14/02/2015

Prvosenka

Copak je dnes za datum? Správně, 14. únor. Což znamená Den svatého Valentýna. A protože nám je jasné, že to zřejmě nikdo z ctěné blogové společnosti slavit nebude, rozhodli jsme se jít proti davu. A jak toto datum oslavit? No přece povídkou!
Tahle povídka je už docela stará a vznikla... netuším proč. Fakt nevím. Většina mých povídek je psána s jasným záměrem. Chci jí něco říct nebo prostě ukázat nějaký netradiční způsob psaní. Ale co mě inspirovalo k tomu napsat toto, vážně netuším. Delfi to nečetla, protože bych se jí pak nemohla podívat do očí.
Snad se bude alespoň trochu líbit nebo minimálně pobaví.
A téma? Na to snad přijdete sami...


Prvosenka

Pipin proklínal okamžik, kdy přistoupil na tu hloupou sázku. Samozřejmě, že to neměl dělat. Neměl se vsázet o to, kdo ukradne sedláku Červíkovi nepozorovaně víc mrkve se Smíškem. Jednak dobře věděl, že je jeho starší bratranec mnohem šikovnější a má daleko větší praxi a jednak tušil, že cena za to, když prohraje, bude strašná. Smíšek si jeho porážku určitě bude chtít pořádně užít. Ale na druhou stranu, když je vám sedmnáct a váš milovaný starší bratranec se na vás pohrdavě ušklíbne, jako kdyby vám bylo pět, a posměšně ucedí "To ty nikdy nedokážeš," prostě nemůžete sázku odmítnout. A také trest byl velice zajímavý. Vymyslel ho, samozřejmě, Smíšek. Ten, kdo tuto sázku prohraje, se musí na jeden den převléknout za dívku, jít do hospody u Zeleného draka a celý večer tam být, aniž by se vyhýbal společnosti. Pipina by hrozně zajímalo, jak vypadá Smíšek převlečený za holku. Příležitost vidět Smíška rudého studem, narvaného v dlouhých, růžových šatech a s velkou mašličkou ve vlasech se nevyskytne dvakrát. A i to byl důvod, proč nakonec Smíškovi na návrh sázky kývnul.

Nejdříve to vypadalo dobře. Smíšek šel první. Pipin neklidně poposedával pod stromem, kde se většinou scházeli, a modlil se, aby ho sedlák Smíška načapal a všechnu mrkev mu sebral. Smíšek se dlouho neobjevoval, takže v Pipinovi rostla naděje jak mýdlová bublina. Ale stejně tak rychle i praskla, když se Smíšek za zákrutem lesa vynořil, nesl plnou náruč mrkve a ležérně se usmíval. V Pipinovi rázem zatrnulo, ale nedal na sobě nic zdát a odhodlaně se pustil k Červíkovu poli. Až příliš, příliš pozdě si uvědomil, jakou strašlivou chybu udělal, když nechal jít Smíška prvního. Smíšek totiž Červíkovi mrkev ukradl zřejmě nepozorovaně, ale sedlák si, zatímco už byl Smíšek pryč, určitě musel všimnout, že půl záhonu mrkve zmizelo. A to nenechá jen tak, bude tam hlídat a hledat zloděje. Pipin se roztřásl. Ale věděl, že to nesmí vzdát. Pokud by to teď vzdal, už nikdy by se Smíškovi nemohl podívat do očí. Po době, která se mu zdála až děsivě krátká, došel až k díře v živém plotu, kudy se Smíškem k sedláku Červíkovi lezli. Zhluboka se nadechl a prolezl otvorem. Pole s mrkví bylo kus napravo od něj a Pipin vydechl úlevou, když viděl, že ho nikdo nehlídá a Červíkovi psi také nejsou v dohledu. Lehl si na břicho a plazil se směrem k záhonu. Opatrně se doplazil až na kraj, sundal si košili a začal vytrhávat červené karotky a dávat je do ní. Pořád ale pro jistotu ležel na břiše, aby nebyl moc vidět. Když mu tedy najednou něco stouplo na záda, dostal málem infarkt. Zběsile se otočil a uviděl za sebou Červíkova syna Bulga, který se na něj vědoucně mračil a nohou ho tiskl k zemi.

"Zloději! Sebral jsi nám čtvrt úrody mrkve!" zasyčel nenávistně a bolestivě ho zvedl za vlasy.

"Ne, to jsem nebyl…" zasípěl Pipin. "Pusťte mě!"

"Lháři. Dám ti pořádně za vyučenou, aby tě už příště nenapadlo nám tady krást," dodal Bulgo a zatvářil se výhružně

Pipin se smekl jako had a zuřivě vykopl. Bulgo mu přeletěl přes hlavu a bolestivě dopadl na záda na zem. Pipin nečekal ani vteřinu, zvedl se na nohy a pádil pryč, než k němu doběhne Vlk, který se právě objevil v nedalekém políčku s brokolicí.

Sázku Pipin prohrál na celé čáře. Mrkev nedonesl žádnou a ještě přišel o novou košili.


Také to byl důvod, proč jste příštího dne večer mohli vidět Peregrina Brala, stojícího v zelených Barvínčiných šatech a vkusnou sponkou ve vlasech před hospodou u Zeleného draka a ze všech sil proklínajícího Smíška, který už byl uvnitř, netrpělivě ho vyhlížel a už předem se svíjel smíchy. Zato Pipinovi bylo všelijak, jen ne do smíchu. Jeho noční můra začala už dopoledne, když musel jít, červený až za ušima, do Barvínčina pokoje a zeptat se jí, jestli by mu nepůjčila nějaké své šaty. Když se ho šokovaná Barvínka zeptala, na co je potřebuje, nezbylo mu nic jiného, než koktavě vypovědět svou sázku a prohru. Nijak mu nepomohlo, že se Barvínka smála tak, že málem spadla ze židle. Když se uklidnila, přešla ke skříni a po krátkém přemýšlení z ní vytáhla příjemně zelené šaty s jednoduchým výstřihem. Pipin si je od ní beze slova převzal a než ho propustila, stačila mu ještě Barvínka přidat zelenou sponku a pár "dobrých rad". Nakonec se s ním rozloučila s významným úsměvem a ujištěním, že si dnes večer určitě zajde k Zelenému drakovi. Ještě horší pak ale bylo samotné ustrojování se do šatů. Pipin odmítal jít v šatech k hospodě, takže si je vzal s sebou, že se převlékne za hospodou v nějakém křoví. Až pozdě ale zjistil, že si měl od Barvínky vyžádat i podrobný návod, kudy a jak se do nich leze nebo kde vlastně mají ty šaty dvířka. Potom, co několikrát nedůvěřivě přepočítal počet rukávů a počet svých rukou, třikrát si je oblékl naruby a jednou dokonce vzhůru nohama, se mu do nich podařilo nějak se nasoukat a tak jen zbývalo něco si udělat s vlasy. Jeho jediné štěstí bylo, že je měl delší, než normální hobiti, takže se sponkou nevypadal zas tak špatně. Opatrně vylezl ze křoví, aby Barvínce šaty neroztrhl a přešel před hospodu. Teď zhluboka oddechoval a sbíral odvahu.

"Ahoj, tebe neznám, ty ses sem přistěhovala z Východní Čtvrtky?" ozval se za ním hlas a do zorného pole mu vstoupil Cvali Bulva.

Pipin měl dojem, že se hanbou snad propadne, když na něj Cvali vytřeštil oči a začal se smát.

"Co.To.Má.Znamenat?" vyrážel ze sebe mezi záchvaty smíchu.

"Sázka," odsekl Pipin a vešel do dveří. Musel Cvalimu prchnout, než na něm začne vyzvídat.

Okamžitě ho ovanul obvyklý hospodský odér - Starý Toby a dobré pivo a Pipin se snažil, tak nenápadně jak jen to půjde, přesunout k volnému stolu co možná nejdál od Smíška a Barvínky, kteří seděli spolu hned u dveří a potutelně se uculovali. Ale nedošlo mu, že ho Smíšek v žádném případě nenechá proklouznout. Okázale vstal, odsunul volnou židli a přešel k Pipinovi.

"Och krásná dámo, posadíte se k nám?" zvolal a chytil se za srdce.

Pipin zrudnul a chtěl Smíškovi, který se tvářil, jako kdyby najednou přišel elf ověšený rolničkami a oznámil mu, že se konají druhé vánoce, vyklouznout a usadit se do opačného rohu, aby byl co nejmíň nápadný.

Ale v tu chvíli si uvědomil, že na něj zírá už celá hospoda a tak jen, červený až za ušima, klesnul na nabízenou židli a pokusil se splynout se zdí.

"Dáš si šťávu?" zeptal se ho po chvíli Smíšek a přistrčil mu svůj pohár. "Nebo si chceš jít raději zatancovat, o krásná dívko?" dodal po chvíli, otřásaje se smíchy.

Pipin se ho pokusil pod stolem kopnout, ale trefil Barvínku, které vhrkly slzy do očí. Její mladší bratr strnul. Zachytil Barvínčin vražedný pohled a bylo mu jasné, že jestli něco neudělá, jeho milá sestřička se mu velice rázně pomstí.

"Tak si tedy zatancujeme," vyhrkl rychle, zvedl se, chytil Smíška za ruku a odtáhl ho pryč. Začali tancovat. Netancovali však dlouho. Cvali se zřejmě činil, takže Pipin po pár minutách tancování s vysmátým Smíškem ucítil, jak mu někdo poklepal na rameno. Byl to Folko Bulík, Cvaliho nejlepší kamarád. Poťouchle se usmíval, když se před Pipinem naoko uklonil.

"Mohu si na chvíli zatancovat s vaší krásnou partnerkou?" zeptal se přehnaně nahlas Smíška.

Pipin se pokusil zmizet, ale zarazil ho Folko, který ho hbitě chytil za rukáv a přitáhl si ho do náruče.

"Ale samozřejmě," divadelně smekl Smíšek a pokusil se Pipinovi políbit ruku. Pipin se mu ale snažil vyrazit zuby tak vehementně, že to raději vzdal a šel vyzvat k tanci Barvínku, která se u jejich stolu svíjela smíchy.

"Je to sázka, jasné?!" výhružně zasyčel Pipin do ucha Folkovi.

Folko ironicky přikývl a vysloužil si za to od Pipina šlápnutí na nohu, i když těžko říct, jestli to bylo úmyslné. Pipin tancování nezvládal ani normálně, natož v šatech.

Když ho konečně Folko propustil, měl Pipin pocit, že se raději propadne do země, než aby šel znovu tancovat. Už tak bylo dost špatné, že na něj celý lokál posměšně zíral, ale teď se k tomu ještě přidalo pokřikování některých škodolibějších hobitů, hodnocení jeho šatů, tanečního umění a sponky a hlasité vyjádření výroků, že takhle mu to rozhodně sluší víc a že to vypadá, že Barvínce přibyla další sestra.

Pipin se zhrouceně sesul na židli a lokl si jahodové šťávy, kterou mu Smíšek přistrčil. Pipin cítil, že musí prchnout. Že tady už nevydrží ani minutu. Počkal, až půjdou Smíšek i Barvínka znovu tancovat, zvedl se a nenápadně přešel do liduprázdné chodby mezi samotným sálem a kuchyní. Potřeboval si chvilku odpočinout. Doufal, že se stihne vrátit ke stolu dřív, než Smíšek přijde na to, že odešel. Přeci jen, jedna z podmínek sázky byla, že se nebude vyhýbat společnosti. Opřel se o zeď a vzápětí vyjekl, když ucítil, jak ho někdo chytil za ruku.

"Te…tebe sem tu eště neviděl, tysssi zdej..zdej..zdejší?" vypoulil na něj oči… Frodo a nejistě se usmál.

Pipin vytřeštil oči. Frodo stál kousek od něj, mírně se potácel a zoufale na něj opíral pohled. Bylo vidět, že je úplně opilý a na nohou se drží jen čirou náhodou. Mluvil nesouvisle, a když se k Pipinovi naklonil, Pipin mohl cítit jeho dech, intenzivně páchnoucí po pivu.

"Ehm.. Frodo…" zakoktal se Pipin a pokusil se vyvléknout ruku z jeho sevření. Ale Frodo ho obejmul kolem pasu a přitlačil ho ke zdi.

"Ty ssi ta nejks…nekrsně…nejkásnější hob…hobitka cossem kdy viděl," oznámil mu Frodo a vážně se mu pokusil zadívat do očí. Ale jak byl opilý, jen nejasně mžoural někam dva centimetry za jeho levé rameno.

"Frodo, no tak, to jsem já, Peregrin Bral. Tvůj bratranec. Pipin!" vyjekl Pip a pokusil se Froda ze sebe odtlačit. Ale Frodo se ho držel jako klíště.

