Tábor 2017 - Dvě věže - I.

Přinášíme první část reportáže z tábora. Z akce, kterou jsme celý rok netrpělivě vyhlíželi. Těšili jsme se, co nás čeká a nemine, no a také jsme se tak trochu obávali, jestli se nám podaří splnit úkol a přežít.

Vlaštovka je něčím trochu speciální, já osobně si nemohu vynachválit tamější atmosféru a jak říkala Šárka: "na Vlaštovce každý pozná co v něm je. To dobré, i to špatné. A to je velmi vzácné."

---

21. 7. 2017 - Pátek

Dnešní den mělo celé naše dobrodružství započít. Vzhledem k tomu, že ze Skotska jsem se vrátila v neděli a celé pondělí a úterý byla pryč, měla jsem na sbalení celé tři dny. A to nestačí. Díky úterní návštěvě sekáče, kterou jsme s Polly vykonaly, jsem měla kupu oblečení, které ale bylo nutno přešít a upravit. Tyto dva dny jsem tedy trávila především za šicím strojem, kdy jsem šila jako šílená, abych to stihla. Vzhledem k tomu, jaký mám přístup k jemné motorice a všem činnostem vyžadujícím preciznost a pečlivost si dokážete představit, jaká hrůza to byla. Má maminka po hodině opustila dům s tím, že to nemůže vidět. A já zatím sváděla osobní souboj s hmotou. Ale když jsem po dvou dnech vylezla, zamotaná do nití, ústřižků látek a podobného, měla jsem hotovo. Tedy, došito. Nikoliv sbaleno

Balit jsem začala v pátek dopoledne. Tolik k včasné připravenosti.

Do Domu Vlaštovky jsem spolu se sestrou (Falkem) dorazila někdy kolem páté, šesté večerní a kupodivu jsem dorazila jako první. Vzhledem k tomu, že původně byl naplánován příjezd ve tři a já čekala, jak nám bude vynadáno, že se couráme, slušné. Než jsem se ale stačila rozkoukat, byly tu už Polly (Smíšek) a Třezalka (zvaná též Perla nebo Boromir) s Luckou (zvanou též Ježek). Bylo nás tu sice jen pět, ale zato s hodně jmény.

Později dorazila i Melie a začali jsme chystat tábor.

Příprava tábořiště je vždy zajímavá. Já jsem se opět pustila do mytí bazénu (což dělám s velkým gustem). Jinak jsme jako vždy zejména vyklízeli kuchyňku a prostě se starali obecně o to, aby tábor mohl započít. Večer se grilovalo kuře, zpívalo a já hlídala malé děcko. Je zajímavé, že ač nemám malé děti ráda, vždycky jsem ten první, kdo, pokud vidí dítě pobíhající kolem ohně, ztratí nervy a jde se o něj starat. A děti mě z nějakého důvodu mají hrozně rády. Asi to vycítí a činí jim to škodolibou radost.

Také jsem tuším pekla lembas. To mě bavilo.

22.7.2017 - Sobota

Dnes se mělo odehrát vlečení hobitů přes Rohan. Ráno nám dorazil skřet (Viki) a mohlo se začít. Bylo řečeno, že se máme pokusit zanechávat stopy, protože za námi poběží skupinka Pátračů a musí ty stopy dokázat přečíst. V tu chvíli to ovšem vypadalo, že pátrač bude jediný, a to Třezalka. Vidina hrdinného Boromira, jak se sám samojediný žene za skřety přes Rohan je vskutku epická. Nakonec ale dorazili i další Pátrači - Nina, Gabča a Šimon. Ti se měli po naší stopě vydat za doprovodu zkušeného hraničáře Marka.

(P: v kuchyňce jsme se ještě před odchodem bavili na téma, jak by asi bylo nejlepší zanechávat stopy a jak je správně číst. Až někdo navrhl, že by udělal obrázek hobita a šipku směřující k obrázku lesa. Na to Šimon přišel s originálním vysvětlením, že hobit hodil šipku, ale protože v ní byl druhý hobit, tak daleko nedoletěla.)

Strašlivý skřet nás svázal do zástupu. Vtipná otázka jestli nejdříve svázat ruce nebo nasadit batoh zůstala bez odezvy. Ale nutno říct, že mu to s uzly moc nešlo. Zejména u Polly měl opravdu problém, tu svazoval asi na pětkrát. A to v klidu stála a ani se nehnula. První v řadě šla Falko, pak Lucka, Polly a nakonec já. Zadní voj mi absolutně vyhovoval, zvlášť když se skřet dlouhou dobu držel těsně vedle Polly (mám dojem, že jí tak úplně nevěřil) a já tak byla krásně krytá jejím batohem.

(Lembas)

(Bojííím)

(Strašlivý Skurut-Hai)

Na začátku jsme se pokoušeli trousit provázky. Lucka ale v zápalu boje spolu s provázky vytrousila i všechny diplomatické body, které s sebou měla. Skřet na naše zděšené výzvy nereagoval a hnal nás dál. Když jsem vypotřebovala svoje provázky, všimla jsem si, že Polly pro ty své nedosáhne a navíc by ji skřet uviděl. Myslím ale, že můj pokus vytáhnout její provázky svázanýma rukama z kapsy Pollyiných kalhot byl všechno, jen ne nenápadný. Ale zkuste si to, za svižné chůze a se skřetem těsně vedle vás.

