07/02/2015

Předkové

Hobití Silmarillion se chýlí ke konci (počet dalších vydaných článků záleží čistě na tom, jestli zbytek dám do jednoho článku, nebo to nakouskuju). Ale aby se něco mohlo chýlit ke konci, nejdřív to musí projít "zlatým věkem" a zlatý věk je dle mého názoru tento článek. Článek o významných osobnostech Kraje.
Hobití dějiny se o skutcích význačných osobností moc nezmiňují a když, tak jen o skutcích význačných osobnostech z pouhých dvou rodin - tedy z jediných šlechtických rodin v Kraji. Abychom byli přesnější, pouze o hobitech pocházejících z rodiny Bralů a Brandorádů. Ale i přesto se mi podařilo najít pár dalších významných osobností. Bilba, Froda ani Sama nečekejte, zato zmínit Smíška s Pipinem byla povinnost :-)


(Autorem obrázku je Clarissa)



Předkové
První z těchto osobností jsou rozhodně plavínští bratři Marko a Blanko, zakladatelé Kraje. Je pádný důvod předpokládat, že jeden z těchto bratrů je předkem Raddy z Blat - zakladatele první šlechtické rodiny v Kraji. Starorádi totiž byli plavíni, stejně jako Marko s Blankem, a přitom plavínů přitom bylo zdaleka nejméně (a druhý důvod je prostě ten, že Tolkien měl takovéto příbuzenské souvislosti rád).

Radda z Blat byl všeobecně jedna z nejvýznamnějších figur hobitích dějin vůbec. Po smrti posledního krále Farnostu Arveduiho, si hobiti zvolili svého vlastního vůdce, který měl v případě nebezpečí organizovat obranu. Radda z Blat se tak stal roku 379 prvním Vladykou Kraje a tento titul pak měl dědičně. Zároveň založil první doopravdy šlechtický rod - Starorády. Jeho potomci tak byli vůbec první, kdo začali používat příjmení. Jméno Starorád vzniklo jednoduše zkomoleninou Starý Radda, jak hobiti prvního vladyku nazývali. V původní hobitštině je to Zaragamba (Zara - starý, Gamba - rada (tady se musím veřejně omluvit Polly, gamba neznamená jen kozel, ale také rada)).
Z této jediné rodiny pak vzešli Bralové a Brandorádi, ale o těch už odděleně.

Brandorádi
Někdy kolem roku 740 Krajového letopočtu (2340 normálního) udělal dvanáctý vladyka Kraje Gorhendad Starorád něco neslýchaného a veskrze plavínského. Vzdal se svého titulu vladyka Kraje ve prospěch Isumbrase Brala a se svou rodinou přesídlil do Rádovska (Raddova země). Tím, že překročil řeku Brandyvínu se izoloval od zbytku Kraje a od té doby byli Brandorádové, jak si od té doby nechali říkat, považováni za ztřeštěnce. Gorhendad Starorád nechal v Rádovském kopci nad řekou vybudovat sídlo rodiny - Brandov. Toto sídlo byl vlastně obrovský kopec, skrz naskrz prokopaný tunely a chodbami a byl domovem dvouset členů Brandorádské rodiny. Měl tři hlavní dveře a dvacet menších a kdo se v noci plavil přes Brandyvínu, mohlo se mu stát, že byl oslněn září ze stovek okrouhlých okének zasazených v úbočí kopce. Gorhendad také založil dědičný titul Rádovský pán.

Další z jeho významnějších potomků byl až Hrdomír Plecitý, který ubránil Rádovsko před vlky za Kruté zimy roku 2911. Jeho nejmladší dcera Primule Brandorádová si vzala pana Droga Pytlíka a Hrdomír byl tak dědečkem Froda Pytlíka, který jako malý vyrůstal v Rádovsku, když se jeho rodiče utopili na jedné z Hrdomírových slavností (chtěli se projet na lodičce).

Předposlední z rodiny Brandorádů, o kterém se ještě zmíním je Saramír Marnotratný, otec Smělmíra Brandoráda, který dokázal za vlády Šarkana a Lota Pytlíka udržet Rádovsko nezávislé (kromě Rádovska si nezávislost udrželo už jen Bralsko).

A konečně poslední člen této skvělé rodiny a to Smělmír Nádherný, který se vydal s Frodem Pytlíkem na výpravu za zničením Prstenu a stal se jedním z nejvýznačnějších hobitů vůbec. Roku 11 Čtvrtého věku nechal k Brandovské hale přistavět knihovnu, kde schraňoval svitky zaznamenávající historii Eriadoru a Gondoru. Smíšek hodně knih také napsal. Kromě známého Rostlinopisu Kraje, i nějaké historii Rohanu.
To by bylo ke skvělé rodině Brandorádů a už se podíváme na Braly.

Bralové
První, o kterém se Tolkien v souvislosti s rodinou Bralů zmiňuje je Isumbras I. Ale kdože byl tedy tím zakladatelem rodu? Autor knihy o hobitech nabízí jednu odpověď - Tucca z Blat. Tady si dovolím knížku přesně citovat, abyste pochopili, jak k tomuto jménu došel. "Tolkien neuvádí jméno zakladatele Bralska a praotce Bralovské rodiny. Pokud se však podíváme na genealogii Raddy jako praotce Starorádů a Brandorádů, můžeme po troše detektivní práce vypátrat odpověď. Tolkien nám nabízí stopy. Je nám řečeno, že Velké Pelouchy v Bralově Městci v Bralsku byly sídlem rodiny Bralů a že ranější verze jména zněla Tuk. Srovnáme-li tento postup s Brandovem v Rádohrabech v Rádovsku jako sídlem rodiny Brandorádů s ranějším jménem Starorád, uvidíme, že jde o paralelní vývoj. Stejně jako zakladatelem rodiny Brandorádů/Starorádů byl Rad nebo Radda, zakladatelem rodiny Bralů (Took/Tuk) musí být Tuck nebo Tucca. Zdá se vlastně logické, že praotcové, po nichž tato dynastie dostaly jména, byli původně bratři: Radda a Tucca z Blat, po nich dostaly jméno Rádovsko a Bralsko". Geniální, že? Takže tady máme Tuccu z Blat, zakladatele Bralovské rodiny a sídla rodu - Bralska. Jestli je to pravda, to se asi už nikdy nedovíme.

Takže když jsme vyřešili tuhle ožehavou otázku, můžeme přejít rovnou k prvnímu vladykovi Bralovské linie - Isumbrasovi I. Od té doby se Bralové stali nejvýznamnější rodinou v celém Kraji.

Další významný Bral z této linie je Hromželezo II (Isumbras II), který nechal roku 2683 vybudovat Velké Pelouchy a Bralův Městec, což bylo nejokázalejší a největší sídliště v Kraji.

Jeho vnukem byl Brandobras (Bučivoj) Bral. Bučivoj Bral byl třetí nejvyšší hobit vůbec (první byli Pipin a Smíšek). Měřil čtyři stopy a pět palců a mohl tak jezdit na koni. Roku 2747 porazil skřety vedené náčelníkem Golfimbulem a stal se tak jedním z nejvýznačnějších hobitů vůbec. Bučivoj však nikdy nebyl vladyka, protože byl mladší bratr Ferumbrase II. Bučivoj však založil jakousi "odnoš" Bralů - Severní Braly. Odtud pocházela i Diamanta z Dlouhé Stráně, Pipinova manželka.

Bučivojův bratr nijak zvlášť významný nebyl, takže se pozastavím až u jeho vnuka - Gerontia Brala, jinak nazývaného Starý Bral. Tento hobit byl dlouhou dobu nejstarší hobit v historii - i bez kouzelného Prstenu se dožil 130 let. Za Frodových časů byl snad nejvýznamnější postava v historii vůbec a to především proto, že se kamarádil s Gandalfem, které pro něj dělal báječně ohňostroje. Tento hobit byl také přímým předkem většiny nejvýznamnějších hobitů Třetího věku - Peregrina Brala, Smělmíra Brandoráda, Froda Pytlíka a Bilba Pytlíka. Zemřel roku 2920.

Mezi jeho syny patřili i Hildifons a Isengar. Tito hobiti byli pravděpodobně jedni z nejdobrodružnějších hobitů vůbec, protože Hildofons "Odešel na cesty a nikdy se nevrátil" a Isengar "Byl prý v mládí na moři".

Další významnou osobou je Ferumbras III, který se z mého pohledu proslavil především tím, že zemřel a vladykou se tak stal jeho vzdálený bratranec Palladin II.

Jeho matka se jmenovala Lalia Bralová a byla to velice zajímavá hobitka. Mezi Braly se jí přezdívalo Velká, nebo méně líbivě Tlustá a byla to hrozná semetrika. Byla manželkou Fortinbrase II a matkou Ferumbrase III. A říká se, že si prý jejího syna nikdo nechtěl vzít proto, že žádná hobitka nechtěla mít za tchýni Laliu. Po smrti jejího manžela v roce 1379 se vladykování ujal Ferumbras. Ale ne tak docela. Jestli jsem to dobře pochopila, tak Ferumbras sice oficiálně vladykou byl, ale ve skutečnosti vládla jeho matka jako matriarcha rodu. Zřejmě byla regentka. Ferumbras tedy byl neschopný vlády, ale je otázka, jestli proto, že to prostě nezvládal, nebo proto, že se Lalii bál. Lalia byla ke konci života tak tlustá, že se pohybovala jen na jezdícím křesle a starala se o ní Perla Bralová (Pipova sestra), která jí každé ráno vozila před bránu nad velké schody, aby se nadýchala vzduchu. Jednoho dne roku 1401 ale Lalia spadla. Spadla ze schodů a zabila se. Z její smrti byla obviněna Perla, byla vyloučena z rodiny a bylo jí zakázáno zúčastnit se slavnostního jmenování Ferumbrase III do plnoprávného úřadu vladyky. Zlé jazyky ale tvrdí, že o pár dní později byla Perla spatřena s perlovým náhrdelníkem z dědictví Bralů. Jak to tedy bylo? Opravdu byla Laliina smrt nehoda? Nebo byla naplánovaná a Perla byla za svůj čin odměněna drahým náhrdelníkem? U jakékoliv jiné rodiny bych řekla, že to byla prostě nehoda, ale u Bralů hobit nikdy neví. Jisté je, že Perla se z toho nikdy nevzpamatovala a zemřela nešťastná a v ústraní.

Paladin II byl otec Peregrina Brala a 31. vladyka Kraje. Je zajímavostí, že ač vladyka, zřejmě ve Velkých Pelouších nebydlel, ale žil na statku v Bílé Studni. Nevím, jak tohle vysvětlit. Asi jen tím, že se vladykou stal vlastně, až když Pipinovi bylo 25 a tedy se Paladinovi zřejmě nechtělo měnit zvyky. Paladin se stal důležitou osobou ve vymetení Kraje. Zásadně totiž nesouhlasil s tím, aby se Šéfem a tím pádem vládcem Kraje stal Loto Pytlík ze Sáčkova a tvrdil, že když už, tak by to měl být právoplatný vladyka Kraje. To Loto celkem samozřejmě odmítl a tak Paladin odmítl vpustit Lotovy chlapy do Bralska a zorganizoval obranu. Pár darebáků nechal zastřelit a i když potom Loto svou snahu ovládnout Bralsko vzdal, stále mu dělal Paladin obtíže a naschvály. Poté, co se Paladinův syn Peregrin vrátil ze své výpravy, Paladin mu nadšeně vyhověl v jeho plánu osvobodit Kraj a poslal mu stovku Bralů na pomoc do Bitvy o Povodí. Sám se s ostatními Braly ujal osvobozování jižních částí Kraje - především Jižní čtvrtky (domov Pytlíků ze Sáčkova), kde bylo darebáků nejvíce.

Jeho syn Peregrin I., se stal členem Společenstva Prstenu a dle nejlepších tradic Bralů zažil mnohá dobrodružství. V roce 13 Čtvrtého věku založil ve Velkých Pelouších obrovskou knihovnu zaznamenávající jednak historii Středozemě a jednak události Války o Prsten (zřejmě z Červené knihy). Ani jednu knihu sice Peregrin sám nenapsal, ale on a jeho potomci jich nasbírali tolik, že se Velké Pelouchy staly důležitým kronikářským centrem celé Středozemě.

Ostatní
Když jsme tak u těch jmen, bylo by nefér nezmínit i některé další významné hobity. Opustím od Bilba a Froda Pytlíka a rozepíšu se o snad nejslavnějším a nejobdivovanějším hobitovi vůbec. Je to tradá Tobold Troubil z Dolan. Tento skromný sedlák byl snad nejuctívanějším půlčíkem (před Válkou o Prsten) vůbec a myslím, že právem. On byl totiž ten, kdo jako první vypěstoval Dýmkové koření. Dýmkové koření je odrůda rostliny zvané Galenas, která byla přinesena z Númenoru, kde ji lidé ale znali jen pro vůni jejích listů. Jak k ní Toby přišel, je velká neznámá, protože je dokázáno, že za svůj život nebyl nikdy dále, než v Hůrce. Nicméně je jisté, že první odrůdu této rostliny vypěstoval Toby kolem roku 2670. Z Dolan pak pochází i nejlepší odrůdy dýmkového koření vůbec - Starý Toby, Dolanské listí a Jižní hvězda. Jméno Toby je dost zajímavé, protože odkazuje na "lidský" název dýmkového koření - tabák (tobbaco). Což vlastně naznačuje, že slovo tabák vzniklo ze jména hobita, který ho objevil.

