Vyděděná - Desátá kapitola

Pipin konečně Smíškovi s Estellou řekne o svém tajemství. O dvou osudových chybách, které se už nedají napravit.

A Aredhel, tohle by měly být odpověď na tvoji otázku, jak to, že odešli na výpravu bez rozloučení.

---

"Musíme si promluvit," přivítal ho stroze Smíšek.

Pipin se právě snažil proplížit kolem salonu do svého pokoje. Ale Smíšek už na něj čekal. Rozrazil dveře a postavil se mu do cesty. Z očí mu šlehaly blesky.

"Dovnitř!" nakázal a ukázal na dveře do obývacího pokoje.

Pipin se přikrčil, ale poslušně vešel dovnitř. Estella seděla u stolu, v ruce měla šálek čaje a beze slova se na něj dívala. Vypadala výhružně a lehce zmateně.

Smíšek přirazil dveře, odsunul židli naproti Estelle a beze slova na ní ukázal. Sám si sedl vedle Estelly a chytil ji za ruku.

Pipin si váhavě sedl a snažil se rovnoměrně dýchat. Chvíli na sebe všichni beze slova koukali, až promluvil Smíšek.

"Co se stalo? Proč jsi se k Diamantě choval tak hrozně? Proč jsi pořád tak smutný?"

Pipin zavrtěl hlavou.

"Nepustím tě odtud, dokud mi to neřekneš," řekl prostě Smíšek a Estella přikývla.

Pipinovi se v hrudi vzedmula vlna vzteku. "Tobě do toho nic není!" odsekl a zamračil se.

Smíšek zúžil oči. "Je. Mám tě rád jako vlastního bratra. Nepřežil jsem vlastní smrt jen proto, abych se musel dívat na to, jak trpíš."

Pipin vzdorně zatnul zuby.

"No tak, řekni nám to. Možná ti budeme moci pomoct. Takhle dál žít nemůžeš," řekla klidně Estella.

"Nemůžu. Řekli byste, že to nic není. Že jen zbytečně jančím. Že mluvím nesmysly."

"Mluvíš s někým, koho celý Kraj nenávidí. S někým, o kom se ví, že byl ženou nejhoršího hobita všech dob. Doopravdy si soudíš, že si já budu myslet, že mluvíš nesmysly?" připomněla mu Estella.

Pipin sklonil hlavu. Když po chvíli promluvil, hlas se mu třásl. "Já a Diamanta… milovali jsme se. Předtím."

"Před naší cestou?" zeptal se Smíšek.

Pipin přikývl. "Když jsem odcházel, nepřipadalo mi nutné loučit se. Nebo jí říct, kam jdu. Myslel jsem, že to bude jen krátký výlet. Byl jsem tenkrát hloupý. Tak hloupý…," řekl a ve tváři se mu objevil stejný výraz jako vždycky, když si vzpomněl na palantír.

"Neřekl jsem jí, kam jdu. Nerozloučil jsem se. Prostě jsem zmizel. Nevěděla, co se mnou je a nikdo jí nebyl schopen nic říct. Čekala na mě. A pak když přišli ti jižané, ztratila naději. Napovídali jí, že jsme tam daleko na severu všichni zemřeli a že nemá smysl čekat. Přestala věřit, že jsem naživu."
"Vzpomínám si na to," ozvala se Estella. "Párkrát jsem jí v té době zahlédla. Vypadala hrozně. Jako by si ji brala smrt."

Pipin nešťastně přikývl. "Udělal jsem hroznou chybu. Smíšku," obrátil se k svému bratranci, "znáš Ada?"

"Adelard Bral?" zamračil se Smíšek. "To byl tvůj druhý bratranec, ne?"

"Třetí z otcovy strany," přisvědčil Pipin. "Byl o pár dní starší než já. Jako děti jsme si spolu hodně hráli. Byl to můj nejlepší kamarád předtím, než jsem se skamarádil s tebou. A i potom jsme se hodně přátelili. Byl vždycky hrozně milý a pozorný. No a on… zasnoubili se. S Diamantou. Nevěřila, že se vrátím a už nevydržela to osamění."

Estella se zamračila. "O tom jsem vůbec nevěděla."

"Tobě o tom asi nikdo neřekl, tohle byla Bralovská věc. Diamanta… asi ho měla doopravdy ráda. Byl k ní vždycky moc hodný a zbožňoval ji. Ale myslím, že přes to všechno mě pořád milovala. Také proto si chtěla vzít jeho. Byl to jeden z mých nejbližších bratranců. Svatbu měli mít pátého listopadu."

Smíšek se zamračil. "Ale…"

Pipin přikývl. "Když jsme přijeli, Diamanta o tom nevěděla. Zřejmě se Saruman snažil zprávu o našem příjezdu co možná nejvíc utajit. Ale pak… Víš, jak jsem odjel do Bralska pro mé příbuzné přivést ti je na pomoc k bitvě o Povodí? Ada tam jít nechtěl. Nikdy nebyl moc udatný. Vlastně byl mezi Braly tak trochu černá ovce," hořce se usmál Pipin, " a navíc měl před svatbou. Nechtěl, aby se něco pokazilo. Já… Diamanta tam zrovna nebyla. Nevěděl jsem, že jsou zasnoubení. Kdyby mi o tom Ada řekl… mohlo to dopadnout jinak. Přemluvil jsem ho," hlas se Pipinovi trochu zadrhával a bylo vidět, že mu dělá problém o tom mluvit, "řekl jsem mu, že potřebujeme každou pomoc, kterou můžeme sehnat. Že máme jedinečnou příležitost vyhnat Šarkana jednou pro vždy a osvobodit Kraj. Přemluvil jsem ho, aby šel se mnou. Nechtěl, ale měl mě rád jako bratra a rozhodl se to pro mě udělat." V tu chvíli se Pipinovi hlas zlomil a zabořil obličej do dlaní. Po chvíli otevřel ústa a znovu promluvil.

"V té bitvě… jel jsem na poníkovi. Hájil jsem jeden zátaras a právě na nás útočilo několik těch skřetolidí. Měli jsme to pod kontrolou, ale pak… jeden z těch největších ošklivců na mě skočil a strhl mě z koně. Dopadl na mě a vyrazil mi dech. V pádu mi vypadl meč z ruky a já se neměl jak bránit. Ten jižan vytáhl zakřivený nůž a chystal se mi podříznout krk. Už zvedal ruku k ráně, když nás uviděl Ada. On… obětoval se pro mě. Skočil na něj a odvalil ho ze mě. Ale ta rána, ta rána, která měla přetrhnout vlákénko života mně místo toho zabila jeho. Jižan mu vrazil nůž do srdce. Přímo do srdce. Já… zvedl jsem se a usekl skřetovi hlavu svým mečem, ale Ada jsem už zachránit nedokázal. Zemřel kvůli mně. Obětoval svůj život pro mne."

