07/12/2015

Jak Samvěd zachraňoval Vánoce

Tak dneska je tu pro vás povídka, kterou se pokusila spášit moje hobitskost. Pokusila je správné slovo. Děj příběhu Samových Vánoc jsem měla vymyšlený už nějaký čas. Jenže...když jsem ji začala psát, ona mě vůbec neposlouchala a psala se sama, úplně jinak, než jak jsem chtěla já. Takže...povídka je téměř zcela bez děje, s minimem přímé řeči a úplně jiná, než jsme zamýšlela, ale zkrátka je na světě a nic už s ní nenadělám. Je na ní vidět, že už jsem velmi dlouho nepsala. Za kvalitu se tedy omlouvám. Pokusím se to do příště zlepšit. :-)
Dnes tedy poměrně delší povídka (nejen) o Samovi a Vánocích...



Na Kraj se zvolna snášel sníh a teplota již delší čas zůstávala pod bodem mrazu. Povodský rybník poprvé po mnoha letech celý zamrzl a několik odvážnějších hobitů se na něm pokoušelo bruslit. Také Sam Křepelka chodíval na led. Letos však neměl na zimní radovánky čas ani myšlenky.
Bylo to už více než rok, co Bilbo Pytlík, kterému Samvěd spolu s Kmotrem dělali zahradníky, navždy odešel z Kraje. Sam nyní sloužil Frodovi. Staral se mu o zahradu, a protože byl nyní Frodo ve Dně pytle sám, dělal mu často společnost.
Mladý Pytlík to vítal. Byli se Samem staří přátelé a po Bilbově odchodu se Frodo ve své noře často cítil opuštěný. Kdysi útulné pokoje na něj teď působily smutně a prázdně. A blížící se Vánoce ten pocit jen prohlubovaly. Frodo se jich bál. Zimní svátky slavili všichni hobiti tradičně se svou rodinou. Štědrý večer a Velkou noc v nejužším rodinném kruhu, další dva dny vánočních svátků se všemožným širokým i dalekým příbuzenstvem. První den Vánoc (přesněji večer a noc) však patřil těm nejbližším.
Jenže Frodo žádné neměl. V této zimní době si tak více než jindy uvědomoval, že je na světě sám. Neměl ženu a tím pádem ani děti, neměl žádné sourozence, rodiče mu zemřeli, když byl ještě malý...Jistě, měl mnoho příbuzných mezi Brandorády a nejen tam. Strýc Saramír s tetou Esmeraldou ho zvali, aby strávil celé Vánoce u nich, se svým bratrancem Smíškem. A pozvání přišlo i z Bralska, od Palladina a Rosany, rodičů druhého Frodova bratrance, Peregrina Brala. Frodo byl za to oběma rodinám vděčný. Přesto ani jedno pozvání nepřijal.
Ačkoliv na něj byli v Bralově městci i Brandově vždy velmi hodní a své bratrance Peregrina se Smělmírem měl moc rád, věděl, že by tam Velkou vánoční noc strávit nemohl. Cítil by se jako host. A to by mu ještě více připomínalo, proč není se svými rodiči. Když po jejich smrti vyrůstal nějaký čas u Brandorádů v Rádovsku, tolik mu to nepřišlo. V té době pro něj strýc s tetou představovali nejbližší rodinu, jakou měl. Po čase si tam připadal jako doma nebo alespoň ne jako návštěva. Jenže poté, co si ho Bilbo vzal k sobě do Hobitína, všechno se změnilo.
Starý Pytlík žil sám. Neměl děti, ženu, bratry, sestry ani rodiče. Jeho život byl samotářský. Nebylo tedy divu, že se s Frodem velmi brzy spřátelili a byli si navzájem nejbližší rodinou. Pro oba se Dno pytle stalo opravdovým domovem - útulným místem, kam patřili, kde nebyli sami, kam se mohli vždy vracet s vědomím, že tam na ně čeká nejen teplý krb a dobré jídlo, ale i rodina. Život v Hobitíně jim plynul příjemně. Měli dostatek času jeden pro druhého stejně jako klidu sami pro sebe. Dařilo se jim dobře a roky utíkaly jako voda. Frodo měl pocit, že se svým strýcem žije pod Kopcem odjakživa. Ted byl však Bilbo pryč . A Frodo se bál. Měl strach, že Vánoce bez Bilba pohřbí štěstí, které v jejich společném domově prožíval jednou provždy a ze Dna pytle se napořád stane jen opuštěná smutná nora.
Kdo ví (čaroděj ví, ten však nepoví), možná by se to opravdu stalo. Kdyby však nezasáhl Samvěd Křepelka...

(tímto končí asi nejdelší nedějový úvod jednorázové povídky v dějinách fanfiction! - jestli jste dočetli až sem a neumřeli nudou, blahopřeji vám a můžete číst dál...pokud máte tu odvahu)

Zahradník Sam o Frodových obavách neměl ani tušení. Věděl pouze, že jeho pán odmítl pozvání do Bralska i Rádovska. Říkal si, že chce asi být na Vánoce sám, aby měl trochu klidu. Konec konců, Frodo i bilbo měli na hobití poměry docela samotářskou povahu a občas se jim honily hlavou všelijaké podivné nápady (jako třeba strávit Velkou noc o samotě). Mladý Křepelka to považoval za pánovu věc a dál se o to nestaral. Hleděl sis své práce. Jeho zeleninové i květinové záhony ted spaly, přesto měl pořád co dělat. Pečoval o stromky, které bylo třeba chránit před zvěří, kontroloval správné uložení zásob ve sklepě, sypal ptáčkům do krmítek, odhazoval sníh, opravoval drobné nářadí... zkrátka věnoval se všemu, na co během roku, kdy se činil v zahrádce, nebyl čas. Práce ve službě však přesto bylo méně než v jiná roční období, takže mohl zároveň i pomáhat s vánočními přípravami v rodné noře, péct cukroví a vyrábět dárky. Přišel ale den, který to změnil. Den, který rozhodl o osudu Frodových i Samových Vánoc.

Bylo to asi týden po začátku Přednovoroku, když si Frodo večer po práci zavolal Sama do kuchyně.

"Same, zítra tady nebudu. Pojedu časně ráno na zimní trhy do Velké Kopaniny. Potřebuji dokoupit pár balíků svíček a dochází mi i jiné zásoby. Vyjedu brzy ráno a možná se tam zdržím do dalšího dne a přespím v hostinci. Nechce se mi jet za tmy."

"Mám jet s vámi a pomoct vám s nákupem, pane?"

Frodo se usmál. Nikdy Sama neodnaučí říkat mu pane. Ale vždycky bude žasnout nad jeho ochotou a obětavostí.

"Děkuji, Same, ale to nebude potřeba. Chtěl bych Tě ale požádat o něco jiného. Protože už je velká zima a v noci i k ránu je často mráz, musí se pořád přikládat do ohně v krbech, jinak vyhasne. Nerad bych se po té dlouhé a únavné cestě vracel do studených pokojů. Mohl bys prosím zítra zůstat celý den a kdybych se nevrátil do večera, tak i přes noc ve Dně pytle a topit v krbech?"

Sam se neklidně ošil. Příliš se mu nezamlouvala představa, že by měl celý den jen vysedávat v noře , přikládat do krbu a nic jiného nedělat. Když byl ve službě, chtěl se cítit užitečný a tohle mu připadalo jako lelkování.

Frodo uhodl Samovy myšlenky a tak po krátkém přemýšlení dodal: "Když ti bude dlouhá chvíle, mohl bys tam třeba i trochu uklidit. Nějak jsem to v posledních dnech nestačil udělat sám."

Na to se Sam zatvářil potěšeně. Byl rád, když mohl svému pánovi pomoct.
Ve Dně pytle uklízel jen velmi zřídka (vždyť byl zahradník!, navíc oba Pytlíci většinou udržovali svou noru v pořádku), ovšem pokaždé to pro něj byl opravdový zážitek! Bilbo a Frodo tam měli tolik zajímavých věcí!

"Určitě, pane! Můžete se na mě spolehnou," zněla jeho nadšená odpověď.

Frodo věděl, jak svému příteli udělat radost. A byl rád, že se mu i tentokrát povedlo hobita potěšit.
Druhého de brzy nad ránem se spolu rozloučili. Frodo vyjel na poníkovi směrem k Velké Kopanině a Samvěd zamířil do Dna pytle.

"Pan Frodo tu má pěkně teploučko," řekl si, když vešel do salonku.

