Otrok Prstenu - Epilog

Předposlední článek týkající se Otroka Prstenu. Tedy epilog. Asi je zbytečný, ale když ono se to tak nabízelo!

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Epilog

"Tak začal ve Středozemi čtvrtý věk. A Společenstvo Prstenu, přestože navždy spjato přátelstvím a láskou, skončilo. Třináct měsíců potom, co nás Gandalf poslal na dlouhou pouť, jsme spatřili známá místa. Byli jsme doma."

Čtyři hobiti se konečně vraceli domů. Skoro je překvapilo, jak se v Kraji nic, ale naprosto nic nezměnilo. Půlčíci zřejmě o nějaké bitvě, králi Gondoru a Prstenu vůbec neslyšeli a pokud slyšeli, rozhodně pro ně byl džbán piva zajímavější. Klidně si dál zametali před dveřmi a na projíždějící cestovatele maximálně tak kývli, nebo zavrtěli pohrdavě hlavou nad jejich neobvyklými šaty. Ano, bylo to tak. Pipin, Smíšek, Frodo a Sam se konečně vrátili domů. Do takového domova, jak ho měli nejraději.

Zbývalo už jediné, nějak svůj návrat oslavit. Oslava to ale byla spíš melancholická, než veselá. Všichni věděli, že nic už nebude jako dřív. Za celý ten večer v podstatě nepromluvili ani slovo. Nepotřebovali mluvit. Jediný, kdo vlastně za celý večer něco řekl, byl Sam, ale to jen proto, že požádal Růžu Chaloupkovou o ruku.

Svatba se konala o dva měsíce později. Před dnem Pytle, pod širým nebem a s velkou spoustou pozvaných hostů. Pipin stál s velkými rozpaky hned vedle Diamanty. Ta se na něj sice nedívala s opovržením jako vždycky předtím, ale jisté napětí tu bylo. Protože ale Pipin stál, stejně jako Frodo a Smíšek v první řadě, bylo krutým žertem osudu, že Růžinu kytici, kterou odhodila poté, co se se Samem políbili, chytil právě on. Byl smutný. Věděl, že je celkem nemožné, aby si někoho vzal. Byl moc zraněný přestálými útrapami. Ten osud, kdy by si vzal Diamantu a měli spolu spoustu dětí a žili šťastně až do smrti, byl téměř pryč.

Od té doby uplynuly čtyři roky.

"Jak se dá navázat na starý život? Jak se dá pokračovat, když v srdci začínáte chápat, že se vrátit nejde. Jsou věci, které čas nenapraví. Některé rány zasáhly příliš hluboko a zůstaly ve vás."

Pipin stál a plakal, nedokázal potlačit slzy.

Smíšek, Frodo a Sam plakali také. Kdo by nebrečel, když jeho nejlepší přátelé odjíždějí? Gandalf, Galadriel a…. a…. a tak. Bylo to strašně zlé, moc zlé. Proč jen musel odjet. Proč je musel opustit? Proč musel odjet tou poslední elfskou lodí, která ho měla odvést do Valinoru, zemí neumírajících, ač nebyl elf?

Pipin jim ještě naposledy zamával a usmál se. "Ne všechny slzy jsou na škodu." To vždycky říkal Gandalf. A byla to pravda. Některé slzy je dobré prolít. Slzy pro přátele. Slzy pro přátele, které už nikdy neuvidíte.

Cítil, jak ho Smíšek objal kolem ramen. Znovu se usmál a zamával Bilbovi, který se spolu s ostatními pomalu vzdaloval na odplouvající lodi. Všichni čtyři hobiti litovali, že Bilbo musel odjet. Jen Pipin litoval ještě toho, že musela odjet Galadriel. Dlužil jí strašně moc. A když se to tak vezme, i minimálně další dva hobiti jí dlužili, že ho přivedla znovu k životu. Pipin se otočil a spolu se Smíškem odcházel.

Pomalu se blížil ke své noře. Naproti mu vyběhl první človíček, který by měl Galadriel dlužit - Pipinův syn. Pipin ho zvedl ho do náruče. Pak se konečně usmál, když ze dveří vyšla Diamanta a v náručí držela jejich malou dcerku.

"Tak jsem se vrátil!" prohlásil Pipin, políbil Diamantu a zavřel za sebou dveře své hobití nory.

Vystřižené scény

Sám doma

Chtěl bych se s vámi podělit o jednu příhodu, která se mi nedávno stala. Když se na ni dívám zpětně, tak se nemohu nepousmát, tak třeba zlepší náladu i vám...