Pak jsem si uvědomila, že mám v kapse tužku. Začala jsem zvedat kamínky a psát na ně "SOS SP". Strašně nenápadný. Až tak moc, že si jich nikdo nevšiml.

Skřet nás hnal pořád dál a dál. Občas jsme měli povolený čas oddechu. Ale zkuste se s rukama svázanýma k sobě a spojenýma provazem s vašimi třemi kamarády a s velkýma krosnama na zádech posedat na zem… Falko nějak moc protestovala, tak dostala skřetí dryják. Prý to bylo hodně hnusné.

Pokračovali jsme v cestě. Cestou nás minulo několik jezdců na vrrcích (též přezdívaných jako kolouši nebo cyklisté), jejich snahy nás slušně pozdravit strašlivý skřet opravdu ocenil. Ovšem mně v té době nějak začala docházet stopová munice. Provázky byly dávno pryč a kamínky na cestě nebyly. V zoufalství jsem si začala rvát vlasy. Doslova. Když vezmete dostatečný pramínek vlastních vlasů a dost dlouho ho hryžete, uhryznete opravdu slušný kus. Vlasy jsem pak svazovala a házela na cestu. Polly pak říkala, že to bylo hrozně slyšet a neustále měla dojem, že je vedle ní nějaký hlodavec.

Při jedné zastávce nás začaly sužovat okřídlené bzučící Sauronovy stvůry, zvaní též komáři. Při pokusu nastříkat přípravkem proti komárům sebe i své druhy jsem neúmyslně přiotrávila nebohého skřeta samotného. Tak se to dělá! Otrávit je repelentem. Všechny :-)

Když jsme zastavili na večer, hodil nám skřet fakt hnusný chleba a kus kuřete. Zkuste si jíst kuře se svázanýma rukama a ještě jím krmit Polly, která na něj nedosáhne. Byla to vážně legrace.

Bylo nám řečeno, že kosti máme zahrabat tak hluboko, aby nás podle nich případní pátrači nemohli najít. Tak Polly začala hrabat. Pečlivě nad kostmi navršila fakt strašlivě nenápadnou mohylku, zapíchala tam ještě několik větví a prostě se všemožně snažila. Poté, co toto dodělala, nám skřet oznámil, že zde přespíme. Polly pak na té mohyle celou noc ležela a bylo to opravdu nepříjemné.

Přichystali jsme se ke spánku, když se začaly ozývat divné zvuky a z lesa se k nám dobelhala skupinka skřetů z Morgulu. Některými rysy nápadně připomínali naše kamarády Pátrače, ale nutno říci, že byli fakt strašliví. Třezalku jsem nepoznala, dokud k nám přímo nedošla.

Hláška dne: Lucka "Barbare, pomazlíš mě?" Třezalka "Teď jsem skřet, ale co mám s tebou dělat?" A tak začal hrozný skřet mazlit hobita…

V tu chvíli se na nás ale vrhli již zmínění Sarumanovi služebníci. Strašně jsme se báli, že nám nalezou do spacáků a tak z většiny táborníků byl vidět jen nos. Nikomu se asi nespalo právě nejlépe. A zkuste si jít v noci v totální tmě v lese na záchod, když víte, že všude kolem vás leží spící skřeti a vy nesmíte na žádného šlápnout, či provést něco horšího…

A k těm vlasům, prý nenašly ani jeden pramínek. Hobit se snaží…

23.7.2017 - Neděle

Večer skřet vyhrožoval, že nás vzbudí brzy a požene dál časně. Výsledek byl samozřejmě takový, že skřet vstal až jako poslední. Sbalili jsme se, skřet nás svázal a hnal dál. Jelikož mi bylo na začátku řečeno, že pokud budu chtít skuruta k něčemu ukecat, musím mu zazpívat, dumala jsem celou cestu (když jsem zrovna nedělala stopy) nad vhodnými rýmy. Měla jsem totiž ošklivé podezření, že nás skřet potáhne do vody. Vzhledem k tomu, že mám básnického talentu asi tolik jako Fëanor talentu k zahradničení a zpívat neumím, to byl opravdový oříšek. Nakonec jsem vyplodila pár pochybných veršů na neutrální popěvek.

Když jsme ovšem přišli k vodě, kterou jsme měli překročit - dlouhému jezírku, řekla jsem si, že to nebudu hrotit, že by koupání mohla být docela sranda. Skřet poodešel slušně za stromy a my se měli převléknout. V tu chvíli začala Falko hysterčit, že nemá koupací tuniku. Dala jsem jí svoje pyžamo. Když si ho oblékla, našla tuniku. Tak celé znova. Skřet se asi musel docela divit, co tam tak dlouho děláme.

Při vstupu do vody nás přivítala leklá ryba. To povzbudí.

