Láska chutná po jablkách - 7. kapitola

Poslední kapitola a konec celého příběhu. A co se bude dít tady? Třeba se dozvíte, kdo tedy nakonec Diamantu chytil nebo proč se vlastně tato povídka jmenuje tak, jak se jmenuje.

---

Diamanta se hnala k cestě. Byla na rozdíl od Pipina a Smíška odpočinutá, takže, i když normálně byla maličko pomalejší, běžela teď minimálně stejně rychle.

Pipin se zoufale ohlédl. Smíšek k Diamantě běžel trochu zleva a už byl na stejné vzdálenosti jako on. Pipin zoufale zalapal po dechu a ještě zrychlil.

Diamanta už byla na kraji cesty, už byla skoro v půli… když omylem vrazila do postaršího hobitího páru, který tudy šel zřejmě z trhu. Rychle se omluvila a chtěla se rozeběhnout dál, ale na zápěstí ucítila ocelový stisk a něco ji strhlo zpátky.

"Co to…? Á, to je slečna Diamanta!" pozdravil ji… sedlák Červík a zamračil se na ni.

"Už paní, jak vidím," pozdravila ji i paní Červíková při pohledu na Diamantin zásnubní prstýnek.

Diamanta prudce zčervenala. "Dneska jsme měli svatbu," pípla.

"Ách, no jo, dostali jsme od vás tu pozvánku, že? My ale si mysleli, že je to jen žert. Že vy dva se prostě nikdy nevezmete," znalecky odpověděl Červík.

"Tak gratulu…" chtěla se na ni usmát paní Červíková, ale to ji už přerušil Pipin, který k nim přišel, lapal po dechu a vyčítavě chytil Diamantu za ruku.

"Do..do…dobrý den!" vypravil ze sebe a snažil se ignorovat Smíška, který se samolibě uculoval a pomrkával na sedláka Červíka.

"Co se děje? To jste se honili?" zeptal se Červík a prohlížel si Pipinovu uniformu, strašlivě zablácenou, zmačkanou a ušpiněnou, se dvěma rozplácnutými vejci na zádech.

"Ale to nic," vyhrkl honem Pipin a začal táhnout Diamantu pryč.

"Útěk nevěsty, že ano?" vyhrkla paní Červíková a vybrala Diamantě z vlasů jednu zapletenou větvičku.

"No, děkujeme vám, už musíme jít!" skoro vykřikl Pipin, a co nejrychleji se vydal i s Diamantou pryč.

"Tak to ne!" prohlásil sedlák Červík, chytil Diamantu za druhou ruku a rázně si ji přitáhl k sobě. "Chytil jsem vás přece já, že ano? Tak, prosím odměnu!"

Pipin zasténal a Smíšek se začal smát, až se za břicho popadal. Po chvíli se ani neudržel na nohou a svalil se do trávy. Pak se už nemohl ani smát, jen ležel a lapal po dechu.

Kdyby Pipinovy oči uměly vraždit, byly by tady rázem čtyři mrtvoly.

Diamanta zčervenala ještě víc a byla teď rudá jako pivoňka. Nicméně, věděla, že teď už nemůže couvnout. Nesměle se k sedlákovi naklonila a vtiskla mu letmou pusu na tvář. Červík se zamračil.

"Tak to tedy ne! Pořádně!" poručil, přitáhl si ji k sobě a vtiskl ji důkladný polibek na rty. Když ji po chvíli, která Pipinovi přišla dlouhá jako staletí, konečně pustil, byla už Diamanta tak červená, že ještě chvíle a začaly by jí z uší stoupat obláčky kouře.

"Tak se mějte, hodně štěstí," pozdravila je paní Červíková.

Sedlák Červík se na Pipina usmál. Pipinovi bylo okamžitě jasné, že tím jsou veškeré spory mezi nimi zažehnány. Sedlák se mu konečně pomstil za to, jak mu roky kradl zeleninu a konečně je, v přeneseném slova smyslu "chytil". Alespoň Diamantu.

"A až bude oslava narození dědice vladyky Kraje, rozhodně nás nezapomeňte pozvat, tentokrát určitě přijdeme," dodal sedlák Červík a vydal se dál po cestě k Hobitínu. Pak se najednou otočil, pokrčil rameny a podal Diamantě košík jablek, které nesl. Ještě jim zamával, otočil se a nabídl rámě paní Červíkové, která se na něj usmála a zavěsila se do něj.

Diamanta plaše zvedla oči. Pipin ji pustil, ale nehýbal se z místa a bez hlasu se na ní díval. Dívka si vzala z košíku jedno jablko a zakousla se do něho. Takový konec nechtěla, takový konec nečekala! Měl ji chytit její manžel.

Nemusela se ani moc snažit, aby poznala, že je Pipin dost naštvaný.

"Smíšku, nevadilo by ti, kdybys šel už zpátky a vyřídil ostatním, že jsme Diamantu už chytili?" zeptal se Pipin přes rameno a oči nespouštěl z Diamanty, která jedla jablko a zoufale se dívala jinam.

Smíšek se jen pobaveně usmál, stiskl mu rameno a odběhl pryč. Pipin počkal, až zmizel za kopcem a obrátil se ke své manželce.

"Promiň, měl jsem být rychlejší," omluvil se tiše.

"Červík vypadal vyloženě spokojeně. Zřejmě má pocit, že se nám konečně pomstil," špitla Diamanta a Pipin uhnul očima.

"Tak a konečně je to tu. Konečně jsme manželé," dodal po chvíli ticha Pipin.

Vzápětí Diamanta vyjekla a pustila jablko na zem, když si ji Pipin náhle přitáhl v polibku, který, protože měla Diamanta v puse stále ještě kousek jablka, chutnal po jablkách.