---

Když je budoucí Pán Rádovska sám doma

Minulý slunec se Esmeralda se Saramírem rozhodli, že se vydají navštívit zbytek našeho příbuzenstva. Já jsem si řekl, že zůstanu doma a jako velký hobit se pokusí postarat o sebe i naši rodinou noru.

No, pokusil jsem se. Ale o tom, jak to dopadlo, až později.

Jelikož v Rádovsku se často pohybují různá individua (a tentokrát neprovozuji mě a mé bratrance), dal jsem velký pozor na to, abych až se moji rodiče vypraví a vyjedou na poníkovi z naší branky, pečlivě zamkl. Poté jsem se vydal prázdnou norou a provozoval nad tím, jak si užiju odpoledne volna (příbuzní bydlí o dvě nory dál).

Zahájil jsem tím, že jsem pečlivě každých pět minut kontroloval poštovní schránku, jestli jsem nedostal od Pipa dopis s tím, že mi za chvíli pošle poštovního holuba (ano, zní to opravdu šíleně, ale je to tak. Když jste totiž na prázdninách v Modrých horách, nemáte dopisní obálku a známky na dopisy taktéž, tak tohle je jediný způsob konverzace, kterého lze dosáhnout. Mimochodem, je zlé, že si Kořen ze své webové stránky odstranil mapu, kterak se k holubníku dostat… Ale stejně jsme ho našli :))

Po hrůzyplném zjištění, že se nám poštovní holub někam zatoulal a zřejmě se odmítá najít, mi nezbylo nic jiného, než se vrhnout do jiné činnosti. Navíc jsem zjistil, že se mi ztratil i kapesní komunikátor. Po dvouhodinovém hledání a přerovnávání celé nory jsem proklínal toho, který tuto věc vyrobil tak placatou a zlořečil jsem sám sebe, že se nikdy nepoučím a nenechám mobil zapnutý na hlasito, aby se lépe hledal.

Tak jsem se šel nějak rozptýlit. Napadlo mě, že se konečně pokusím o vytvoření měšce na drobné mince. Prohrabal jsem všechny skříně poličky a šuplíky a konečně jsem nalezl zbytky kůže a začal jsem v odborných publikacích hledat, jaký střih na to je potřeba. Nakonec jsem zjistil, že jde použít jen jeden. Tak jsem se rozhodl, že si to na tu kůži načrtnu a zbytek výroby nechám na potom.

Najednou jsem zjistil nepříjemnou věc. U hobita velmi nepříjemnou, leč velmi častou. Měl jsem hlad. Vydal jsem se tedy na výzkumnou cestu do kuchyně a cestou obešel i všechny přilehlé spíže. Jenže to vypadalo, že to na žádnou hostinu stačit nebude. Tak jsem spořádal pár jablek A rozhodl jsem se, že něco ukuchtím.

Bohužel jsem neznal recept a ani důkladné prohlédnutí všech rodinných kuchařek (a že jich bylo) mi ho neosvětlilo. Tak mi nezbylo nic jiného, než se připojit na ten Sauronův vynález (který prý ví všechno) a někoho se zeptat. Odpověděla mi nějaká velmi chytrá internetová stránka. Načež jsem zajásal, zkusil si to zapamatovat a rychle ten zlý předmět vypnul.

Vrátil jsem se tedy zpět do naší kuchyně a od oka (a s nepatrným použitím váhy) jsem naměřil přibližné množství mouky, cukru, mléka a možná ještě něčeho, to už si nepamatuji. Vše jsem to narval do nádoby a promíchal, poté jsem důkladně prolezl všechno nádobí a hledal správnou pánvičku. Ale nemohl jsem se rozhodnout mezi dvěma horkými favority, tak jsem to uzavřel s tím, že vezmu tu estetičtější a vykašlu se na to, protože to stejně bude ta špatná.

Položil jsem ji na sporák (který se mi povedl zapálit) a nalil jsem na ni trochu oleje. Protože jsem se tak trochu potřeboval uklidnit, tak jsem pozoroval, jak se ten olej na pánvičce chová. A pak jsem zjistil, že se všechen vypařil! Netužil jsem, že i olej nesnese být dlouho v mé přítomnosti… Odhodlaně jsem tam tedy nalil další. Po třetí už jsem se s tím neunavoval a prostě jsem na pánvičku kydnul kousek těsta, které jsem před tím namíchal. Najednou se tam objevil všechen ten olej a palačinka si spokojeně plula po ohromné vrstvě mastného čehosi. Po nedlouhé chvíli se teplota v místnosti znatelně zvedla. Abych neskončil jako ten kus těsta, tak jsem se skrz ztichlou noru probojoval k oknu a otevřel ho. Oddychl jsem si a rychle se běžel podívat, co se děje na pánvičce.

