K našim splněným restům přidáváme tímto další - reportáž z loňských Radostin. Ty se uskutečnily u Tani doma a byly opět krásné. Tyhle letní slavnosti mají svou nezastupitelnou poezii.
Polly:
Čtvrtek
Já, Irith a Terka jsme získaly vlastní pokoj, což byla ráno i večer velká výhoda. Večer jsme s Irith mohly zalézt dřív a když jsme se ráno brzy vzbudily, nerušily jsme celé osazenstvo, ale pouze Terku. A přesně to se stalo i ve čtvrtek ráno. Takže jsme si s Irith špitaly a kontrolovaly, jestli jsme moc hlasité nebo ne. Myslely jsme si, že ne, ale přesto se časem Terka vzbudila. Když se rozhlédla po pokoji, tak si myslela, že už jsme pryč, ale my jsme byly chytře schované za postelí - já jsem totiž spala vedle Irithiny postele na zemi na karimatce. A protože se vzdáleností se nutná hlasitost hovoru zvětšuje, tak jsme si obě zalezly na mou karimatku. Bály jsme se, že nás ta postel obě neudrží, jak se však později ukázalo, byla to neopodstatněná obava. Později totiž ta postel unesla nejenom nás dvě a Terku, která se k našemu kecacímu kroužku přidala, ale i Třezalku, jež do našeho pokoje zavítala poté, co zjistila, že v kuchyni nikdo další vzhůru není.
Až hlad nás vyhnal z našeho pokojíčku do kuchyně. Začali jsme připravovat snídani, rozesadili se vedle stolu a čekali, až všichni dorazí. A oni opravdu dorazili, i když to ještě nějakou dobu trvalo. A poslední přišla Aredhel… Což mělo z následek to, že na ni nezbyla žádná normální židle, takže si musela sednout na takovou malou stoličku. A celou snídani k nám musela vzhlížet a bylo to celkově hrozně vtipné. Pokud byl někdy nějaký noldo podroben, představuji si, že vypadal přesně takhle.
(Hleďte, vznešená Noldorská paní...)
(...drbána hobitem)
(Ale pak Noldo vyrazil na ofenzivu proti Valar a vykopal válečnou sekyru!)
(A hobiti pozorují a fandí)
Občas přemýšlím nad tím, že do našeho jídla nebo pití někdo něco přimíchává… Jinak si moc nedokážu vysvětlit ty kraviny, které občas provádíme. A ani dnešek nebyl výjimkou. Po snídani jsme se totiž přesunuli o pár metrů vedle do obývací části, jen Tani zůstala sedět u stolu a přehodila si přes hlavu ručník. Bylo nám vysvětleno, že to není proto, že by nás snad nechtěla ani vidět, nýbrž proto, že inhaluje kvůli rýmě. Natrhala si na zahrádce nějaké bylinky a jejich výpary pod ručníkem čuchala. Všichni jsme se shodli, že na tom opravdu něco bude, protože po této proceduře se Tani na zbytek odpoledne trochu vrátila zdravá barva :-)
(Medicína, tak zvaná pštrosí)
(Ale výsledky jsou znát!)
(My jsme ji zatím napjatě pozorovali)
Pak jsme já, Šárka a Tani hodně blbly. Nevím, jestli to tu zaznělo, ale ve Dnu Pytle bydlí i malý pes. Ten byl tehdy sice pryč, ale jeho miska v noře zůstala. Toho jsme využily a Šárka se mě ihned snažila naučit vzorně panáčkovat. Asi se jí to povedlo. A na další akci nám Aredhel oznámila, že následující fotka její malou sestřičku naprosto uchvátila a oblíbila si mě kvůli ní. Musím ale uznat, že by mě nikdy nenapadlo, že si najdu oblíbenost u menších bytostí Ardy právě předváděním psa…
(Každý má nějaká nadání a talenty...)
