07/12/2017

Slunovrat v Nan Elmothu

Tématem dnešního dne jsou Maeglinovy Vánoce. Přiznejte se, koho nikdy nezajímalo, jak slaví Slunovrat elfí rodinka v lese stínů?
Toto je druhá verze povídky. Původní idea byla naprosto jiná, ale protože to pořád nějak nesedělo, nakonec jsem první verzi uložila do šuplíku a vypracovala tuto novou. Nejdříve to mělo být laděné komediálně. Asi v půlce jsem usoudila, že to bude spíše hořká komedie. A když jsem to dopsala, nezbylo než konstatovat, že je to více hořká, než komedie. Ale ono to k tomu prostě svádí...
Text obsahuje mnoho, opravdu mnoho narážek a skrytých odkazů, doporučuji si nejdříve Maeglinův a Aredhelin příběh připomenout (třeba zde - https://www.youtube.com/watch?v=Wf47zua4ntg ) nebo v Silmarillionu.


Slunovrat v Nan Elmothu

Vítejte v Nan Elmothu, v čase zimního Slunovratu. V čase radosti, písní a setkávání s rodinou. Alespoň tak to tvrdí má matka, i když těžko říct, jestli zejména to poslední neříká jenom proto, že se snaží otce přimět k návštěvě jejích příbuzných. Marně. A to už několikátý rok.

Slunovrat slavíme teprve krátce. Tento zvyk sem přinesla, jak jinak, má matka, a trvalo jí poměrně dlouho, než k tomuto svého muže přesvědčila. Otec totiž jednak neuznává slunce tak nějak všeobecně a navíc nemá rád slavnosti. Zcela logicky přitom podotýká, že je tady v tom lese taková tma, že není žádné slunce vidět ani v létě, natož pak v zimě a není tedy žádného důvodu slavit návrat něčeho, co tu ani nikdy nebylo. Na to konto začne matka pokaždé hrozit rozvodem a otec nakonec ustoupí a Slunovrat jí povolí. Máme to my ale veselou domácnost.

Zcela živě si pamatuji na naše první svátky. Jejich valnou část jsem pietně strávil u otcova lůžka, když jsem ho pomáhal ošetřovat po částečném nervovém zhroucení. Matka totiž z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu jako "překvapení" rozvěsila všude po našem domě barevná, blikající světýlka.

Když se otec dozvěděl, že si máme na Slunovrat dávat dárky, zcela rezolutně prohlásil, že to on dělat nehodlá. Povolil poté, co matka spustila delší monolog na téma "jaké dárky jsme si dávali v Gondolinu a ve Valinoru". První část otec ještě snesl, ale když se dostala k rozplývání nad lukem, který jí jednou daroval Celegorm, s několikerým zdůrazněním toho, že jí ještě nikdo nikdy nic lepšího nedal, otec ustoupil. Mám podezření, že je na mého vzdáleného strýce vyloženě alergický. Ale moc se mu nedivím, matka mluví o Celegormovi při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Jak se s Celegormem proháněli po lukách a po městech, jak pozorný k ní byl a zajímal se o ni, jaké úžasné dary jí dával, jak jí nikdy nezakazoval navštívit vlastní příbuzné a jak měl tendence přátelit se kupříkladu s vlastním rodem a ne jen s nějakými pochybnými khazad a jak úžasného měl psa. Nejsem si úplně jistý, kam tím vším matka míří, zvláště tím posledním. Ale zdá se mi to celé poněkud přehnané. Přeci jen, byl to její bratranec. Jeden z mnoha. Jak tak o tom přemýšlím, doufám, že v tom nebylo i něco jiného. Z její strany. A pokud ano, tak se hlavně modlím, aby to, jak otec říká, nebylo nějaké noldorské prokletí. Vrazi rodných, prolijete slzí proud a tak dále. A především v tom případě doufám, že já jsem dostatečně sinda. Představa, že bych se měl takovým způsobem rozplývat nad vlastním příbuzným mě dost děsí.

Otec nicméně, když už jednou povolil, projevil v dávání dárků značnou kreativitu. O tamtom Slunovratu dal mě mé vlastní jméno a matce katapult. Netuším, co si tak přibližně představoval, že s ním matka bude dělat, nicméně se od té doby otec při jakékoliv zmínce o Celegormovi a luku jen pohrdavě ušklíbá.

