TolkienCon 2016 - Druhá část

A máme tu druhý díl Pipovy reportáže z Tolkienconu. Dnes se podíváme na Den druhý - Hvězdec. :-)

P.S. Fotky v článku jsou převážně naše, ostatní pochází z FB stránek TC a jednotlivých účastníků.

Autoři fotek: Michal Kára (č. 5 a 19), Zurg (č. 22), Kolindar (č. 16 a 17), Angelika de Joie (č. 4, 12, 14 a 20)

Jakub Silnar Schneider (č. 21), Petra Zaima Mrtková (č. 18)

---

Hvězdec - Sobota 17.1.

Ráno mě Falko vzbudil v sedm. Stane se. Chudák totiž nevěděl, že jsem doma, takže první co udělal, bylo, že rozsvítil. Vzápětí vyjekl, utekl do obýváku a rozbrečel se. To vypadám až tak děsivě, když se na mě posvítí?

Protože elfové měli přijet v osm, sebrali jsme si s Falkem věci a vyrazili. Přijeli jsme přesně na osmou. Všude pusto prázdno. Po chvíli se vyhrabal Smíšek a Finrod. Smíšek vypadal vyloženě otráveně a jen něco hučel, než zase zalezl, ale Finrod šel s námi hrát Ducha (taková postřehová hra). Vyhrál jsem, ale jen proto, že ti dva byli strašně zběsilí a hrozně chybovali, a když tady pochybíte, musíte jednu svou kartu odevzdat soupeři.

Pak se začal hobití koutek probouzet a členové naší družinky se konečně začali také trousit. Zamířili jsme na snídani.

Já k jídlu ocumlal jednu Šárčinu buchtu. Ta věc totiž byla tak obrovská, že v pohodě zasytila vzrostlého hobita na celé dopoledne.

Devět odbylo a elfové nikde. Jixipen, která se u nás také objevila, vytáhla mobil a zavolala Laisi. Právě vyjíždějí. No fajn. Někdo jedl, někdo odpočíval, Jixipen dělala mravenečníka či co z korálků, já nervozně poskakoval… jak kdo chtěl. Pak měl začít kaligrafický ws a Laisi pořád nikde. Po telefonu nám zadala, ať ho normálně rozjedeme. Byl nejvyšší čas. Už půl hodiny se k nám totiž trousili lidi, kde že ten workshop bude a jestli tu jsou správně. Quen si pak konečně nachystal nádobíčko (nevěřili byste, jak dlouho to trvá, vybalit pár papíru a brk) a spolu se Smíškem se na to vrhli.

(Tengwar)

Asi ve čtvrt se objevil Faire. Nanosil nám do koutku spoustu krabic s tím, že to posílá Laisi se zprávou, že to tady mám na starost já a všechny organizační dotazy tedy směřovat na mě. Zatvářil jsem se zděšeně a pomalu začal obsah zavazadel pitvat. Po chvíli jsme to vzdal s nejasnou utopií, že Laisi snad za chvíli přijede.

Laisi doopravdy přijela. Rychle se s námi přivítala a oznámila, že potřebuje silné nosiče. Polovina koutku se zvedla a šla jí pomoct. Druhá polovina jen tak stála. To se mi moc nelíbilo, takže jsem co nejhlasitěji zařval, že vážně potřebujeme helfnout. No, a odvážilo se asi deset dalších lidí. Udělali jsme velkého hada a jali se stěhovat elfí věci nahoru. Bylo toho plné auto. Ale když říkám plné, nepředstavujte si plný kufr. Představujte si doopravdy až po střechu nadupané auto, kde je jen tak tak místo pro řidiče a spolujezdce.

Odnosili jsme krámy nahoru a rozložili je doprostřed koutku. A pak začalo vybalování. To bylo dosti hektické, protože jsme se najednou snažili vybalit a přitom udržet koutek a ws normálně v chodu. Asi opět budu popisovat jednotlivé záblesky, protože udržet to v hlavě celé je prostě nemožné.