(A někdo i takovéto)
Radši jsme se potom usadili do křesel, Pomněnka se nechala učesat, Irith si lehla na mě, Šárka se svalila na podlahu a pustili jsme si playlist všech Doubravčiných písniček, které mají nahrávku. Bylo to skvělé, spoustu z nich jsme neznali, ty, které jsme znali, jsme zpívali také a na Dědka jsme si s Irith zatrsali. Je to naše choreografie, kterou jsme si na to vymysleli, a nejlepší na tom je, že když si pak zpětně prohlížíme fotky z tohohle tancování, vždycky si u toho danou část písničky zpíváme.
(Bavím se s babičkami)
(Kam daly dlouhé vlasy)
(Vždyť jsem sám dědek!)
(Mám doma ještě kobercpásku)
(You shall not pass!)
Pak našla Aredhel takové zalíbení v tom nás všechny ostatní fotit až jsme jí museli ten foťák sebrat. Na to hbitě zareagovala tak, že si hrozně dlouho chtěla přečíst knížku o zvířátkách a jazycích lásky.
(Jak se snaží!)
Ale protože poslouchání písniček je ryze sedací činnost, brzy se naše akčnější část začala nudit. Proto se vydali ven na zahradu otrhat třešně. Jen se ještě chvilku dívali na to, co že to tam budu dělat, až budou pryč a pak spokojeně odešli. Zůstala jsem tam já a Aredhel, která pokračovala v četbě. Na mě zbyl důležitý úkol - z kůže, kterou jsem před akcí doma v Rádovsku pořídila, vystříhat správný tvar nátepníků pro každého z hobitů. Jenže jak jsem toho před Radostinami měla na zařizování moc, tak ty připravené a proměřené střihy zůstaly všechny doma… Takže jsem je dělala teď znovu.
Po nějaké době se zbytek osazenstva přihnal jako voda s tím, že už to mají otrhané a ať se přesuneme ven pod strom. Hm, tak fajn, šli jsme. Tam se rozdávali karty na hru Hobiti. Ale protože jsem se i u rozdávání snažila pohnout s těmi nátepníky, tak mě asi přeslechli a zapomněli mi napoprvé taky rozdat karty. Ale pak se to vyřešilo a zahráli jsme si snad všichni.
Po několika kolech se rozhodlo, že se dnes půjdeme vykoupat. Plán to byl výborný a započali jsme tím, že se první skupinka opravdu přesunula dovnitř do domu. Zbytek dohrával hobity a plánovali jsme, že se mezitím hezky vystřídáme v převlékání do plavek a nebudeme si tam potom vzájemně překážet. Jenže ouha, nevyvedlo se to. Protože jakmile Třezalka vstoupila do našeho pokoje a uviděla klavír, bylo rozhodnuto, že u něj nějakou chvíli zůstane. A pak už jen stačilo, aby zahrála hobití melodii a už to jelo, já jsem přidala kytaru a snažily jsme se to vzájemně sladit (i když to ještě nějaké ty chybičky mělo…). Terka nám v tom udělovala rady a tak se druhá skupinka nestačila divit, jakmile nás tam takhle nalezla. Museli jsme hudební okénko co nejrychleji ukončit a časové ztráty zmírnit co nejrychlejším převlékáním.
Ale konečně už jsme se všichni mohli vypravit. Kde leží rybník, jsme už všichni věděli, neb jsme okolo něj přicházeli do samotného Dna Pytle. Aredhel nejspíše usoudila, že je to dost daleko pro pěší výlet, anebo se prostě jen nudila, protože se rozhodla osedlat si nejbližšího poníka. Ale očividně jich tam moc k mání nebylo, proto musela zaskočit Šárka.
