Ankety

Protože se vyskytlo několik možností, kam se vydat dále a několik značně protichůdných názorů, řekli jsme si, že by nebylo špatné udělat jeden článek přímo z anket, kde si můžete rozhodnout sami.

Pokud byste měli k čemukoliv jakékoliv připomínky, neváhejte a sdělte je do komentářů!

---

Jak jste si pravděpodobně všimli, experimentálně jsme změnili barevnost článků. Došlo nám totiž několik stížností, že se žlutá na zeleném pozadí špatně čte. Zkusili jsme tedy změnit písmo na oranžové. Vyhovuje vám to více? Pokud ano, změnili bychom na toto časem celý design (pravděpodobně). Pokud ne, pište prosím své návrhy na barevnost do komentářů.

Co se týče vydávání, držíme zatím pravidlo jeden článek za tři dny. Zdá se vám to hodně, málo nebo to vyhovuje? V tomto případě obzvláště neručíme za změnu, častěji to pravděpodobně stíhat nebudeme :-) Jen abychom viděli, jak si stojíme.

Také se rozhořela diskuze ohledně vydávání kapitolových povídek. Argumenty padaly na obou stranách a nakonec jsme si řekli, že nejlepší bude nechat rozhodnout samotné čtenáře. Vydávat po kapitolách s odstupem několika článků, hned za sebou nebo vydat vše najednou v nějakém souboru na ulož.to?

A poslední, uvítali byste i některé starší povídky se Středozemí přímo nesouvisející? Především se jedná o jistou šílenou parodii, sepsanou Irith asi před čtyřmi lety. V této povídce si Irith sice něco ze Středozemě vypůjčila (vystupuje tam kupříkladu hobit) ale Středozem to zcela určitě není, to by se profesor v hrobě obracel. Povídka se jmenuje Hrdina a hobitka a Irith ji kdysi sepsala jako narozeninový dárek pro Polly.

Uvědomte si prosím, že je to staré čtyři roky, tedy psané v tom nejvyšším vrcholu naší puberty (a jak se na to tak díváme zpětně, museli jsme být v pubertě na zabití). Co se kvality humoru týče dosahuje to potrhlosti a šílenosti Samových trablí a Epidemie (je tady ještě někdo, kdo to pamatuje???). Povídka má 36 stran, ale bude potřeba, pokud by se odhlasovalo, že ji chcete, jistých úprav (jsou hlášky, které jsou tak hloupé, že prostě nejsou ke zveřejnění).

A o čem povídka je? Kdysi pro ni byla napsána i malá anotace:

"V zemi, kde nikdy žádní draci nežili, nežijí a ani žít nebudou se vydává na cestu hrdina Medard Drakobijce a skeptická hobitka Lili. Mají důležitý a vysoce nebezpečný úkol - vrátit vzácný diadém do skrytého chrámu, odkud ho Medard omylem ukradl. Na své cestě se ale musí potýkat s mnoha nebezpečenstvími - liškou, Velkým jezerem, nebezpečnou ovcí a samozřejmě také vojáky Chrámu, kteří se je snaží dostihnout a diadém jim ujmout násilím. Dokáží se hrdina a hobitka dostat do chrámu včas, než je oba zabijí? Všechno teď závisí jen na jedné základní otázce: "Opravdu je pratetička Elvíra nejrozšířenějším živým tvorem ve Vesmíru?""

Abychom nerozhodné čtenáře obrátili na jednu či druhou stranu, přikládáme i menší ukázku (která vám da poměrně přesný obrázek, co se děje, humoru, a obsahu celkově týče).

"I Medard musel uznat, že je před mimořádně naštvaným beranem zachránili jen jejich koně. Nejdřív se totiž beran pokusil nabrat na rohy Medarda. Nepříjemné srážce zabránil Rychlé větry, který berana s nedbalou elegancí tvrdě kopytem udeřil do hlavy a zlomil mu jeden roh. Sice potom koník několik hodin poskakoval jen na třech nohách a kopyto poraněné nohy držel s výmluvně bolestným výrazem před sebou, ale bylo jasné, že se dnes vyznamenal. To už ale bylo na beránka moc. Jen za poslední dvě minuty ho nějaká mrnavá holka vyděsila k smrti, zapletla mu nohy do provazu a nakonec na něj ještě spadla. A teď ho ještě ke všemu ten prehistorický kůn nakopl a zlomil mu roh. Beranovi se dva velice složité myšlenkové proudy se slyšitelným 'šoup' spojily dohromady a beránek se s významně vražedným výrazem obrátil na zděšeně ustupující Lili. S výmluvným zabečením se rozběhl přímo proti ní. Najednou se zarazil tak prudce, že ještě chvíli setrvačností klouzal po vřesu. Před ním totiž stála Žužla, Liliin poník, prohlížela si ho s maniakálně žužloidním výrazem v koňské tváři a velice významně žužlala snítku vřesu. Beránek byl sice velice rozzuřený, ale když viděl nebezpečného šílence, který vás je schopen užužlat k smrti, taky ho poznal. Otočil se o 360° stupnů a pak znovu o 180°, než se mu podařilo obrátit se na správnou stranu a on se zoufalým zabečením odsprintoval pryč. "

Dále by připadaly v úvahu i další povídky.

Například Umění mandal, krátká povídka z prostředí Tibetu, se kterou se Irith před rokem účastnila soutěže Vidoucí (a nedopadla jsem nijak špatně, jen o jedno místo za Jeremiášem :-) ) Text má sotva čtyři strany a vypráví o mandalách a jejich magické moci. Jednalo se první podobný experiment na poli fantasy.

"

Čhimedargja poznával místnost, do které byl přinesen. Sice ji nikdy neviděl, ale mnoho o ní už slyšel. Šerabsampův soud. Šerabsampova svatyně. Aréna, které se místnost podobala ze všeho nejvíce, ho proti jeho vůli děsila a zároveň fascinovala. Prázdná kruhová místnost, vysoká střecha a několik sloupů, jednoduchých, bez ozdob. Jako mladíkova duše.

A na zemi vrstvy a vrstvy barevného písku. Písku z mandal. Z tisíců mandal.

"Kolik mandal tu za tu dobu musel sestavit…" mihlo se starci hlavou, zatímco ho novic položil do středu místnosti.

"

Povídka Rozhádaní už nemá se Středozemí společného vůbec nic. Byla taktéž sepsána pro jednu soutěž na téma "O čem si povídají sochy na Karlově mostě." Irith toto pojala značně po svém a vznikla tak jakási komediální povídka založená na interakci světu soch a univerza opilce a pobudy J.Voříška. Znalost českých svatých doporučena, ale nikoliv nezbytná, lze doplnit popisky.

"

Tedy většinou tam není ani noha. Teď tu noha byla. Dokonce v dvojím provedení. A i když to nebyla noha nijak hezká ani silná, popravdě řečeno to byla noha dosti odpudivá a obmotaná špinavým čímsi, co možná kdysi mohly být kalhoty, noha to byla. A ta patřila bezdomovci J. Voříškovi, který se právě nakláněl přes zábradlí mostu a úporně zvracel do řeky následek dnešního pokusu opít se do němoty. Odbila půlnoc.

Bruncvík, před nímž pobuda zvracel, opatrně otevřel jedno oko. Poté i druhé. Pak znechuceně o trochu odstoupil.

"Co to je? To nestačí, že mojí zbroj znečišťují ti odporní holubi? To se k nim musí přidávat tohle…," vyjekl a ošklivě se na J. Voříška podíval.

"Nebuď na něj hned tak hrubý," okřikla ho další socha. "Je to jen chudák, který musí rok co rok žebrat o denní chléb," oponoval Mikuláš Tolentinský, v ruce držící požehnaný chléb. Andílek u jeho nohou vyzývavě zachrastil kamenným pečivem v košíku a ukázal ho Bruncvíkovi.

"Denní chléb?" ušklíbl se rytíř. "Nevypadá to, že by si ho nějak zvlášť vážil," dodal, když dávivé zvuky odmítly utichnout.

Mikuláš ho zpražil pohledem.

"

Poslední z povídek, které by přicházely v úvahu (ostatní už s tématem a fantasy obecně většinou opravdu hodně nesouvisí) je Půl čtvrté ráno. Kratičký text o nečekané návštěvnici v půl třetí ráno.

"Půl třetí ráno.

Vědomí půl třetí ráno mi rezonovalo ospalou myslí.

Zazvonění.

Půl třetí ráno.

Crrrr.

Zamračil jsem se na budík.

Ten to nebyl.

Další zazvonění.

Proč někdo zvoní v půl třetí ráno?

Zvonek se rozezněl tak naléhavě, až jsem nadskočil.

Bylo půl třetí a dvě minuty.

Namáhavě jsem se zvedl a doklopýtal k vypínači. "

Tak co, vážení čtenáři? Jaký bude Váš soud? (Změny programu vyhrazeny :-) )

Anketu naleznete pod tímto odkazem:

http://www.anketovnik.cz/20500b42e51bfd76

Tábor 2017 - Dvě věže - VII.

A poslední část táborové reportáže! Ale nebojte, o reportáže nebudete ochueni ani nadále, chystá se toho ještě dost.

---

5. srpna, sobota

Předposlední den tábora se nesl v odpočinkovějším duchu workshopů, dodělávání lampiónků a denní verze Pavoučice. Odula pro dnešek své doupě přesunula pod pergolu, a protože jí v noci doupětem pořád někdo pochodoval, nevyspala se a byla taková trochu zpomalená. Čehož využili mladší účastníci tábora, kteří se skrz její sítě snažili proplížit do jejího doupěte a okrást ji o nějaké cennosti. Přitom museli prolézat pokaždé jinou skulinou mezi vlákny a nesměli se jich dotknout.

Jelikož bylo denní světlo a pavoučice Aldor byla rozespalá, mohli jsme si všichni dosyta prohlédnout jeho skvělý kostým a vychutnat si jeho hlášky.

Malé děti kradly pavoukovi zlatky a měďáky, starší mu braly artefakty - staré přívěsky meče, jež je opravňovaly pokračovat příští tábor v dobrodružství.

(I: Hláška dne: K Pavoučici Aldorovi vleze Mojmírek, pavoučice ho popadne a nadšeně zvedne nad hlavu "hele, kokonek!")

Dopoledne se nám ještě podařilo přemluvit Quena, aby nám zahrál na klávesy, takže jsme se všichni brzy srotili v hudební síni a užívali si krásné hudby. Napřed to byly Quenovky a pak to přešlo do bojových písní a skončili jsme irskými písničkami. A musím říct, že Yomara nildar v podání mnoha, mnoha hlasů zní opravdu skvěle!

A pak se již všichni rozběhli do všech možných stran, česací workshop, vedený Luckou a Zuzankou, byl v plném proudu a zajištoval všem krásné účesy na večerní slavnost Bran léta. Kuchařský workshop měl také na pilno, pekl jednu buchtu za druhou a také samostatně připravenou nádivku, považovanou za jakési závěrečné dílo, které mě a Falkovi přineslo kuchařský glejt.

