Dračí doupě

Kdysi kdesi jsem zmínila, že s pár kamarády hraju hru, obecně zvanou Dračí doupě. No, a protože se objevilo přání, abych o této naší aktivitě napsala článek, směle čtěte dál.

---

Hru nás hraje dohromady šest, tři krát dva sourozenci. Protože pravidla hry jsou složitá a snadno dohledatelná na internetu, nebudu se jimi zabývat, ale rovnou přistoupím k představování postav

Pán jeskyně - Jediný kluk mezi námi. Hra se hraje u něj doma. Dračák připravuje většinou ve škole, o češtině. Celý nápad s hraním přišel vlastně od něj, protože to hráli na skautu, pak skončili a on byl smutný, že nemá, kdo by to s ním hrál. Takže se rozeslalo echo, na což se hbitě objevilo se pět dalších bláznů, kteří se do hry nadšeně pustili. A ještě musím dodat, že je to doopravdy dobrý PJ (taky vám u zkratky PJ jako první vyskočí Peter Jackson?).

Evelína ze Včelína - V reálu sestra PJ, v naší hře elfka kouzelnice. Jediná elfka mezi námi všemi. Takže si umíte představit, v jakou šikanu se to celé zvrhlo, zvlášť když si uvědomíte, že všech šest zmíněných čte Mittalmar :-). Ale elfka to bere statečně a mám ošklivý dojem, že mě nemá ráda.

Orik Svenson - Tady bacha, Orik Svenson je… Třezalka! Ano, ta hodná hobití babička hraje ostříleného válečníka-barbara. A ještě že ji máme, protože většina bojů skončí tak, že stojí sám Orik proti všem nepřátelům, kteří ho průběžně masí a my všichni ostatní se poflakujeme opodál a snažíme se svými ranami zasadit nepřátelům aspoň nějaké zranění (a netrefit přitom barbara).

Růža Chaloupková - Hobití zlodějka, sestra Třezalky. Vyznačuje se tím, že v přítomnosti piva omdlévá. Nejmladší člen družiny s nejmenší vytrvalostí, co se hry týče. Většinou totiž vydržíme hrát tak dvě hodiny, než se mrňata (elfka, zloděj a hraničář) začnou nudit a blbnout.

Argo - Člověk hraničářka, vy ji spíše budete znát jako Falka Bulíka. Ano, to je moje sestra. Proč zrovna Argo? Bylo totiž nutné najít pro ni nějaké jméno, pod kterým by mohla na dračáku vystupovat. No a Falko moc nejde (má být holka). Tak jsme vymysleli Argo, jednak to může odkazovat k hraničáři Aragornovi a jednak k Argonautům a jejich lodi, která je sama vedla, hledala cestu a tahala je z nesnází. Ano, je to i název nakladatelství, co se dá dělat... Argo se vyznačuje naprostou neschopností získat psa jako pomocníka.

Irith Zimostrázová - Ano, já s tímto jménem jako hobit - alchymista. Absolutně jsem totiž odmítla být kudukem. Celé tohle kuduk cosi je… odporné. Tak schválně, kdo z hrdých dračákových kuduků ví, co to slovo znamená? A hlavně, představa hobita zkříženého s trpaslíkem… ehm… ano, uznejme si to, v Hobitovi filmu mohlo být hůř. Mohlo to skončit místo elfotraslíčků takhle… A co se mojí postavy týče, PJ to trefně vyjádřil v jednom našem dobrodružství. Tam jsme já a barbar vypili lektvar. Ten můj dělal to, že kdo ho vypil, byl si vším naprosto jistý a ten barbarův způsoboval, že si nebyl jistý vůbec ničím. No a někdo se nás zeptal, za co vlastně bojujeme, co je ten náš hnací motor. PJ to shrnul slovy "No, brabar si není vůbec jistý, proč jde s vámi a za co bojuje a alchymistka i je stoprocentně jistá, že jí jde jen o peníze." No a to je moje postava v kostce.

Hrajeme většinou u PJ a elfky doma. Tam si na zem rozložíme strašně moc jídla (fakt by mě zajímalo, jak je možné, že toho sníme tolik), sedneme si kolem toho a začneme konzumovat a hrát. Zvláštnost naší hry je v tom, že herně jsme tam všichni kromě Orika holky a oslovujeme se nikoliv jmény, ale povoláním případně rasou. Orik je tedy Barbar, Evelína Elfka, Růža Zloděj, já Alchymista a Argo Hraničář. Došlo to tak daleko, že jsem tenhle článek musela psát s tahákem, jak se kdo vlastně jmenuje :-).