A jelikož jsme to my, ani ve vodě se to neobešlo bez zábavy a trhlých věcí. Zatím jsme se jen rozjížděli (byli jsme u vody poprvé za akci), takže přišla řada na obyčejné skotačení, potápění se a hru na babu. Ta byla celkem vtipná, když jsme se někam přesunuli a pak někdo nesměle prohlásil, jestli bychom nemohli jít blíže ke břehu, že už nedosáhne. Ale nakonec mě to dost utahalo, a ač jsem měla zrovna babu, stáhla jsem se z hlavního dění. Se mnou se odpojila pomalejší skupina, tuším, že v ní byla Tani a Třezalka. Přibližovaly jsme se pomalejším tempem ke břehu, zatímco ta akčnější část si dala okružní kolečko pro zklidnění. Když tu mě něco u břehu upoutalo. Leknín! Bylo rozhodnuto, že se pro něj vydám a naštěstí mi v tom nezabránily ani podivné chaluhy, které se v místní zátoce vyskytovaly. S touto trofejí jsem se vracela k ostatním a čekání na rychlejší skupinku jsme si zpestřily děláním hloupostí. Třeba vodního jednorožce…
A nebo bláznivé bahenní příšery.
Po předání leknínu už se na hru na babu zapomnělo, zahráli jsme si jen pár kol vláčku a pochodovali křížem krážem rybníkem, zatímco jsme vyhlíželi Šárku, jež se vydala ještě na jedno kolečko kolem rybníku.
Byla nám už zima, proto jsme se odebrali na břeh usušit se a trochu rozehřát prochladlé končetiny. Aredhel byla Šárkou násilně zabalena do dosti pochybného ručníku s motivy Krymu, jelikož prohlásila, že svůj ručník tu nemá. Báli jsme se, co na to ostatní návštěvníci rybníku řeknou, když tady propagujeme Sovětský svaz a Krym, ale snad z toho žádné průšvihy nenastaly ani po našem odjezdu. Ten ručn byl totiž ohromný, sytě červený s velkým žlutým nápisem azbukou a vlajkou sovětského svazu…
Irith pak překvapeně zjistila, že v ruce stále svírá onen pověstný leknín no a nebyla by to ona, kdyby toho nějak nevyužila. Předvedly jsme spolu dokonalou láskyplnou scénku s předáváním této nevšední květiny a skvěle jsme se u toho nasmály. Pomněnka pak prohlásila, že jí to připomínalo reklamu na plavky…A to jsme se tak snažily!
Podruhé už se do vody nikomu moc nechtělo. Nakonec jsme tam skončily já, Tani a Irith a zkoušely jsme, jaký je rozdíl mezi tím, když se pereme na souši a ve vodě. Irith ke svému převelikému smutku zjistila, že i když je ve vodě jako doma a umí plavat mnohem lépe než já, tak snadno mě tam nepřepere. Hm, tak třeba někdy příště, Irith ;-)
Ale protože již nám pomalu začínalo kručet v břiše, odebrali jsme se všichni zpět do Dna Pytle na večeři a snažili se trochu zklidnit. Což se nám opravdu povedlo, jelikož už nás před spaním čekal jen náš obvyklý program - povídání si, psaní lístečků a středozemské aktivity.
(Mistr spisovatel osobně)
(A oddaný obdivovatel)
Irith
Pátek - Ráno nastala obvyklá scéna "Hobiti čekají, až ostatní vstanou". Tentokrát jsme ovšem se Smíškem čekali na pohovce v obývacím pokoji. Ostatní se vyhrabali kolem obvyklé deváté, jen Aredhel na jedenáctou. Na snídani dolezla jako housenka ve spacáku, neb prohlásila, že z něj nevyleze. Nakonec vylezla, jak jinak.
(Věřte mi, že jsem doteď netušila, že je Polly schopná takovýchto výrazů)
Nasnídali jsme se jako obvykle na terase, Frodovi rodiče nám dali sbohem a my opět měli celý dům i psa pro sebe. Nejlepší čas na to, začít něco podnikat. A začali jsme podnikat jakousi hru, kterou Pomněnka odněkud vyhrabala. Ta hra na to vypadla. Strašně nudná, dlouhá a o ničem. Prostě předmluva lepší než samotná hra :-). Mně to brutálně nebavilo, takže jsem se začal poflakovat kolem, okounět a stěžovat si, jako obvykle.