"Podívám se jestli má tak dobře zatopeno i v pokojích a doplním všude zásobu dřeva, než začnu s úklidem," plánoval si v duchu. Náhle mu však hlasitě zakručelo v břiše. Prioritou se tedy stala návštěva kuchyně.

Norou se rozlehlo nadšené zvolání. "Snídaně!"

Na kuchyňském stole totiž na Sama čekalo nachystané jídlo. Ještě trochu teplá míchaná vajíčka, chléb, máslo, pražená slanina a konvice s čajem. Sam se s chutí pustil do jídla a v duchu blahořečil Frodovi, že na něj tak myslí.
Když se dobře najedl, umyl a uklidil po sobě nádobí (byl to přece dobře vychovaný a čistotný hobit), načež se vydal na obchůzku nory. Dno pytle bylo opravdu velké. Než Sam zkontroloval krby ve všech 4 pokojích, jídelně, atriu a ložnici, čas značně pokročil. Přinesl novou zásobu dřeva a v každém pokoji trochu přiložil. Potom se pustil do úklidu. Ze všech místností, které navštívil, to nejvíc potřebovala pracovna. Po stole bylo poházena spousta věcí, na zemi byl nakapaný vosk, některé police s knihami ležely pod vrstvou prachu. Sam zakroutil hlavou. Tohle se jeho pánovi ani trochu nepodobalo. Zatím co přemýšlel, co asi Frodo celé dny dělá, když i svou milovanou knihovnu nechává bez povšimnutí, dal se do uklízení pracovního stolu. Ležela tam mezi různým nepořádkem jediná kniha. Sam byl velmi zvědavý, co za knihu to pan Frodo čte, že o jiné tak dlouho nejeví špetku zájmu. Musela to být kniha velmi dlouhá nebo velmi náročná. Možná obojí. Když si však pořádně prohlédl hřbet knihy, nic tam nenašel. Žádný název. Navíc zjistil, že to vůbec není nějaká tlustí kniha. Byla velmi tenká, spíš jako nějaký notes. Byl čím dál zvědavější a chtěl za každou cenu zjistit, co to je zač. Tak si řekl, že se zkusí podívat dovnitř. Otevřel knihu a strnul. Stránka byla popsaná Frodovým rukopisem! V záhlaví stálo:

DENÍK FRODA PYTLÍKA

Aniž by si Sam uvědomoval, co dělá, začal číst...

"Milý Bilbo,
slíbil jsem Ti, že budu zaznamenávat vše, co se stane po tvém odchodu a že si o svých zážitcích, myšlenkách a pocitech budu vést deník. Nejdříve jsem nechápal proč a nechtělo se mi do toho. Ale po čase jsem zjistil, že když si s Tebou nemůžu povídat jako dřív, můžu Ti alespoň psát. A doufat, že si mé řádky třeba někdy přečteš. A tak nyní píšu do deníku skoro každý druhý den."
...

22. Zimosmetě
Je to už měsíc, co jsi odešel. Začíná mi být čím dál víc smutno. Doufal jsem, že se to zlepší, ale je to čím dál horší. Naštěstí mám ted po tvém odchodu spoustu práce. Lobelie Pytlíková napadla tvou závět a snaží se prosadit svůj nárok na Dno pytle. Sáčkovští se mnou přestali mluvit. Žádná škoda.


25. Zimosmetě
Dneska jsem pomáhal Samovi sklidit úrodu dýní. Bylo jich opravdu hodně. Zítra začnu zavařovat. O veliku se staví Smíšek s Pipem, budeme mít takové malé dýňové hody. Jsem rád, že budu mít nějaké rozptýlení. Počasí se zhoršuje a ty dobře víš, jak mám vždycky podivnou náladu, když padají mlhy.
...

Následující zápisy byly čím dál delší. Frodo popisoval své zážitky s bratranci, dění v Kraji, chválil Sama, jak mu pomáhá, vyprávěl o tom, jaká byla čeho úroda a jak se postupně všichni připravují na zimu. Zdálo se, že mu deník jakýmsi zvláštním způsobem trochu nahrazuje Bilbovu přítomnost. Místo aby se Frodo vždy vypovídal svému strýci, vypsal se do deníku a své zápisky psal formou dopisů pro Bilba. Sam pokračoval ve čtení. Nedokázal se od deníku odtrhnout a neměl ani kdy přemýšlet nad tím, jestli náhodou nedělá něco nevhodného nebo dokonce špatného. Nic takového mu na mysl opravdu nepřišlo. Frodvo vyprávění doslova hltal. Zápisy však byly čím dál smutnější. Sam netušil proč, ale cítil to z nich. I když popisovaly běžné nebo i veselé věci, byl za nimi znát nějaký podivný smutek, možná i úzkost. Chtěl tomu přijít na kloub. Co kdyby Froda něco trápilo? Musí to přece vědět, aby mu když tak mohl pomoct! A tak četl dál. Až se dočetl k zápisům ze současného měsíce - přednovoroku. Najednou byly zápisy úplně jiné. Konečně se Sam dovídal, proč byly ze všech Frododých slov cítit smutek a úzkost. Konečně zjišťoval, co se Frodovi celou dobu honilo hlavou a proč odmítl pozvání ke svým příbuzným na Velkou vánoční noc. Hobit měl v očích slzy. Poslední zápis byl z předchozího dne...

8. Přednovoroku
Bilbo, kéž bys tady byl! Kéž bys nikdy neodešel! Začal Zimosmeť. Všichni se připravují a těší na Vánoce. Všichni až na mě. Bojím se, strýčku. Po Tvém odchodu, sám, v prázdné noře...nedovedu si představit, že by tu ještě kdy mohla vládnout vánoční atmosféra. Mám strach, že pro mě už žádné Vánoce nebudou...

Sam dočetl poslední řádky a bouchl pěstí do stolu: "To bych se na to podíval! Nebojte, pane Frodo, Vánoce budou! Pro vás stejně jako pro každého jiného hobita. Já to tak nenechám. A rozhodně tu nezůstanete na svátky sám. Ještě je tu Sam."


Zavřel knihu, která byla vlastně deníkem, a rozhodným krokem vyšel z pokoje. Na úklid si ani nevzpomněl.
Chvatně přiložil do krbů a upaloval domů, co mu nohy stačily. Cestou vymýšlel, co všechno zařídí, aby panu Frodovi zachránil Vánoce. Doma vysvětlil celou věc mamince s nadějí, že to pochopí. Nezklamal se. Dostal rodičovský souhlas a dokonce něco víc, co vůbec nečekal. Protože pro samé čtení Frodova deníku málem promeškal dobu oběda, najedl se a spokojen sám se sebou se vydal na cestu zpátky do Hobitína. Měl štěstí. Kmotr se zrovna vydával na cestu k příbuzným do Záhoří, od kterých si Křepelkovi z Povodí každoročně brali med (příbuzní chovali včely) výměnou za domácí marmeládu. Nabídl synovi, že ho kus cesty sveze. Sam tak ušetřil spoustu času, který věnoval sekání dřeva a důkladnému úklidu Dna pytle. Když se blížil čas večere, nachystal jídlo pro dva, kdyby se náhodou Frodo už vrátil. Ten však nepřijel a tak Sam povečeřel sám. Zrovna zkoumal, zda by bylo nejvhodnější umístit vánoční stromeček do salonku nebo raději do atria, když uslyšel zvenku nějaké zvuky. Za chvíli se otevřely dveře a v nich stál Frodo.

"Tak jste přece jen přijel už dnes večer!" zvolal radostně Sam. "Jakou jste měl cestu, pane Frodo? A máte vše, co jste potřeboval pořídit?"

Frodo si právě oklepával sníh z bot. Sam mu vzal kabát a pověsil ho na věšák.

"Děkuji," řekl Frodo vděčně. "Pořídil jsem všechno, ale cesta byla náročná, jsem celý zmrzlý a moc rád, že už to mám za sebou." Po těchto slovech zamířil do kuchyně, aby si udělal něco k jídlu.

"Mám tu pro vás nachystanou večeři," houkl nesměle Sam a vedl Froda do jídelny.

"Děkuji ti, Same. co bych si bez Tebe počal?"

Sam se ošil. Byl moc rád, když ho někdo ocenil nebo pochválil. Ale když mu Frodo takto otevřeně děkoval, navíc už podruhé během pár minut, nevěděl rozpačitostí, kam s očima.