Frodo mu pomalu položil ruce na ramena. "Já myslim.. myslim že tě miluju," oznámil svému, nešťastně se tvářícímu bratranci.

Pipin na něj vytřeštil oči. "Frodo! No tak, to jsem já, Pipin! Já nejsem hobitka!" zavolal zoufale a popleskal Froda, který se na něj blaženě opilecky usmíval, po tváři.

Frodo mu ruku okamžitě začal líbat.

"Mijul…mujil…miluju tě. Vez… vezmeš si mě?" zeptal se Frodo mezi polibky.

"Frodo! Nech mě!" začal Pipin panikařit, když mu Frodo pevně sevřel paži a pomalu se po ní s polibky postupoval nahoru. Už byl skoro u lokte a bylo vidět, že má občas problém se trefit.

"Dám ti coko…cokoliv si budeš přšát!" vemlouval se Frodo a evidentně ignoroval Pipinovy zoufalé pokusy o osvobození.

"Pomoc! No tak, pomozte mi někdo!" zaječel Pipin a divoce se rozhlédl kolem. Jeho bratrance byl na něj, i v opilosti, moc silný a Pipin se nedokázal vysvobodit sám, ani Froda přesvědčit, že opravdu není dívka jeho snů.

"Já tě miliju!" oznámil Frodo vážně a plnou vahou ho přimáčkl ke zdi.

Pipin otevřel pusu k zoufalému protestu, ale Frodo ho umlčel vášnivým polibkem.

Pipin zpanikařil a zoufale se zazmítal. Frodo ho na chvíli pustil, ale okamžitě se na něj vrhl zpátky a pokusil se ho znovu políbit. Ale netrefil se a narazil hlavou do zdi.

Pipin otočil hlavu a uviděl na konci chodby Smíška, který nakukoval do chodby a teď je zaraženě pozoroval.

"Pomoz mi!" vykřikl zoufale a pokusil se odrazit Froda, který se na něj s toužebným úsměvem vrhl a znovu ho políbil.

Smíšek se rozeběhl svému bratranci na pomoc. Chtěl od něj Froda prostě odtrhnout a odvést ho pryč, aby se trochu vzpamatoval. Ale pak dostal lepší nápad. Usmál se sám pro sebe a tvrdě Froda chytil za rameno.

"Hej! Co to děláš?" vykřikl a zamračil se na něj. "Nech Prvosenku okamžitě na pokoji! Chodí se mnou."

"Jjjá jen…" zakoktal Frodo.

"Okamžitě ji nech! Tak pojď, Prvosenko," dodal nahlas, obejmul Pipina, příliš šokovaného, než aby se zmohl na slovo, kolem pasu, přitulil se k němu, a pomalu ho odvedl do lokálu.

"Prvosenka?!" Zmohl se Pipin na slovo. "Nemohlo tě napadnout něco lepšího?"

Smíšek se jen ušklíbl. "Tak promiň, také jsem mu tě mohl nechat…"

Pipin se na něj kysele ušklíbl a znovu si sedl na židli vedle Barvínky, která se na něj zvědavě podívala.

"Co se stalo?" zeptala se při pohledu na Pipinovy rozcuchané vlasy a naprosto zoufalý výraz.

"To raději ani nechtěj vědět," odpověděl jí zničeně Pipin a pořádně si lokl ze svého pohárku.

Nakonec ho z noční můry vysvobodil Smíšek, když mu asi za půl hodiny oznámil, že považuje trest za splněný a on, Pipin, konečně může odejít. Pipin vyklopýtal ven tak rychle, že se zapomněl ve křoví převléknout zpátky a šaty si tedy sundal až doma.


Ten večer pořádně zahýbal celým Krajem. Pipinovi trvalo asi dva týdny, než byl ochotný Smíškovi odpustit a Barvínce přibližně stejnou dobu, než byla ochotná Pipina oslovovat jinak než "Prvosenko". V hospodě u Zeleného draka se dobrý měsíc nemluvilo o ničem jiném, než o Pipinovi v holčičích šatech, ale pak se i na to zapomnělo a Pipin se tam zase mohl beze studu objevit. Jediný, kdo na to nikdy nezapomněl, byl Frodo. Ještě po mnoho let při třetí pintě piva s rozzářenýma, i když poněkud skelnýma očima, každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, vyprávěl o krásné Prvosence, kterou tady v téhle hospodě před lety potkal a která se do něj určitě zamilovala, i když už chlapce měla, a která se po pár polibcích vytratila a nikdy ji už nenašel. Nikdo neměl to srdce mu říct pravdu. A Prvosenka zatím seděl u stolu vedle něj, červenal se až za ušima a vrhal vražedné pohledy na Smíška, který se svíjel smíchy.




P: A tady moje soukromá představa, jak by Prvosenka vypadala...

11/02/2015

Rodokmeny

Hobití rodokmeny, to je kapitola sama o sobě. Jeden celý večer jsem strávila tím, že jsem se snažila ty čtyři rodokmeny, co jsou v Dodatcích, spojit do jednoho. No, povedlo se mi to a dokonce jsem překecala Polly, aby to překreslila. Jsou tam nejdůležitější osobnosti všech tří hlavních rodin (Bralové, Brandorádi a Pytlíci). Přiženění a přivdaní hobiti tam nejsou, protože pak by to bylo příšerně, ale neuvěřitelně složité. I takhle to je něco. Příbuzenské svazky si už můžete odvodit sami. Já k tomu dodám pár věcí, které jsem u toho zjistila a které jsou nesmírně zajímavé.




Vypadá to, že Křepelkové nebyli příbuzní s Braly, s Brandorády a dokonce ani s Pytlíky. Proč to tak je se můžeme jen dohadovat. Samozřejmě se nabízí odpověď, že prostě byli tak chudí (rozhodně chudší než oni) a na společenském žebříčku tak nízko, že to bylo nepřípustné. Ale to je hloupost. Hobiti na společenský žebříček nehráli a starý Kmotr byl v celém Hobitíně velice vážená osoba. Jediné, co mě napadá je, že Křepelků prostě bylo relativně málo a žili jen v Hobitíně. S Pytlíky se tedy sice do styku dostávali, ale to zřejmě v podstatě jen s Bilbem a Frodem, kteří si, jak známo, nikoho nevzali. Bralové prostě byli příliš daleko a Brandorádi byli jednak daleko a jednak byli divní. Z toho ale vyplívá, že Faramir Bral a jeho manželka Zlatovláska Křepelková nebyli vůbec příbuzní, což je v Kraji asi tak běžné jako pád meteoritu.

Další, na co se zaměřím je příbuznost Smíška Brandoráda a Estelly Bulvové. Oni jsou totiž příbuzní tak komplexně a dokonale, že jejich děti musí být navzájem prarodiče, bratranci a ještě prastrýčkové přes koleno. Obecně se ale jméno Bulvů v rodokmenech Bralů a Brandorádů vyskytuje velice často. Jednak protože bydleli ve Východní čtvrtce, tedy blízko Rádovska, ale asi také proto, že byli spolu s Bulíky jedni z nejbohatších hobitích rodin v Kraji. O jejich významnosti napovídá i to, že měli "dlouhá jména" (tedy ne klasický Bungo). A byli jedna z mála plavínských rodin (ještě Bralové a z části Brandorádové a Bulíci). Jo, kdybyste to náhodou někdo nevěděl, Estella je Cvaliho sestra.

A ještě se vrátím k Samovi a Růže. Víte, že její praděda a sestra jeho prababičky byli manželé? Přičemž sestra prababičky ze Samovy strany se jmenovala Růžena a Růžin praděda Chalúpka? No, už jo. Ale víte, že Samovo sestra Mochnička si vzala Růži bratra Tolmana? Taky těžce příbuzní…

U Sama a obecně u Křepelků mi nesedí jedna věc. Jak to, že Samvěd? Proč "dlouhé jméno"? Křepelkové nebyli nijak zvlášť bohatí, určitě nebyli plavíni, nebyli příbuzní ani s Braly, ani s Brandorády, ale přitom mají dlouhá jména jako Samvěd a Peckloslav… Osobně to považuji za Tolkienovu mýlku, ale třeba to má nějaké poetičtější vysvětlení.

Další zajímavá věc je Frodova "společnost". Na začátku Společenstva je napsané, že Frodo se přátelil zejména s Peregrinem Bralem, Smělmírem Brandorádem, Cvalimírem Bulvou a Folkem Bulíkem. To byla tedy ohromně vybraná společnost. Dědici čtyř nejbohatších rodin v Kraji a všechno plavíni. Frodo si tedy uměl vybrat.

Na tuhle předposlední zajímavost mě přivedla Aredhel. Jak je to vlastně s hobitím matriarchátem? Zajímavé je, že rodinám hobitů zřejmě prapůvodně vládly ženy. Nebo alespoň zastupovaly muže. Lalia Bralová je jasně popsaná jako "matriarcha rodiny". Vypadá to, že její syn sice byl velkým Bralem oficiálně hned po smrti svého otce, ale doopravdy, se vším všudy byl uveden do úřadu až po Laliině smrti. A navíc, pamatujete si na Gluma a na jeho minulost? Jak líčí svůj život u Anduiny, kde jeho rodu vládla velká Bába? Zřejmě také matriarcha rodu. Takže je možné, že hobitům prostě dříve vládly ženy, nebo alespoň rozhodně měly mnohem významnější postavení, než je u Tolkiena běžné.

Diamanta. Velice zajímavá osůbka. V knize je uváděna jako Diamanta z Dlouhé Stráně, ale ve skutečnosti by se měla jmenovat Diamanta Bralová, protože pocházela z rodu severních Bralů, od Bučivoje Brala, kteří sídlili v Severní čtvrtce, zejména tedy ve vesničce jménem Dlouhá Stráň.

Perlička ke konci. Všimli jste si někdy toho paradoxu, co se Smíškových a Pipinových rodičů týče? Saramír Brandorád, z Rádovska a tedy z východu, si vzal sestru Palladina Brala ze západní čtvrtky. A Palladin ze západu si vzal Rosanu Stránskou, což je statovské jméno. A statové byli z východní čtvrtky, povětšinou z Rádovska :-) Super, co?
A poslední věc. Také jste nabyli dojmu (stejně jako já), že Diamanta z Dlouhé Stráně a Rosana Stránská (Pipova matka) musí být z jedné rodiny? Omyl. Rosana je Stránská zkrátka proto, že pochází z rodiny Stránských.

09/02/2015

Otrok Prstenu - Rukojmí

Lidé a elfové sice vyhráli bitvu, ale ne válku. Válka se totiž nepozorovaně přesunula jinam. A Minas Tirith volá o pomoc. Splní Theoden své slovo a vytáhne? Ale i kdyby se Rohiové rozhodli bojovat, rozhodně nemají dost času. Útok na Bílé město přijde brzy. A Rohirové nemohou tak rychle překonat vzdálenost mezi Rohanem a Gondorem...
A ostatní? Pipinovi se podaří uniknout. Podruhé. Ale tentokrát za mnohem drastičtějších okolností. Kdyby totiž nebylo Gimliho, možná že by svého drahého bratrance musel zabít...


(Autorem obrázku je Jeremiáš)



Kapitola desátá - Rukojmí

Kolem stolu ve Zlaté síni zasedlo shromáždění velitelů lidí a elfů, aby jednali o tom, co podniknou dál. Bitvu vyhráli. Ale se strašlivými ztrátami. Slyšeli nářek žen a dětí, kteří přišli o své nejbližší. Všichni vojáci, lidští i elfští byli venku, v Edorasu, ošetřovali zraněné a pohřbívali mrtvé. Zde, kde se jednalo o dalším osudu Rohanu, zůstali jen Gandalf, Elrond, Círdan, který byl vážně raněný, ale odmítal se nechat léčit, Galadriel, Aragorn, Boromir Theoden, Eomer, král mrtvých a Frodo. Sam tam pozvaný nebyl, ale všichni věděli, že se schovává za tím velkým gobelínem v rohu.

"Vyhráli jsme," začal Theoden. "Ale co uděláme teď?"

"Sarumana jsme porazili, ale Saurona ne. Za horami Mordoru šikuje obrovské vojsko a táhne na Gondor. Pozítří Gondor padne. Není to totiž jen armáda skřetů. Pomůže mu i armáda zlých lidí, jižanů na olifantech a korzárů v černých lodích. Ti všichni se stahují ke Gondoru," řekla Galadriel vážným tonem.

"Musíme vyjet mé zemi na pomoc!" vykřikl Boromir.

"Je nás moc málo," namítl Eomer. "Zmasakrují nás."