Irith a Falko již dostaly ujištění, že mají možnost obdržet štít, proto po vymyšlení jejich erbů a vybrání správných barev se Irith vydala na misi za jejich získáním. A ačkoliv o nich nevěděla skoro nic, vybrala je moc dobře. Díky, že jsi pro ně zajela!

(I: A já s Oremirem a jeho dětmi, se kterými jsem se za tu dobu stačila vážně spřátelit (dělali jsme třeba soukromý ws karate) odjela do Berouna do Bauhausu sehnat vhodné barvy. Čímž jsem dost naštvala všechny okolo, kteří mě potřebovali na nějaké ws a ostatní věci, ale když se k tomu odjezdu nikdo jiný neměl…)

S barvami už jsme se mohly pustit do malování štítů, což také nějaký čas zabralo. No a nejenom malování, ale také mytí rukou a dalších částí těla, na kterých zůstala barva. Zjistily jsme totiž, že to nejde zas až tak dobře umýt. Falko tedy přešla na metodu ředidla, zatímco já s Irith jsme to nechaly na to, aby se to odrolilo samo.

Na slavnost již přijela spousta hostů, mezi nimi třeba i Aredhel, kterou jsme tentokrát šli vyzvednout jen k vrátkům. Brzy již zavládla atmosféra slavnosti, začalo se hrát a lidé se oblékli do svých nejlepších kostýmů. A do šatů, ano, já jsem si vzala sukni. Irith na to prvně vyvalila oči, ale o pár minut později jsem ji zahlédla v Pomněnčiných šatech. Když se to Nina dozvěděla, zareagovala poněkud čekaně nečekaným "Irith v šatech?! To musím vidět!"

(I: A nejenom Nina. Podívat se na mě přišli snad všichni, někteří se se mnou i fotili… Tani chodila po táboře s Aredhel a říkala naprosto zničeně "To je tak divný, podívej se, jak se jí to vlní kolem nohou, to přece není ona…". Toho, že má Polly sukni si nikdo nevšiml. Nevím, jak to komentovat.)

Hrálo se opravdu dlouho a ze svého pohledu můžu říct, že jsem si to moc užila. Zapojila jsem se a zahrála si po boku Yanweho, Melie a chvilku i Pavla a Oremira. Měli jsme tam potom velmi zajímavou diskuzi o akordech, která ale byla po chvíli přerušena lidmi z venku s tím, jestli bychom nemohli pokračovat v hraní. Tak snad někdy příště! Yanwe v nestřeženém okamžiku nabídl ws o akordech, takže možná se objeví taje významu všech těch záhadných značek u jeho písní.

Již se začalo stmívat, proto jsme všichni došli pro své lampionky, které jsme s pár hezkými slovy předali těm nejbližším. Jako vždy se to neslo v krásné atmosféře a moc ráda na podobné chvíle vždy vzpomínám. A dostala jsem od Jožky skvostný lampionek, jako omluvu a možná i jako připomínku věcí minulých a rychle spravených.

Mimo jiné jsem také zjistila, že si budu muset někdy víc promluvit s Tinóme a že si mě s Irith velká část lidí ještě pořád plete. Korunoval to Viki, když při loučení se mnou pronesl, že si nás neplete a poté zakončil oznámením, že možná sežene na Pellenorská pole nějakého velkého zlobra, který by mě mohl správně zalehnout. Tak jsem mu taktně připomněla, že Smíšek měl spíš co do činění s Černokněžným králem Angmaru…

Ale čas neúprosně ubíhal a již nastala chvíle buď zalézt do stanů a spacáků, nebo se vydat na louku pod les za čekáním na úsvit. Uznávám, vypravování se na cestu bylo v našem podání poněkud zdlouhavé a hlasitější, než mohlo být, ale bylo to způsobené i tím, že jsme se ve shonu večera nestihli pořádně navečeřet. No a vidina probdělé noci nám tuto smutnou novinu velmi rychle připomněla, proto jsme museli alespoň něco zakousnout.

Cestou nahoru jsme si různě přebírali věci, abychom nahoru donesli vše potřebné, a chtěla bych poděkovat všem, kteří tam přiložili ruku k dílu a pomohli mi se tam vyštrachat.

Marek s malým Markem a Gabčou již byli uložení ve spacácích, když jsme došli nahoru a pomalu usínali, proto jsme u nich zanechali Pomněnku s Jožkou a vydali jsme se pár metrů od nich, abychom je nerušili. Tani s bdícími začali probírat otázku psychologických profilů sillmarillionských postav a místy do toho zapletly všechny ještě nespící. Ale ačkoliv jsem opravdu chtěla zůstat vzhůru co nejdéle (i když v celou noc jsem se ani neodvažovala doufat), brzy mě jejich povídání z neznalosti ukolébalo ke spánku.

6. srpna, neděle

Aredhel s Tani nás vzbudily asi nějakých deset minut před svítáním. Za tu dobu jsme se stihli pořádně probudit, zalitovat, že jsme opravdu tak brzy usnuli a přesunout se ke zbytku. Nebe bylo nádherné, zabarvené do oranžova a na polích se ještě vznášela těžká ranní mlha, když Slunce začalo pomalu vycházet. Přivítali jsme ho písní Brány léta, vlaštovčí verzí a poté i ze zpěvníků Písní ze Středozemě. A pak ještě nějakými písničkami, na přání zúčastněných, které prošly výběrem. Ta přírodní scenerie byla úchvatná a všechny nás okouzlil pruh slunečního světla, který putoval po poli a barvil ho do jasně zlata. Z cesty byl na východ Slunce lepší výhled a navíc jako bonus přišel i hřejivý pocit, jak nás sluneční paprsky lechtaly po obličeji.

A takovou chvíli si holky vybraly k tomu, aby mi popřály k dnešním narozeninám. Ano, nemohla jsem si vybrat lépe, mít osmnáctiny v tento den a jít pod les sledovat vycházející Slunce, to tomu dodalo úplně novou jiskru. A dostala jsem symbolicky i velmi dobrou čokoládu až z daleké Prahy (podle slov Aredhel).

Ještě jsme nějakou dobu nahoře pobyli, abychom v táboře nerušili spící, povídali jsme si, hráli Středozemské kvarteto a poté taky hru Co by byla, kdyby byla. Je sice psychologická, ale docela nás poslední dobou nadchla. Jde o to, že se lid dohodnou na jedné osobě a poté ji jeden vybraný člověk má uhodnout podle toho, co mu ostatní odpoví na otázku, co by byl, kdyby byl… a jakákoliv věc - počasí, kniha, kus oblečení, zvíře… prostě cokoliv. Dá se u toho zjistit mnoho zajímavých věcí, ať už to, jakým způsobem na ostatní působíte či jak mají lidé sklony přemýšlet o ostatních.

V tábořišti jsme pak dostali získané glejty a pamětní listy za převedení Gluma na dobrou stranu a přišla na řadu Slavnost předávání štítů. Nakonec nás tedy bylo více. Hvězdu dostala Lucka a štít já, Falko a Irith. Jako loni, i letos jsme si měli vybrat nějakého patrona, což byla Stříberka pro Irith, Melie pro mě, Pomněnka pro Falka a Anaurea pro Lucku.

Slavnost začala hraním, kde jsme si každá mohla vybrat, jakou písničku si chceme nechat zahrát a pak se hlavní dění přesunulo do sklepa. Tam se simulovaly chvíle, kdy se nám zas až tak úplně nedaří a ztvárnilo se to zamotáním do Odulina svitku, kdy nás naši patroni měli odvázat a předat nám onen lampionek. Poslední část byla pouštění lodiček. Ale ne jen tak obyčejné, měli jsme lodičky v bazénku, každý si vyrobil nějakou svojí, ať už to bylo z listů, kůry, anebo třeba jenom čajová svíčka? Laisi vypustila na vodu velkou loď Dobrodružství a kdo chtěl se vydat na cestu dobrodružství se všemi jejími úskalími, mohl na vodu dát i svou loďku. A že se ta úskalí myslí vážně, jsme zjistili hned o pár vteřin později, když Irithina čajová svíčka začala honit ostatní lodičky a snažila se je všechny podpálit.

Pak již patroni předali štíty, pro letošek beze slibů. Letos jsme je měli hezky prolnuté, já zlatou kotvu na černém poli, Irith stříbrnou věž na zeleném kopci a černém pozadí a Falko stříbrný strom na modrém poli.

(Nesnáším blog.cz ...)

No a potom? Potom už se muselo začít balit. Ta nejsmutnější část každé akce. Ale ještě jsme si ji zpříjemnili v domě obědem ve svátečním stylu, s dortem pro Gluma, za jeho obrácení na dobrou stranu. Dort jsme pekli na kuchařském ws a Monika se při zdobení nechala trochu unést atmosférou, takže mu nahoře z polevy udělala jezírko s kyselými rybičkami, což vypadalo moc hezky. A vevnitř byla stará známá tombola!

Otevřel se i závěrečný trh, takže bylo možné vidět zástup lidí, cinkajících zlatkami a měďáky a usilovně přemýšlejících, za jaké skvosty své vydělané peníze proměnit. A že bylo z čeho vybírat.

Jenže všechno časem končí, takže jeden za druhým již lidé odjížděli a den se nesl v duchu loučení. Až tam zůstala jen Silwiniel s Quenem, Anaurea, Jožka s Pomněnkou a já.

Ještě jsem byla domluvená, že si u Quena zkusím splnit písařskou zkoušku. Loni jsem měla udělanou dočasnou a myslela jsem si, že to bude něco podobného. Ale ukázalo se, že nebudu jen psát, ale také číst a psát v quenijském módu. Docela mě to překvapilo, ale Quen mi s tím pomohl, vysvětlil mi, jaké jsou změny mezi quenijským a českým módem a tak se mi to nakonec podařilo.

Takže jsem jen stihla získat glejt a již si pro mě přijeli rodiče.

(I: Já, Falko a Aredhel jsme odjely mezi prvními. Když mamka přijela, s úsměvem mi ukízala můj řidičský průkaz s tím, že cestou zpátky řídím já. Aredhel se mně snažila uklidnit slovy, že v nejhorším zabiju svou sestru, matku a přítelkyni… Připadala jsem si jak Túrin. Z Domu Vlaštovky do Prahy jsme se tak řítili ďábělskou rychlostí třicet kilometrů v hodině.)

Pozvala jsem je na zbytek nádivky k Laisi do kuchyně, trochu si popovídali s dalšími lidmi a už jsem musela jet domů. Zpátky do nelarpového života.

Mám dojem, že je ten tábor rok od roku lepší, moc jsem si ho užila a jsem nesmírně vděčná, že jsem tam mohla být. Už se těším na další rok. A co vy, budete tam také?

O Naději - Epilog

Protože se to jmenuje O Naději :-)

---

"Připlouvá loď!"

Elfí trubky byly jasné a čisté. Bílý přístav Alqualonde vítal další loď. Připlouvalo jich čím dál tím méně a příjezd každé další byl slávou. Mnozí příbuzní se znovu shledali, mnozí přátelé znovu objali.

Nerdanel nikdy neztratila naději. Od té doby, co byla zápověď zrušena, trávila svůj čas v Alqualonde. Přestěhovala si tam i svou dílnu. Ale dlouho už nic nevytesala. Sedm soch stálo v ateliéru samotných.