Matka se také pokusila zavést nějaké další noldorské zvyky. Kupříkladu zpívání při měsíčku. Snahu měla dobrou, jen zřejmě doposud nepochopila, proč se naší mlčenlivé domácnosti říká mlčenlivá. Vzhledem k tomu, že za ty roky předtím se mně ani matce nepodařilo z našich služebníků vymáčknout ani "Dobrý den", nedalo se divit, že je tento plán odsouzen k neúspěchu. Nepomohlo ani matčino upozorňování na fakt, že jiný její bratranec byl velmi nadějný pěvec. Otec totiž okamžitě hlasitě kontroval poukazováním na svého "starého dobrého přítele Daerona" . Mám podezření, že matka nemá Daerona z nějakého důvodu moc v lásce. Nedovedu si představit proč. A tak jsme pod tím měsíčkem jen, všichni vzorně nastoupení a připravení, stáli a společně mlčeli. Otec měl tenkrát v očích slzy.

"Sváteční výzdobu," si po tom šíleném debaklu z prvního Slunovratu vzali nekompromisně na starost služebníci pod pečlivým otcovým dohledem. Výsledek byl ten, že z celé výzdoby zbyla jen ubohá snítka jmelí, zavěšená od stropu. Otec zakázal matce pohybovat se kdekoliv v okruhu dvou metrů od inkriminované přírodniny a na jakékoliv její pokusy o zmínění jmelí a Celegorma v jedné větě reagoval nebezpečným vrčením.

Obecně mám dojem, že naše rodinka prostě nemá na slavení Slunovratu ty nejlepší předpoklady. Nedávno má matka opět začala upozorňovat na fakt, že o Slunovratu bychom se měli především setkávat s přáteli a že jsme tady "až příliš sami". Otec reagoval tím, že příští zimu k nám na svátky pozval hromadu svých přátel z Modrých hor a prohlásil, že jim tuto návštěvu jistě musíme příští Slunovrat oplatit. V tu chvíli se matka zatvářila tak strašně, že jsem definitivně ztratil veškeré vyhlídky na to, že bych ještě někdy mohl mít sourozence.

Teď zbývá do svátku jen pár dní. Zase budeme slavit sami. Matka od svých každoročních návrhů na trávení svátků u příbuzných ustoupila poté, co otec zmínil, že Balimu stále ještě dlužíme návštěvu. Otec je na vyjížďce v lese a matka zavřená ve svém pokoji a melancholicky vyšívá obraz zasněženého Gondolinu. Všude kolem je ticho a klid. Jen v kovárně žhne má výheň a já kovu dar pro otce. Je to oštěp, takový malý a lehký, který se snadno schová. Mluvil jsem o tom s matkou a vzhledem k otcovým častým vyjížďkám na lov to považujeme za nejlepší dar pro něj. Matka chystá nějaký bylinný lektvar, pokud jsem to dobře pochopil. Možná to má být jed na návnady, nevím. Naše dary, uznávám, možná nejsou úplně tradiční, ale nedokázali jsme vymyslet, co jiného by otci udělalo radost. Kdykoliv se ho zeptám, odpovídá, že by si opravdu přál, abych kráčel v jeho stopách a nesl jeho osud. Upřímně mě to děsí, raději bych si osud volil sám a v tom případě bych si rozhodně nevybral tenhle les. Volil bych hory, údolí, příkré srázy a horské propasti. Volil bych Gondolin.

Oheň pomalu dohořívá a mně nezbývá než pověsit kladivo na hřebík a jít za matkou, slíbil jsem jí procházku po lese. Bude mi vyprávět o Gondolinu, možná si i zazpíváme. A možná, možná se budeme smát.

Vítejte v Nan Elmothu, v čase zimního slunovratu. V čase písní, radosti a setkávání s rodinou.

06/12/2017

Eowyn

První ilustrace, první komiks letošních Vánoc je značně melancholický.

Aegeri komentuje: Vánoce jsou časem nejen veselí, ale i časem vzpomínání, na své přátele, rodinu, na blízké, kteří jsou daleko nebo už nás opustili... Pro Eowyn musela být první zima v Gondoru asi těžká, přeci jen byla v Gondoru nová a byla tak daleko od Rohanu. A po tom co se událo není divu, že člověka přepadne o Vánocích trocha melancholie... člověk se s tím asi jen tak nesmíří. Ale když víte, že vás někdo podpoří v těžké chvilce, hned se ta tíha snáší lépe.



05/12/2017

Smíšek a Pipin

Pavel sepsal svůj příspěvek v dost neobvyklé formě dramatu. Myslím, že podobné zpracování jsme tu za ty čtyři roky asi ještě neměli.





Smíšek: Pipine, co si myslíš o té sektě Vánočníků?

P: Válečníků? Myslíš udatné Dúnadany?

S: Ne, Vánočníků! Ti, co staví sloupy s ukřižovaným člověkem. Mně to připadá jako horší krutost, než ty Slavnosti krve, o kterých vyprávěl ten vyděděný poutník z Haradu. Myslíš si, že se Manwë dívá na Vánočníky s větším odporem, než na Východňany?