(Smíšek studuje)
(Smíšek vysvětluje)
(Smíšek se spletl)
(Smíšek na to přišel!)
(A co jsme zatím dělali my...)
(Skládali z toho kupříkladu puzzle)
(A všemožně blbli)
Pomněnka prohlásila, že ona jde dělat oběd. Nadšeně jsem se jí vrhl ku-pomoci. K obědu byly kluzky. Že nevíte, co jsou kluzky? Něco jako jablečné knedlíky v bramborovém těstě. Aredhel s nimi měla osobní problém a musela asi půl hodiny ujišťovat, cože za jídlo to vlastně je.
Škrábali jsme jablka, váleli těsto, balili jablka a zkrátka bylo veselo. Nakonec to bylo i docela dobré. Jen to, jako obvykle, všichni jedli lžící, jen já s elfkou jsme si vyžádali příbor. Tady je vidět ta vznešenost a vytříbený vkus.
Po obědě jsme se já, Pomněnka, Smíšek a Aredhel odebrali do pokoje na vážnou debatu o otázce Života, vesmíru a tak vůbec a ostatní uraženě odkráčeli k vodě. Ovšem je pravda, že jsme v tom pokoji byli zavření asi čtyři hodiny.
(Také proběhl "bardský duet" mezi Tani a Pomněnkou. Tani jako Frodo odkopávající Sama : "Zbytná přítěž na cestách, tak ať mě klidně proklejou!" A Pomněnka na to po chvíli "Ať si sami vařijou!")
(Oběd)
(Šárka poprvé)
(A Šárka podruhé, jak ji neznáte)
Když jsme jejich zmizení zaregistrovali (vzkaz zněl "Ulmo nás volá!"), sbalili jsme si plavky a vrhli se za nimi. Ovšem když jsme je tak uviděli, jak si pokojně plavou v rybníce, napadla nás (hádejte koho přesně) úžasná provozka. Ukradneme jim oblečení a pověsíme ho někam.
Zavolali jsme na ně náš úmysl a dodali, že si dáme závod, kdo bude u těch věcí dřív. S přehledem jsme vyhráli.
Ovšem Aredhel prohlásila, že se bojí jim oblečení vzít, že jsou tam lidi, aby nás fakt neoznačili za zloděje. Takže tento hrdinný úkol zbyl na mě. Lidi mě nezastavili, jen se zvědavě dívali, jak tam úzkostlivě kompletuji brýle a opatrně je přenáším na bezpečnější místo. A vzhůru na stromy. Teda ne my, ale oblečení. Problém byl, že těch hadrů měli strašně moc a stromy byly vysoké a statné a větve nějak normálně v dosahu se prostě nevyskytovaly. Takže jsme to tam naházeli tak nějak jak se dalo, hlavně aby to bylo a abychom poztráceli pokud možno co nejméně malých kousků.
V tu chvíli si to přirázoval rozzlobený Frodo. A začal hledat svůj Prstýnek, který jsme pověsili snad úplně nejvýš. Pak prohlásil, že mu na oblečení nezáleží a vypadalo to, že na místě odkráčí. Krást se nevyplácí. Takhle jsme tu měli nazlobeného Froda (ale nikdo netušil, proč se zlobí) a práv vylezuvší Šárku s Terkou. Terka se jala ihned zdolávat strom šplhem. Mokrá a v plavkách. Vytřeštili jsme oči a raději jí podali větev. Nechceme mít na svědomí ještě spadlého trpaslíka.
Šárka na nás zkusila svůj klasický trik s rozbitými brýlemi ("Rozbili jste mi brýle, mají jen jednu obroučku!") Ale protože jsme tomuto triku byli všichni už minimálně jednou vystaveni, nijak nás to nevyvedlo z míry.