Trvala na tom, že je musí přivézt také. Sedm mužských postav, všechny strnulé. Věděli, všichni věděli, že jedna socha chybí. A Nerdanel doufá. Ostatní už naději ztratili. Jen ona a Erthiel, žena elfa, známého jako Makalaure, stály na molu pokaždé, když připlula další bílá plachta. Nikdy se nedočkaly. Ale pořád doufaly.

Tahle lodička byla menší, maličká. Dvě elfí ženy stály na konci dlouhého, bílého mola a trpělivě čekaly. Rudé a černé vlasy se splétaly ve větru a na pobřeží bylo slyšet racky.

Když lodička konečně přirazila ke břehu, vystoupila z ní postava. Ale nějak příliš malá na elfa. Chvíli stála na molu, ale pak se otočila.

"Půjdeš, Pěvče?" zeptal se Sam Křepelka a otočil se na Prvorozeného za sebou.

Pěvec jen tiše stál a pozoroval krásu před sebou. "Doma, jsem doma," zašeptal a vykročil půlčíkovi po boku.

Ten výkřik snad bylo slyšet až v Tirionu. Erthiel nedbala na ostatní elfy, nedbala na své dlouhé šaty a rozeběhla se jako o život.

Pěvec se zarazil. "Erthiel?"

Ale to už mu drobnější elfka prakticky skočila do náruče. Pěvec zavrávoral, ale oběma rukama jí objal. "Erthiel, melda."

Jejich rty se spojily a slzy smísily. Ale poprvé po dlouhých věcích to byly slzy smíchu.

Nerdanel objala svého druhorozeného syna. I ona plakala.

Sam stál opodál a sám pro sebe se usmíval. Náhle i on spatřil na konci mola postavičku. "Pane Frodo?"

Těsně předtím, než se rozdělili. Sam aby se šel přivítat s Frodem a Pěvec, aby odešel domů, se Pěvec na hobita obrátil

"Takový zázrak, jak je to vůbec možné? Už jsem nedoufal."

"Asi jsi svou vinu odčinil, Pěvče. Jak jsem říkal, Valar jsou milosrdní a odpouští. Ale podruhé už mi tohle nedělej. Jsem moc starý na to, abych držel elfí košile zaháknuté za zábradlí a nedovolil jejich majiteli skočit přes zábradlí."

Racek zakřičel a Pěvci se to poprvé zdálo jako křik radosti.

A Maglor se zasmál a objal svou ženu.

KONEC

O Naději - VI.

Už jsme prakticky na konci. Konec, ke kterému příběh celou dobu spěl a směřoval, prameny, které se definitivně spletly a utáhly. A Maglor konečně pochopí. A prameny se utahují pořád více a více až začnou škrtit.

---

Ten den jim začalo docházet jídlo.

"Nezbylo nic než pár balíčků lembasu. A vody také už moc není," oznámil hobit, když nakouknul do lodní spíže, předtím tak uspokojivě plné.

Pěvec se za ním otočil. "Kolik dní?"

Sam odborným pohledem zvážil jejich zásoby. "Pět."

"Tím pádem devět," řekl Pěvec tvrdě. Samovi trvalo, než pochopil. "Ale…"

"Jsem elf, prvorozený. Nepotřebuji tolik jíst a pít. Elfové nejsou tolik vázání na hmotný svět."

Sam se chtěl hádat, kdyby pro nic jiného tak prostě z principu, protože tohle nebylo správné. Ale pak si vzpomněl na jejich cestu a na Legolase, který toho také nikdy moc nesnědl a pusu zase váhavě zavřel. Nemá smysl se hádat, to když tak vyřeší časem. Ale jisté je, že si bude muset utáhnout opasek. Vzpomněl si, že na jejich cestě to byl on, kdo dával panu Frodovi své porce jídla. Bylo to směšné a Sam se zasmál.

Když se po něm Pěvec tázavě podíval, jen neurčitě pokrčil rameny a šel si dát do svého oblíbeného křesla (jak mu Sam říkal, i když to bylo jediné křeslo na palubě) krátkého odpoledního šlofíka. Jako posledních pár dnů skoro pořád. Upřímně, doufal, že neskončí jako Bilbo, který na konci prakticky usínal uprostřed řeči. Jisté ale bylo, že spánek prostě potřeboval. Kdo by to byl řekl, že když bude starý, bude tak ospalý? Byl si skoro jistý, že Starý Komtr tolik nespal. Možná… Sam se otřásl, když se šedá mlha na okraji vědomí zase o něco přiblížila… mohl za to Prsten?

Sam se probudil o pár hodin později a zjistil, že ho ve spaní někdo přikryl dekou.

***

A pak se Pěvec otevřel, vyprávěl. Jako by roztála ledová zeď a vyrašily první sněženky. Mluvili spolu dlouho, celé dny. A Sam měl dojem, že našel přítele. Mezi Prvorozenými, uvědomil si s úlekem. Ale co, za svůj život zažil mnoho zvláštních věcí.

"Proč jsi vlastně přesvědčený, že tě Valar do Valinoru nepřijmou?" tahle věc vrtala Samovi hlavou už dlouho.

"Jsem prokletý. Mandos vyřkl svůj soud. Utekl jsem proti jejich vůli a vykonal zlé činy."

"Ale vždyť Noldor se bylo dovoleno vrátit. Po té velké válce," tímhle si byl Sam relativně jistý. Byl si jistý, že slyšel o nějakém odpuštění a návratu.

"Ale mně ne."

"Jak to víš?"

"Jsem si tím jist, kdokoliv by mohl, ne však já."

"Ale vždyť Valar jsou milosrdní. Tvé prokletí nebude trvat věčně. Jistě už odpustili. Když jsem…," Sam se zarazil. Už už chtěl vyprávět další historku z dětství. Zase bude znít tak hloupě jako ty předchozí a…

"Pokračuj," vybídl ho Pěvec.

"Pan Frodo kdysi kradl houby u sedláka Červíka a ten na něj posílal své psy. Pan Frodo se pak začal sedláka bát a bál se ho mnoho let, až jednou omylem dostal na jeho pole. Myslel si, že ho sedlák zase vyžene, že na něj poštve Vlka a Tesáka. Ale Červík ho radostně uvítal a ukázalo se, že všechny ty krádeže už dávno odpustil. Kdyby se Frodo tak nebál, mohl mít dávno dobrého přítele. Valar se určitě nebudou zlobit pořád. Odpustí. Možná že tohle je znamení," Sam mávnul rukou kolem sebe. "Círdan tě vyslal na tuhle cestu, protože třeba věděl, že je ti již odpuštěno. Dají ti druhou šanci, určitě. Všem jí dají."

Pěvci se v srdci zanítila jiskřička. V tom měl Sam pravdu. Proč by ho Círdan pouštěl, kdyby nevěřil? Někdy je třeba prostě věřit. A doufat.

***

Pěvec si uvědomil, že Sam už dlouho nevydrží. Elf sám nejedl a téměř nepil, ale hobit jídlo a pití potřeboval, zvlášť ve svém věku. A teď ho měl zoufale málo.

Mnoho času teď Pěvec trávil na přídi a sledoval obzor. Nic. Pořád nic, jen jednotvárno. Jak hladový, kterému někdo podá kousek chleba, se zoufale držel Samových slov. Doufal.

"Elbereth, prosím, pomoz nám vrátit se. Ulmo, pane vod, nech nás vyklouznout ze své náruče. Ať se dostanu domů, ať se dostaneme do Valinoru," jeho slova zněla jako zpěvavá mantra.

Pěvec si nepřál nic jiného, než se vrátit domů. Bál se, co se stane, když se loď nevznese. Půlčík brzy zemře, hladem a žízní. A ani on nedokáže žít bez vody a jídla. Zemře. Pěvec se prudce otřásl. Temnota, jako by ho pohladila svými dlouhými prsty. Upřel pohled na spálenou ruku. Ne! Tam se dostat nesmí! Nesmí zemřít.

"Ať pohltí nás Temnota, když porušíme Přísahu."

A on ji porušil. Zahodil silmaril do moře, nedokázal to. V noci Pěvec upíral zrak na světlo Earendil, na světlo silmarilu. Světlo stejně vzdálené jako nedostupné. Trvalá připomínka toho, že Temnota na něj čeká. Nesmí umřít. Přežil toho tolik. Ne, nesmí zemřít teď, na konci cesty.

***

Noci začaly být mrazivé. Jestli se změnilo počasí, nebo se přiblížili k ledovým krajům, nevěděli. Ale chlad se dlouhými prsty vkrádal na palubu bílé loďi a do jejích kajut.

Pěvec nejdříve nechápal, co je špatně. Sam chodil po palubě s kruhy pod očima a usínal v křesílku častěji, než obvykle. A jeho ruce byly ledové.

Až když Pěvec jednou v noci vstoupil do kajuty, našel třesoucího se hobita, jak leží pod přikrývkou a cvaká zuby. Jako každý starý člověk, i Sam byl zimomřivý. A Pěvec si uvědomil, že hobitovi je v noci zoufalá zima. Položil mu ruku na čelo. Hobit měl kůži ledovou. Byl zázrak, že ještě nezmrzl, ale nebude to trvat dlouho. Sam otevřel oči a vytřeštil je na Pěvce. Třásl se jako osika, ale dokázal se usmát.

"N..n..nemůžžžžeššš spát..t..t?"

"Elfové nepotřebují tolik spánku," usmál se Pěvec a zaváhal. Sam se roztřásl ještě víc. Elf si povzdechl, vlezl do postele k Samovi a zabalil hobita do své náruče, v zoufalé snaze ho alespoň trochu zahřát. Po chvíli cítil, jak se drobnější tělo starého hobita uvolnilo a Sam konečně usnul.

Sam pak každou noc spal zabalen v Pěvcově náručí, zatímco elf tiše ležel, oči upíral do dřevěné zdi a kráčel podivnými stezkami elfích snů.

***

"Prosím, do Valinoru, potřebujeme se dostat do Valinoru," mumlal Pěvec a zoufale se ohlédl na Sama.

"Jinak umře," dodal téměř neslyšně. Blízkou smrt si uvědomil až dnes, až dnes mu došlo, jak moc skutečná je. Byl ve spíži, zkontrolovat zásoby. Když se pak vrátil, nic neřekl. Ani Sam nic neřekl. Nebylo co říct.

"Nemůže přece umřít, ne další. Další ne." Pěvec měl přátele, měl rodinu. Všichni byli mrtví nebo daleko. Nemohl dopustit, aby zemřel i hobit. Za jejich cestu si k němu vytvořil pouto. Měl rád jeho zmatené řeči i vyprávění o životě v Kraji. Obdivoval ho pro jeho moudrost a rozum, tolik nepodobný rozumu elfů a přitom tak vzácný, jedinečný a výjimečný. Pěvec ztratil otce, bratry i přátele. Ztratil svou ženu, matku i Elronda a Elrose. Po dlouhé věky neměl vůbec nikoho. Sám bloudil a sám měl svůj žal. U Círdana našel přístřeší, ano. Ale nic víc. Nebyl tam nikdo, na kom by mu záleželo a komu by záleželo na něm. Pěvec už vlastně ani nevěděl, jaké to je, mít někoho rád. A pak přišla tahle cesta a tenhle hobit. A Pěvec pocítil něco, co už dávno zapomněl. Ten pocit štěstí, když se druhý usmál, pocit bezpečí, když s ním byl a pocit domova, když s ním mluvil. Hobit přišel a s výjimečnou netaktností rozvrátil všechny zdi, které Pěvec kolem sebe tak dlouho budoval. Přišel jako uragán, vytáhl Pěvce z jeho ulity a ukázal mu, že ještě má smysl žít. Dal mu největší dar. Naději. A teď, teď ho měl ztratit.