"Ale musíme Gondoru pomoct. Vyšleme posly. Ostatní Rohirové přijdou. Z Roklinky sem táhne vojsko elfů. Když se spojíme, můžeme zvítězit. Porážka u Edorasu ukázala nepříteli jednu věc: že se objevil Elendilův dědic. Lidé nejsou tak slabí, jak myslel. Ještě existuje odvaha. A možná dost síly vyzvat ho k boji. Toho se Sauron bojí. Nebude riskovat, že se národy Středozemě spojí. Srovná Minas Tirith se zemí, než se na trůn vrátí král. Rozsvítí-li se Gondorské majáky, Rohan musí být připraven k válce. Elfové sami nestačí," řekl Gandalf a podíval se na Aragorna.

Ale Theoden zavrtěl hlavou. "Pověz mi…Proč bychom měli jet na pomoc těm, kdo nám na pomoc nepřijeli. Co jsme Gondoru dlužní?"

"Nemůžeme ho nechat stát proti nepříteli samotného. Když padne Gondor, bude konec," namítl Gandalf.

"Ale Gondor nám také nepomohl. Kde byl Gondor, když na naše vesnice útočili skřeti? Kde byl Gondor, když nazgůlové unášeli naše koně? Kde byl…"



Eowyn stála sama, na strážní věži Edorasu. Bílé roucho kolem ní vlálo ve větru. Dívala se na město pod sebou. Ztráty byly strašné. Tolik mrtvých! Kdyby Červivec neotravoval královu mysl, mohli se stihnout přesunout do Helmova Žlebu a mnoho mužů mohlo žít. Ale v této beznaději přeci jen zasvitl paprsek naděje. Hraničář Aragorn, dědic Gondorského trůnu. Přišel na poslední chvíli a zachránil je. Doufala, že je ochrání i později. Ale…paprsek světla. Světlo… Oheň! Eowyn si zastínila rukou oči a zadívala se na obzor. Nemohla se mýlit. Gondorské majáky vzplály! Otočila se na patě a vyrazila dolů, do Zlaté síně. Roucho jí vlálo kolem těla, když běžela přes nádvoří. Brána byla zavřená. Opřela se do ní celou vahou těla a zatlačila. Brána se otevřela. Eowyn vběhla dovnitř, zastavila se a těžce dýchala. Viděla, jak na ni všichni v místnosti upřeli oči. Pohledem vyhledala Theodena, svého strýce.

"Majáky Minas Tirith! Majáky vzplály!" vykřikla. "Gondor volá o pomoc!" zašeptala a přiběhla k Theodenovi.

Theoden se na ní chvíli mlčky díval a vypadalo to, že váhá. "A Rohan odpoví!" řekl nakonec.

"Svolej Rohiry!" obrátil se k Eomerovi.

"Ne, vyšlu elfí posly. Budou mnohem rychlejší," odvětila Galadriel. O pár minut později se ozvalo dunění kopyt elfských koní. Poslové vyjeli.

"Ale nikdy nedojedeme včas. Město padne," dal si Boromir hlavu do dlaní.

"Možná… Za jak dlouho se tady Rohirové shromáždí?" zeptal se Elrond a podíval se na Gandalfa a Galadriel.

"To bude trvat dlouho," odpověděl Eomer.

"Pokud se poselství dozvědí hned teď. Mohli by dorazit do zítřejší půlnoci?" zeptala se Galadriel. Elfové totiž jezdili daleko rychleji, než lidé a pokud se jim pomohlo kouzly, mohli brzy zpravovat Rohanské jezdce o blížícím se útoku na skřety.

"Ano," přikývl Theoden mírně nejistě.

Gandalf přikývl. Galadriel si vzala slovo. "Potom, protože útok na Gondor má být pozítří…. Asi bychom dokázali přesunout celou armádu do Gondoru."

Theoden se rozkašlal. A i Círdan znejistěl.

"Ano. Myslím, že bychom to dokázali," potvrdil Elrond.

"Dobře tedy. Zítra o půlnoci budeme v Gondoru," zajásal Boromir. Možná byla ještě naděje.

"A co my?" ozvalo se zasípaní, když král mrtvých promluvil. "Propusť nás. Dal jsi nám své slovo," obrátil se k Aragornovi.

Aragorn přikývl. "Ano. Chci po vás ale poslední službu. Vydejte se k černým přístavům a pobijte korzáry, kteří chystají tajný útok na Gondor. Pak budu mít vaši přísahu za splněnou. Můžete odpočívat v pokoji."

Král mrtvých přikývl a rozplynul se.

O pár hodin později byl v přístavech slyšet křik a třeskot zbraní. Nezůstala tam ani živá duše. A když se to tak vezme, tak ani mrtvá, protože mrtví konečně splnili přísahu a mohli odejít.



Pipin věděl, že má jen jednu šanci. Přikrčil se ještě víc a snažil se ani nedýchat. Konečně sem doběhli i Gimli se Smíškem. Legolas stál uprostřed mýtiny, luk měl natažený a pečlivě pohledem projížděl nízké keříky a odhadoval, kde se Pipin schovává. Pipin viděl, jak se Smíšek otáčí kolem dokola a hledá ho. Teď byl zády k němu. Pipin zareagoval rychleji, než měl kdokoliv šanci postřehnout. Zvedl se a skočil po Smíškovi. Smíšek se zapotácel, když mu na záda dopadla váha skoro dospělého hobita a chtěl se z Pipinova sevření vymanit. Začal s sebou zmítat a hrozilo, že ztratí rovnováhu a spadne. Pipin ho však chytl za vlasy a krutě s ním škubl zpátky, aby mu zabránil spadnout dopředu. Smíšek zavrávoral a vykřikl bolestí, ale stál pevně. Pipin se k němu zezadu přitiskl, jednou rukou ho pevně obejmul kolem hrudníku a druhou vytáhl meč, který mu přiložil ke krku. Legolas namířil, ale uvědomil si, že nemá šanci Pipina zasáhnout, aniž by netrefil Smíška. Pipin si ho před sebe nastrčil jako štít, zatímco ho pevně svíral, aby se nemohl ani pohnout, a mečem mu přejížděl po krku.

"Co to děláš?" vyjekl zděšeně Smíšek.

"Bud zticha!" okřikl ho Pipin a zvrátil mu hlavu napůl dozadu, aby mečem lépe dosáhl na jeho krk.

Legolas si navlékl luk na rameno, sáhl dozadu za toulec a vytáhl dva menší, úzké meče. Pomalu se k Pipinovi blížil.

"Stát!" vykřikl Pipin. Sám se divil, jak krutě a odhodlaně jeho hlas zněl.

Legolas se zastavil a měřil si ho přimhouřenýma očima. "Jak jsi utekl?" zeptal se.

Pipin věděl, že Legolas hraje o čas. Zavrtěl hlavou. "To je jedno. Důležitější je, že už nechci, abych musel utíkat znovu."

"Tak mi dej Prsten. Dej mi Prsten a necháme tě na pokoji," ušklíbl se Legolas a natáhl ruku.

Pipin o pár kroků couvl a Smíška vlekl s sebou. "Víte, že to neudělám."

"Tak mi nezbývá jiná možnost," pokrčil rameny Legolas a znovu začal pomalu kráčet k němu.

"Stůjte!" vykřikl Pipin.

"Nebo co?" zeptal se Legolas.

"Zabiju ho," odpověděl Pipin a zatřásl Smíškem.

Smíškovi se rozšířily zornice hrůzou. Je Pipin schopný ho zabít? Na svém krku cítil Pipinův zrychlený, vyděšený dech, ale ruka, jíž mu pod krkem svíral meč, se ani nezachvěla.

"To bys neudělal. Je to tvůj bratranec. Nikdy bys mu neublížil. Máš ho rád," klidně odsekl Legolas s nebezpečným úsměvem.

Pipin neřekl ani slovo. Ale Smíšek vyjekl. Pipin ho pomalu, s rozvahou, řízl do tváře. Začal těsně pod levým okem a skončil pod čelistí. Rána byla hluboká a okamžitě začala krvácet. Pipin si toho ale nevšímal. Dokončil řez a znovu mu meč přiložil pod krk. Smíšek se už neodvažoval ani pohnout. Uvědomil si, že tohohle Pipina nezná. Ten starý Pipin by mu nikdy neublížil. Ale Pipin ovládnutý Prstenem… Kdo ví, čeho je schopný?

"Myslíte?" zašeptal Pipin.

Gimli s sebou škubl, když viděl, jak Pipin Smíška řízl.

"Legolasi…!" začal.

Legolas zavrtěl hlavou a dál postupoval k Pipinovi.

"Stůjte!" zaječel Pipin zoufale. "Přísahám, že to udělám. Zabiju ho!"

"Legolasi, prosím," zašeptal Smíšek. Cítil, jak s sebou Pipin při zvuku jeho hlasu škubl a meč se mu zaryl do kůže. Smíšek slyšel, jak mu Pipin vyděšeně dýchá do ucha. Nesměl ho nechat, aby ho zabil. Musel Legolase přesvědčit, aby nechal Pipina jít. Věděl, že Pipin je mladý a nevinný a vražda by na jeho duši vytvořila nesmazatelné jizvy. Pipin ještě nebyl pod vůlí Prstenu tak, aby mu bylo jedno, kolik lidí zabije, jako Glum, jen když dosáhne svého. Ale byl ovládnutý natolik, že pokud ho k tomu Legolas donutí, je schopen, jeho, Smíška podříznout. Věděl, že vražda nejlepšího přítele a bratrance by Pipina poznamenala do konce života. A to nemohl dopustit.

"Legolasi. Prosím," šeptal a oči se mu pomalu začaly plnit slzami. "Prosím."

Cítil, jak se Pipinovi roztřásla ruka, kterou ho držel.

Legolas se zastavil. Vypadal, že váhá.

"Legolasi, nemůžeme dopustit, aby Smíšek zemřel. Ten druhý hobit není sám sebou a byl by ho schopný zabít. A kvůli Prstenu už bylo prolito dost krve. Nemá smysl, abychom způsobili další zbytečnou smrt," řekl Gimli.

Legolas přikývl a ruce svěsil volně podél těla. "Co chceš?" zeptal se Pipina.

Smíšek zhluboka vydechl. Bezprostřední smrt mu nehrozila. Ted záleželo jen na Pipinových podmínkách.

"Nejsem úplně hloupý. Vím, že mě budete pronásledovat," začal Pipin. "Chci, abyste složili zbraně. Vy Gimli, abyste rozbil svou sekeru a vy Legolasi, abyste mi dal oba své meče a zlomil svůj luk a šípy."

"Zbláznil ses?" vyprskl Legolas. "To neuděláme."

"Potom…" zasyčel Pipin. "Máte minutu. Pokud mě neposlechnete, můžete se se Smíškem rozloučit." Smíškovi se slzy přelily z očí a začaly mu téct po obličeji.

"Pipine, přece to doopravdy nechceš udělat? Pipe, prosím, nezabíjej mě!" zašeptal.

Pipin mu ale ještě víc trhl hlavou dozadu. "Řekl jsem, že máš být zticha."

"Legolasi. Musíme to udělat," prohlásil Gimli. Lítostivě se podíval na svou sekyru. "Mám svou sekyrku rád, ale Smíšek je důležitější."

"Ne. Ten luk mi dala Galadriel. Nemohu ho zlomit," protestoval Legolas.

"Ale nemůžeme nechat půlčíka zemřít," zoufale ho přesvědčoval Gimli.

"Tak co?" vyzval je Pipin po chvíli.

Oba se k němu otočili.

"Já souhlasím," prohlásil Gimli. Lítostivě zvedl svou sekyru, načež s ní udeřil do kamene. Nic, v kameni se objevila hluboká rýha, ale sekera zůstala neporušená. Udeřil podruhé a sekyra praskla. Udeřil potřetí a sekera se rozlétla na několik úlomků.

"Já svůj luk nezlomím. Nikdy!" prohlásil Legolas a pohrdavě si změřil Gimliho pohledem.

Smíšek se kousl do rtu a cítil, jak se mu meč znovu jemně zařízl do krku.

"Gimli, omračte elfa," řekl Pipin.

"Cože?!" vykřikl Legolas.

"Udělejte to!" zaječel hobit.

Gimli ho poslechl. Bál se o Smíška. Pokud tím zabrání tomu, aby Smíšek zemřel, klidně to udělá. Vzal topůrko své sekery, rozehnal se s ním a udeřil elfa z boku do hlavy.

Legolas překvapeně zamrkal a svezl se v bezvědomí do trávy.

"Dobře. Ted zlomte jeho luk a šípy," přikazoval dál Pipin a sledoval, jak trpaslík plní jeho pokyny.

Smíšek se stále neodvažoval ani dýchat, aby se nakonec nepodřízl sám o meč, který se mu bolestivě tiskl ke krku

"Vezměte Smíškův batoh. Naskládejte do něj všechno jídlo z vašeho a Legolasova batohu a i oba Legolasovy meče."