Jako první věc Laisi vybalila proviant. Část jsme naskládali na stůl a druhou část mi šoupla, ať z toho vytvořím cokoliv poživatelného. Hbitě jsem tento úkol přehrál na Frodíka, Třezalku a Clarissu. Vyděšeně si ode mě převzali slaninu, párky a houby. Třezalka vypadala, že mě zavraždí pohledem. Ale musí se jim přičíst ke cti, že vážně šli něco patlat. Problém byl, že se v tom vyznali asi tak stejně jako já, takže jsem byl následující půl hodinu systematicky zahrnován dotazy tipu: "Mají se ty houby smažit?" "Slanina se smaží na oleji nebo bez oleje?" Hmm… to jste si vybrali toho pravého.

(Takhle to vypadalo ráno)

Laisi mezitím vybalovala příbory, talíře a misky a já jí průběžně otravoval dotazy, kdy už tedy konečně vybalí něco, na co se dá uložit všechno to jídlo. Původní igelitové sáčky byly nepřípustné. Otravoval jsem tak dlouho, až mi vážně nějaké talíře dala a já začal stylově skládat jídlo na stůl.

Zrovna jsem držel v ruce jednu misku a hloubal kam s ní, když mě někdo otočil a začal mi rvát peníze. Naprosto zděšeně jsem ukázal na onu misku. Výsledek byl, že se kolem mě srotilo asi pět lidí, kteří se šacovali a dávali mi do mističky peníze. Když jsem se od nich konečně odtrhl, přišoural jsem se za Laisi. Asi to musel být docela zábavný pohled. Totálně zoufalý hobit drží v napřažených rukou misku plnou peněz a zoufale se ptá "Laisi, oni mi začali dávat peníze, co mám dělat?"

Laisi ale měla moc práce, takže jsem opět zaimprovizoval, a s širokým úsměvem plácnul misku doprostřed stolu. Pak se ozvala Laisi, že nemůže najít nůž. To byl vzhledem ke smažícímu triu relativně problém. Nabídnul jsem se, že nůž seženu. Dívali se na mě jako na idiota, jaké tedy muselo být jejich překvapení, když jsem se vážně za dvě minuty vrátil s nožem.

Inteligentně mě totiž napadlo, že v Čajovně určitě nějaký nůž mít budou. Takže jsem se rozeběhl tam (a cestou volal na všechny, koho jsem potkal, že kaligrafický ws je v plném proudu). Vrazil jsem dovnitř. Otrávený pohled. "Otevíráme za půl hodinu."

Nasadil jsem co možná nejzoufalejší pohled a sdělil, že nutně potřebuju nůž. Otázka na co.

"Přijeli elfové, musíme se přece něčím bránit," plácnul jsem to první, co mě napadlo, a fakt se divil, že mi ten nůž dali.

Běh zpátky i s nožem v natažené ruce a slavnostní předání nože Galadriel. Takhle se to dělá!

Neměl jsem šanci ani k jídlu přivonět (a jak ta slanina a houby voněly, hmm…), když mě opět někdo otočil. Prý že je jídlo fakt dobré, ale ještě by si to chtělo někam sednout. Široce jsem se usmál a vypotácel se ze třídy. Cestou jsem sebral Falka, který celou dobu stál v rohu a tvářil se zoufale, a řekl mu, ať sežene židle. Sám jsem drapnul prvního silného muže, kterého jsem našel a donutil ho, aby mi pomohl nastěhovat do koutku lavici. Ještě ubrus a hotovo. S Falkem jsme přinesli nějaké židle a strávníci si tedy mohli konečně sednout. Zbytečné dodávat, že všechnu slaninu a houby mezitím snědli, takže na mě nic nezbylo….

