Tiché porozumění

Dnes je první duben a čas na tradiční aprílový článek. Tentokrát Vás opět čeká povídka. A to ne jen tak ledajaká povídka. Irith sepsala své první středozemské dílko, ve kterém nevystupuje ani jeden hobit! Povídka se, podržte se, dokonce týká elfů! A lidí! A jejich problémů.

Povídka vznikla na základě sázky s Aredhel. Vsadily jsme se s tím, že když vyhraju já, napíše Aredhel povídku mně a když ona tak naopak. No a tak nějak to skončilo remízou a tak jsme psaly obě. Aredhel svůj úkol splnila nedávno zde http://aredhelbila.blog.cz/1703/nestiham . Já svůj závazek vyplnila krátce před tím a povídku Aredhel předala na Oslavě zničení Prstenu. Tam jsem ji také několikrát veřejně předčítala.

Zadání totiž znělo "elf Cirkumflex". Kdo to je? Není to Aredhelin vymyšlený elf, jak mnozí soudí, jde o můj "výtvor". Když jsem totiž loni jela z jednoho zájezdu, přejížděli jsme přes noc a já si zapnula do mp3 Silmarillion. Usnula jsem a vzbudila se až na Dodatky. A přesně když jsem se probírala, mluvilo se tam o cirkumflexi, o takové té obrácné stříšce - přízvuku. A já si, celá rozespalá pomyslela "Cirkumflex, to je nějaky elf?" a tak vznikl elf Cirkumflex, o kterém jsem měla psát.

Nápad jsem sbírala dlouho, asi tři čtvrtě roku. A výsledkem je takové středozemská jazyková hříčka. Co by na to řekl chudák profesor?

Nakonec jsme s Aredhel usoudily, že by bylo fajn sepsat takových povídek víc. Povídek pojednávajících o podivných elfských jménech.

Pro skalní elfomily bych ještě měla podotknout, že se samozřejmě jedná o ironii a satiru, mně tak blízkou.

Za beta-read děkuji Šárce a Neklanovi.

---

"Stůjte!"

Mužův hlas byl hrubý a jeho tvář odhodlaná. "Stůjte a řekněte, kam jedete!" pronesl zvolna. Atani stojící za ním se tvářili sveřepě a v rukou svírali kopí a meče. Zřejmě hlídka. Časy teď byly nepokojné a nebylo radno nechávat poutníky projíždět jen tak.

Elf na koni zvedl ruku. Jeho malý doprovod se zastavil. Noldo si přimhouřenýma očima měřil skupinku Edain před sebou. "Kdo se ptá?"

Muž pohodil hlavou a zapřel se o kopí. Tvář mu, jestli to vůbec bylo možné, ještě více ztvrdla.

"Vy projíždíte mou zemí, otázky bych měl klást spíše já."

Elf plavně seskočil z koně. Jeho boty zvířily prach, když se lehce pokrčil v kolenou, aby skok vyrovnal.

"Jenom projíždíme. Jedeme navštívit naše příbuzné, knížata Amroda a Amrase."

"Noldor," konstatoval muž tiše.

Elf lehce sklonil hlavu v drobné úkloně. "Nemůžeme se zdržet. Nechováme proti Edain žádnou zášť. Nechte nás projet."

Muž přikývnul a napůl ustoupil stranou. Pak se však jeho oči setkaly s elfovým pohledem.

"Jaká jsou vaše jména?" otázal se muž.

"Na tuto otázku jsem se já ptal první," odvětil elf a bylo jasné, že mu toto téma není zrovna po chuti.

"Ano, ale ten kdo touží projet mou zemí, by měl odpověď dříve."

Noldo se zarazil a uhnul očima. Elfův společník stojící hned za ním se tiše uchechtnul. Noldo se zatvářil naprosto nečitelně a pak se podíval přímo na člověka.

"Jsem Cirkumflex, syn Rúmilův."

Cirkumflex si povzdechnul. Nemohl za to. Vážně ne. On si to jméno nevybral. Ve skutečnosti jméno, které si vybral, znělo mnohem lépe: Faileon - čestný. Jak vznešené jméno pro syna slovutného Rúmila! Mělo jedinou chybičku. Používali ho jen rodiče. A ti navíc byli oba kdesi ve Valinoru, tak daleko. A Faileonovi (jak o sobě rád přemýšlel) tak zůstalo jméno otcovské a na Faileona nikdo ani nevzdychl.

Cirkumflex. Faileona by vážně zajímalo, na co otec myslel, když mu toto jméno dával. Rúmilovi, slavnému letopisci a jazykozpytci se narodí prvorozený syn a jediné, na co je vznešený Rúmil schopen myslet je nějaký přízvuk? Faileon se jen divil, že se to matka nějak nepokusila zvrátit. I když, na druhou stranu, možná měl být rád, že žádné mateřské jméno nedostal. Uvědomoval si totiž, že mohl skončit ještě hůř. Taky třeba mohl žít se jménem Osud a proroctvím naštvané matky, která jaksi nedokázala pochopit, proč její manžel tolik trvá na tom, aby se dvojčata jmenovala každé jinak. Vždyť přece jmenovat se úplně stejně jako vlastní bratr, na tom není nic špatného.