Co se dračákového světa týče, je značně… antielfí. My žijeme v Kraji, na okraji dvou velkých říší. Na jedné straně Bezejmenné království, kde žijí všechny rasy pospolu a v klidu a z druhé strany Elfí království, které se průběžně snaží vyvraždit všechny ne-elfy. Ti zlí elfové z království se od těch hodných, mezi něž údajně patří i naše elfka odlišují délkou uší. Královští elfové je mají opravdu dlouhé, ostatní krátké a jen lehce špičaté. V Bezejmenném království vládla lidská rodina, jejíž poslední příslušníci neměli děti a tak si adoptovali elfku Zoju, sestřenici naší elfky. V Elfím království mezitím vládne krutá elfí rodina aktuálně v čele s princem Amádeem (když PJ oznámil toto jméno, dost jsem zírala). Ten se rozhodl, že celý svět sjednotí pod nadvládou elfů a v tomto zájmu si Zoju vezme za ženu a tak ovládne i Bezejmenné království, vyvraždí všechny neelfí obyvatele a ty elfí si zotročí. Jak rozkošný plán. Amádeus Zoju unesl a uvěznil, ale ona mu utekla a šla se schovat do Kraje. Tady na tomto místě bych asi měla zmínit, že první, co jsme my udělali, hned při naší, tuším, druhé hře bylo, že jsme mu Zoju vydali. Ano, my ji našli a vydali krutému elfímu princi. Abych nás obhájila, šlo o to, že Amádeus zajal naši elfku a prohlásil, že ji vymění za to, když mu prozradíme, kde se princezna schovává. A ano, já navrhovala, opravdu navrhovala ať mu naší elfku necháme. Nikdo mě neposlouchal a takhle to dopadlo… Výsledkem byla neskonalá vděčnost elfího království a neskonalá nenávist všech ostatních. Vtipné je, že teď princezně máme donést dárek, který si Amádeus nechal v Kraji vyrobit. To by mě zajímalo, jak daleko se v předávání dostaneme, než nás sladká princezna vlastními zuby zakousne.

Takže to k naší roli v dračáku. Nebudu sem vypisovat, co všechno jsme zažili, protože si to už nepamatuji a barbarova bohulibá snaha si naše dobrodružství zapisovat skončila tuším po druhé hře. Jen vím, že jako první úkol jsme měli najít zloděje hobitích obětin k uvítání podzimu či čeho (někdo zkrátka a dobře snědl všechny dýně, co byly k tomuto účelu připravené). Nakonec se ukázalo, že onen zloděj byl obří červ…

Hra se kromě našich osudových zásahů do chodu obou Království vyznačuje hlavně:

Rozporem já vs. elfka. Problém ale je, že já většinou vítězím neb jsem vtipnější. Jen pro ukázku několik hlášek:

PJ: "Došli jste k jezeru, ohraničenému kolmými skálami, na jehož druhé straně je brána"

Barbar: "Přeplaveme!"

PJ: "Nevíte jak je tam hluboko."

Já: "Tak to zjistíme…. hodíme tam elfku!"

Mou neskonalou smůlou a elfčiným štěstím. Protože kdykoliv jí uvrtám do něčeho podobného, dopadne to dobře (neutopí se, najde peníze apod…) ale kdykoliv jsem já nucena udělat něco podobného, skončí to blbě (naposled jsem dostala ekzém, když jsem políbila žábu).

Mou nelicencovanou zlodějinou a problémy z ní plynoucí. Ač alchymista, má postava se vyznačuje tím, že ukradne vše, co není přišroubované a pokud to přišroubované je, vezme to i s těmi šrouby. Problém je, že už na mě je vydán zatykač ve většině říší toho světa a už několikrát se mě různí mstiví licencovaní zloději pokusili zabít (jednou jsem skončila hlavou dolů visící za kotník ve vratech radnice).

Barbarem do každé domácnosti. Všechny šifry, které po cestě dostaneme, totiž pravidelně luští barbar (který má mimochodem herně nejnižší inteligenci) a to většinou ve chvíli, kdy leží omdlelý po nějakém boji či tak. Takže barbara do každé domácnosti!

Asi si dokážete představit, že polovinu hry se většinou jen válíme po zemi smíchy a nejsme mocni slova. Pro příklad. Naposledy jsme my hráli v obýváku a naši rodiče byli v druhém pokoji, kde si povídali. My jsme už dračák skončili, všichni totálně vyřízení. Chvíli jsme jen seděli a pak Barbar: "Neměli bychom někomu říct, že jsme už skončili?" A na to PJ: "Ne, budeme to tajit, dokud to půjde!". A pak zkuste udržet vážnou tvář.

Druhý typ hlášek se odkazuje na některé naše oblíbené fandomy. Tam patří, samozřejmě, Pán Prstenů, ale mimo to i třeba Zeměplocha. V tomto opět dost exceluje PJ. Pro ilustraci z minula:

PJ: "Elfko, dostala jsi nové kouzlo. Je to bojové ovoce."

Elfka: "Bojové ovoce???"

Já: "To bude asi něco jako trpasličí chleba."

PJ: "No ne tak úplně. Trpasličí chleba má totiž relativně malou tendenci vybuchovat."

Ještě musím zmínit PJ přednášky o dračáku. Občas ho totiž vezmeme s sebou na kešky. A on je schopen šest (ano, opravdu šest, já to počítala) hodin v kuse mluvit o svém dračákovském světě. Jednou jsem tak měla čtyřhodinovou přednášku o mučících praktikách elfů a Beranikově koupelně. Pak se mi o tom skoro i zdálo… Ještě dodám, že podobných přednášek jsem absolvovala asi pět, takže o PJ světě mám už relativně jasnou představu (a taky mi z toho občas dost třeštila hlava). Ale fakt nechápu, jak dokázal mluvit pořád, tolik hodin v kuse. A to i ve chvíli kdy jsme: skákali přes kameny mezi ostružiním, lezli do svahu o sklonu blízkém 90°, šplhali kamzičí stezkou, spouštěli se po skále a prostě klasicky kešovali. No nic. Holt pravý nadšenec.

Dračák je zkrátka a dobře vážně sranda. Poslední dobou sice máme problém kdy se scházet (mám víc akcí, než se sluší a patří), ale stejně to většinou tak jednou měsíčně zvládneme. Už se těším na příště!