"Je to můj přítel," zašeptal Pěvec. "Prosím, nechte mi ho. Nesmí zemřít. Nesnesl bych další ztrátu."

Ale nebe i voda byly tiché.

***

"Pěvče?"

Ten den Sam dojedl poslední oplatku lembasu.

Pěvec k němu přistoupil. Hobit se zvedl ze svého křesla a opatrně k němu přešel. "Chci se rozloučit."

Pěvci se zadrhl dech. Pomalu poklekl, aby měl tvář v jedné úrovni s hobitovou. "Ale…"

"Žádné ale," Sam se ušklíbl. "Pro mě tahle cesta prostě není. Nebude trvat dlouho a odejdu. No a? Růža také zemřela, třeba se s ní shledám. Jen je mi líto, že se nepotkám s panem Frodem. Vyřiď mu prosím za mě pozdravy," hlas měl bezstarostný. Vrozený sklon k žertování v těžkých chvílích se nezapřel.

"A Pěvče? Moc rád jsem tě poznal," Samův hlas najednou zvážněl.

"Půlčíku…"

"Nikdy bych neřekl, že najdu přítele mezi elfy. Jsem hrozně rád, že jsem se mohl vydat na tuhle cestu s tebou. Nikoho lepšího Círdan poslat nemohl. Možná jsi vykonal zlé činy, ale ty všechny jsi odčinil nebo je odčiníš. Možná jsi byl sám a všichni tebou opovrhovali a proklínali tě, ale…," Sam zaváhal.

Opatrně zvedl Pěvcovu pravou ruku a přitiskl k ní vlastní dlaň. Dlouhé, štíhlé a spálené prsty se propletly s hobitovýma mnohem menšíma. Hobit opatrně tiskl zčernalou ruku.

"Já tě mám opravdu rád. Je mi líto, že naše cesta takhle končí, ale pamatuj, Maglore, Feanorův synu, že ač jsi byl celé věky sám a proklínaný, já tě považuji za svého přítele. Věřím, že milosrdnost Valar je velká a ty se vrátíš domů. Odčiníš svou vinu a znovu se shledáš s manželkou i maminkou. Ony na tebe už čekají."

"Samvěde…," Pěvec zaváhal. "Jsi nejlepší hobit, jakého jsem poznal."

"A také jediný, kterého jsi poznal," neodpustil si Sam a lehce se pousmál.

"Nikdy jsem nevěřil, že ještě někdy najdu přátelství. A naději. Já… děkuji."

"To já děkuji. Nemohl jsem si vybrat nikoho lepšího, s kým strávit doslova zbytek života."

Pěvec se ušklíbl a zavrtěl hlavou. "Doslova."

Hobit se k Pěvci naklonil a políbil ho na čelo. "Namárie, jak říkáte vy, elfové."

"Namárie," zašeptal elf.

***

Samovi se zamlžily oči a bez jediného dalšího pohledu se pomalu, pomaličku vrátil do svého křesílka. Vypadalo to, že znovu usnul. Čím méně jídla měl, tím více spal.

Pěvci se vyhrnuly z očí slzy. Vyběhl na příď a zahrozil vodě pěstí.

"Proč? Proč? Vždyť nic neudělal, zaslouží si tam dostat. Neměl by umřít tady!" Pěvec křičel a bylo mu to jedno. Přes slzy viděl jen rozmazaně.

"To není správné!" vykřikl. Ne, není. Proč musí hobit umřít? "I když je smrtelný, ty druhé dva hobity jste přeci pustili!" Už dávno se měli vznést, už dávno… V tom to Pěvec pochopil.

Opatrně se zvedl a otočil se. Viděl malou postavičku, schoulenou v křesílku. A Pěvec najednou věděl, proč. Nešlo o to, že by se do Zemí Neumírajících nemohl dostat hobit. Šlo o něj. Círdan i Sam se mýlili, když si mysleli, že je jeho vina již odpuštěna. Nebyla. Jemu byla Západní říše zapovězena. Loď, na které pluje, se nikdy nevznese.

Pěvec přešel k zábradlí a opřel se o ně. Tak to tedy je. Tušil to celou dobu. Jen Sam tvrdil opak. A on si mu dovolil věřit. Další chyba.

Nechtěl umřít. Ne. Ale… má vyměnit sebe za život hobita? Sam byl nevinný, byl jeho přítel. A teď bude kvůli němu trpět. Kvůli němu zemře bez blaženosti, bez toho, co si tak moc zasloužil.

Zadíval se na hladinu pod sebou.

Pěvec si uvědomil, jak to je. Loď, která ho veze, nikdy nedosáhne břehů Amanu. A proto v ní být nesmí.

Vlny byly modré a Pěvcovy oči uviděly pár rybek.

Za svůj život napáchal mnoho zla. Ale možná bylo jedno zlo, kterému mohl zabránit. Mohl zařídit, aby hobit Valinoru dosáhl.

Bílá pěna stříkala vysoko a vítr lehce svištěl.

Tak to tedy je? Tak nakonec zemře? Vždycky ho to táhlo k moři. Miloval ho a nenáviděl, přesně jak říkal půlčík. Když bloudil po jeho břehu, mnohokrát uvažoval, že svůj život ukončí sám. Ale Temnota tam vždy čekala. A on jí teď půjde vstříc.

Hloubky přitahovaly jeho pohled.

Ale co je Věčná Temnota, oproti životu, který by následoval, když by musel sledovat, jak hobit umírá a věděl by, že to zavinil jen on sám, svým strachem? Co by to bylo za život, kdyby věděl, že díky své chybě zatratil posledního přítele? Že kvůli němu zase někdo další trpěl?

Pěvec opatrně překročil zábradlí. Uslyšel výkřik. Neodpovídal.

Ano, jestli tohle je cena za to, aby půlčík dosáhl Valinoru, zaplatí ji. I když hobit zemře tam, stojí to za to. Bude šťastný.

Vždycky to stojí za to.

A Pěvec se vrhl vstříc vlnám.

Dům Sýčka

Tradiční halloweenská povídka tentokrát v trochu jiném stylu... Na konci jsou "vysvětlivky pod čarou" v nich vykládám a pokládám obhajobu některých teorií, které se v povídce objevují a pro ty, jež neznají souvislosti také dodávám vysvětlení.

---

Když ho zavolali na vykopávky, vypadalo to jako obyčejná archeologická práce. Zbytky starého lidského osídlení, první kamenné stavby na našem území, úžasný objev, jistě. Ale pak se to vše začalo zamotávat.

Povzdechl si, když zapálil cigaretu a opatrně vyšel z obytného přívěsu. Vedoucí vykopávek vykročila se dveří hned za ním a opřela se o stěnu karavanu.

"Co si o tom myslíš?" pohodila hlavou směrem k vykopávkám.

Dokouřil cigaretu, špačka udupal podrážkou boty a pomalu se k ní otočil. "Je to divný," shrnul nakonec své odborné stanovisko.

"A to ještě nemáme odkrytou ani třetinu. Ta stavba je ohromná, doslova vědecká senzace, nic takového tu ještě nebylo. Přepíše to učebnice historie. Ale je to tak zvláštní. "

Přejel jejich objekt výzkumu hodnotícím pohledem a musel s ní souhlasit.

***

Jak byli šťastní, když objevili první základovou zeď. Tehdy si ještě mysleli, že se jedná o základy prastaré obytné budovy, o hrubou a neotesanou stavbu. Jak se jen mýlili! Čím více odhalovali, čím více zdí se znovu ukazovalo na denním světle, tím se zdála stavba tajemnější a tajemnější. A jich se zmocnila skoro posedlost. Jejich maličký tým pracoval téměř bez oddechu, neustále. Kopali a bádali, bádali a kopali. A začínali tušit, že to, co tu pod jejich rukama znovu nabývá tvar, změní celý dosavadní pohled na dějiny.

Zamyšleně kráčel okolo vykopávek. Něco tak zvláštního ještě neviděl. Základy domu, nebo co to vůbec bylo zač, byly sice seskládané z neotesaných kamenů, ale zato opravdu neobvykle tlusté a mohutné. Všechny analýzy, které provedli, ukazovaly na to, že v době, ve které byla stavba postavena, se měly vyskytovat sotva kamenné mohylky. Ne metrové zdi. Nedokázal si ani představit námahu, s jakou museli předkové tuhle stavbu budovat. A to bez jakýchkoliv nástrojů. Nenašly se tu dokonce ani pazourky či snad jakkoliv opracované kameny či zbytky dřeva. Prostě nic. Jen stěny, kdysi mohutné a pečlivě seskládané z kamenů. Z neopracovaných, hrubých kamenů. To nemělo logiku.

Vycítil, že ho Veverka pozoruje. Veverka, tak jí říkali, ano. Mladé děvče, sotva vylezla školu. Tohle měl být její zácvik, praxe, malá vykopávka, kde by se pod vedením zkušenějších trochu zaučila. Jen něco obyčejného. Hořce se pousmál.

"Proč?" řekla tiše. "Nemá to logiku," vyslovila jeho myšlenky. "V tak primitivní době, o jakou se zjevně jedná, neměli snad ani důvod stavět něco takového. Nemělo by to být."

Zkoumavě se na ni zahleděl.

"Nedává to smysl," pokračovala dívka. "Něco nám tady chybí."

To, co chybělo, našli ještě týž den večer. Zbytky prastarého ohniště.

***

"Tak si to shrňme. Odkryli jsme už celou stavbu. Evidentně se jednalo o nějaký chrám. Velký, mohutný chrám s kamennými stěnami. Uprostřed jsme nalezli ohniště. Vzadu se zřejmě nacházelo několik místností. Ale nenašli jsme ani nejmenší náznak, k čemu sloužily. Tečka," vedoucí se zaklonila na židli dozadu. "Nic víc. Ani kamínek. Ani korálek. Prostě nic. Jak," zavřela oči, "jak je sakra možné, že po nich vůbec nic nezbylo? To přece není normální. Přišli, vybudovali stavbu, na kterou by v té době neměli ani pomyslet, a zase odešli? Nenašli jsme nikde ani památku po osídlení, prostě nic. Nežili, nejedli, nespali. Jen stavěli. Rukama a nohama, bez nástrojů, bez ničeho."

Sdílel její pocity. Ta stavba mu začínala lézt na mozek. Byl jí fascinován. A viděl to i na ostatních. V životě nezažil, že by na něčem pracovali tak vytrvale a bez ustání. Nebrali si dovolenou, neodjížděli na víkendy. V očích se jim jednomu po druhém počínaly rozsvěcet ohníčky, které předtím neznal. Ohníčky vytrvalosti a odhodlání. Ohníčky, které rostly s každou další vykopanou zdí. Ve dne kopali a v noci diskutovali. Přednášeli teorie, vášnivě se přeli a debatovali.