05/02/2015

Otrok Prstenu - Bitva o Edoras

Jsme v půlce celého příběhu a konečně nadešel čas na pořádnou bitvu. Na bitvu o Edoras. Vyhrají lidé a elfové nebo zvítězí skřeti a temné síly? Rohirové mají výborného spojence, ale na druhou stranu, Edoras je mnohem hůře uhájitelný než Helmův žleb... a co Aragorn a Boromir? Dorazí včas?
Legolas se mezitím rozhodne Pipina za každou cenu dopadnout. Pomůže mu v tom Pipinova vlastní hloupost. Ale když se to vezme kolem a kolem... opět končím, dle Jeremiášovy terminologie, cliffhangerem, tak mě nekousněte.


(Autorem obrázku je Jeremiáš)



Kapitola devátá - Bitva o Edoras

"Připravte se na útok! Všichni bojeschopní muži na hradby! Ženy a děti ať se schovají ve Zlaté síni!" dal vyhlásit Theoden. "Pro tebe to platí také, Eowyn!" dodal jedním dechem a zastavil Eowyn, která se nenápadně plížila k hradbám. "Potřebuji, aby na naše ženy a děti někdo dohlížel, nesmí vzniknout panika."

Eowyn neochotně svolila a vrátila se zpátky. Meč si však nechala.

Theoden se s Eomerovou pomocí pustil do příprav na bitvu. Věděl, že jsou ve špatné pozici, Edoras byl více méně ze dřeva a byl těžko uhájitelný, ale neměli čas přesouvat se nikam jinam, protože na obzoru už bylo vidět první skřety. Ještě nezačalo ani svítat. Do východu slunce zbývaly dvě hodiny. Byla tma jak v pytli a to všeobecný strach ještě víc podněcovalo. Strach. Ano, to bylo to správné slovo. Všude byl cítit strach. A Theoden se ani nedivil. Neměli šanci ubránit se. Mohli jen umřít dřív, nebo později. Vděčně se podíval na Eomera, který stál vedle něj a organizoval obranu. Věděl, že Eomer bude mezi posledními padlými. Byl to doopravdový válečník. A zabil už spoustu skřetů.

"Už jdou!" ozval se vyděšený výkřik a poslední muži dobíhali na hradby a připravovali si střely do kuší.

Pohled na moře černých, potrhaných korouhví a znetvořených tváří jim však vyrazil dech. Bylo jich tak strašlivě moc! Příliš mnoho skřetů na příliš málo bojeschopných mužů.

"Jdem, jdem, jdem. Už jdem. Jdem, jdem!" nesl se hrozivý pokřik a zvuk sílil, jak se vojsko přibližovalo.

Theoden cítil všepřítomný strach. Muži k němu obraceli vyděšené tváře. Věděl, že jim musí něco říct. Krátký, úderný proslov, aby jim dal naději. Vystoupal na hlásnou věž a podíval se na vojáky pod sebou. Pozvedl meč.

"Vzhůru! Jen vzhůru do bitvy jezdci Theodenovi! Kopí se budou třást! Štíty budou praskat! Den mečů! Den rudý! Než slunko vstane! Bojujte! Bojujte až do zkázy a do zániku světa!" "Smrt!" vykřikl ze všech sil a zatočil mečem nad hlavou.

"Smrt!" opakoval Eomer, jeho kůň se vzepjal a zahrabal ve vzduchu kopyty.

"Smrt!" ozvalo se jednohlasně od vojáků. "Smrt! Smrt!"

Theoden zalapal po dechu. Povedlo se mu to. Muži se už nebáli. Byli odhodláni bojovat až do konce světa.

"Smrt!"

Bitva začala.

První nápor se Rohanským podařilo odrazit jen díky Eomerově vytrvalosti. Bez ustání projížděl na svém koni po hradbách tam a zpět a povzbuzoval zkrvavené vojáky. Útok byl strašný. Vypadalo to, že skřetů vůbec neubývá. Sotva se obráncům podařilo odháknout jeden žebřík a shodit ho na skřety pod hradbami, hned se na jeho místě objevili tři další. Nejeden voják padl právě při tomhle prvním, nejzuřivějším útoku.

"Zůstaňte na svých místech. Střílejte!" vykřikl Eomer, sám si vzal jednu kuši, pečlivě zamířil a vystřelil. Šíp se prohnal lebkou prvního skřeta, který lezl po žebříku, ale protože byl vystřelený opravdu silně, plynule pokračoval dál a zabil ještě dva skřety pod ním.

Na jejich místě se okamžitě objevili další. Stovky a stovky skřetů. Boj zuřil na všech hradbách. Muži sekali a sami padali pod ostřím černých mečů. Stříleli a byli sami zasaženi. Umírali.

Theoden věděl, že je konec. Jak dlouho se ještě vydrží bránit? Půl hodiny? Čtvrt? Jeho poslední myšlenka byla na Eowyn. Na jeho statečnou neteř. Věděl, že ona bude poslední bojovník. Nevzdá se. Až padne i její bratr, ona probodne skřeta, který ho zabil a sama se postaví na zoufalou obranu.

Pak se králi Theodenovi před očima rozprostřela tma.

Ale poté se v té hluboké tmě objevil paprsek světla.

Byl úsvit.

Úsvit nového dne.

Sluneční paprsky se přehouply přes obzor a rozlily svou zář po kraji. A v ní, spatřili Eorlovci jinou armádu. Stříbrnou a krásnou.

Galadriel konečně dorazila.

Elfové zaútočili na skřety zezadu a sevřeli je do kleští mezi Edoras a vlastní, neústupné řady. Jasný zvuk bílých rohů na okamžik zmrazil srdce nepřátel. Skřeti se zděšeně přikrčili. Ozval se děsivý výkřik, když si skřeti konečně uvědomili, co se děje a obrátili se, aby čelili elfí jízdě. První řady skřetů postříleli elfí šípy ještě dřív, než k nim dorazila jízda. Byl slyšet třeskot zbraní.

Skřeti pochopili co se děje a rozdělili se. Jedna polovina se snažila ubránit elfům a ta druhá polovina se zvýšeným úsilím útočila na Edoras. Na pár minut to vypadalo, že skřeti budou poraženi. Na jednom křídle se dokonce elfům s pomocí Galadrieliných kouzel podařilo probít se až k branám Edorasu a byli vpuštěni dovnitř, aby Rohanským pomohli. Pak se to ale strašlivě zvrtlo.

Sam seděl na koni před Gandalfem a vyděšeně sledoval, jak Gandalf mečem kosí skřety okolo. Raději by zůstal někde jinde, daleko od bitvy, ale Gandalf měl pravdu, když mu řekl, že nejbezpečnější to bude u něj. Také se bál o Froda. Ale Frodo jel s Galadriel a s ní mu opravdu žádné nebezpečí nehrozilo. Sam se ohlédl a tvář se mu zkřivila hrůzou.

"Gandalfe! Podívejte!" zatahal čaroděje za rukáv.

Gandalf něco zavrčel, odrazil posledního skřeta a ohlédl se. Uvědomil si, co se stalo. Vůbec nevyhrávali, naopak, spadli do pasti.

Zoufale poslal výstražné poselství myšlenkami ke Galadriel.

Zezadu se totiž blížilo jiné vojsko, vojsko zlobrů, a zcela nepozorovaně obklíčilo elfy.

Byla to past. I když Gandalf nepředpokládal, že zamýšlená. Spíš tak trochu vyplynula ze souvislostí. Zlobři totiž šli pomaleji než skřeti a tudíž bylo jasné, že musí přijít později. Proč si to jen neuvědomil?

"ÁÁÁÁÁÁ!" vykřikl Sam a vyděšeně vší silou kopl před sebe.

Právě včas. Nakopl skřeta, který se k nim s mečem ruce blížil a přivedl tak Gandalfa zpět do přítomnosti. Gandalf mečem srazil další tři skřety a pohledem zoufale vyhledával Galadriel. Neviděl ji.

"Obraťte se! Rychle! Nepřítel na nás útočí zezadu!" rozlehl se plání čísi pronikavý hlas.

Elrond proběhl kolem Gandalfa a v běhu svolával elfy k sobě. Konečně se k němu obrátili. Elfů se zmocnil při pohledu na obrovské zlobry strach. Pak se jim ale v tvářích usadila obvyklá chladná nenávist a netečnost. Gandalf věděl, že tady žádná kouzla nepomohou. Riskovali by, že ublíží vlastním vojákům. Tady pomůže jedině štěstí.

Elfové se sešikovali a jízda se rozjela proti zlobrům. Gandalf věděl, že je to zoufalé. Ani nejsilněji vystřelený šíp nedokázal propíchnout zlobří kůži. A zlobři se jejich chabými pokusy ještě víc rozzuřili. Bezhlavě dupali po elfech a smetávali vše živé. Jízda se o ně rozbila jak potůček o skálu.

"Miřte na oči!" zvolal Gandalf. Napřáhl hůl, vyčaroval paprsek bílého světla a vyslal ho proti zlobrům. Zlobři se na chvíli zastavili, zaclonili si oči a vypadalo to, že jsou jasným svitem doopravdy vyvedeni z míry. Přeci jen, žili v jeskyních a stálé tmě, denní světlo nesnášeli. Sem, do přímého slunečního svitu je vyhnala jen Sauronova nečistá kouzla. Gandalfovo čarování je vyvedlo z míry, ale jejich zlá povaha převládla a zlobři se dali do boje ještě krvelačněji, než dřív.


"Jsem Haldir a přináším vzkaz od Galadriel, paní Lorienu, Elronda z Roklinky a Círdana, stavitele lodí. Elfové a lidé bývali spojenci. Bojovali a umírali jsme společně. Přicházíme dodržet spojenecký slib," pronesl Haldir, velitel elfů, kterým se podařilo proniknout za bránu Edorasu k Theodenovi.

Theoden se usmál, potřásl si s mírně rozpačitým Haldirem rukou. Takovou pomoc vůbec nečekal. Nepředpokládal, že by elfové vyjeli do bitvy a splnili dávné sliby. Myslel, že jsou sami.

Elfové se okamžitě rozestavěli na hradby po bok Rohanských mužů a začali jim pomáhat s obranou. Vypadalo to dobře. Elfové zaútočili na skřety právě včas, aby se Rohanští měli čas trochu vzpamatovat. Teď ale opět museli bojovat ze všech sil. Skřeti totiž útočili zběsileji, než dřív, uviděli svou naději. Ostatně, viděli ji všichni. Theoden, bojující na cimbuří, Eomer, projíždějící kolem a povzbuzující vojáky, Haldir, dovedně střílející na skřety a Eowyn, vykukující malým okénkem ven ze Zlaté síně. Byla to totiž velice těžko přehlédnutelná naděje. Armádu zlobrů prostě nemůžete přehlédnout.

Bylo to doopravdy hodně zlé. Od příchodu elfů uplynulo přes tři hodiny. Skřeti vyhrávali. Theoden byl raněn, zasáhl ho šíp do břicha. Haldir byl mrtvý. Zezadu ho zbaběle propíchl jakýsi skřet, se znamením bílé ruky na čele. Elrond byl zraněný, skřet ho sekl do nohy. Círdan byl v obklíčení. Sám jen s dalšími pěti elfy bojoval proti třicítce skřetů, kteří je odtrhli od hlavní armády a zatlačili do kouta. Jeden po druhém umírali. Za chvíli už zůstali jen Círdan, jeden celkem nezraněný elf a druhý s useknutou rukou. Všichni ostatní byli mrtví. Galadriel, Gandalf a Frodo byli celkem nezranění, ale Sama škrábl jeden šíp ošklivě do tváře. Věděli, že tohle moc dlouho nevydrží. Nepotrvá dlouho a všichni zemřou. Najednou se ozval strašný, mrtvolný zvuk. Zvuk trubek. Rozhostilo se ticho. Elfové si zakrývali uši a skřeti se kroutili strachem před tou strašlivou fanfárou. Trubky se blížily, ale nikoho nebylo vidět. Pak se na kopci nad Edorasem objevily dvě postavy. Gandalf se usmál, poznal, kdo to je. Aragorn a Boromir.

"Boj!" vykřikl Aragorn a rozeběhl se s napřaženým mečem po svahu dolů. Za ním běžel Boromir pak se náhle zjevila zelená armáda mrtvých a pustila se do boje.