P: Manwë? To je kdo? Jo aha, to bude jeden z těch čtrnácti mocných andělů, jak oni se jmenují... Va... Val... Oni se jmenují jinak, když je jeden, než když je jich víc. Jo, o těch jsem jednou četl: Valmaři. Jeden Valar, takže by se dalo čekat, že budou dva Valaři, ale oni to mají schválně jinak. Zrovna jako ten elfí klan, co před Valmary kdysi prchal do Středozemě, aby si náčelník promluvil s Morgothem o svém otci. A co jich půlka cestovala přes moře a zbytek šel radši po souši.

Offscreen: Manwë a Varda se pobaveně usmívají a přitulí se k sobě.

Smíšek (usměje se nad nepřesnostmi): Tak máš jedna mínus. Ale mě by to vážně zajímalo: Valar je přece nebudou soudit podle jejich krutých symbolů, ale spíš podle chování...

P: A to se musí nechat, oni jsou hodně laskaví, mírní a štědří. Je fajn s nimi pobýt na tom jejich Nedělním dýchánku nebo Večeři v Ďžbáně. Škoda, že neznají dvě večeře jako my.

S: A přitom se mezi sebou někdy řežou do krve, kdo by to čekal? Tam na tom ostrově, co má severní a jižní polovinu...

P: Oni se prý dělí na Evánočníky a ti druzí se jmenují... Kvákvá... jo: Kvátočníci. A jedni s druhýma se moc nebavěj, tedy když zrovna nemají v ruce dobře naostřený meč.

S: Je to divný, s ostatními vycházejí většinou dobře, ale mezi sebou...

P: Ale přece musí mít s Eruem něco společného. Dnešní mládež místo "Eruova přikázání" píše e-přikázání, nebo e-víra místo víra v Erua, o které tak hezky zpíval ten černovlasý bard. Takže e-Vánočníci zřejmě znají Eruovy záměry dobře.

S: Anebo si dali do názvu právě to, čeho se jim nedostává. To tak někteří dělaj, víš?

P: Jasně! Pokud se dá věřit tomu cestovateli, co sem do Roklinky předevčírem přišel, pak Bezejmenný přejmenoval Mordor na Říši svobodných.

S: Na tak vážné téma by jistě nikdo nežertoval.

(Ironicky na sebe mrknou.)

Offsreen: Sauron smíchy pustí nehmotu do svých nehmotných kalhot, až se to dozví, tzn. až se Pipin podívá do Palantíru.


* * *

S: Navíc jejich mytologie je zdařilou parodií na skutečné dějiny. Jejich Stvořitel prý stvořil anděly a hmotný svět a pak na něm nechal lidi, aby volili mezi dobrem a zlem. Vyber si: sníš modré jablko nebo to červené?

P: A nejmocnější z jeho andělů se jmenoval Lucifer, tedy Světlonoš, ale když začal ničit dobré dílo ostatních andělů, Fëanor mu zlořečil novým jménem a zazpíval: "Budiž nazván Saaaaaaataaaaaaan: Pokušitel všech."

Offscreen: Rozptýlené molekuly Fëanorova popela se "obracejí v hrobě" - dochází k celosvětovému zemětřesení.

P: Oni hlásají, že se Eru nechal zabít, aby mohl odpustit lidem. Ale vážně, hoří mi srdce, když...

S: Tedy, ne že by Stvořiteli říkali "Eru".

P: Baže. Ale hoří mi srdce, když slyším ten jejich příběh, jak otec velkoryse odpouští synovi, který jeho jmění prohýřil... A že otec ani král, který nechce naprosto pokřivit právo, nemůže nad zločiny mávnout rukou. Pokud nechce viníka potrestat, může za ně zaplatit sám...

S: Ano. Tak krásné mají legendy, a přitom ve znaku něco tak surového. Divní lidi.

P: Jo. Divní lidi.

Offscreen: Eru / Ježíš / Aslan neví, zda se má smát nebo plakat. A Elrond také, zrovna jde kolem.

S: Ale stejně... Není až dojemná ta podobnost mezi skutečností a jejich mýtem? V tom, že na tomto světě každý musí v těžkých časech ukázat, zda zvolí dobro nebo zlo. To jejich přirování o úzké a široké cestě docela sedí.

P: Třeba to autor napsal schválně, abychom skrze báji lépe poznali našeho skutečného Boha...

P+S: Jo!

04/12/2017

Třicáté Vánoce

Neklanovy povídky se vždy vyznačovaly poněkud neobvyklou tématikou. Ale tato povídka v žebříčku zajímavých, podivných témat jistě vede.
Veselé entí Vánoce všem lesům :-)



Třicáté Vánoce

V lesích však budou chodit pastýři stromů. (QS, kap. 2)

Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno. (Lk 2,20)

***
Věkovitý pastýř hrbil se nad psaním. Na prastará kolena byl donucen naučit se tomu, co nepotřeboval snad celé věky - umění psát. A dobře tak, že to dosud nezkoušel! Víte, kolikrát by se musel vše přeučovat? Můžu vám to říct přesně: mockrát.

