Za proutím na pomlázku

Jako v minulých letech, i letos pro vás máme povídku s Velikonočním tematem. Opět hobití a opět s tematikou našich vesnických tradic. Tentokrát se podíváme na to, jak Doderik a Ilberik sháněli správné pomlázkové proutí.

---

A ještě pro navození správné atmosféry, Irith se s vámi podělila o kraslice, které ozdobila. Samozřejmě, že motiv je Středozemský, jak jinak :-)

Za proutím na pomlázku

Jaro bylo ve vzduchu a nevšimnout si toho bylo téměř nemožné. Ptáci poletovali po Kraji za doprovodu rozličných nápěvů, cesty byly obklopené pestrobarevnými voňavými kvítky a hobiti již dopodrobna probírali předpokládanou letošní úrodu.

Hobíťata skotačila na lukách a radovala se z prvních jarních paprsků, které pomalu rozehřívaly promrzlou zem. Mladí hobitci však neměli bezstarostný čas radostí a her, spousta z nich se připravovala na nejbližší dny. A u některých to byly plány velmi dobrodružné. Alespoň na hobití poměry.

Děvčata doufala, že se jim povede od svých příbuzných vyprosit ta nejkrásnější a největší vajíčka. Trpělivě sháněla slupky z cibule, trhala trávu a další ingredience na barvení vajec a některá dokonce i rozehřívala vosk.

Chlapci to možná měli na první pohled jednodušší, sháněli jen proutky na pomlázku, ne? Ale zdání klame, přestože ne všichni se pouštěli i do výroby píšťalek, málokterý z nich nechával pletení pomlázky na poslední chvíli. Zvěsti o tom, že Berilak plánuje i letos mít stejně velkou pomlázku jako loni, se šířily rychle a nedávaly mladým hobitům spát. Nastal boj o to, kdo získá nejlepší proutky. Na vrby rostoucí u Brandyvíny už se pomalu vypsal pořadník a kdo měl meandr řeky za rodinnou norou, měl skoro vyhráno.

Ale Ilberik se odmítal vzdát tak snadno, chtěl udělat dojem na sousedovic Myrtu, a to, jak jistě uznáte, s pár klacíky dlouhými necelých deset centimetrů, tak úplně nejde. A tak se stalo, že jednoho odpoledne zašel za svým bratrem s nevinným nápadem.

"Doderiku, prosím, pomůžeš mi? Já potřebuju uplést tu nejdelší pomlázku ze všech!"

Jeho starší bratr se na něj pobaveně podíval, "a pročpak?" Když se mu dostalo vysvětlení, jen chápavě potřásl hlavou. "Dobrá, to zní jako plán. Proutky ti seženeme, ale nebude to jen tak. Bude to dobrodružné a možná i trochu nebezpečné…" spiklenecky mrkl na mladšího hobita.

"Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout. Jsi ten nejlepší bráška na světě!" Vrhnul se mu Ilberik s rozzářenýma očima kolem pasu a sevřel ho malýma ručkama ve svém objetí.

Vyrazili časně ráno, dokonce i snídani si vzali s sebou, aby se nezdržovali. Nikdo v noře ani netušil, že jdou ven tak brzy. Doderik naštěstí věděl, že rodiče nechávají zamčenou jen branku, a tak se dostali ven nezpozorováni. Celé Rádovsko ještě spalo, a po cestě se líně převalovaly chomáčky ranní mlhy.

"Bráško, já se bojím…" Pípnul Ilberik po pár desítkách kroků, když prostor kolem nich značně potemněl. Bylo ještě šero, ale zde, pod korunami mohutných stromů, bylo šero celý den. Málokdo zde dokázal správně odhadovat čas.

"Pojď, dej mi ruku a neboj se, jsem tu s tebou. Nemůže se nám nic stát." Chlácholil ho jeho starší bratr, zatímco se nervózně rozhlížel po okolí. Byla to pravda, ne? Nic tu na ně přece nečekalo. Ano, ten les byl trochu hustší, než by se slušelo a patřilo, ale to snad není důvod k obavám.

Za takových myšlenek pokračovali dále. Bok po boku, to jen tak pro jistotu. Vzduch byl dusný a tíživý. Snad by pomohlo, kdyby zavanul jemný jarní větřík, ale nestalo se tak.

Těžko říct, zda je poháněla více myšlenka na jejich dobrodružný úkol, a nebo jistota, že čím dříve ho splní, tím dříve se dostanou zpět domů. Nicméně ať to bylo cokoliv, fungovalo to, a tak pomalým tempem vytrvale kráčeli vpřed.

Zanedlouho již zaslechli temné zurčení vody, která jako by jim výhružně oznamovala, že zde nejsou vítáni. Že by zde vůbec neměli být. A zákaz rodičů v tom nehrál tu nejhlavnější roli.

"Vydrž, už jenom kousek a budeme tam." Povzbudivě zašeptal Doderik a pevněji sevřel Ilberikovi ruku. Nevěděl, zda to říká proto, aby svého mladšího bratříčka utěšil, nebo aby dodal odvahu sám sobě. Ani si neuvědomil, že šeptá, ale situace ho k tomu nějak sama vedla. "Nožík máš?" zeptal se ještě po chvíli, aby prolomil to nepříjemné ticho. Ilberik téměř neznatelně kývl hlavou a vytáhl z kapsy malý zavírací nožík.

Zastavili se, už došli na místo. U říčního meandru rostla obrovitá vrba a svými dlouhými větvemi se skláněla k vodní hladině.

"Tak rychle, ber co nejdelší proutky, ale ne tlustší než tvůj malíček. A hlavně potichu!" zašeptal vzrušeně starší z hobitů a položil si ukazováček přes ústa, aby dodal důraz na poslední větu.

Mladší hobit jen přikývl na znamení toho, že vše pochopil a vydal se tichými krůčky ke košaté vrbě.

Nožíky měly ostré, proto to netrvalo dlouho. Za pár minut již s pěknou úrodou prvotřídních vrbových proutků utíkali k domovu, co jim nohy stačily. A Ilberik neskrýval úsměv, který mu hrál na tváři.

Probudil se. A nebylo to příjemné probuzení. Vše ho bolelo, naříkalo mu celé tělo. Ospale se rozhlédl kolem, aby zjistil, co se stalo. A pak to pochopil. Větev, která mu tak příjemně stínila, byla najednou pryč! Někdo ji musel uříznout, ale kdo by byl tak nestydatý a drzý, že by sahal na cizí majetek? Tamhle také jedna chyběla. A tam další a další…

A pak si vzpomněl. Stalo se to přece i loni. Za prvních jarních paprsků, v tak krásném počasí, si trochu zdříml. Jen na chvilinku. Ale i to těm syčákům stačilo. Zahlédl je na poslední chvíli. Nějací maličcí tvorové, že by hobiti? Ano, museli to být oni. Odnášeli si plnou náruč proutků. Těch nejkrásnějších mladých výhonků, na které byl tak pyšný.

I letos to přece museli být oni. Ach, proč se jen nechal ukolébat hlasem řeky a ospalým jarním počasím. To už se nesmí stát. Ne, už neusne, už nikdy neusne. Ba naopak, bude bdělejší než kdy předtím. A nenechá si od nikoho nic líbit.

A tak se Dědek Vrbák rozhodl, že příští hobiti, kteří do údolí Opletnice zavítají, jen tak po svých neodejdou.

***

A ještě nakonec pro "ilustraci" k příběhu:

(Jedno vejce vládne všem)