Ale nedoběhl jsem. Mít bosé nohy je často velmi praktické (například nemáte puchýře z nepohodlných bot), jenže v tomto případě rozhodně výhodou nebyly. Zlé ošklivé houpací křeslo po pradědečkovi se rozhodlo vyzkoumat co má větší tvrdost. Jestli samo křeslo nebo můj prsteníček na pravé noze. Samozřejmě, že je jasné, kdo vyhrál. Já jsem si z tohoto zápasu odnesl jen hroznou bolest, zlost a totálně modrou barvu.

Po poskakování po zdravé noze, spoustě nadávek a dlouhém skučení jsem se opatrně dobelhal ke sporáku a naštvaně palačinku sundal. Nalil jsem tam další část těsta a přidal plyn. Bezděčně jsem si vzpomněl na několik případů, kdy se osoby ve svém vlastním bytě udusili kvůli unikajícímu plynu. Ale naštěstí jsem již měl otevřené okno a v nejbližší době jsem se rozhodně nechystal ho zavřít. Křeslo se na mě vyzývavě šklebilo a prst se nepříjemně ozýval, kdykoliv se ho cokoliv dotklo.

Abych se trochu odreagoval, tak jsem se vrhl do mytí nádobí. Umýt jeden talířek, zkontrolovat palačinku, opláchnout tři vidličky, lžíce a nože a ubrat plyn na sporáku… Pak jsem se podíval na odkapávač a došlo mi, že by bylo mnohem výhodnější napřed uklidit to nádobí, které tam je, a teprve pak tam dát odkapat jiné. Tak jsem tedy talíře vrátil zpět do dřezu a začal uklízet nádobí z odkapávače.

Šlo to jako po másle. A už to mě mělo zarazit. Jenže nestalo se tak. A proto další talíř nedosáhl svého obvyklého místa ve skříňce. Místo toho se o odkapávač rozmlátil na kousky. Tak jsem se rychle rozběhl pro nějaké noviny, abych do toho mohl zabalit střepy, jenže prsteníček se projevil i nyní. Tak jsem se rychle rozeskákal po jedné noze pro nějaké noviny, abych do toho mohl zabalit ty střepy. Poté jsem pečlivě zametl všechny stopy a sundal palačinku. Opatrně jsem doskládal nádobí na správná místa a Snažil se z palačinek udělat něco snězitelného.

Jak jsem totiž zjistil, ať dělám, co dělám, nikdy se mi nepovede pořádně zkrotit sporák. Buď se to pořádně připálí, nebo to tam nechám deset minut a pořád to není dosmažené. Nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou možnost. Všechny nepovedené pokusy jsem snědl a začal jsem doufat, že to ve mně nezačne kvasit a nebude to následovat oblíbenou pohádku všech malých hobiťat- hrnečku vař.

Jakýmsi záhadným způsobem se mi ale dvě palačinky povedly, a tak jsem je svědomitě schovával pro rodiče, až se z cesty po příbuzných vrátí.

Naštěstí to netrvalo dlouho. Za chvíli jsem konečně uslyšel chrastit klíče v zámku.

Saramír mě zahlédl a rychle se odebral do salónku a zkoušel si, za neustálého pokuřování dýmky, přezpívat všechny písničky, které se na návštěvě naučil.

Zato Esmeralda mě se zaujetím vyslechla a pochechtávala se mojí neschopnosti. Pak se mě zeptala, co jsem to u všech poníků dal do toho těsta a ochotně mi vysvětlila, že pokud do toho nasypu půl kila cukru, tak se to rozhodně nespraví a připomněla mi další pohádku, na kterou jsem úplně zapomněl. Přece Sůl nad zlato! To byla totiž věc, kterou jsem do těsta zapomněl dát. Nakonec se jí kdoví jakou magií povedlo ze zbytku palačinek vytvořit lahůdku.

Když jsem jí se strachem v očích vyprávěl o rozbitém talíři, tak se jen pousmála a pak mi sdělila, že by bylo lepší, kdybych začal od hrnků, protože se nám už do poličky nevejdou. A dokonce našla i můj mobil!