(Praktická ukázka hobití spižírny)

Pak se Falko někam ztratil. Našel jsem ho až na záchodě, kde tiše plakal, protože se snažil vzít jednu židli ze skřetího koutku a skřeti… nebyli na něj moc milí. Uklidnil jsem ho a přivedl zpátky. Mezitím skončil kaligrafický ws a měl začít výtvarný workshop. Falko se vytasil se svým majstrštykem - ručně vyrobenou hrou a šli si jí se Smíškem a Galadriel zahrát. Ale nedohráli, protože Falko mezitím musel jít na svůj drátkovací ws. Kamínek si u něj vyrobilo asi pět lidí, což je asi relativně úspěch.

(Plstění)

Já mezitím celé dopoledne, když jsem tedy zrovna něco nechystal nebo nesháněl, dělal "hostitele" jak to nazvala Laisi, tedy stál u dveří a okamžitě čapnul kohokoliv, kdo jen nakoukl dovnitř. Odvedl jsem ho do středu místnosti, tam se obřadně představil, ukázal mu kde co je a vypustil ho vstříc vlastnímu osudu. Vypadalo to, že má Bralovská společenská odvaha udělala dojem dokonce i na Laisi.

(Melie v akci)

Byla docela sranda, že první slova skoro každého příchozího byla buď "Prý tu máte nějaký stan" nebo "Prý tu máte jídlo". Obojí byla pravda. Nora dělala neskutečný dojem a jídlo… jídlo je prostě jídlo. Byli lidé, kteří v Koutku byli od rána do večera a jen jedli. Vůbec nechápu, jak to zvládli, ale… Je fakt, že na konci dne nám toho jídla moc nezbylo, i když ráno se skoro nevešlo na dva stoly.

Smíšek pak dokonce říkal, že za ním někdo přišel, jak je fajn, že tady jsme, místo té upadající čajovny :-).

Takže se jedlo, povídalo a blbo. Je fakt, že tam bylo doopravdy hodně lidí, jak pak Laisi poukázala. Ale na druhou stranu, byli jsme jediné místo Conu, které fakt žilo. Žilo s velkým Ž. Dost tomu napomáhala i Veverka a její úžasné irské písně, které celou atmosféru hobití nory a spižírny dokreslovaly.

(Ono to žije!)

Mezitím dorazil Bilbo. Byla to sranda, protože od okamžiku kdy se objevil mírně dezorientovaný ve dveřích se zamlženými brýlemi do chvíle, kdy jsem se mu vrhl do náruče, uplynuly stěží dvě vteřiny. Ale nápor ustál, přivítal se s námi a omluvně se na mě usmál s tím, že si potřebuje někam dát věci. Nasměroval jsem ho do místnosti, kde jsme měli vaše zavazadla. Po pár minutách se vrátil s tím, že cestou po schodech můj popis zapomněl. To ta stařecká skleróza. Na druhý pokus jsem se pro jistotu vydal s ním. Bilbo se převlékl a mohlo se vyrazit do akce.

Ještě nutno zmínit Kořena, Elronda, Kiliho, Thorina, Elronda podruhé a Gil-galada, v úžasných kostýmech, kteří náš koutek svou přítomností oblažovali téměř celé dopoledne, Tady nutno zmínit jednu velmi vtipnou situaci, kdy se Elrondovi číslo jedna podařilo pláštěm shodit skleničku. Takže si vzal kapesník, kleknul na zem a jal se vytírat. Když jsem to zaregistroval já, nejdřív jsem se mu snažil pomáhat, ale pak sehnal foťák a jak se ho ukecávat, aby mi znovu pozoval na zemi s hadrem v ruce. A vážně jsem ho ukecal! Dobře já!

(A pak že elfové vymírají)

(I když kdo by se jim dovil, vzhledem k tomu, jaké práce zastávají...)

Do třetice všeho dobrého, kolem poledne se náhle ve dveřích objevila trojička malých (tipoval jsem tak deset let) slečen. Vrhl jsem se k nim s již tradičním "Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Peregrin Bral. Vítám vás v elfohobitím koutku, Zde nora, támhle je jídlo, bavte se a veselte se." Když mě jedna ze slečen překvapila s "Já jsem Ilian." Zůstal jsem zírat. "Já znám jednu Ilian."

