Statečné (a malinké) srdce

Takže moje první fanfiction povídka. Téma mi zadaly Irith s Polly a znělo: Únik z elfského vězení v Temném hvozdě jinak, než jak to vymyslel Tolkien. Ale já to ještě trochu rozšířila a co jsem nakonec vymyslela, si můžete přečít právě ted. Povídka má celkem sedm kapitol a epilog, který se Irith strašně líbí.

Brala jsem to podle filmu, takže v povídce vystupuje i Tauriel a tak. Psala jsem to jako souvislý text a do kapitol to potom rozdělila Irith, takže za to nadávejte jí :-)

Dobře se bavte!

---

Kapitola první - Zajatci

Bilbo se sehnul, aby uhnul Dvalinovi, který se právě rozmáchl svým obrovským mečem proti jednomu z nechutných pavouků.

Sám vzal Žihadlo a snažil se trpaslíkům pomoct. Docela se mu to dařilo.

Najednou se ale všechno zvrtlo. Do Oriho narazil jeden z pavouků a vrhl se na něj. Ori se před ním urychleně sunul na zádech, ale ta stvůra byla moc rychlá.

Orimu se před očima promítl celý jeho život a najednou zalitoval, že se do téhle nebezpečné branže vůbec pouštěl.

Trpaslík to viděl jakoby zpomaleně:

Pavouk se na něj dívá všema svýma očima...

Rozevírá kusadla...

Bum!

Na hruď mu žuchly asi dvě tuny čiré nenávisti a hladu a málem mu vyrazily dech. Ori ztěžka hekl. Že by už byl mrtvý? Netušil, že je smrt tak těžká.

Trpaslík mrtvý nebyl. Ale mohlo by se tak stát, pokud by se jen pohnul - ne že by mohl. Mířily na něj totiž, a i na ostatní trpaslíky, desítky, ne-li stovky špiček elfských šípů.

Thorin si uvědomil, že pokud dosavad byli v bryndě, teď jsou opravdu úplně někde jinde.

Jeden z elfů, světlovlasý s pronikavě modrýma očima, až to bylo nepřirozené, ho neurvale vytáhl na nohy a tlačil před sebou.

Znenadání se na něj otočil Bofur.

"Thorine!" Nervózníma očima těkal po elfech, kteří ale nejevili známky ani sebemenšího zájmu.

"Co?"

"Kde je Bilbo?" Thorin se rozhlédl po zmíněném hobitovi, ale nikde ho neviděl. Zase ho ztratili! Thorin Pavéza nevěděl, jak se má cítit. Jestli být rozzlobený nebo nešťastný. Tyto dva pocity se mu mísily v hlavě jako vodní vír. Měl tam pořádný zmatek.

Elfové se s nimi nepárali a bezcitně je hodili do hlubokých zamřížovaných kobek. Byli v zajetí. Výborně.

Bilbo se probudil a okamžitě ucítil otupující pulzující bolest na temeni hlavy. Opatrně si sáhl na citlivé místo a zpozoroval krev na svých prstech. Asi ho někdo uhodil.

Pomalu se zvedl a prozkoumával okolí kolem. Jakmile mu pohled padl na mrtvolu velkého pavouka beznohou vzdáleného asi tři metry od něj, jakoby reflexně zanořil ruku hlouběji do kapsy, aby se přesvědčil o zabezpečení Prstenu.

Kde jsou trpaslíci? Tuhle otázku si položil snad po dvacáté, ale stále si na ni nedokázal odpovědět. Jediné, co si pamatoval, bylo, že se rozběhl proti jednomu z pavouků, ale uprostřed toho dostal pořádnou ránu do hlavy.

Bilbo byl bezradný. Ovšem, byl to hobit. A hobiti nikdy nejsou tak úplně bezradní.

Vydal se po stezce dubových listů lemované malými rostlinkami s barvínkově modrými květy. Nechápal proč, ale vzbudila v něm své kreativní já a v hlavě se mu začala rodit nová báseň.

Cesta je pokrytá listím,

nejradši jdu po ní sám.

Po chvilce akorát zjistím,

že velký hlad asi mám.

Sním o rybě s citrónem,

rajčaty, okurkou .

Chtěl bych noru s balkónem,

kuchyní velkou.

Ano, je mi jasné, že i vám, čtenářům se ta píseň nezdá moc povedená. Je fakt, že noru s balkónem by nepostavil ani ten nejlepší architekt, ale musíte brát v potaz to, že byl osamocen uprostřed obrovského lesa. Ztratil všechny a všechno. Ale řekl si, že se nebude rozptylovat.

Zhluboka se nadechl a pokračoval v cestě. Pro jistotu si nasadil Prsten.

Šel po listnaté cestě a dorazil až k elfské bráně. Před ní stáli dva vysocí elfové v lesklých měděných helmách a brnění. Každý z nich zíral nepřítomně před sebe.