Estella mu položila ruku na paži. "Bylo to jeho rozhodnutí. Nemůžeš si za to dávat vinu ty."

Pipin ale jen zkřivil tvář. "Já vím, ale… nemůžu využít toho, že kvůli mně zemřel. Nemůžu využít to, že tady teď není, pro svůj prospěch a přivlastnit si dívku, kterou miloval. To prostě…"

"Ale to není žádné přivlastňování. Diamanta tě miluje, vím to. A Ada by si to určitě přál," uklidňoval ho nemotorně Smíšek.

Pipin se jen ušklíbl. "Už chápete, proč jsem nechtěl zůstat doma? Velké Pelouchy mi ho hrozně připomínaly. Připomínaly mi, že kvůli mně zemřel. Že to já jsem ho přinutil, aby šel bojovat. Že to já ho nechal, aby se obětoval. A pak když Diamanta přijela… Pořád ji miluji. Miluji ji strašně moc, ale prostě s ní nemůžu být. Nemohu využít Adovy smrti. Zvlášť, když zemřel dva dny předtím, než si měl Diamantu vzít."

Smíšek otevřel pusu, ale Pipin jen zavrtěl hlavou. "Vidíš? Říkal jsem vám, že to nepochopíte. Že budete říkat, že to nic není. Ale ono to něco je, víš? A je to důležité. Prostě se na ni pokusím zapomenout. Cokoliv řeknete, mě od toho neodradí. Nemůžu využít smrti svého kamaráda. To prostě nejde. Chtěli jste po mně, abych vám řekl, co mi je. Teď to víte. Dobrou noc!" Vyjel na něj Pipin. Vypadal doopravdy rozzuřeně. Vstal a bez dalšího slova odešel. Měl vztek na sebe, že podlehl Smíškovu přesvědčování. Měl vztek na Smíška, že to nebere vážně, že to nechápe. A měl vztek na Estellu, že se pořád tváří tak klidně.

Uběhl téměř měsíc. Ve věci Diamanta panovalo takové nepsané příměří. Pipin se snažil chovat normálně a Smíšek s Estellou ho k ničemu netlačili. A Estella vzdala snahu Diamantu znovu pozvat.

Všichni tři právě seděli u snídaně. Zazvonění domovního zvonku zaznělo v tomto klidném dopoledni jako třesknutí meče. Pipin položil chléb, na který si právě mazal kuličku másla a ostře se podíval na Estellu. Estella pokrčila rameny. Diamanta by to být neměla. Smíšek nervozně poposedl.

"Kdo myslíš, že to je?"

"Nevím, půjdu otevřít," odpověděla Estella a vstala.

Bratranci se po sobě podívali, ale hobitka jen mávla rukou a vykročila ke dveřím. Bylo slyšet její kroky, cvaknutí dveřního knoflíku a zvuk otevíraných dveří a pak…

"Cvali?" zachraptěla Estella.

Před dveřmi stál Cvalimír Bulva.

Brány léta

Pomněnka mě po delší době ukecávání přesvědčila, abych se zúčastnil akce jménem Brány léta - elfí slavnosti na Vlaštovce. Jak to dopadlo?

A omlouvám se, že reportáž je až takhle pozdě. Fotky totiž došly teprve dva a půl týdne po.

---

Pátek - Den D, den, kdy mám odjet na Brány léta na Vlašovku. Nebylo vůbec jednoduché to dohodnout, ani se odhodlat tam fakt dojet. Poté, co jsem se konečně domluvil s Pomněnkou kdy, kde a co a napsal jsem Laisi že přijedu (tento meil by se dal asi zařadit na třetí místo do soutěže "Nejhorší seznámení", hned za moje seznámení se Smíškem a s Aredhel). Musím říct, že jsem měl docela dost strach a při konverzaci s Pomněnkou to minimálně třikrát málem odřekl, protože to bylo neskutečně zmatené a fakt jsem se bál. Nebudu vůbec komentovat zmatenost stránek, ale Pomněnka mi v každém meilu dala úplně jiné pokyny a Laisi, co se týče pokynů, také úplně jasná nebyla, zvlášť když byly v přímém rozporu s těmi Pomněnčinými a já už fakt nevěděl čí jsem.

Pak meil od Pomněnky, že pozvala i Aredhel. Super! Meil od Aredhel, že nakonec s vypětím všech sil a za cenu nesmírného duševního i jakéhokoliv jiného úsilí pojede. Ještě lepší! Jen se ukázalo, že Aredhel je zbabělý elf a nedokáže napsat meil Laisi. No, mám dojem, že nebýt mě, tak se Brány léta zřejmě neuskuteční. Následovala totiž sms od Pomněnky s tím, co všechno si zapomněla a potřebuje přivést. Bylo toho docela dost a životně důležitého. Ale přitom, kolik tašek měla oblečení (jen a pouze oblečení) celkem chápu, že na ostatní zapomněla.

Chytře jsme s Rosanou nechali nakupování Pomněnčiných zapomenutých cerepatiček na pátek, tedy den odjezdu. Celé dopoledne tak bylo možno vidět vladyku Kraje a jeho maminku, jak lítají po celé Plzni a shánějí flakonky. Fakt. Ty ostatní věci jsme měli celkem ihned, ale flakonky ne a ne objevit. Takže sms Aredhel, ať je zkusí sehnat. Chudák elf. V jednom obchodě nám poradili krám, kde by ty zatracené flakonky mohli mít, takže jsme cestou na Vlaštovku ještě udělali zajížďku do obchodu. Heuréka! Flakonky tam byly! Takže příště, až budete v Plzni hledat flakonky, vykašlete se na centrum města i na Bory (tam není jen věznice ale i obchodní centrum) a jděte do ulice Dobrovského, nebo někde tam okolo a ptejte se na krám U Černé kočky.

Bohužel nám tato zajížďka vynesla docela zpoždění. Aredhel jsme totiž měli vyzvednout na nádraží v nějaké vsi před Vlaštovkou a dovést ji. Tak jedeme. Ovšem bylo by moc jednoduché, abychom náhodou měli bezproblémovou cestu. Kamkoliv jsme dojeli, do jakékoliv ulice v Plzni, kamkoliv se zabočilo ve snaze dostat se na dálnici, tam bylo rozkopáno, probíhala údržba, či práce na silnici. Vážně, do jakékoliv ulice jsme vjeli, ta byla neprůjezdná. Takže jsme nějakou tu čtvrt hodinku ještě bloudili, než se nám konečně podařilo dostat se na dálnici. Vážně je Rosana hrozně super a obětavá!