Dopsal a přežvykuje už tak značně sežmoulaný osten pera, pročítal si znovu výsledek svého pachtění.

Milý Ježíšku, tedy vlastně Ježíši,
promiň, čím jsem starší, tím je pro mě těžší uvědomit si, že vy lidé stárnete tak rychle a mám Tě stále za to malé nemluvně z Betlémské jeskyně.
Když jsem se před třiceti lety klaněl s ostatními pastýři u Tvých jesliček, vůbec jsem netušil, že jednou budeš tesařem. Byl bych patrně býval svůj dar poněkud přehodnotil a dal Ti něco málo ovčích kůží, nebo otýpek roští na otop, stejně jako ostatní. Z opačného pohledu ale chápu, že jsem to s počtem stromů, které jsem Ti při Tvém narození daroval, trochu přehnal. Jenže pochop, měl jsem informaci, že máš být královským synem, a tak jsem měl spíš obavu, abych nebyl ještě za škudlila. Nicméně je mi jasné, že stát se tesařem byla pro vlastníka dvanáctihektarového lesa vcelku logická volba. Nehledě k tomu, že jsem se snažil vybírat stromy obzvláště dobře vychované. Podotýkám, že jsem v té době o povolání Tvého pěstouna nic netušil. Že není králem a dokonce ani Tvým otcem mě tenkrát dost zaskočilo. Potěšily mne však zprávy, že v lese nejen kácíš, ale že se snažíš jej taky obnovovat. Proto Ti k letošním narozeninám zasílám nějaké osivo. Snad vše dorazí včas a příliš to cestou nenaklíčí.
Prosím Tě, když už je řeč o dormanci, posledními věky se mi stává, že se mi stromy začátkem prosince začnou probouzet ze zimního spánku a ty, které se mi nepovede včas znovu ukolébat, kolem Tvých narozenin dokonce vykvetou. Svět se změnil. A mám dojem, že čím jsem starší, tím to cítím častěji. Žena ale tvrdí, že třeba takové třešně mají tento vrtoch odjakživa, což má popravdě asi lépe odsledováno než já. Ale stejně bych rád měl jasno v tom, zda je to tak v pořádku a ještě spíše, zda tomu tak už bude napořád, abych věděl, na co mám připravit děti, až se chopí řemesla. Jo a taky nám na ty třešňové snítky chodí mladá děvčata, má to nějaký zvláštní význam?
A ještě jedna věc mi leží na srdci, slyšel jsem, že se chystáš s tesařinou skončit, co je na tom pravdy? Pokud je tomu tak a měl-li bys někdy chvíli, jsem si vědom, že je to k nám dost zruky, ale přece, nechtěl bys k nám zavítat. Rozmáhají se mi tady v lesích nějaké choroby a moc si s tím nevím rady, tak mě napadlo, jestli bys náhodou nevěděl, co s tím. Tak jako tak, kdykoli jsi u nás vítán.

S úctou a přáním požehnání Jediného!
Fangorn s rodinou

"S ostatními pastýři, mmm. Vlastně ani tak úplně ne, už byli většinou na odchodu. Hrúúm, ne že by to tenkrát něčemu vadilo. Chmm, ne, nevadilo..."
***
"Jak se ti můžeme odvděčit?" zeptala se, matka dítěte.

"Odvděčit? Rá-rum, copak já něco potřebuju?" zabručel, jak nejtišeji dovedl. Marně. Přes veškerou jeho snahu otevřel mrňousek v jeslích očka a zamžoural do polotmy. Ale neplakal, naopak, při pohledu do houští starcova obličeje roztáhl rtíky a bezzubé dásničky do širokého úsměvu.

"Žiju už tak dlouho, že už si ani nepamatuji, jak se to dělá něco si přát." odtušil odvraceje pohled zpět k matce. "Hrum. Však sami nemáte na rozdávání. Děkuji za vaši vděčnost, ta mi stačí vrchovatě." Usmál se pod mech a prohlížel si ji. Bylo na ní něco zvláštního. Byla spíš ještě děvče, útlé jako vrbový proutek, a přesto už byla matkou. Její pohled byl pronikavý a chápavý. Takový, už nebylo lze vídat v těchto končinách.

Hrum, dávno ne. Húm, koho mi jen připomíná, hm. Húm, ram ty dam, výhonky a pahýly, nejstarší ze svobodných čeledí, je to tak, hm, je to tak… je to tak dávno, húm. Ne, není, není to možné a přece…

"A přece si myslím, že existuje něco, co by sis přál, nebo alespoň přával," odpověděla s laskavým úsměvem.

I ten hlas, hmm, jeho barva, měkkost a to světlo ve tváři, královský rod ve chlévě, nebo ne? "Cože? Přával? No, chm, snad..."