Zakrátko bylo po všem. Nepřátelé neměli šanci. Mrtví se nedali zabít, necítili bolest a neznali únavu. Během půl hodiny na pláni před Edorasem nezůstal jediný živý skřet nebo zlobr. Na citadelu se sneslo ticho.

Zvítězili!


Smíšek toho moc nenaspal. Celou noc si znovu a znovu přehrával svůj rozhovor s Pipinem a přemýšlel, jestli udělal správnou věc. Pravděpodobně ne, ale on už prostě nemohl nechat svého bratrance trpět. Pořád si také představoval všechny možné scénáře toho, až Legolas ráno zjistí, že je Pipin pryč. Co udělá? Požene se za ním? Nechá ho jít? Bude jeho, Smíška, vyslýchat?

Začalo svítat. Smíšek se odplazil pod svojí deku. Nemohl riskovat, že ho Legolas, který měl hlídku, pozná a uvědomí si, že Pipina pustil. Schoulil se pod svou deku a snažil se usnout.

Vzbudil ho vzteklý Legolasův výkřik.

"Půlčík je pryč!" Legolas stál na nohou a třásl Gimlim, který se jen neochotně hrabal zpod své přikrývky.

"Ale to není možné…," zamumlal uklidňujícím tonem.

"Je pryč! Utekl! Jak se to mohlo stát?!" Legolas přeběhl ke stromu a hledal jakékoliv známky toho, jak se Pipinovi podařilo uprchnout.

Smíšek si v duchu blahopřál, že ho napadlo schovat přeřezané provazy pod kámen kousek od stromu. Legolas tak neměl žádnou stopu.

"A jsi si jistý, že jsi ho svázal dobře?" zeptal se zaujatě Gimli a díval se mu přes rameno na důlek u stromu, který zcela nezpochybnitelně svědčil o tom, že tam ještě před chvílí ležel hobit.

"Ano," odsekl Legolas. "Dal jsem si záležet. Jsem si jistý, že se v žádném případě nemohl osvobodit sám."

"A kdy utekl?" přerušil ho rychle Smíšek dřív, než Legolas stihnul rozvinout hypotézu o tom, že někdo musel Pipinovi pomoct.

"Před chvílí. Jsem si jistý, že před hodinou tam ještě byl, viděl jsem, jak tam spí," odpověděl Legolas.

"Co uděláme?" zeptal se Gimli a široce zívl.

"Musíme ho znovu chytit. Nesmíme dovolit, aby se Prsten ztratil!" prohlásil Legolas, vrátil se na tábořiště a začal si skládat věci do batohu. "Pospěšte! Nemůže být daleko."

"Ale nevíme, kam šel. Může být kdekoliv, není v našich silách prohledat celé okolí," namítl logicky Gimli. To byla pravda. Nikdo z nich přeci nemohl vědět, kam se Pipin vydal. A ještě ke všemu, byl hobit. Uměl chodit velice potichu a schovat se tak, aby ho nikdy nikdo nenašel. Nemají ho šanci dostihnout, pokud nepůjdou najisto.

"Ale víme," odvětil klidně Legolas a hodil Smíškovi jeho přikrývku, aby si ji sbalil. "Jde do Mordoru."

"Jak to můžete vědět tak jistě?" vypískl Smíšek a žaludek se mu stáhl. Nepochyboval, že přesně tam Pipin šel. A věděl proč.

"Je ovládnutý Prstenem a Prsten se chce vrátit k Sauronovi. Určitě Peregrina dovede do Mordoru. Možná si hobit bude myslet, že jde někam jinam, pryč, ale pořád se bude přibližovat k Mordoru. Takže stačí, když půjdeme nejkratším směrem k Mordoru a budeme se dobře dívat. Musíme na něj narazit."

Legolas to očividně přestával mít v hlavě v pořádku. Tahle hypotéza byla šílená. Chtěl najít jednoho, malého půlčíka v téhle obrovitánské zemi plné stromů, jeskyň a úkrytů. Očividně ho začínala dohánět jakási posedlost. Ale bohužel měl ve svých úvahách naprostou pravdu. Možná to ale bylo tím, že prostě tak nějak cítil, kde Prsten a tedy i Pipin je.

Smíšek se otřásl, když slyšel, jak Legolas Pipina pojmenoval celým jménem. Peregrin. V Legolasově podání to znělo chladně a nepřátelsky. Najednou vůbec nepochyboval, že udělal dobře, když Pipina pustil.


Pipin kráčel dál a dál. Už byl večer. Šel kus noci a celý den a už byl pořádně unavený. Ani nevěděl, kam jde. Šel tam, kam ho nohy nesly, jen aby byl co nejdál od Legolase a všech, co chtěli jeho miláčkovi ublížit. Cítil váhu Prstenu čím dál tím víc, ale ta váha ho uklidňovala. Měl pocit, že je vše jak má být. V nejlepším pořádku. Většinu času přemýšlel o Diamantě. Prsten mu předkládal vidiny Diamanty. Líbala ho, říkala mu, že ho miluje, byla v bílých, svatebních šatech a právě si ho brala….

Nasaď si mě. Nasaď si mě a tohle všechno můžeš mít. Nasaď si mě a získej ji. Bude tě milovat, bude tě zbožňovat, bude tě obdivovat. Nasaď si mě a získej její lásku.

Pipin vytáhl Prsten a zamyšleně se na něj podíval. Má to udělat? Má si ho nasadit? Bylo to bezpochyby lákavé, ale… pořád ještě někde hluboko uvnitř v něm zůstal zdravý hobití rozum.

Pomalu si Prsten zastrčil zpátky za košili. Nemohl to udělat, nemohl si ho nasadit. Věděl, co by se stalo.

Prsten zasténal. Byl tak blízko, tak blízko! Ještě chvíli a ten hloupý hobit by si ho nasadil. Nevěděl, co se pokazilo. Ale to nevadí, stejně ho dřív nebo později přesvědčí a úplně ovládne.

Pipin se rozhlédl kolem. Byla tma. Utábořil se pod jedním stromem a vytáhl si deku. Zachumlal se do ní až po uši a pohroužil se do neklidného spánku.


"Legolasi, musíme zastavit, on to nevydrží!" zoufale vykřikl Gimli a ukázal na Smíška.

Bylo pozdě v noci, ale oni šli pořád dál. Smíška opět začala bolet hlava. Klopýtal přes kořeny a motal se sem a tam. Už neměl ani sílu podpořit Gimliho žádost.

Legolas se na něj ohlédl a usmál se. "Ano, máš pravdu. Musíme tady zastavit a prospat se. A stejně, teď toho moc neuvidíme a mohli bychom ho přejít."

Gimli ho vděčně poplácal po rameni, kam až nejvýš dosáhl a stáhl Smíškovi ze zad batoh. Smíšek se zhroutil na zem, tak jak byl, a okamžitě usnul.

Probudil se, když s ním Legolas jemně zatřásl. "Vstávej, musíme jít. Tvůj bratranec už nemůže být daleko."

Smíšek si promnul oči a hladově se zakousl do oplatky lembasu, kterou mu Gimli podával. Už ho hlava nebolela a bylo mu mnohem líp. Během ani ne půl hodiny vyrazili na cestu.


Pipin vyrazil časně ráno. Snědl trochu lembasu, který mu Smíšek zabalil do batohu a dal se znovu na cestu. V poledne se zastavil na oběd na malé mýtince, porostlé nízkými keři. Sedl si na padlý kmen a vděčně si natáhl nohy. Nepřiznal by to, ale už byl docela unavený. Přeci jen, byl hobit a nebyl na takové pochody zvyklý. Automaticky si zajel rukou ke krku a pohladil Prsten. Napil se ze svého vaku a začal se hrabat v batohu, aby našel lembas. Samozřejmě, byl až úplně dole, ale přitom nahmátl ještě něco. Svou dýmku a pytlík dýmkového koření. Najednou dostal strašnou chuť zakouřit si. Bylo to už pěkně dlouho, kdy naposledy ochutnal Starého Tobyho. Snědl tedy lembas, hodil si batoh zpátky na záda, ale zase si pohodlně sedl a zapálil si. Spokojeně zabafal. Bylo to báječné! Vyfukoval kouřové kroužky a vůbec si neuvědomoval, že kouř stoupá vzhůru v pravidelných spirálkách a je vidět už zdálky. Uvědomil si to, až když se podíval na oblohu. Zakuckal se a rychle dýmku uhasil. Ale bylo už pozdě.


"Tamhle! Legolasi, co vidí tvé elfské oči?" zeptal se Gimli a ukazoval na východ.

Smíšek zamžoural tím směrem, ale vůbec nic neviděl. Co tím Gimli myslel?

"Kouř!" zaclonil si Legolas oči rukou před sluncem a projížděl krajinu na východě. "Úzký proužek dýmu. Jako by někdo vařil, nebo…," ostře se podíval na Smíška, "…kouřil."

Smíšek zalapal po dechu. Ne to ne! Přece nemohl být Pipin tak hloupý a začít kouřit?!

"Rychle!" vykřikl Legolas a rozeběhl se tím směrem.


Pipin se postavil. Slyšel výkřiky. Podíval se na západ, ke směru, odkud vycházely. A pak to uviděl. Legolas!

Rychle se skrčil, ale bylo pozdě. Legolas ho uviděl. Vytáhl luk, založil do tětivy šíp a namířil na něj. Ale nestřílel, zřejmě ho chtěl raději zajmout. Pipin se zoufale rozhlédl kolem sebe. Utéct nemohl. Zůstat také ne. Mohl se schovat. Lorienský plášt by ho asi nějakou chvíli uchránil, ale moc dlouho ne. Legolas byl elf a měl neuvěřitelně dobrý sluch. Našel by ho podle dechu. Pak se za Legolasem objevily další dvě menší postavy. Gimli a Smíšek. Pipin dostal nápad. Rychle se skrčil do křoví a přehodil přes sebe plášť. Měl šanci. Měl jednu malou, mizivou šanci. Věděl, že na chvíli ho jeho plášť ochrání. A on potřeboval právě tu chviličku. Ale ta šance byla doopravdy malá. A následky, kdyby se to nepovedlo, strašlivé. Ale co měl dělat? Přikrčil se a čekal.


Smíšek doběhl na mýtinu pár vteřin po Legolasovi. Snažil se potlačit zoufalý výkřik. Ne, takhle to nemělo skončit! Zoufale se rozhlížel kolem sebe, aby Pipa našel. Ale nikde ho neviděl. Kde jenom mohl být? Pak koutkem oka zachytil jakýsi pohyb a chtěl se otočit, ale něco mu v tom zabránilo. Zoufale se zazmítal.

03/02/2015

Dějiny

Dnešní článek bude o té nejranější a nejzákladnější historii hobitů. Nejdřív rozdělím hobity na tři "rasy" a pak následuje delší odstavec o dějinách. Od počátků všeho hobitstva až po současnost.
Součástí druhé části tohoto článku jsou i dvě mapy, vysvětlující hobití putování. Tvořila jsem je já v malování, takže náležitě vypadají. Snad se v nich vyznáte...


(Autorem obrázků je Clarissa)



Tři hobití plemena

Jak jistě víte, hobiti se dělí na tři "rasy" Chluponohy, Plavíny a Staty. Možná by bylo záhodno se na každé z těchto plemen podívat podrobněji.


Chluponozi

Nejmenší a nejtypičtější z hobitů. Jsou malí, snědí, mají kudrnaté vlasy a velké chlupaté nohy. Žijí v norách a zabývají se především zemědělstvím. Jsou velice dobří v zahradničení. Jsou konzervativní a nemají rádi vzrušení a dobrodružství. Typická jména: Hnědáček, Tunelík, Pelíšek, Zahradníček nebo Provazník. Křepelkové jsou, alespoň dle Samova popisu v knize, určitě chluponozi. Podle jedné knížky jsou Pytlíci plavíni, ale podle jejich popisu bych jednoznačně řekla, že musí být chluponozi, tak nevím. Zajímavou osobou tady je Frodo. Dle jeho popisu, že "je v něm něco elfího" je stoprocentní plavín. Ale přitom jeho matka byla z rodu statů a otec tedy zřejmě chluponoh. Zvláštní.


Plavíni

Jsou nejméně početní a nejzvláštnější ze všech hobitích plemen. Mají světlou pleť i vlasy, jsou vysocí a štíhlí. Většinou žili v lesích. Mají rádi dobrodružství a jsou (na hobity) málo konvenční. Zároveň jsou nejodvážnější a nejbojovnější a obě šlechtické rodiny Kraje (Bralové a Brandorádi (i když Brandorádi jsou spíše Statové)) si zakládají na své plavínské krvi. Typická jména: Zlatníček, Bulík, Tvrdohlavý. V Kraji jsou už asi jen tři "čistokrevné" Plavínské rodiny. Bralové, Bulíci a Bulvové.


