Dlouho jsem přemýšlela, kam tento neoficiální prolog povídky umístit. Nakonec jsem ho nedala na začátek, ale poněkud netypicky po první kapitole. Mám k tomu své důvodu a doufám, že to tak bude působit přirozeněji.
Povídka je od Tani a vznikla daleko dřív, než celá má kapitolovka.
Zachvěla se. Skleněný džbán co nesla, padl na zem a rozbil se na tucty malých kousků. V mysli to viděla. I přes ohnivé duše jsou naše těla jenom prach. Klekla na kolena a její rudé vlasy jí zakryly tvář, po které skanula slza. Vybavila si jeho ostré, tvrdé a přesto sličné rysy, plamen v jeho očích, to jak ji hladil a říkal jí všechna ta sladká slova o tom jak s ní chce navždy zůstat, že ji nikdy neopustí. A kde je teď? Už se s ním nikdy neshledá. Tenhle konec předvídala už tenkrát, když odešli. Byla s ním smířená a přesto to bolelo jako nůž do srdce. Postavila se, vzala do ruky dláto a paličku a začala tesat, dokud si ho pamatovala. Ano, zůstane s ní navždy.
…
Celým tělem jí projel chlad. Opět to uviděla; meč, který probodává jejího milovaného syna. V bolestech se chytila za břicho a upadla na chladnou kamenitou zem, kterou smáčely její slzy. Bylo to ještě horší než poprvé - s tímhle smířená nebyla.
Opět si vybavila jeho tvář, jeho zlaté kadeře, jež vlály ve větru, když se s Huanem honili za divokou zvěří…
Náhle ucítila jak ji do zad zasáhlo několik šípů a přesto byla ušetřena ran.
"Atarinkë!" vykřikla v bolestech. Její křik a bolest byly neutišitelné. Milovaný jejího milovaného - tolik mu byl podobný; syn svého otce…
,,Carnistir!" zařvala a schoulila se na zem. Přísný výraz s tvrdýma očima. Pamatovala si, jak jako malý trhal pavoukům nohy - temný Finwe. Služebnictvo se kolem ní seběhlo, ale nikdo ji nemohl uklidnit. V bolestech se doplazila ke svému stolu a začala tesat.
…
Hrudníkem jí projela prudká bolest. Tohle už čekala. Zkroucená, držící se za břicho došla pro dláto. Cestou si vybavovala jeho tvář. Byla tak jemná, laskavá, ukrytá v plamenech. Copak mé utrpení může být ještě větší?
Ano. Něco ji řízlo do nohy, pak do ruky a nakonec jí meč projel břichem. Můj Odsouzený je také pryč. Slzy jí smáčely černý šat.
…
Cítila jak ji všechno pálí, jak jí kůže černá a umírá; žár se dostává až ke kostem. Už nemohla dál. Takovou bolest by nikomu nepřála natož svému prvorozenému. Vzpomněla si na jeho první úsměv, na jeho rudé vlasy, na to jak si hrál na schovávanou s Findekánem…
…
Procházela se kolem sedmi soch s mrtvolnými výrazy - jiné vytesat nedokázala. Jedna socha však chyběla. Ještě jí zůstávala naděje.
Wow, tohle je síla! Osudy rodu vnímané z druhého břehu.
OdpovědětVymazatMám dojem, že v té první scéně stojí Nerdanel u kamene s koledy krvavými od střepů, do kterých klekla a jejími rudými vlasy se táhne šedivý pramen.
V poslední scéně má už vlasy šedivé, až na poslední rudý pramen...Ta perspektiva elfského života mě vždycky znovu překvapí a taky paradoxy Blažené říše.
Díky!
Ubohá Nerdanel. Úplně mě to bolelo s ní.
OdpovědětVymazatSuper blogu i článek. Zvu tě k sobě na blog, doufám že se ti bude líbit. Sice design nic moc, ale už na tom pracují.
OdpovědětVymazatWow to je nádherné!
OdpovědětVymazat[1]: O, děkuji. Jsem moc ráda, že se líbí.
OdpovědětVymazatZměnu barvy vlasů si dokážu živě představit. Teď jsem dostala hroznou chuť to nakreslit
děkuji [2]: Ne že bych byla ráda za něčí bolest, ale potěšilo mne, že ta povídka může vyvolat takové pocity. Děkuji [4]: Moc děkuji!
[5]:Teď jsem dostala hroznou chuť to nakreslit - nakresli! Nakresli!(a vystav na blogu, prosím)
OdpovědětVymazatU všech Valar! To je tak děsivé... krásné... nejspíš mi došla slova, nevím, jak formulovat své myšlenky... Mám pocit, jako bych tu bolest prožívala s Nerdanel a do očí se mi derou slzy... Proč?
OdpovědětVymazat