Gimli to udělal.

"Přidejte tam i oba vaše měchy s vodou."

Batoh už byl naplněný k prasknutí.

"Výborně. Teď vysypte svůj i Legolasův batoh na zem."

Trpaslík tak provedl a Pipin si prohlédl hromádku na zemi. Nebylo tam nic, co by Legolas mohl použít proti němu. Jen Gimliho krabička s Galadrielinými vlasy, dva papíry s básní a pár dalších drobností.

"Přineste Smíškův batoh sem. Položte ho metr od nás a okamžitě se vraťte zpátky," přikazoval dál Pipin a jeho sevření trochu povolilo.

Gimli vzal Smíškův batoh, dal ho, kam Pipin ukázal a pozadu se vracel zpátky, aby ukázal, že nechce bojovat.

"My teď půjdeme. Vím, že nás budete pronásledovat, ale pamatujte si, že pokud budu muset, doopravdy Smíškovi ublížím. Nevím, jak vám zabránit, abyste nás sledovali, ale tohle by vás mělo zdržet," řekl Pipin a mečem ukázal na bezvědomého Legolase.

"Smíšku. Poslouchej mě," zašeptal do ucha Smíškovi. "Ted tě pustím. Navlékneš si svůj batoh na záda. Celou dobu ke mně budeš otočený čelem. O nic se nepokoušej. Nesnaž se mě porazit, nebo tě zabiju. Vezmeš si batoh a půjdeš pomalu támhle, mezi těmi dvěma borovicemi. Já půjdu za tebou. Pak se vydáme na cestu. Půjdeme tak dlouho, dokud budeme moct. Nesnaž se mi sebrat Prstýnek a všechno bude v pořádku. Ano?"

"Pipe…my? Jak to myslíš?" zakoktal se Smíšek. "Ty mě tady nenecháš?"

"S Legolasem a Gimlim? Ne. Vezmu tě s sebou. Budeš moje záruka, že se elf o nic nepokusí," klidně mu odpověděl Pipin.

Smíšek nemohl uvěřit vlastním uším. Měl být rukojmí svého vlastního bratrance!

"Tak. Teď udělej to, co jsem ti řekl," pobídl ho Pipin a povolil své sevření.

Smíšek si navlékl batoh na záda a pomalu odcházel směrem, který Pipin určil.

Ještě se naposledy ohlédl na Gimliho, který stál uprostřed mýtiny vedle Legolase a díval se za ním.

"Děkuji, Gimli. Za všechno!" rozloučil se a vykročil dřív, než ho Pipin mohl popohnat.

07/02/2015

Předkové

Hobití Silmarillion se chýlí ke konci (počet dalších vydaných článků záleží čistě na tom, jestli zbytek dám do jednoho článku, nebo to nakouskuju). Ale aby se něco mohlo chýlit ke konci, nejdřív to musí projít "zlatým věkem" a zlatý věk je dle mého názoru tento článek. Článek o významných osobnostech Kraje.
Hobití dějiny se o skutcích význačných osobností moc nezmiňují a když, tak jen o skutcích význačných osobnostech z pouhých dvou rodin - tedy z jediných šlechtických rodin v Kraji. Abychom byli přesnější, pouze o hobitech pocházejících z rodiny Bralů a Brandorádů. Ale i přesto se mi podařilo najít pár dalších významných osobností. Bilba, Froda ani Sama nečekejte, zato zmínit Smíška s Pipinem byla povinnost :-)


(Autorem obrázku je Clarissa)



Předkové
První z těchto osobností jsou rozhodně plavínští bratři Marko a Blanko, zakladatelé Kraje. Je pádný důvod předpokládat, že jeden z těchto bratrů je předkem Raddy z Blat - zakladatele první šlechtické rodiny v Kraji. Starorádi totiž byli plavíni, stejně jako Marko s Blankem, a přitom plavínů přitom bylo zdaleka nejméně (a druhý důvod je prostě ten, že Tolkien měl takovéto příbuzenské souvislosti rád).

Radda z Blat byl všeobecně jedna z nejvýznamnějších figur hobitích dějin vůbec. Po smrti posledního krále Farnostu Arveduiho, si hobiti zvolili svého vlastního vůdce, který měl v případě nebezpečí organizovat obranu. Radda z Blat se tak stal roku 379 prvním Vladykou Kraje a tento titul pak měl dědičně. Zároveň založil první doopravdy šlechtický rod - Starorády. Jeho potomci tak byli vůbec první, kdo začali používat příjmení. Jméno Starorád vzniklo jednoduše zkomoleninou Starý Radda, jak hobiti prvního vladyku nazývali. V původní hobitštině je to Zaragamba (Zara - starý, Gamba - rada (tady se musím veřejně omluvit Polly, gamba neznamená jen kozel, ale také rada)).
Z této jediné rodiny pak vzešli Bralové a Brandorádi, ale o těch už odděleně.

Brandorádi
Někdy kolem roku 740 Krajového letopočtu (2340 normálního) udělal dvanáctý vladyka Kraje Gorhendad Starorád něco neslýchaného a veskrze plavínského. Vzdal se svého titulu vladyka Kraje ve prospěch Isumbrase Brala a se svou rodinou přesídlil do Rádovska (Raddova země). Tím, že překročil řeku Brandyvínu se izoloval od zbytku Kraje a od té doby byli Brandorádové, jak si od té doby nechali říkat, považováni za ztřeštěnce. Gorhendad Starorád nechal v Rádovském kopci nad řekou vybudovat sídlo rodiny - Brandov. Toto sídlo byl vlastně obrovský kopec, skrz naskrz prokopaný tunely a chodbami a byl domovem dvouset členů Brandorádské rodiny. Měl tři hlavní dveře a dvacet menších a kdo se v noci plavil přes Brandyvínu, mohlo se mu stát, že byl oslněn září ze stovek okrouhlých okének zasazených v úbočí kopce. Gorhendad také založil dědičný titul Rádovský pán.

Další z jeho významnějších potomků byl až Hrdomír Plecitý, který ubránil Rádovsko před vlky za Kruté zimy roku 2911. Jeho nejmladší dcera Primule Brandorádová si vzala pana Droga Pytlíka a Hrdomír byl tak dědečkem Froda Pytlíka, který jako malý vyrůstal v Rádovsku, když se jeho rodiče utopili na jedné z Hrdomírových slavností (chtěli se projet na lodičce).

Předposlední z rodiny Brandorádů, o kterém se ještě zmíním je Saramír Marnotratný, otec Smělmíra Brandoráda, který dokázal za vlády Šarkana a Lota Pytlíka udržet Rádovsko nezávislé (kromě Rádovska si nezávislost udrželo už jen Bralsko).

A konečně poslední člen této skvělé rodiny a to Smělmír Nádherný, který se vydal s Frodem Pytlíkem na výpravu za zničením Prstenu a stal se jedním z nejvýznačnějších hobitů vůbec. Roku 11 Čtvrtého věku nechal k Brandovské hale přistavět knihovnu, kde schraňoval svitky zaznamenávající historii Eriadoru a Gondoru. Smíšek hodně knih také napsal. Kromě známého Rostlinopisu Kraje, i nějaké historii Rohanu.
To by bylo ke skvělé rodině Brandorádů a už se podíváme na Braly.

Bralové
První, o kterém se Tolkien v souvislosti s rodinou Bralů zmiňuje je Isumbras I. Ale kdože byl tedy tím zakladatelem rodu? Autor knihy o hobitech nabízí jednu odpověď - Tucca z Blat. Tady si dovolím knížku přesně citovat, abyste pochopili, jak k tomuto jménu došel. "Tolkien neuvádí jméno zakladatele Bralska a praotce Bralovské rodiny. Pokud se však podíváme na genealogii Raddy jako praotce Starorádů a Brandorádů, můžeme po troše detektivní práce vypátrat odpověď. Tolkien nám nabízí stopy. Je nám řečeno, že Velké Pelouchy v Bralově Městci v Bralsku byly sídlem rodiny Bralů a že ranější verze jména zněla Tuk. Srovnáme-li tento postup s Brandovem v Rádohrabech v Rádovsku jako sídlem rodiny Brandorádů s ranějším jménem Starorád, uvidíme, že jde o paralelní vývoj. Stejně jako zakladatelem rodiny Brandorádů/Starorádů byl Rad nebo Radda, zakladatelem rodiny Bralů (Took/Tuk) musí být Tuck nebo Tucca. Zdá se vlastně logické, že praotcové, po nichž tato dynastie dostaly jména, byli původně bratři: Radda a Tucca z Blat, po nich dostaly jméno Rádovsko a Bralsko". Geniální, že? Takže tady máme Tuccu z Blat, zakladatele Bralovské rodiny a sídla rodu - Bralska. Jestli je to pravda, to se asi už nikdy nedovíme.

Takže když jsme vyřešili tuhle ožehavou otázku, můžeme přejít rovnou k prvnímu vladykovi Bralovské linie - Isumbrasovi I. Od té doby se Bralové stali nejvýznamnější rodinou v celém Kraji.

Další významný Bral z této linie je Hromželezo II (Isumbras II), který nechal roku 2683 vybudovat Velké Pelouchy a Bralův Městec, což bylo nejokázalejší a největší sídliště v Kraji.

Jeho vnukem byl Brandobras (Bučivoj) Bral. Bučivoj Bral byl třetí nejvyšší hobit vůbec (první byli Pipin a Smíšek). Měřil čtyři stopy a pět palců a mohl tak jezdit na koni. Roku 2747 porazil skřety vedené náčelníkem Golfimbulem a stal se tak jedním z nejvýznačnějších hobitů vůbec. Bučivoj však nikdy nebyl vladyka, protože byl mladší bratr Ferumbrase II. Bučivoj však založil jakousi "odnoš" Bralů - Severní Braly. Odtud pocházela i Diamanta z Dlouhé Stráně, Pipinova manželka.

Bučivojův bratr nijak zvlášť významný nebyl, takže se pozastavím až u jeho vnuka - Gerontia Brala, jinak nazývaného Starý Bral. Tento hobit byl dlouhou dobu nejstarší hobit v historii - i bez kouzelného Prstenu se dožil 130 let. Za Frodových časů byl snad nejvýznamnější postava v historii vůbec a to především proto, že se kamarádil s Gandalfem, které pro něj dělal báječně ohňostroje. Tento hobit byl také přímým předkem většiny nejvýznamnějších hobitů Třetího věku - Peregrina Brala, Smělmíra Brandoráda, Froda Pytlíka a Bilba Pytlíka. Zemřel roku 2920.

Mezi jeho syny patřili i Hildifons a Isengar. Tito hobiti byli pravděpodobně jedni z nejdobrodružnějších hobitů vůbec, protože Hildofons "Odešel na cesty a nikdy se nevrátil" a Isengar "Byl prý v mládí na moři".

Další významnou osobou je Ferumbras III, který se z mého pohledu proslavil především tím, že zemřel a vladykou se tak stal jeho vzdálený bratranec Palladin II.

Jeho matka se jmenovala Lalia Bralová a byla to velice zajímavá hobitka. Mezi Braly se jí přezdívalo Velká, nebo méně líbivě Tlustá a byla to hrozná semetrika. Byla manželkou Fortinbrase II a matkou Ferumbrase III. A říká se, že si prý jejího syna nikdo nechtěl vzít proto, že žádná hobitka nechtěla mít za tchýni Laliu. Po smrti jejího manžela v roce 1379 se vladykování ujal Ferumbras. Ale ne tak docela. Jestli jsem to dobře pochopila, tak Ferumbras sice oficiálně vladykou byl, ale ve skutečnosti vládla jeho matka jako matriarcha rodu. Zřejmě byla regentka. Ferumbras tedy byl neschopný vlády, ale je otázka, jestli proto, že to prostě nezvládal, nebo proto, že se Lalii bál. Lalia byla ke konci života tak tlustá, že se pohybovala jen na jezdícím křesle a starala se o ní Perla Bralová (Pipova sestra), která jí každé ráno vozila před bránu nad velké schody, aby se nadýchala vzduchu. Jednoho dne roku 1401 ale Lalia spadla. Spadla ze schodů a zabila se. Z její smrti byla obviněna Perla, byla vyloučena z rodiny a bylo jí zakázáno zúčastnit se slavnostního jmenování Ferumbrase III do plnoprávného úřadu vladyky. Zlé jazyky ale tvrdí, že o pár dní později byla Perla spatřena s perlovým náhrdelníkem z dědictví Bralů. Jak to tedy bylo? Opravdu byla Laliina smrt nehoda? Nebo byla naplánovaná a Perla byla za svůj čin odměněna drahým náhrdelníkem? U jakékoliv jiné rodiny bych řekla, že to byla prostě nehoda, ale u Bralů hobit nikdy neví. Jisté je, že Perla se z toho nikdy nevzpamatovala a zemřela nešťastná a v ústraní.