Jali jsme se plavat. Mně se to vážně líbilo, bylo to super. Ale ostatní to tolik neoceňovali, prý jim byla zima a byli mokří (no nene, v jezírku a mokří…). Vylezli jsme, osušili a viděli, jak na kopci nad námi kempí rota Pátračů/skřetů/rohanských jezdců a náramně se baví. Oni do vody nemuseli.

Pokračovali jsme dál a došli až na hranice Fanghornu. Tam se ovšem náhle ozvalo zatroubení a skřetí hordu napadli rohanští jezdci. My hobiti jsme se pokusili utéct nebo alespoň odsunout z dosahu, ale kompletně jsme se zamotali do provazů a dvou smrků, co tam rostly. Nakonec jsme ale pouta shodili (chvíli jsme uvažovali, jestli nemáme použít nůž, co ho má skřet tak příhodně v batohu a mnohokrát nás na něj za celou cestu upozorňoval, ale pak jsme si řekli, že nebudeme ničit provaz) a utekli jsme hlouběji do lesa. Rohanští mezitím svedli bitvu pět proti jednomu skřetovi a hrdinně ho porazili. Prý měli nacvičený i přeskok přes hobita, ale my jsme stihli utéct dřív.

(P: ano, stihli jsme utéct dříve, protože poté, co jsme se tak hezky rozvázali, jsme váhali, zdali můžeme jen tak utéct, nebo počkáme na příhodnější situaci. Načež to jeden z Rohanských jezdců vyřešil za nás tím, že se na nás obrátil se slovy: "tak jdete?")

Ukryli jsme se do hvozdu a vytáhli lembas. Falko s Luckou ale usedly do vosího hnízda a Lucka dostala žihadlo. Začala ječet, že je alergická. V životě bych neřekla, že vyvineme takovou rychlost. Polly sprintovala pro pomoc, já zatím Lucku přinutila spolknout prášek proti astma (co kdyby se začala dusit?) a na oteklou nohu jí dala mokré plavky a ručníky. Mezitím nám přiběhl na pomoc polonahý skřet.

Lucka se uklidnila a ukázalo se, že alergie znamená jen to, že jí trochu oteče noha. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ji praštit nebo obejmout.

Nicméně jsme ji zachránili a hra mohla pokračovat. Na obzoru se objevil zvláštní chodící strom. Došel až k nám a představil se jako Stromovous, pán tohoto lesa. Rozprávěli jsme s ním a bylo to velmi… pomalé. Já si málem zavařila mozek, jak jsem se snažila do řeči zaplést doporučení, aby s enty vytáhli na Železný pas. Stromovous ale nakonec pochopil a řekl, že se o tom poradí, že svolá entí sraz.

Poté nám ukázal kus svého lesa, kde se prý nachází i další enti, že pokud chceme, můžeme je jít navštívit. Narazili jsme na pět entů. Byli až podezřele podobní Pátračům, skřetům a Rohanským jezdcům. Asi nějaké zbloudilé geny či co. Každý ent nám dal nějaké ovoce a kousek skládačky, podle které jsme měli zjistit, kde se nachází Studniční síň. A pršelo. A pršelo čím dál více. Ale bylo to absolutně skvělé!

Jedna z entek nám dala maliny v krabičce. Polly je přebrala a následně se lekla. Po nohou jí začala stékat krev. Ukázalo se, že je to jenom červená šťáva… A nejlepší byly hrušky, v podstatě na kaši. Já jsem ještě k tomu část cesty nesla Lucku na zádech. No jo, Fanghorn není žádné peříčko.

Proč, když jsme v entím lese, vždycky prší? Usadili jsme se pod největším bukem a začali skládat a konzumovat ovoce. Naši přátelé elti nám bez výjimky řekli, ať to sníme sami, že oni už to nechtějí ani vidět (celé ty dva dny to nesli v batozích). Ale to se rozpršelo už pořádně. Skládání jsme vzdali a vrátili jsme se do tábora.

Tam nám Stromovous nalil entí polévku a dal oběd. Bylo to opravdu parádní. Po obědě jsme absolvovali ws šifrování metodou E. A. Poea. Ten byl, myslím, asi nejužitečnější ze všech ws které jsem tu kdy absolvovala. Myslím, že se to může ještě hodně hodit.

A začali jsme skládat Stromovousovo puzzle. Malí to měli rychle. My velcí (ehm…. ehm… jen Polly. Já tak všeobecně organizovala a tuším, že zařizovala věšení papírů na hvězdičky) jsme byli vážně pomalí a zoufale nám to nesedělo. Polly, chodící po táboře a mumlající "To vážně může mít strom takovýhle tvar? Jako že fakt?" je nezapomenutelná. K večeru jsme měli hotovo a odebrali jsme se do Studniční síně, kde jsme našli dva artefakty.

K večeru dorazila Šárka, Tani, Matěj Aragorn a Finrod. Tani ovšem ihned oznámila, že nestíhá a zbytek dne ji bylo možné spatřit, jak se krčí nad výkresem a maluje přebal na krabici na svatební dar pro Terku.