Statové

Jsou největší a nejsilnější. K údivu všech ostatních jim někdy rostou vousy a někdy nosí i obuv (trpasličí boty). Žijí u vody, v bažinách a říčních nivách. Mají rádi vodu a umí s ní zacházet. Umí se plavit na loďkách. Většinou nežijí v norách, ale v malých nízkých domečcích. Typická jména: Tlapka, Stránský, Chaloupka. Brandorádi jsou také Statové.



Původ hobitů

Půlčící, známí jako Periannath se v záznamech začínají objevovat kolem roku 1050 Třetího věku, ale je jisté, že ve Středozemi byli už dlouho před tím, jen si jich ostatní jaksi nevšimli. Hobiti zřejmě úplně původně bydleli spolu se Seveřany - Rohiry v severních údolích Anduiny mezi Mlžnými horami a Zeleným hvozdem, přesněji na územíčku mezi Kosatcovou řekou a Skalbalem (posvátný kámen Medděda). Tím tedy můžeme říct, že hobiti žili původně tam, kde dnes Meddědovci.

Po nějaké době ale byli nuceni tuto zemi opustit. V Zeleném hvozdu se totiž usídlilo zlo a už tu nebylo ani zdaleka bezpečno. Zároveň sem začínalo přicházet více a více lidí, takže plachým hobitům tu přestalo být příjemně. Jako první překročili Mlžné hory plavíni a to severně od Roklinky. Po nich chluponozi, kteří se v roce 1050 usídlili na západě v Eriadoru a někteří z nich přešli až k Větrovu, zatímco statové vystoupali průsmykem Rudorohu (Caradhas). Statové se nakonec usídlili v Koutci - klínovité území mezi řekami Mšenou a Bouřnou. Kolem roku 1150 se statové a plavíni připojili k chluponohům. Plavínů bylo málo a smísili se s chluponohy a staty z Koutce. Hodně statů se však později usadilo stranou u Tharbadu a ve Vrchovině.

V roce 1300 museli půlčíci žijící na severu prchnout na jih (rostoucí moc Angmaru). Většina statů se připojila k příbuzným na Vrchovině, ale statové z Koutce roku 1356 opustili území mezi oběma řekami a přesídlili do Divočiny - zpět do jejich staré vlasti. Tito hobiti žili dál u Kosatcové řeky, kde lovili ryby. Je pravděpodobné, že právě statové z Divočiny byl lid Sméagola a Déagola.

Většina hobitů se však odstěhovala na západ. Tito hobiti se nakonec se usídlili v Hůrce, zejména ve Špalíčku. Zároveň zde půlčíci založili spoustu vesnic, ale ty byly později opuštěny a jejich jména zapomenuta. Roku 1601 Druhého věku hobiti z Hůrky odešli, překročili Brandyvínu a usídlili se v úrodné zemi za ní. Hobity vedli bratři Marko a Blanko, kteří jsou považováni za zakladatele Kraje. Území Kraje jim daroval Argeleb II, král Fornostu, za což chtěl jen, aby hobiti střežili západní cestu a uznávali svrchovanost Severního království (kterou mimochodem velmi svědomitě uznávali i dávno potom, co Severní království zaniklo). V roce 1630 se k nim připojili i statové z Vrchoviny a skoro všichni hobiti se tak definitivně usídlili v Kraji.


(První vlna putování)


(Druhá vlna putování)

Protože se hobiti o svou minulost (kromě geneaologie) v podstatě nezajímali, je jen pár událostí, o kterých máme zprávy.

Jednou z těch událostí je Velký mor z roku 1636, který v podstatě vyvraždil Gondor a vylidnil Eriador. Hobiti, chráněni širokou Brandyvínou, přežili, ale za cenu velkých ztrát.

Další z nich byla bitva o Fornost, v níž byli Severští králové Angmarem poraženi a Eriador padl. Hobiti vypráví, že do této poslední bitvy vyslali lučištníky, ale lidské záznamy se o tom nezmiňují. Je velice pravděpodobné, že tam hobiti lučištníky doopravdy poslali, ale oni byli v zápalu bitvy prostě přehlídnuti.

Jediná bitva kterou kdy doopravdy vybojovali (nepočítejme Bitvu o Povodí), byla bitva (hobity hrdě nazývána bitva, ve skutečnosti spíš šarvátka) na Zeleném poli vybojovaná v roce 2747. Byl to malý skřetí nájezd, který Bučivoj (Brandobras) Bral porazil a skřety vyhnal poté, co usekl hlavu jejich vůdci Golfimbulovi. Skřetova hlava tehdy vyletěla vysoko do vzduchu a zapadla do králičí díry. Tak byla vyhrána bitva a vynalezena hra zvaná golf.

Mnohem vážnější ale byla Dlouhá zima v roce 2758 a dva roky hladu, které následovaly. A hobiti žili dále v klidu a pohodlí až do roku 2911, kdy přišla Krutá zima, při které Brandyvína, jediná ochrana Kraje zamrzla, a od severu vtrhli do Hobitína Bílí vlci. Poté však žili hobiti dlouhé roky v míru, blahobytu a pokoji, až do jednoho bezvýznamného odpoledne roku 2941, kdy se jistý ne příliš důležitý hobit jménem Bilbo Pytlík vydal ne zcela proti své vůli na bláznivou a především dobrodružnou cestu s třinácti trpaslíky.

01/02/2015

Otrok Prstenu - Král

Kapitola, ve které výjimečně není o druhé dějové linii ani slovo. A o co tady půjde? Theoden se konečně rozhodne bránit svou zem. Je k tomu přiměn ne moc hezkými událostmi přímo na jeho dvoře. Gandalf a elfové porazí Sarumana a potrestají ho jedním z těch nejhorších způsobů. Hobiti se konečně setkají se svými přáteli a mohou být, alespoň na chvíli, v bezpečí. A na konec, jako takový bonus, vás čeká malé můří memento. Tak ať se líbí!


(Autorem obrázku je Jeremiáš)



Kapitola osmá - Král

"Můj pane! Co uděláte? Budeme bránit Edoras?!" vykřikl vášnivě Eomer a probodl Grímu Červivce pohledem. Vrátil se do Edorasu, přesvědčit svého strýce, aby ho vyslechl. A teď do něj už dvě hodiny naprosto bezvýsledně hučel, aby ho přiměl bránit svou zem. Vše mu samozřejmě kazil Červivec, který se snažil Theodena přesvědčit, že se vlastně nic tak hrozného neděje. Eomer už začínal ztrácet trpělivost.

"Můj pane. Tohle jsem našel v Červivcově pokoji," ozval se vyděšený hlas a do síně vešel starý sluha. Před sebou držel v látce zavinutý dlouhý meč a svazek dopisů.

"Co to je?" zeptal se Theoden slabým, skřípavým hlasem.

"Nic můj pane. Váš sluha už je starý a pomatený. Měl byste ho vyhodit. Neoprávněně se přehrabuje v mých věcech!" zasyčel Gríma Červivec.

"Můj pane…," zakoktal se sluha.

"Stráže! Odveďte ho!" rozkázal Gríma a ze stínů se vynořily neochotné siluety stráží.

"Ne!" přikázal čísi hlas.

Stráže se zastavily.

"Tady se už žádné bezpráví páchat nebude!" vykřikla Eowyn a vyklouzla zpod závěsu.

"Má paní?!" podlézavě se jí Červivec přikrčil k nohám.

"Nech mě, Červe!" odsekla zhnuseně Eowyn. "Albrysi, ukaž králi, co neseš," otočila se směrem ke sluhovi. Sluha poklekl před Theodenovým trůnem.

"Pane, váš meč. Červivec ho měl schovaný ve své truhle."

"Chtěl jsem ho jen ochránit!" vykřikl Červivec.

Eomer se na něj zhnuseně díval.

"A tady. Pod skrytým víkem byly tyhle dopisy. Psal je Červivcovi Saruman. Popisuje v nich vaše tajné plány a vaši chorobu, kterou, jak se zdá, způsobil právě pán Železného pasu," pokračoval sluha.

Theoden se unaveným zrakem podíval na dopisy. "Je to pravda?" zasípal.

"Ne, je to sprostá lež!" vyhrkl Červivec a schoulil se u jeho trůnu. "Můj pane, oni vám lžou. Usilují o váš život a chtějí…"

"Jak se opovažuješ?!" vykřikla Eowyn. Nemohla takové lži poslouchat, už prostě nemohla stát v pozadí a hrát si na poslušnou neteř. Její pohár trpělivosti přetekl.

"Dej mi to!" vytrhla svému vyděšenému bratrovi meč z ruky, chytla Červivce za krk a smýkla jím na zem. Podržela si ho před sebou a pod krk mu přiložila meč. Přitáhla si ho blíž k sobě, aby se mu mohla podívat do očí. "Lháři! Slizký, proradný lháři! Jak dlouho budeš mému strýčkovi znechucovat život a postrkovat ho blíž k smrti. A o co ti vlastně jde? Proč to děláš? Kvůli Sarumanovým slibům? Přece mu nevěříš. Je zrádný," křičela na něj.

Červivec se zachvěl. Měla pravdu. Proč to vlastně dělal? Sarumanovi nevěřil tak… pak si to ale uvědomil. Když se díval zblízka do Eowyniny krásné tváře, uvědomil si, proč to všechno podnikal. Vyrazil dopředu, chytil ji za ramena a hladově ji políbil. Celý sál zalapal po dechu.

Eowyn vykřikla a napřáhla meč, ale Gríma jí ho vyrazil z ruky.

"Moje sestra!" vzpamatoval se Eomer jako první, vytáhl dýku a hodil ji po Červivcovi. Červivec zachrčel a sesul se k zemi. Dýka hotupým koncem bolestivě udeřila do ramene. Eowyn ho od sebe zhnuseně odstrčila.

"Ty hade! Jak se opovažuješ," zasyčel Eomer. A vykročil k Červivcovi.

Červivec se schoulil do klubíčka. "Můj pane, on mě chce zabít!" zakňoural a obrátil se k Theodenovi. Ale Theoden na něj shlížel tvrdě, neústupně a s nenávistí.

"Zavřete ho do hladomorny!" rozkázal silným hlasem. "Nestojí za to, abychom si špinili čepel jeho krví!"

Stráže ho s radostí poslechly a odvlekly kvílejícího Červivce do hladomorny.

"Och bratře," zašeptala Eowyn, zoufale si utírala pusu rukávem bílých šatů. V očích se jí, poprvé po deseti letech, leskly slzy. Byla hluboce otřesená.

Theoden vstal z trůnu a uchopil ze sluhových roztřesených rukou meč. Najednou se zdálo, jako kdyby král omládl o dvacet, třicet let. Byl zase ve středním věku a plný síly. Vyhnal ze svého srdce Sarumana i jeho přisluhovače a zrak se mu projasnil. Paradoxně to však nezpůsobil fakt, že ho Červivec zradil a s pomocí Sarumana zaklel, ale fakt, že se odvážil políbit jeho milovanou neteř. Někdy dokáží maličkosti víc, než velké věci.

Král Theoden pozvedl svůj meč.

Byl připraven bránit svou zem.


Gandalf jel na Stínovlasovi vedle paní Galadriel. Ta seděla v bílých, jednoduchých šatech na své klisně a zamyšleně hleděla dopředu. Spolu vedli armádu elfů, mířící k Rohanu. Většina elfů byla pěších, ale víc než tisíc jich jelo na koních. Mezi nimi samozřejmě Celeborn na černém hřebci se stříbrným postrojem, mírně kysele se tvářící Elrond a Círdan. Za nimi se táhlo moře stříbrných korouhví a nablýskaných brnění. Bylo to až neuvěřitelné. Elfové, titíž chladní, neosobní elfové, pro které bylo sto let pouhý okamžik, se během pěti hodin vypravili na cestu. Na pomoc lidem, na cestu za záchranou světa.

Gandalf trochu předjel a rozhlédl se po obzoru. To co viděl, mu vyrazilo dech. Daleko od nich, směrem od Železného pasu táhlo na Rohan obrovské, deseti, ba i stotisícové vojsko skřetů. Byli to Železní, ale i Mordorští skuruti a nižší skřeti. Bylo jich strašně moc. Gandalf věděl, že dorazí k Rohanu tak zítra. Musí je přepadnout zezadu a dát Rohanu čas na obranu. A i tak to bude hodně nevyrovnané. Sice mohli do Rohanu dorazit už dnes, ale nejdříve se museli stavit v Železném pasu. Doufal, že Stromovous poslechl jeho rady a vytáhl s enty na Orthank. Ale museli se přesvědčit. Museli mít jistotu, že jim do zad nevpadne Saruman se svými kouzly. A také si dělal starosti o Froda a Sama, doufal, že jsou hobiti v pořádku. Zvlášť Frodo. Ztráta Prstenu ho musela krutě poznamenat.

"Zastavte, zde se utáboříme!" rozhodla Galadriel o pár hodin později.