Paladin II byl otec Peregrina Brala a 31. vladyka Kraje. Je zajímavostí, že ač vladyka, zřejmě ve Velkých Pelouších nebydlel, ale žil na statku v Bílé Studni. Nevím, jak tohle vysvětlit. Asi jen tím, že se vladykou stal vlastně, až když Pipinovi bylo 25 a tedy se Paladinovi zřejmě nechtělo měnit zvyky. Paladin se stal důležitou osobou ve vymetení Kraje. Zásadně totiž nesouhlasil s tím, aby se Šéfem a tím pádem vládcem Kraje stal Loto Pytlík ze Sáčkova a tvrdil, že když už, tak by to měl být právoplatný vladyka Kraje. To Loto celkem samozřejmě odmítl a tak Paladin odmítl vpustit Lotovy chlapy do Bralska a zorganizoval obranu. Pár darebáků nechal zastřelit a i když potom Loto svou snahu ovládnout Bralsko vzdal, stále mu dělal Paladin obtíže a naschvály. Poté, co se Paladinův syn Peregrin vrátil ze své výpravy, Paladin mu nadšeně vyhověl v jeho plánu osvobodit Kraj a poslal mu stovku Bralů na pomoc do Bitvy o Povodí. Sám se s ostatními Braly ujal osvobozování jižních částí Kraje - především Jižní čtvrtky (domov Pytlíků ze Sáčkova), kde bylo darebáků nejvíce.

Jeho syn Peregrin I., se stal členem Společenstva Prstenu a dle nejlepších tradic Bralů zažil mnohá dobrodružství. V roce 13 Čtvrtého věku založil ve Velkých Pelouších obrovskou knihovnu zaznamenávající jednak historii Středozemě a jednak události Války o Prsten (zřejmě z Červené knihy). Ani jednu knihu sice Peregrin sám nenapsal, ale on a jeho potomci jich nasbírali tolik, že se Velké Pelouchy staly důležitým kronikářským centrem celé Středozemě.

Ostatní
Když jsme tak u těch jmen, bylo by nefér nezmínit i některé další významné hobity. Opustím od Bilba a Froda Pytlíka a rozepíšu se o snad nejslavnějším a nejobdivovanějším hobitovi vůbec. Je to tradá Tobold Troubil z Dolan. Tento skromný sedlák byl snad nejuctívanějším půlčíkem (před Válkou o Prsten) vůbec a myslím, že právem. On byl totiž ten, kdo jako první vypěstoval Dýmkové koření. Dýmkové koření je odrůda rostliny zvané Galenas, která byla přinesena z Númenoru, kde ji lidé ale znali jen pro vůni jejích listů. Jak k ní Toby přišel, je velká neznámá, protože je dokázáno, že za svůj život nebyl nikdy dále, než v Hůrce. Nicméně je jisté, že první odrůdu této rostliny vypěstoval Toby kolem roku 2670. Z Dolan pak pochází i nejlepší odrůdy dýmkového koření vůbec - Starý Toby, Dolanské listí a Jižní hvězda. Jméno Toby je dost zajímavé, protože odkazuje na "lidský" název dýmkového koření - tabák (tobbaco). Což vlastně naznačuje, že slovo tabák vzniklo ze jména hobita, který ho objevil.

05/02/2015

Otrok Prstenu - Bitva o Edoras

Jsme v půlce celého příběhu a konečně nadešel čas na pořádnou bitvu. Na bitvu o Edoras. Vyhrají lidé a elfové nebo zvítězí skřeti a temné síly? Rohirové mají výborného spojence, ale na druhou stranu, Edoras je mnohem hůře uhájitelný než Helmův žleb... a co Aragorn a Boromir? Dorazí včas?
Legolas se mezitím rozhodne Pipina za každou cenu dopadnout. Pomůže mu v tom Pipinova vlastní hloupost. Ale když se to vezme kolem a kolem... opět končím, dle Jeremiášovy terminologie, cliffhangerem, tak mě nekousněte.


(Autorem obrázku je Jeremiáš)



Kapitola devátá - Bitva o Edoras

"Připravte se na útok! Všichni bojeschopní muži na hradby! Ženy a děti ať se schovají ve Zlaté síni!" dal vyhlásit Theoden. "Pro tebe to platí také, Eowyn!" dodal jedním dechem a zastavil Eowyn, která se nenápadně plížila k hradbám. "Potřebuji, aby na naše ženy a děti někdo dohlížel, nesmí vzniknout panika."

Eowyn neochotně svolila a vrátila se zpátky. Meč si však nechala.

Theoden se s Eomerovou pomocí pustil do příprav na bitvu. Věděl, že jsou ve špatné pozici, Edoras byl více méně ze dřeva a byl těžko uhájitelný, ale neměli čas přesouvat se nikam jinam, protože na obzoru už bylo vidět první skřety. Ještě nezačalo ani svítat. Do východu slunce zbývaly dvě hodiny. Byla tma jak v pytli a to všeobecný strach ještě víc podněcovalo. Strach. Ano, to bylo to správné slovo. Všude byl cítit strach. A Theoden se ani nedivil. Neměli šanci ubránit se. Mohli jen umřít dřív, nebo později. Vděčně se podíval na Eomera, který stál vedle něj a organizoval obranu. Věděl, že Eomer bude mezi posledními padlými. Byl to doopravdový válečník. A zabil už spoustu skřetů.

"Už jdou!" ozval se vyděšený výkřik a poslední muži dobíhali na hradby a připravovali si střely do kuší.

Pohled na moře černých, potrhaných korouhví a znetvořených tváří jim však vyrazil dech. Bylo jich tak strašlivě moc! Příliš mnoho skřetů na příliš málo bojeschopných mužů.

"Jdem, jdem, jdem. Už jdem. Jdem, jdem!" nesl se hrozivý pokřik a zvuk sílil, jak se vojsko přibližovalo.

Theoden cítil všepřítomný strach. Muži k němu obraceli vyděšené tváře. Věděl, že jim musí něco říct. Krátký, úderný proslov, aby jim dal naději. Vystoupal na hlásnou věž a podíval se na vojáky pod sebou. Pozvedl meč.

"Vzhůru! Jen vzhůru do bitvy jezdci Theodenovi! Kopí se budou třást! Štíty budou praskat! Den mečů! Den rudý! Než slunko vstane! Bojujte! Bojujte až do zkázy a do zániku světa!" "Smrt!" vykřikl ze všech sil a zatočil mečem nad hlavou.

"Smrt!" opakoval Eomer, jeho kůň se vzepjal a zahrabal ve vzduchu kopyty.

"Smrt!" ozvalo se jednohlasně od vojáků. "Smrt! Smrt!"

Theoden zalapal po dechu. Povedlo se mu to. Muži se už nebáli. Byli odhodláni bojovat až do konce světa.

"Smrt!"

Bitva začala.

První nápor se Rohanským podařilo odrazit jen díky Eomerově vytrvalosti. Bez ustání projížděl na svém koni po hradbách tam a zpět a povzbuzoval zkrvavené vojáky. Útok byl strašný. Vypadalo to, že skřetů vůbec neubývá. Sotva se obráncům podařilo odháknout jeden žebřík a shodit ho na skřety pod hradbami, hned se na jeho místě objevili tři další. Nejeden voják padl právě při tomhle prvním, nejzuřivějším útoku.

"Zůstaňte na svých místech. Střílejte!" vykřikl Eomer, sám si vzal jednu kuši, pečlivě zamířil a vystřelil. Šíp se prohnal lebkou prvního skřeta, který lezl po žebříku, ale protože byl vystřelený opravdu silně, plynule pokračoval dál a zabil ještě dva skřety pod ním.

Na jejich místě se okamžitě objevili další. Stovky a stovky skřetů. Boj zuřil na všech hradbách. Muži sekali a sami padali pod ostřím černých mečů. Stříleli a byli sami zasaženi. Umírali.

Theoden věděl, že je konec. Jak dlouho se ještě vydrží bránit? Půl hodiny? Čtvrt? Jeho poslední myšlenka byla na Eowyn. Na jeho statečnou neteř. Věděl, že ona bude poslední bojovník. Nevzdá se. Až padne i její bratr, ona probodne skřeta, který ho zabil a sama se postaví na zoufalou obranu.

Pak se králi Theodenovi před očima rozprostřela tma.

Ale poté se v té hluboké tmě objevil paprsek světla.

Byl úsvit.

Úsvit nového dne.

Sluneční paprsky se přehouply přes obzor a rozlily svou zář po kraji. A v ní, spatřili Eorlovci jinou armádu. Stříbrnou a krásnou.

Galadriel konečně dorazila.

Elfové zaútočili na skřety zezadu a sevřeli je do kleští mezi Edoras a vlastní, neústupné řady. Jasný zvuk bílých rohů na okamžik zmrazil srdce nepřátel. Skřeti se zděšeně přikrčili. Ozval se děsivý výkřik, když si skřeti konečně uvědomili, co se děje a obrátili se, aby čelili elfí jízdě. První řady skřetů postříleli elfí šípy ještě dřív, než k nim dorazila jízda. Byl slyšet třeskot zbraní.

Skřeti pochopili co se děje a rozdělili se. Jedna polovina se snažila ubránit elfům a ta druhá polovina se zvýšeným úsilím útočila na Edoras. Na pár minut to vypadalo, že skřeti budou poraženi. Na jednom křídle se dokonce elfům s pomocí Galadrieliných kouzel podařilo probít se až k branám Edorasu a byli vpuštěni dovnitř, aby Rohanským pomohli. Pak se to ale strašlivě zvrtlo.

Sam seděl na koni před Gandalfem a vyděšeně sledoval, jak Gandalf mečem kosí skřety okolo. Raději by zůstal někde jinde, daleko od bitvy, ale Gandalf měl pravdu, když mu řekl, že nejbezpečnější to bude u něj. Také se bál o Froda. Ale Frodo jel s Galadriel a s ní mu opravdu žádné nebezpečí nehrozilo. Sam se ohlédl a tvář se mu zkřivila hrůzou.

"Gandalfe! Podívejte!" zatahal čaroděje za rukáv.

Gandalf něco zavrčel, odrazil posledního skřeta a ohlédl se. Uvědomil si, co se stalo. Vůbec nevyhrávali, naopak, spadli do pasti.

Zoufale poslal výstražné poselství myšlenkami ke Galadriel.

Zezadu se totiž blížilo jiné vojsko, vojsko zlobrů, a zcela nepozorovaně obklíčilo elfy.

Byla to past. I když Gandalf nepředpokládal, že zamýšlená. Spíš tak trochu vyplynula ze souvislostí. Zlobři totiž šli pomaleji než skřeti a tudíž bylo jasné, že musí přijít později. Proč si to jen neuvědomil?

"ÁÁÁÁÁÁ!" vykřikl Sam a vyděšeně vší silou kopl před sebe.

Právě včas. Nakopl skřeta, který se k nim s mečem ruce blížil a přivedl tak Gandalfa zpět do přítomnosti. Gandalf mečem srazil další tři skřety a pohledem zoufale vyhledával Galadriel. Neviděl ji.

"Obraťte se! Rychle! Nepřítel na nás útočí zezadu!" rozlehl se plání čísi pronikavý hlas.

Elrond proběhl kolem Gandalfa a v běhu svolával elfy k sobě. Konečně se k němu obrátili. Elfů se zmocnil při pohledu na obrovské zlobry strach. Pak se jim ale v tvářích usadila obvyklá chladná nenávist a netečnost. Gandalf věděl, že tady žádná kouzla nepomohou. Riskovali by, že ublíží vlastním vojákům. Tady pomůže jedině štěstí.

Elfové se sešikovali a jízda se rozjela proti zlobrům. Gandalf věděl, že je to zoufalé. Ani nejsilněji vystřelený šíp nedokázal propíchnout zlobří kůži. A zlobři se jejich chabými pokusy ještě víc rozzuřili. Bezhlavě dupali po elfech a smetávali vše živé. Jízda se o ně rozbila jak potůček o skálu.

"Miřte na oči!" zvolal Gandalf. Napřáhl hůl, vyčaroval paprsek bílého světla a vyslal ho proti zlobrům. Zlobři se na chvíli zastavili, zaclonili si oči a vypadalo to, že jsou jasným svitem doopravdy vyvedeni z míry. Přeci jen, žili v jeskyních a stálé tmě, denní světlo nesnášeli. Sem, do přímého slunečního svitu je vyhnala jen Sauronova nečistá kouzla. Gandalfovo čarování je vyvedlo z míry, ale jejich zlá povaha převládla a zlobři se dali do boje ještě krvelačněji, než dřív.


