Tak další, trochu kratší kapitola. Tady končila původní verze.
Kapitola třetí - Svoboda
Asi o hodinu později se Tauriel objevila se saněmi, které táhla. Na nich byly položeny balíky sena. Když procházela kolem stráží u venkovní brány, divně na ní zíraly.
"No co?", pokrčila Tauriel rameny. "Koně se potřebují najíst. Jo, a nedivte se, projdu tady ještě několikrát." usmála se nevině a pokračovala dál. Se saněmi zamířila směrem ke stájím, ale místo, aby vyložila balíky, zajela ještě dál. Vyhledala neviditelnou ruku a stáhla Prsten. Na balících se objevil Bilbo, který zatím pořád ještě spal. Elfka mezitím opravdu vyložila balíky sena, aby to nevypadalo podezřele a nakrmila jimi koně. Díky bohu, že jich mají přes pět set.
Uslyšela slabé zasténání a otočila se. Byl tam pan Pytlík - kdo jiný - a držel se za hlavu.
"Kde to jsem?" vydechl a pomalu se zvedal.
"U koní", odpověděla pohotově Tauriel.
"Cože?!" vyděsil se.
"Klid, klid", utěšovala ho Tauriel.
"Kde mám Prsten?"
"Tady, mám ho v ruce."
"Vrať mi ho!" vykřikl a začal se po něm sápat a vztahovat po něm malé hobití ručičky.
"Promiň, kamaráde." Tauriel vytáhla starou dobrou pánvičku. Bang! Promiň. Ale jinak bys mi ho nevydal. A omluvám se i dopředu. Asi tě budu muset praštit ještě tak sedmkrát.
Vracela se s velkými saněmi zpátky k bráně a přemýšlela, koho vyzvedne teď. Asi by měla napoprvé vzít Thorina. A Balina. A ještě možná někoho lehčího, třeba Noriho.
Jak řekla, tak i udělala. Stráže se na nic neptaly, ona vesele převážela trpaslíky. Jeden po druhém. Nori se mezitím postaral o Bilba - v jistém smyslu. Vozila vždycky tři, takže jí jeden zbyl sám. Samozřejmě si nakonec nechala toho nejlepšího. Kiliho.
Když procházela kolem stráží, Leuther si odkašlal. Tauriel nevinně zvedla hlavu a zářivě se na něj zazubila falešným úsměvem.
"Copak?" zakřenila se s úšklebkem od ucha k uchu.
Leuther se kousl do rtu. "Ále nic", prohodil podezřívavě s přivřenýma očima. Tauriel pokrčila rameny a s nezájmem pokračovala v cestě. "Já jen", nadhodil Leuther, "že už vezeš šestou várku. Není to nějak moc?"
Tauriel si odfrkla. "Vždyť máme víc než pět set koní."
"A co že ses do toho najednou tak pustila?" Leuther udělal několik kroků vpřed a zpříma se podíval elfce do očí. Tauriel zakroutila očima.
"Eehm, nikdo to nechtěl udělat. Hele, už musím jít, koně čekají." Naštvaně vykročila, ale znovu ji někdo zastavil.
"Tauriel!" To nebyl Leuther. Ani Legolas.
"Legolas mi o tobě podal zprávu." Elfka se pomalu otočila. Nestál tam nikdo jiný než sám Thranduil.
"Vážně? A jakou?" opáčila drze.
"Že napomáháš našim nepřátelům."
Tauriel by se v té chvíli krve nedořezal. Naskočila jí husí kůže, v žaludku jakoby měla ledovec. Sklopila hlavu.
Leutherovi a druhému ze stráží spadla čelist půl metru pod zem.
"Myslím, že je ti jasné, proč jsem tady", protahoval Thranduil. Každá mezera mezi slovy trvala alespoň deset vteřin, všechno to bylo strašně utahané.
Tauriel ještě víc sklopila hlavu, pokud to mohlo být vůbec možné.
Najednou ale zařvala: "KILI, UTÍKEJ!!!"
Z haldy sena vyskočila halda vzduchu a zdrhala bránou do volné krajiny. Všichni trpaslíci byli volní. Hobit byl volný.
"Vykazuji tě z našeho království. Běž a nikdy se nevracej."
I ona byla volná.
Na to, že jsem Tauriel neměla ráda jí teď tak trochu lituji ale i obdivuji (samo sebou, že díky této povídce :) ).
OdpovědětVymazatAle moc pěkně napsané, doufám, že budeš pokračovat i v dalších povídkách na Hobita :)
Díky moc. Irith mě donutila, abych udělala pokračování, které tu za pár dní bude.
OdpovědětVymazatÚplně vidím, jak tam vozí ty trpaslíky sem a tam.
OdpovědětVymazat[3]: Trochu jsem se bála, jestli si budete schopní představit, jak Tauriel pracuje.
OdpovědětVymazatZezačátku jsem špatně pochopil větu a přečetl jsem, že balíky sena na Tauriel divně zíraly. Tak jsem si říkal, co asi kouří.
OdpovědětVymazatPánev je věčná!
[5]: Pánev budu používat i do dalších povídek.
OdpovědětVymazat