Začínala se mu motat hlava a tak se omluvil a vyšel na vzduch. Ovál ho hebký vánek a do nosu ho udeřila neobvykle kořeněná vůně těchto zemí. Cikády cvrkaly jen tlumeně a jinak jediným zvukem byly tiché, hádající se hlasy uvnitř jejich karavanu. Zapálil si cigaretu a zvrátil hlavu nahoru. Hvězdy byly neobvykle zamžené. Osobně si nebyl jistý, ale zdálo se mu, jako by byly vidět čím dál tím méně. A nebo je on méně vnímal. Veškerou jeho mozkovou kapacitu zabírala… ona. Stavba. Přelétl potemnělá torza pohledem. Kdy se ji naučil oslovovat v ženském rodě? A přece byla jako žena. Záhadná a nevyzpytatelná. Vzrušovala ho a dráždila, chtěl dostat její tajemství, odhalit ho.

"Co skrýváš?" zamručel tiše, pohled upřený na kamenná torza zdí.

Překvapilo ho, když uslyšel odpověď.

"Co jsi říkal?"

Zaostřil pohled trochu doprava. Na zemi u jedné ze zdí tam seděla… chvíli mhouřil oči… Veverka. Pomalu k ní došel.

"Co tu děláš? Nevšiml jsem si, že jsi odešla." Její tvář byla ve tmě jen trochu bledším oválem s černými studnami místo očí.

Pokrčila rameny. "Potřebovala jsem na vzduch."

"Už tě ty věčné teorie nebaví?" přisedl si k ní a nabídl jí cigaretu. Odmítla.

"Ne…," řekla tiše.

Pátravě se na ní zadíval. "Stalo se něco?" Rozžal sirku a v její záři spatřil, že je neobvykle bledá a tváře má mokré.

Chvilku bylo ticho, než promluvila. "Tohle jsem dneska našla. Bylo to v tom ohništi." Natáhla ruku a on si od ní poslepu vzal věc, kterou mu podávala. Na tohle nemusel ani rozsvěcet sirku. Byla to kost. A byl by špatný antropolog, kdyby i ve tmě nepoznal kost lidskou.

***

Poté našli zbytků lidských kostí celou řadu. S Veverkou už o tom více nemluvil, neptal se jí, proč svůj nález původně zatajila a proč, a tím si byl jistý, byla vyděšená k smrti. Netušil, jestli to vůbec chce vědět.

Jejich noční diskuze nabraly jasnější směr. Stavba zřejmě byla jakýmsi chrámem, ve kterém se provozovaly lidské oběti a pálily se na velkém ohništi uprostřed. To vysvětlovalo, proč nenašli žádné předměty denní potřeby. Ale nevysvětlovalo to, proč nenašli ani nic jiného.

Tehdy poprvé promluvili o tom, že by možná měli výkopy ukončit. Pozvat novináře a objev ohlásit světu. Ještě nikdy mezi nimi nezavládla taková shoda, jako když se proti tomuto návrhu tak jasně postavili. Ten chrám byla jejich záhada. Jejich práce. Jejich tajemství. Jejich.

***

Když ho Veverka zatáhla za keře, že si "potřebuje o něčem promluvit", v první řadě dostal trochu strach. Věděl, co tím mladá děvčata myslí a ani trochu se mu to nelíbilo. Ale mýlil se. Zrychleně dýchala, když mu svírala ruku a oči, které na něj upřela, byly plné strachu.

"Děje se něco?" zeptal se tiše, když ulomil uschlou větvičku, která ho bolestivě švihla po tváři, a otočil se k Veverce.

"Já…," začala tiše. "Mám z toho špatný pocit," odmlčela se a vzápětí dodala tragicky, "ta stavba je zlá."

Měl co dělat, aby se neuchechtl. Pozvedl jedno obočí. Dívka se k němu přitiskla a horečně šeptala. "Nelíbí se mi to, je to jak ze starých legend."

Nechápal.

"Pamatuješ, ty pověsti o strachu z temnoty a velkém domě."

Zjevně vykládala nesmysly. Mluvila přerývaně a zadrhávala se.

Mávnul rukou. "To je jen pohádka pro strašení malých dětí. O velkém zářivém bohu, který vyšel z temnoty a zotročil první lidi, o strašlivých obětech, které mu nosili. O tom že zlo je zlé a dobro dobré, nemáme věřit všemu, co se třpytí a děti nemají v noci chodit z domu."

Přerušila ho. "Pamatuješ na Zemi z Moře, jak jí nazývali? Ty úžasné rozvaliny na dně oceánu, co je našli? Dlouho se o tom jen mluvilo, o potopené zemi, o jejím pohádkovém bohatství. Všichni mysleli, že jsou to legendy. Ale oni jí opravdu našli a některé poklady z ní vyzvedli. Ukázalo se, že to není bajka. A takových věcí je víc, podívej se kolem sebe, je toho teď plno. Vzpomeň si na legendární Bílé město v tom vymletém údolí. Není to ani dva roky, když se objevily základy prastarého sídliště postaveného z bílého kamene. A co ty zasypané jeskyně, co je teď odkrývají… Legendy začaly ožívat. A tohle je něco podobného."

"Takže ty myslíš…," schválně ji nechal dokončit větu.

"Našli jsme Sýčkův Dům!" zašeptala horečnatě a vzápětí si přikryla rukou ústa.

Popadl ji za obě ramena a zasmál se. "Veverko, to je nesmysl. Prostě je to jen nějaká stavba, velká kamenná stavba, nějaký chrám, nic víc."

"Takhle stará? Tak velká? S ohništěm, kde byli upalováni lidé?"

"Mohlo to být cokoliv, zbytky kultury, o které ještě nic nevíme. Nemusíš hned věřit na bajky a pověsti. Je to nesmysl, neboj se."

Když odcházel, pronásledoval ho její zoufalý pohled.

***

Snažila se s ním znovu promluvit, ale vyhýbal se jí. Znovu ho však zastavila o pár dní později. V noci, opět, když si šel zakouřit.

Nebylo jí vidět do tváře a přišla k němu docela neslyšeně. Když promluvila, lekl se. A nemohl uhnout, nemohl jí utéct.

Ničím se nezdržovala a rovnou na něj vyjela. "Copak ty to nevidíš? Už tady nezůstáváme skoro pro nic!" hlas měla vysoký a ostrý.

"Bádáme," odpověděl jí klidně, pokoušeje se skrýt úlek.

"Nesmysl," štěkla. "Už dny jsme ani nekopli, už jsme našli a zdokumentovali všechno, co se najít dalo. Víc ani nenajdeme a ty to víš."

Opřel se o zeď. Věděl to, ano, někde hluboko to věděl. A přesto, přesto se mu nechtělo odcházet, ještě ne.

"Jsme na dosah objevu…,"

"Jen se poslouchej!" vypískla. "Mluvíš nesmysly. Žádný objev, co jsme objevili, jsme objevili. Už tady zůstáváme jen z šílenství. Podívej se na ostatní, postihlo je bláznovství. A tebe taky! Nemyslíte už na nic jiného, nemluvíte o ničem jiném, ten dům vás ovládl."

"Ty jsi šílená…," zavrtěl hlavou.

Otevřela ústa, ale v tom se ozvalo zahoukání. Veverka se zarazila a vzápětí se vypařila do tmy.

Chvíli stál tiše a dumal o jejích slovech. A pak si uvědomil, že to zahoukal sýček.

***

"Možná bychom se měli vrátit," navrhl nesměle.

Sjelo ho hned několik pohledů. "Ne," řekla vedoucí jasně. Opověděla bez zaváhání. Už se ani nepokoušeli předstírat, že váhají. "Tenhle projekt musíme dokončit," dodala ještě.

"Ale už jsme vykopali všechno, co jsme vykopat mohli."

"Tohle je náš projekt, pane kolego," přerušila ho řezavým hlasem. "Naše odpovědnost. My nemáme v povaze nechávat věci nedokončené. Dokud nezjistíme vše, co můžeme, nikdo odsud neodejde."

"Nikdo?" ozvala se Veverka.

"Nikdo, nestojíme o přílišnou publicitu, dokud nebudeme moci odborně zhodnotit, co jsme to vlastně našli," odpověděl jí kolega, starý archeolog.

Veverka zbledla.

***

Uslyšel výkřik. Rychle otevřel dveře a vyběhl ven. V rozvalinách spatřil Veverku, jak se nad něčím sklání. Doběhl až k ní.

"Co se děje?"

Obrátila k němu tvář a ukázala na předmět, který ležel na zemi. Byla to mrtvá sova, sýček. Krev jí kapala ze zobáků a vpíjela se do prastarých kamenů.

"Kde se tu vzala?"

Veverka pokrčila rameny a rozbrečela se.

***

Ta krev nešla smýt. Prostě nešla. Pršelo. Dvakrát. On pak na krvavou loužičku lil vodu. Drhnul. Nic. Červený flek se na kamenech skvěl, jako by byl čerstvý.

Jejich výzkumný tým přestal předstírat jakoukoliv práci. Chodili sem a tam jako bez duše. Hádali se, čím dál víc. Odmítali se od vykopávek vzdálit na krok. Začaly kontroly. Nejdřív to byly jen zvěsti, že někdo zašantročil pár vykopaných kostí. Pak se z toho stala krádež. A nakonec spiknutí. Vedoucí nařídila prohledat osobní věci. Nic nenašla. Neuklidnilo ji to.

Stál vedle Veverky, když jí vedoucí prosívala kufr. Veverka byla bledá jako stěna a kdyby ji nepodpíral, upadla by.

Chtěl na protest odjet. Zakázali mu to.

Veverka teď prakticky nevycházela z karavanu. Ostatní seděli zavření nad svými kostmi a analýzami. Těžko říct, jestli něco dělali. Jejich řeči se začínaly stávat útočnějšími a ostřejšími. Netrvalo dlouho a byla tu první rvačka.

***

Musel ven, nevydržel to. Musel něco dělat, aspoň chodit. Vypadnout z přesvětleného karavanu a smradu chemikálií. A tak šel na vykopávky.

Krvavá skvrna tam pořád byla.

A když ji zkoumal, uvědomil si ještě něco. Ty stěny byly vyšší. Základové zdi jako by se navýšily nebo úroveň země okolo nich snížila. Oznámil to. Nedokázali to nijak vysvětlit. Znovu se pohádali. Obvinili ho z krádeže a maření vědeckého bádání. Nemohli nic dokázat. Pohádali se.

Začal provádět další vykopávky na vlastní pěst. Jednou se řízl a kapičky krve z jeho prstu dopadaly na prastaré zdivo. Když tam přišel další den, byla skvrna od krve větší.

A pořád rostla.

Když to řekl Veverce, neodpověděla mu ani slovo. Už dlouho nemluvila. Nechodila ani na společné večeře, nechodila nikam. Nedivil se jí.