Žena jej pozorovala, jak tam stojí a zpěvavě si brumlá sám pro sebe. Když konečně odpověděl, měla co dělat, aby ovládla cukající koutky.

Bude mě vnímat? Zapochybovala na chvíli. Ale ano, už se zase dívá přítomně.

"Pokračuj v cestě za hvězdou, která tě přivedla k nám. Kéž požehnání osvěcuje tvé kroky!" Vyřkla nahlas.

***
Kdykoli na to ent zpětně vzpomínal, nebyl si jistý, kdo tenkrát koho obdaroval.

--

Všem čtenářům přeji požehnaný čas adventní hned v jeho zárodku, nezadaným děvčatům především požehnaný svátek svaté Barbory, a opět všem neméně požehnané svátky Vánoční, které se kvapem blíží!
Neklan

03/12/2017

Na břehu jezera

Další povídka se odehrává na břehu opuštěného jezera, které možná není zas až tak opuštěné, jak by se na první pohled mohlo zdát...





Chladná voda mu vždy pomáhala udržovat bdělost. Osvěžovala.

A tak stál do půli stehen ve vodě a soustředěně si oplachoval obličej. Obzor se pomalu halil do červánků a kolem se rozprostíralo mírumilovné ticho. Měl tyhle chvíle rád, chvíle, kdy zůstával jen sám se sebou a svými myšlenkami.

Cítil jemné víření vody, nad kotníkem ho dokonce i cosi zašimralo. Jako kdyby nějaká malá rybka proplula těsně okolo něj. A znovu. Ale nebyla to malá rybka, spíše něco, co se snažilo jeho nohu… sevřít? Proti své vůli se otřásl. Nikdy by před nikým nepřiznal, že snad má strach. Ale kolem dokola nebylo ani živáčka. Tak že by se přece jen trochu bál? Instinktivně sáhl po svém meči, než si vzpomněl, že ho odložil na břehu jezera. Jak hořce zalitoval, že na chvíli polevil ve své obvyklé obezřetnosti.

V tu chvíli už byl jeho kotník v těsném sevření. Probudil se v něm adrenalin a začal se bránit. Holýma rukama rval z nohy cosi, co se ho snažilo stáhnout pod vodu. Ale druhé chapadlo - chapadlo? Tady snad žijí chobotnice? - mu obemklo i levou ruku. Pochopil, že bojuje o svůj život, že již jde o boj, kde nemá co ztratit. Nebo naopak může ztratit úplně všechno.

Trvalo dlouho, než přestal vzdorovat. Neměl to v povaze. Vzdát se nebyla jeho strategie, s tím by dlouho sám v divočině nepřežil. Dokázal si osvobodit kotník, ale chapadel jako by stále přibývalo, i kdyby se je snažil všechna spočítat, jen stěží by končil u čísla osm. Několik přísavek, které ve svém zápase odtrhal, volně plavalo na hladině a zůstaly se na ní kolébat i tehdy, co se nad ním jezero nadobro uzavřelo.

Stále s sebou zmítal, když ho onen nelítostný tvor táhl ke dnu. Nemohl tomu uvěřit. Jak se to mohlo stát? A proč zrovna jemu, vždyť byl vždy tak opatrný. Ale jeho otec měl pravdu, stačí jedna jediná chyba, stačí jednou polevit a již není návratu…

*****


Byli na cestě již několik hodin, když konečně zastavili k odpočinku. Netušil, proč se museli tak hnát. Ano, jistě, měli se nedaleko setkat s jedním ze svých lidí, ale to přece není důvod k tomu, aby uštvali koně.

Rychle postavili improvizované tábořiště, a zatímco jeho starší společník rozdělával oheň, on se vydal doplnit vodu. Věděl, že nedaleko je velké jezero, a kde je jezero, tam bývá i nějaký ten menší vodní tok. A tak šel a do kroku si pohupoval vakem na vodu. Jízda v sedle byla nezaměnitelný zážitek, miloval dotek chladivého větru na tváři a ten pocit svobody, když se pohupoval do rytmu. Ale stejně jako se člověk přejí dobrého jídla, i on byl nyní šťastný nohama pevně na zemi.

To již stál u břehu jezera a hledal nějaký jeho menší přítok, když se nedaleko něco zablyštělo. Upoutalo to jeho pozornost, proto na chvíli zanechal pátrání po vodě a přistoupil blíž. Byl to meč. Dobře opečovávaný, nabroušený a opravdu dobrý meč. Takový, který jen tak nenecháte ležet v trávě. Byl sice částečně schovaný v pochvě, ale stejně. Kdyby on měl takový meč, jistě by si ho velmi dobře hlídal. A aby toho nebylo málo, hned vedle byl pár zasloužilých bot z kůže. Dobře šitých, ale velmi používaných.