Faileon si promnul čelo. Nevěděl, čím to bylo, ale elfové obecně byli poslední dobou jmény doslova posedlí. Ale, a to musel uznat, aspoň v nich projevovali jakousi kreativitu, variabilitu. Nelišili se jen počátečním písmenkem případně nezřetelným shlukem hlásek na konci jména. Jak to bylo obvyklé na začátku. I když Faileon by zrovna ve svém případě trochu menší kreativitu spíše uvítal.

Nešlo ani o to, že by Cirkumflex znělo nějak špatně. Alespoň jste při jeho vyslovení nepůsobili dojmem, že jste se zakuckali vínem. To třeba takoví Angrod a Aegnor dopadli hůř. A nebo Mahtan. Faileon doteď nepochopil, jak někdo může žít ve vší hrdosti se jménem jako je Mahtan.

Popravdě jmenovat se v Tirionu Cirkumflex mělo i další úskalí. Například ta zatracená výslovnost. C se totiž nikdy nevyslovovalo jako C. Nikdy, jen v Cirkumflexově případě. A tak tam byl samý Kelegorm, Kurufin a Karanthir. A Kelebrimbor. Faileon uznával, že tato výslovnostní specialitka zrovna Kelebrimborovi mohla pomoci. Ono totiž jmenovat se po dvou druzích zeleniny také není nic moc. Ale v tom káčku se to ztratí. Ovšem Cirkuflex… proč jen musel otec vybrat jedno jediné jméno, které vážně začíná na C? Takhle si to všichni pletli a dělali z něj Kirkumflexe, což znělo kupodivu ještě hůř. Kirkumflex. Přesně tak ho oslovoval Alcarohtar, jeho společník a nejlepší přítel, se kterým byl Faileon právě na cestě. Ale když jsme tak u toho, Faileon také nikdy nepochopil, jak někdo může zcela vážně používat jméno Alcarohtar. Znělo to jako něco mezi hrochem a chrochtáním.

Kromě výslovnosti se Faileonovi přátelé nebyli schopni shodnout ani na skloňování jeho jména. Faileon se mohl do země propadnout, když se v Dagor Argaleb mezi hrdinskými výkřiky "Za Feanora!" a "Za Fingolfina" začalo ozývat "Za Cirkumflexe!" i "Za Cirkumflexa!". Právě Alcarohtar si to zřejmě opravdu užíval a oba výkřiky s požitkem jazykového odborníka pravidelně střídal.

Jeden by řekl, že když Thingol (který se mimochodem pro nedostatek fantazie původně jmenoval Olwe, a jeho bratr Elwe) zakázal quenyjštinu a všichni Noldor se přejmenovávají, Faileon třeba také dostane nějaké nové jméno. S obrácenou stříškou pokud možná vůbec nesouvisející. Ale ne. To by to nesměl být on, aby neměl takovou smůlu. Írisa si klidně nechávala říkat Aredhel a nikdo nehnul ani brvou. Jen on měl začít používat jméno Cirkaflek. To jako vážně? Přibližná skvrna?

Faileona by občas zajímalo, dělali-li mu to jeho bližní schválně, nebo jim prostě jen opravdu nedocházelo, jak pitomě tyto varianty zní. A tak Cirkumflex zůstal Circumflexem a doufal, že Thingol bude tolik vyvedený z míry tím, jaká jména jsou to ti Noldor ochotní používat, že ani nebude pátrat, odkud slovo pochází.

Ale co Faileon opravdu nefalšovaně nesnášel, bylo, když musel své jméno přednést nějakému cizinci. Veškerá jeho vážnost se tím většinou dostala na bod absolutní nuly a on mohl být rád, když to dotyčný přešel bez poznámek. Jen s pobavenými pohledy. A teď, noldorská krev se v něm vařila, své jméno řekl jednomu z Edain. To už byl vrchol. Smál se mu Alcarohtar, smáli se mu všichni a teď se mu budou smát dokonce i Atani.

Muž si však uchoval vážnou tvář. V jeho očích se dokonce mihlo něco jako… soucit? Ustoupil stranou a mávnutím vyzval své lidi k témuž. Faileon cítil, jak Alcarohtar nevěřícně pootevřel pusu. Zřejmě se škodolibě těšil na mužův výraz. Ten se ale tvářil naprosto klidně a nevzrušeně.

Faileon se vyšvihl na koně a pokynul svému maličkému doprovodu. Vyjeli. Faileon je nechal předjet a ještě se na muže otočil.

"A ty? Neřekl jsi mi své jméno, jak se jmenuješ ty?"

Překvapilo ho, jak sebou muž trhnul. Faileonovy bystré oči zahlídly pobavený úšklebek na tvářích několika z jeho lidí. O co tady šlo?

"Jmenuji se Magor, synu Rúmilův," odpověděl člověk a jeho a Cirkumflexovy oči se setkaly. A Noldo a Atan v té chvíli dosáhli naprostého porozumění.