Elfové vděčně polehali do trávy. Galadriel k sobě svolala Gandalfa a ostatní.

"Nemá smysl, abychom do Železného pasu šli všichni. Stačí, když tam půjdou členové Bílé rady," přikázala Galadriel a nikdo se jí neodvážil odporovat.

Tajně opustili tábor a za chvíli se Galadriel, Gandalf, Círdan i Elrond ztratili v houstnoucí tmě nadcházejícího večera.


Boromir se s obavou podíval pod sebe na to, na čem jel. Byl to poloprůsvitný, zelený a nepochybně mrtvý kůň. Vůbec se mu nelíbilo, že musel jet na něčem takovém, ale, co mu zbývalo? Také mohl jít pěšky a to by bylo nepochybně horší. Jeli strašlivým tempem. Pokud pojedou takhle rychle, mohli by zítra v poledne dorazit k Edorasu. Boromir pevně doufal, že to bude stačit. Znovu se znechuceně podíval na tu …věc pod sebou a ohlédl se. Kousek za ním jel Aragorn, na stejném, poloprůsvitném koni a na tváři měl zasněný výraz. Boromir nepochyboval, že vzpomíná na Arwen. Ohlédl se ještě dál, ten pohled ho velice znervozňoval. Věděl, že za nimi táhne obrovské vojsko, ale nic neviděl. Jen někdy, v přímých slunečních paprscích se zaleskla neviditelná korouhev, nebo zařinčela nepřítomná zbroj, ale jinak nic. Přitom ale cítil, že tam mrtví jsou. Věděl o nich, ale neviděl je. Otřásl se. Čím dříve tohle všechno skončí, tím lépe. Už se těšil na bitvu. Boj mu chyběl.


Samovi se bitva docela líbila. Tedy, jestli se to vůbec dalo nazvat bitvou. Těch pár set skřetů, co v Železném pasu zůstalo, nemělo proti armádě entů šanci. Zvlášť, když enti rozbořili hráz a do Orthanku se vylilo celé jezero, které předtím Saruman držel zlými kouzly nad Železným pasem. Skřeti se topili a dusili, ale přesto se pokoušeli bojovat. Stříleli proti entům zapálené šípy a nejeden ent tak úplně shořel dřív, než se mohl uhasit v divoké vodě. Stromovouse jeden takový šíp minul jen o pár centimetrů. Také se po nich skřeti pokoušeli házet kameny, ale enti po nich na oplátku začali házet skály. Stromovous dal pár kamenů i Frodovi se Samem a Sam si také hodil, jen Frodo se tvářil zničeně a vypadal, že je mu tahle všechna zbytečná smrt strašlivě líto.

Ale to bylo předtím. Teď oba hobiti seděli na nízké zídce, sledovali potopu a zuřícího Sarumana na Orthanku a spokojeně kouřili zásoby Dolanského listí, které Sam objevil v jednom vytopeném skladu.

"Same, podívej!" vykřikl vzrušeně Frodo a ukazoval k obzoru.

Sam si zaclonil oči. Viděl tam nějaké postavy, ale nepoznal, kdo to je.

"Víte, kdo to je?" zeptal se a otočil se na Froda.

Oči mu jiskřily, ale Frodo vypadal maličko nepřítomně. "Ano," řekl po chvíli. "Je to paní Galadriel, elf Círdan, Elrond a…." Frodo zalapal po dechu a obrátil se k Samovi. "Same, Gandalf!"

"Ale pane Frodo, Gandalf je přece mrtvý, padl v Morii," odpověděl zmateně Sam.

"Ne, určitě sem jede Gandalf. Já…ta hudba," odporoval mu Frodo a zavřel oči, jako by poslouchal něco, normálním smrtelníkům příliš vzdálené a vznešené.

"Hudba?!" chtěl se pochybovačně zeptat Sam, ale pak to uslyšel také.

Divukrásnou, tajemnou a divokou hudbu. Hudbu, která vycházela odevšad a odnikud. Sam si však byl jistý, že ji neslyší. Nezněla. Prostě tam byla. Rovnou se mu odvíjela v hlavě, aniž by musela projít ušima. Píseň zpívala o míru a o jiných nádherných věcech. O čtyřech jezdcích, kteří jedou vymýtit zlo. Sam ale instinktivně tušil, že ta hudba není určená pro ně, byla určena pro Sarumana. Najednou se ozval jiný zvuk, drásavý, kvílivý a hrozný. Vypadalo to, že se Saruman nezalekl a rozhodl se bojovat. Ale pak se onen druhý, příšerný zvuk změnil v obyčejné praskání. Orthanská věž pukla a majestátně se sesula k zemi. To, co se nepodařilo Entům celé dva dny, totiž rozbořit, nebo alespoň trošičku narušit černolitou jednotu věže, se Galadrielině hudbě podařilo za necelé dvě minuty.

Z trosek věže povstala jediná, malá postava oblečena v bílém rouchu. Saruman.

"Zradil jsi nás, Sarumane. Tímto tě vylučuji z Bílé rady!" rozlehl se silný hlas. Gandalf dospěl k troskám Orthanku.

"Myslíte si, že porazit mě je tak jednoduché? Že na to stačí elfská zaříkadla?" ušklíbl se Saruman.

Gandalf pomalu přikývl. "Ano, stačí," natáhl ruku, Sarumanovi se vykroutila jeho hůl z ruky a vletěla do ruky Gandalfovi. Ten ji zarazil hluboko do země. Hůl pukla. Okolí se také změnilo. Vypadalo jako předtím, než Saruman propadl zlu a nechal všechno zničit. Najednou se tu objevily vzrostlé stromy. Trosky věže začaly bleskurychle obrůstat travou a za chvíli z nich nezbylo nic, než malý kopeček mechu a dvě pampelišky. Sam s Frodem s údivem zjistili, že stojí po kolena ve svěží, zelené trávě. Metr od Gandalfa vyrašil mladý buk a srazil Elrondovi kápi z hlavy.

Saruman se na to v hrůze díval, pak ale zbledl ještě víc. Ozval se hluk a zem se pod jeho nohama začala hýbat.

"Ne to ne!" vykřikl, když pochopil, co mu chce Gandalf udělat.

Gandalf ale jen přimhouřil oči. Ještě měl v živé paměti, jak ho Saruman mučil, když byl jeho vězněm. Ale tázavě se podíval na Galadriel. Přeci jenom, tohle byl dost krutý trest. Galadriel přikývla. Saruman zasténal. Zpod jeho nohou vyrašil obrovitý dub, ovinul se kolem něj a pohltil ho. Ještě byly pár vteřin vidět Sarumanovy zděšené, černé oči, ale pak se mezera zatáhla kůrou a po Sarumanovi nebylo ani stopy. Byl uvězněn uprostřed obrovitého dubu, bez možnosti úniku.

Tak skončil Saruman, bílý čaroděj, hlava Bílé rady a pán Orthanku.


Frodo a Sam se přivítali s Gandalfem i elfy a odjeli s nimi do jejich tábora. Frodo s Galadriel a Sam s Gandalfem. Nebylo jasné, kdo měl ze setkání větší radost, ale Sam byl rozhodně ze všech nejvyjukanější. Tohle vůbec nečekal. Už odmalička měl rád elfy a v Roklince i Lorienu jich také mnoho viděl, ale ještě nikdy jich neviděl tolik. A v tak vyhraněné situaci.

Zůstali na noc v tábořišti. Elfové se stihli ještě trochu prospat, Galadriel, Elrond a Círdan plánovali zítřejší útok a Gandalf rozmlouval s Frodem a Samem. Frodo se ale choval hodně roztržitě a jeho první otázka byla, kde je Prsten. Gandalf mu popravdě vyprávěl všechno, co se dozvěděl od Aragorna. A řekl jim i o tom, jak vyslal orly, aby Smíška a Pipina s Prstenem našli a přinesli sem, aby Frodo mohl Prsten zase převzít. Frodo ale nevypadal ani trochu klidnější. Neuměl to vysvětlit, ale měl pocit, že Prsten není v bezpečných rukou. Cítil, že ho má někdo, kdo je jím ovládnutý a nedovolí, aby byl zničen. Nakonec ale vyčerpáním usnul, poprvé od svého odchodu z Lorienu v čistých přikrývkách. Alespoň jedna starost mu ale ubyla. Galadriel mu kouzly vyléčila zraněný kotník. Sam se schoulil vedle něj, šťastný, že je jeho pán konečně v bezpečí.


Můra mávala křidélky, co nejrychleji mohla. Musela svou zprávu doručit včas. Záleželo na tom možná všechno. Gwahir se musel o Gandalfově prosbě dozvědět co možná nejrychleji. Najednou můra cítila, jak ji něco zachytilo do pařátů a v zorném poli se jí objevil ostrý zobák. Zoufale s sebou začala mrskat. Krebaina! Nesmí dopustit, aby ji Krebaina sežrala. Mrskla s sebou a uviděla svou šanci. Jen musí vránu zaměstnat natolik, aby nekontrolovala, kam letí. Mávala křidélky co nejvíc, bzučela a obratně se vyhýbala ošklivému zobáku. Její taktika zafungovala. Ozval se praskavý zvuk a velice překvapená vrána narazila v plné rychlosti do skály. Na poslední chvíli se srážce pokusila vyhnout a můru pustila. Ale bylo jí to k ničemu. Po kdysi silné a krvežíznivé vráně zůstalo jen pár černých peříček, pomalu se snášejících k zemi. Můra usedla do trávy. Věděla, že je zle. Měla potrhaná křídla a věděla, že v tomto stavu neuletí ani metr. Zalezla do malé jeskyňky a lehla si na zem. Musela počkat, až se trochu uzdraví. Ale tím pádem zpráva dojde později. Kdoví, třeba to bude spíš k užitku.

30/01/2015

Hobití Silmarillion - Část dvě

Druhá část mé hobití "směsky". Potom už vás bude čekat asi nejzajímavější část vůbec - historie (alespoň mě to tedy bavilo nejvíc). A o čem to bude dneska? Nejdřív moje hrozně zmatené vysvětlení hobitího kalendáře, pak ještě zmatenější odstavec o hobitích svátcích, jak si přála Clarissa a nakonec malé odlehčení v podobě pátrání po tom, jak se říká hobitím dětem.

A ještě jedna věc. Úžasná Clarissa pro hobití Silmarillion vytvořila naprosto úžasnou "obálku", kterou bud odteď dávat pod každý Silmarillionský článek.
Galadriel, díky moc. Tohle je daleko skvělejší než ta Frodova lahvička i než cokoliv jiného. Díky moc!





Kalendář

Tady to bude hrozně zmatené a složité, protože jsem to měla napsané nějak, načež jsem se naštěstí rozhodla si to ještě jednou překontrolovat a zjistila, že to mám úplně blbě. Snažila jsem se to předělat co možná nejlépe a nejvíc srozumitelně, ale je to i tak hrozně složité. Takže doporučuji si to nejdřív několikrát přečíst a až pak se to snažit pochopit.


Hobiti používali jiný letopočet než ostatní národy Středozemě. Tedy, hobiti z Hůrky měli kalendář ještě odlišnější než ten Krajský, ale v zásadních bodech se shodoval. Krajský rok 1. odpovídal roku 1601 Třetího věku a začínal s prvním osídlením Kraje hobity. V Hůrce je rok 1 je rok 1300, tedy rok, kdy první hobiti přišli do Hůrky.

Ještě ale málo k historii kalendáře. Za dnů hobitího putování, tedy před tím, než se usadili v Kraji, používali hobiti svůj vlastní, zcela originální kalendář (podle mé skromné hypotézy mohl být shodný s původním Rohirským kalendářem, ale zaboha nemůžu najít, jestli Rohirové měli nějaký svůj kalendář). V tomhle jejich původním kalendáři prý neměli dna v týdnu, ale zato měli měsíce, které se řídily v podstatě podle lunárních fází. Když se usadili v Eriadoru, převzali půlčíci králův dúnadanský letopočet. V Kraji v něm ale zavedli několik změn a tento Krajový letopočet pak převzali i Hobiti v Hůrce. Je zajímavostí, že jména některých měsíců a dní jsou stejná jako dávná jména v Rohanu a Dolu, takže je hobiti zřejmě převzali od Rohirů, jak už jsem psala předtím.

Jedna zajímavůstka se ještě vztahuje k Čtvrtému věku. Respektive k jeho začátku. Tady se mi to zdá hrozně nejasné a zmatené, protože v Návratu krále Gandalf jasně říká, že Čtvrtý věk začal 25. března 3019 (1419KL), ale pak je napsané, že dle všeobecného mínění začal odjezdem Elronda 29. září 3021 (1421KL), ale pro účely záznamů začal 25. března 3021. Tak sakra jak? No, ale jisté je, že v Kraji jim to bylo úplně jedno a číslovali si v klidu dál podle svého kalendáře. Pokud vzali Čtvrtý věk vůbec na vědomí, tak ale trvali na tom, že začal 2. novoroku 1422. Jak přišli k tomuhle datu, je mi absolutní záhadou.