Myslíte si, že tím naše silniční trápení skončilo? Velký omyl! Přesně ten sjezd, kudy jsme měli jet na Aredhelino nádraží, byl uzavřený. Ano, práce na silnici. Asi epidemie. Nebo spíše dotace. Takže jsme si to hezky objeli, a sjeli jinde. Celkové zpoždění půl hodina. To je dobré, ne? Aredhel na nás už čekala, jen jsme ji naložili dozadu k Falkovi a vyjeli jsme. Ehm… navigoval jsem já. Takže si dokážete představit, co to bylo. Jednak byla většina ulic ve většině vsí rozoraná (práce na silnici), jednak byly všude objížďky (práce na silnici) a jednak bylo na té mapě podstatně méně silnic než ve skutečnosti (dokončené práce na silnici). Když už to ale vypadalo, že jsme kupodivu trefili a ta ves před námi je ono, ozvala se Aredhel, jestli si nemůžeme udělat další objížďku nebo jít pěšky. Měla přibližně stejný strach jako já. Ale dojeli jsme na místo, vyndali si věci, rozloučili se s Rosanou a v elfčině případě pod těžkým nátlakem a z donucení vstoupili dovnitř.

Přivítal nás takový zmatek a brajgl, že jsem začal provozovat, jestli nebude lepší zavolat Rosaně, ať si nás zase vyzvedne. Ale to nás už objevila Pomněnka a nebylo návratu. Odložili jsme si věci, přivítali se a začali se malilinko rozkoukávat. Chvilku jsme se bavili s Pomněnkou, Čekankou a ostatními (ovšem Pomněnka pořád odbíhala něco zařídit) a zjišťovali, kde co je. Načež Aredhel zmizela. Nebylo to za tento víkend zdaleka poprvé a ke konci už kdykoliv jsem někam šel a tvářil se zoufale, ptali se mě lidi "Zase hledáš Aredhel? Tady nebyla." Mám dojem, že mě asi museli mít za jejího bodyguarda. Ale to není zdaleka všechno. Nejdřív ji totiž zatvrzele považovali za Smíška, a když tedy museli uznat, že Smíšek fakt není (neustále jsem o něm mlel a co pět minut kňučel, jak mi chybí), pro změnu odmítli akceptovat, že není hobit. Chudák Aredhel. Našel jsem jí až po notné době sedět venku na ulici. Po delším přesvědčování a uprošování se Aredhel uvolila, že tedy půjde dovnitř. (upřímně, vůbec netuším, co bych si tam bez ní počal. Pomněnka pořád někde lítala, Čekanka s ní a já bych tam byl úplně sám mezi +- 40 úplně cizími lidmi, z nichž všichni se zřejmě znali a všichni měli něco na práci (většinou shánět Pomněnku a chtít, aby jim inkriminovanou věc pomohla/zařídila/poradila/vysvětlila/udělala)).

(Gandalf myje nádobí)

(Kuchyně)

Rozhodli jsme se, že pro jednou budeme prospěšní společnosti. Vlezli jsme do kuchyně, kde šéfoval Veselko Hrdonožka (měří to dva metry, pořád to něco organizuje a je to absolutní prototyp Jeremiáše) a zeptali se, s čím chtějí pomoct. Bylo nám řečeno, že jestli si na to troufáme, můžeme nakrájet cibuli. Hbitě jsme se chopili příležitosti, vzali si pytel cibule a zašili se do kouta krájet. To sice nebylo tak snadné, protože ulovi nůž, prkýnko a misku na tu cibuli se rovnalo menšímu zázraku. Dva nože už byla utopie, takže jsem já loupal a Aredhel krájela. Bylo to super, neb jsme něco dělali a přitom byli absolutně zašití. Po chvíli se k nám přidal Thorin (dříve Gloin). Asi se chudák trpaslík mému dotazu "Ty jsi kdo?" musel dost divit, neb mi byl před pěti minutami představen jako Terka Trpaslík, nejlepší kamarádka Pomněnky. Ale vzhledem k tomu, že za ten den mi bylo představeno tak ke dvaceti lidem, nemůžete se divit, že fakt, že Thorin a Terka Trpaslík je jedna a táž samá osoba, mi došlo až asi za hodinu a zatím jsem se na ní divně díval a provozoval, co má sakra být zač odpověď "Gloin, Gimliho táta" (fuj to je ale nechutně dlouhá věta). Cibuli jsme nakrájeli a po urputném boji s Veselkem i umístili do mísy (chtěl nám ji ukrást) a tak jsme se hbitě chopili úkolu nakrájet pytel jablek. Ať žije krájení! Zahájil jsem tím, že jsem již nakrájená jablka vysypal na zem. A pokračoval zjištěním, že ač nemáme to zatracený prkýnko, tak krájet je v ruce není nejlepší nápad. Ale prsty mám kupodivu všechny.

(Cibulééééé. Aredhel se nenápadně vyhýbá focení)

Říkám si, že by pro popis událostí dalších měl nastínit hlavní aktéry, abyste se alespoň trochu chytli. Takže, další účastníci dramatu byli:

(Laisi Finwen, která je pro mě ještě záhadnější človíček než Finrod)

Pomněnku doufám představovat nemusím.

Čekanku už znáte také.

Ale bacha, tohle je Aredhel. To je jediná fotka, kdy je zepředu a směje se. Takže bod pro Silwiniel.

Veselko, kterého již znáte. (Omlouvám se za špatnou fotku, ale jinou nemám)

Rioli, éterická elfka, strašně šikovná na cokoliv výtvarného a které to hrozně sluší, když chová malá hobíťata. Dle mého názoru taková elfská obdoba Šárky.

Gandalf, u které pořád nevím jméno, ale která má super kostým a super Naryu.

Terka Trpaslík, která byla Gloin, ale pak se přeměnila na Thorina. Je hrozně super, pořád veselá a dost bojovná. Mám dojem, že mě by skolila během dvou vteřin (Smíšku, to je výzva!) Jinak chodí hrozně zvláštně, tak jako po špičkách a hlavně, nikdy, ale opravdu nikdy se jí nepokoušejte polechtat. Fakt to není dobrý nápad.

Finrod, což je dvanáctiletý a naprosto skvělý elf (jako bacha, fakt jsem tohle napsal JÁ). Nejdřív mi sice strašně připomínal Kozka, ale opravdu na něm není nic Kozkovského. A jako žasnu, že jsem si já, hobit, který má problémy bavit se i s o dva roky mladšími lidmi, dobře pokecal s o čtyři roky mladším elfem. A ještě k tomu tedy elfem, ne elfkou, což je malý zázrak sám o sobě.