"Jsem Haldir a přináším vzkaz od Galadriel, paní Lorienu, Elronda z Roklinky a Círdana, stavitele lodí. Elfové a lidé bývali spojenci. Bojovali a umírali jsme společně. Přicházíme dodržet spojenecký slib," pronesl Haldir, velitel elfů, kterým se podařilo proniknout za bránu Edorasu k Theodenovi.

Theoden se usmál, potřásl si s mírně rozpačitým Haldirem rukou. Takovou pomoc vůbec nečekal. Nepředpokládal, že by elfové vyjeli do bitvy a splnili dávné sliby. Myslel, že jsou sami.

Elfové se okamžitě rozestavěli na hradby po bok Rohanských mužů a začali jim pomáhat s obranou. Vypadalo to dobře. Elfové zaútočili na skřety právě včas, aby se Rohanští měli čas trochu vzpamatovat. Teď ale opět museli bojovat ze všech sil. Skřeti totiž útočili zběsileji, než dřív, uviděli svou naději. Ostatně, viděli ji všichni. Theoden, bojující na cimbuří, Eomer, projíždějící kolem a povzbuzující vojáky, Haldir, dovedně střílející na skřety a Eowyn, vykukující malým okénkem ven ze Zlaté síně. Byla to totiž velice těžko přehlédnutelná naděje. Armádu zlobrů prostě nemůžete přehlédnout.

Bylo to doopravdy hodně zlé. Od příchodu elfů uplynulo přes tři hodiny. Skřeti vyhrávali. Theoden byl raněn, zasáhl ho šíp do břicha. Haldir byl mrtvý. Zezadu ho zbaběle propíchl jakýsi skřet, se znamením bílé ruky na čele. Elrond byl zraněný, skřet ho sekl do nohy. Círdan byl v obklíčení. Sám jen s dalšími pěti elfy bojoval proti třicítce skřetů, kteří je odtrhli od hlavní armády a zatlačili do kouta. Jeden po druhém umírali. Za chvíli už zůstali jen Círdan, jeden celkem nezraněný elf a druhý s useknutou rukou. Všichni ostatní byli mrtví. Galadriel, Gandalf a Frodo byli celkem nezranění, ale Sama škrábl jeden šíp ošklivě do tváře. Věděli, že tohle moc dlouho nevydrží. Nepotrvá dlouho a všichni zemřou. Najednou se ozval strašný, mrtvolný zvuk. Zvuk trubek. Rozhostilo se ticho. Elfové si zakrývali uši a skřeti se kroutili strachem před tou strašlivou fanfárou. Trubky se blížily, ale nikoho nebylo vidět. Pak se na kopci nad Edorasem objevily dvě postavy. Gandalf se usmál, poznal, kdo to je. Aragorn a Boromir.

"Boj!" vykřikl Aragorn a rozeběhl se s napřaženým mečem po svahu dolů. Za ním běžel Boromir pak se náhle zjevila zelená armáda mrtvých a pustila se do boje.

Zakrátko bylo po všem. Nepřátelé neměli šanci. Mrtví se nedali zabít, necítili bolest a neznali únavu. Během půl hodiny na pláni před Edorasem nezůstal jediný živý skřet nebo zlobr. Na citadelu se sneslo ticho.

Zvítězili!


Smíšek toho moc nenaspal. Celou noc si znovu a znovu přehrával svůj rozhovor s Pipinem a přemýšlel, jestli udělal správnou věc. Pravděpodobně ne, ale on už prostě nemohl nechat svého bratrance trpět. Pořád si také představoval všechny možné scénáře toho, až Legolas ráno zjistí, že je Pipin pryč. Co udělá? Požene se za ním? Nechá ho jít? Bude jeho, Smíška, vyslýchat?

Začalo svítat. Smíšek se odplazil pod svojí deku. Nemohl riskovat, že ho Legolas, který měl hlídku, pozná a uvědomí si, že Pipina pustil. Schoulil se pod svou deku a snažil se usnout.

Vzbudil ho vzteklý Legolasův výkřik.

"Půlčík je pryč!" Legolas stál na nohou a třásl Gimlim, který se jen neochotně hrabal zpod své přikrývky.

"Ale to není možné…," zamumlal uklidňujícím tonem.

"Je pryč! Utekl! Jak se to mohlo stát?!" Legolas přeběhl ke stromu a hledal jakékoliv známky toho, jak se Pipinovi podařilo uprchnout.

Smíšek si v duchu blahopřál, že ho napadlo schovat přeřezané provazy pod kámen kousek od stromu. Legolas tak neměl žádnou stopu.

"A jsi si jistý, že jsi ho svázal dobře?" zeptal se zaujatě Gimli a díval se mu přes rameno na důlek u stromu, který zcela nezpochybnitelně svědčil o tom, že tam ještě před chvílí ležel hobit.

"Ano," odsekl Legolas. "Dal jsem si záležet. Jsem si jistý, že se v žádném případě nemohl osvobodit sám."

"A kdy utekl?" přerušil ho rychle Smíšek dřív, než Legolas stihnul rozvinout hypotézu o tom, že někdo musel Pipinovi pomoct.

"Před chvílí. Jsem si jistý, že před hodinou tam ještě byl, viděl jsem, jak tam spí," odpověděl Legolas.

"Co uděláme?" zeptal se Gimli a široce zívl.

"Musíme ho znovu chytit. Nesmíme dovolit, aby se Prsten ztratil!" prohlásil Legolas, vrátil se na tábořiště a začal si skládat věci do batohu. "Pospěšte! Nemůže být daleko."

"Ale nevíme, kam šel. Může být kdekoliv, není v našich silách prohledat celé okolí," namítl logicky Gimli. To byla pravda. Nikdo z nich přeci nemohl vědět, kam se Pipin vydal. A ještě ke všemu, byl hobit. Uměl chodit velice potichu a schovat se tak, aby ho nikdy nikdo nenašel. Nemají ho šanci dostihnout, pokud nepůjdou najisto.

"Ale víme," odvětil klidně Legolas a hodil Smíškovi jeho přikrývku, aby si ji sbalil. "Jde do Mordoru."

"Jak to můžete vědět tak jistě?" vypískl Smíšek a žaludek se mu stáhl. Nepochyboval, že přesně tam Pipin šel. A věděl proč.

"Je ovládnutý Prstenem a Prsten se chce vrátit k Sauronovi. Určitě Peregrina dovede do Mordoru. Možná si hobit bude myslet, že jde někam jinam, pryč, ale pořád se bude přibližovat k Mordoru. Takže stačí, když půjdeme nejkratším směrem k Mordoru a budeme se dobře dívat. Musíme na něj narazit."

Legolas to očividně přestával mít v hlavě v pořádku. Tahle hypotéza byla šílená. Chtěl najít jednoho, malého půlčíka v téhle obrovitánské zemi plné stromů, jeskyň a úkrytů. Očividně ho začínala dohánět jakási posedlost. Ale bohužel měl ve svých úvahách naprostou pravdu. Možná to ale bylo tím, že prostě tak nějak cítil, kde Prsten a tedy i Pipin je.

Smíšek se otřásl, když slyšel, jak Legolas Pipina pojmenoval celým jménem. Peregrin. V Legolasově podání to znělo chladně a nepřátelsky. Najednou vůbec nepochyboval, že udělal dobře, když Pipina pustil.


Pipin kráčel dál a dál. Už byl večer. Šel kus noci a celý den a už byl pořádně unavený. Ani nevěděl, kam jde. Šel tam, kam ho nohy nesly, jen aby byl co nejdál od Legolase a všech, co chtěli jeho miláčkovi ublížit. Cítil váhu Prstenu čím dál tím víc, ale ta váha ho uklidňovala. Měl pocit, že je vše jak má být. V nejlepším pořádku. Většinu času přemýšlel o Diamantě. Prsten mu předkládal vidiny Diamanty. Líbala ho, říkala mu, že ho miluje, byla v bílých, svatebních šatech a právě si ho brala….

Nasaď si mě. Nasaď si mě a tohle všechno můžeš mít. Nasaď si mě a získej ji. Bude tě milovat, bude tě zbožňovat, bude tě obdivovat. Nasaď si mě a získej její lásku.

Pipin vytáhl Prsten a zamyšleně se na něj podíval. Má to udělat? Má si ho nasadit? Bylo to bezpochyby lákavé, ale… pořád ještě někde hluboko uvnitř v něm zůstal zdravý hobití rozum.

Pomalu si Prsten zastrčil zpátky za košili. Nemohl to udělat, nemohl si ho nasadit. Věděl, co by se stalo.

Prsten zasténal. Byl tak blízko, tak blízko! Ještě chvíli a ten hloupý hobit by si ho nasadil. Nevěděl, co se pokazilo. Ale to nevadí, stejně ho dřív nebo později přesvědčí a úplně ovládne.

Pipin se rozhlédl kolem. Byla tma. Utábořil se pod jedním stromem a vytáhl si deku. Zachumlal se do ní až po uši a pohroužil se do neklidného spánku.


"Legolasi, musíme zastavit, on to nevydrží!" zoufale vykřikl Gimli a ukázal na Smíška.

Bylo pozdě v noci, ale oni šli pořád dál. Smíška opět začala bolet hlava. Klopýtal přes kořeny a motal se sem a tam. Už neměl ani sílu podpořit Gimliho žádost.

Legolas se na něj ohlédl a usmál se. "Ano, máš pravdu. Musíme tady zastavit a prospat se. A stejně, teď toho moc neuvidíme a mohli bychom ho přejít."

Gimli ho vděčně poplácal po rameni, kam až nejvýš dosáhl a stáhl Smíškovi ze zad batoh. Smíšek se zhroutil na zem, tak jak byl, a okamžitě usnul.

Probudil se, když s ním Legolas jemně zatřásl. "Vstávej, musíme jít. Tvůj bratranec už nemůže být daleko."

Smíšek si promnul oči a hladově se zakousl do oplatky lembasu, kterou mu Gimli podával. Už ho hlava nebolela a bylo mu mnohem líp. Během ani ne půl hodiny vyrazili na cestu.


Pipin vyrazil časně ráno. Snědl trochu lembasu, který mu Smíšek zabalil do batohu a dal se znovu na cestu. V poledne se zastavil na oběd na malé mýtince, porostlé nízkými keři. Sedl si na padlý kmen a vděčně si natáhl nohy. Nepřiznal by to, ale už byl docela unavený. Přeci jen, byl hobit a nebyl na takové pochody zvyklý. Automaticky si zajel rukou ke krku a pohladil Prsten. Napil se ze svého vaku a začal se hrabat v batohu, aby našel lembas. Samozřejmě, byl až úplně dole, ale přitom nahmátl ještě něco. Svou dýmku a pytlík dýmkového koření. Najednou dostal strašnou chuť zakouřit si. Bylo to už pěkně dlouho, kdy naposledy ochutnal Starého Tobyho. Snědl tedy lembas, hodil si batoh zpátky na záda, ale zase si pohodlně sedl a zapálil si. Spokojeně zabafal. Bylo to báječné! Vyfukoval kouřové kroužky a vůbec si neuvědomoval, že kouř stoupá vzhůru v pravidelných spirálkách a je vidět už zdálky. Uvědomil si to, až když se podíval na oblohu. Zakuckal se a rychle dýmku uhasil. Ale bylo už pozdě.


"Tamhle! Legolasi, co vidí tvé elfské oči?" zeptal se Gimli a ukazoval na východ.

Smíšek zamžoural tím směrem, ale vůbec nic neviděl. Co tím Gimli myslel?

"Kouř!" zaclonil si Legolas oči rukou před sluncem a projížděl krajinu na východě. "Úzký proužek dýmu. Jako by někdo vařil, nebo…," ostře se podíval na Smíška, "…kouřil."

Smíšek zalapal po dechu. Ne to ne! Přece nemohl být Pipin tak hloupý a začít kouřit?!

"Rychle!" vykřikl Legolas a rozeběhl se tím směrem.


Pipin se postavil. Slyšel výkřiky. Podíval se na západ, ke směru, odkud vycházely. A pak to uviděl. Legolas!

Rychle se skrčil, ale bylo pozdě. Legolas ho uviděl. Vytáhl luk, založil do tětivy šíp a namířil na něj. Ale nestřílel, zřejmě ho chtěl raději zajmout. Pipin se zoufale rozhlédl kolem sebe. Utéct nemohl. Zůstat také ne. Mohl se schovat. Lorienský plášt by ho asi nějakou chvíli uchránil, ale moc dlouho ne. Legolas byl elf a měl neuvěřitelně dobrý sluch. Našel by ho podle dechu. Pak se za Legolasem objevily další dvě menší postavy. Gimli a Smíšek. Pipin dostal nápad. Rychle se skrčil do křoví a přehodil přes sebe plášť. Měl šanci. Měl jednu malou, mizivou šanci. Věděl, že na chvíli ho jeho plášť ochrání. A on potřeboval právě tu chviličku. Ale ta šance byla doopravdy malá. A následky, kdyby se to nepovedlo, strašlivé. Ale co měl dělat? Přikrčil se a čekal.