"Já vám zatím donesu nákup a nakrmím poníka. Jistě má po té cestě hlad stejně jako vy," řekl Sam a odešel do stodoly, kde byli ustájení všichni poníci z Hobitína. Protože věděl, že nákup bude těžký, vzal si s sebou sáňky. Všechno na ně bez problémů naložil a poté, co dopřál poníkovi pořádnou dávku ovsa, nějaké to jablíčko na přilepšenou a dvě vědra vody, opustil stáj a vrátil se do Dna pytle.
Mezitím Frodo dovečeřel, usadil se v salonku u krbu a pokuřoval z fajfky. Když přišel Sam, převzal si od něj nákup a pozval ho, aby si s ním taky zakouřil.

"Děkuju vám, pane Frodo, ale jestli mě už dnes nebudete potřebovat, měl bych se vrátit domů."

Frodo se na něj překvapeně podíval.

"Takto na noc? Myslel jsem, že tu do zítřka přespíš. Přece nepůjdeš sám v té zimě a po tmě až do Povodí?"

"Nechtěl bych obtěžovat, pane," řekl nejistě Sam.

"Ale no tak, Same! Ty přece nikdy neobtěžuješ. Zůstaň tu na noc. V noře nebude tak prázdno, když tu zas jednou budou spát dva hobiti místo jednoho. A když už jsi tak pěkně zatopil v hostinských pokojích..."

Dál už Frodo naléhat nemusel. Sam zůstal do rána.

Druhého dne ráno spolu posnídali a každý se vydali po své práci. V příštích dnech měl Samvěd pořád napilno. Frodo ho nikdy neviděla ni chvilku odpočívat, ale taky nikdy pořádně nevěděl, co Sam dělá. Nechával to však na něm - důvěřoval mu, že ví nejlíp, co je třeba a dobře se o vše postará. A taky že se staral. Ale ne o zásoby ve sklepě, opravy nebo výrobu krmítek, jak si jeho pán myslel. Staral se o to, aby pro Froda zachránil Vánoce. A samozřejmě to dělal potají. Za normálních okolností by to sám nemohl všechno zvládnout. Bylo přece tolik práce, kterou musel zvládnout. On však měl cenné spojence. Z rodiny Křepelků se stali spiklenci, kteří v průběhu následujících dvou týdnů prováděli tajné vánoční přípravy Frodovi přímo před nosem. A mladý Pytlík zatím o ničem neměl ani tušení.
Až konečně nastal den před Vánoci. Sam si dlouho lámal hlavu nad tím, jak dostat před Velkou nocí Froda na pár hodin z nory, aby zatím mohl vše nachystat. Zdálo se to jako téměř neřešitelný úkol. Ani nikdo z rodiny Křepelků nemohl přijít na to, jak to udělat, aniž by pan Pytlík pojal podezření. Nakonec to Frodo nevědomky vyřešil za ně, když se před Samem zmínil, že si před Velkou nocí zajde na pivo k Zelenému drakovi. Ten měl mít otevřeno jen do oběda, protože o Vánocích byli všichni hobiti doma s rodinou a neměl by kdo obsluhovat (ostatně ani by nebylo koho). Sam tedy přesně věděl, kdy Frodo nebude doma. Mezi 2. snídání a obědem. Oddechl si. Přece jen se jim to snad povede dotáhnout do konce.
Toho dne se s Frodem rozloučil dřív a ještě za světla odcházel do Povodí. Protože potřebovali mít nazítří co nejvíc času, navštívil ještě toho dne svou kamarádku Růžu Chaloupkovou, která u Zeleného draka obsluhovala, vysvětlil jí plán a pořádal ji, aby Froda v hospůdce zdržela co nejdéle to půjde. A Růža slíbila, že se o to postará. Byla už pozdní noc, když se Sam dostal do své nory a ulehl do peřin. Venku byla černá noc, vzduch voněl mrazem a příslibem něčeho velkého. Spiklenci v Povodí spali hlubokým spánkem až do rána.
A bylo tady ráno! Když se Sam probudil, byla ještě za okny nory tma, ale on věděl, že se tím nesmí nechat zmást. Brzy bude celý Kraj vstávat. On je dnes musí všechny předběhnout. Oblékl se, připravil si pytel s dárky ke dveřím, aby na ně nezapomněl a šel do kuchyně připravit pro celou rodinu snídani. Zatím co v konvici na ohništi zvesela bublal čaj, norou se šířila vůně snídaně, která dostala z postele i toho nejopozdilejšího spáče. Křepelkovi si popřáli dobré jitro a usedli ke společné snídani. Sam dojedl jako první a šel pro poníka, kterého mu na ten den slíbili půjčit Chaloupkovi (Křepelkovi žádného neměli). Poníka zapřáhli do velkých sáněk, na které naložili všechny možné věci a podivná zavazadla a společně se pak pěšky vydali do Hobitína. Na Kraji vesnice se schovali za vysoký živý plot a poslali Sama napřed, aby nepozorovaně hlídal Dno pytle a přišel jim dát vědět, až Frodo odejde. Samvěd se tedy vydal na výzvědy. Frodo odešel dřív než čekal a tak se celá rodinka mohla brzy přiblížit k noře v Pytlové ulici. Rychle vyložili všechny věci a vešli i s nimi do Dna pytle. Samův starší bratr Halfred zatím odvedl poníka i se sáněmi do nedaleké stáje. A v noře se zatím nelenilo a zelenilo.
Chaloupkovi přinesli spoustu čerstvého chvojí, které teď dávali do váz, věšeli na stěny, nad krb a všude možně. Nad každý průchod uvnitř nory pověsili chvojí. A na vchodové dveře velký ozdobený věnec, který vyráběla Samova nejstarší sestra Sedmikráska s pomocí Máji a Mochničky. Nezapomněli ani na stromeček. Jenže se nemohli dohodnout, zda ho mají postavit do atria či salonku. Nakonec to vyřešili tak, že sehnali dvě krásné jedličky. Jednu postavili v atriu a jednu umístili do salonku. Sam s Halfem se dali do zdobení stromečků, Mochnička pod ně zatím skládala dárečky. Nejstarší z Křepelkovic dětí, Pecků, zatím spolu s Kmotrem zdobil chvojí, na které ostatní nedosáhli.
V kuchyni bylo taky živo. Paní Bella Křepelková (dříve Dobříšková) se otáčela u plotny a připravovala vánoční hostinu. Sedmikráska s Májou jí pilně pomáhaly, seč jim síly stačily. Brzy to celým Dnem pytle vonělo jako...no, jako o Vánocích.
Na velký jídelní stůl potom dali krásný vyšívaný ubrus z výbavy paní Křepelkové a prostřeli na něm pro deset lidí. Jistě, bylo jich jen devět. Ale symbolicky prostřeli i pro Bilba. Stůl se brzy zaplnil dobrotami. Nezapomněli ani na stůl v salonku, který se prohýbal pod množstvím domácího cukroví, perníčků, ovoce a jiných dobrot. Na každém stole pak stály velké kované svícny a voskovice v nich zářily jako ty nejjasnější hvězdy.
Když bylo vše připraveno, rozhodli se, že z atria udělají pro dnešní den a hlavně noc taneční sál. Vytáhli hudební nástroje, které si s sebou přivezli v saních a postavili je do rohu, blízko stromečku. Nebyli to žádní velcí hudebníci, ale hráli i zpívali rádi a ještě raději tancovali. Proto se ti, kteří to uměli, chopili nástrojů a dali se do hraní vánočních koled. Chtěli si to trochu nacvičit, než přijde Frodo. Ale nebylo co trénovat, šlo jim to krásně.

Byla už hodina po poledni, když se Frodo přiblížil ke Dnu pytle. Zůstal u Zeleného draka až do úplného zavření. Nechtělo se mu odcházet. Tam si měl alespoň s kým povídat. Ale Růža spěchala domů k rodině a tak mu nakonec nezbylo nic jiného, než se vydat zpátky.Doufal, že mu pivo trochu zlepší náladu, ale vůbec nepomohlo. Byl ještě smutnější a jak se tak vlekl k domovu, vzpomněl si na Bilba. Kde asi teď je a co dělá. Má s kým slavit Vánoce? Jistě došel do roklinky a je mu tam teď s elfy dobře.
"A co já?", pomyslel si. "Opravdu byly minulé Vánoce s Bilbem ty poslední, které pro mě byly opravdu Vánoci?"
Za těchto neradostných myšlenek došel až ke dveřím své nory. Zůstal překvapeně stát. Hleděl na věnec na dveřích a přemýšlel, kolik piva to vlastně u Zeleného draka vypil, že už má halucinace. zatřásl hlavou, promnul si oči a vzal za kliku.