"No to jsem já."

Chvíli mi trvalo, než mi došel význam jejích slov, ale pak jen nadšený výkřik: "Fantasyologové!". Byli to oni. Nadšeně jsem se s nimi přivítal a zavedl je do koutku. Nakonec se ukázalo, že je jim čtrnáct, a že na sebe nechtěli moc upozorňovat, protože si mysleli, že budou pro nás moc malí. Když jsme začínali my, bylo nám čtrnáct také :-).

Já s Laisi jsme kolem jedenácté konečně dodělali koutek. A protože jsme měli asi hodinu času, šli jsme ještě s Finrodem hrát Laisinu stolní entí hru. Bylo to totálně super! Já sice asi v půlce odběhnul, protože nám do koutku nakráčel Gandalf a já prostě musel zkusit "Ohňostroje, prosím, no ták, prooooosím!" (Neudělal je, tsss). Ale pak jsem se zase vrátil a hrálo se. Byla to fakt sranda. Ukázalo se, že o přírodninách mám podstatně lepší přehled než elf. Chi chi. Ale s motýly jsme na tom oba byli úplně stejně blbě. Ale to byli všichni. Nad těmi pěti motýli nás totiž nakonec sedělo asi tak také pět a dali jsme dohromady jen tři. Můj nápad na využití třezalky ovšem udělal dojem :-).

(Šmajdalféééééé!)

Pak jsme hru museli přerušit, protože se přiblížil čas našich přednášek. Uklidili jsme, dali první oběd a Laisi se pomalu vytratila do přednáškové třídy. Já začal panikařit. Zoufale jsem bloudil kolem a hledal své poznámky. Nakonec jsme je našel, a maličko se uklidnil, maličko.

Pět minut. Vylezl jsem na židli a vyzval zúčastněné, že za chvíli začne přednáška tak ať radši utečou ať se připraví. Tři minuty. Vladyka Kraje chce utéct. Minuta. Vladyka Kraje leze před noru, pokládá své poznámky a mapu na židli a zve dotyčné k tichu, že asi bude mluvit. Začátek.

Svou přednášku sem vážně psát nebudu. Ale své dojmy ano. Byl jsem tak strašlivě vystresovaný, že jsem plácal totální kraviny. V hobitích věcech jsem sice žádnou chybu neudělal, ale v čemkoliv jiném, co se netýkalo hobitů, ano. Totálně mi vyplo a nebyl jsem schopen téměř ničeho.

Počínaje mým problémem s výslovností lexému "fyziologický" a konče mým patvarem na Arnor. Mluvil jsem totiž o pádu Fornostu a měl najednou úplné okno, jak se řekne Arnor. "Je tam A a N… Angmar!" naskakoval mi pořád. A toho Angmaru jsem se naprosto nemohl zbavit. Stálo mě veškeré přemáhání, abych ho vážně neřekl, protože pořád "An... Angmar! Angmar!" nakonec jsem vybleptal něco jako "Aman". No, mohl to být Angmar.

Víte, jak jsem před Conem vyšiloval, že budu mít přednášku najednou s dalšími čtyřmi lidmi a že nikdo nepřijde? Koutek byl narvaný k prasknutí. Fakt k prasknutí. A to mi s mými nervy moc nepomáhalo. A hlavně mi nepomáhal Oremir, který mě na začátku pořád přerušoval a uváděl věci na pravou míru. Jako jo, jeho poznámky byly prospěšné a k věci, ale… kdo nikdy nezažil, jaké to je mluvit před několika desítkami lidí v jedné mrňavé třídě, kdy vás někdo pořád přerušuje a cituje vám, proč jsou vaše úvahy špatně, nepochopí. Výsledek byl, že si Oremir dost znepřátelil Falka a Bilba.

(Když se na to tak zpětně dívám, divím se, že jsem udělal těch chyb jen tak málo...)

