TolkienCon 2016 - První část

A tradičně jako poslední i my přinášíme reportáž z Tolkien Conu 2016. I když poslední, tak určitě nejdelší, dohromady bude na tři články, protože už nás opravdu nebaví se s blogem stále rvát kvůli počtu slov, mazat obrázky a odstavce, žlutit po větách a vůbec provádět všechny tyhle skopičiny kvůli tomu hloupému omezení.

A o čem se můžete dočíct v dnešním článku? Třeba o tom, jak takový elfohobití koutek vzniká, co se stane, když se parta puberťáků rozhodne hrát si na slavobránu nebo o tom, jak měl Finrod depku z nedostatku elfů.

---

Co předcházelo...

Jak jste si již určitě stačili všimnout, mé reportáže málokdy začínají samotnou akcí, ale mají dlouhý vykecávací úvod "Politujme Irith". Nejinak tomu bude i tady. Ovšem tady bude onen úvod poněkud delší, neb tato akce měla rekordní dosah do minulosti, rovný půl rok.

Celé šílenství začalo vlastně někdy v tom červenci, kdy se v Praze konal první blogerský sraz. Tam, po cestě z metra (když jsme, tuším, odváděli Mexafell), Pomněnka nadhodila troufalou provozku, abychom na příštím Conu dělali Hobití koutek. Tehdy jsem jí vykázal s tím, že mám jen jedny nervy a tohle bych asi nedal (a opravdu nedal, jak to tak vidím, fakt obdivuji Laisi, že zvládla organizovat Elfí koutek celých těch třináct let sama). Ale provozka už byla zaseta a čekala jen na trochu vláhy, aby mohla vykvést.

Vláhy se jí dostalo na Vlaštovce, na Eruhantalích, kde ona provozka zcela proti Yavanniným zákonům stačila zároveň i vykvést. A to během jedné hodiny v neděli ráno, když už byli ostatní pryč a my členové Mittalmaru jsme tam s Laisi skoro jako poslední ještě zůstávali. A jak to tak bývá, především jsme kecali. A to pořádně. Jednak jsme stačili vymyslet téma tábora, ale hlavně přišla řeč na Con a Laisi nadhodila zvláštní otázku. Jestli bychom s ní nechtěli udělat elfohobití koutek. Po troše provozování jsem na to nakonec kývnul (Pomněnka byla pro hned a Smíšek se tuším přidal se mnou). A začaly se dít věci.

Kdo nikdy nezažil, jaké to je, pokusit se za dva měsíce (z nichž jeden je prosinec) vyrobit elfohobití koutek, který by odpovídal vysokým larpovým standardům, nepochopí, co to obnášelo.

Ale aspoň pro představu, jak probíhala má meilová konverzace. Zkusil jsem Laisi předhodit svůj nápad, odlišit hobití část od elfí tak, že se na strop pověsí zelené závěsy, aby to opticky snižovalo strop hobití půlky. S tím jsem byl nekompromisně vyhozen, že něco takového je naprosto nepřípustné a že Laisi by si představovala stan. Jako hobití noru. V tu chvíli mi klesla brada. Ovšem naše společné nápady tím nekončily, postupně se došlo k tomu, že budou dvě nory, tedy dva stany, které někde zakoupíme a že na ně dáme travní koberec, aby to bylo ono (krepák byl zamítnut). V té chvíli mě ovšem Laisi přehrála na Melie, jakožto na velice zručnou hobitku. Ten šílený nápad s dvěma stany a trávou byl zavržen a domluvili jsme se na Meliiným stanu, přes něž se přehodí zelené deky, dovnitř se uvážou látky jako stěny a nainstaluje se tam nějaký nábytek apod.