Takže když se to tak vezme, tak se vlastně vůbec nic nestalo. Všichni (až na zmiňovaný talíř a můj prst, který se uzdravil až za čtyři dny, ale modrost ztratil za týden) to přežili v relativním zdraví. Jen jsem se přesvědčil o tom, že opravdu neumím vařit a asi to ani nikdy umět nebudu. Takže pokud nebudu chtít umřít hlady, budu muset najít někoho, kdo vařit umí. No, tak si třeba najmu kuchaře. Prý je to teď moderní…

Otrok Prstenu - Život

Poslední, poslední kapitola. Tak co provozujete? Nechám Pipina umřít nebo hnusně překročím všechna pravidla a kýčovitě ho oživím? Už jsem psala několikrát, že můj nejoblíbenější elf je Galadriel. A že ji přisuzuji daleko větší moc, než ve skutečnosti má.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola sedmnáctá - Život

Galadriel zavřela oči. Něco bylo špatně. Cítila to. Už byla v Lorienu přes tři dny a jednala s Thranduilem a Elrondem. Ale něco bylo špatně. Něco bylo strašlivě špatně s tím nejmladším hobitem. K večeru druhého dne od svého triumfálního příjezdu to už nevydržela. Sešla do údolíčka, v jehož středu stála fontánka a zrcadlo. Nabrala stříbrnou konvicí vodu a pomalu ji nalila do zrcadla.

"Ukaž mi Toho, kdo zničil Prsten," zašeptala a nahnula se k stříbřité ploše, aby líp viděla.

Obraz se rozjasnil. Galadriel se chvíli dívala a každou vteřinu vypadla starší a sešlejší. Zřejmě ji to přidělalo velké starosti. Viděla umírajícího Peregrina Brala. Viděla jeho poslední zoufalé nádechy. Viděla jeho rozloučení se Smíškem. Viděla jeho poslední úsměv. Viděla, jak se propadá do temnoty.

"To se nestane," zašeptala a dotkla se hladiny zrcadla špičkami prstů.

Naproti všem zákonům se ale vodní hladina ani nepohnula. Vůbec se nerozčeřila, jen se trochu prohnula, než do ní Galadriel ponořila ruku. Galadriel zavřela oči a začala velice tiše zpívat. Přitom stále nořila ruku hloub a hloub pod hladinu zrcadla. Postupně se v ní ztratila celá její paže. Galadriel stála napůl nahnutá nad zrcadlem a paži měla až po rameno potopenou v hlubinách zrcadla. Její píseň začala pomalu nabírat na síle. Píseň však nebyla zpívána žádným jazykem, známým světu. Nebyla to elfština, obecná řeč, Rohirština ani jakákoliv jiná řeč. Byla to píseň v jazyce Valar. Prastará píseň a ještě starší řeč, kterou od zrození Saurona nikdo ve Středozemi neslyšel a už nikdy ji neuslyší, dokud nenastane konec světa a největší mocnosti proti sobě povstanou v poslední, závěrečné bitvě.

Pipin se vznášel v prázdnu. Umíral, věděl, že umírá. Možná že už umřel. Nechtěl umřít, nechtěl přidělat Smíškovi a ostatním další trápení. Proč to jen takhle muselo skončit? Věděl, že se kvůli němu bude Smíšek strašlivě trápit. Znal ho moc dobře na to, aby si mohl bláhově myslet něco jiného. A jeho rodiče. Matka a otec. Ani se s nimi nerozloučil, ani jim neřekl, že se vydává na výpravu. Jeho sestry. Perla, Berunka a Barvínka. Měl je rád, měl je rád tak, jak jen může mít bratr mít rád o tolik starší sestry. Diamanta. Miloval ji a ona se to nikdy ani nedozví. Umíral a jeho city umíraly s ním. To ale neznamenalo, že byl odolný proti bolesti. A bolest srdce je ta nejstrašlivější bolest ze všech. Pomalu, jako všechny perly věků, mu z oka spadla na zem jediná, stříbrná slza. Postupně rostla a rostla, až zaplnila celý prostor kolem něj.