Pak jsme se převlékli do plavek i my ostatní a šli do vody. Na břehu zůstala jen Třezalka s foťákem. A děly se věci. Nejdřív jsme plavali, cachtali se a hráli si na ponorky (to stojíte v kruhu, chytíte se za ruce a jeden si vždycky lehne na vodu a ti dva vedle něj se ho snaží pošoupnout, aby proplul nad ponořenýma rukama těch naproti). Ponorky byly zajímavé. Pomněnka byla označena za Titanik a já za vodníka. Protože můj vzhled byl při tomto kousku pokaždé velice mokrý a já neplula nad, ale zásadně pod hladinou, nosem rozrážející hladinu nad sebou.
Kohoutí zápasy myslím dost vyhrávala Aredhel a Smíšek, oba dva nahoře. Jejich nosiči se střídali a záleželo vlastně jen na tom, jak dobře dokázali dýchat pod vodou.
A pak jsme se rozhodli zrealizovat věc, kterou jsme chtěli původně uvítat ostatní u autobusu. Pomněnka měla hrát na flétnu a já s Frodem tancovat waltz. Ale vlivem zřízence nám to bylo zatrženo. Tak jsme se rozhodli projevit zde. Došli jsme co nejblíž Třezalky, aby nás mohla fotit a začali jsme. Já a Frodo jsme tančili, oba dva do pasu ve vodě a ostatní nám dělalai sbor. Někdo zpíval, někdo cákal, někdo funěl a někdo kvákal. Nejlepší žába byl tuším Smíšek. No byla to sranda. Představte si, že tancujete vznešený waltz, úplně mokří, a za vámi se ozývá "kvá, kvá, kvááááá". No sbor za všechny peníze.
Vylezli jsme, došli domů a začal večerní program - večeře, povídání a zpívání. A tuším, že to bylo dneska, kdy jsme také hráli kenta. Tu hru snad všichni znáte, tak ji doufám nemusím popisovat. Dvojičky byly následující: já a Smíšek, Šárka a Třezalka a Aredhel s Terkou. Já se Smíškem jsme oproti všeobecnému přesvědčení neustále fatálně prohrávali. Jednak protože jsme na začátku asi nepochopili pravidla a pak kvůli mé zbrklosti - klasika. A kdo to vyhrál? Na plné čáře elfka s trpaslicí. Ale několikrát se mi povedlo jim to překazit!
Ale budiž naším ospravedlněním, že jsme to oba, já i Smíšek hráli poprvé v životě, a že já jsem prostě na tenhle typ her příliš netrpělivá a zbrklá od přírody. No, příště vám to natřeme!
(Část Mittalmaru v celé své kráse)
(Nacvičujeme záchranu tonoucího)
(A zasloužený odpočinek)
(Kenta jsme hráli s kartami z hobitů... Killman by se divil, k čemu všemu se dají takoví Hobiti použít)
(Do nich!)
(Napoprvé)
(Napodruhé)
(Konečně to vyšlo!)
(Už radši ne)
(To jen abyste viděli, jak jsme mladí a krásní)
(Pomněnka se fotí se svým dárkem)
Sobota - Pomněnka nám se Smíškem dala včera večer velký úkol - ráno uvařit snídani, palačinky. Do práce jsme se vrhli se značným nadšením. Našli jsme si recept, vyprosili od Primule suroviny a začali pášit. Kupodivu se nám povedly i celkem dobře. Udělali jsme pár fotek na památku tohoto památného činu "vaří někdo jiný než Sam" a šli hrdě konzumovat.
Také tuším proběhlo nahrávání textu divadla z Volání Rádovských.