Tím ovšem naše konverzace tak nějak skončila. Podotknu, že se psala půlka prosince a já věděl že: Pravděpodobně budu dělat ty látkové stěny uvnitř ovšem na neznámou velikost. Pravděpodobně budu dělat nějaká okna. Asi budu dělat krb. Mám někde sehnat bylinky. Seženu nábytek a vybavení. A nesmím zapomenout na dvě přednášky, které jsem v rámci koutku měl mít. Jednu svoji na historii hobitů a jednu společně s Laisi na téma "Co mají elfové a hobiti společného".

Melie se neozývala (ovšem měla pro to více než dobré důvody). Tak jsem zasel nějaké bylinky (kterej ignorant se může pokoušet v prosinci vypěstovat kopr???) a někdy 22. prosince jsme se Smíškem sešli u něj doma s tím, že vyrobíme ten krb a okna. Sedli jsme si u Smíška v pokoji, vzali všechny barevné papíry v dosahu (tedy až potom, co Saramír provedl defenzívu a prchnul) a začali dělat okna a krb. Bylo to… zajímavé. Lepil jsem já a nadával u toho jako jižan, protože kdo neví, jaké to je lepit cihličky k sobě ve tvaru přesného kruhu bez šablony, nepochopí míru úmornosti ani této činnosti. Smíšek odhodlaně stříhal a konstruoval. Za to odpoledne jsme zvládli dvě okna a půlku krbu. Zbytek jsem dostal domů.

Dvacátého třetího jsem tedy u vánoční pohádky dodělával krb. Mimochodem, pokud se budete snažit ony cihličky zpevňovat drátem, avizuji rovnou, že se setkáte s neúspěchem. Výsledek se podobal spíše žvýkačce, než jakémukoliv ohřevnému zařízení. Nalepil jsem tam černý karton. Pak se to zase podobalo radioaktivně ozářené kopretině. Zkusil jsem přidělat oheň. Až po nalepení mi došlo, že je asi tak o půl decimetru víc vlevo, než se na každý slušný oheň patří.

Pak přišla velká rána. Náš drahý Sam onemocněl a nepřijede. Stejně tak i Terka Trpaslík. V jednu chvíli jsem dokonce i špatně chápl konverzaci a provozoval, že nepojede ani Frodo a v tu chvíli jsme měl sto chutí to prostě zabalit. Nakonec jsme ale usoudili, že už jenom pro Samovu a Gimliho památku musíme vytrvat a udělat Con tak skvělý, jak to jen půjde, a odhodlali se pokračovat.

Po vánočních prázdninách se Melie zase ozvala. Tak trojúhelníky látek se nekonají, není to jak upevnit. Stan a potah vezme ona. Ale mám ještě vyrobit "hvězdnou bránu" tedy dveře do nory. To mi spadla brada podruhé. V pátek před Conem jsem se rozložil v obýváku, a z poslepovaných papírů vystřihl model brány. A zatímco si Falko k nám domů pozval kamarádku, já klečel na podlaze a slepoval kartonové ústřižky do velké kružnice. Mám podezření, že Falkovy kamarádky mě musí mít minimálně za úchylného šílence. Tohle totiž není poprvé

Dvacátého třetího jsem tedy u vánoční pohádky dodělával krb. Mimochodem, pokud se budete snažit ony cihličky zpevňovat drátem, avizuji rovnou, že se setkáte s neúspěchem. Výsledek se podobal spíše žvýkačce, než jakémukoliv ohřevnému zařízení. Nalepil jsem tam černý karton. Pak se to zase podobalo radioaktivně ozářené kopretině. Zkusil jsem přidělat oheň. Až po nalepení mi došlo, že je asi tak o půl decimetru víc vlevo, než se na každý slušný oheň patří.

Pak přišla velká rána. Náš drahý Sam onemocněl a nepřijede. Stejně tak i Terka Trpaslík. V jednu chvíli jsem dokonce i špatně chápl konverzaci a provozoval, že nepojede ani Frodo a v tu chvíli jsme měl sto chutí to prostě zabalit. Nakonec jsme ale usoudili, že už jenom pro Samovu a Gimliho památku musíme vytrvat a udělat Con tak skvělý, jak to jen půjde, a odhodlali se pokračovat.

