Skotsko III.

Předposlední část reportáže ze Skotska. Tentokrát vypráví Irith

---

8.7.2017 - Orkneje

Na programu byly ostrovy Orkneje. Tam se dá dostat jen na trajektu. Ovšem, na rozdíl od naší předchozí návštěvy Orknejí, jsme si s sebou na trajekt tentokrát vzali i to auto a tudíž jsme se pak po ostrovech mohli pohybovat dle vůle vlastní a ne místního turistického svazu.

Na trajektu jsem zuřivě dočítala Na druhou stranu úsvitu, takže vlastně ani nevím, jaké to bylo. Asi moc nijaké, nikdo nezvracel a ani nás nekropila vodní tříšť. A ani jedna velryba. Trajekt jsme měli zaplacený a objednaný. Když jsme se ale naloďovali, bylo nám řečeno, že náš vůz má o jedno místo navíc a tedy je klasifikovaný jako autobus. Pak ho ještě přeměřili. Byl o jeden centimetr delší a tedy jasný autobus. A zaplatili jsme dvakrát víc.

První zastávka byla Stones of Stennes. Kruh menhirů a několik pravěkých staveb. O kus dál jsme dokonce narazili na stavbu ještě neodkrytou.

(Barnhouse Village)

Poté jsme zamířili k Maeshowe, největší a nejznámější mohyle na Orknejích. Velkým cílem mých rodičů totiž bylo podívat se dovnitř, což se jim ani při jedné ze dvou návštěv minulých nepovedlo. U pokladny nám ovšem oznámili, že jsou poslední dvě volná místa. Takže bylo jasno, kdo půjde. Rodiče jsme opustili ve stínu mrtvých a my ostatní se vydali do Scara Brae, pravěké vesnice a největší turistické atrakce široko daleko.

Třezalčina rodina a má sestra zaplatili vstupné a vydali se dovnitř, kdežto já prohlásila, že se půjdu projít po pobřeží. Ale projít se po pobřeží, to ve Skotsku není vůbec snadné. Všude jsou totiž ploty a ohradníky. Nakonec jsem tam sklouzla napůl nelegálním způsobem přes jakousi maličkou cestičku mezi dvěma ploty.

Ale zato moře, to moře! Myslím, že tam jsem poprvé pochopila lásku Eldar k moři. Vlny byly velké, modré a tříštily se v tisících kapkách pěny. Ta modrá byla pokaždé jiná ale pokaždé stejně krásná. Písek se bělal pod bosými chodidly, protože tady prostě nešlo nejít bez bot. A moře šumělo a racci krákali. Začalo trochu pršet, ale to mi vůbec v ničem nezabránilo. Postupně jsem vystoupala až na hranu útesu a shlédla na skalní jehly a vodu, o ně se tříštící. Bylo to nesmírně fascinující. Nahoře jsem si ale boty zase rychle nandala, protože chození po "fluffy" skotské trávě sice fajn, ale těch ovčích bobků tam…

Nakonec jsem vystoupala k mohyle z kamenů na vrcholu jednoho útesu. Vpravo ode mě se otevíralo pobřeží se skalními jehlami a nekonečným mořem a vlevo poklidná scenérie skotského venkova s políčky, větrným mlýnem a klikatými cestičkami. Dost času jsem strávila dumáním, který ze dvou výhledů je hezčí. Protože se ale nachýlil čas odjezdu, musela jsem zpátky. A protože se mi nechtělo chodit zpátky celou cestu a protože ve Scara Brae, jako všude ve Skotsku, byly zadní vrátka, prostě jsem vešla dovnitř jimi a přes celou slavnou atrakci za 8 liber prošla. Budiž mi polehčující okolností, že jsem tam už jednou byla a teď jsem šla cestou nejkratší přímo k východu.

Ještě jsme se zastavili na Ring of Brodgar, kde jsme se setkali se šťastnými rodiči a pak jsem vytrvalým prosením Třezalčina tátu přesvědčila, ať zastaví na Ness of Brodgar. Pravěké město, ve kterém právě probíhá archeologický výzkum a které se teprve odkrývá. Tam to bylo také dost… prostě šok ve srovnání s turistickou výstavností Scara Brae. Všude komáři, staré pneumatiky a jedna maringotka. Stihli jsme i část průvodcovského výkladu. Ale prohlídka trvala dvě hodiny a na to jsme čas neměli. Ještě ke všemu paní mlela s dost silným přízvukem a polovinu času říkala jenom vtipy, které jsme úplně nepochopili.

(Ring of Brodgar)

(Ness of Brodgar)

Nakonec jsme se ještě stavili v Kirkwallu, vyfotit si katedrálu. Ale ukázalo se, že jsme si spletli čas a že máme ještě hodinu času. Stavili jsme se tedy v městečku Sant Margaret Hope. Ani, je to přesně taková díra, jak to zní. A začalo pršet vskutku vydatně. Koupili jsme si s mamkou fish and chips a před deštěm zalezli do výklenku pod schody u jednoho domečku. Majitelé asi naštěstí nebyli doma, protože nevím, co by nám řekli.

9.7.2017 - Dnes nás čekal přejezd do Ullapoolu. Cesta byla naprosto nádherná a už samotné výhledy z kroutící se cesty stály za to. Krajina šedých skal a bohaté zeleně a občas probleskovaly výhledy na moře a zálivy. Ale řidič toho měl více než dost, všude byly "passing place" a neustále jsme se tak museli něčemu vyhýbat (protijedoucím autům, chodcům, cyklistům, ovcím…)

Naší první zastávkou byl severní konec světa - Dunnet Head. Mys, na kterém stojí maják i velký kámen oznamující brzký konec země takové, jak ji známe. Nahoře na vrcholku mysu se pak nachází jakési podivná soustava garáží a betonových ploch, možná nějaká vojenská základna střežící tak nepochybně významný geografický bod.

