Novorok - část 3.

A máme tu poslední díl naší reportáže ze setkání u příležitosti hobití slavnosti Novoroku. Čeká vás poslední den, vyprávěný tentokrát z pohledu Smíška. Během dneška a zítřka možná přibudou ke všem částem reportáže z Novoroku nějaké zapomenut fotky, tak se pak můžete znovu mrknout, třeba najdete něco zajíamvého. Přejeme pěkné čtení. :-)

---

Neděle (píše Smíšek)

Ráno jsem se vlivem únavy z předcházejících dnů vzbudil celkem pozdě. A než jsem se dokázal vykopat z postele, uplynula ještě nějaká doba. Tak se tehdy přihodilo, že jedna z prvních věcí, co jsem po probuzení uviděl, byl velmi naštvaný Pip, kterak s Třezalkou zdrhá ven natáčet její část videa.

Musím uznat, že mě to trochu rozrušilo, doufal jsem, že se na mě nebude zlobit (protože stačí to, že si to sám budu vyčítat ještě tři měsíce), ale nedalo se nic dělat. Proto jsem se doplahočil do obýváku s tím, že to alespoň zkusím zajíst.

A hle! Vybafla tam na mě Pomněnka, s tím, že mi to všechno vysvětlí. A že toho měla na vysvětlování hodně, už jen to, jak je možné, že nešla na nedělní mši do kostela.

Kupodivu se tedy stala jedna z věcí, pro naši partu typických. Ó, ano. Začal se projevovat spolek lazaret. Pomněnka přes noc ochuravěla, respektive se jí zhoršila už snad asi měsíc pomalu léčená nemoc a Frodo také odpadnul. Proto bylo rozhodnuto, že ona jako správný Samvěd Křepelka s panem Frodem nikam nepůjde, a bude se o něj doma ukázkově starat (hádám, že v tuhle chvíli Frodovi Samův familiérní přístup nevadil…).

Nakonec jsem byl i uklidněn, že Pip v nejbližších dnech nehodlá vypsat odměnu na můj skalp, což byla vskutku potěšující zpráva, kterou jsem hned musel oslavit pokusem o snídani. Ovšem ani tento luxus mi nebyl dopřán, neboť jakmile jsem dovařil Pomněnce čaj (aby se alespoň dnes pokusila o vzorné dodržování pitného režimu), vrátil se Pip.

Napřed jsme si spolu vyjasnili ten večer, což plynule přešlo v jakousi jeho "schízu", jak tomu říká Pomněnka. Radši to ale tady nebudu moc rozebírat, jen to zakončím tak, že se nám podařilo Peregrina jakž takž uklidnit a přesvědčit ho o tom, že je skvělý takový, jaký je.

Načež Pomněnka zdrhla za Frodem, že se o něj musí postarat, aby tam pan Frodo nebyl takhle sám…

Ook, Pip prohlásil, že se potřebuje pomazlit, takže mi nezbylo nic jiného, než se nechat dobrovolně zalehnout, mlsně sledovat Třezalku snídající u stolu a doufat, že nesní všechno, aby na mě alespoň něco zbylo. Ale to byla úplně zbytečná obava, ostatně jako vždy na našich akcích. Začne to tak, že každý přijde s provinilým výrazem a slovy "moc se omlouvám, nemám skoro žádné jídlo, ale víc jsem prostě nesehnal" a my potom celý víkend konzumujeme a stejně si musíme něco odvézt domů.

Nakonec mi Pip oznámil, že mě pustí se najíst až, když se ostatní vrátí z kostela a že za nimi nepojede, protože se na to nějak necítí, takže jsem v duchu počítal, jak dlouho jim ta cesta zpátky tak může trvat. A přesně v tu chvíli, kdy už jsem si říkal, že jsou fakt pomalí, se začali dobývat dovnitř nory.