"Veselé Vánoce!", ozvalo se sborem.

A Frodo strnul po druhé. Díval se do teplé, prozářené nory, kde to vonělo vánoční pečení a jehličím, kde stál ozdobený vánoční stromeček, kde zněly koledy a kde na něj čekalo osm přátelských, rozesmátých tváří. Nezmohl se na slovo. V očích se mu zatřpytily slzy. Slzy dojetí, radosti a štěstí.

"Já...nevím, co říct. Jak vám poděkovat,"dostal ze sebe po hodné chvíli užaslého mlčení.

"Co kdybyste nic neříkal a raději zasedl ke stolu. Stydne nám vánoční menu," řekl mu na to zvesela Halfred.

Všichni se zasmáli. Frodo se svlékl a šel s nimi ke stolu. Když se všichni posadili, Sam se zvedl ze židle, vzal do ruky pohár s vínem a odkašlal si. Všichni ztichli a poslouchali.

"Ehm...chtěl bych připít na pana Froda a na jeho Vánoce! Myslel jste si, pane Frodo, že jsou pro vás po odchodu pana Bilba nadobro ztracené. Ale přišli jsme sem my a pokusili se je pro vás zase najít. Doufám, že se nám to alespoň trochu povedlo a že se vám budou ty nové Vánoce s námi líbit."

Na to Sam významně pozvedl číši.

"Na pana Froda a veselé Vánoce!"

"Na Froda a veselé Vánoce," zaznělo sborem v odpověď.

Frodo byl hluboce dojat. Náhle všemu rozuměl. Už chápal. S úsměvem si vzpomněl na svůj deník. Nové zápisy už budou určitě veselejší. Ale teď půjdeme společně oslavit Velkou vánoční noc!
Oslava trvala až do druhého dne a nikdo ze zúčastněných na ni nikdy nezapomněl. Byly to jedny z nejkrásnějších vánočních svátků v jeho životě. A rodina Sama Křepelky s ním od té doby trávila Vánoce ve Dně pytle dalších 17 let.




Autorský komentář:
Možná se někomu může zdát, že je tato povídka spíše o Frodovi než o Samovi. Já jsem ale po dlouhém provozování došla k přesvědčení, že to tak u Sama prostě musí být. On je vždycky ten, kdo stojí v pozadí. Neviditelný hrdina, jehož činy většinou nejsou vidět, ale bez kterých by to nešlo. Prošel celou cestu z Kraje až do Mordoru, ačkoliv jen na chvíli, nesl tíhu Prstenu, odolal mu a až do poslední chvíle byl věrný svému poslání a svému nejbližšímu přííteli, Frodovi. A přesto se ten příběh vypráví jako "Příběh o Frodovi", on je tím hrdinou, co to vše zvládl. A Sam? On je tím,kdo je vždy nablízku, aby podal pomocnou ruku a tahal Froda z problémů. A v duchu této myšlenky jsem se pokusila napsat tuto povídku.
Frodova část o otázce domova, prožívání Vánoc, stesku po těch, co odešli apod. je psaná nezáměrně, na začátku byla myšlenka toho, že to pro Froda muselo být těžké, když byl po Bilbově odchodu najednou ve Dně pytle sám...a že ho v tom Samvěd určitě nenechal. Neplánovala jsem z toho takovou dlouhou melancholickou slohovku. Ale subjektivní rozpoložení pisatele dělá hodně, určitě to sami znáte, a tak mě snad omluvíte. :-)

06/12/2015

Čím se zdobí stromečky

O tom, jaký vkus má Yavanna v otázce vánoční výzdoby a čím ozdobit vaše stromečky, pokud chcete být středozemsky styloví a nepohoršovat mocné Valar, vám v dnešní povídce povypráví Šárka. A protože ji všichni známe především jako velmi talentovanou malířku, nebude samozřejmě chybět ani obrázek. :-)

P.S. Pro ty, kdo se u včerejší povídky vyznali ze své nedočkavosti a opakovaného aktualizování stránek s cílem objevit novou povídku mám malou nápovědu. Časy zveřejňování povídek v letošním ročníku Vánoc ve Středozemi mají jistou téměř matematickou pravidelnost. Stačí přijít na to jakou (je to hobitsky prosté) a budete přesně vědět, v kolik hodin očekávat který článek. :-)



…Yavannina cesta vedla skrz velkoměsto. Kde se vzala, tu se vzala, ocitla se na náměstí s čerstvě ozdobeným vánočním stromkem. Přejezdy tramvají a kolem plynoucí davy ji mírně rušily v tichých úvahách, nenechala se však odradit a plně odhodlána k výzkumu zimních tradic na planetě Zemi pokračovala ve svém bádání. Už mnohokrát předtím nad lidskými zvyklostmi žasla. Vánoce se však zdály být tou naprosto nejbizarnější dobou. Lidé si sice ustavičně stěžovali na krátké dny, blátivé cesty, ruch a shon, finanční tíseň i nedostatek času, zároveň však v očích mnoha, a nejen těch nejmenších, hořely radostné jiskřičky. To se Yavanně zamlouvalo. Na Vánočních svátcích bylo něco útulného, hřejivého, voňavého. S oblibou Valië procházela vánočními tržišti a obdivovala výtvory lidských rukou, jakých by často ani její choť nebyl schopen. Na druhou stranu se musela vždy pousmát nad prachbídnou obratností uměleckých stánkových kovářů: mohli by se od Aulëho ještě hodně naučit. V takových chvílích se Yavanna těšila domů, na své pláně a pastviny a na společenství Valar. Zajisté jí mnohé zážitky nebudou s to uvěřit…
Vánoční stromečky. Jak prazvláštní vynález! Proč, a kde se vlastně vzaly? Eružel, Yavanna nerozuměla. Stála u jednoho z mnoha, který měl zrovna zdobit exteriér stanice Anděl. Inu, zdobit. Lidé byli schopni na jejích výtvorech provést neskutečné transformace. Tak za prvé: ty ohyzdné plody. Jak člověk přiměl smrk, aby plodil velké červené, modré, či zlaté báně, které se lesknou a nevkusně ruší pohled na rostlinu? Upřímně, Valië měla podezření, že je tam lidé dodávají nějak sekundárně, protože takovou hrůzu by strom nikdy neurodil. Stejně jako ty všelijaké barevné trichomy a huňaté visící provazce. Na druhou stranu - ta malá světýlka, která se aktivují v nočních hodinách, by se Vardě velmi líbila. Máloco se lidem tak zdařilo. S čím ale Yavanna neměla strpení, byla světýlka barevná. A také ta veliká, děsivá napodobenina hvězdy, čnící vždy z vrcholu stromu. To vše naopak působilo jako výsměch královně Valar. Jako by její světla byla málo zajímavá, málo pestrá. A ta hvězda na vrcholku navíc většinou ani nesvítila. Nakonec pak samotný strom. Zde Yavannu zabolela duše nejvíce, když objevila, že zhruba každý desátý stromeček není ze dřeva, ale z jakéhosi levného polymeru, z umělé hmoty. Taková urážka! Taková nehoráznost! Některé tyto nezdařilé umělotiny nabývaly dokonale konických tvarů a byly přesně pravidelně ověšeny směšnými ozdobami.
Když se Yavanna nabažila kýčovitého nevkusu, zahnula do jedné z bočních uliček. Tu ji alespoň neokukovali kolemjdoucí tolik, jako předtím (kvůli jejímu až příliš lehkému oděvu). Jak tak vzpomínala na své milované Dva stromy a poté děti jejich plodů a jejich nástupce, ucítila známou vůni. V oné uličce stály v řadě za sebou jedličky, borovice, smrčky a douglasky, a pryskyřice z opodál ležícího ořezaného větvoví naplňovala vzduch libými esencemi. Yavanna se zaradovala. Každý z těch stromečků se zdál býti vkusně ozdoben, aniž by na každé jeho větvičce musely viset desítky bání a hvězd. Jeden z nich nesl na sobě kulaté křížaly, další kolečka a srdíčka z pomerančové kůry. Na třetím visely vystřihávané dečky a vločky z papíru, na dalším svíčky, ještě neohořelé. Na pátý někdo navěsil slaměné ornamenty, šestý kvetl sušenou černuchou, suchokvětem, řebříčkem a židovskou třešní. U posledního zrovna stála skupinka dětí, které jej strojily do barevných papírových ozdob, které samy vyrobily ve školce. Jaká krása!
Bohyně počkala, až se město vylidní a usne. Poté se dala do tichounkého zpěvu. Zpod dlažebních kostek si cestu na svět našel osmý strom v řadě. Když vyrost do výšky těch ostatních, dozrály na něm sladké červené plody. Se svítáním strom objevili kosi, dlaskové a vrabci. Přilétali k němu a někteří se krmili plody a semínky.
"Tohle město si zaslouží něco hezkého." pomyslela si Yavanna a konečně se vydala na dlouhou cestu domů.