Hobití rok trval 365 dní 5 hodin 48 minut a 46 sekund, tudíž stejně jako ten náš. Rok se dělil na 12 měsíců a každý měsíc měl přesně 30 dní. Kromě měsíců a dnů měli ještě své vlastní názvy pro dvě denní období, kdy je šero. Tedy předjitří a soumrak. Ale to je jen taková zajímavost, aby jich nebylo málo.

Názvy měsíců:

1. Ponovorok(odpovídá Lednu)
2.Chladen (vyslovováno a občas psáno jako Chlan)
3.Jarn
4.Deštěn
5.Traven (psán Traun, zastarale Trauen)
6.Předradostiny
7.Poradostiny
8.Sečen
9.Světen
10.Zimosmeť
11.Hodovan (vyslovován jako Hodvan, nebo Hodan)
12.Přednovorok


V Hůrce se jména lišila a byla:


1.Mrazen

2.Chladen

3.Jarn

4.Pučen

5.Traven

6.Radosten

7.Lučeň

8.Sečen

9.Sklizen

10.Zimovec - V Hůrce se žertem mluvilo o "Zimosmeti v blátivém Kraji", ale dle Krajanů byl Zimovec hůreckou obměnou staršího jména, které se vztahovalo k naplnění roku před zimou a pocházelo z časů před přijetím královského letopočtu, kdy jejich rok začínal po žních.

11. Hodavec

12. Novorok


Kurzívou jsou vyznačena jména měsíců, která se lišila. Zajímavostí je, že Mrazen, Pučen a Novorok se používaly i ve Východní čtvrtce.

Zbylé dny(5), které se nevešly do měsíců, byly První Novorok a Druhý Novorok a byly na konci a na začátku roku, takže dny šly za sebou takto:

29.Přednovorok
30.Přednovorok
První Novorok
Druhý Novorok - první den v roce, ale nepatřil do žádného měsíce
1. Ponovorok - druhý den v roce
2.Ponovorok
3.Ponovorok....


Dále to byly 3 dny mezi Předradostinami(červen) a Poradostinami(červenec), které se nazývaly Radostiny nebo také Dny radostin. V Hůrce se Radostinám říkalo Letnice.

30.Předradostiny
Radostiny
Slunovrat - vypadá to, že Slunovrat měl odpovídat skutečnému Slunovratu a v tom případě byl Krajový letopočet oproti tomu našemu posunutý asi o deset dní a náš Nový rok by odpovídal zhruba 9. lednu v Kraji

Radostiny
(někdy) Zaradostiny - každý čtvrtý rok (přestupný), kromě posledního roku století (V Kraji, kde rok odpovídal roku 1601. V Hůrce to byl první rok století - rok 1 totiž odpovídal roku 1300)

1.Poradostiny

Měsíce se dále rozdělovaly na týdny po sedmi dnech. Názvy dnů byly převzaty od Dúnadanů a přeloženy. Postupně se však na jejich významy zapomněly a názvy se zkomolily. Zajímavostí je, že žádný měsíc nezačínal pátkem. Proto se v Kraji žertem říkalo o "pátku prvního" (něco jako až naprší a uschne), když byla řeč o něčem hrozně nepravděpodobném, jako třeba, že se v Kraji vyskytnou chodící stromy. Celý výraz zněl "v pátek prvního Letosmetě". Jak už víme, v Kraji byl jen Zimosmeť, takže Letosmeť je také taková slovní hříčka.

1.Hvězdec - Sobota - Zvězdec (původně)
2.Slunec - Neděle - Slonec
3.Měsíčník - Pondělí - Miesiečnik
4.Dřvec - Úterý - Dřeviec
5.Nebesk (Nebsk) - Středa - Nebiesek
6.Mořsk - Čtvrtek - Morsk
7.Velik - Pátek - Velik

Kalendář měl ještě tu vzácnost, že byl stálý a tudíž mohl zůstat po celý rok neměnný (velmi úsporné). Tedy jako kdybysme mohli říct, že každého šestého ledna je čtvrtek (šestého Ponovoroku je Mořsk).
První Ponovorok byl vždycky Hvězdec. Každý rok začínal Hvězdcem a končil Velikem. Tohoto bylo docíleno tím, že Slunovrat (popřípadně Zaradostniny) nenesl jméno žádného dne v týdnu. Prostě k žádnému dni nepatřil. Tedy něco, jako kdybyste měli pátek, pak den a pak sobotu. Tuto "krajovou reformu", jak to hobiti nazývali, zavedl Hromželezo II. Pro hobity to bylo velice výhodné, protože nemuseli řešit (a psát do dopisů) názvy dnů v týdnu a nemuseli nic složitě přepočítávat.

Začínám si říkat, proč my sakra máme tak složité kalendáře s 30,31 a 28 dny, s přestupnými roky a nestálými dny v týdnu, když to jde udělat takhle jednoduše…


Svátky

Clarissa mi dala typ na tenhle odstavec o hobitích svátcích, naštěstí, jinak byste rozhodně nepoznali jednu důležitou stránku hobití povahy.

Takže, hobiti neslavili žádné nám známé svátky. Zapomeňte na Vánoce, Velikonoce, nebo cokoliv podobného. V celém roce měli v podstatě jen dva velké svátky. Radostiny a Novorok. Radostiny byly oslavy letního slunovratu a žní. Odehrávaly se ve třech dnech mezi koncem června a začátkem července.

Novorok byl zase oslava zimního slunovratu, tedy dva dny mezi koncem prosince a začátkem ledna. Oslavy trvaly celkem šest dní - patřily k nim tři první a tři poslední dny každého roku.

Prakticky tyhle svátky ale znamenaly jen to, že hobiti jedli a pili ještě více než obvykle. Největší a nejúžasnější svátek byly Zaradostiny, které se každý přestupný rok vkládaly za Slunovrat. Roku 1420 byly Zaradostiny prý největší radovánky, které kdo kdy pamatoval.

Jinak, takový "sváteční den" byl Velik (pátek a konec týdne). Po poledni se hodně slavilo a večer se hodovalo.

Další velké svátky byly každoroční trhy ve Velké Kopanině, kde se také konal již zmíněný Soud. Významný byl však Výroční trh na Bílých vrších, kde se mimo jiné volil Starosta Kraje.

Dále se slaví ještě dvě data. 6. duben a 2. listopad. 25. březen, nebo 22. září jsou jim samozřejmě úplně ukradené. Dne 6. dubna byl v Západní čtvrtce a zejména v okolí Hobitína zvyk hodovat a tančit na Oslavové louce. Někdo tvrdil, že to byla tradiční oslava narozenin Sama Křepelky (v knize je popsáno Sama Zahradníčka, ale logicky usuzuji, že se jednalo o Samvěda Křepelku), někdo jiný tvrdil, že to byl den, kdy v roce 1420 rozkvetl Zlatý strom (ten strom, který Sam v krabičce se semínky dostal od Galadriel) a jiní zase, že to je elfí Nový rok.
V Rádovsku se dále slavil onen 2. listopad. Při západu slunce se troubilo na Roh z Jízdmarky (ten roh, který dostal Smíšek od Eowyn) a následovalo pálení ohňů a hodování. Tento svátek bylo výročí dne, kdy se na něj v Kraji poprvé zatroubilo roku 3019 (1419) - tedy když čtyři cestovatelé přijeli do Kraje a Smíšek svolával hobity k bitvě.

Další svátky, aby jich nebylo málo, byly oslavy narozenin. Hobitů bylo tolik, že v každé větší vesnici měl minimálně ob den někdo narozeniny, a tím pádem pořádal oslavy, na které zval spoustu svých příbuzných. Hobití zvláštnůstkou bylo, že o narozeninách dárky nepřijímali, ale dávali ostatním. Hobiti totiž sice dárky rádi dávali, ale ještě raději je dostávali a takhle měl každý hobit šanci na minimálně jeden dárek týdně.

Ovšem nedějeme si o těch dárcích nějaké přehnané iluze. Byly to povětšinou pamětiny, tedy věci, které ve skutečnosti nikdo nechtěl a které kolujovaly po všech hobitích rodinách tak dlouho, až skončily v Domě pamětin ve Velké Kopanině.

Narozeninové oslavy byly velice oblíbené, a pokud si ještě vzpomínáte na Hobita, oslavy Starého Brala a později ty Bilbovy byly prostě něco, na co se vzpomíná i po letech.


Malí hobitci

Tady si dovolím malou odbočku a krátkou lingvistickou debatu. Už několikrát jsem se přes komentáře s někým dohadovala, jak se vlastně hobitím dětem říká. Návrhy byly různé. Hobíťata, hobitčátka (ale tvar "hobitče" zní fakt blbě) a hobiťátka. Já osobně jsem za to poslední.

Mňo, ale abych toto dilema nějak rozřešila, začala jsem pátrat v knize. A trádá! Dle Tolkiena (nebo spíš překladu) jsou malí hobiti hobiťata. Jo, to by celkem šlo. Anglicky je to zřejmě "hobbit children". I tak se z toho dá elegantně vybruslit…

28/01/2015

Otrok Prstenu - Útěk

U minulé kapitoly jsem psala, že výjimečně obsahuje všechny dějové linie. Tak tahle zase výjimečně obsahuje jen jednu jedinou dějovou linii. A to hobity. Ale nebojte se, v příští kapitole nebude o hobitech pro změnu ani zmínka :-) Prostě se mi jen tuhle scénu nechtělo trhat do dvou kapitol, takže je tady komplet a vešla se sem jen ona (také je kapitola o něco kratší).
Vím, že tam ta Estella absolutně nesedí, ale bez ní to vypadalo vážně divně. Berte ji jen jako kulturní vložku :-)
A příběh? Pipin konečně zrealizuje svůj útěk. Jeho plán tentokrát zafunguje bezvadně. Protože s naprosto zmateným a vyděšeným Smíškem, si může dělat, co chce...
Jen pro informaci. Nějaké "svědomí" a "pocit viny" se u Pipa objeví až o hodně později, takže zatím to rozhodně nečekejte.


(Autorem obrázku je Jeremiáš)



Kapitola sedmá - Útěk

"Nechceš kousek králíka?" zeptal se Gimli Smíška.

Smíšek přikývl. Vzal si kus opečeného masa, ale tajně si ho schoval do kapsy. Nevinně se uculil na Legolase a dal si pozor, aby se ani jednou nepodíval na Pipina, který ležel svázaný u stromu a tvářil se naprosto netečně.

Byl večer. Den potom, co Smíška Gimli s Legolasem osvobodili. Celý den šli do Mordoru. Pipin musel jít před Legolasem, který je všechny hnal zvýšeným tempem dopředu. Jeho jediné štěstí bylo, že elf nechtěl Smíškově zraněné hlavě ještě víc ublížit a tak dělali časté zastávky. Ale stejně to bylo velice únavné. Legolas také odpoledne zastřelil mladého králíka a teď měli místo obvyklého lembasu opečené králičí maso. Legolas ale Pipina nechal o hladu. Pipin si za to sice mohl sám, protože se pokusil Legolasovi zabránit, aby ho znovu přivázal na noc ke stromu, ale Pipinovi to naprosto vyhovovalo. Ve skutečnosti věděl, že nemá smysl Legolasovi odporovat, že si tím jen vyslouží další trest. Ale to ke svému plánu potřeboval. Potřeboval, aby Smíšek uvěřil, že mu chce Legolas ublížit. Pomalu už toho ale začínal litovat. Legolas mu ruce tvrdě vzpříčil za zády a provazy kolem jeho nohou utáhl tak, že hobit měl pocit, že se snad už nikdy v životě nebude schopen postavit. Pokradmu mrkl na Smíška. Smíšek si zrovna tajně strkal do kapsy kousek opečeného králíka. Pipin věděl, že mu nezbývá nic jiného než čekat. Slabě pofňukl a pokusil se přetočit tak, aby alespoň trochu ulevil bolestivě svázaným rukám. Samozřejmě, že to bylo naprosto k ničemu. Tak se prostě jen opřel, zavřel oči a čekal.

Smíšek okatě zívl a zhluboka se napil ze svého vaku s vodou. Popřál elfovi a trpaslíkovi dobrou noc a odplazil se ke svému batohu, aby si vyndal deku. Legolas se prostě jen natáhl na zem vedle ohně a Gimli si sedl vedle něj. Měl držet hlídku jako první. Už bylo dost pozdě v noci a tma byla tak hustá, že světlo dohasínajícího ohníčku dosahovalo sotva k prvním stromům lemujícím mýtinku. Pipin sám byl už napůl skryt ve tmě. Smíšek počkal pár desítek minut, až si byl jistý, že Legolas usnul alespoň tak hluboce, jak je toho elf schopen a že Gimli usoudil, že ani dnes v noci se nic nestane. Smíšek věděl, že nedrží hlídku kvůli nepřátelům, kteří by je mohli přepadnout zvenčí, ale spíš kvůli nepříteli, který cestoval s nimi. Kvůli Pipinovi. Legolas tušil, že by se hobit mohl pokusit uprchnout. Také kvůli tomu ještě nikdy nedal hlídku Smíškovi. Sice tvrdil, že je to proto, že si Smíšek potřebuje odpočinout a jeho hlavě by to ještě víc uškodilo, ale všichni věděli, proč to doopravdy bylo.