Nakonec mě milý hraničář vystresoval tak, že vidím jako docela zajímavý přírodní úkaz, že jsem přednášku vůbec dokončil. Dost mi ovšem pomáhala jedna trpaslice, která stála přímo naproti mně a pořád se usmívala. Díky moc! Bez vás bych to v životě nedal, vážně jste mi strašně pomohla.

(Zachránce života mého)

Asi uprostřed mi začalo být strašlivě vedro, ale přišlo mi divné se tam svlíkat, tak jsem radši prostě mluvil dál.

(Ono to mluví!)

Přednáška měla oproti všem předpokladům obrovský úspěch. Lidi tleskali, poplácávali mě po ramenou a dokonce pak za mnou chodili nějací elfové, že jsem jim úžasně otevřel oči a že asi budou hobity. No co víc si přát.

Přišla Laisi a začal odpolední program. Na jednu Veverčinu písničku jsem dokonce vytáhl Smíška a pak Třezalku k tanci. Nikdo se k nám nepřidal, co se dá dělat. Příště to musíme rozjet víc.

Zase se jedlo, pilo, zpívalo a blblo. Nora měla obrovský úspěch. Na pergamen uvnitř se nám podepsalo docela dost lidí - přikládám.

(Brk a listina, připravené pro zápis hostů)

(A onen slavný dokument)

Jednou mě zastavil Thranduil, že shání nějaké malé děti. Samozřejmě mi okamžitě mihlo hlavou "Elfové kradou děti." Ale protože jsem u sebe zrovna žádné dítě neměl, jen jsem pokrčil rameny a šel pryč. Ovšem tahle otázka se Kořenovi moc nevyplatila. Protože jsem za ním pak celé odpoledne vodil náhodně vybrané malé děti s tím, jestli je náhodou nechce. Nechtěl.

(Sbohem krbe s komnatou)

(A ještě detailek)

Pak někoho z nás napadlo, že se zkusíme mrknout do skřetího koutku. Sebrali jsme se a v celé družině: já, Smíšek, Frodo, Třezalka, Bilbo, Yavanna, Aredhel, Finrod a Falko jsme se dali na cestu.

Bylo tam prázdno, jen pár malých skřetic, které si vyráběly kostýmy. Okamžitě jsme se Smíškem zahlásili, že chceme povozit. Melkora na nás vytřeštila oči. Pak jsme jí vysvětili, kdo jsme a že chceme povozit, že to tak přece bylo. Řekla, že nás povozí jen za miláška. Smíšek odběhl pro našeho miláška a přineslo ho. Začalo se smlouvat.

"Nejdřív nám dejte miláška!

"Nejdřív nás povozte"

"Tak nám ho dejte jen na zkoušku"

"Tak nás jen na zkoušku povezte"

Nakonec na nás Melkora poštvala skříťata se zbraněmi většími než oni. Chvilku jsme se bránili, ale když nám zabavili to koště, co Smíšek našel, museli jsme se dát na ústup. Ale my bychom jim toho miláška fakt dali! Oškliví skřetíšci.

(Skřííííítě!)

Vrátili jsme se do bezpečí k elfům a k jídlu. Cestou ještě potkali skřetí elfku, co na ní Melkora provádí své temné obřady. Asi osmdesátiletý děda. Tedy, představa že bych já měla svého dědu přesvědčovat, ať si nasadí blonďatou paruku s korunkou, bílé šaty a jde mi dělat elfku pro mé zvrácené rituály… fakt toho pána obdivuji.

Objevil se Aho a Katka Schwarzerová, že nám tedy přišli zahrát, jak jsme se domluvili. Bohužel ale měla za pár minut začít moje společná přednáška s Laisi. Že se tedy vrátí potom. Podařilo se mi je ukecat, aby zůstali. Nakonec se na přednášce objevila i velká část Falešného Společenstva… no co víc si přát.