Tu se v něm cosi sevřelo. Mohlo by to být…? Ne, odmítal o tom uvažovat. Dokud je možnost pochybovat, pochybovat bude. V tu chvíli doplnění tekutin nebylo důležité, bylo potřeba rozřešit tuto záhadu. A tak se s nalezenými věcmi vrátil do tábora.

Jeho společník si to velmi dlouho zachmuřeně prohlížel, než smutně pokýval hlavou. Poté se společně vrátili na místo nálezu a zkoumali stopy v okolí. Bylo jasné, že jejich známý vkročil do vody, ale už z ní nevyšel dobrých pár hodin. Volali ho, procházeli křížem krážem nedalekými křovisky, ale po dalších stopách ani památky.

Toho večera pochopili, že se se svým přítelem už jen tak snadno nesetkají.


*****


Probudil se, když jeho hlava udeřila na chladný kámen. A pak trvalo dalších několik minut, než se mu podařilo popadnout dech.

Tedy, jestli takhle vypadá život po téměř úspěšném utopení, tak by mnohem radši bojoval měsíc sám proti mohylovým duchům. V plicích ho pálilo tak silně, že se zdálo, že mu už už narostou žábry a byl celý omlácený. Pořád nemohl uvěřit, že to přežil.

Rozhlédl se kolem sebe a s úžasem zjistil, že se nachází v jakési polozatopené jeskyni. Možná odsud povede nějaká chodba. Možná je možnost, jak se odsud dostat.

Nedaleko od něj však seděla ona osudná chobotnice. Ohromný tvor s vypuklýma očima si ho soustředěně prohlížel, ale nevypadal nepřátelsky. Dokonce nahnul hlavu na stranu, aby měl na promočeného hraničáře lepší výhled.

Ale po chvíli se jedno z chapadel vymrštilo a nebezpečně se k němu přibližovalo. Začal se vyděšeně rozhlížet kolem a hledat cestu k úniku, když si všiml, že chobotnice v ruce drží rybu. Jako kdyby mu ji podávala…

Vzal si ji tedy a kývnutím hlavy za dárek poděkoval. Zoufale ji držel před sebou, a protože netušil, co se od něj čeká, alespoň nasadil zdvořilý úsměv. Na rodinných setkáních to vždy fungovalo. A očividně to zafungovalo i zde.

Chobotnice si vzala druhou rybu a pustila se do ní. Po chvíli přestala ve svačení a zvědavě se na něj podívala. Přísahal by, že mu naznačila, ať se pustí do jídla. Ještě chvíli váhal, ale podlehl jejímu přání, když v očích vodního tvora zahlédl nebezpečné zajiskření.

Svíral v rukách syrovou rybu - naštěstí již mrtvou - a zdvořile si z ní ukousl. Nechutnala zas až tak špatně, ale on si tuto hostinu neužíval, pořád se mu hlavou honily myšlenky, že je to jen předkrm a on se dozajista stane hlavním chodem.
Jeho pud sebezáchovy mu však radil, aby spolupracoval. A tak dojedl onu rybu, i když se tomu jeho žaludek vehementně bránil.


*****


I když z vědra všechnu přebytečnou vodu vylil, bylo stále celkem těžké. Cestou mu voda stříkala na šaty, když se proplétal kolem popadaných kamenů, ale on si toho nevšímal.

Už šel tuto cestu po paměti, druhá odbočka vlevo, třikrát rovně a pak doprava. Pak jen obejde skalní komín a je tam. Položil vědro na zem a shýbl se, aby mohl ze země zvednout malý kamínek.

Hluboký nádech, výdech, a pak ještě jeden. Pak se napřáhl a kámen hodil proti zrcadlově nehybné vodní hladině. Dopadl se slyšitelným žbluňknutím a kolem něj se rozbíhaly dokonalé kružnice. Tak dokonalé, že jejich pravidelnost nerušilo nic, kromě bublin právě se vynořujících z hlubiny.

Zanedlouho se objevila i hlava a dvě velké upřené oči.

Hraničář se usmál. "Přinesl jsem ti ryby!", zavolal a současně pohupoval vědrem, které znovu svíral v ruce. Kdyby se chobotnice mohla usmívat, právě teď by to udělala.

Za ten rok mi bylo smutno… pomyslel si, když svému novému chapadlatému příteli házel jeho první sousto k svačině.

02/12/2017

Rodinný kruh

Druhý den se věnuje jedné poněkud tradiční "Vánoční" postavě. A to oblíbenému mladšímu synovi správce Gondoru. Po Polly a Jeremiášovi přebrala štafetu Třezalka... jak se vám líbí?