*Maličká rekapitulace vánočních ozdob. Osobně miluji, když je přírodnina ozdobena přírodninou, ale klidně i skleněnými baňkami, a popravdě barevná i oranžová světýlka zbožňuju. Co mě trochu děsí, jsou plastové oškubané zelené kužely, pokryté řadami plastových baněk a plastových řetězů. Autenticky naprosto miluju pokusy dětí ze školek zdobit stromečky - většinou to dopadá velmi krásně. A čím zdobíme doma? Jednak papírovými hvězdičkami, které vyráběl táta asi před dvaceti lety. Pak slaměnými kolečky, červenými dřevěnými panáčky, čokokolekcí, barevnými světýlky, ozdůbkami, co jsme s bráchou vyráběli jako malí, a pak jednotlivými kousky narůzno posbíraných předmětů. Skleněné baňky nám zbyly asi tři - každý rok jednu rozbijeme…Zní to jako dobrý mišmaš, ale mě se výsledek vždycky neskutečně líbí. J A jak vypadá váš stromeček?

05/12/2015

Důvod zůstat

Véniina melancholická zimní povídka o následníkovi gondorského trůnu...



Byla noc před Štědrým dnem. Venku panovala sněhová bouře tak velká, že i Hůrečtí pamětníci tvrdili, že víc sněhu pohromadě v životě neviděli. Hospoda u Skákavého poníka praskala ve švech. Hostinský, měl co dělat aby stihl všechny obsloužit. Každý se chtěl ohřát a posilnit. Máselník se však usmíval, jelikož věděl, že letošní vánoční tržby budou největší za poslední čtyři roky. V krčmě proudil živý hovor, mezi jehož nejčastější témata patřilo litování "těch chudáků, kteří zůstali venku". Ječmínek se chystal přinést jídlo dalšímu stolu, když v tom se dveře hospody rozrazily dokořán. Než je za sebou postava pokrytá bělostnými vločkami stihla zavřít, nafoukal řezavý vítr z venku přes práh pořádnou hromadu sněhu. Neznámý si ani nesundal promočený plášť a už se prodíral davy lidí směrem ke krbu, kde bylo nejtepleji. Nepozdravil, ani se neusmál. Zato Hůrečtí se zamračili. Všem z nich byla postava záhadného hraničáře dobře známá. Vyjma příběhů které občas vyprávěl, s ním nebyla nikdy zábava. Byl takový tajemný a většina z nich si troufla říct, že až děsivý. Jakmile se však přistoupil k malému stolu v rohu, kde vždy sedával, přestali si ho všímat a konverzace se rozjela znovu na plno. Aragorn sundal plášť a pověsil ho blízko ke krbu, aby uschnul. Z okna bylo vidět na krajinu. Tedy, dnes ne, dneska nebylo venku vidět ani na špičku vlastního nosu. Bílá byla prostě všude. Chodec se opřel do židle a čekal, kdy si ho hostinský všimne. O několik chvil později spokojeně bafal ze své dýmky a upíjel z poháru svařeného vína. Pak zavřel oči, a nechal se unést vzpomínkami.
Seděli v rámu okna a koukali na hvězdy. Eärendil té noci tak překrásně zářil. Ale ani on nemohl zastínit krásu Večernice. Jak hvězdy, tak i té která po ní dostala jméno.
Ve stejné chvíli se oba otočili a pohlédli si do očí. Usmál se. Věděl, že oni dva nepotřebují slova. Když si všiml, že se otřásla zimou, přisedl si k ní a přehodil jí svůj plášť kolem ramen. Seděli tam tiše, v objetí noci prozářené hvězdami a přitom pozorovali, jak se z nebe snesla první sněhová vločka.

Aragorn sebou trhl. Nechal se strhnout minulostí. Ty časy byly dávno pryč. Kdo ví, jestli Arwen ještě někdy uvidí. A kdyby ano, co by mu asi řekla? Tolik se změnil.
Pohledem zavadil o okno. Venku už přestalo sněžit. Teď všude ležela jen tlustá krusta neporušené běloby. Do tmy ještě svítila některá okna a sníh se v jejich odlescích kouzelně třpytil.
"Pane?" ozvalo se za Chodcem poněkud nejistě.
Ten se otočil a spatřil hostinského, v obličeji poněkud rozpačitého.
"Tohle vám tu někdo nechal," řekl opatrně a velice jemně položil na stůl malou krabičku.
Aragorn povytáhl obočí a pokynul rukou Máselníkovi, ať odejde. Zamračeně si krabičku prohlížel. Byla až mu až podezřele povědomá. Vzal ji do rukou a velice pomalu odklopil šedé víko. Zalapal po dechu. S úžasem zíral na drobný předmět, který mu ležel v rukou. Opatrně se ho dotkl, jak by jeho obraz považoval za pouhé mámení smyslů. Světlo Večernice. Přívěsek spočíval v sametovém lůžku a zdálo se, že nepotřebuje světlo, které by mohl odrážet. Zářil sám.
Aragorn vyskočil na nohy a prodral se houfem překvapených návštěvníků krčmy. Hraničář, za každé situace stoicky klidný a důstojný se teď hrnul k obsluhovacímu pultu jako nedočkavé dítě.
"Kdo vám ho dal?" naléhal na hospodského. "Kdo vám tu krabičku přinesl?"
Máselník sebou trhl a pak svraštil obočí.
"Tak kdo?"
"Nevím, nějaká ženská. Neviděl sem jí do tváře, měla plášť. Takovej dlouhej, stříbrnej,"odpověděl zmateně. Ale než se stihl na cokoli přeptat, Aragorn už otvíral dveře ven. Když vyšel do mrazivé noční krajiny, vítr je za sebou zase přibouchl. Toho si ale hraničář nevšímal. Horečnatě se rozhlížel a snažil se ve stínech rozpoznat postavu, kterou nade všecko miloval. Ale nikde nikdo. Ulice byla prázdná. Aragorn poprvé proklel lehkonohé elfy za to, že nenechávají stopy ve sněhu. Už se chystal rozběhnout směrem k lesu, ale v tom ho zarazil hlas. Překrásný líbezný hlas. Píseň beze slov, jen temná táhlá melodie. Znělo to až neskutečně nadpozemsky. Hlas utichnul a ještě naposledy dodal:
"Ty víš, proč musíš zůstat."

Budoucí král Gondoru zůstal zaraženě stát ve sněhu, vzpomínku na světlo stále držíc v rukou. Byl smutný, tolik smutný. Ale něco jej přimělo zvednout hlavu. V dálce spatřil vysokou zasněženou borovici. Hvězdy svítily a na její špici jako by zářila samotná Večernice.


04/12/2015

Thranduilovská nadílka

O tom, jak oslavil Vánoce velký král Temného hvozdu Thranduil se dočtete v dešní povídce od Vendy. A samozřejmě nebudou 
chybět...no, to se dozvíte v povídce. ;-)



,,Svátky klidu, míru a pohody," zadumal si jen tak pro sebe velmocný panovník Temného hvozdu - Thranduil.
Thranduil vždy Vánoce pojímal jako událost velkého oslavování, bujarého jezení a hlavně pití jeho vynikajícího červeného vína, pro nějž byli ochotní přijet až skřeti z Mordoru. (Ano, král prohlásil, že o Vánocích můžou do hvozdu rasy všeho druhu. Maličko mu nedošlo, že tuto vele zprávu zachytí i skřeti, ale už s tím nemohl nic dělat...) Alespoň začal dávat skřetům ultimátum - neumytý do hvozdu nelez! Kdo přijel neumytý, musel se vykoupat v obřím škopku plném vody, jehož obsah se musel každých deset minut obměňovat, jelikož skřeti jsou prostě skřeti.

Letos se ovšem Thranduil rozhodl pro jinak pojaté Vánoce. I přesto, že na jeho vzhledu se nedala vyčíst jediná chybička, král už se přeci jenom trochu starší cítil.