Pipin najednou ležel na břiše na zeleném mechu, uprostřed svěžího lesa, pod stříbrnou oblohou. Byl sám. Tohle měl být ten kraj, o kterém mu Smíšek vyprávěl? Pak ale postřehl ještě někoho jiného. Dívku v bílých šatech. Běžela mezi stromy směrem k němu a smála se. Nejdřív si myslel, že je to jeho matka, Rosana Stránská. Pak si ale uvědomil, že to musí být někdo jiný. Ona dívka v bílých šatech byla menší a útlejší, než jeho matka. Chvíli přemýšlel, jestli to není nějaká z jeho sester, ale pak si uvědomil, že je to někdo úplně jiný. Diamanta. Doběhla až k němu. Pipin chtěl vstát, ale neměl na to dost síly. Mohl jen ležet a tiše ji prosit, aby neodcházela, aby ho nenechávala samotného. Pak najednou uslyšel tony nějaké písně. Slova nepoznával, ale instinktivně věděl, že jsou mocnější, než cokoliv, co bylo stvořeno lidmi nebo jakýmikoliv národy Středozemě.

"Chceš se vrátit?" zeptala se, aniž otevřela pusu a natáhla k němu pomocnou ruku.

Pipin pochopil, co myslí. Vrátit se. Vrátit se k Smíškovi a ke všem, které opustil. Nemusel váhat dvakrát. Pomalu, s námahou, zvedl ruku a chytil se její nabízené dlaně. Diamanta se usmála. Najednou zmizela. Pipin ale pořád svíral něčí pomocnou ruku. Ruka se k němu táhla z té zvláštní, stříbrné oblohy. Pipin ji sevřel ještě pevněji. Cítil, jak se jeho nohy odlepují od země. Ruka ho pomalu táhla vzhůru.

"Peregrin Bral," ozvalo se zašeptání.

Pipin se křečovitě nadechl a trhl s sebou.

"To ne," zašeptal Frodo a vrhnul se k Smíškovi, aby ho pevně objal a zabránil mu spadnout na zem.

"Doběhnu pro Chodce!" vykřikl Sam a rozeběhl se chodbou zpátky.

"To bude v pořádku, to bude v pořádku," opakoval Frodo pořád dokolečka a kolébal Smíška v náručí. Ale věděl, že nebude. Už nikdy nebude nic v pořádku.

"Je mrtvý, on je mrtvý, je mrtvý," mumlal pořád Smíšek a třásl se jak osika.

Sam měl obrovské štěstí, že na Aragorna narazil na konci chodby. Aragorn se totiž zrovna vracel z pokoje, ve kterém ležel Rohirský jezdec s ošklivou zlomeninou, která začala hnisat a ošetřovatelé proto zavolali Aragorna, aby se na to podíval. Kdyby byl Chodec v Gondorských ulicích, Sam by ho nikdy neměl šanci najít.

"Athelas mu pomůže. Kdyby se zítra rána nezahojila, zavolejte mě," říkal Aragorn přes rameno, zatímco vycházel dveřmi, když tu ho něco zuřivě zatahalo za rukáv.

"Co se…?" chtěl se zeptat.

Samova následující slova mu zmrazila krev v žilách.

"Pipin je mrtvý."

Aragorn zasténal. Tušil to už dlouho, věděl, že to přijde, ale stejně se mu na chvíli zastavilo srdce.

"Kde je Smíšek?" zeptáš se po chvíli.

"Frodo je u něj," zamračil se Sam. Proč se ptá na Smíška, když mrtvý je Pipin?

Aragorn se rozeběhl k Pipinově pokoji.

"Chodče! Rychle!" zavolal Frodo a hladil Smíška po zádech.

Aragorn se ustaraně usmál a sklonil se k Smíškovi.

"On je mrtvý," opakoval Smíšek šeptem a pevně sevřel Aragornovu ruku.

Aragorn ho jen lehce poplácal po zádech,vyvlékl se z jeho sevření, překročil oba hobity a vešel do pokoje. Musel Pipinovo tělo odnést pryč. Už kvůli Smíškovi. Hobit byl skoro bez sebe a pohled na Pipinovu mrtvolu by mu rozhodně nepřidal. Musel Pipina odnést jinam, aby ho Smíšek neměl na očích.