Rodinný kruh

Mrazivé prosincové slunce se odráželo ve sněhu a měnilo tak Bílé město v jeden veliký zářící krystal. Ani po letech ten pohled Faramira nepřestával fascinovat. Kdyby nemyslel na svou důstojnost, jistě by zíral s otevřenou pusou. Zrovna jako jeho syn Elboron, choulící se v sedle před ním.

Po jejich boku jela Eowyn, zářící skoro stejně jako ledové krystalky, nebo tak to alespoň Faramirovi připadalo. Mnohokrát ho již napadlo, že v koňském sedle je jeho manželka nejkrásnější. Přeci jen svou rohanskou krev nezapře.

V ulicích Minas Tirith panoval čilý ruch. Odevšad zazníval smích, volání trhovců a povyk koulujících se dětí. Gondorští muži i ženy dnes chtěli zapomenout na všechny spory i smutky a nešetřili úsměvy ani přáním krásných svátků.

Faramir zastavil koně před velkým domem v horním kruhu města. Ze všech oken sálalo teplé světlo. Sesednul a pomohl dolů i Elboronovi.

"Už jsou tady!" ozval se nadšený výkřik a vzápětí ze dveří vyběhla malá dívenka.

"Teto, že mě zase povozíš?" povykovala, zatímco jí nožky podkluzovaly na sněhu, jak běžela k Eowyn.

Faramir na děvčátko trochu zasněně pohlédl. Ve všech rysech tváře byla Ilsa přesným obrazem své matky. Až na oči, v těch jí zářila odvaha a vznešenost potomků Númenorejců, zrovna jako jejímu otci.

"No to je dost, že jedete! Už jsem se začínal bát, že jste k nám zapomněli cestu," zasmál se muž zčista jasna se objevivší ve dveřích. "Otec už je tady a víš, jak si potrpí na dochvilnost."

"Nikdy se nezmění, co?" opáčil s úsměvem Faramir.

"Tak už pojďte dál. Veselé Vánoce, bratříčku."

***

Faramir se s trhnutím probudil. Zpoza okna pronikalo do pokoje světlo časného zimního rána. Brzy celý dům ožije obvyklým hemžením, ale zatím panoval všude klid.

"Špatné sny?" zeptala se rozespale Eowyn z vedlejšího lůžka. Políbil ji na čelo.

"Spíš naopak," zamumlal a otočil se k ní zády, aby se nemusela dívat, jak mu po tváři stékají slzy.

01/12/2017

Drozdovy Vánoce

První povídka do Vánoc ve Středozemi. Letošní ročník projektu odstartujeme povídkou o jistém opeřenci. Protože i zástupci ptačí říše mohou slavit Vánoce. Nevěříte?



Drozdovy Vánoce

Slunovrat za dveřmi, hmyzu málo, plžů jakbysmet, bobulí a ovoce jen o pírko víc.

A hosté se začínají slétat! Někdy si říkám, proč my drozdi ten den vlastně slavíme? Nebo alespoň proč jsme se domluvili na oslavě v hejnu? A proč zrovna u mě, na Osamělé hoře? Prý jsem nejbohatší, ty tuny zlata pod zemí a vůbec. Ach jo. I kdybych se náhodou k nějakému zlaťáčku dostal, stejně za něj na dolských předslunovratových trzích žádnou žoužel nekoupím. Snad trochu ovoce, ale v tom případě bych musel platit dopravu a to je další problém. Časy se mění a ptačí řeči ve městě prakticky nikdo nerozumí. A elfové z Lesní říše mi nepomůžou. Už nikdy mi nepomůžou. Prý jsem neměl jejich králi ozobávat z koruny jeřabiny. Jako by jich neměli dost!

Vypadá to bledě. Jestli zas přiletí to hejno kvíčal jak v loni (a kdo je zval?) nezbude široko daleko ani zrnko. Sezobou i to, co jim nepatří a když jim to vyčtu, drze to popřou. Že prý nejsou straky, jenže já vím svoje. To bylo fakt na stěhování!

Někdy vážně uvažuju, že odletím na jih a zůstanu tam. Třeba do Lorienu. Od té doby, co se Galadriel zmenšila, nebo co se jí to přihodilo, už nejsou místní ptáci tak namyšlení, snad by mě mezi sebe vzali. Prý je tam docela fajn, klid a teplo. Tady bývám v zimě zmrzlý jako drozd.

A taky bych byl daleko od některých příbuzných! Třeba od prastýce z horního konce Hvozdu. Je to Drozd Brávník, ale píše se Právník a musím ho oslovovat pane advokáte. Když jsem mu posledně nenapsal na pozvánku JUDr., nepřejte si vědět, jakými výrazy mě častoval! Musel bych polovinu z toho vypípat.