Po vánočních prázdninách se Melie zase ozvala. Tak trojúhelníky látek se nekonají, není to jak upevnit. Stan a potah vezme ona. Ale mám ještě vyrobit "hvězdnou bránu" tedy dveře do nory. To mi spadla brada podruhé. V pátek před Conem jsem se rozložil v obýváku, a z poslepovaných papírů vystřihl model brány. A zatímco, co jsem před nimi dělal něco podobně divného (minule tuším trsal na Doubravčiny písničky :-) ).

V sobotu ráno jsme šli s Palladinem koupit zelený krepák, který u nás doma zřejmě něco sežralo (taky znáte ten pocit, že se vám určitý krám válí doma několik let a zmizí přesně ve chvíli, kdy ho konečně potřebujete?). Večer jsem se opět rozložil na zemi v obýváku a začal hvězdnou bránu obalovat krepákem. Brutálně se mi to rozjíždělo a dělalo totálně pochybné záhyby, ale nakonec spášeno.

No a zlatý hřeb byl v neděli, kdy jsem si odpoledne opět sedl v obýváku, pustil si rozšířené verze Hobita a začal lepit cihličky, které mi obětavě nastříhal Smíšek (umíte si to představit, nastříhat asi 50 cihliček a takový to šedý mezi nimi, všechno ručně?). A lepil jsem. A lepil a lepil. A pak i stříhal, když Smíškovy cihličky nestačily, a barvil. Přitom jsem průběžně sledoval Hobita. A musím říct, že věta "Vypusťte kozy" mě dostala. Asi uprostřed přišla mamka, ať si to proboha ztlumím, že ji bolí hlava. Vzápětí pustila mixér…. Průběžně jsem tedy zhlasoval a zase tlumil zvuk a odháněl zvědavého Falka, protože ty vraždící scény pro malé hobitky opravdu nejsou…

A jak na tom byly přednášky? Dost bledě. O tom slavném víkendu jsem totiž zjistil, že totálně nevím, co mám vlastně na té své přednášce říkat. Takže jsem (pokud jsem náhodou nedělal noru) ležel v knížkách a psal Hobitosloví. Zároveň tu ještě ale byla ta druhá přednáška. S Laisi. Asi na začátku ledna mi poslala základní konstrukci přednášky, kterou jsem ale absolutně nepochopil. V úterý před Conem meil od Laisi, že chce k té přednášce nějaké vyjádření, co mám říkat já. Z fleku jsem za pět minut vypotil, co budu přednášet a modlil se, aby kouzlo osobnosti zabralo. Naštěstí zabralo a Laisi to vzala v pohodě, takže poslala finální verzi… Která se ovšem moc nelišila od té původní a opět jsem jí nepochopil. Výsledek byl, že dokud přednáška nezačala, vůbec jsem netušil, co budu říkat.

A aby toho nebylo málo, jelikož jsem v pondělí měl kreslení, v úterý večer plavání, ve středu odpoledne akci a ve čtvrtek laborky, nezbylo než se v úterý ulít z ekologie a sbalit potřebné věci v úterý. Všechno jsem nanosil doprostřed pokoje a vytvořil velkou hromadu věci-na-Con. Trvalo mi to celé dvě hodiny, co jsem tvrdil, že se budu učit… hmmm… tady jsou jasně vidět priority :-).

Velik - Pátek 16.1

Den C.Den, kdy se mělo rozhodnout o tom, jestli se za ani ne dva měsíce dá udělat ucházející elfohobití koutek. Ve škole nás ještě čekala čtvrtletka z matematiky. Nevím čím to je, ale naše matikářka nám čtvrtletky zásadně plánuje na pátky před akcemi. Tak to bylo před Rádovskýma i teď. No a pak se divte, že mám z toho známky, jaké mám.