A konečně Agnes, úžasná, malá, statečná elfka, která mi z nich všech přirostla k srdci nejvíce (Pomněnko, za tu oslavu se u ní opravdu moc a moc přimlouvám, smutně koukám a prosebně škemrám). Temná elfka (sice pak pasovaná na hobita, ale pro mě vždycky elfka) stejně stará jako Finrod a naprosto dokonalá. Jen je mi strašně líto, že jsme se na konci nestihli rozloučit. Takže Agnes, jestli tohle náhodou čteš (adresu blogu máš), věz, že je mi to opravdu hrozně moc líto, ale nebylo možné počkat, Aredhel totiž v pondělí odjížděla pryč a musela se dostat domů nějak rozumně. Doufám, že ses měla celý ten týden dobře a hlavně sis našla nějakého svého Smíška, víš, o čem mluvím :-). A hlavně nezapomeň, že jsi úžasná taková, jaká jsi. Moc milá, hezká, vtipná a opravdu hrozně moc statečná malá elfka.

To bychom měli představení hlavních aktérů a komedie může pokračovat.

Přijeli Pomněnčina mamka s jejími věcmi a my jsme Pomněnce pomáhali nosit saky paky do stanu. Problém byl, že Pomněnka jednak měla kostýmů jak pro regiment a jednak zapomněla mamce dát věci z minulého týdne, tedy celá její výbava zabrala přes tři metry čtverečné. A nikdo nikdy nevěděl, kde co má, takže kdykoliv něco potřebovala, musela prohledat celou tu haldu věcí a smutně koukat.

Popovídali jsme si s Pomněnčinou úžasnou sestřičkou (hrozně milé a společenské stvoření, jsem opravdu rád, že jsem ji poznal) a dokonce, dokonce jsem si podal ruku s jejím bratrem, který na tábor přijel také a který se nám pak důsledně vyhýbala a mám docela strach, že mu naše přítomnost nebylo zrovna moc příjemná. Tohle byl náš jediný vzájemný kontakt a to mnou značně vynucený.

Mezitím se udál strašlivý bordel ve věcech, neb jsme bágly a všechno měli u stanu, kde měla spát Pomněnka s Čekankou. Pak se ale ukázalo, že Agnes má spíš palác než stan a že k sobě ubytuje klidně pět dalších lidí. Takže se rozhodlo, že my všichni budeme spát u ní a Pomněnčin stan si vezme Finrod. Pak jsme ale najednou měli ve dvou stanech věci šesti různých lidí a muselo se to nějak zkompletovat. Po nějaké době se to ale podařilo a tuším, že se chudákovi elfovi našla i ta stříška, co měla krýt promokavý vršek stanu.

Zmatek nad zmatek. Já jsem se celou dobu úpěnlivě držel Aredhel a fňukal, že chci Smíška. Ano, a tohle jsem provozoval celý zbytek Bran léta. Jsem to ale samostatný hobit, co?

V tom se přiblížila večeře. Byl Neočekávaný dýchánek, takže jsme byli pozvaní taky. Trpaslíci přišli stylově za Bilbem (Pomněnka) a po pár scénkách (improvizovaných) se rozhodli, že půjdou k Hoře a ukradnou Šmakovi poklad. Nejlepší bylo, když Gandalf chtěl s trpaslíky a Bilbem bádat nad mapou, ale Bilbo mezitím zmizel, takže Gandalf:

"Bilbo! Bilbo, kde jsi!" chvilka zaprovozovanání, "ona je vlastně Pomněnka! Pomněnko! Pojď sem! Illienel!"

Bilbo se nakonec v klobouku a květovaných šatech dostavil a hostina mohla začít. K poslechu hrál Quen (píše se to tak?) a Terka Trpaslík. Dost je obdivuji, ono hrát a koukat se na ty stoly teď už ne tak plné jídla…

Nejdřív jsem měl dojem, že budu odkázaný jen na chleba s rybičkovou pomazánkou, protože ten byl našemu koutu nejblíž a bál jsem se jít bál, ale pak jsem se docela slušně najedl. Aredhel se také maličko rozkoukala a celá večeře se odehrála ve velice přátelské náladě. Pak se chvíli zpívalo, zmatkovalo a blblo a byl čas jít spát.

Já s Pomněnkou jsme si vlezly do Elvenkova domečku, protože mi bylo jasné, že ve stanu neusnu. Bohužel si ale na půdu toho domku také někdo lehl a dělali takový hluk (sice neúmyslně, ale i nejmenší převalení otřáslo celým stavením) že se spát prostě nedalo. Tak jsme se přesunuli do ateliéru. Tam mi Pomněnka dala hrocha, kterého jsem ovšem považoval až do rána za soba (lamu) a pokoušela se mě uspat pohádkou o tom jak Kozk převáděl kozy přes most. Mimochodem, měla bys jí sepsat, byla super. No, po delším snažení a zjištění, že Falkově supr čupr čelovce došly baterky, jsem konečně usnul.

Pokračování příště.

Vyděděná - Devátá kapitola

Do Studánek přijel posel od vladyky, vyřídit třem hobitům pár zpráv. A je to posel, který pořádně zahýbá celou domácností a nejvíc nejmladším z hobitů. A Smíšek začíná dostávat podezření, že se tady něco kuje za jeho zády.

---

Pipin pomalu vzal za mosazný knoflík u dveří, otočil a otevřel. Před ním stála malá postava, zachumlaná od hlavy až k patě v těžkém plášti.

"Kdo tam?" zeptal se Pipin a vzápětí zalapal po dechu. Postava si sundala z hlavy kápi a upřela na Pipina své neuvěřitelně modré oči.

"Můžu dál?" ozval se jemný hlas.

Pipin chvíli vypadal, že dveře okamžitě přibouchne, ale pak beze slova ustoupil do stínů chodby.

Postava se nešťastně usmála, vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Vzápětí se zapotácela, když se jí do náruče vrhla Estella.

"Diamanto!" vyjekla Estella a objala svou nejlepší kamarádku.

"Tohle je Diamanta Bralová, moje nejmilejší přítelkyně. Víš, ta jak jsem si s ní teď tolik psala," jásala Estella a představovala Diamantu Smíškovi, který se pobaveně usmíval.

"Diamanto, tohle je můj… snoubenec," řekla Estella a mrkla na Smíška, "Smělmír Brandorád."

"Těší mě," usmála se Diamanta a podala mu ruku.

"A tohle je…," řekla Estella a otočila Diamantu k Pipinovi.

"My se známe," řekl Pipin tiše.

"Moc dobře," dodala Diamanta a podívala se na něj. Pipin sklopil oči.

Estella zaváhala.

"Mám vám vyřídit nějaké zprávy od vladyky. Byla jsem vyslána jako posel," řekla Diamanta nakonec.

Smíšek s Estellou se po sobě nervozně podívali.

"Tak na to bychom se měli raději posadit," řekl Smíšek nakonec a otevřel dveře do obývacího pokoje.

