří měli symbolizovat mé kamarády z Kraje. Vtipné bylo, když za mnou hodinu před hrou přiběhla udýchaná Pomněnka a bez jakéhokoliv úvodu vypálila "Budu tvoje budoucí žena." Tento výrok mě dost překvapil a vůbec jsem netušila, o co jde. Nakonec se ukázalo, že Pomněnka bude hrát moji budoucí ženu, protože si vezme na hru sukni… Pak jsem ji se škodolibou radostí celou dobu oslovovala "Má budoucí ženo".

Naším protivníkem v soubojích o padlého druha měl být Faire a s ním jsme také měli dohodnout zbraně. Nakonec jsme určili, že já a Šárka budeme zápasit v umění lukostřeleckém. Ihned jsme šli trénovat. No, nic moc. Faire sice tvrdil, že dva roky nestřílel, ale my také nebyli z nejlepších.

Třezalka si zvolila tengwar. Zbývala Polly. Faire spíše ze srandy navrhnul sudoku. Polly se toho naprosto nadšeně chytila a Fairemu nezbývalo než si dát hlavu do dlaní a marně se snažit svůj výrok vrátit. Tak nějak nečekal, že by někdo z nás mohl mít sudoku rád. A to se mu stalo osudným.

Setmělo se. Gandalf ulehl, já ovšem spát nemohla. Opatrně jsem mu vzala palantír, který schovával a odnesla ho o kus dál, podívat se do něj. Přišel Sauron a hra započala.

Bylo to absolutně epické. Nevím, jestli jsem se nějak moc vžila do role, ale takový strach jsem dlouho neměla a myslím, že větší psycho jsem ani nikdy nezažila. Od začátku jsem se klepala jak ratlík a fakt jsem byla spoluhráčům vděčná, že tam jsou.

Jinak jako by ostatní, místnost plná lidí, ani neexistovali. Jen já, žhnoucí palantír, Sauron se stříbrnou maskou a hrací plán.

Opět jsem čekala nějakého Saurona, nějaké ztvárnění role. Ale tohle předčilo mé očekávání. Samá kolečka, přesné údaje, všechno se dá vypočítat, všechno se dá exaktně odstranit. Všechno jsou jen chemické reakce a shluk buněk. Sauron byl dokonalý. A začala jsem ho naprosto nenávidět. Po dočtení Na druhou stranu úsvitu jsem ho nesnášela. Teď se vyšplhal na samý nejvyšší post "nejvíce nenáviděná knižní postava". Doufám, že budeme hrát tábor Feanora. A doufám, že budu mít příležitost Saurona zničit. Ne vysvobodit, zničit.

I za hlášky jsem čekala leccos. Ne tyhle. Nakonec jsem zvládla kontrovat tak polovinu. Dost jich bylo z Na druhou stranu úsvitu, kterou jsem právě dočetla. Jak jsem si jen nadávala, že jsem to nečetla pečlivěji!

Zoufale jsem se zamotávala do fea a hroa a jen se modlila, aby naše hody byly úspěšné. Počet životů se ale přiblížil kritické šestce, která, kdybych jí dosáhla, znamenala, že jsem tři hodiny pod Sauronovou mocí a odpovím mu pravdivě na jakoukoliv otázku. Navrhli jsme první souboj. Sudoku.

Černý jezdec odložil černojezdčátko, které celou dobu choval a usadil se ke stolu. Tabulky byly narýsovány a hra započala. Tedy, bylo to něco. Černý jezdec naprosto zoufale zíral do políček, zatímco Polly jela. Kdo jste ji neviděl, neuvěříte, jaké rychlosti je v logickém přemýšlení schopná, když o to vážně jde. Skončila ve chvíli, kdy měl Černý jezdec slabou čtvrtinu. Tím mi vrátila bod a já byla na nějakých devíti, což nebylo tak zlé. Sauron se na svého služebníka dosti rozhněval, jak je neschopný. V tu chvíli k němu přiskočil Finrod "Můj pane, vyberte raději mne, můj pane." A takhle ho obskakoval celou dobu a pomáhal. Nevěřícně jsem na něj zírala a následně prohlásila, že on už svůj souboj se Sauronem projel, tak ať ten můj nekazí. Ve chvíli jejího vítězství jsem byla takž šťastná, že jsem byla ochotná Polly slíbit cokoliv a klidně ji po zbytek života uctívat.