Rozhodl se letos oslavy ve hvozdě zkrátit a strávit zbytek tohoto dne se svým synem Legolasem - jenom s ním.

Letos na oslavy dokonce dorazil i Glum se svým miláškem. Pro krále by to byla bývala čest, kdyby ho tam aspoň mohl zahlédnout koutkem oka. Celou dobu konání akce se Glum s miláškem zdržovali v rohu jídelny, kam většina osazenstva házela zbytky a Glum prostrkával miláškem kousky syrové ryby a vždy se neuvěřitelně chechtal, jelikož rybiška zmizela a opět se zjevila. Byl to Glumův zvyk - dělával to pouze a jen pouze o Vánočních svátcích a na Nový rok.

Do hvozdu se také zastavili hobití bratranci z Kraje se svými drahými ženuškami, které se již po příchodu rozprchly ukořistit nějaké víno.
Peregrin se Smělmírem pojali příležitosti nepozornosti jejich manželek a počali se vlnit v tonem elfího sboru Lehkohlásku z Hvozdu, jenž měl po celou dobu slavnosti na starost hudební doprovod a to v podobě všech možných známých i neznámých vánočních písní a koled.

Celý palác zářil všemožnými barvami, svíčky hořely na každém kroku, sváteční atmosféra se linula z každého koutu, z každé místnosti - kromě záchodu vyhrazeného pro skřety.

Oslava se pomalu jala ke konci, o půlnoci Thranduil doslova vyhnal obyvatelstvo Středozemě ven z paláce.
Jakmile poslední opilý skřet vyvrávoral za bránu, jež se za ním s mohutným zabručením zaklapla, Thranduil se vydal hledat Legolase. Malinko mu nedošlo, že při těchto akcích se obvykle někde schovává.
A byla ro pravda.
Syn krále Temného hvozdu byl nalezen sedící na mokrých schodech u vchodu do sklepa (Někdo tam vylil tak tunu vína) s vlasy obarvenými na červeno.
,,Proboha!" Vykřikl Thranduil, chytl svého dospělého synka za ruku a táhl ho pryč.
,,Je to jenom víno, otče," vysvětloval cestou Legolas, ,,Tauriel měla dnes hravou náladu."
,,To vidím," bručel král, ,,To vidím..."

V jídelně oba narazili na rozjařeného Gluma, jemuž se dovedlo prostrčit miláškem celou rybišku. Měl z toho takovou radost, že nezaregistroval odchod všeho osazenstva.
Král jen zabručel a vzal ho s sebou.

Konečně všichni tři dorazili do královy největší komnaty - největší místnosti v celém paláci. Po celé místnosti byl rozmístěn tak tucet hořících svíček, vůně jehličí se jímala celým prostorem komnaty, kde již stála elfka Tauriel a vedle ní Gandalf Šedý.
Thranduil prince konečně pustil, taktéž i vyjukaného Gluma, který celou cestu pečlivě svíral miláška i neviditelnou rybišku v jedné ruce.

V samém středu místnosti stál veliký vysoký a tmavě zeleným vánoční stromek nazdobený všemožnými baňkami, třpytivými řetězy, zářícímu ozdobami a na samém vrcholku spočívala pronikavě zlatá hvězda vánoční, jejíž světlo osvicovalo celou komnatu.

Král došel až ke stromečku, ohlédl se na všechny přítomné, vzápětí zatáhl za jednu z větviček s rudou baňkou a okamžitě uskočil o pár metru zpět.
V tu chvíli okolí zabručelo a ze stropu spadlo pod stromeček několik zabalený dárků ovázaných modrou, zelenou či žlutavou stuhou.
Princovi nezbývalo nic jiného, než otevřít ústa a bezmocně zírat. Jojo, král Thranduil je prostě schopný! Uvázal dárky na lustr a pomocí šikovných trpasličích rukou se mu podařilo vymyslet důmyslný plán, jak svého synka nádherně překvapit svými možnostmi a schopnostmi.

Thranduil pokynul všem přítomným k posazení a sám se jal rozdávání dárků. Gandalf dostal novou dýmku - jak prosté, ale účinné! Hned ji vyzkoušel a místnost ohromil vydatný kouř.
Tauriel obdržela deluxe balení tuctu nových šípů do svého luku od značky "Střílíme rádi!" - byla nadšená. Glum také něco dostal - poslední plesnivějící rybu, již kuchařky zapomněly upéct - tudíž byla syrová. Glum by nadšený, tančil disco polku a obě své ryby prostrčil miláškem!
Thranduil dostal sadu křišťálových sklenic i s podnosem - určeno speciálně pro královskou tabuli. Také byl nadšen.
Nyní přišla řada na prince Legolase... Již se třásl nedočkavostí.
,,Synu," začal král svůj projev. ,,Rád bych Ti dnes věnoval něco velice cenného. Važ si toho!"
Král třikrát hvízdl a na se rozrazily dveře a do komnaty si to pěkně rychle a vesele naklusal Thranduilův los/lama!
,,Synu, tato lama/los je pro tebe - chci abys po mně už konečně převzal žezlo nad touto elfí říší!" Pravil vznešeně Thranduil.
Princi ukápla slza. ,,Ty chceš svého ztřeštěného synka opravdu nechat vládnout nad celou zemí?" Zajíkal se.
Král přikývl, usmál se. ,,Budu na tebe hrdý, synu!"
Legolas ho objal, ,,Děkuji, otče. Budu se snažit tě nezklamat..."
,,Ty mě nikdy nezklameš." Zašeptal král.
,,A teď už jdi, jdi ho vyzkoušet! Jestli ti dobře sedne, mám pro tebe ještě jeden dárek," řekl Thranduil a s úsměvem ukázal na losa/lamu.

Legolasovi se na zvířeti jezdilo perfektně, třikrát objel celý palác a když se vrátil celý rozjařený s rudými tvářemi od mrazu venku, král mu předal i svou korunu.
,,Tento svatý kořen, ať tě provází v dobrém i zlém. Přeji ti hodně štěstí při panování a hlavně si dej pozor, ať ti ho lama/los nesežere - tohle je již padesátý prototyp. To zvíře žere všechno..."
Princ si nasadil na hlavu kořena, vyskočil na lamu a jel se ukázat Středozemi jako nový právoplatný král Temného hvozdu.


(Obrázek je od Vendey)

03/12/2015

Sarumanova koleda

Co nám k dnešní povídce řekne její autor - Jeremiáš?

Původně jsem měl v plánu sepsat něco podobného loňské Sarumanově povídce, ale jednak by to napodruhé už asi nebylo ono a za druhé jsem chtěl trošku uctít památku Christophera Leeho a jeho mimořádného talentu pro hraní záporných postav. Takže přestože toto dílo obsahuje několik referencí k minulé povídce, její jádro jsem pojal jako vlastní verzi jednoho známého vánočního příběhu.