Elfská brána měla tvar lichoběžníku. Její hrany byly obrostlé břečťanem a načervenalými listy. K Bráně elfů vedl most z bílých kamenů přes větší potok či menší říčku. Zlaté paprsky právě zapadajícího slunce se odrážely od vodní hladiny.

I přes tuto nádhernou atmosféru a scenérii si Bilbo plně uvědomoval, že trpaslíci jsou v zajetí, on neví, kde jsou a vlastně ani neví, kde je on sám.

Přesto ho však něco táhlo k té elfské bráně. On samozřejmě netušil, že je elfská.

Když procházel mezi hlídkujícími elfy, srdce mu začalo tak divoce bušit, až se bál, že to stráže uslyší. Našlapoval jemně, tak jemně, jak to jen hobiti dovedou, tichounce jako myška a pokračoval dál směrem k bráně.

Ta byla zavřená - ale ne na dlouho. Vyrazilo z ní asi deset elfů na vysokých, ušlechtilých, krásných bělouších a málem by Bilba porazili, kdyby bleskurychle neuskočil na stranu.

Využil situace a proklouzl bránou dovnitř.

Kili zvedl hlavu. Přestal si pohvizdovat melodii z domova známou a zamračil se. Něco mu totiž zastínilo průchod světla do jeho vězení.

Nebylo to něco. Byl to někdo. Elfka.

"Co je?" vydechl Kili otráveně. Ze všech těch elfů už měl pomalu nervy v kýblu. Nikdo by se mu nedivil.

"Nic", odsekla elfka. "Jen přestaň zpívat trpasličí odrhovačku, jinak-"

"Jinak co?!" vykřikl Kili, prudce vstal, uchopil rukama mříže a jakoby bezděčně s nimi zacloumal.

Až teď si všiml elfčiných nádherných očí, které měly odstín...no, byly zvláštní. Na první pohled se zdály světle zelené jako jarní tráva, ale když na ně pohlédl z jiného úhlu, dostaly odlesk tmavě hnědé. Z další strany byly světle modré a vypadaly jako letní jasná obloha.

Jak se Kili nahýbal na všechny strany, elfce to začalo připadat trochu podivné.

"Co to děláš?" mžourla na něj podezřívavě. Kili se okamžitě odtáhl.

"Nic, nic", zamumlal a najednou ho začal velmi zajímat jeden kamínek na zemi.

Elfka chvíli nepřítomně zírala na trpaslíka. Pak se zvedla a odběhla pryč.

Kili osaměl.

Bilbo mezitím seděl v jedné ze skalních výdutí - s Prstenem stále nasazených - a zoufale se snažil vymyslit plán na osvobození trpaslíků.

Ovšem hlavu mu také křižovaly vnitřní boje. Proč by vůbec měl těm trpaslíkům pomáhat? Už si od nich sice získal tu trochu respektu, která se mu občas hodila, ale stejně ho někteří, stále bezohlední trpaslíci nazývali pouhým lupičem. Až na výjimky, jako byl třeba Balin, Glóin nebo Bofur. Fili ho dokonce někdy oslovoval "Mistře Hobite". To se mu obzvlášť líbilo.

Pan Pytlík se rozhodl. Pomůže trpaslíkům a dokonce už věděl jak. Koneckonců - byl to lupič.

Thorin uslyšel zařinčení zámku na jeho mřížích.

Užasl, když uviděl známého hobita, jak se snaží otočit ztvrdlou západkou v zámku.

"Co tady děláte?" vykulil oči Thorin.

"Psst!" skoro ho okřikl Bilbo. Normálně by si to nedovolil, ale teď byla výjimečná příležitost. "Potichu! Jinak nás elfové uslyší. Zrovna teď mají nějakou oslavu, ale stejně jsou nějací na stráži." vysvětloval šeptem.

Thorin ztratil řeč. "B-Bilbo, jak-jak jste to dokázal?"

"Na to teď není čas! Nate, tady máte klíče, běžte odemknout dalším trpaslíkům! Já mám druhý klíč, budu jím taky otevírat."

Thorin tam stál s otevřenou pusou a nezmohl se na slova. "No tak, běžte, ale rychle! Každou chvíli můžou přijít!" naléhal Bilbo.

Pavéza se vzpamatoval a rozběhl se odemykat ostatním trpaslíkům. Ti vybíhali ze svých kobek, sbíhali se do houfu a vzrušeně si šeptali.

"Pojďte!" velel Bilbo. "Pojďte za mnou!"

Thorin, Fili, Kili, Bifur, Bofur, Bombur, Óin, Glóin, Ori, Dori, Nori, Balin a poslední Dvalin urychleně dusali za Bilbem ještě celí zkřehlí a rozlámaní ze studených cel.

"Hej!" zvolal ženský hlas. Třináct trpaslíků a jeden hobit strnuli a s hrůzou se otáčeli za zdrojem toho autoritativního hlasu.

Následující kapitola