Šaty dělají člověka?

Stejně jako šaty dělají člověka, tak i nástroj dělá hudebníka. Kdyby to tak nebylo, asi těžko by se mi na akcích stávalo, že by se kamarádi ochotně nabízeli, že mi kytaru ponesou. Dělají to zcela dobrovolně a rádi, prý je to skvělý pocit, když člověk nese tu kytaru a připadá si jako hudebník.

A ani u mě to není jinak. Však to znáte, nejlépe se mi hraje na vlastní hudební nástroj a nedám na něj dopustit. Přesto, že třeba nějaký cizí má lepší zvuk nebo je hezčí, stejně se ráda zase vrátím ke svému starému známému. Důvěrně známý ohmataný hmatník, oprýskaný lak na místech, která už najdu skoro i poslepu…

---

Moje kytara již toho zažila hodně. Není nová, není ani kdovíjak kvalitní. Patří ke kytarám, které se tahaly na vodu či k táboráku a na které se hrálo hluboko do noci za veselí všech přihlížejících.

Dostala jsem se k ní, když jsem podruhé začala s hraním na kytaru. Tehdy jsme doma měli půlkovou kytaru (malou verzi pro děti), a tak jsem hrála na tu, čímž jsem si vysloužila pár poznámek o tom, že hraju na ukulele. Nakonec se mamka prokecla, že doma máme ještě tuhle kytaru, na kterou ona hrála, když ještě hrála. Omluvila ji slovy, že už pár desítek let zažila (té kytaře), a že jí tu kobylku dojde opravit, aby se mohly natáhnout struny.

Akce oprava kytary začala. Ale stejně jsem ještě pár měsíců hrála na tu malou, než se mi na ni opravdu přestaly vejít prsty. Pak jsem se pomalu sžívala s tou větší verzí, občas snila o nějaké novější a kvalitnější, ale nakonec jsem s ní byla velmi spokojená.

Čas běžel jako voda a v mé hlavě pomalu uzrávala myšlenka, jak si kytaru přizpůsobit. Nakonec uzrála, jak již víte všichni, co jste mě viděli hrát na OZP (nebo ještě předtím). Velkou inspirací mi byla jedna kamarádka, velká kytaristka. Měla totiž kytar celou sbírku a mezi nimi i jednu takovou starou oprýskanou chudinku, které se rozhodla dát nový kabátek. Konkrétně tenhle:

Mamka si již v mládí kytaru ozdobila lilií. A pak i malým ptáčkem, který se mi ale nehodil, proto jsem ho v zárodku nápadu přelepila mittalmarovským Mkem. I když teď moc se zbytkem kytary neladí, hodně toho vyjadřuje a má tam svoje místo. No a ještě na památku po mamčině vlastnictví si kytara odnesla vevnitř již napůl oloupaný obrázek mamčina oblíbeného zpěváka. Přestože mi to již několikrát říkala, už si nepamatuji, kdo to je. A dokud nebudu mít sundané struny, lépe už ho asi nesundám.

A pár měsíců po žlutozeleném Mku přišly i ostatní části. A čeho jiného by se také týkaly, než Tolkiena, že? Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co konkrétně ztvárnit, kam to umístit atd. A před jednou akcí (konkrétně před letošním Eruhantale) jsem si k tomu sedla s lihovkou v ruce a bylo hotovo. Samozřejmě, že jsem si to předtím tužkou předkreslila, abych věděla, co a jak a neudělala nějaké chyby v překreslování. A co se nakonec dočkalo svého zvěčnění?

Vstup do Morie, podoba podle knihy. Řekni přítel a vejdi. A kam máš vejít? No, přeci mezi nás, do světa přátelství, dobrodružství, cti, a vítězství dobra nad zlem. Nebo také do míst a chvil naplněných tesknou elfí či údernou trpasličí melodií.

Můj milášek… To si samo o to říkalo. Kulatý otvor, co jiného by to evokovalo než samotný jeden Prsten? A ona Glumova průpovídka o miláškovi je dokonale výstižná. Sama se občas přistihnu, že tak své kytaře někdy říkám (těžko říct, zda to bylo před nebo po jejím popsání). Psát takhle malé tengwar a navíc mezi strunami (opravdu jsem je v tu dobu nemohla sundat) bylo náročné, ale stálo to za to!

Na hobity bych přece nezapomněla! A vzhledem k mé zálibě v mapách jsem se rozhodla je ztvárnit takhle. Výsekem Kraje, konkrétněji částí od Rádovska k Bralsku. Protože v tomhle úseku přece bydleli Smíšek i Pipin. A protože Rádovsko je skvělá část Kraje a navíc vypadá velmi esteticky.

Sám drak Šmak, znázorněný na Thorově mapě, tu rozhodně nemohl chybět. Už jen proto, že Osamělá hora má takové svoje tajemné kouzlo… Trpasličí nápis v runách už jen dokresluje atmosféru a Osamělá hora se tedy stala druhou připomínkou trpaslíků.

A jako taková třešnička na dortu je odkaz na samotného J. R. R. Tolkiena, toho, díky němuž děláme to, co děláme.

Tady se můžete ještě podívat, jak to vypadá celé dohromady. Jak si můžete všimnout na fotce, jeden roh je ještě prázdný (pod sponou popruhu přes ramenu). Irith vtipně podotkla, že je to přesně ten roh kytary, který je při hraní nejvíce vidět. Ale já nevím, čím jej vyplnit, co by ho bylo hodno. Máte nějaké nápady?