Vstoupil dovnitř a přešel k posteli. Kdyby nebyl král a hraničář ze severu, pravděpodobně by mu ten pohled vehnal slzy do očí. Pipin vypadal uprostřed postele neuvěřitelně malý a zranitelný. Ležel naprosto bezvládně, byl bílý jak stěna a bylo jasné, že nedýchá. Aragorn k němu přistoupil a opatrně natáhl ruku. Skoro měl strach se ho dotknout, Pipin vypadal křehce jako porcelánová panenka. Nakonec ho vzal do náruče. Byl neuvěřitelně lehký. Dlouhé vlasy mu spadaly do obličeje a se zavřenýma očima vypadal, jako by spal. I teď měl na tváři úsměv. Aragorn ho zvedl a chtěl s ním vykročit ke dveřím. Najednou…

Pipin se křečovitě nadechl a trhl s sebou. Aragorn ho překvapením pustil. Pipin měl jediné štěstí, že ho Aragron držel nad postelí, takže spadl do měkkého. Aragorn se na něj nevěřícně díval, nemohl uvěřit vlastním očím. Pipinův hrudník se pravidelně zvedal. Hobit se mírně zachvěl a pootevřel pusu.

"On žije," zachraptěl Aragorn a otočil se na schoulené postavičky Smíška a Froda ve dveřích. "Pipin žije!"

Smíšek si připadal jako paralyzovaný. Jeho bratranec umřel. Umřel. Smíšek neměl sílu ani si otřít slzy. Choulil se na zemi a nechal Froda, aby mu mokré cestičky slz sušil sám. Jako ve snách vnímal, že se k němu sklonil Chodec a šeptal mu několik povzbudivých slov. Ne že by jim Smíšek rozuměl, jediné, co byl schopen pochytit, bylo… "On žije. Pipin žije!"

Smíšek s sebou prudce trhnul. Ale ne, to se mu muselo zdát. To nemohla být pravda, to si jen vyfantazíroval.

"Smíšku, Smíšku, Pipin žije!"

Frodo s ním třásl a vzrušeně se díval nahoru, na Aragorna, který stál nevěřícně nad postelí a díval se na nepochybně živého hobita.

Smíšek si pomalu stoupnul. Pořád tomu odmítal uvěřit. Bál se udělat těch pár kroků a přesvědčit se na vlastní oči. Bál se, že když tomu uvěří, vše se strašlivě zvrtne a ukáže se, že to byl jenom strašlivý omyl. Napůl proti své vůli udělal pár kroků k posteli. Zatajil dech. Ano! Jeho bratranec ležel na kraji postele, jednu ruku měl hozenou dolů, slabě se třásl, ale zcela nepochybně dýchal.

"Ach Pipe!" vyjekl Smíšek a vrhnul se k němu.

Poslední metry běžel a na postel vyskočil vysokým obloukem. Pevně ho objal a setrvačností na něj spadl. Slyšel, jak Pipin pod jeho vahou slabě hekl a otevřel oči.

"S- Smíšku?" zašeptal.

"Pipe! Jsem tak rád, že ses vrátil," vyjekl Smíšek a trochu sevření povolil, aby Pipina ještě neudusil.

"Já taky," usmál se Pipin a usnul.

Usnul zdravým spánkem beze snů, který víc uzdravuje, než vyčerpává.

Smíšek se rozplakal, ale poprvé po mnoha dnech štěstím, ne bolestí. Jeho bratranec byl zachráněn. Ted jen musel načerpat dost síly a už byl úplně v pořádku. Všechno bylo tak, jak má být.

"Smíšku?" zeptal se Pipin a otevřel oči.

"Smíšek přijde. Seděl u tebe celou dobu. Neboj, je v pořádku, i ty jsi. Ležíš v domě uzdravování v Gondoru a Sauron je zničen," ozval se čísi hlas.

"Gandalfe?" vyjekl Pipin a pokusil se zaostřit na postavu před sebou.

"Ano, Peregrine Brale. Konečně jsi vzhůru," rozesmál se Gandalf. "Všichni na tebe čekají."

Pipin se zvedl na loktech.

"Kdo…" chtěl říct, ale byl přerušen.

"Pipine!"

Otevřely se dveře a objevili se Frodo se Samem. Usmáli se a rozeběhli se k němu. Vyskočili na postel a začali se s ním objímat tak prudce, že Pipin ztratil rovnováhu a spadl zpátky na záda. Všichni se smáli a Pipin s nimi.

"Gimli!" vyjekl Pipin, když uviděl přes Samova záda trpaslíka, radostně nakukujícího do dveří.

Gimli se také začal smát a přešel ke Gandalfovi. Za ním se ještě ve dveřích objevil Boromir, který Pipina nadšeně objal. Aragorn vešel do dveří hned za ním. Byl oblečený v červeném rouchu a vypadal ještě královštěji než kdy dřív. Jako poslední vstoupil Legolas. Chvíli se na sebe s Pipinem koukali, ale pak se Pipin usmál a bylo jasné, že všechny spory mezi nimi jsou zažehnány.

