Láska chutná po jablkách - 6. kapitola

Předposlední kapitola, předznamenávající konec celého příběhu. Bratranci konečně Diamantinu skrýš odhalí. Ale mladá nevěsta nehodlá prodat svou kůži tak lacino.

---

Pipin se naštvaně vyhrabal z trnkového křoví. Také nic! Už Diamantu hledal přes půl hodiny a nic. Bylo mu jasné, že se jeho manželka neschová nijak lehce, takže všechny samozřejmé skrýše, kam se mimo jiné nahrnuly davy ostatních hobitů, minul. Díval se naopak do neobvyklých, nečekaných míst, kam by žádnou normální hobitku ani nenapadlo se schovat. Takhle už prolezl dva keře, detailně prošmejdil spižírnu ve Velkých Pelouších, vylezl i na střechu, podíval se do stájí a prolezl několika kupkami se senem, ale pořád nic. Několikrát narazil na sveřepě se tvářícího Smíška, který se na něj vždycky jen významně ušklíbl a rychle se odběhl podívat do nějaké skrýše, která ho zrovna napadla. Třikrát se naštvaně pozdravil s Cvalim Bulvou, který mu stále ještě neodpustil, že našel jeho sestru. A jednou se, (na té střeše) srazil se svým otcem a bylo dost těžko říct, který z nich byl ve větším šoku. Ale bylo jisté, že se Paladin červenal víc, když pod Pipinovým vrcholně dotčeným pohledem lezl dolů. Pipin si byl jistý, že prohledal už úplně všechno. Dokonce se vrátil ke stolu a snažil se přesvědčit Estellu, aby mu něco řekla. Ale Estella jen krčila rameny a záhadně se usmívala.

Pipin se na ní tedy jen zamračil a rozeběhl se ke kurníku, kterého si všiml až teď. Nic.

"Tak co?" zeptal se známý hlas a Pipin zjistil, že ta podezřelá hromada, do které se právě chystá strčit koncem vidlí, je klečící Smíšek, který se přehrabuje v hromádce slámy a vajec.

"Nic," odsekl Pipin.

Smíšek se na něj smutně pousmál a Pipin najednou zalapal po dechu.

"Ne, to ne! To by přece neudělala!" vykřikl a byl v trapu.

Smíšek se okamžitě zvedl, vylezl ven a rozeběhl se za ním. Nevěděl, kam Pipin míří, ale rozhodl se, že se bude za každou cenu držet hned za ním a pak… v cílové rovince ho zkrátka předhoní. Nehodlal mu ani za mák odpustit, že on, Pipin, chytil Estellu.

Pipin běžel a stále zrychloval. Ohlédl se přes rameno a za sebou viděl Smíška. Ještě zrychlil. Už to přece nemůže být daleko! Nadával si, že na to nepřišel dřív. Vždyť to bylo Diamantino nejoblíbenější místo, místo, kam se uchylovala vždy, když ji něčím naštval nebo když zkrátka chtěla být sama. Mělo mu to dojít dřív.

Diamanta se podívala na zem pod sebou. Viděla, jak se k její skrýši blíží dvě malé postavičky. Po chvíli byli už tak blízko, že nemohlo být mýlky. Byl to Pipin a Smíšek. Hobitka se sama pro sebe ušklíbla. Nehodlala jim věc nijak zlehčovat. Opatrně se pustila a skočila.

Smíšek konečně pochopil, kam Pipin běží. K velké staré jabloni, kousek od hlavní cesty, vedoucí z Hobitína do Bralova Městce. Několikrát si tam s Diamantou dal schůzku, předtím, než se dala dohromady s Pipinem, a z nějakých jeho narážek vytušil, že tam chodí pořád. Bylo jen logické, že se schovala na stromě. Uměla na stromy lézt málem lépe než on sám a hlavně bylo naprosto nemyslitelné, aby manželka budoucího vladyky Kraje vylezla na strom a schovala se tam. Bylo tedy samozřejmé, že Diamanta tuhle nepsanou tradici s velkým zalíbením poruší.

Pipin konečně doběhl tak blízko, aby rozeznal malou modrou postavičku, schovanou v koruně stromu. Kdyby nevěděl, kam se dívat, asi by ji přehlédl, Diamanta byla mezi hustým listím v podstatě neviditelná. Najednou viděl, jak se postavička pustila a spadla. Okamžitě se však zvedla, rozpustile se s rozpřaženýma rukama zatočila a rozeběhla se pryč.

"Hej! Nečeká se od tebe, že budeš utíkat!" naštvaně za ní vykřikl. Byl teď jen několik pár stop od ní, takže zřetelně viděl její pohrdlivý úšklebek.