(Rioli s malým enťátkem)

Čas se nachýlil. Opět jsem vystoupal na židli, že se přednáška blíží. V tom mě však zamrazilo. Mí kamarádi nikde. Hobity jsem po chvíli našel v noře. Trochu nedůtklivě jsem prohlásil, že přednáška začíná a že se tam budou promítat obrázky. Tak že tedy vylezou. Skvělé. Pak jsem si uvědomil, že chybí elfstvo. To už jsem shánět nestihl a tak mi nezbývalo než mírně vyděšený předstoupit před shromážděné bytosti a postavil se vedle Laisi, která něco robila s projektorem. V tu chvíli se otevřely dveře a objevila se Aredhel, Finrod a Clarissa. Potom ovšem chytla většinu návštěvníků Conu neodolatelná touha a) dostat se dovnitř a poslechnout si naší přednášku b) zdrhnout a za každou cenu se přednášce vyhnout. Dveře se tedy opravdu netrhly. Po chvíli Laisi prohlásila, že prostě začneme, a že se ostatní buď uklidní a budou poslouchat, nebo mají smůlu.

Předstoupil jsem s nejasnou provozkou, že bych měl asi něco říct. Naštěstí mě zarazila Laisi s tím, že publiku (a mě) nastínila, jak bude přednáška vypadat. Sebral jsem svůj papír s poznámkami a začal říkat svojí část.

No, byla to celkem sranda a tu přednášku jsem si vážně užil (díky, Laisi). Asi nejvtipnější bylo, když Laisi popisovala hobití smysl pro humor… a všichni se podívali na mě a začali se smát…

Další rysy přednášky asi popisovat nemusím, kdo tam byl, ten ví, kdo nebyl, ten může upřímně litovat a kát se.

(Největší rozdíl mezi hobity a elfy. Hobiti jsou zde, u toho jídla, nory... a elfové za tím plotem vzadu :-) )

Po přednášce nastal menší zmatek. Jednak Laisi vytáhla svůj test, které Středozemské bytosti se nejvíce podobáte (otázky byly podle prvních dvou dílů hobita a byly vážně vtipné). Pak přišli zahrát Aho s Katkou Schwarzerovou. Protože ale Laisina skupinka dělala příliš velký bordel, musela se od tohoto upustit a tak jen brnkali melodie. A nakonec přišla i Doubravka, aby si pokecala s Falkem, který o ní bude dělat referát.

Povídání, jezení a další činnosti pokračovaly. Pak jsem postřehl, že se tu zjevil Velký Člověk. Okamžitě jsem k němu zamířil, co na Koutek říká. Podrbal se na hlavě, že jen zírá, že náš vzrůst je opravdu… rachejtlový a že je otázka, jestli také stejně rychle nevybuchneme. Na to jsem mu řekl, že jestli vybuchneme, tak aspoň s pořádnou ránou a opustil ho.

Dost komická situace nastala, když za mnou přišli Fantasyologové, v ruce žampiony a že by je chtěli sníst, tak co s nimi. Důležitě jsem jim oznámil, že se musí před konzumací opéct. Načež se nesměle přihlásila Illian, že už jeden žampion snědla syrový. Následovala celokoutkovská diskuze, zda a jak moc je takový syrový žampion jedlý. Nakonec jsme se shodli na stanovisku, že jedlý určitě je, minimálně jednou.

Pomalu se situace uklidnila a nachýlil se čas vystoupení Falešného Společenstva. Protože tohle byl jeden z bodů programu, na který jsem měl od Laisi propustku, společně s ostatními jsme se odebrali do tělocvičen. Ale protože se ještě zkoušelo, zůstali jsme stepovat v obrovském davu v chodbě. Tam mě zastavil nějaký pán, že nestihl celou přednášku, kterou jsem měl s Laisi, a jestli mu nemůžu říct, co se tam ještě říkalo. Chvíli jsem zauvažoval nad jeho psychickém zdraví a pak opatrně vykoktal, že asi můžu, ale že si to fakt nepamatuji, zvlášť že netuším, jak to šlo za sebou, jaká témata jsme řešili kdy a od kdy mu tedy mám vyprávět. Chvíli jsem tedy něco plácal a pak mě začal on lámat na nějaký skautský tábor či co. No… řekněme, že k těmto lidem od jisté doby (to když mě u tramvaje zastavil křesťanský maniak a vypadalo to, že je se mnou ochotný jít až domů) nemám příliš důvěru. Takže jsem opatrně vycouval s tím, že musím najít Aredhel a ztratil jsem se mu v davu.

