Jeden Feanor a jeho sedm synů po osmi letech ve dvou představeních podruhé

Falešné společenstvo letos hrálo svůj muzikál dokonce dvakrát. Na předpremiéře a na premiéře. A Irith s Třezalkou byly požádány, aby své dojmy a porovnání obou těchto představení sepsaly. Zde tedy máte možnost vidět dvě (a to naprosto rozdílné) reportáže a srovnání.

---

Irith

Na předpremiéru muzikálu Falešného Společenstva - Feanor a jeho synové, jsem se opravdu těšila. Bohužel jsem prvního Feanora neviděla a tak tohle mělo být první zpracování mého oblíbeného středozemského tématu, které kdy mohu vidět. Plus jsem samozřejmě dlouhodobě platonicky zamilovaná do několika písní, které zde měly zaznít. A protože jsem fanouškem FS vpravdě nadšeným, byla jsem i na samotné premiéře muzikálu v tělocvičně na TolkienConu. A tak mohu porovnat obě představení.

Generální zkouška proběhala v divadle DDM v Kobylisích. To mělo svá pozitiva (kupříkladu opravdu všichni viděli), ale i negativa (kupříkladu se herci nevešli na podium). Musím opravdu ocenit skladnost členů celého ansámblu. Nevěřila bych, že se tolik lidí s tak rozměrnými instrumenty (Jako je harfa, tři rodové zástavy nebo kovadlina…) dokáže vejít na tak malý prostor jeviště.

Malý prostor ale, alespoň dle mého soudu, něčemu trochu uškodil. Herci byli poněkud utopení před tváří publika. Na některých hercích byla taktéž vidět silná nervozita z prvního veřejného představení. Oproti tomu představení na TolkienConu probíhalo mnohem suverénněji a sebejistěji. Krátce po skončení se mi sice někteří ze členů FS pokoušeli vnutit, že generálka byla mnohem lepší, neb na TC udělali celé tři chyby (které samozřejmě nikdo kromě nich nepostřehl), ale já trvám na tom, že v jistotě projevu a celkové atmosféře prostě vedl TolkienCon. Ono je také něco jiného hledět na Feanora pěkně shora, z polstrované sedačky, a vzhlížet k němu z tvrdé reality studené podlahy tělocvičny. Jako divák vtažený do příběhu jsem si rozhodně připadala spíše při druhé možnosti.

I atmosféra a nálada publika mi přišla lepší na TC. Několik lidí zde podlehlo emocím a poplakalo si a mám podezření, že Bardě v roli Feanora zlomil srdce nejedné náctileté dívce v publiku což, uznejte, se při generální zkoušce, které se účastní hlavně rodiče a starší generace příznivců Mistrova díla, povede opravdu těžko.

Oproti tomu si nemohu vynachválit výhled při generálce v divadle. Všichni diváci opravdu viděli a nestalo se (jako třeba mé sestře na TC), že by váš jediný vizuální dojem z muzikálu byla záplava hnědých vlasů elfky před vámi.

Jediné výraznější "chyby", které jsem si na TC všimla, byl výpadek v jedné Feanorově sloce. Ale to se dá vysvětlit zápalem a hořkostí Finweho syna, který prostě v rozohnění ztratil řeč. Při jedné písni prý také Fallon zazpívala jednu sloku dvakrát, ale upřímně, ve chvíli, kdy uvažujete o tom, že byste opravdu nechtěli stát mezi silmarilem a Fallon s tímto výrazem v obličeji, něco jako zopakování sloky vážně nepostřehnete.

Oproti předpremiéře došlo ke dvěma, alespoň co jsem postřehla, změnám v divadle. Jednak přidání postupného rozžíhání svící v písni Míšení světel. To mi přišlo jako opravdu dobré řešení, krásně umocňující atmosféru písně a příběhu. A pak loučení synů s Nerdanel v Konfrontaci, které alespoň pro mě nádherně doplňovalo tragické ladění písně a připomínalo, že tragédie Finweho domu nebyla jen tragédií hrdinů, válečníků a knížat, ale hlavně tragédií rodin.

Představení jako takové se mi moc líbilo. Pěvecké výkony mi přišly vynikající. Nesmírně se mi líbily Chůvičky, kterým vtipné pojetí prostě sluší (no a Curufin s baletní sukýnkou na hlavě je dokonalá představa). A absolutně, naprosto mi vyrazilo dech detailní zpracování vyšitých rodových zástav a obálek Valinorské poštovní společnosti. Smekám před tvůrci divadla i písní, smekám i před celým osazením FS.

Obě představení jsem si nicméně moc užila, a i když celkově hodnotím samotnou premiéru na TC lépe (zejména díky té atmosféře), myslím, že udělat předpremiéru byl rozhodně výborný nápad.

Třezalka

Na představení Falešného společenstva Feanor a jeho synové jsem se těšila, doslova a do písmene, jako dítě na Vánoce. Proto když se naskytla možnost zhlédnout je v předpremiéře, nezaváhala jsem. A nezúčastnit se představení na Tolkienconu, to by byl neodpustitelný prohřešek.

Přiznávám, že z prvního vystoupení jsem odcházela s o něco lepším dojmem než z premiéry. Na hercích sice byla patrná jistá nervozita, nicméně (možná díky prostředí "skutečného" divadla a možnosti využít jevištní osvětlení) působili docela profesionálně. Navíc během představení na Tolkienconu jsem více pozornosti věnovala tomu, jak ulevit bolavým zádům a zároveň se posunout tak, aby většinu mého zorného pole netvořila sukně sousedící dámy, než samotné hře. A především na mě zafungovalo otřepané "Poprvé se nezapomíná." Byla to první příležitost vidět Feanora, takže v paměti uvízla silněji.

Nedá mi to a musím zmínit dva momenty z premiéry, které mne hluboce zasáhly. Po písni Přísaha obecenstvo doslova šílelo (a nedivím se jim) a do této vřavy přichází Nerdanel. Stojí tam, se zoufalstvím v očích se rozhlíží a nemůže nic říct, protože by ji ta vřava stejně přehlušila. Působilo to tak… opravdově.

Když se diváci utiší a dozní píseň Konfrontace, Noldor odcházejí směrem k přístavům a Feanorovi synové se loučí s matkou. Až příliš krátce. Člověk se musí ptát, zda opravdu chtěli jít. A zda už tehdy věděli, že se nevrátí.

Musím vyzvednout ztvárnění jednotlivých písní. Mnoho z nich z nahrávky příliš neosloví, ovšem výkony zpěváků je snadno vyzvedly mezi mistrovské kousky. Věřte mi, i ze zveřejněného záznamu nádherně mrazí.

Snad nejvíce mne překvapilo, kolik rolí dovede ztvárnit jeden herec. Pouhým vyměněním pokrývky hlavy se z "asistujícího stínu" stal Feanorův syn a vzápětí posel nebo elf na slavnosti. A nejkrásnější na tom, je, že divák mu ty proměny s radostí věří.

Á propos, diváci. S hanbou přiznávám, že patřím k těm, kdo na předpremiéře po poslední písni zapomněli tleskat. Ano, věděli jsme (nebo alespoň tušili), že představení musí končit smrtí, ale asi jsme odmítali takový konec přijmout.

Nicméně onen konec nastal a teď už nezbývá než čekat na příští rok, na Húrinovy děti.

Foto: Silnar