***

"Pojď," Veverka byla tak bílá, jak jí ještě nezažil. Jako by konečně našla hlas, když ho zatáhla k sobě a začala ho prosit "Prostě utečeme. Půjdeme pryč. Copak to necítíš? Je to tu čím dál horší. Zase se pohádali, viděl jsi tu modřinu? To už nejsou obyčejné hádky. Je jen otázka času, kdy jeden druhého," hlas se jí zadrhl, "zabije. Musíme pryč, dokud to jde. Pojď se mnou, sama to nedokážu."

Tiskla se k němu, když ho přesvědčovala, aby se vzbouřili a utekli potají, když jim odjet nedovolili. Usmál se. "Dnes večer má být oheň, táborák. Vedoucí říkala, že tu poslední dobou panuje nějaká napjatá atmosféra, že bychom se měli uvolnit. Pojď, ještě tenhle jeden večer. Pak půjdeme, tady už to nemá smysl."

"Slib mi to."

Slíbil to lehce. Jen tenhle jeden večer a pak z tohohle divného místa odejdou. Začínal stavbu nenávidět.

Tu noc nesvítily hvězdy.

***

Rozdělali oheň a sesedli se kolem něj. On ani Veverka mezi nimi nebyli. Veverka byla zavřená v karavanu, on se šel projít. Ale za chvíli ho kouř a vůně pečeného masa přilákaly zpátky. Ani moc nevnímal, kudy jde, před sebou viděl jen zář ohně. Sedl si vedle vedoucí, která ho uznale poplácala po zádech a dala mu loknout nějakého alkoholu. Pořádně se napil a poslal dál.

Pohled upíral do plamenů. Tušil, že zpívali. Možná. Asi i něco pili. Pravděpodobně. Seděl jak u vytržení. Ozvalo se zahoukání. Jen s námahou zvedl oči od hry plamínků a zadíval se na své kolegy. Zjistil, že skoro všichni dělají to, co předtím on. Jen zadumaně zírají do plamenů. Opatrně strčil do vedoucí výpravy, aby si od ní převzal flašku. Nepřítomně na něj pohlédla. V očích se jí zrcadlila zář. Otřásl se, když si od ní flašku převzal a chtěl se napít, ale v tom se zarazil. Zář plamenů. Zář plamenů se jí odrážela v očích, i když se do nich nedívala.

Druhé zahoukání.

Kdy naposledy přikládali? Mihla se mu hlavou myšlenka a otočil pohled zpátky. Všechno dřevo už bylo strávené, v ohništi se povalovaly dva poslední zčernalé uhlíky. Ale plameny šlehaly pořád vysoko. Z ohniště. Z… ohniště. Napůl se vztyčil a otevřel pusu, když se ozvalo třetí zahoukání a výkřik. Dívčí výkřik.

Otočil se. Zahlédl temnou postavu, jak k nim běží.

Veverka.

"Co to…" chtěl vykřiknout, ale to už byla u něj.

"Co jste to udělali?" její hlas přeskakoval a třásl se. Po tváři se jí koulely slzy a byla studená jako led. "Co jste to udělali?" opakovala a zatřásla s ním. Zírala mu přímo do obličeje. Ona v očích žár neměla, jen strach.

Rozhlédl se okolo. Seděli přímo uprostřed prastarých zdí. A oheň plápolal ve zbytcích staré jámy od ohniště.

Zamrazilo ho.

"Co jste to udělali?" Její hlas byl náhle zlomený, když ho od sebe prudce odstrčila. Klopýtl.

Zahoukala sova a kolem něj se přehnal závan mrazivého vzduchu. Veverce rozevlál vlasy kolem hlavy a ona zakvílela děsem. Na chvíli jako by ztuhla, ale pak začala obíhat kolem kruhu a třást s ostatními.

"Co jste to udělali?" opakovala jako nějakou mantru a její hlas řezal. Třásla s nimi jak smyslu zbavená a dlouhé vlasy za ní vlály.

Neodpovídali, nehýbali se. Jen seděli, ať s nimi třásla, jak chtěla.

V zoufalství vykřikla a ten výkřik byl horší, než cokoliv, co kdy slyšel. Podívala se na něj.

"Co jste to udělali…," řekla a obrátila se k ohni.

Vycítil, co chce udělat a vrhnul se k ní. Nestihnul to. Zakvílela tak, jako ještě nikdy předtím a bylo v tom čiré zoufalství.

Veverka, vlasy rozevláté, strhla z vedoucí archeologické výpravy deku a skočila s ní přímo do plamenů, pokoušeje se je udupat. Plameny se na chvíli ztišily, ale pak vybuchly. Žár se znásobil a zářivá opona se zavřela nad Veverkou, stále kvílející zoufalým děsem, i nad zčernalými kusy deky.

Zakřičel. Možná. Vrhnul se k ní. Pravděpodobně. Chtěl ji vytáhnout, chtěl.

Ale Veverka planula a hořela. A ječela, do posledního dechu.

Zahoukal sýček.

A v tu chvíli se nebe rozpoltilo a den, který se již červeně čeřil na východě, byl náhle uhašen, aby už nikdy nepovstal.

********

Poznámky pod čarou:

Pro ty, kdo nepochopili, oč se jedná, doporučuji přečíst si pojednání Atrabeth, dialog elfa Finroda s lidskou ženou Andreth. Tam se dozvíte vše o příběhu, na který odkazuji. Ale ve zkratce. Když se lidé při prvním východu slunce probudili kdesi na východě Středozemě, nepřišel k nim žádný Vala, nýbrž sám Iluvátar k nim promlouval a oni ho poslouchali. Pak přišel Morgoth, přestrojen v krásného, zářícího boha. Naučil je strachu z Hlasu z temnoty (jak Iluvátara nazýval) a přinutil lidi, aby Hlas zavrhli a začali poslouchat jeho. Lidé nejdříve měli mnoho prospěchu z jeho moudrosti, ale Morgoth po nich postupně začal něco chtít na oplátku. A čím dál tím více bral než dával, až nakonec bral všechno a nedával nic. Naučil lidi strachu ze smrti, Iluvátarova největšího daru (a to jest také jedním z největších zel, které Melkor vykonal). Přinutil je, aby mu postavili velký Dům a tam mu přinášeli oběti. Byli tací, kteří se bouřili a nevěřili mu ,a právě ti se stávali obětinami ve jménu velkého boha Melkora. Ano, Morgoth se prohlásil za jejich boha a vládce. Ale byli tací, kteří překonali strach a utekli, překročili dvoje hory a vešli do Středozemě, kterou známe. A právě to byly Tři verné domy Edain, které potkal Finrod Felagund a zahrál na harfu překrásnou píseň a které se potom objevují v mnoha příbězích Slunečních věků.

A teď k povídce jako takové.

Příběh se odehrává ve Středozemi několikátého věku. Neuvádím, jestli se jedná o náš svět či o budoucnost Středozemě jako jiného, reálného světa. Vím, že Tolkien zamýšlel Středozem jako dávnou minulost naší Země (naše doba by byla dle jeho názoru přibližně sedmý věk). Mně se toto ovšem příliš nelíbí, ale kdo jsem já, abych si upravovala kánon podle sebe, a tak to nechávám takové nerozřešené. Myslím, že Středozem by se nicméně technicky vyvíjela stejně, jako náš svět. Jediné, co by mohlo být jiné, jsou vlastní jména a proto tam žádná jména, kromě povolání a přezdívek neuvádím.

Skupina archeologů zde odekrývá starou památku - základy domu. Skoro ve stejné době dochází i k dalším neuvěřitelným objevům. Jak jste jistě pochopili, Země z Moře je Númenor (analogie Atlantidy), Bílé město Gondolin (dle mého analogie Eldorada) a jeskyně jsou pravděpodobně Nargothrond nebo Menegroth. Onen dům, co archeologové odkryjí má být právě tato prastará Morgothova svatyně, bez nadsázky první lidská stavba na světě. Protože předpokládám, že po tak velké stavbě muselo něco zbýt. Ale stejně tak předpokládám, že po Morgothově odchodu byl Dům časem opuštěn a zchátral a zbyly z něj jen základové zdi.

Co se jména Sýčkův dům týče, to je jen a jen má invence, o které jsem ale naprosto, absolutně přesvědčená. Soudím, že Sýček bylo jméno, kterým Věrní Edain oslovovali Morgotha. A proč?

V naší kultuře nemá sýček vyloženě negativní podtext. Jde o nositele špatných zpráv nebo o posla smrti. Někoho, kdo zvěstuje neštěstí, ale ne o původce neštěstí jako takového. Jak je to ovšem ve Středozemi? Sýček je sova, která je až podezřele často zmiňována v dost zvláštních souvislostech. Gríma Červivec oslovuje Gandalfa "Nazývám tě Gandalfem Sýčkem" a evidentně to dle Gandalfovy reakce není jen nějaké lehce hanlivé označení. Gríma na něj evidentně hází tu nejhorší špínu, jakou jen může. Ano, Gandalf byl poslem špatných zpráv, ale podle toho, jak Gríma mluvil to znělo, jako by on sám byl jejich původcem. Jako by je schválně přinášel a pásl se na utrpení druhých. Trochu posunutý význam, že?

A druhý příklad, který je ještě zjevnější. Feanor, ohnivý duch. Morgoth jde k jeho dveřím, lstivě mu nabízet pomoc. Feanor ho prokoukne, dostane podezření, že má Melkor zálusk na jeho Silmarily (největší výtvory, takové, jimž podobné už Feanor nikdy nevytvoří) a doslova ho vyhodí. A přitom ho osloví jako "Mandosův žalářní sýčku". Co to má být? Nezní to jako strašlivá nadávka, že? Ale dokážete si představit zrovna Feanora, jak na svého největšího nepřítele zařve "posle špatných zpráv"? Zvlášť, když Morgoth mu vlastně nic špatného nezvěstuje. Neříkal žádnou špatnou zprávu, prostě se ho jen snažil omámit, vetřít se do přízně.

Osobně soudím, že ono přirovnání, sýček, má vlastně představovat "nositel zla", ten, kdo zlo nese s sebou, ne ten, kdo o něm jenom mluví. To by dávalo větší smysl jak u Grímy tak u Feanora - "Gandalfe Sýčku, ty jež neseš zlo". A Melkor Sýček, nositel zla, padlý Vala. Temný pán.

A tím pádem to vidím jako přízvisko pro Morgotha, které mohli Edain znát. Upřímně také trochu sázím na takový ten lidský zvyk neoslovovat zlo jménem - což je u Tolkiena časté. Melkor je Morgoth, Mairon je Sauron apod. Ale myslím, že lidé, ti, kteří se Morgotha báli, ho nenazývali jménem, které představovalo kondenzované zlo, možná se toho jména i báli. Vezměme si, že lidé neznali jméno Melkor, neměli jak. Elfové ho tak nikdy neoslovovali. A jméno Morgoth "Temný nepřítel světa", jak by mohli znát význam toho jména, když quenya byla zakázaná a sindarština mnohem obvyklejší. Lidé tak mohli "Morgoth" považovat za pravé jméno - nebo prostě za strašné jméno, které se nevyslovuje, protože už ono samotné nosí zlo. A proto by byla logická přezdívka - tedy Sýček, nositel zla. A Morgothův strašlivý Dům by se pak podle něj nazýval Sýčkův Dům, Dům Sýčka.