Ukázalo se, že nebyli pomalí, jen že jim okolnosti nepřály. Když totiž přišli na zastávku, tak zjistili, že je tam nabouraný poník a že se k nám nedostanou. Proto šli celou tu cestu pěšky. No, ještě, že jsem se na ten kostel nejel podívat s nimi. To by nedopadlo moc dobře…

Nicméně se mi podařilo Pipovi zvednout hlavu tak, aby uviděl Aredhel a uznal, že už se opravdu vrátili a pustil mě na záchod. Teda, že bylo na čase :-D

Památný rozhovor o Pomněnčině pitném režimu a jeho dodržování:

Já: "Pomněnko, máš čaj?"

P: "Mám, proč? Chceš se napít?"

Já: "Ne, ty se chceš napít."

Potom jsme se všichni přesunuli na pozdní snídani a rozdělili se na dvě bojové skupinky. Já, Pip, Aredhel a Terka, kteří jsme šli natočit naši roli do malofilmu a zbytek, který pomalu začal uklízet. Třezalka už musela jet, takže jsme se s ní museli takhle brzy rozloučit.

Co přesně dělala uklízecí četa netužím, jen si pamatuji, že před naším odchodem Pip rozdával instrukce jaké povlečení dát kam a bylo to děsně zamotané, fakt se divím, že to nepopletli.

My jsme se mezitím podezřívavě zahleděli na výtah, načež se Pip obětoval a jel se mnou (palantír jsem raději pevně svíral v ruce), naštěstí se dnes nezasekl (což se celkem divím). Venku jsme skopli boty a Pip se vydal natáčet Boromira troubícího na roh. Terka mezitím cvičila různé přemety tak, aby byly co nejefektnější a já zkoušel trénovat výpady s mečem. Pak Pip natočil Terku, napřed jak leze na strom a pak i ty přemety (trochu nám zatrnulo, když měla z toho stromu lézt dolů, ale vše dobře dopadlo). Jen se pořád nemůžu zbavit té představy trpaslíka s padesátikilovou zbrojí, kterak skáče salta po jeskyni.

No a pak bylo točení epické bitvy Smispip versus Boromir. Samozřejmě, že nejlépe se povedl ten první záběr, tedy přesně ten, kde je krásně vidět lavička a kovové zábradlí… A ještě jsme se shodli, že to hobiti měli jednodušší, ono se totiž při boji dává hodně blbě pozor na to, abyste nešlápli do psího exkrementu.

Nakonec se to podařilo asi na třetí pokus a řeknu vám, když se řítíte na o pár centimetrů nižšího Boromira se zuřivým výrazem ve tváři a on před vámi opravdu zdrhá, je to skvělý zážitek.

Dorazili jsme tedy nahoru a přidali se k uklízecí četě, abychom tuto nepříjemnou činnost měli již brzy za sebou. Ale pak Aredhel objevila místní vysavač a jakékoliv protesty proti uklízení byly v tahu. Celá skupinka se jala obdivovat jeho maličkost a rozplývat se nad rozkošnou vysávací dírou, která vypadala jako otevřená pusa. Následující půlhodinu s ním Aredhel několikrát se svým pověstným vítězoslavným výrazem prošmejdila celý byt a nenechala si ho vzít z ruky.

Hotovo jsme měli až překvapivě rychle, takže jsme vymýšleli nové skvělé zábavné a nezapomenutelné aktivity (přímo Středozemské Aktivity), zatímco Pomněnka hbitě obsadila místo v kuchyni a započala smažit palačinky.

Byl trochu problém, když někteří jedinci nedokázali pochopit, že mají na jednu kartičku napsat opravdu tři věci a to jednu určenou na kreslení, druhou na popis a třetí na pantomimu. Ale i přes tyto obtíže se nám podařilo za pár minut vytvořit úctyhodný paklík a mohli jsme začít hrát. Aredhel se při sepisování svých papírků potutelně usmívala (jako ostatně vždy), proto jakmile si kdokoliv vylosoval nesplnitelnou věc, první co udělal, bylo, že hodil vražedný pohled směrem k Aredhel. No uznejte, jak se dá předvést Morghotův ptakopysk? Ještě byl párkrát problém, když se nepovedlo uhodnout přesné znění definice a všichni se jen motali okolo správného výrazu (místo vrata všichni vykřikovali: dveře, vstup, vchod, brána…) atd.