Ale nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Vlezou všude, to je známé, Moria by mohla vyprávět. Ale ať si. Horší je, že slaví prací! Takže konec sváteční atmosféry, klidu a míru. Jen kladiva a buchary až duní celá Hora! Jaká pohoda vládla, když tu spal drak, dráček malá... To byly zlaté časy. A se zásobami mi taky nepomůžou. Prý jsem neměl o hlavu zas jejich krále, Kamenné přilby, rozbíjet šneky. Nechápu, proč mu to vadí? Prý urážka majestátu, či co. Tss. Je to bělořit.

No nic, letos to ještě musím nějak odzpívat. Ale jestli zas přiletí ty kvíčaly, za rok mě tu nikdo nenajde!


Kdosi zaklepal na ulitu u dveří. Mezi listovím se mihla známá tečkovaná náprsenka.

Rozčepýřená chocholka durdícího se drozda rázem splihla.

"Prastrýček Brávník!" pípnul jen v duchu a rozletěl se příbuzného náležitě přivítat.

"Jé strýčku, totiž pane doktore, to jsem rád, že jste přiletěl i letos... tak brzy!", zanotoval úslužně a překvapeně drozd a doufal, že na něm není znát předchozí rozčílení.

"To víš drozde," odpověděl mu host místo pozdravu "nerad bych, aby zas všechny nejlepší větve tak jako loni obsadily kvíčaly. Viděl jsem je pít u jezera, budou tu brzy. A říkej mi pane advokáte a ne pane doktore, nechci, aby si mě někdo pletl s lékařem, nejsem žádný datel!" dodal popuzeně a drozd už věděl, že ani letošní Slunovrat nebude tak klidný, jak by si přál. Ani z daleka!

Kvíčaly přiletěly opravdu zanedlouho. Ten hluk se nesl z pěkné dálky a minutu po minutě narůstal. S každou tou minutou klesala drozdova nálada a rostla v něm obava. Viděli jste někdy útok létajícího ohnivého draka? Tak proti hejnu kvíčal je to hadr! Nejdřív se zatmí slunce, jako by se sbírala bouře. To se právě hejno shromáždilo na nebi nad vaším stromem. Pak se ozve svistot podobný příchodu uragánu (hurikán Kvíčala). To ptáci zmíněný strom zaměřili a vrhli se k němu. Větve se ohnou pod náporem toho množství příchozích a váš dům se otřese od kořenů ke konečkům listů. A pak to propukne. Z desítek či stovek hrdel se ozve takový křik, štěbetání, pískot, pípání, halasení a hartusení, překřikování a nadávání, smích a komentování všeho kolem, až vám dračí řev přijde jak meditační hudba. A rozpálí vás to zaručeně do běla!

Pravda, záleží o jak velké hejno se jedná, ale k drozdovi letos přiletěly snad všechny kvíčaly z Divočiny. To tu nikdy nebylo. Obsadily půl Hory a hlučely bez ohledu na okolí. Drozd se cítil malinký jak šnečí vajíčko. Dávno vzdal nějakou snahu o uvítání. Zjevně o ně nikdo nestál. A kupodivu se nikdo nesháněl ani po něm, ale ani po jídle. Ovšem takové hejno by nenasytil ani ten největší trh v Dolu.

Drozd naznal, že na některé věci opeřenec nestačí, pokrčil křídly, z kamínků sestavil před svým hnízdem nápis ŠEL JSEM DO HVOZDU, CHOVEJTE SE TU JAKO DOMAa zamířil si to zmíněným směrem. V půli cesty uslyšel, jak ho volá prastrýček Brávník.

"Počkej chlapče, letím s tebou, nebo přijdu o zbytek sluchu. Kam prcháš?"

"Za Radagastem do Rhosgobelu" odpověděl ten. "Kdysi mi řekl, že jestli se zas začne rozmáhat zlo, můžu u něj přespat. Vrátím se rozhodně až po svátcích, až tu bude zas jakž takž pokoj" odpípl trochu neslušně drozd a v duchu se omlouval pracujícím trpaslíkům. Už se těšil na ten veselý cinkot kovadlin a uklidňující rytmické dunění z hlubin.

"Odpusť mi drozdíku, že jsem tě při přivítání ani nepozdravil" začal se lísat prastrýček. "Můžu se přidat k tobě? Přimluvíš se u Radagasta za jednu volnou větev pro mě?"

Drozd v duchu musel napočítat deset nejoblíbenějších bobulí, než se zklidnil a mohl jakoby nic odpovědět: "Ale klidně pane advokáte, jen se přidejte, koneckonců jste můj host."

"Víš, nemusíš mi říkat pane advokáte" nečekaně pronesl vděčný příbuzný. "Strýčku Brávníku bude docela stačit."


Když se drozd později v lednu vracel trochu vypasený a s množstvým zásob z Rhosgobelu do vydrancovaného domova, byl spokojený. Krásně prožitý Slunovrat, kvíčaly kdesi v háji a obnovené příbuzenské vztahy! Co chtít víc?