"Pipe," zašeptal Smíšek a zatřásl svým bratrancem.

Pipin otevřel oči. Zazmítal s sebou, ale když poznal Smíška, okamžitě se uklidnil.

"Máš hlad?" zeptal se Smíšek a klekl si vedle něj.

Pipin si olízl popraskané rty a maličko přikývl. Umíral hlady.

Smíšek si vyndal z kapsy maso a oplatku lembasu, kterou tajně ukradl z Gimliho batohu těsně před večeří. Pipin zaškubal svázanýma rukama a prosebně se na Smíška zadíval.

"Prosím, rozvaž mi ruce," špitl.

Smíšek s sebou trhl. Byla to první slova, která z Pipina od rána dostali.

"Promiň. Víš, že to nejde," omlouval se Smíšek šeptem. Bál se, že by ho mohl Legolas nebo Gimli uvidět. "Jestli chceš, můžu tě nakrmit," dodal potom s pokrčenými rameny.

Pipin se na něj chvíli díval a pak přikývl. "Prosím."

Smíšek odtrhl kus masa a vložil ho Pipinovi do pusy. Maličko se usmál, když si vzpomněl, kdy naposledy svého mladšího bratrance krmil. Bylo to na oslavě Pipinových prvních narozenin. Smíšek musel naprosto nedobrovolně Pipina krmit šlehačkovým dortem. Byl z toho naprosto otrávený, zato Pipin byl tenkrát tak nadšený, že mu rozpatlal šlehačku po celém obličeji, jahodu mu strčil do ucha a nakonec ho ještě polil mrkvovým džusem. Pipin teď ale nevypadal, že by měl v úmyslu strkat Smíškovi cokoliv do ucha. Jen tiše ležel, žvýkal a nechal Smíška, aby mu dával do pusy kousky masa.

"Tak to je všechno," ohlásil Smíšek a tiše se rozesmál, když mu Pipin hladově ocucal mastnotu z prstů. "Chceš ještě lembas?" zeptal se.

Pipin přikývl a Smíšek vybalil z listů oplatku lembasu a vložil ji Pipinovi do pusy. Pipin se nejdřív trochu zakuckal, ale nakonec ji zhltal.

Ne že by už hlad neměl, ale nebylo to tak strašné, jako předtím.

"Mohl bych se napít?" zeptal se, když spolknul poslední drobeček.

Smíšek se usmál a sáhl za sebe, kde měl položený svůj vak s vodou. Vytáhl zátku a přiložil ho Pipinovi k ústům. Pipin se napil a kývl na Smíška, který vak znovu zazátkoval.

"Děkuji ti," špitl Pipin. "Jsi na mne hodný."

Smíšek, který se zvedal k odchodu, se zarazil a zhrozeně se na Pipina podíval. Tohle nebylo normální. Takhle mluvil maximálně tak Sam, když jednal s Bilbem, jestli vadí, že místo bledě oranžových růží, zasadil broskvové růže. Pipin se takhle nikdy nechoval, nikdy s ním takhle nemluvil.

Pipin se zatvářil se vyděšeně. "Promiň! Omlouvám se!"

Smíšek se k němu sklonil. "Ale Pipe… proč… co se stalo?"

Pipin se k němu obrátil a široce rozevřel oči. Vložil do toho pohledu všechno. Vypadal naprosto zděšeně a viděl, jak s sebou Smíšek trhnul, když se na něj podíval.

Viděl v Pipinových očích jen strach a hrůzu.

"Bojím se," špitl sotva slyšitelně Pipin.

Smíšek vytřeštil oči a tvář se mu stáhla v bolesti. Objal Pipina a přitulil se k němu.

"To ta věc, co máš na krku. On tě ovládl. Pipe, je mi to tak líto, kdybych ti mohl nějak pomoct. Klidně bych to vzal…"

Pipin se mu vymanil z náruče. "Ne! Nedotýkej se mě!" vyjekl a snažil se dostat od Smíška co nejdál.

"Já ti ho nechci vzít. Opravdu ne. Jen…kdybych ti mohl nějak pomoct. Ach Pipe. Nikdy jsi ho neměl dostat," vysvětloval Smíšek. Pro jistotu si už ale od Pipina držel uctivý odstup a snažil se čelit jeho podezřívavému a naprosto vyděšenému pohledu.

"Promiň," omlouval se Pipin a v duchu sám sobě nadával. "Nechtěl jsem, jen… nesnesl bych, kdybys mi ho vzal," vyhrkl rychle. Věděl, že udělal chybu, ale nemohl si pomoci. V té chvíli neviděl Smíška jako svého bratrance, ale jako odporného skřeta, který mu chce vzít to nejcennější, co má. Nechtěl na něj takhle vyjet. Naštěstí ale Smíšek neodešel. Pořád má ještě šanci.

"Smíšku, prosím, pomoz mi!" zašeptal naléhavě.

"Ale jak?" odpověděl Smíšek.

Pipin se nadechl. "Prosím, pust mě. Nech mě jít!"

Smíšek zavřel oči. Lhal by, kdyby tvrdil, že to nečekal. "Pipe, víš, že to nemůžu udělat. Rád bych ti pomohl, ale tobě pomůže jen to, když se ta věc, co nosíš na krku, zničí. Kdybych tě pustil, nikdy Prsten nezničíme a ty nikdy nebudeš zase svobodný."

Pipin se ošil. Smíšek si toho všiml. "Vidíš? Vadí ti, když se jen zmíním o možnosti zničení Prstenu. Jsi jím ovládnutý. Musíme ti pomoct." Smíšek se na něj smutně usmál a zvedl se k odchodu. Už mu neměl co říct. A věděl, že čím déle tam zůstane, tím spíš ho Pipin přesvědčí, aby ho pustil. A to nesměl dovolit. Pipinova následující slova ho ale doslova přimrazila na místě.

"Legolas mě zabije," řekl Pipin tiše.

"Ale…?!" zakoktal se Smíšek.

"Zabije mě. Vidím, jak se po mně dívá. Chce můj Prsten. Cítím, jak se mu třesou ruce, kdykoliv se mě dotkne. Viděl jsem jeho pohled, když mi Prsten včera bral. Všimnul sis, jak neochotně ti ho dával a jak moc ti chtěl zabránit, abys mi ho vrátil? Vzpomeň si, co nám o jeho otci říkal Gandalf. Thranduil je posedlý zlatem a drahým kamením. Legolas to zdědil po něm. Ale tohle je Prsten moci. Určitě si ho vezme. A zabije mě."

Smíšek si před něj šokovaně klekl. Věděl, že by měl odejít, že by neměl Pipina poslouchat, že Pipin je pod vládou Prstenu a pravděpodobně mu lže, ale nemohl se od něj odtrhnout. Ten smutek v Pipinově hlase a naprostá odevzdanost, ho přikovaly na místě a Smíšek jen seděl a sledoval Pipina, který si nervozně olízl rty, než znovu promluvil.

"Ty to víš, Smíšku, vím, že to víš. Snažíš se mě chránit, i když jsem ti udělal, co jsem ti udělal. Snažíš se mi pomoci. Ale jsi moc slabý. Nikdy mě nedokážeš uchránit. Legolas mě dřív nebo později napadne a pokusí se mi Prsten vzít. Vím, že nad ním nemůžu vyhrát. Je stokrát silnější než já. A i kdybys mi chtěl pomoct, je tu ještě Gimli. Ne Smíšku. Cítím, že když odsud neodejdu, Legolas mi ho vezme a zabije mě při tom. Všiml sis, jak se ke mně chová?" trhl Pipin svázanýma rukama a tvář se mu stáhla bolestí. "Chce mi ublížit. Jak mě včera svázal, skoro jsem se ani nemohl pohnout. Nechal mě tak asi tři hodiny a pak mě hned hnal na cestu. Pamatuješ si, jak jsem mu řekl, že takhle neudělám ani krok? Že jsem moc rozlámaný?" řekl Pipin a natočil k Smíškovi levou tvář. Táhla se mu po ní dlouhá jizva. Smíškovi se roztřásl spodní ret. Stále vypadal, že váhá.

"Smíšku. To mě necháš umřít?" zeptal se Pipin tiše.

Smíšek na něj dál vyděšeně zíral.

"Necháš mě Legolasovi, aby mě mučil a zabil?" pokračoval Pipin. Zoufale na Smíškovi visel pohledem.

"Pipe…já…"

"Vždycky ses mě snažil chránit a pomáhal jsi mi. Už když jsme byli úplně malí. To mě teď prostě necháš umřít?!"

"Tak…dobře," sklopil oči Smíšek.

Pipin se na něj usmál. Smíšek se mu podíval do očí. Věděl, že teď možná dělá strašlivou chybu. Ale musel svého bratrance ochránit. Nesmí se mu nic stát. Nikdy by si to neodpustil.

Smíšek se ohlédl, aby zkontroloval Gimliho. Gimli seděl proti záři ohníčku a díval se přesně na opačnou stranu.

"Počkej, přinesu tvůj batoh a nějaký meč. Tohle nerozvážu," zašeptal Smíšek a odplazil se zpátky, sehnat Pipinův batoh a něco ostrého, čím by mohl provazy přeřezat.

Pipin s sebou trhl, když mu o pár minut později Smíšek položil ruku na rameno. Vyjekl, ale Smíšek mu zacpal pusu rukou a tak se zmohl jen na slabé zasípání.

"Klid, to jsem já."

Pipin se uklidnil a Smíšek ruku pomalu odtáhl. "Přinesl jsem ti batoh. Dal jsem ti tam vak s vodou a trochu lembasu, mělo by ti to chvíli vydržet. Teď se nehýbej, pokusím se ty provazy přeřezat."

Pipin přikývl a klidně ležel, zatímco Smíšek nešikovně pižlal provaz. Pipin sykl bolestí, když ho meč škrábnul do zad.

"Promiň. Vůbec na to nevidím," omlouval se Smíšek.

Konečně se mu povedlo provazy přeřezat a Pipin byl volný. Posadil se a masíroval si ztuhlá zápěstí.

"Na, tady máš meč," řekl Smíšek a pomohl mu navléct si batoh.

"Ty se mnou nepůjdeš?" zeptal se zvědavě Pipin.

Smíšek vypadal, že váhá, ale pak jen zavrtěl hlavou. "Ne, já zůstanu tady. Zkusím je co nejvíc zdržet, abys měl dost času."

Pipin se smutně usmál a potřásl si s ním rukou. "Máš pravdu. Měl bys zůstat tady. Pravděpodobně se ti s Gimlim a Legolasem nic nestane. Budeš v bezpečí. Vždyť víš, Estella na tebe čeká."

Smíšek se blaženě usmál. S Estellou Bulvovou chodil už rok. Když odcházel na výpravu, docela jasně mu oznámila, že bud se vrátí, nebo si ho ona najde a v takovém případě ať si jí nepřeje. Právě kvůli jejímu naprosto nedívčímu způsobu jednání a rozhodování se do ní Smíšek také zamiloval. Pipin se ušklíbl. On sám se Estelly vždy trochu bál, ale rád si kvůli ní dělal ze Smíška legraci. Ale teď nebyl na legraci čas.

"Tak na shledanou v lepších časech!" rozloučil se se Smíškem.

Smíšek mu krátce stiskl ruku a nechal ho jít, zatímco se on sám stočil do klubíčka u stromu, kde byl předtím Pipin přivázaný. Věděl, že Gimli ani Legolas ve tmě nepoznají, že hobit spící u stromu není Pipin. Dal tak Pipovi navíc pár hodin času, aby stačil utéct dost daleko.

Uvidí ho vůbec ještě někdy?

26/01/2015

Hobití Silmarillion - Část jedna

Toto je první část trochu zajímavější části mého hobitího Silmarillionu. Je to taková směska všeho, co se nevešlo jinam. Původně měly být obě části v jednom článku, ale je to zkrátka moc dlouhé a hlavně složité na to, abych si to dovolila dát najednou.
Dnes vás tedy čeká povídání o hobitích penězích a mírách, o jazyku a náboženství, ale i o škole a učenosti a nakonec takový odstaveček, který jsem vzhledem k posledním událostem chtěla smazat, ale nakonec jsem ho nechala.
Pokud jste nepochopili už tohle, máte docela smůlu, příště přijde na řadu kalendář...



Měrný systém

Hobiti měli vlastní měrný systém, založený na stavbě jejich těl. Pokusím se ho nějak pochopitelně vysvětlit.