Vrátil jsem se domů v půl třetí s tím, že v půl páté musíme být na místě. Rosana mezitím jela do Bílé Studně, aby vyzvedla potřebný nábytek - tedy skříňku, stolek a dvě židličky. Když se vrátila, dobalili jsme a naložili věci do auta. Řeknu vám, že toho rozhodně nebylo málo. Auto jsme měli naprosto narvané (i když to není nic proti Laisi a jejímu nákladu, doteď je mi záhadou, jak se vůbec vešla dovnitř ona a řidič).

Nevím, jak více popisovat nudné nakládání do auta, takže asi přejdu rovnou k naší slavné cestě. S ostatními jsme byli domluvení, že se sejdeme v půl páté v té škole. Vyjížděli jsme ve čtyři. Ve čtvrt jsme byli na místě. Tedy… na jednom z možných míst. Ano, stalo se, co se stát muselo, Peregrin Bral si zapomněl zjistit, kde že se Con vlastně koná. Takže telefonát Smíškovi. Smíšek zněl naprosto zoufale, že nestíhá a že právě vybíhá z domu. Ale adresu mi dal. Na tu chvíli, kdy jsem Rosaně musel říct, že je to na druhé straně Smíchova, než kde právě jsme, snad nikdy nezapomenu. Takže couvání, hledání v mapě a odjezd na místo.

Vyběhl jsem do recepce a narazil na Lešiho. "Ahoj Leši, můžeš mi prosím pomoct odnosit věci?" No, uznávám, že to asi nebyl nejlepší výkřik nadšení na přivítání, ale já byl vážně zoufalý, kdo mi všechny ty krámy pomůže odnést.

Leši se moc netvářil, ale pomoc přislíbil. Jal jsem se čekat u recepce s cílem poprosit organizátory, jestli by mi taktéž nemohli poslat nějakého silného nosiče. Problém byl, že se recepční neskutečně vykecávala. Po pár minutách jsem to vzdal a šel nosit sám. Odnosili jsme s Rosanou většinu věcí do předsíně, když se mi konečně podařilo odchytit nějakého organizátora, který to pak se mnou vynosil až do koutku.

Cestou jsem proklínal Lešiho a všechny noseschopné muže, které jsem potkal, ale co se dalo dělat. Ani to netrvalo moc dlouho a bylo hotovo. Rozloučil jsem se s Rosanou a šel si k recepci pro vstupenku. Dost mě překvapilo, že jsem k lístečku a programu vyfasoval i plakátek a pochybně vypadající knihu. Mimochodem, po skončení Conu se ukázalo, že naše rodina má ty knihy tři, i když teoreticky má nárok na dvě. Takže pokud by měl někdo zájem o nepochybně velice kvalitní literaturu s atraktivní obálkou a poetickým názvem: Umrlčí tanec, hlaste se u mě. K dispozici až tři kusy!

Mám dojem, že se mi podařilo vytvořit jakýsi rekord. Protože tu cedulku, kam se má psát jméno jsem stihnul ztratit asi během prvních dvou vteřin. Ale pak jsem se na to vykašlal a konečně zamířil do koutku začít jednat. Melie tam už byla, takže následovalo emotivní přivítání. Po chvíli dorazila i Třezalka a rituál se samozřejmě poslušně opakoval. Obhlédli jsme místo činu. Melie měla na lavicích naskládané nějaké krabice s věcmi, plus se uprostřed místnosti rozvalovala moje nesourodá hromada (ne)živého… hodně. Nejvyšší čas dát to dohromady.