(Když se fotograf dívá)
(Když se fotograf nedívá)
Pomněnka nám potom pustila velké překvapení celé akce - nikdy nezveřejněné Doubravčiny písničky! Ano, Pomněnka z Doubravky nějakým způsobem vytáhla všechny její písně - zveřejněné i nezveřejněné, s nahrávkou i bez. Takže jsme seděli a poslouchali. Teda jak kdo. Někdo byl příliš hyperaktivní a tak pobíhal kolem.
Tuším, že jsme hráli i dvě venkovní hry. Jedním z nich byla stolička. Držíte se v kruhu za ruce, uprostřed stojí tři klacky ve stoličce a vy se snažíte taháním a strkáním donutit jednoho z kruhu, aby ji shodil. Kdo tak učiní, vypadává ze hry. Vyhrála to Terka (jak jinak) ale já jsem kupodivu zůstala až do posledního kola…
A městečko Nargothrond. To bylo… speciální. Asi neřeknu v čem, protože pak by se to už dalo hrát poněkud hůře, ale bylo. A hlášky na konci byly skvělé.
A samozřejmě jsme spoustu času trávili venku na trávě a dělali nejrůznější blbosti. Kupříkladu:
(Hráli)
(Rvali se)
(Předváděli Pozorovatele ve vodě - chobotničku ve dvou)
(A ve třech)
(Pomněnka a Tani tančily na Červivce a Eowyn. Můžete si tipnout kdo je kdo)
(Pomněnka zpívala Lobelii)
(Polly ukazovala své oblíbené číslo)
(Šárka se svého skicáku držela zuby nehty)
(Tani pozovala)
(Terka se odmítala fotit)
(Aredhel tak nějak povlávala kolem)
(Třezalka se slunila)
(A já konverzovala)
Odpoledne se Tani vytasila se stopovačkou. Nadšeně jsme se jali čekat u vchodu, až papírky rozmístí. Čekali jsme poměrně dlouho, tak jsme začali hrát "poznej pantomimu". No… pamatuji si jen Pollyinu Nienor. Protože ta byla nezapomenutelná. Když ji Polly předvedla, zůstali jsme stát s otevřenou pusou. Jen Třezalka stačila zareagovat a zabránit Polly v pokračování pantomimy. Jako že tohle je Nienor by mě fakt nenapadlo… fakt ne…
Stopovačka byla dobrá. Na začátku jsme se sice lehce ztratili, protože byly jakési dohady, co se počítá jako cesta, ale pak už to ubíhalo dobře. Všechny šifry nám šly krásně a na konci jsme byli odměněni leknínem od Bombadila (Tani) pro Zlatěnku Pomněnku, která krásně seděla s navlněnými vlasy u vody.
Večer byl Aredhel svěřen hřeben a ona se nás všechny pokusila učesat. Asi byli ostatní dost šoklí, takhle upravenou Irith totiž asi nikdy neviděli a ani už nikdy neuvidí :-).
(A nebo Yavannu s vkusným copánkem)
Jak to tak bývá, všechno jednou skončí a tak nadešel i konec našeho setkání.
Jako obvykle jsme se ráno nasnídaly a pomalu začaly řešit čas odjezdu do Budějc.
Původní plán byl jít do protější vesnice na autobus, ale protože jsme chtěli být co nejvíc spolu rozhodly jsme se jít na pozdější autobus na Dobrou Vodu. Myslela jsem si, že ta cesta bude schůdnější, ale šla jsem jí naposledy v zimě, kdy byl porost minimální. Jaké potom bylo mé překvapení, kdy jsme přišly na rozcestí a pěšinka nebyla vůbec vidět, jelikož byla totálně zarostlá, si asi dokážete představit. Ale nevzdaly jsme se. Hrdě jsme se pustily vstříc neprůstupné džungli( chyběly už nám jen ty mačety).
Nakonec jsme se po heroickém boji s kopřivami, kuklíkem a všudepřítomnými očivypychujícími větvemi bezu dostaly až na kýženou zastávku. MHD jsme se dopravily na autobusové nadráží, kde jsme se rozloučily a vydaly směr naše domovy.