Smíšek doběhl na mýtinu pár vteřin po Legolasovi. Snažil se potlačit zoufalý výkřik. Ne, takhle to nemělo skončit! Zoufale se rozhlížel kolem sebe, aby Pipa našel. Ale nikde ho neviděl. Kde jenom mohl být? Pak koutkem oka zachytil jakýsi pohyb a chtěl se otočit, ale něco mu v tom zabránilo. Zoufale se zazmítal.

03/02/2015

Dějiny

Dnešní článek bude o té nejranější a nejzákladnější historii hobitů. Nejdřív rozdělím hobity na tři "rasy" a pak následuje delší odstavec o dějinách. Od počátků všeho hobitstva až po současnost.
Součástí druhé části tohoto článku jsou i dvě mapy, vysvětlující hobití putování. Tvořila jsem je já v malování, takže náležitě vypadají. Snad se v nich vyznáte...


(Autorem obrázků je Clarissa)



Tři hobití plemena

Jak jistě víte, hobiti se dělí na tři "rasy" Chluponohy, Plavíny a Staty. Možná by bylo záhodno se na každé z těchto plemen podívat podrobněji.


Chluponozi

Nejmenší a nejtypičtější z hobitů. Jsou malí, snědí, mají kudrnaté vlasy a velké chlupaté nohy. Žijí v norách a zabývají se především zemědělstvím. Jsou velice dobří v zahradničení. Jsou konzervativní a nemají rádi vzrušení a dobrodružství. Typická jména: Hnědáček, Tunelík, Pelíšek, Zahradníček nebo Provazník. Křepelkové jsou, alespoň dle Samova popisu v knize, určitě chluponozi. Podle jedné knížky jsou Pytlíci plavíni, ale podle jejich popisu bych jednoznačně řekla, že musí být chluponozi, tak nevím. Zajímavou osobou tady je Frodo. Dle jeho popisu, že "je v něm něco elfího" je stoprocentní plavín. Ale přitom jeho matka byla z rodu statů a otec tedy zřejmě chluponoh. Zvláštní.


Plavíni

Jsou nejméně početní a nejzvláštnější ze všech hobitích plemen. Mají světlou pleť i vlasy, jsou vysocí a štíhlí. Většinou žili v lesích. Mají rádi dobrodružství a jsou (na hobity) málo konvenční. Zároveň jsou nejodvážnější a nejbojovnější a obě šlechtické rodiny Kraje (Bralové a Brandorádi (i když Brandorádi jsou spíše Statové)) si zakládají na své plavínské krvi. Typická jména: Zlatníček, Bulík, Tvrdohlavý. V Kraji jsou už asi jen tři "čistokrevné" Plavínské rodiny. Bralové, Bulíci a Bulvové.


Statové

Jsou největší a nejsilnější. K údivu všech ostatních jim někdy rostou vousy a někdy nosí i obuv (trpasličí boty). Žijí u vody, v bažinách a říčních nivách. Mají rádi vodu a umí s ní zacházet. Umí se plavit na loďkách. Většinou nežijí v norách, ale v malých nízkých domečcích. Typická jména: Tlapka, Stránský, Chaloupka. Brandorádi jsou také Statové.



Původ hobitů

Půlčící, známí jako Periannath se v záznamech začínají objevovat kolem roku 1050 Třetího věku, ale je jisté, že ve Středozemi byli už dlouho před tím, jen si jich ostatní jaksi nevšimli. Hobiti zřejmě úplně původně bydleli spolu se Seveřany - Rohiry v severních údolích Anduiny mezi Mlžnými horami a Zeleným hvozdem, přesněji na územíčku mezi Kosatcovou řekou a Skalbalem (posvátný kámen Medděda). Tím tedy můžeme říct, že hobiti žili původně tam, kde dnes Meddědovci.

Po nějaké době ale byli nuceni tuto zemi opustit. V Zeleném hvozdu se totiž usídlilo zlo a už tu nebylo ani zdaleka bezpečno. Zároveň sem začínalo přicházet více a více lidí, takže plachým hobitům tu přestalo být příjemně. Jako první překročili Mlžné hory plavíni a to severně od Roklinky. Po nich chluponozi, kteří se v roce 1050 usídlili na západě v Eriadoru a někteří z nich přešli až k Větrovu, zatímco statové vystoupali průsmykem Rudorohu (Caradhas). Statové se nakonec usídlili v Koutci - klínovité území mezi řekami Mšenou a Bouřnou. Kolem roku 1150 se statové a plavíni připojili k chluponohům. Plavínů bylo málo a smísili se s chluponohy a staty z Koutce. Hodně statů se však později usadilo stranou u Tharbadu a ve Vrchovině.

V roce 1300 museli půlčíci žijící na severu prchnout na jih (rostoucí moc Angmaru). Většina statů se připojila k příbuzným na Vrchovině, ale statové z Koutce roku 1356 opustili území mezi oběma řekami a přesídlili do Divočiny - zpět do jejich staré vlasti. Tito hobiti žili dál u Kosatcové řeky, kde lovili ryby. Je pravděpodobné, že právě statové z Divočiny byl lid Sméagola a Déagola.

Většina hobitů se však odstěhovala na západ. Tito hobiti se nakonec se usídlili v Hůrce, zejména ve Špalíčku. Zároveň zde půlčíci založili spoustu vesnic, ale ty byly později opuštěny a jejich jména zapomenuta. Roku 1601 Druhého věku hobiti z Hůrky odešli, překročili Brandyvínu a usídlili se v úrodné zemi za ní. Hobity vedli bratři Marko a Blanko, kteří jsou považováni za zakladatele Kraje. Území Kraje jim daroval Argeleb II, král Fornostu, za což chtěl jen, aby hobiti střežili západní cestu a uznávali svrchovanost Severního království (kterou mimochodem velmi svědomitě uznávali i dávno potom, co Severní království zaniklo). V roce 1630 se k nim připojili i statové z Vrchoviny a skoro všichni hobiti se tak definitivně usídlili v Kraji.


(První vlna putování)


(Druhá vlna putování)

Protože se hobiti o svou minulost (kromě geneaologie) v podstatě nezajímali, je jen pár událostí, o kterých máme zprávy.

Jednou z těch událostí je Velký mor z roku 1636, který v podstatě vyvraždil Gondor a vylidnil Eriador. Hobiti, chráněni širokou Brandyvínou, přežili, ale za cenu velkých ztrát.

Další z nich byla bitva o Fornost, v níž byli Severští králové Angmarem poraženi a Eriador padl. Hobiti vypráví, že do této poslední bitvy vyslali lučištníky, ale lidské záznamy se o tom nezmiňují. Je velice pravděpodobné, že tam hobiti lučištníky doopravdy poslali, ale oni byli v zápalu bitvy prostě přehlídnuti.

Jediná bitva kterou kdy doopravdy vybojovali (nepočítejme Bitvu o Povodí), byla bitva (hobity hrdě nazývána bitva, ve skutečnosti spíš šarvátka) na Zeleném poli vybojovaná v roce 2747. Byl to malý skřetí nájezd, který Bučivoj (Brandobras) Bral porazil a skřety vyhnal poté, co usekl hlavu jejich vůdci Golfimbulovi. Skřetova hlava tehdy vyletěla vysoko do vzduchu a zapadla do králičí díry. Tak byla vyhrána bitva a vynalezena hra zvaná golf.

Mnohem vážnější ale byla Dlouhá zima v roce 2758 a dva roky hladu, které následovaly. A hobiti žili dále v klidu a pohodlí až do roku 2911, kdy přišla Krutá zima, při které Brandyvína, jediná ochrana Kraje zamrzla, a od severu vtrhli do Hobitína Bílí vlci. Poté však žili hobiti dlouhé roky v míru, blahobytu a pokoji, až do jednoho bezvýznamného odpoledne roku 2941, kdy se jistý ne příliš důležitý hobit jménem Bilbo Pytlík vydal ne zcela proti své vůli na bláznivou a především dobrodružnou cestu s třinácti trpaslíky.

01/02/2015

Otrok Prstenu - Král

Kapitola, ve které výjimečně není o druhé dějové linii ani slovo. A o co tady půjde? Theoden se konečně rozhodne bránit svou zem. Je k tomu přiměn ne moc hezkými událostmi přímo na jeho dvoře. Gandalf a elfové porazí Sarumana a potrestají ho jedním z těch nejhorších způsobů. Hobiti se konečně setkají se svými přáteli a mohou být, alespoň na chvíli, v bezpečí. A na konec, jako takový bonus, vás čeká malé můří memento. Tak ať se líbí!


(Autorem obrázku je Jeremiáš)



Kapitola osmá - Král

"Můj pane! Co uděláte? Budeme bránit Edoras?!" vykřikl vášnivě Eomer a probodl Grímu Červivce pohledem. Vrátil se do Edorasu, přesvědčit svého strýce, aby ho vyslechl. A teď do něj už dvě hodiny naprosto bezvýsledně hučel, aby ho přiměl bránit svou zem. Vše mu samozřejmě kazil Červivec, který se snažil Theodena přesvědčit, že se vlastně nic tak hrozného neděje. Eomer už začínal ztrácet trpělivost.

"Můj pane. Tohle jsem našel v Červivcově pokoji," ozval se vyděšený hlas a do síně vešel starý sluha. Před sebou držel v látce zavinutý dlouhý meč a svazek dopisů.

"Co to je?" zeptal se Theoden slabým, skřípavým hlasem.

"Nic můj pane. Váš sluha už je starý a pomatený. Měl byste ho vyhodit. Neoprávněně se přehrabuje v mých věcech!" zasyčel Gríma Červivec.

"Můj pane…," zakoktal se sluha.

"Stráže! Odveďte ho!" rozkázal Gríma a ze stínů se vynořily neochotné siluety stráží.

"Ne!" přikázal čísi hlas.

Stráže se zastavily.

"Tady se už žádné bezpráví páchat nebude!" vykřikla Eowyn a vyklouzla zpod závěsu.

"Má paní?!" podlézavě se jí Červivec přikrčil k nohám.

"Nech mě, Červe!" odsekla zhnuseně Eowyn. "Albrysi, ukaž králi, co neseš," otočila se směrem ke sluhovi. Sluha poklekl před Theodenovým trůnem.

"Pane, váš meč. Červivec ho měl schovaný ve své truhle."

"Chtěl jsem ho jen ochránit!" vykřikl Červivec.

Eomer se na něj zhnuseně díval.

"A tady. Pod skrytým víkem byly tyhle dopisy. Psal je Červivcovi Saruman. Popisuje v nich vaše tajné plány a vaši chorobu, kterou, jak se zdá, způsobil právě pán Železného pasu," pokračoval sluha.

Theoden se unaveným zrakem podíval na dopisy. "Je to pravda?" zasípal.

"Ne, je to sprostá lež!" vyhrkl Červivec a schoulil se u jeho trůnu. "Můj pane, oni vám lžou. Usilují o váš život a chtějí…"

"Jak se opovažuješ?!" vykřikla Eowyn. Nemohla takové lži poslouchat, už prostě nemohla stát v pozadí a hrát si na poslušnou neteř. Její pohár trpělivosti přetekl.

"Dej mi to!" vytrhla svému vyděšenému bratrovi meč z ruky, chytla Červivce za krk a smýkla jím na zem. Podržela si ho před sebou a pod krk mu přiložila meč. Přitáhla si ho blíž k sobě, aby se mu mohla podívat do očí. "Lháři! Slizký, proradný lháři! Jak dlouho budeš mému strýčkovi znechucovat život a postrkovat ho blíž k smrti. A o co ti vlastně jde? Proč to děláš? Kvůli Sarumanovým slibům? Přece mu nevěříš. Je zrádný," křičela na něj.

Červivec se zachvěl. Měla pravdu. Proč to vlastně dělal? Sarumanovi nevěřil tak… pak si to ale uvědomil. Když se díval zblízka do Eowyniny krásné tváře, uvědomil si, proč to všechno podnikal. Vyrazil dopředu, chytil ji za ramena a hladově ji políbil. Celý sál zalapal po dechu.

Eowyn vykřikla a napřáhla meč, ale Gríma jí ho vyrazil z ruky.

"Moje sestra!" vzpamatoval se Eomer jako první, vytáhl dýku a hodil ji po Červivcovi. Červivec zachrčel a sesul se k zemi. Dýka hotupým koncem bolestivě udeřila do ramene. Eowyn ho od sebe zhnuseně odstrčila.

"Ty hade! Jak se opovažuješ," zasyčel Eomer. A vykročil k Červivcovi.

