Láska chutná po jablkách - 1. kapitola

Většina z vás si možná pamatuje na kapitolovou povídku Láska voní levandulí, která tu kdysi vycházela. Doufali jste, že to už je konec? Ne, není. Ono totiž existuje i pokračování. Ale slibuji, že vtipnější a méně... červené. Mějte prosím ohledy, takhle povídka je už asi dva roky stará, takže dle toho také vypadá. A proč vyšla až teď? Nějak na ní nebylo předtím místo.

Takže kapitolová povídka, pokračování Levandule, se představuje.

---

"Asi by sis s ním měl vážně promluvit, tohle už není normální," prohlásila Estella Brandorádová a posadila se do křesla proti svému manželovi.

"Ale vždyť je znáš. Oni prostě raději lítají v lesích a procházejí se po loukách, než aby mysleli na tak přízemní věci, jako je svatba," snažil se ji uklidnit Smíšek.

"No právě. Lidi si začínají povídat. Už se znají tak dlouho a … pořád ji ještě nepožádal o ruku," znovu zaprotestovala Estella a pohladila si kulaté bříško, které dávalo tušit, že Smíšek bude brzy mít syna.

"Asi máš pravdu," pomalu řekl Smíšek a nervozně popotáhl ze své dýmky.

"A už se to ani nehodí. On je přece rytíř Gondoru! Měl by se chovat trochu vážně, úctyhodně. Neměl by krást ze sadů jablka jako malý kluk!"

Smíšek se rozkašlal. "Umíš si představit jeho, jak se chová vznešeně a přiměřeně svému věku a postavení?!"

"Asi ne," usoudila Estella. "Ale myslela jsem, že alespoň ona by ho k tomu mohla přinutit. Je přece z velmi dobré rodiny. Jeden by řekl, že ho přiměje, aby se začal chovat trochu dospěle. Ale ne, ona ho v tom ještě podporuje a blázní s ním."

"A není to nakonec dobře?" zeptal se Smíšek.

"Asi jo," pokrčila rameny Estella.

Smíšek se naklonil, aby ji mohl políbit na tvář. "A už běž spát, měla bys teď odpočívat," řekl a jemně jí pomohl vstát.

V tom se ozvalo zabušení na dveře.

Oba manželé se na sebe podívali.

"Kdo to může být?" opatrně se zeptala Estella.

Smíšek se mrknul na hodiny. Bylo půl desáté.

"Raději půjdu otevřít," prohlásil Smíšek a usmál se na svou manželku.

Pipin s Diamantou, o nichž samozřejmě manželé Brandorádovi mluvili, se právě líbali pod jabloní v sadu sedláka Červíka. Pipin měl v klopě zastrčenou kytičku levandule a v jedné ruce držel košík jablek. Byl dost nervozní. Rozhodl se, že dnes konečně požádá Diamantu o ruku. Ne že by to bylo tak úplně z jeho vůle. On byl nejšťastnější tak, jak to bylo. Ale jeho rodiče na něj dost tlačili a Diamanta už taky zřejmě byla dost netrpělivá. Sice by to nikdy nepřiznala, ale Pipin věděl, že ji trochu trápí, že ještě nejsou manželé.

Bylo více než symbolické, že se ji rozhodl požádat o ruku v sadu sedláka Červíka. Tam trávili poslední roky docela dost času. Diamanta totiž sdílela Pipinovo nadšení, co se drobných krádeží zeleniny a hub týkalo a k velkému rozhořčení většiny hobitů na ně s Pipinem chodila. Po stromech lezla už pomalu lépe než on a poslední dobou už celé krádeže probíhaly tak, že Pipin hlídal a Diamanta se plížila záhony, lezla po ovocných stromech a kradla se po houbových polích.

Většinou ale po sobě stejně nechávali peníze. To jídlo nepotřebovali, svého měli dost. Kradli jen pro vzrušení a ten úžasný pocit, kdy věděli, že jsou jen kousek od toho, aby je chytili. Nutno dodat, že zatím se to nikomu nepodařilo. Stávalo se proto, že sedlák Červík, už s jejich koníčkem smířený, nacházel co týden někde na svých polích nebo sadech obálku s nějakou tretkou jako cenou za ukradené plodiny a většinou ještě kyticí pro paní Červíkovou. Ale nikdy se nepřestal snažit Pipina s Diamantou přistihnout.

Na tohle teď Pipin vzpomínal, zatímco od Diamanty pomalu odstoupil. Doufal, že svatba nebude znamenat konec tohohle všeho.

Diamanta se na něj tázavě podívala.

Pipin zčervenal a rozkašlal se. Sice si to už několikrát trénoval, ale teď tak nějak nevěděl, jak na to.

"Diamanto, víš… chtěl jsem…" začal.

"Ano?" zeptala se Diamanta tázavě.

"Vezmeš si mě?" vyhrkl Pipin a klekl si před ní na jedno koleno.

Diamantě zalapal po dechu.

Pipin zrudl ještě víc a začal si prohledávat kapsy. Potom konečně z jedné vytáhl malou krabičku a otevřel ji. Na sametovém polštářku tam ležel jednoduchý, stříbrný prstýnek (ke zlatým měl Pipin jistou averzi), který měl po svém obvodu vyryto elfské slovo Galedlothia.

"Diamanto z Dlouhé Stráně, vezmeš si mě?" zeptal se Pipin znova a zadíval se jí do očí.

"Ano!" vydechla Diamanta.

Pipin se široce usmál, vstal a nasadil Diamantě stříbrný kroužek na prst. Padnul jí dokonale. Přitáhnul si jí v dlouhém, sladkém polibku a celý svět se najednou zdál naprosto dokonalý…

Z líbání je vyrušil rozzuřený psí štěkot. Pipin se ohlédl. Polem se k nim hnal Červíkův pes Vlk a zuřivě na ně štěkal.

Pipin se na Diamantu usmál, zvedl košík s jablky ze země, chytil ji za ruku a oba se rozeběhli pryč. Ale Vlk se nehodlal jen tak vzdát.