"Čiňte se, mí služebníci," rozléhal se Sarumanův hlas do těch nejtemnějších hlubin Železného pasu. "Očekávám, že do příštího rána budou v areálu vykáceny všechny zbylé stromy. Jako spojenec jsem Temného pána ujistil, že své závazky splníme na sto padesát procent."
"Můj pane," ozval se nesměle jeden ze skřetích pracovníků: "nemohlo by to dnes stačit jen na sto devětačtyřicet?"
Čaroděj se otočil a zpražil opovážlivce zničujícím pohledem. "A to z jakého důvodu, mohu-li se zeptat?"
"Víte," nenechal se skřet snadno odradit: "dnes je Štědrý den a mnozí z nás by rádi strávili alespoň chvilku se svými malými skřeťaty."
"Vánoce," protáhl Saruman, "Vánoce jsou ztráta času! Buďte rádi, že můžete trávit čas produktivní prací pro světlejší zítřky světového skřetstva! Vaše děti vám za to jednou ještě poděkují. Krom toho, blíží se konec roku a každé zdržení může ohrozit časový plán."
S těmi slovy se čaroděj otočil a vydal se směrem k Orthanku.
"Humbuk," bručel si pod vousy a nasadil svou charakteristicky zachmuřenou tvář.
"Pane Sarumane! Pane Sarumane!" dolehl k němu hrdelní křik.
Vládce Železného pasu se zastavil.
"Přispějte prosím, na hladové vrrky!" rozdrmolil se skurut, mávaje plechovou kasičkou. "Za vaše peníze zřídíme nový útulek a případnou darovanou končetinu svépomocí zpracujeme na chutnou krmi. Dopřejte zvířátkům hezké Vánoce!"
"Hezké Vánoce dopřeji darmožroutům vašeho ražení, pokud mi okamžitě nezmizíte z očí!" rozkřikl se čaroděj na celou skupinku. "Nepřejte si mě, pokud vás ještě jednou načapám při podobném žebrání. Nakrmíte pak své miláčky vlastním masem, holoto!"
Už notně vzteklý rozrazil Saruman vrata Orthanku a pospíchal do svých komnat. Cestou však skoro vrazil do Grímy Červivce, který se zrovna pokoušel vyleštit Palantír k ještě dokonalejšímu lesku.
"Pořádně přitlač," neopomenul čaroděj svého služebníka upozornit. "Nebo si ještě bude Temný pán myslet, že nad tím svačím. Ale toto? No co to je!?"
Gríma otočil hlavu inkriminovaným směrem.
"Dovolil jsem si zapálit svíčku, pane," vysvětlil. "Už se smráká a špatně na práci vidím."
"Takové plýtvání!" málem se chytil za hlavu čaroděj. "Cožpak nevíš, že energiemi se musí šetřit? Od chvíle, kdy nám skrz to kácení flóry uletěly včely, nám dochází vosk! Čím myslíš, že budeme svítit příští rok?"
"Třeba pochodněmi?"
"Pochodně stojí dřevo," pronesl Saruman ledovým hlasem. "A. Smůlu."
Hrábl po svíčce a rychlým pohybem ji zhasil. "Drž se schváleného týdenního limitu."
"Ale ten vyčerpám za jediný večer!" protestoval Červivec.
"To je už ovšem tvůj problém," konstatoval čaroděj. "Za co tě platím?"
Opatrně položil svíci zpět do krabice a pro jistotu si zastrčil do kapsy opodál ležící křesadlo. Příležitost dělá zloděje a on hodlal celý ten vánoční humbuk raději prospat, takže nemohl Grímu neustále kontrolovat.
Zavřel dveře a odložil si hůl do stojanu na deštníky. Pak přešel k prosté posteli, nasadil si bílou čepičku s bambulkou a vklouzl pod peřinu.
Už se ho skoro zmocňoval spánek, když náhle ucítil čísi přítomnost. Vyskočil na nohy a podezřívavě se rozhlédl okolo. "Je tady někdo?" zeptal se.
"To jsem jenom já," ozval se odnikud tichý hlas.
"Já? Jako kdo?" přimhouřil oči Saruman a udělal krok směrem ke své holi.
Náhle ho uviděl. Na stěně, ozářené světlem hvězd, se rýsoval stín, který nikdo nevrhal. Nabral tvar vysoké, rohaté postavy s černými křídly, která na čaroděje shlížela.
"Gothmog," zašeptal Saruman.
"Podívej, já si na tohle noční strašení moc nepotrpím," nahnul nečekaný host hlavu. "Přišel jsem ti poradit jako pobočník Temného pána pobočníkovi Temného pána, jestli mi rozumíš."
"Aha. Ovšem," kývl čaroděj a posadil se zpátky na postel.
"Heleď, zkrátím to, protože je zbytečný, abychom tím strávili celou noc, co říkáš? Tak za prvý, pracovní morálka. Nevěřil bys tomu, ale osmihodinová pracovní doba vůbec není špatný nápad, protože odpočatí a relaxovaní služebníci jsou o dost výkonnější."
Saruman zamrkal. Z takového úhlu nad tím nikdy nepřemýšlel.
"Pak je tu PR. Myslíš, že bude chtít někdo pracovat ve válečné mašinérii, když mu neukážeš alespoň trošku přívětivější tvář? Pro začátek popřemýšlej třeba o placené dovolené. Hodilo by se taky čas od času přispět něco na charitu, protože si tak tvoje firma citelně vylepší image."
"Jasný," pokýval hlavou čaroděj, kterému z toho šla natolik hlava kolem, že úplně zapomněl na své obvyklé humbuk.
"No a do třetice, popřemýšlej nad nějakými mimořádnými odměnami pro zasloužilé zaměstnance. Takoví lidé jsou nesmírně cenní a musíš si je krapet pojistit, aby nepřeběhli ke konkurenci."
Stín na stěně roztáhl křídla. "No a to je asi tak všechno. Já už pomalu půjdu. Snad ti získané vědomosti poslouží k budování lidštějšího a produktivnějšího zla. Zatím se měj!"
***
Saruman procitl, až když se do jeho postele opřely první sluneční paprsky. Na okamžik zauvažoval, zda byl jeho noční host skutečný, či zda se jednalo pouze o mimořádně živý sen. Nakonec usoudil, že na tom vlastně vůbec nezáleží.
Energickými kroky scházel ze schodů a do rytmu si přitom hvízdal.
"Pane, to není tak, jak si myslíte!" vyjekl Červivec, kterého čaroděj nachytal při skládání polínek do krbu.
"A proč by ne?" podivil se Saruman. "No a co, že nám dochází dřevo? Až nebude čím topit, pokácíme třeba celý Fangorn!"
Gríma na něj překvapeně pohlédl, ale jeho pán si to už rázoval ven z Orthanku. Přímo před vraty narazil na skupinku skurutů s pokladničkou, kteří, jakmile ho jen zahlédli, propadli panice.
"Ale copak? Sbírka na hladové vrrky? Tak to by se slušelo trošku přispět!" zahalekal čaroděj a vysypal do plechové nádoby celý měšec. "Až dobijeme Edoras, nezapomeňte se připomenout! Už delší dobu plánuji udělat z Meduseldu psinec!"
S těmi slovy zanechal vyjevené skuruty jejich úžasu a vydal se na obchůzku dřevorubeckých prací.
"Pane, prosím, račte nás nevykuchat a nenabodnout na kůl, mi ten poslední strom do minutky pokácíme," dušoval se jako o život skřetí předák. Ještě včera by mu také o život šlo, ale dnešní Saruman se vyznačoval až podezřelou shovívavostí.
"Pokácet?" zakroutil hlavou. "Ale pročpak? Ozdobit a pověsit světýlka! A potom máte až do zítřka volno. Běda jak někoho uvidím pracovat bez povolení!" zahrozil čaroděj.

Potom se vydal zpátky do věže, sepsat několika známým nějaké to veselé vánoční přání.


02/12/2015

Krmení prasátek

V povídce od Delfi vám Frodo povypráví o příhodě, která se málem stala hobití vánoční tradicí. Zjistíte, co tomu zabránilo a především se dozvíte něco více o jednom neobvyklém krmení prasátek.
Přejeme pěkné počtení. :-)



Tato tradice se provozuje od té doby, co já, Frodo, jsem zažil zajímavou událost, která by se později stala předlohou k dlouholetému a nekonečnému zvyku, kdybychom měli dostatek proviantu. Protože jsme ale hobiti, zvyk vydržel jen dvoje Vánoce.
Tento příběh vám vysvětlí, proč všichni hobiti na Vánoce skoro brečeli, když krmili svá prasata a když je nakrmili, tak se smáli.