Červivec se schoulil do klubíčka. "Můj pane, on mě chce zabít!" zakňoural a obrátil se k Theodenovi. Ale Theoden na něj shlížel tvrdě, neústupně a s nenávistí.

"Zavřete ho do hladomorny!" rozkázal silným hlasem. "Nestojí za to, abychom si špinili čepel jeho krví!"

Stráže ho s radostí poslechly a odvlekly kvílejícího Červivce do hladomorny.

"Och bratře," zašeptala Eowyn, zoufale si utírala pusu rukávem bílých šatů. V očích se jí, poprvé po deseti letech, leskly slzy. Byla hluboce otřesená.

Theoden vstal z trůnu a uchopil ze sluhových roztřesených rukou meč. Najednou se zdálo, jako kdyby král omládl o dvacet, třicet let. Byl zase ve středním věku a plný síly. Vyhnal ze svého srdce Sarumana i jeho přisluhovače a zrak se mu projasnil. Paradoxně to však nezpůsobil fakt, že ho Červivec zradil a s pomocí Sarumana zaklel, ale fakt, že se odvážil políbit jeho milovanou neteř. Někdy dokáží maličkosti víc, než velké věci.

Král Theoden pozvedl svůj meč.

Byl připraven bránit svou zem.


Gandalf jel na Stínovlasovi vedle paní Galadriel. Ta seděla v bílých, jednoduchých šatech na své klisně a zamyšleně hleděla dopředu. Spolu vedli armádu elfů, mířící k Rohanu. Většina elfů byla pěších, ale víc než tisíc jich jelo na koních. Mezi nimi samozřejmě Celeborn na černém hřebci se stříbrným postrojem, mírně kysele se tvářící Elrond a Círdan. Za nimi se táhlo moře stříbrných korouhví a nablýskaných brnění. Bylo to až neuvěřitelné. Elfové, titíž chladní, neosobní elfové, pro které bylo sto let pouhý okamžik, se během pěti hodin vypravili na cestu. Na pomoc lidem, na cestu za záchranou světa.

Gandalf trochu předjel a rozhlédl se po obzoru. To co viděl, mu vyrazilo dech. Daleko od nich, směrem od Železného pasu táhlo na Rohan obrovské, deseti, ba i stotisícové vojsko skřetů. Byli to Železní, ale i Mordorští skuruti a nižší skřeti. Bylo jich strašně moc. Gandalf věděl, že dorazí k Rohanu tak zítra. Musí je přepadnout zezadu a dát Rohanu čas na obranu. A i tak to bude hodně nevyrovnané. Sice mohli do Rohanu dorazit už dnes, ale nejdříve se museli stavit v Železném pasu. Doufal, že Stromovous poslechl jeho rady a vytáhl s enty na Orthank. Ale museli se přesvědčit. Museli mít jistotu, že jim do zad nevpadne Saruman se svými kouzly. A také si dělal starosti o Froda a Sama, doufal, že jsou hobiti v pořádku. Zvlášť Frodo. Ztráta Prstenu ho musela krutě poznamenat.

"Zastavte, zde se utáboříme!" rozhodla Galadriel o pár hodin později.

Elfové vděčně polehali do trávy. Galadriel k sobě svolala Gandalfa a ostatní.

"Nemá smysl, abychom do Železného pasu šli všichni. Stačí, když tam půjdou členové Bílé rady," přikázala Galadriel a nikdo se jí neodvážil odporovat.

Tajně opustili tábor a za chvíli se Galadriel, Gandalf, Círdan i Elrond ztratili v houstnoucí tmě nadcházejícího večera.


Boromir se s obavou podíval pod sebe na to, na čem jel. Byl to poloprůsvitný, zelený a nepochybně mrtvý kůň. Vůbec se mu nelíbilo, že musel jet na něčem takovém, ale, co mu zbývalo? Také mohl jít pěšky a to by bylo nepochybně horší. Jeli strašlivým tempem. Pokud pojedou takhle rychle, mohli by zítra v poledne dorazit k Edorasu. Boromir pevně doufal, že to bude stačit. Znovu se znechuceně podíval na tu …věc pod sebou a ohlédl se. Kousek za ním jel Aragorn, na stejném, poloprůsvitném koni a na tváři měl zasněný výraz. Boromir nepochyboval, že vzpomíná na Arwen. Ohlédl se ještě dál, ten pohled ho velice znervozňoval. Věděl, že za nimi táhne obrovské vojsko, ale nic neviděl. Jen někdy, v přímých slunečních paprscích se zaleskla neviditelná korouhev, nebo zařinčela nepřítomná zbroj, ale jinak nic. Přitom ale cítil, že tam mrtví jsou. Věděl o nich, ale neviděl je. Otřásl se. Čím dříve tohle všechno skončí, tím lépe. Už se těšil na bitvu. Boj mu chyběl.


Samovi se bitva docela líbila. Tedy, jestli se to vůbec dalo nazvat bitvou. Těch pár set skřetů, co v Železném pasu zůstalo, nemělo proti armádě entů šanci. Zvlášť, když enti rozbořili hráz a do Orthanku se vylilo celé jezero, které předtím Saruman držel zlými kouzly nad Železným pasem. Skřeti se topili a dusili, ale přesto se pokoušeli bojovat. Stříleli proti entům zapálené šípy a nejeden ent tak úplně shořel dřív, než se mohl uhasit v divoké vodě. Stromovouse jeden takový šíp minul jen o pár centimetrů. Také se po nich skřeti pokoušeli házet kameny, ale enti po nich na oplátku začali házet skály. Stromovous dal pár kamenů i Frodovi se Samem a Sam si také hodil, jen Frodo se tvářil zničeně a vypadal, že je mu tahle všechna zbytečná smrt strašlivě líto.

Ale to bylo předtím. Teď oba hobiti seděli na nízké zídce, sledovali potopu a zuřícího Sarumana na Orthanku a spokojeně kouřili zásoby Dolanského listí, které Sam objevil v jednom vytopeném skladu.

"Same, podívej!" vykřikl vzrušeně Frodo a ukazoval k obzoru.

Sam si zaclonil oči. Viděl tam nějaké postavy, ale nepoznal, kdo to je.

"Víte, kdo to je?" zeptal se a otočil se na Froda.

Oči mu jiskřily, ale Frodo vypadal maličko nepřítomně. "Ano," řekl po chvíli. "Je to paní Galadriel, elf Círdan, Elrond a…." Frodo zalapal po dechu a obrátil se k Samovi. "Same, Gandalf!"

"Ale pane Frodo, Gandalf je přece mrtvý, padl v Morii," odpověděl zmateně Sam.

"Ne, určitě sem jede Gandalf. Já…ta hudba," odporoval mu Frodo a zavřel oči, jako by poslouchal něco, normálním smrtelníkům příliš vzdálené a vznešené.

"Hudba?!" chtěl se pochybovačně zeptat Sam, ale pak to uslyšel také.

Divukrásnou, tajemnou a divokou hudbu. Hudbu, která vycházela odevšad a odnikud. Sam si však byl jistý, že ji neslyší. Nezněla. Prostě tam byla. Rovnou se mu odvíjela v hlavě, aniž by musela projít ušima. Píseň zpívala o míru a o jiných nádherných věcech. O čtyřech jezdcích, kteří jedou vymýtit zlo. Sam ale instinktivně tušil, že ta hudba není určená pro ně, byla určena pro Sarumana. Najednou se ozval jiný zvuk, drásavý, kvílivý a hrozný. Vypadalo to, že se Saruman nezalekl a rozhodl se bojovat. Ale pak se onen druhý, příšerný zvuk změnil v obyčejné praskání. Orthanská věž pukla a majestátně se sesula k zemi. To, co se nepodařilo Entům celé dva dny, totiž rozbořit, nebo alespoň trošičku narušit černolitou jednotu věže, se Galadrielině hudbě podařilo za necelé dvě minuty.

Z trosek věže povstala jediná, malá postava oblečena v bílém rouchu. Saruman.

"Zradil jsi nás, Sarumane. Tímto tě vylučuji z Bílé rady!" rozlehl se silný hlas. Gandalf dospěl k troskám Orthanku.

"Myslíte si, že porazit mě je tak jednoduché? Že na to stačí elfská zaříkadla?" ušklíbl se Saruman.

Gandalf pomalu přikývl. "Ano, stačí," natáhl ruku, Sarumanovi se vykroutila jeho hůl z ruky a vletěla do ruky Gandalfovi. Ten ji zarazil hluboko do země. Hůl pukla. Okolí se také změnilo. Vypadalo jako předtím, než Saruman propadl zlu a nechal všechno zničit. Najednou se tu objevily vzrostlé stromy. Trosky věže začaly bleskurychle obrůstat travou a za chvíli z nich nezbylo nic, než malý kopeček mechu a dvě pampelišky. Sam s Frodem s údivem zjistili, že stojí po kolena ve svěží, zelené trávě. Metr od Gandalfa vyrašil mladý buk a srazil Elrondovi kápi z hlavy.

Saruman se na to v hrůze díval, pak ale zbledl ještě víc. Ozval se hluk a zem se pod jeho nohama začala hýbat.

"Ne to ne!" vykřikl, když pochopil, co mu chce Gandalf udělat.

Gandalf ale jen přimhouřil oči. Ještě měl v živé paměti, jak ho Saruman mučil, když byl jeho vězněm. Ale tázavě se podíval na Galadriel. Přeci jenom, tohle byl dost krutý trest. Galadriel přikývla. Saruman zasténal. Zpod jeho nohou vyrašil obrovitý dub, ovinul se kolem něj a pohltil ho. Ještě byly pár vteřin vidět Sarumanovy zděšené, černé oči, ale pak se mezera zatáhla kůrou a po Sarumanovi nebylo ani stopy. Byl uvězněn uprostřed obrovitého dubu, bez možnosti úniku.

Tak skončil Saruman, bílý čaroděj, hlava Bílé rady a pán Orthanku.


Frodo a Sam se přivítali s Gandalfem i elfy a odjeli s nimi do jejich tábora. Frodo s Galadriel a Sam s Gandalfem. Nebylo jasné, kdo měl ze setkání větší radost, ale Sam byl rozhodně ze všech nejvyjukanější. Tohle vůbec nečekal. Už odmalička měl rád elfy a v Roklince i Lorienu jich také mnoho viděl, ale ještě nikdy jich neviděl tolik. A v tak vyhraněné situaci.

Zůstali na noc v tábořišti. Elfové se stihli ještě trochu prospat, Galadriel, Elrond a Círdan plánovali zítřejší útok a Gandalf rozmlouval s Frodem a Samem. Frodo se ale choval hodně roztržitě a jeho první otázka byla, kde je Prsten. Gandalf mu popravdě vyprávěl všechno, co se dozvěděl od Aragorna. A řekl jim i o tom, jak vyslal orly, aby Smíška a Pipina s Prstenem našli a přinesli sem, aby Frodo mohl Prsten zase převzít. Frodo ale nevypadal ani trochu klidnější. Neuměl to vysvětlit, ale měl pocit, že Prsten není v bezpečných rukou. Cítil, že ho má někdo, kdo je jím ovládnutý a nedovolí, aby byl zničen. Nakonec ale vyčerpáním usnul, poprvé od svého odchodu z Lorienu v čistých přikrývkách. Alespoň jedna starost mu ale ubyla. Galadriel mu kouzly vyléčila zraněný kotník. Sam se schoulil vedle něj, šťastný, že je jeho pán konečně v bezpečí.


Můra mávala křidélky, co nejrychleji mohla. Musela svou zprávu doručit včas. Záleželo na tom možná všechno. Gwahir se musel o Gandalfově prosbě dozvědět co možná nejrychleji. Najednou můra cítila, jak ji něco zachytilo do pařátů a v zorném poli se jí objevil ostrý zobák. Zoufale s sebou začala mrskat. Krebaina! Nesmí dopustit, aby ji Krebaina sežrala. Mrskla s sebou a uviděla svou šanci. Jen musí vránu zaměstnat natolik, aby nekontrolovala, kam letí. Mávala křidélky co nejvíc, bzučela a obratně se vyhýbala ošklivému zobáku. Její taktika zafungovala. Ozval se praskavý zvuk a velice překvapená vrána narazila v plné rychlosti do skály. Na poslední chvíli se srážce pokusila vyhnout a můru pustila. Ale bylo jí to k ničemu. Po kdysi silné a krvežíznivé vráně zůstalo jen pár černých peříček, pomalu se snášejících k zemi. Můra usedla do trávy. Věděla, že je zle. Měla potrhaná křídla a věděla, že v tomto stavu neuletí ani metr. Zalezla do malé jeskyňky a lehla si na zem. Musela počkat, až se trochu uzdraví. Ale tím pádem zpráva dojde později. Kdoví, třeba to bude spíš k užitku.