Archeologové Dům odkryjí a v tu chvíli na ně začne působit jeho síla a oni se začnou chovat zvláštně. Nechala jsem se inspirovat mocí, jakou měl na své nositele Prsten, ovšem upraveno pro něco poněkud nepřenosného :-) A pak přichází závěrečný moment, který zase bude chtít trochu rozebrat. Jak je jistě známo, Valar ve Středozemi nebyli něco jako zeměplošští bohové, nepotřebovali uctívání, aby jejich moc sílila. Modlitby byly spíše vyjádřením prosby o pomoc, než podpoření Valy samotného a stejně tak oběti (přičemž jediná oběť, o které víme, je nošení prvních plodů Iluvátarovi při Eruhantale na Númenoru). Ovšem pokud si srovnáme příběh Zkažení lidí a Potopení Númenoru, narazíme na zvláštní věc. Morgoth nechával sám sebe uctívat tím, že si nechával přinášet oběti, nejdříve materiální a později lidské. Ošem Sauron na Númenoru dělal to samé, obětoval lidi. A to Morgothovi. Proč? Jistě, je pravda, že tohle je ukázka největší zvrácenosti a že právě náboženství je poměrně pohodlný způsob ovládání masy lidí. Ale přeci jen je to poněkud zvláštní, zvláště když si uvědomíme, že se to jinde nevyskytovalo. Mám jistou teorii, kterou budu rozebírat i v jedné další povídce. Víme, že Morgoth se, tím jak vytvořil Morgoth's Ring (tedy zabudoval svou sílu do samotné Ardy), stal jaksi vázaným na hmotnou materii světa (což ostatní Valar a Maiar nebyli). To vše se odrazilo i v jeho neschopnosti nabýt krásnou podobu a na faktu, že velkou část své moci ztratil (což se ostatně později přihodilo i samotnému Sauronovi). A pokud byl vázaný hmotněji, je možné, že začal čerpat sílu právě ze strachu a obětin lidí (protože jinak z nich prakticky mohl udělat otroky a zabít je prací, neměl žádný důvod, proč je obětovat, stejně tak Sauron). Být živen oběťmi a čerpat z nich sílu.

Proto vidím krev sovy a archeologa jako jakýsi "spouštěč" celé reakce - poprvé po dlouhé době byla na tom místě zase prolita krev. Stejně tak oheň, zapálený na dávném ohništi. A Veverčino upálení na konci bylo prakticky "poslední tečkou", která způsobila katastrofu - Morgoth otevřel dveře noci a Dagor Dagorath mohla započít.

Tábor 2017 - Dvě věže - VI.

Tak jsme zjistily, že jsme k předchozím reportážím nedaly fotky... taky jste se mohli ozvat :-)

---

3. srpna, čtvrtek

Vzbudila jsem se později, protože jsem dnes vynechala rozcvičku i bojový workshop. Po snídani a nějakých nezbytných přípravách mě totiž čekala cesta do Prahy k zubaři. Byla jsem domluvená, že se odpolední akce zúčastním podle toho, v jakém budu stavu a že na mě počkají.

Do Prahy jsem jela se Stříberkou a Pavel byl tak hodný, že řekl, že nás tam odveze. Měl totiž zrovna cestu kolem. Jen jsme čekaly, než se domluví s nějakým svým kamarádem, u kterého měl spát. Jenže kamarád se neozýval ani nereagoval na žádné zprávy. Čas ubíhal a my už měli být na cestě, když se Stříberce konečně podařilo s oním kamarádem spojit a mohli jsme vyrazit.

Pak už jen nezbytné zadání cílové destinace do GPSky a hurá na cestu. Vybrali jsme rychlejší trasu, která vedla úzkými serpentinami v krásném lesním prostředí. Ale ouha, najednou u kraji silnice stálo auto s tlakovými lahvemi (ano, myslím bomby, ale to se tak prý říkat nemá). Lekli jsme se, co se stalo, ale jelikož tam u toho nikdo nebyl a dalo se to pohodlně objet, ukolébalo nás to s pocitem, že je všechno v pořádku.

Ovšem ten trval jen do té doby, než jsme za několika zatáčkami spatřili policejní auto napříč přes silnici. Když jsme přijeli blíž, oznámili nám, že na cestě před námi je nehoda a bude to trvat tak tři čtvrtě hodiny, než to tudy půjde projet. No skvělé.

Naštěstí tam bylo jakési odpočívadlo, takže jsme se tam mohli rovnou otočit a vzít to přes Řevnice. Podle GPS jsme to měli už jen tak tak. A co se nestane, jedny závory u železničního přejezdu dole, druhé závory u železničního přejezdu dole… Celkem zdržení osm minut. Stříberka je nervózní, nesnáší, když někam přijde pozdě. Pavel je v klidu, já se začínám bát.

Konečně jsme na nějaké pořádné silnici, auto sviští a stahujeme zpoždění. Když tu před námi jede nějaké další policejní auto a výstražně bliká. Stříberka prosí Pavla, aby zastavil, že je to na nás. Pavel prohlašuje, že určitě ne a jede dál. Policisté pořád blikají a ukazují ke straně vozovky. Po pár metrech se Pavel vzdal a zajel ke krajnici.

Pavel vystoupil s auta a začal policistům trpělivě vysvětlovat, jak moc spěcháme k zubaři, a že bychom opravdu potřebovali jet. Policisté chápavě přikyvují a Pavel pořád vysvětluje. Až to Stříberka nevydržela a přemluvila Pavla, ať to nechá být a prostě zajede tam, kam nám ukázali. Tam už byla fronta tří aut, a když na nás přišla řada, tak se jeden policista podíval do našeho auta, do Pavlových dokladů a po vyslechnutí naší historky o zubaři nás mávnutím ruky propustil. Tak netuším, co to jako mělo znamenat. Prý cizinecká policie, Pavlovo auto má totiž švýcarskou SPZku.

Nakonec jsme to zvládli přesně včas, jen jsem ještě musela vyplnit nějaké registrační papíry. A pak se šlo na věc. Stříberka tam byla se mnou a napřed mě povzbuzovala a pak se šla zvědavé podívat na to, co tam ta zubařka dělá. Jo a udělali mi rentgen, takže tam odteď mám rentgen jen s polovinou předního zubu. Díky tomu, že jsem ten odlomený kousek chytila, tak mi ho tam mohli jen v pohodě přilepit a skoro to ani není vidět.

Navzdory všem očekáváním jsem to nějak přežila a byl čas se vrátit zpátky. Ještě jsme se zastavily Stříberce pro nákup a já jsem jí trochu ujídala solené arašídy a pak hurá na vlak. Tam mi Stříberka svěřila, že na pátém nástupišti mají nejlepší párky v rohlíku, a aby svým slovům dodala tu správnou váhu, ihned si jeden objednala. Až chvíli před plánovaným příjezdem vlaku si uvědomila, že bychom si vlastně mohly koupit lístky…. Tak vyběhla jako rychlá spojka a stihla to jen tak tak. Cestou jsme si povídaly o všem možném a v Řevnicích jsme se při přestupu na autobus prošly po náměstí.

(I: My zatím workshopovali a já s Laisi a Oremirem jsme vymýšleli a domlouvali večerní hru)

Bylo již pozdní odpoledne a za chvíli měla začít akční část. Ta se skládala ze tří částí - plížení roklí, průchod kolem nepřátelské věže a schovávání se před Černými jezdci.

Šli jsme v těch dvojicích, ve kterých jsme absolvovali přechod Emyn Muil. Plus navíc vznikla nová dvojice Monika a Ilian. Vždy jsme si museli rozdělit, kdo je Sam a kdo bude Frodo. Ještě bylo takové složité pravidlo, že existovaly plnoplatné dvojice - Mareček a Šimon, já a Irith, které splnily všechny úkoly. A pak polovičaté dvojice - Třezalka a Lucka a Ilian s Monikou, které splnily jen některé úkoly, a proto se jejich úspěch počítal s poloviční váhou. To znamená, kdyby všechno selhalo, pro záchranu Středozemě musí úkol splnit buď jedna plnohodnotná dvojice, nebo obě ty polovičaté.

Při plížení se roklí jsme si museli dávat pozor, aby nás nezahlédl žádný z černých jezdců, kteří hlídkovali po stranách rokle. Ze začátku se to zdálo velmi jednoduché, ale všelijaké zákruty, průzory nebo překážky ve vyschlém korytu potoka nám to velmi ztěžovaly. Občas jsem měla pocit, že mám co dělat s tím, ten terén zvládnout jen tak, navíc, když se k tomu musím chránit před černými jezdci.

(Černí jezdci v celé své temné kráse)

(Ubozí hobitci)

(Angmar osobně)

Irith si dokonce vysloužila svého soukromého černého jezdce Tani, která ji pronásledovala velkou část cesty. Tinóme byla zase díky své barvě vlasů dobře vidět, a nejzákeřnější ze všech černých jezdců byl Jožka, protože měl nenápadné oblečení a nedělal žádné zvuky. U něj měla Irith také vtipnou historku kdy se choulila pod jakýmsi kořenem, ve kterém byla díra, jíž se chtěla nenápadně podívat, jestli ji Jožka nesleduje. No a zrovna v tu chvíli si Jožka vybral zrovna tu samou díru k tomu, aby se podíval, jestli se tam Irith neschovává. No a černokněžný král si dokonce povolal i nějaké zvědy, kteří procházeli územím a s nevinným zdáním malých dětí šmírovali, kde se kdo pohybuje, aby mohli svého pána poté dobře nasměrovat.

(I: A víte, jak se zbavuje strachu z pavouků? Ležíte rozplácnutí na dvě rokle, nad vámi kvílí váš soukromý Černý jezdec, kdykoliv se pohnete tak začne kvílet rychleji a ve vyšších oktávách a vám se pomalu přes ruku šine velký pavouk…)

Vyústění z rokle bylo dvěma směry, buď skrz zarostlé křoví anebo se proplazit jakýmsi tunelem a pak skrz zarostl křoví… Přesně do toho tunelu mě nasměroval Marek, když jsem cestou ztratila Irith a snažila jsem se pak dohnat to zpoždění. A Černokněžný král se poté svěřoval, že když tam hlídkoval prvně, vyslechl jakousi debatu: "pojď, honem, tady skrz ten tunel." "ne, já nechci, já se bojím…" "musíš, jinak nás uvidí!" To je panečku správné zapálení pro věc.

Všichni jsme rokli zdárně zdolali a byl před námi druhý úkol. Při výšlapu na kopec se všichni černí jezdci srotili a černokněžný král si z řad hráčů vyvolil Irith, aby ho následovala. Prý, aby jí vysvětlil pokyny, kudy pak máme jít. Ale když jsme se zeptali, proč zrovna ona, bez mrknutí oka prohlásil, že je z nás nejtemnější a brzy propadne zlu. To v nás zanechalo trochu pochybností, a tak když se z tajné porady vrátila, ptali jsme se, zda jí vůbec můžeme ještě věřit. Ale ona chytře poukázala na to, že nemáme jinou možnost, což byla pravda.