Druhou zastávkou pak byla Smoo Cave. Unikátní jeskyně s vodopádem, do které se dá vplout na lodičkách. Díky dešti ovšem byla hladina vody příliš vysoko a tudíž byl celý podnik příliš nebezpečný pro ubohé poutníky. Mohli jsme se podívat jen do první části jeskynní chodby a vlézt na můstek propojující první a druhou jeskyni. Onen vodopád byl opravdu pořádný. Přeci jen jsou ty deště k něčemu dobré.

Ještě jsme se vyšplhali nahoru na útes a šli se podívat na vyhlídku a na moře. Já si prostě nemůžu pomoct, ale kombinace zelené trávy, šedých skal a modrého moře je naprosto úchvatná. V životě jsem neviděla hezčí moře než ve Skotsku. Zde jsme se také pokusili naobědvat. Pokusili, protože se okamžitě slétli chtiví racci a málem nám oběd snědli sami.

North West Highland Geopark je projekt vedoucí po skotských Highlands a ukazující jejich geologii. A my jsme se zastavili v jedné z ústředen tohoto geoparku. Ovšem je to dělané po Skotsku, takže tato ústředna se nachází na poněkud zastrčené silničce. Malý, krčící se domeček na skále, na první pohled naprosto maličký a obyčejný. A uvnitř vybaven nejmodernějšími plány a přístroji k lepšímu zabavení turistů. Doteď jsem nepochopila, jak to může fungovat, bez jakékoliv reklamy nebo třeba umístění na nějaké frekventovanější cestě, ale funguje to.

(Loch Eriboll)

Ardvreck castle, tak se nazývala naše další zastávka. Poblíž něho se nacházel úžasný vodopád, po kterém jsme samozřejmě okamžitě začali lézti. No jo, turisté. Usoudila jsem, že na hradě ovce nemají a ťapkala jsem tam naboso. Jen má rodina ze mě byla kapku nervozní. Hrádek byl celý takový romantický, jak bývá zvykem a rušila to jen kupa holek snažících se o "epický selfíčka" na hraně útesu. My jsme udělali epický selfíčko na zdi hradu a pak hráli na schovku.

A pak už jsme dorazili do našeho cíle, do Ullapoolu. Jedná se o příjemné přístavní městečko s jednou hlavní ulicí, jedním fish-and-chips a pěti suvenýrovišti. My jsme měli být ubytovaní v motorestu. Ale nemůžete si představovat motoresty, jako máme tady. Tohle (ač nejlevnější ubytování široko daleko) byl luxusní domeček v námořnickém stylu, kde nám každé ráno přinesli čerstvé sušenky.

10.7.2017 - Stac Pollaidh

Program dne byl jediný. A to výstup na vrchol Stac Pollaidh, nejznámější a nejfilmovanější horu široko daleko. Výstup kupodivu nebyl tak hrozný, jak jsme čekali, a jak dospělí již několik dní prorokovali. Vystoupali jsme společně až do sedla po nejvyšším vrcholem. Tam jsme se rozdělili na dvě skupinky, dle rodin. Podnikavější my jsme se rozhodli lézt dál, méně podnikavá Třezalčina rodina si řekla, že se jí ještě nechce umřít a počká na nás v sedle. A my se vydali na cestu. Což nebylo tak jednoduché, protože skála byla téměř kolmá a cestičky nevedly. Nakonec jsme vylezli skalní průrvou a dál pokračovali po hřebenu. Vrchol byl stále na dohled, ale stále jsme u něj nebyli. A pořád a pořád, i když jsme minuli u asi pět zákrutů "Za touhle skálou už tam budeme". Až se objevilo jedno ne úplně příjemné místo kde, abychom se dostali dál, bylo třeba překonat skalní převis. Sestra s tátou se zde otočili, že se vrátí, já s mamkou jsme si sedly na zadek a poposedáváním překonaly i skalní jazyk a vydaly se dál. Ale ne moc daleko, protože už jsme byly prakticky na nejvyšším vrcholu a dál bychom se už dostaly jen s horolezeckou výbavou. Tak jsme na nejvyšším vrcholku ještě postavily mohylu a udělaly pár fotek (u jedné jsem musela na zem, abych nerušila fotografické panoráma. Mamka mi v zápalu focení stoupla na ruku a ještě se na ní několikrát otočila). A pak byl čas jít zpátky.

Následuje série fotek. Můžete slintat a závidět :-)

Dole jsme ještě zamířili k pláži u Achnahaird. Byl zrovna odliv (ostatně jako vždycky, když jsme byli na pláži) a tak mezi skalami zbylo spoustu tůněk s mořskou vodou. Ostatní zamířili na pláž a já nadšeně strávila příjemnou biologickou hodinku přeskakováním mezi tůňkami a objevováním zvláštností mořské fauny a flory Skotska. Odhalila jsem několik zajímavých druhů řas, pitvala kraba či objevila dost zvláštní mořskou houbu s krásnými jasně modrými tečkami po obvodu "chřtánu".

Když jsem se vzpamatovala, rozhodla jsem se, že musím ještě zrealizovat běh do vody. Můj letitý platonický sen. A protože jsem neměla plavky, prostě jsem se tam vydala v oblečení. Dospělí se na to nedívali úplně přívětivě a jeden po druhém mi temně prorokovali, že nastydnu. Nenastydla jsem, i když voda opravdu teplá nebyla.

(Důkaz)