Byl jsem vyslán pro mop. Vzal jsem to jako skvělou záminku k pořízení nové jmenovky a hrdinně se vydal do nižších pater. Dole jsem narazil na Froda, Šárku a Finroda. Fakt by mě zajímalo, jestli šli spolu, nebo jestli to byla jen náhoda. Další vítání. Trochu nuda, co? No nebojte, vítání není nikdy dost. Odkázal jsem jejich slavnou společnost, aby hledala úkryt v prvním patře a odhodlaně zamířil na recepci vymlátit z ukecané recepční kýbl a mop. Po pár minutách jsem byl kupodivu i připuštěn ke slovu. Bylo mi důrazně vysvětleno, že mop se naproti všem očekáváním vyskytuje na dámském záchodě. Odešel jsem. Po pár akademických minutách jsem se vrátil. Nedokázal jsem najít záchod. Byl jsem k záchodu nasměrován. Tento se totiž nacházel u zkušebny Falešného společenstva, kam jsem se jaksi bál vlézt. Nicméně Bardě, který sál u vchodu (ne do toho dámského záchoda, samozřejmě že ne) se tvářil spíše potěšeně než naštvaně…

Našel jsem mop a kýbl a donesl svou trofej do koutku. Byl jsem poslán, abych kýbl naplnil. Ach jo. Někomu se holt hobit nezavděčí. Odevzdal jsem kyblík a šel se znovu pozdravit s Frodem a ostatními když… oni tam nebyli.

"Oni netrefili?" mihlo se mi hlavou. Tuto provozku jsem zaplašil ihned poté, co jsem uzřel obrovitou ceduli Elfí koutek (ano, co je špatně mi došlo asi až o půl hodiny později). "Asi je unesli…" Zaplašil jsem všechny apokalyptické vize a jak se šplhat o patro výš. Heuréka, nalezl jsem je v jedné třídě nahoře, jak si vesele vybalují. Mírně nenaloženě jsem jim oznámil, že by se celkem hodilo, kdyby nám šli pomoct. Hobit tady lítá, obstarává mop, vodu, jmenovku a kdoví co ještě a oni si v klidu vybalují…

Všichni pospolu jsme se vrátili do koutku. Melie už poctivě vytírala, zatímco Frodík se vytasil s obrázky hobitů (bože, já se fakt zamiloval, ten plavín je tak skvělý!) a Šárka s obrázky… hodně věcí (hůůů a do toho tancujícího hobita jsem se taky zamiloval, jupí!). Jo a Finrod s mapou :-) (kterou jsem tam nakonec zapomněl).

(Umistování svíčky)

Melie pak vrazila mop Finrodovi a my ostatní jsme se jali vybalovat mé krámy. Pak jsme vztyčili noru a začali obhospodařovávat ji. Podrobný popis asi netřeba, to je výrobní tajemství.

Mezitím dorazil Smíšek. Další emotivní vítání. Pro nás dva to bylo zvlášť vtipné, protože jsme se naposledy viděli asi před třemi hodinami.

A pak se toho dělo hodně. Dostavěli jsme noru, narvali do ní mé krámy, zbytek odnesli nahoru, našli žvýkačku (taková modrá lepicí věc) a nalepili s ní po stěnách obrázky. Mám ovšem dojem, že ta žvýkačka jednak má nějaký soukromý Prsten, neb se nám pořád ztrácela, a hlavně má jistou silnou osobní averzi k Luthien. Protože se ukázal jako nemožný úkol nalepit obrázky, na nichž je ona elfka zobrazená, tak, aby držela a neodlepovala se. To asi to kouzlo osobnosti. A nesmím opomenout i Smíškův úžasný rodokmen, který si ovšem zaslouží vlastní článek, takže zatím pšššt.

A, samozřejmě, přijela Galadriel. Další vítání, od některých členů družiny, kteří neměli s Galadriel tu čest, ovšem poněkud zaražené. Ono totiž to "mírné" upravení Galadrielina outfitu může být celkem šok (řetězy a hroty). A samozřejmě nesmím zapomenout na Toma hraničáře, který dorazil… ani vlastně nevím kdy. Hobití část byla téměř dostavěná, chyběli už jen elfové. Ovšem Smíšek to při pohledu na stěnu, na níž byl nakreslený les, do třetiny skrytý dřevěným obložením, vyjádřil trefně: "Hobiti budou tady a elfové v tom lese za plotem" :-).