Smíšek, Estella a Diamanta si sedli kolem stolu. Pipin stál u dveří, opíral se o zárubeň a pozorně je sledoval. Ale odmítl si k nim přisednout.

"Víš, Estello. Chtěla jsem za tebou přijet. Hrozně jsi mi za tu dobu chyběla. Ale Rádovsko je moc daleko. Můj otec by mě samotnou nepustil a nikoho jiného jsem s sebou vzít nemohla. Mí bratři jsou přesvědčeni o tom, že jsi nás všechny zradila a odmítají mě poslouchat, když jim říkám, že to bylo jinak. Moje vesnice se se mnou už pomalu přestává bavit, protože všichni ví, že tě mám ráda."

"Promiň…," začala Estella.

Diamanta se pousmála. "Ale pak za mnou přišel vladyka s tím, že potřebuje posla, který by vám vyřídil jeho vzkaz. Věděl, že s tebou kamarádím a že mě budeš poslouchat spíš než někoho jiného. Souhlasila jsem. Byla to možnost, jak se za tebou podívat."

Pipin s sebou trhl.

"A co nám máš vyřídit?" zeptal se Smíšek a objal Estellu ochranitelsky kolem ramen.

Diamanta se začervenala a podívala se na Pipina. "Víte…," začala váhavě, "… není úplně slušné, aby neprovdaná dívka bydlela v jedné domácnosti se dvěma muži," vyhrkla nakonec a vypadala, že by se nejraději propadla hanbou.

Pipin vytřeštil oči a zalapal po dechu. "Ale vždyť oni dva spolu… já bych přece nikdy… opravdu si o mne tohle myslíš, Diamanto?" zašeptal.

"Tady nezáleží na tom, co si myslím já. Kdyby bylo po mém...," začala dívka, ale dál to nerozvedla.

Pipin prudce zbledl, přešel ke krbu a otočil se zády k nim.

Smíšek zúžil oči.

"A ještě jedna věc. Pán Rádovska poslal vladykovi dopis s tím, jak jsi utekl s Estellou," řekla Diamanta po chvíli a otočila se na Smíška. "Dohodli se, že je nepřípustné, aby tě z nástupnictví vyřadili. Už jenom kvůli tvým zásluhám v té věci daleko na severu, to s tím Frodem Pytlíkem a tak. Prý požíváš přízně samotného Krále Gondoru."

Smíšek se pousmál.

"Ale prý nemáš počítat s tím, že by vás tvůj otec byl ochotný oddat," v Rádovsku měl ale tuto pravomoc jen Rádovský Pán.

"A to je všechno?" zeptal se Smíšek překvapeně. Čekal něco víc.

"Víceméně," přitakala Diamanta.

Všichni tři chvíli seděli v hlubokém zamyšlení.

"To je tak skvělé, že jsi tady. Konečně si můžu popovídat s někým zvenku," zajásala Estella. "Nechtěla bys tady nějaký čas zůstat?"

Pipin zaťal všechny svaly a zkřivil tvář.

"To by bylo skvělé, díky moc!" rozzářila se Diamanta a Pipin zavřel oči.

"Tak pojď, ukážu ti pokoj, kde budeš moct přespat," zářila Estella, popadla ji za loket a táhla ven.

Cestu jim zastoupil Peregrin Bral. Zvysoka na ně shlížel a tvářil se absolutně netečně.

"Proč zrovna ty?" zeptal se nakonec a očima probodával Diamantu. "Můj otec má spoustu jiných lidí, které mohl poslat. Spousta hobitů by udělalo cokoliv, aby se na nás mohla podívat." V tomhle měl docela pravdu. V Kraji se rozkřikly podrobnosti o jejich cestě a jediné štěstí bylo, že Rádovsko bylo tak stranou, že za nimi moc zvědavců nemohlo. "Znám ho. Na Estelle mu vůbec nezáleží. Nedává smysl, že by poslal právě tebe až ze Severní čtvrtky jen proto, aby neranil Estelliny city. A ten jeho vzkaz… mohl poslat dopis. Není to nic zásadního ani tajného. Není to vlastně vůbec nic, co bychom nevěděli nebo neodhadli. Proč tedy? Proč nenapsal? Proč vyslal posla? Proč ty?"

"Ty víš proč," oplatila mu Diamanta pohled, proklouzla pod jeho nataženou paží a vyšla ven.

"A co to tedy mělo být?" zeptal Smíšek po chvíli.

"Co?"

"To poselství. Nedává mi to moc smysl. Co tím vlastně chtěl říct? Proč posílal právě ji?"

"Můj otec chce, abych se vrátil domů," řekl Pipin a bez dalšího slova odešel.

"Díky moc, že jsem tady mohla zůstat. Ale už budu muset odjet. Vladyka čeká na mou zprávu a rodiče by se strachovali," řekla Diamanta s úsměvem a potřásla si rukou se Smíškem.

"Dobrá, ale přijeď zase co nejdřív, bylo skvělé si s tebou popovídat," objala se s ní Estella a s úsměvem jí podávala její kabát.

Tři hobiti stáli v chodbě Studánek a Smíšek s Estellou vyprovázeli Diamantu. Strávila u nich dva dny. Teď už byl čas jet domů. Pipin se jim celé dva dny vyhýbal a většinu času trávil zamčený u sebe v pokoji. Ani teď se nebyl rozloučit. U hobitů se to považovalo za velkou nezdvořilost. Ale Smíšek usoudil, že nemá smysl ho nutit. Vypadal opravdu hodně špatně. Ale, Smíšek při tom pomyšlení zatnul zuby, až Diamantu vyprovodí, donutí svého mladšího bratrance, aby mu konečně řekl, co se stalo. I kdyby ho měl svázat.

"Přijedu, jak to půjde," slíbila Diamanta a vykročila ke dveřím.

"Bude se mi stýskat," zamávala Estella a otevřela jí dveře. Za ty dva dny úplně rozkvetla. Diamanta měla spoustu co vyprávět o tom, co se děje ve zbytku Kraje. A hobiti milují klepy.

"To mě také," usmála se Diamanta a vyšla ven. Nasedla na poníka, kterého jí už předtím Smíšek osedlal a připravil na cestu, ještě naposled jim oběma zamávala a pak tiše mlaskla a pobídla svého poníka do kroku. Za pár minut zajela za zatáčku a zmizela jim z očí.

"Počkej!" uslyšela najednou Diamanta zavolání a otočila se. Přes louku k ní běžel Pipin a mával rukou, aby ho viděla. Diamanta nadzvedla obočí, ale zastavila se.

Pipin odběhl až k ní a ztěžka oddechoval.

"Bylo by neslušné se ani nerozloučit," řekl na vysvětlenou.

"Myslela jsem, že už mě nechceš ani vidět. Ani předtím ses nechoval moc slušně," řekla Diamanta a z hlasu jí odkapával sarkasmus.