A pak se jen čekalo. Ještě jsme řádně provokovali Velkého Člověka, který se pokoušel psát, a my mu to komentovali.

Pustili nás do tělocvičny. Takhle narvanou místnost jsem snad ještě neviděl. Usadili jsme se se Smíškem a Aredhel na volné žíněnce někde uprostřed a pokusili si co možná nejšikovnější natáhnout nohy. Zbytečné. Ještě jsem se zakecal s Thorinem a jeho družinkou (Kořen, Elrond apod.), kde mají Kiliho (věděl jsem, že tu má být ale jaksi chyběl. Nadhodil jsem, že možná bude s Tauriel. Oni že ne, že jen hledá kalhoty. No vidíte, jasně že byl s Tauriel!

Představení začalo. Bylo to… super. Nejlepší byl jednoznačně Sauron a Huan. Ale tady asi netřeba slov, fankluby, co se na facebooku vyrojily, mluví za vše. Nicméně nutno říct, že výkon Luthien v tuším pátém měsíci těhotenství fakt obdivuji. Záznam představení se dá normálně najít na internetu, tak si to pusťte. Pak jsem se ptal Finroda, jak se mu líbilo ztvárnění Finroda (Bardě). Prý to nebylo podle jeho představ, ale sám by to lépe nedal. To se asi může brát jako pochvala.

(Mě stejně nejvíc dostal Sauron)

Následovala asi čtvrt hodiny pauza a měl začít Doubravčin koncert. Mezitím mi asi pět členů našeho Společenstva nezávisle na sobě řeklo, že má hlad. Zaběhl jsem tedy do Koutku, jednak zkontrolovat elfy a jednak ukrást něco k jídlu. Elfové si právě připravovali svou slavnost, takže jsem jen vyhrkl zmatené omluvy, vzal první jedlou věc, na kterou jsem narazil (tuším, že buchty) a odplížil se pryč. V tělocvičně jsme se pak originálním způsobem dělili o ulovené jídlo (vzali jsme totiž zásadu "každý musí jíst" a tedy kdykoliv někomu jídlo došlo, okamžitě dostal další porci od někoho, kdo měl jídla ještě dost). Ještě mě napadlo napsat sms Rosaně, jestli by nás nemohla vyzvednout o půlnoci. Mezitím odešli fantasyologové. Škoda, byla to príma parta.

Koncert začal. Nejdřív Doubravka mluvila tak obecně, pak hrála ona a nakonec měla společný koncert s Ahem a Katkou. Telefon od Rosany, že už tady je a že žádnou sms nedostala. Poprosil jsem jí, ať počká. Začal jsem shánět Bilba, který měl jít přespat také k nám a modlit se, aby koncert skončil brzy. Druhý telefonát. Ať jsme tam do dvou minut, jinak Rosana odjíždí. Vyhnal jsem Falka a Bilba pro věci a za dvě minuty jsme fakt vyběhli do nejvyššího patra, vzali si věci, seběhli dolů, obuli se a vyběhli ven. Bylo to jen tak tak. Pak jsme měli s Falkem zuřivou diskuzi, jestli by Rosana fakt odjela a nechala nás osudu. Já jsem přesvědčený, že by odjela.

S ostatními jsme se nestihli rozloučit, na schodech jsem málem srazil Finroda, který mě chtěl na rozloučenou obejmout (chudák malý), ale zvládlo se to. Jo a ta moje slavná sms nedošla. Sauronův vynález.