Protože už jsme měli dostavěno a byl pomalu čas jít na zahájení, nechali jsme Melie rovnat si místo na spaní a odkráčeli do nižších pater. Ovšem bylo ještě moc brzo. Společenstvo stále zkoušelo. Tak nás (už nevím koho) napadla geniální myšlenka. Že si stoupneme do dvou řad proti sobě do chodby a vždycky když někdo projde tak začneme mávat rukama a dělat "hůůůůů!".

Reakce byly dost zajímavé. Nejdřív se nás někdo podezřívavě ptal, jestli tam stojíme proto, abychom dali facku každému, kdo se pokusí projít. Pak když seznali, že nás deset skoro, či úplně dospělých lidí tam stojí vážně jen proto, aby mohli mávat rukama a hučet, už mnozí jakékoliv poznámky vzdali. Nakonec se k nám tuším i pár lidí přidalo.

A zahájení začalo. Sesedli jsme se v tělocvičně, vyslechli si pár úvodních slov a po chvíli mírně znuděně odešli. Ovšem u vchodu už nás čekal poslední dnešní příchozí - Aredhel. Pozdravili jsme se, bez skrupulí jí nastěhovali harfu k orgům a jali se jí nadšeně líčit, jak se nám koutek krásně rozjíždí. V tu chvíli se ovšem kolem nás pokusil projít Kořen. Fakt Kořen. Začal jsem se strašlivě smát. Jestli si toho všimnul, nedal to vůbec najevo. No jo, Kořen…

Utábořili jsme se v koutku, že se najíme. Smíšek mezitím stačil zjistit, že je na dvěřích napsáno pouze Elfí koutek a to jeho čestnou hobití duši pobouřilo natolik, že nad to napsal Hobito. Ano, už jsme povýšili. Z Elfohobitího koutku na Hobitoelfí koutek. Jen Finrod pak celý víkend chodil se sklopenou hlavou a kvílel, že je všude moc hobitů. Se diví…

Rozložili jsme si zásoby a začali večeřet a klábosit. Ani nevím, o čem všem jsme mluvili, ale mluvili jsme fakt dlouho, asi hodinu a půl, přes celý křest knihy. Na ten křest jsem původně chtěl jít, ale poté, co jsem měl možnosti si onu bichli prolistovat, mi nezbývalo než usoudit, že to není zas tak žhavé.

Někdy v půl deváté jsme komplet zamířili na Irské tance. Na tomto místě mi dovolte vyzdvihnout elfí zbabělost. Protože ač elfové kývli na to, že budou tancovat, nakonec netancoval ani jeden. Styďte se! Takže z odvážných se na parket nakonec vydal: Smíšek (a na tomto místě prosím velké uznání, protože kdo víte o jeho problémech, umíte si představit, jak moc odvahy a sebeovládání ho to muselo stát), já, Šárka, Třezalka a Frodík. Bylo to… dobré, hodně dobré. Nevím, co všechno jsme tancovali, a jak dlouho tancovali, ale byli jsme mokří jak myši. Rozhodně mi ale nejvíc v paměti utkvěly čtyři věci:

a)Melie, která tancovala s malým enťátkem na zádech, jež se jí při tanci kinklal sem a tam. Takže osvědčená rada pro všechny hysterické maminy (bože, to je tak odporné slovo). Pokud budete chtít spolehlivě uspat svou malou ratolest, šoupněte si jí na záda a začněte poskakovat na irish…

b)Šárka tancující s Kořenem. Smál jsem se celou dobu.

c)Vlna. Ne, neděste se, nejde o nálet ovcí ani hororový film z mořského prostředí. I když hororové to bylo docela dost. Jedná se o jakousi kreaci, kdy jdete ve dvojicích vždy proti sobě v hadovi a tak různě se přelézáte a podlézáte. Ale je to strašně rychle, a pokud se proti vám žene Kořen s Yavannou, věřte mi, že i dost hororové. Strašně jsem se bál, že mu shodím korunu.