Pipin zoufale zavrtěl hlavou. "Tak to není," zašeptal, ale do očí se jí nepodíval. "Jen… je to složité."

"Složitější než předtím? Složitější než říct mi, kam jdeš?" řekla skoro neslyšně.

Pipin s sebou trhl.

"Je mi to líto. Tak hrozně líto…," úpěnlivě prosil a přitom nespustil pohled z jejích rukou, svírajících otěže.

"Ale proč…," začala Diamanta.

Pipin ji ale přerušil.

"Přišel jsem ti říct, že máš vyřídit mému otci, že se domů nevrátím. Alespoň teď ještě ne. A řekni mu, že nemá smysl, aby tě posílal. Já své rozhodnutí nezměním."

Udělal tu chybu, že se jí podíval do očí. Intenzita toho smutného pohledu ho přikovala na místě.

"Přála bych si, aby to bylo jako dřív," řekla Diamanta.

Pipin se odvrátil.

"Pořád tě miluju," řekla tiše.

Pipin na chvíli strnul, ale pak se obrátil a co nejrychleji utekl pryč.

Půl palce čtverečního

Řekly jsme si, že by byla docela sranda napsat Koláč z druhé strany. Jako z pozice toho, kdo ten koláč ukradl. Takže tady to je. Typická hobití romantika na nápěv Anděla.

Ještě byl trochu problém s názvem, původně to bylo centimetr čtvereční, ale pak nám došlo, ža by to bylo úplně špatně, protože hobiti měřili na palce.

---

Půl palce čtverečního

Z otevřeného okénka,

od nory tam za Vodou,

zmizela velká dobrůtka,

nesu ji pro svou milou.

R:

A proto prosím věř mi,

chtěl jsem ti kus dát.

Nechat ho přede dveřmi,

tak se zkus usmát,

nezlob se už, drobek ti zbyl.

Nezlob se už, drobek ti zbyl.

Já procházel se po Kraji,

pozorujíce ptáky,

poslouchal, jak si zpívají,

když tu mi padly zraky

na koláč čerstvě pečený

plný zelených hrušek,

zřel jsem, že nikdo tam není,

tak jsem ho vzal a utek'.

R:

Když na tebe jsem tu čekal

pod oknem do světnice,

já kousíček jsem ochutnal,

pak ještě trochu více.

A tak jsem pozbyl koláče,

jen prázdný pekáč zbyl mi,

moje milá mi tu pláče,

trucuje mezi jilmy.

R:

Vyděděná - Osmá kapitola

Smíšek se rozhodne, že konečně přijde na kloub Pipinovu trápení. A když nepomůže hrubá síla, pomůže si lstí.

A mimochodem, také netuším, jestli hobiti znali šachy, ale nic jiného mě prostě nenapadlo.

Mimochodem, jak to zak po sobě čtu, napadá mě tak pět vysvětlení, co by vlastně Pipovi mohlo být. Dost by mě zajímalo, na co sázíte vy. Pište prosím do komentářu.

---

Už uplynul skoro měsíc od Smíškova a Estellina nastěhování do Dna Pytle. Pro oba to byl snad nejšťastnější čas jejich života. Byli spolu, daleko od pomlouvačných hobitů a všech jiných útrap. Estella znovu navázala písemnou korespondenci se svou kamarádkou Diamantou a konečně byla šťastná. Vypadalo to, že jí alespoň jedna další osoba v Kraji nemá za příšeru. Pipin jim pomáhal vyřizovat většinu obchodních záležitostí a nákupů, kvůli nimž by jinak Estella musela vyjít ven. Ale nevypadal při tom šťastně. Samozřejmě, měl oba moc rád a chtěl jim pomoci, ale každý takový výlet jako by ho uvrhl zpátky do reality. Do reality, ve které být nechtěl. Smíšek po nějaké době pojal podezření, že se Pipin zkrátka vyhýbá všemu, co by mu připomnělo jeho minulý život. Život před Válkou o Prsten. Zásadně se vyhýbal všem svým Bralovským příbuzným a s rodinou se už nestýkal ani písemně. Absolutně se uzavřel do sebe. Za celý měsíc se ani Smíškovi ani Estelle nepodařilo z něj dostat, co mu je. A to je trápilo. Smíšek prostě nemohl přenést přes srdce, že on sám je šťastný, zatímco jeho nejlepší kamarád evidentně trpí.

"Pipine, můžeš mi laskavě říct, co se stalo?" vybuchl Smíšek a chytil Pipina prudce za obě ramena.

Smíšek se právě líbal v hostinském pokoji s Estellou, když dovnitř vstoupil Pipin. Vytřeštil na ně oči, zbledl a beze slova odešel. A Smíšek to už nevydržel. Tomuhle musí přijít na kloub! Nesnesitelně ho štvalo, že mu Pipin odmítá říct, co se děje, ale tváří se přitom pořád tak hrozně tragicky a rozhodl se, že si se svým bratrancem prostě promluví.

"Nesl jsem ti nějaké ty kytky, jak jsi chtěl," odpověděl naprosto bez emocí Pipin a strčil mu pod nos pár usušených bylin, které Smíšek tak zoufale sháněl, pro svou "vědeckou práci", jak to nazýval.

"Nezamlouvej to!" vykřikl Smíšek a tvrdě ho přirazil o stěnu chodby. "Řekni mi, co se děje. Už toho mám dost. Chodíš jak tělo bez duše, pořád tak divně vzdycháš, vyhýbáš se lidem, jsi hrozně smutný a jako… mrtvý. Co se stalo? Mně to snad můžeš říct, ne?"

Pipin odvrátil hlavu. Smíšek s ním trochu zatřásl.

"Nepochopil bys to. Smál by ses mi, říkal bys, že to nic není, že se to spraví. Ale pro mě to něco je!"

"Pochopím to, slibuju," ozval se Smíšek.

"Ne. Tohle je… složité. Musím si to prostě nějak urovnat."

Smíšek zaváhal.

"Pusť mě," řekl Pipin potichu.

Smíšek zavrtěl hlavou. "Určitě se to dá nějak vyřešit. Všechno se dá nějak vyřešit. Prostě mi to řekni."

"Beru to na vědomí. A teď mě pusť," zopakoval Pipin.

Smíšek ho pomalu pustil. "Je mi líto, že mi nevěříš," řekl nakonec.

"Nejsi to ty, komu nevěřím. Nevěřím hlavně sám sobě," odpověděl Pipin, otočil se a odešel.

"Až to zjistí, hrozně se naštve," řekla Estella a přistoupila ke Smíškovi, který právě seděl u stolu a něco zapisoval do jakési tlusté knihy.

Smíšek knihu s klapnutím zavřel a pero postavil do kalamáře s inkoustem.