Jednou jsem šel na procházku do lesa, tak jak to poslední dobou dělám čím dál tím častěji. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu od všech řečí, taky o pár věcech popřemýšlet, nejspíš to znáte.
Najednou jsem uslyšel neuvěřitelně krásný zpěv, který se linul odevšad a odnikud. Naplňoval celý prostor, ve kterém jsem se nacházel; zjemňoval každou hranu. Věděl jsem, že taková hudba může mít jen jediný původ: elfové.
Šel jsem jak omámený vpřed a neuvědomoval si nic víc než tu rajskou skladbu.
Došel jsem na mýtinu, která se třpytila a nadýmala světly. Skoro to vypadalo, jako kdyby samotní elfové svítili.
Zastavil jsem se a zíral na ně. Oni zase zírali na mě.
Jeden elf předstoupil před ostatní: "Buď zdráv, jmenuji se Lørell. Ty jsi Frodo, že?Přidej se k nám."
Byl jsem tak perplex, že mě ani neudivilo, že zná mé jméno a šel blíže k němu.
Elfové byli až překvapivě přátelští a vtáhli mě do hostiny. Měli tam všechny možné pochoutky, o kterých se žádnému hobitovi ani nesnilo. Některé z cukrovinek měly dokonce speciální účinky!
"Po téhle všem, co předtím pili kozí mléko, vyraší blonďatý melír!"
"Jéje!"
"A tahle způsobí entům odumření listů!"
"Aha..."
"Po tomhle začnou prasata zpívat árie!"
"Jasně...cože?!" překvapilo mě. "Árie?"
"Samozřejmě", přikývl jeden z elfů s šedýma očima. Najednou se zatvářil tajemně. "Chtěl bys ji?"
Beze slova jsem přikývl. Kdo by nechtěl!
"Nemysli si, že ji dostaneš zadarmo." zakroutil hlavou elf. Přimhouřil jsem oči. Co má za lubem?
"Prostá hádanka. Odpovíš správně - perníčků, po kterých prasata zpívají árie ti dáme tři kila. Neodpovíš vůbec - necháme tě odejít s prázdnou. Odpovíš špatně - nakrmíme tě tím, co hobitům způsobuje frustrující hlad." (Pomyslel jsem si, že na to bych snad ani nepotřeboval sladkost.) "Pořád se ti do toho chce?"
Zaváhal jsem. Tohle je opravdu risk. Není radno zahrávat si s elfy.
"Jdu do toho. Sem s tím."
Elf si odkašlal. "Jsi na chodbě. Před tebou jsou tři dveře. Za každými dveřmi je místnost. V první místnosti to hýří žhavými plameny. Ve druhé narazíš na lvi, co už roky nejedli. A ve třetí se schovává jednotka padesáti skřetů s nabroušenými dýkami. Která místnost je nejbezpečnější a proč?"
Ajéje. Zopakuj si to: oheň, hladoví lvi, skřeti. Ti skřeti sotva; lvi co roky nejedli,...počkat, lvi co roky nejedli? Jak by...?
"Šel bych do té se lvi, protože jsou už dávno mrtví."
Domů už jsem si odnášel pytel perníčků se zvláštním kořením lerlëva.
"A nezapomeň, hobiti se po nich sami změní v prasata!" zavolali na mě ještě.

Doma jsem usedl ke kamnům a zobl něco málo ze zásoby sušených vepřových plátků. (Hobití něco málo.) Nemohl jsem se dočkat, až jednomu z místních prasat dám perníček. Chtěl jsem se na to ale pořádně vyspat, a tak jsem se na pastvu vydal až druhý den ráno. Vzal jsem s sebou pět perníčků ze zásoby.
Cestou jsem potkal Smíška a Pipina. Klátili se smíchy. Jak jinak. Chtěl jsem si získat trochu pozornosti, tak jsem hlasitě pozdravil.
"Ahoj!"
Smíšek doopravdy zpozorněl a zatímco mě sledoval, šťouchal do Pipina, aby se přestal válet po zemi. "Kam jdeš Frodo?" zeptal se Smíšek zvědavě.
"Krmit prasata."
"Krmit prasata?" zvedl hlavu Pip. "Čím krmit prasata?"
Usmál jsem se pro sebe. "Perníčky."
Smíšek i Pipin se oba dva rychle zvedli: "Tak to tě nemůžeme nechat samotného!" řekl Pipin. "Co kdyby tě někdo přepadl a vzal všechny perníčky!" přidal se Smíšek.
Došli jsme až k pastvě Kmotrových prasat.
"Pojď sem, no pojď!"
Jedno z ležících prasat se na mě líně podívalo jedním otevřeným okem a hned ho zase zavřelo. "Mám perníček!" a vytáhl jsem ho. Jako na povel se všechna prasata zvedla a skoro k nám běžela.
Pip prohlásil zas(li)něně: "Jo, taky bych si dal říct; za perníšek."
Jedno z prasat začalo žvýkat perník. Najednou se mu rozšířily zorničky, otevřelo tlamu a...:
"Měsíčku na nebi hlubokém!"
Všem nám spadla pusa. Ostatní prasata jakoby se vyděsila a poodstoupila od zpívajícího.
"Ukaž mi ty perníčky..." pronesl zamyšleně Pipin.
"Pipe, ne!"
O chvíli později před námi chrochtalo prase s kšandičkami.
"Co se to s ním stalo?!" vykřikl zděšeně Smíšek.
"Nějak jsem vám zapomněl říct..." a převyprávěl jsem Smíškovi celý příběh. Piprase si mezitím lehl a začal nezúčastněně žvýkat přilehlou pampelišku.

"Co tedy budeme dělat?" zeptal se Smíšek po dlouhé době mlčení potom, co jsem mu všechno řekl. "Takhle to nechat nemůžeme!"
"Ne, to tedy opravdu nemůžeme."

A rozhodli jsme se se Smíškem pro návštěvu elfů. I s Piprasetem. Ani jeden z nás netušil, kde je hledat, a tak jsme jen chodili po lese a křičeli. Věděli jsme, že jakmile potkáme elfy, dostaneme vynadáno za řvaní na pracovišti, ale nic jiného nám nezbývalo.
Nakonec jsme přeci jen tři z nich potkali. Měl jsem pravdu.
"Co tady rušíte lesní klid?!"
Zatvářili jsme se dost zkroušeně a nevinně a ukázali jsme na Piprase. Elfové zaregistrovali našeho nového mazlíčka a hned jim bylo všechno jasné.
"Prosím, pomozte nám, dobroučtí elfíčkové, my jsme jen hloupoučtí hobiťáci!"
Musel jsem jim trochu zalichotit; naštěstí to spolkli. Podívali se na sebe a bylo vidět, jak potlačují úsměvy.
"Tak pojďte za námi", řekl jeden z elfů o dost vyšším hlasem než předtím. Dovedli nás na tu samou mýtinu, na které jsem elfy potkal původně. Oslava byla ještě veselejší, ještě zběsilejší a ještě bohatší, jestli to vůbec bylo možné. Náš mini průvod se zastavil před tím elfem, který mi dal onu hádanku.
"Ale, ale", pitvořil se. "Přišel sis pro protikouzlo?"
Zakryl jsem své překvapení; nevěděl jsem o protikouzlu. "Ano."
Elf se znovu ošklivě usmál. "Dobrá, dám ti tedy ještě jednu hádanku. Uhodneš - tvůj kamarád se vrátí zpět do své podoby. Neuhodneš - zůstane tak navždy."
Mrazilo mi z toho po zádech, ale nebylo na výběr, musel jsem se alespoň pokusit.
"Tedy do toho."
"Nikdo ho nikdy neviděl, a přesto je často kolem nás. Někteří jej milují, někteří jej nenávidí, a když vyslovíš jeho jméno tak ho zabiješ. Co je to?"
To znám, to znám, přece! Ale ne, co to je?
"Krátí se ti čas."
"No jo.."
"Už moc nezbývá..."
Elfové se začali smát a hašteřit. Rozzlobilo mě to, tak mě to naštvalo. Na tak těžkou hádanku je přece potřeba-
"TICHO!" Jen co jsem to řekl, uvědomil jsem si. "Je to ticho!"
Na tvářích všech elfů se objevila podkova. Hádankář se na mě znechuceně a opovržlivě podíval a hodil jakýsi červený prášek po Pipraseti.

Tak, to je všechno, Piprase se zase proměnil v Pipa. Když jsme se nadšeni vrátili do Hobitína, začal všem horlivě vyprávět, jak jsou ty perníčky dobré, ale že je nikdo nemůže jíst a že on, Peregrin Bral, je jediný hobit, který ho kdy jedl a jíst bude.
Všichni hobiti tedy věděli, že perníčky jsou strašně dobré, ale že je sníst nesmí a byli z toho obzvlášť smutní. Ovšem prasata potom zpívala tak krásně, že na veškeré truchlení zapomněli a radovali se.
Jak jsem však zmínil již na začátku, zvyk nám vydržel tady v Hobitíně jen dva roky, protože máme poněkud větší spotřebu.
Napsal Frodo Pytlík, Hobitín, Kraj, Středozemě.




01/12/2015

V hlubinách Morie

Dnes je již prvního prosince a víte, co to znamená? Ano, malé děti dnes otevřeli první okénko ve svém adventním kalendáři a my nejsme o nic pozadu s naším, lepším kalendářem, kdy každý den oslavíme povídkou nebo obrázkem se středozemskou tematikou.
Jako první se podíváme až na nejhlubší místa v Morii. Ano, máme tu obrázek Balroga od Tani (Čekanky) . A dokonce i s
bonusem, milovníci elfské kultury to mají i s překladatelskou hříčkou.



Nápověda: Text na obrázku snadno rozluštíte pomocí klaické tabulky tengwar. A nenechte se zmást tím, že předposlední znak je zapsán foneticky.