Ovšem vtip byl v tom, že jsme byli rozdělení na dvě skupiny. Té druhé skupině se to vedlo v pohodě, ale my jsme se pokaždé strašlivě zamotali a jen zoufale pobíhali sem tam a drželi se za ruce…

d)Vyšší rasy. Jak elfové netancovali, udělali takovou trojičku a zapáleně o něčem diskutovali. Začali jsme si z nich dělat legraci, že je to debata vyšších ras. To samo o sobě tak vtipné není, ale když si uvědomíte, že sedící Šárka byla skoro vyšší než stojící oni…

Jak tak elfí skupinka Aredhel, Galadriel a Finrod zapáleně diskutovala, hrozně to připomínalo "a pak našel trojičku, Galadriel přišla o cop, Aredhel o spodničku".

Aredhel o spodničku sice nepřišla, zato přišla k ponožkám. Vsadila se totiž se Šárkou, že Elwing byla v Silmarillionu popsána jen jako velký bílý pták a ne jako racek. Ale protože neměli Silmarillion, letěl Finrod, jakožto jediný mužský člen elfí skupiny najít dotyčnou knihu. Vrátil se s neúspěchem. Aredhel ho osočila, že je lama (no nepadněte u toho) a šla na výpravu sama. No, našli to a Aredhel sázku nakonec vyhrála (to je tak, když se někdo ohledně Tolkienistických debat vsází s Aredhel…)

Ještě jedna věc možná stojí za zmínku. Frodo. On totiž chodí na lekce irských tanců, takže to umí. Výsledek byl, že při složitějších kreacích celý sál svorně oba lektory ignoroval a zíral na Frodíka…

Pak mi začalo být dost špatně a Smíškovi taky. Rozloučili jsme se tedy s naší skupinkou a odešli spát. Problém byl, že ta místnost, ve které jsme spali, byla společná, takže tam co chvíli někdo vlezl, rozsvítil, zjistil, že tam jsme, zhasnul a začal si svítit mobilem… na zabití. Takže se Smíšek vydal na výzvědy. Prý jediná volná místnost je budoucí skřetí koutek. Sebrali jsme saky paky a odebrali se do skřetího koutku. Uvelebili jsme se pod lavicemi, zavřeli oči a… skupinka, co seděla na schodech, začala vyřvávat písničky.

Usnout jsme zkoušeli snad dvě hodiny, pak jsem to vzdal a šel nahoru, že zkusím, jestli bych nedostal odvoz. Tam jsem objevil naší skupinku, kterak zapáleně o čemsi diskutuje. Zavolal jsem domů. No, a protože mám tak skvělé rodiče, jaké mám, Palladin vážně slíbil, že pro mě dojede!

Objevil se naštvaný Smíšek, kde proboha jsem. Ujistil se o mé živoucnosti a za chvíli už zase směle cupital dolů, vzít naše věci nahoru k nám. Mezitím pro mě dojel Palladin. Vzal jsem si mobil, rozloučil se a šel.

Ta společnost na schodech z nás musela být dost na palici. Nejdřív kolem nich přejdeme v hobitím nahoru. Pak jeden hobit v pyžamu dolů. Hobit v pyžamu nahoru. Dva hobiti v pyžamu dolů. Pak jeden hobit v pyžamu nahoru. Druhý hobit v pyžamu nahoru. Druhý hobit v pyžamu dolů. Druhý hobit v pyžamu nahoru. První hobit v hobitím dolů. No nekleplo by vás z toho?

Doma jsem málem umrzl při přechodu z garáže (měl jsem jen košili, krátké kalhoty a kabát), ale pak konečně usnul.