Pipin byl štěstím bez sebe. Všichni byli v pořádku. Všichni byli zdraví a šťastní. Jen jediná osoba mu tu ještě chyběla.

Smíšek nesměle nakoukl dveřmi dovnitř a vstoupil do místnosti. Viděl Pipina doslova v obležení členů společenstva, smějících se a poplácávajících ho po zádech. Najednou Pipin zvedl hlavu a podíval se přímo na něj. Nemuseli nic říkat. Rozuměli si i beze slov.

"Díky. Za všechno," říkaly Pipinovy oči.

"To nic nebylo. Ty bys to pro mě přece také udělal," odpověděl bezhlase Smíšek.

Pipin se usmál a obrátil se k Samovi, který mu nadšeně líčil svůj udatný boj s Černým jezdcem.

O tři dny později se konala velká slavnost - Aragornova korunovace. Bílé město vypadalo jako znovuzrozené, jako by ho střely ze skřetích katapultů nikdy nezasáhly. Všichni stáli shromáždění na velkém nádvoří. Byli tam vyslanci trpaslíků, velká elfí družina v čele s paní Galadriel, Elrondem a Círdanem. Byli tam i vyslanci Rohirů, Eomer a jeho sestra Eowyn, velice nenápadně se za ruku držící s Faramirem. Byl tam Boromir a kysele se šklebící Denethor. Byli tam všichni. A uprostřed nádvoří stáli Frodo, Sam, Smíšek a Pipin. Říct, že vypadali nesví, bylo dost slabé slovo. Hobiti se necítili dobře, v přítomnosti velkých lidí, natožpak takového množství. Pipin ještě ke všemu nebyl úplně v pořádku a Smíšek ho musel mírně podpírat. Ač ale byli hobiti nenápadní a malí, rozhodně byli středem pozornosti. Všichni slyšeli o jejich velkých skutcích a chtěli se na ně podívat.

Postupně se dav utišoval. Korunovace začala. Korunu nesl Gimli a Aragornovi na hlavu ji položil Gandalf.

"Nyní přicházejí dny krále. A ty bývají požehnané!" zvolal Gandalf a všichni začali tleskat.

"Tento den nepatří jednomu člověku, ale všem. Obnovme společně tento svět, abychom mohli společně sdílet dny míru," povstal Aragorn a rozpřáhl ruce ve všeobjímajícím gestu.

Dav začal tleskat ještě více. Lidé se smáli a házeli květiny. Byl návrat krále.

Aragorn začal zpívat písen v jazyce elfů. Všichni se utišili a poslouchali. Pipin se neklidně ošil. Ta píseň mu něco připomínala. Těsně předtím, než znovu obživl… Skoro proti jeho vůli se mu hlava otočila doprava a on uviděl Galadriel. Stála uprostřed skupiny elfů v jednoduchých, bílých šatech a usmívala se na něj. A Pipin náhle pochopil.

"Děkuji vám!" zašeptal.

"Pokoje tobě. Žij šťastně." Slyšel Galadrielinu odpověd v myšlenkách.

Široce se usmál a obrátil se k Smíškovi, který na něj vrhal nechápavé pohledy.

Aragorn dozpíval a sešel na nádvoří, aby prošel mezi lidmi k bílému stromu Gondoru. Zastavil se u elfů z Roklinky.

Arwen k němu plaše přistoupila a Aragorn ji vášnivě políbil, bylo jasné, že si zvolil budoucí královnu. Oba pak pokračovali dál, až přišli k hobitům. Cestou se jim všichni klaněli a zdravili je.

Půlčíci se po sobě podívali, než se všichni najednou nešikovně uklonili.

"Přátele moji…" zadrhl se Aragornovi hlas a přistoupil až k nim. "Vy se neklaňte."

Hobiti se po sobě překvapeně podívali a narovnali se. Pipinovi doslova vyrazilo dech, když si před nimi vzápětí Aragorn klekl a poklonil se. Celé nádvoří ho následovali. Všichni ti lidé, vznešení elfové, bojovní trpaslíci a velcí válečníci klečeli před čtyři malými hobity.

Sam, Frodo, Smíšek a Pipin byli maličko zděšení, ale pak se jim po tváři rozlil úsměv. Konečně byli vyšší, než všichni ostatní v Gondoru.