Životy se opět přiblížily kritické hranici a na souboj jsem Černého jezdce vyzvala já. Lukostřelba. Deset kroků, jeden šíp. V případě remízy vyhrávám já.

Deset kroků, jeden šíp. Černý jezdec stál ve tmě, osvětlován červený světlem baterky. Můj šíp šel mimo. Čekala jsem. Střela Černého jezdce se blížila. A trefila se do luku, těsně nad mojí rukou. Bylo to takové štěstí, že jsme všichni zůstali jen zírat. Jen Finrod mlel něco o opakování či co, ale vzhledem k tomu, že všichni stáli u mě a viděli, jak šíp narazil opravdu do luku, nebylo o čem diskutovat. Černý jezdec si ještě půjčil můj luk, nevěřícně ho zkoumal a mumlal "Co to je za dřevo, to jsem ještě neviděl, jak to, že na něm není ani škrábanec, to není možné." No jo, elfí zbraně Paní z Lorienu.

Hra pokračovala. Sauron prohlásil, že se začíná přiostřovat a menší děti by měly jít spát a že jestli chtějí, mohou dostat od Saurona pusinku na dobrou noc. Děti se vypařily bez pusinky. Jen Lucka zůstala. A hra se přiostřila. Následující hláška zněla "Přátelství neexistuje, všechno je jen maskovaný sex." V tu chvíli se Lucka obrátila a odešla. A já zůstala zírat. Pomněnka mě pod stolem kopala, ať odpovím, že to je přece jednoduché. Ne, nebylo. Fakt ne. Můj šok, že Laisi fakt přednesla tuhle hlášku, byl tak velký, že jsem nějakou dobu zírala mlčky a pak tedy nějak odpověděla. Upozorňuji, že jsem to rozdýchávala ještě dva dny. Jestli bylo Laisiným úmyslem šokovat, tady se jí to povedlo dokonale.

Body se nachýlily kritické hranici a Třezalka měla svést svůj souboj v tengwar. Černý jezdec prohlásil, že by potřeboval pár… dní na přípravu. Dostal pět minut. Sauron je na své služebníky tvrdý. Nicméně Třezalka ale udělala v zápise chybu a bod mi nevrátila. Hra pokračovala.

Nezbývalo, než aby Nazghûla vyzvala Šárka. Ta jako Gandalf vedle v pokoji vážně usnula a když se vyhrabala, byla lehce mimo. Ideální podmínky pro boj.

Souboj mohl začít. Deset kroků, jeden šíp. V případě remízy vyhrává Nazghûl.

Vystřelil Černý jezdec. Netrefil. Gandalf zamířil. Ovšem, když si Faire stoupne bokem, máte cíl který je sice vysoký dva metry, ale v nejširším místě široký deset centimetrů a nejširší místo je nos. Šíp letěl. A Gandalf trefil. O kousek, ale trefil. Tím mi vrátil dva životy. Druhý člověk, kterému bych v té chvíli snesla modré z nebe.

Hra už nebyla dlouhá a podařilo se nám vyřadit poslední Sauronovu figurku. Místnost vybuchla v jásotu. Já jsem se kanonicky svezla na podlahu a zařvala "Sarumane, tahle pochoutka není pro tebe, hned si pro ni pošlu, rozumíš." Gandalf na mě zíral. "Kdo že?" "Saruman!" "A co?" "Hned si pro ni pošlu, přesně to mu vyřiď." A Gandalf se obrátil a vyběhl ven s voláním "Sarumane, Sarumane!"

Zůstali jsme zírat. Šárka se později ospravedlňovala tím, že si tuhle scénu vůbec nepamatovala. Pak jsme zmateného Gandalf přivedli, ten mi odpustil a začalo se slavit.

To, co na mě leželo dva roky, dva roky jsme se na to připravovala a bála se toho čím dál více pokaždé, když za mnou Polly přišla "Jestli zemřeš, nepřežiju to", bylo najednou pryč. A já dva dny uléhala s pocitem. "Přežila jsem palantír. Nic jsem Sauronovi neřekla. Je to za mnou, přežila jsem palantír." Jupíííí! Můj osobní Quest splněn! Teď jen zničit Saurona!