Takže, nejmenší jednotkou byl nehet (na palci u nohy), který měl asi 1,27 cm (můj nehet měří přibližně stejně). Tři nehty tvořily jeden palec, což bylo 3,81 cm (můj palec měří asi 5 cm, ale je pravda, že já mám extrémně dlouhé prsty). Šest palců dávalo jednu nohu, neboli "ell", tedy 22,86 cm (tyjo, tak já mám stejně dlouhou nohu jako hobit…). Tři nohy tvořily jeden krok - 68,58 cm (nevím jak to změřit). Dvojitý krok pak byl 1,37 metru.


Měna

Otázka hobitího měnového systému, tedy peněž, byla doopravdy oříšek. Dle Hobita, respektive dle sdělení že "Bungo Pytlík postavil své ženě Beladoně Bralové luxusní noru částečně za její peníze", se dá usoudit, že hobiti peníze měli. Neplatili tedy čistě výměnným obchodem. Ale co za peníze to bylo? Jako vždy, když si nevím rady, rozhodla jsem se zapálit majáky a vyslat žádost o pomoc k Aredhel. A elfka, jako vždy, obětavě přispěchala a poradila. Teď sem tedy dávám opis toho, co mi ona napsala. Díky moc, Aredhel!

Aredhel mi ukázala na jednu pasáž ve Společenstvu, na kterou jsem dočista zapomněla, tedy:


"Potměchuťova cena byla dvanáct stříbrných penízků; a to byl skutečně dobrý trojnásobek ceny poníka na místním trhu. Ukázalo se, že je to kostnaté, vychrtlé zvíře, schlíplé, ale na umření ještě nevypadalo. Pan Máselnik ho zaplatil sám a ještě nabídl Smíškovi osmnáct penízků náhradou za ztracené poníky. Byl to poctivý člověk a podle hůreckých měřítek zámožný, třicet stříbrných penízků však bylo pro něho krutou ranou, a ještě hůř nesl, že ho okradl právě Vilík Potměchuť."
Ty "stříbrné penízky" se v originále jmenují pennies, což by doslova přeloženo znamenalo něco jako haléře. Když se ale člověk přečte pasáž podrobně, uvědomí si, že jakkoli uboze zní "stříbrný penízek" nebo haléř, asi to nebylo zas tak málo, když už za 4 pennies si mohl člověk koupit obstojného poníka a ztráta 30 znamenala vážnou krizi pro skvěle prosperující podnik...
Jinak se zdá, že v Kraji i celé Středozemi byl hojně rozšířený výměnný obchod a peníze tudíž nebyly tak moc důležité.
Dále se zjevně platilo prostě jenom zlatem nebo stříbrem, jedno odkud pocházelo. To naznačuje např. to, že si Bilbo z drakova pokladu přivezl 2 truhličky- jednu se zlatem, jednu se stříbrem, a dalších 60 let z nich bez problému platil. Ani s mincemi ze zlobřího pokladu, které si Bilbo "vyzvedl" po cestě domů, nikdo neměl žádný problém- drahé kovy tedy sloužily jako platidlo docela určitě.



Ještě jednou moc děkuji!



Jazyk

Jak hobiti mluvili? Jakým dialektem? Na tyhle otázky se pokusím zodpovědět tady. Tedy, hobiti mluvili Obecnou řečí, s prvky Rohirštiny. Není jasné, jestli měli nějaký svůj jazyk, protože si vždy přisvojovali lidské jazyky. Rohanská slova v jejich mluvě zřejmě zůstala z dob, kdy žili u Anduiny pospolu s předky Rohirů.

Hobiti mluvili Obecnou řečí, ale takovou "venkovskou". Lidé například rozlišovali tykání a vykání, tedy mluvu uctivou a domáckou, ale hobiti mluvili jen tou domáckou formou. Proto se taky Beregond v Gondoru divili Pipinově přízvuku. Pipin prostě všem tykal. A asi proto si ho také všichni (i Denethor) oblíbili. Nestává se často, že důležitým správcům říší malý, úplně bezvýznamný hobit v pohodě tyká, ani nemrkne.



Náboženství

Tady jsem opět požádala o pomoc Aredhel, protože jsem měla dojen, že hobiti žádnou víru (snad kromě víry v dobrou snídani) neměli. Ale radši jsem se zeptala odborníka. A Aredhel mi dala za pravdu. Hobiti žádné náboženství neměli a v žádnou mocnost (na rozdíl od lidí, elfů a trpaslíků) nevěřili. Pravděpodobně ani neměli ponětí o jejich existenci (kromě tedy Bilba, Froda a ostatních "Přátel elfů"). Hobiti se nemodlí, nenosí žádné oběti, ani nic podobného. A jediná chvíle, kdy můžeme hobita slyšet modlit se asi je, když se je během jejich cesty snaží něco sežrat a oni se "brání" (např. to Frodovo spontánní zvolání na Větrově, kdy vlastně ani netušil, co říká).



Škola

U otázky školy mi opět pomohla Aredhel. Co bych si bez té elfky počala… J

Takže jak to bylo se školstvím? Osobně bych se zaměřila především na tyhle dvě věty: "Podívej, Mistře Pipine, není čas učit tě teď dějinám Gondoru, i když by bývalo lepší, kdyby ses o nich trochu poučil, dokud jsi ještě vybíral ptačí hnízda a chodil za školu v Kraji." (Gandalf v Návratu Krále) a "Hobiti se učili dřív vařit než číst a psát, k čemuž se už většinou nedostali a ti, co číst a psát uměli, ustavičně psali všem svým přátelům, kteří bydleli dál než v dosahu odpolední procházky."

Já osobně si provozuju, že hobiti do žádné školy nechodili, že se učili doma a Gandalf tu větu o škole plácl jen tak, aby Pipa usadil.

Ale jsou možné i jiné výklady.

Je možné, že jakási škola existovala, ale pravděpodobně by to byla škola jen pro hobity z vyšších společenských vrstev, od kterých se očekává, že budou umět číst a psát. A nebo do ní chodili všichni, ale "normální" hobiti ji ukončili dříve, kdy odcházeli ke svým rodičům do učení. Tady té hypotéze ale zase odporuje fakt, že Sam s největší pravděpodobností číst a psát uměl (Frodo mu dal Červenou knihu, aby ji dokončil) a velice podrobně znal elfské dějiny (několikrát mluví o Luthien).

Hypotéze školy také odporuje fakt, že v tom případě by škol muselo být minimálně šest (v každé čtvrtce jedna, plus jedna v Bralsku a jedna v Rádovsku) a i to by, vzhledem k velikosti Kraje, asi nestačilo. A je možné, že Sama učil zkrátka Bilbo.

Takže jak to bylo doopravdy, už asi dohromady nikdy nedáme.


Učenost

Když už jsme si povídali o té škole, bylo by třeba také záhodnost zmínit spisy a knihy, které Krajánci napsali. Nejdřív začnu s historickými knihami a až pak k těm aktuálnějším.

Hobiti moc lásku k učenosti a starým spisům nepěstovali. Bylo jen pár učených, především tzv. dějepisců, kteří se něčím takovým vůbec zabývali (jestli si vzpomenete, u Bitvy u Povodí je napsáno, že jména všech zúčastněných byla zapsána do Červené knihy a do seznamů, a ona jména se pak dějepisci Kraje učili nazpaměť). Jinak se hobiti, co se historie týče, zabývali především rodokmeny, které vypracovávali s velkým nadšením. Neměli moc rádi poezii a až na pár výjimek ji neskládali. Tedy, rozhodně neskládali žádnou vznešenou poezii. Hospodských a oslavných písniček měli až až a byly zlatým hřebem každého večera u Zeleného draka i jinde. Ale zkuste jim zazpívat nějakou elfskou vážnou píseň a jedna polovina osazenstva vám usne a druhá odejde.

Starých dokumentů se moc nezachovalo. Většina hobitích pověstí a zkazek se předávala ústně a byla zapsaná až potom. Ale zdaleka nejznámější byl Žlutý pergamen, nebo také Letopis Bralova Městce, který zaznamenával narození, sňatky a úmrtí v rodině Bralů a i jiné věci, jako prodeje půdy a různé události v Kraji. Celkem bych tipla, že něco podobného bylo i v Rádovsku, ale tím to tak nějak končilo.

Ovšem začátkem Čtvrtého věku se to celé změnilo. Hobiti se najednou začali zajímat o svou minulost a všechny pověsti byly řádně zapsány. Větší rodiny se také začaly zajímat o události v celém Království a hodně mladých hobitů začalo studovat jeho legendy a historii. Koncem prvního stoleti Čtvrtého věku už bylo v Kraji několik důležitých knihoven.

Největší z těchto knihoven byly v Podvěží, ve Velkých Pelouších a v Brandově (kupodivu). Knihovna v Podvěží obsahovala především Bilbovy spisy, o kterých bude řeč později. V Brandově bylo mnoho knih zabývajících se dějinami Rohanu a Eriadoru a všechny Smíškovy knihy. Naprosto výjimečná, avšak pro hobity nedůležitá byla knihovna v Bralově Městci. Ani jednu knihu sice Pipin nenapsal, zato on i jeho dědici sebírali mnoho knih sepsaných v Gondoru, pojednávajících především o historii Elendilových dědiců, o Númenoru, nebo o vzestupu Saurona. Paradoxně je tedy možné, že se celý Silmarillion zakládá na informacích, získaných z knihovny ve Velkých Pelouších.

Hlavní "učenci" a "spisovatelé" Kraje známí jménem byli vlastně tři. Bilbo, Frodo a Smíšek.

Nejdůležitější Bilbovou a později i Frodovou prací byla rozhodně slavná Červená kniha Západní marky. Přídomek dostala proto, že byla uložena v Podvěží (domov Elanor). Červená kniha obsahovala jediné a úplné líčení Války o Prsten. K Červené knize jako takové byly přidány tři svazky, které dal Bilbo Frodovi v Roklince (Překlady z elfštiny z let 1403-1418). K těmto knihám byla ještě v Západní marce dopsána pátá, která obsahovala údaje o hobitích členech Společenstva (rodokmeny apod.). Původní Červená kniha se nedochovala, ale naštěstí bylo pořízeno hodně opisů (především pro potřeby Hezounků od Věží). Nejdůležitější z těchto opisů ale pocházel z Gondoru a byl přechováván ve Velkých Pelouších. Byl sepsán roku 1592 KL královským písařem Findegilem, na žádost Pipinova pravnuka. Podle dodatku, který písař připojil je jasné, že toto je opis opisu Červené knihy, který přinesl Pipin na sklonku svého života do Gondoru. Tento Pipinův opis se také ztratil, ale ještě předtím k němu bylo připojeno spoustu poznámek především z útržků Silmarillionu (příběh Arargrona a Arwen). Celé tyto dodané příběhy měl prý zapsat Faramirův syn Barahir. Findegilův opis je výjimečný také tím, že obsahuje celé Bilbovy Překlady z elfštiny.

Smíšek napsal spoustu knih. Jednak knihy o dějinách Rohanu a Eriadoru, ale také Rostlinopis Kraje, Počítání let (vztahy mezi hobitími a jinými kalendáři) a O starých slovech a jménech v Kraji, kde rozebírá podobnost starých Krajských a Rohirských názvů. Dále z jeho prací vychází Letopis (takový to vzadu v Dodatcích Návratu krále), ten byl napsán ve Velkých Pelouších a hodně materiálu k němu sesbíral právě Smíšek, který často jezdil do Roklinky a tam získával pomoc a informace.


Zbraně

Tohle jsem napsala už kdysi, ale po posledních událostech (diskuze s Jerimiášem a Aredhel a Jeremiášova povídka) jsem to chtěla vypustit a zbytečně elfy neprovokovat. Ale… jestli tohle má být otevřené a úplné zpracování hobitích dějin, musí tam být zmínka i o tomhle.

Jak všichni dobře víme, hobiti nebojovali. A to jako vůbec. V celé historii Kraje proběhly pouze dvě bitvy (a teď si to prosím srovnejte s tím, jak se furt mlátili elfové, lidé a trpaslíci). Jedna na Zelených polích, kdy Bučivoj Bral rozprášil oddíl (spíše malou skupinku) skřetů a pak bitva u Povodí.

Všechny hobití "zbraně" jsou nicméně vystaveny v Domu pamětin ve Velké Kopanině, kam hobitky vodí své děti podívat se, jak slavná a velká byla historie jejich země :-).

Nicméně můžeme říct, že hobiti byli výborní lučištníci. Měli jasné oko, pevnou ruku a neuvěřitelnou trefu. Také stříleli z praku, nebo prostě jen házeli kameny.

Jak už jsem psala, hobiti byli velice mírumilovní a nebojovali. Ale když už se do toho zase jednou opřeli, tak bylo dost obtížné je zabít, hobiti byli neuvěřitelně odolní a houževnatí. Takže závěr? Rozhodně bych se nechtěla dostat do rvačky s hobitem...