Bohužel už si nepamatuji, kdo vyhrál, jen vím, že Pomněnka se přidávala z kuchyně a často pantomimu uhodla jen podle toho, co jsme vykřikovali my, aniž by viděla předvádějícího. Byla to opravdu legrace, proto jsme se rozhodli úkoly zakonzervovat a později z nich vyrobit profesionálnější verzi (už se na ní skoro pracuje).

Párkrát jsme se při hře ještě poprali o palačinky, kterých bylo kupodivu zase málo (palačinek není nikdy dost!). Dokonce se nám i podařilo překecat Froda, aby nám přečetl svou nevydanou povídku. A byla opravdu skvělá, netuším, proč nepíše víc.

O pár vteřin později byla Aredhel šoknuta příchodem Paladina do nory (očividně jí není souzeno přežít jakoukoliv naší akci bez postihnutí šokem). Paladin naštěstí jen přišel zabalit jakýsi chronometr do bublinkové folie a vyzpovídat nás, kdo je kdo. Pak se vypařil a o chvíli později se s námi musela rozloučit i Šárka.

Tak jsme si zazpívali pár písniček (třeba Skřetíky z Mordoru, kteří už stihli stoupnout v oblibě) až si Pomněnka vzpomněla, že jí kdysi Frodo posílal překlad videa Pán Prstenů v 90 vteřinách. A bylo rozhodnuto, Pomněnka s Frodem se museli odebrat do vedlejšího pokoje a toto vystoupení natrénovat. Aredhel se zatím pokusila zaútočit na Terku trpaslíka. Následující rozhovor, který mezi nimi proběhl, svědčí o celém průběhu tohoto boje.

A: "Au, já jsem jen malý, chudáček noldo. Přece mě nebudeš mučit, vždyť jsem ti nijak neublížila, ani jsem se tě nedotkla…"

T: "No, jo, ono to totiž nejde, co?"

Ale to už se Pomněnka vracela a tlačila před sebou Froda, který zuřivě protestoval a vyprovozovával všelijaké finty, kterak se tomu zpívání vyhnout. Nepodařilo se. Začali zpívat, přišlo Frodovo sólo a… my jsme padli smíchy. Představte si Pomněnku, kterak statečně drží složitou melodii a zpívá do toho krkolomné výrazy a pak vedle ní stojícího Froda červeného až za ušima, který konverzačním tónem o Boromirovi prohlásí "je mrtvý.". A jeho druhé sólo? To se týkalo Prstenu a bylo to něco jako "je, můj!" taktéž skoro konverzačním tónem.

Museli nám to zpívat celkově třikrát a jednou dokonce zpíval sám Frodo, totálně se ztratil a našel se až po onom slavném prohlášení "je mrtvý". Je to naprosto dokonalá písnička, doufám, že ji předvedou ještě někdy…

No a co bylo dál? Museli jsme se rozloučit s Terkou a později i Frodem a Aredhel, Pip se mezitím zoufale snažil udat jakousi podivnou růžovou ponožku se srdíčkem, která se tam ze záhadných příčin zjevila a odmítala se ke komukoliv přihlásit. No a ještě se tam po okolí potulovalo Šárčino svítící tričko, které sice volalo svého majitele, ale jehož prosba nebyla nikdy vyslyšena…

Pomněnka pro změnu zoufale hledala svůj béžový svetr, který se později našel u Doubravky, jak ho Pomněnka zapomněla na čtvrtečním koncertu. No, mohla by takhle věci zapomínat častěji, alespoň jsme měli důvod, proč se s Doubravkou sejít.

No a nakonec nezbylo než si hodit svých pár krámů na záda a odebrat se k domovu, chudák Pip zůstal najednou ve své noře úplně sám a vyčkával příjezdu svých rodinných příslušníků. S Pomněnkou jsme odcházeli spolu, doprovodila mě dokonce až před dům a skvěle jsme si v autobuse popovídali.

Je to zajímavé, jak jsme vlastně neměli na tuto akci vůbec připravený program a stejně se toho tolik událo. Teď už jen zbývá přečkat několik dlouhých dní a užít si tu akci příští!