"Myslel jsem, že to jsme už vyřešili. Že to je jediná možnost."

Estella se ošila. "Vím, že je. Ale vůbec se mi to nelíbí."

"To mě taky ne," pokrčil rameny Smíšek.

"A vůbec, jsi si jistý, že to bude fungovat?"

"Snad. S trochou štěstí si zítra nebude pamatovat, že se něco takového stalo."

"A když ano?"

Smíšek sklopil hlavu. "Pak bych se vůbec nedivil, kdyby nás odtud vyhodil."

Estella přikývla. "Když to uděláš, zradíš jeho důvěru. Jestli to odhalí, bude tě nenávidět."

Smíšek se zoufale rozkřikl. "Ale co jiného mohu dělat? Nemůžu se už dívat na to, jak se trápí! Musím mu pomoci. A především musím zjistit, co mu je, když on sám to říct odmítá."

Estella si mu sedla na klín a zabořila obličej do jeho ramene.

"Vždyť já vím. Je to jediná možnost."

"Bohužel," řekl Smíšek a hluboce si povzdechl.

Smíšek byl červený hanbou s vědomím, že právě zrazuje svého nejlepšího kamaráda, když zaklepal na dveře Pipinova pokoje.

"Ano?"

"Nazdar Pipe," řekl Smíšek a snažil se, aby to znělo bodře. "Nechceš si se mnou něco zahrát? Nějakou hru? Třeba šachy?"

Pipin ležel na posteli a četl si. Zvědavě se na Smíška, stojícího ve dveřích, podíval.

"Jsem teď nějak unavený…," začal.

"Pipine, no tááák," protáhl Smíšek, "prosím. Estella píše nějaké dopisy a odmítá se od toho zvednout. A už dlouho jsme spolu nic nehráli. No tak, pojď!"

Pipin chvíli váhal, ale pak knížku zaklapl, položil ji na noční stolek a vstal.

"Ale jenom jednu hru!"

"Nechceš pivo?" zeptal se Smíšek a přistrčil Pipinovi pod nos pintu.

"Ani ne," odsekl jeho bratranec a zaujatě zíral na hrací plán. Hra právě započala a pro něj se už od začátku situace nevyvíjela právě příznivě. Nikdy nebyl v šachu moc dobrý. Rozhodně ne proti Smíškovi.

"Hele, Pipine, zkus se trochu uvolnit. Hrajeme hru. Trochu piva ti udělá jen dobře," přemlouval ho Smíšek a cítil se jako největší zrádce pod sluncem. Jeho plán byl prostý. Chtěl zkrátka Pipina opít a pak z něj vymámit všechno, co chtěl vědět. Pipin samozřejmě nic netušil. Nikdy by nepředpokládal, že Smíšek udělá něco tak zoufalého.

Pipin po dlouhém váhání nakonec přikývl. "Tak jo, ale jen trochu."

Smíšek se falešně usmál a nalil mu plný pohár zlatého piva. Sám si nalil také, ale jen trochu.

"Na zdraví!" řekl bodře a chtěl si s Pipinem přiťuknout, když se náhle ozvalo cinknutí domovního zvonku a zabušení na dveře.

Pipin korbel opatrně postavil a podíval se na Smíška.

"Kdo to může být?"

Smíšek pokrčil rameny. "Běž otevřít. Dojdu pro Estellu a budeme čekat tady. Kdyby to byl někdo z její rodiny."

Pipin přikývl.

Hobití lidovky

Bylo na čase také sehnat nějaké písničky z úplného venkova. Proto jsme se vrhly do upravování lidových písní. Jsou krátké, a tak to šlo celkem snadno. Abyste se necítili nijak ochuzeni, tak vám je všechny přinášíme takhle v jednom článku.

---

Ještě pro natvrdlé - Kulatý Prstýnek je na Travička zelená, Prší, prší kupodivu na prší, prší. Já jsem z Bílé Studně je verze na Já jsem z Kutné Hory a poslední, Já mám kozy, bílý kozy je samozřejmě variace na vrané koně.

Kulatý Prstýnek

R:

Kulatý Prstýnek, to je moje potěšení,

kulatý Prstýnek, to je jen můj milášek.

Když si smyslím, tak hned zmizím.

Když si smyslím, oko vidím.

R:

Když na podzim listí padá,

milášek mi spáti nedá.

R:

Já si s sebou vezmu Sama,

do Mordoru půjdem zrána.

R:

Zničíme ho v temné hoře,

v zemi, kde to Sauron voře.

R:

Prší, prší

Prší, prší, jen se leje,

Aragorn se z hradeb směje.

Směje se na armádu, nepustí ji do hradu,

směje se na armádu, nepustí ji do hradu.

Skurut-hai však zakřičeli,

v stoce bombu nastražili.

Aragorne, dál se směj, na porážku nekoukej.

Aragorne, dál se směj, na porážku nekoukej.

Já jsem z Bílé Studně

Já jsem z Bílé Studně, z Bílé Studně, sedlákovo syn.

Já jsem z Bílé Studně, z Bílé Studně, sedlákovo syn.

Já mám v Bralsku dvě nory,

až je zdědím, budou mý.

Já jsem z Bílé Studně, z Bílé Studně, sedlákovo syn.

Já mám kozy, bílý kozy

R:

Já mám kozy, bílý kozy, to jsou kozy mý.

Já mám kozy, bílý kozy, to jsou kozy mý.

Když já jim dám povel "pleť",

rybích copů mám hned pět.

R:

Když už mají směny dvě,

slyším pořád mé, mé, mé.

R:

Vyděděná - Sedmá kapitola

Smíšek s Estellou odejde z domova a rozhodnou se, že půjdou bydlet k Pipovi do Studánek. Ten je sice vřele uvítá, ale je na něm vidět, že o společnost zrovna dvakrát nestojí.

A protože sezde vyskytl dotaz ohledně Studánek, asi bych to měla trochu osvětlit. Takže, v původní verzi této povídky se zde Pipin vůbec neměl vyskytnout. Nebylo ho potřeba. No, ale pak jsem při beta-readingu konce Návratu krále narazila na větu "Smíšek a Pipin žili nějaký čas ve Studánkách a mezi Rádovskem a Dnem Pytle vládl čilý ruch." To mi dost zkomplikovalo plány. Takže Smíšek s Pipinem spolu zřejmě žili ve Studánkách. Ale proč proboha? Smíšek má Brandov a Estellu a Pipin Velké Pelouchy a Bílou studni. S tím Smíškem by to ještě šlo. Prostě se na něj rodiče naštvali, že u sebe doma má Estellu a řekli mu, že buď ona nebo oni. Takže Smíšek by s Estellou odešel do Studánek. Je to v Rádovsku, daleko od lidí, dokonalé místo. Ale co s tím Pipem? U nich dvou pro něj prostě místo není. Takže jsem vyprovozovala, co jsem vyprovozovala a Pipovi dala příšerně nepravděpodobnou zápletku, která by ho donutila odejít z domova a bydlet ve Studánkách. A o jakou zápletku jde se dozvíte v příštích kapitolách :-)

---

"Nemusel jsi to dělat. Já… jsem vyděděnec. Mají pravdu. Není pro mě žádná láska, žádný domov. Vrať se. Vrať se, najdi si nějakou pěknou ženu a žij šťastně. Se mnou tě štěstí nečeká," chytila Estella Smíška za ruku a otočila ho k sobě.