Druhý úkol spočíval v tom, že dvojice Sam a Frodo měla projít stanovenou trasu, přičemž ji u toho ostřelovali černí jezdci. Když kdokoliv sešel z trasy, začala ho pohlcovat temnota a po určité chvíli ztrácel bž, až nakonec propadl zlu. Černých jezdců tu bylo jak máku, takže to nebyla zrovna procházka růžovým sadem, ale všechny dvojice to nakonec zdárně prošly. Já jsem jako Sam byla zakletá již někde z počátku, ale povedlo se mi z toho udělat výhodu tak, že jsem u toho dokázala trochu bránit TS v útočení na Froda. A nejvtipnější bylo vždycky sledovat poslední rychlé kroky a někdy až skoky do bezpečné zóny.

(Děti útočí)

(Tam běžte!)

Přišla na řadu poslední zkouška - schovávání. Ve vymezeném prostoru jsme se měli schovat tak, aby nás pokud možno nikdo neviděl. Naštěstí jsme měli imunitu na jedno nalezení. Ale pozor, nebylo to tak jednoduché. Pokud nalezli Froda, ale nenašli Sama, Sam to zachránil a mohlo se pokračovat dál. Pokud našli Sama, ale nenašli Froda, pokračoval dál Frodo sám. A když našli oba, tak se úkol nezdařil a Středozem propadla Temnému pánu. Z čehož jasně vyplývalo, že nejlépe schovaný musí být Sam.

Měla jsem takovou taktiku, o které mi kdysi někdo vyprávěl, a tak jsem pro ni nadchla Irith. Našli jsme nějakou prohlubeň (bohužel jediná v okolí byla velká hnusná bahnitá louže), do ní jsem si lehla a Irith mě zaházela vším možným, na co přišla. Větve, klacky, listí atd. Zprvu se bála, že to bude hodně vidět, když v okolí vedle mě všechno tohle haraburdí vysbírá, ale naštěstí nám to pomohl zamaskovat fakt, že na daném místě lesa často ryjí divočáci. Sama pak ve zbytku časového limitu hledala strom, na který by mohla vylézt, jenže času již bylo málo, tak se jen za nějakým přikrčila.

(I: V jakési pomatené víře jsem vběhla na Elfí palouček s tím, že mě snad ochrání Genius loci a zalehla jsem do bukového mlází. A i když jsem přesvědčená, že jsem musela být hrozně vidět, Genius Loci vážně fungoval a i když Nazgul procházel přímo vedle mě, nevšiml si mě.)

Lesem procházeli černí jezdci a čas se vlekl jako by se měl každou chvíli zastavit. Bála jsem se i dýchat, jakkoliv se ošít, protože jsem si nebyla jistá, nakolik ta hromada nade mnou drží a jestli by mě nepohřbila a nezacpala mi díry pro dýchání.

Kdosi něco volal, ale slovům jsem nerozuměla, tak jsem dále čekala ve své skrýši, co se bude dít. Až jsem zřetelně zaslechla Irith, jak mě volá jménem. Ukázalo se, že si není úplně jistá, kde mě nechala a skoro to nemohla najít, což je určitě dobrá zpráva.

Měli jsme tuším dva nalezené členy, za použití diplomatických bodů a žluté bonusové karty se to však vyřešilo a dál jsme mohli pokračovat všichni. Párkrát nás však v předchozích etapách zasáhli černí jezdci, a tak bylo potřeba součet zásahů odečíst od pozitivních Glumích bodů což nám trochu udělalo čáru přes rozpočet.

Naštěstí jsme však na Křižovatce našli nějaké šifry, jejichž vyřešení nějaké pozitivní Glumí body vrátilo. Byly tři a jen díky šifrovacímu ws se nám je ke konci podařilo rozluštit všechny, i když jedna byla opravdu na hraně a u už to vypadalo, že ji nezvládneme. Ale Eru stál při nás, a tak jsme úspěšně osvobodili Gluma před nadcházejícím questem - Odulou.

(Přes veškerou snahu se mi obrázek nepovedlo otočit správně...)

4. srpna, pátek

Ráno poklidně probíhaly workshopy všemožných druhů a začalo se mluvit o možnostech, kdo by mohl získat na táboře druhou hvězdu, a tedy i štít. Zatím jsem to měla jisté jen já a Šimon, ale Irith a Falko zbývala ještě jedna hvězdička a bylo téměř jisté, že to ještě zvládnou. Všichni jsme jim v tom věřili a moc jim to přáli. Avšak návrhy erbů jsme zatím připravovali jen já a Šimon. Poté se bohužel ukázalo, že Šimon bude nejspíš odjíždět v sobotu večer s Yanwem, aby sem nemuseli jeho rodiče jezdit dvakrát, a proto Slavnost předávání nestihne. Takže si sice štít sešrouboval a vymyslel znak, ale ani si ho nekreslil a nedostal ho. Moc doufám a přeju mu, aby se mu to poštěstilo příští rok.

Ještě byl problém trochu s barvami, já se Stříberkou jsme prolezly všechna místa, kde by nějak barvy mohly zbýt a našly jsme jen nějaké zbytky a malý výběr. Zlatý a stříbrný lak a pak černou, zlatou a tmavě hnědou barvu. Což by se dalo skloubit s mým výběrem štítu, ale asi už ne se znakem, který by si vymyslela Irith s Falkem. Prozatím však nebylo nic jisté, tak jsme barvy schovaly na místo, kde jsme o nich věděly, a pokračovalo se ve workshopech.

A bohužel dneska musela odjet Třezalka na šermířské vystoupení, takže jsme se s ní všichni pořádně rozloučili a popřáli jí hodně štěstí.

K večeru přijel Aldor, Meliin manžel. Mnozí jsme ho viděli poprvé, ale již jsme měli tu čest o něm mnoho slyšet. Alespoň co se pavoučích kostýmů týče. Nějaký čas se ještě v táboře aklimatizoval a poté jsme se měli vydat na průchod Oduliným doupětem.

Poslední chvíle jsme věnovali ještě dopilovávání příprav na tento obtížný úkol. S Pavoučicí se totiž dalo bojovat pomocí quenijských vět, ale bylo potřeba je všechny složit ze získaných písmenek a umět je nazpaměť. Naštěstí jsme ještě od Stromovouse dostali trochu entí moudrosti, kterou když jsme přeložili, tak jsme ji mohli také použít.

Bylo potřeba Pavoučici zasáhnout do trupu a s pozvednutou Galadrielinou lahvičkou pronést tři quenijské hlášky. Pak se Odula stáhla. Když jsme to samé provedli podruhé, stáhla se už úplně. Marek a Šimon mohli použít vždy jenom jednu hlášku.

Dostali jsme ještě na cestu protijed, získaný pomocí bylinných přípravků dovezených na tábor a mohli jsme vyrazit. První se na cestu vydali Marek a Šimon, já s Irith jsme zůstaly čekat na pokraji rokle. Noc byla temná a plná hrůz, zejména prapodivných zvuků, které se porůznu ozývaly.

Nervozitou jsem si musela dojít odskočit a pak se nám skoro až zdálo, jako kdyby ty děsivé zvuky přicházely z nedaleké zahrady, že by mě viděli a šli se mi pomstít? Došlo nám, že jsme si s sebou hloupě vzaly lahev s pitím a že nám bude spíš překážet. Naštěstí kolem procházel jakýsi poutník, tak jsme ho poprosily, jestli by nám ji nemohl vzít. Čekalo se dál.

Po chvíli po cestě dolů proběhla družinka čítající asi dvanáct lidí. Vesele na nás koukali se slovy "my tu nejsme" a odběhli na druhé straně rokle znovu do kopce. Opět jsme osaměly.

Pro uvolnění atmosféry jsme si ještě zatančily waltz, když kolem nás družinka produsala podruhé. Znovu se slovy "my tu nejsme, nevidíte nás". Tak jsme nikomu nepředaly naše pláště, abychom se s nimi nemusely obtěžovat v Odulině doupěti.

Chvíli poté přišel Oremir. Pokynul nám, abychom ho následovaly a za ohybem cesty se přikrčil se slovy "tak a teď jsem Glum". Trochu mě to vyvedlo z míry, neb jsme neměli mít nikde hraného Gluma, ale jakožto Frodo, kterého jsem v této etapě hrála, jsem se snažila ke Glumovi chovat mile a povzbuzovat ho v hledání správné cesty.

Gluma jsme naštěstí včera obrátili na dobrou stranu, proto dnes v tunelech přiznával, že tu je moc ošklivý pavoušek, ale že musíme jít tudy. Opatrně jsme za ním nakračovaly a pohybovaly jsme se co nejtišeji, jak jen to hobiti umí. Ale ani to nás nezachránilo před ohavným útokem pavoučice Oduly. Glum se chudák zalekl a schoulil se v bezpečné vzdálenosti, tak, aby na něj Odula nemohla. Stály jsme proti ní samy. Měla osm nohou a ve dvou z nich svírala nebezpečné čepele. My obě měly každá po jednom malém tesáku a skoro nic jsme v té tmě neviděly. Mám problém se při šermu trefit do protivníka i za plného osvětlení, natož takhle…

Proto zásah brzy slavila Irith. Vyděšeně na mě zírala, ale já ji nedokázala sledovat, ani jsem nepostřehla, že Odulu zranila. Proto musela začít pronášet quenijské hlášky sama a lovit je z paměti. Já jen poté co nejrychleji hledala lahvičku, abych ji mohla pozvednout ve vítězném gestu, které mělo pavoučici zahnat na útěk. Povedlo se! Pavoučice utekla a vyděšený Glum se k nám vrátil a znovu nám ukazoval cestu. Irith, věrna svojí Samově roli, začala Gluma podezírat a obviňovat za to, že s námi proti Pavoučici nebojoval. Ale na rozpory nebyl čas, co nejrychleji jsme se proplétali mezi pavučinami a všelijakými vlákny přes cestu a mířili k východu.

Ale ouha, znovu nás pavoučice našla. Zlověstné záblesky přerušovaly hlubokou temnotu a nechávaly nás na několik vteřin, jež mohly být rozdílem mezi životem a smrtí, oslepené. Byli jsme již těsně u východu, Glum stál před tou skulinkou mířící na svobodu a já s Irith jsme se znovu snažily Pavoučici zasáhnout. Opět se to poštěstilo Irith a opět jsem to v té tmě nedokázala zaregistrovat. Naštěstí mě upozornila, proto jsem již quenijské věty pronesla já. Lahvička Galadriel v mé ruce zářila, ale pavoučici jako by to nevadilo. Provedly jsme ještě pár úhybných manévrů a rychle ustupovaly k východu. Irith mi pomohla prolézt skulinou mezi vlákny a sama při svém průlezu schytala zásah pavoučím jedem.

Hned sebou škubla ve snaze dostat se z Odulina dosahu co nejrychleji. Ale jaksi nevyměřila dráhu a překulila se přes Gluma, který na nás venku trpělivě čekal. Oremir její omluvu vzal s úsměvem "no, tak co taky čekat od Sama, že." Rychle jsem Irith dala protijed a až poté jsme si uvědomily, že je to za námi. Úspěšně jsme prošly!

Pak jsme zjistily, že ty záblesky ve tmě byl Jožkův foťák. No, lepší čas na dokumentaci si vybrat opravdu nemohl.