Stáli před stájemi Brandova.

"Řekl jsem, že s tebou půjdu kamkoliv. A to také udělám. Pro mě není štěstí bez tebe," řekl Smíšek prostě a lehce jí políbil.

"Teď musíme spěchat. Otec vypadal doopravdy hodně rozzlobeně. Musíme co nejrychleji odjet."

"Ale kam? Kam můžeme jít? Všichni o mě vědí…," začala chabě protestovat Estella a podržela Smíškovi dveře od stájí, aby mohl projít.

"Půjdeme do Studánek. Víš kde to je, ne? Vyprávěl jsem ti o nich. Frodo ten dům koupil těsně před tím, než spolu s námi odešel z Kraje. Teď tam bydlí Pipin. Frodo mi psal, že si od něj vyškemral klíče a rozhodl se žít tam, místo v Bralsku. A jsem si jistý, že nás tam můj bratranec nechá bydlet. A navíc, Studánky jsou dost daleko od všech pomlouvačných hobitů tady v Kraji. Na severním okraji Rádovska, blízko Starého hvozdu. Nikdo tam moc nechodí a lidí tam žije jen pomálu. Tam budeme v bezpečí."

Estella jen pokrčila rameny a přijala jeho ruku, když jí pomáhal nasednout na poníka.

Sice bylo už docela pozdě, ale z kulatých oken Studánek se linulo přívětivé světlo. Smíšek sklouzl z poníka dolů, pomohl sesednout Estelle a oba poníky odvedl do blízké stáje. Estella mezitím čekala venku.

Měsíc jasně zářil a osvětloval vchodové dveře. Kromě jeho svitu však byla tma. Estella, ač by si to nikdy nepřiznala, trochu nadskočila, když jí náhle zezadu Smíšek položil ruku na rameno.

"Lekla ses?" zašeptal jí spiklenecky do ucha.

"No jasně. Ty totiž vypadáš tak strašně, že vždycky málem dostanu infarkt, když se mám na tebe podívat," odsekla Estella.

Smíšek se potichu zasmál a zaklepal na dveře.

Nic se nedělo.

Smíšek zaťukal podruhé a trochu hlasitěji.

Dveře se pomalu otevřely. "Smíšku, co tady děláš? Říkal jsi, že musíš do Brandova, ne? Nebo jsi tu něco zapomněl?" ozval se čísi hlas a Smíšek uviděl siluetu svého mladšího bratrance.

"Ahoj Pipine, prosím, pustíš nás na chvíli dovnitř, potřebujeme se tě na něco zeptat," vyhrkl Smíšek rychle. Cítil, jak se Estella začíná třást zimou.

Pipin překvapeně zamrkal a snažil se v náhlém přívalu slov nějak zorientovat. Nakonec ustoupil ze dveří a pokynul jim, aby vešli.

Estella postřehla, že vypadá špatně. Byl pohublý, měl lehce uštvaný výraz a temné kruhy pod očima.

"Dobrý den, já jsem Estella. Estella… Bulvová," řekla Estella, když procházela kolem Pipina a nabídla mu ruku.

Pipin se na ní lehce usmál a potřásl si s ní. "Peregrin Bral. Potěšení na mé straně. Smíšek mi o tobě tolik vyprávěl."

Smíšek lehce zrudl a honem zamířil do obývacího pokoje ke krbu.

"Chcete čaj? Nebo něco jiného?" zeptal se Pipin po chvíli.

Smíšek s Estellou seděli vedle sebe u stolu a plaše se na něj usmívali.

"Čaj, jestli nebude vadit," řekl nakonec Smíšek.

Pipin jen pokrčil rameny a postavil konvici s vodou nad oheň.

"Tak," řekl, když se kolem nich prosmýkl zpátky ke stolu a sedl si naproti nim, "teď byste mi možná konečně mohli říct, co tady proboha děláte takhle pozdě a jak vám mohu pomoci."

Smíšek pokrčil rameny. "Víš, co jsem ti dneska odpoledne říkal?"

"Že Estella teď bydlí u tebe a že na ni tvoji rodiče ještě nepřišli? Nebo že se ji chceš vyznat z lásky, ale nevíš jak na to?" zeptal se bezelstně a v koutku mu zacukalo, když viděl, jak Smíšek zblednul a omluvně na Estellu mrkl.

"A přede mnou vystupoval jako dokonalý znalec žen…" rýpla si Estella a podepřela si bradu rukama.

Pipin se ušklíbl. Načež si od Smíška vysloužil pod stolem pořádný kopanec.

"To první," prohlásil Smíšek upjatě a říkal si, že možná není tak úplně dobrý nápad Pipina provokovat, když po něm potřebuje, aby je u sebe nechal.

"Už na to přišli," dodal a jednou rukou Estellu objal kolem pasu. "Zuřili, bylo to doopravdy hodně zlé. Odešli jsme."

"Vyhodili vás?" zeptal se Pipin zvědavě.

"Mě. Smíšek ale řekl, že půjde se mnou a…," vysvětlovala Estella.

"Zkrátka a dobře nemáme kde bydlet," dokončil Smíšek.

"Chcete žít tady? Se mnou?" zeptal se Pipin zkrátka.

Oba přikývli.

Pipin se usmál. Ale bylo vidět, že jeho úsměv je trochu nucený. "Tak vítejte doma," rozpřáhl ruce a vstal, aby zalil čaj.

"Nevypadal úplně šťastně," řekla Estella starostlivě asi o dvě hodiny později. Seděli v pokoji, který jim Pipin dal, a povídali si.

"Takový je teď pořád. Chvíli vypadá v pořádku, směje se, žertuje… a pak jakoby z něj spadla nějaká maska a on se znovu vrátí ke smutku. Ale myslím, že byl tady sám zavřený už moc dlouho. Společnost mu pomůže."

"A nevadí mu, že jsem tady?" zeptala se Estella znovu a vyjádřila tak svou největší starost.

"Ne, proč by mělo? Ví, že jsi za… to nemohla. To jeho záhadné trápení s tebou vůbec nesouvisí. Věř mi. Znám ho."

Estella jen přikývla a objala ho.