Epilog

(Ještě jedna věc. Včera stránka Let me say definitivně zanikla a všechna data byla nenávratně smazána. Nicméně se nám podařilo dát echo Jeremiášovi, který obětavě většinu povídek vytáhl a poslal nám je (díky moc, my bychom to v životě nenašly)! Ale je tu otázka. Co s tím? Protože autorka nereaguje a na své stránce byla naposled před pěti lety, zkusíme trochu zariskovat a patriotismus nad povídkami převzít sami. Jmenovitě se jedná o triologii Prokletí, Když se dva míjejí a Domov, jednorázovku Dva životy a Genius Loci. Pak ještě anglickou povídku Questions, kterou se ale Irith podařilo přeložit. Řekněme to na rovinu, jedná se o slash. Ale o tak krásný a kouzelně napsaný slash, že lepší hobití povídky jsme ještě nečetly (kam se na to hrabeme). Myslím, že by ty povídky měly být bez problémů, většinou jsou tam jen letmé pusy a nic víc. Komplikace by mohl představovat Genius Loci, kde je dle autorčiných slov "neviditelné ač přítomné hobití milování" (Ale fakt nic popisného). Otázka je jasná. Máme tyto povídky zveřejnit na mittalmaru? Na jednu stranu, jsou to nejlepší a úplně první české hobití povídky, ale na stranu druhou, mittalmar měl být neslashový blog. Nám to nevadí, my je moc rády zveřejníme. Jde o vás. Přejete si, abychom je vyvěsily? Pokud odpovíte ne, zkusily bychom je nabídnout blogerům, o nichž víme, že už slash napsali.

Tak jak?)

Polly Pantoflíčková

Víte, kdy jsme vydali první článek? No, samozřejmě, když se takhle blbě ptáme, tak to musí být někdy, kdy to má nějakou důležitost. A víte, co byl první článek? Tak nás napadlo, že to "výročí" oslavíme článkem na stejné téma.

Takže tohle je popis Polly, tedy tak trochu i mě, pokud by se nacházala na Zeměploše.

Tento článek měl být vydán 30. března, tedy přesně rok poté, co byla vydána Irith Zimostrázová. Ale neočekávaně jsme byly nuceny termín přesunout, abychom tímto článkem vzdaly hold úžasnému spisovateli, díky němuž tento životopis a vlastně celý blog vznikl. Dnes, ve věku 66 let zemřel autor geniální Úžasné Zeměplochy Terry Pratchett. Zemřel na Alzheimerovu chorobu, doma obklopen rodinou.

Tato zpráva pro nás byla doopravdová rána. Spisovatel, jehož knohy jsme milovaly a jemuž vděčíme, nejen my, za mnohé, zemřel. Ale netruchleme, on by si to nepřál. Nezbývá nám než doufat, že tam, kam ho Smrť poslal, ať je to kdekoliv, je šťastný. Amen.

---

Je tak maličko tradicí, že vyprovozováváme jakési epitafy. Jako poctu bychom náš první epitaf chtěly dát sem a věnovat ho siru Terrymu Pratchettovi. Epitaf byl vyprovozován na hodině češtiny, kdy jsme to dostaly za úkol. Omluvte špatný rod.

Zemřela dívka, mladá byla,

celý život žila v smíchu.

Smíchem také zemřela,

teď leží tu klidně v tichu.

Neplakejte prosím pro ni,

chtěla by se s Vámi smát.

Bylo její velké přání,

vidět Smrtě stepovat.

A teď již k samotnému článku:

Jméno: Apolena "Polly" Pantoflíčková. Ale pokud ji oslovíte Apolena, nejen, že vám neodpoví, ale v jejím žebříčku oblíbenosti klesnete až na poslední místo (ano, to znamená, že budete i pod bílými, hýbajícími se věcmi a rozvařenou brokolicí)

Pohlaví: žena

Druh: člověk

Věk: 20

Povolání: členka cechu vrahů (zatím ještě pořád)

Jazyk: Ankh-Morporkčtina (víceméně, ale podle většiny slov, která používá, by se to tak dalo soudit)

Rodina: Její otec je známý šlechtic Pilulka Pantoflíček. Matka, Paromila Pantoflíčková, byla švadlena, ale díky neznámé souhře náhod se z ní stala šlechtična. Bratr Přetrhdrát zemřel před dvěma lety.

Bydliště: Budova cechu vrahů, případně přechodné bydliště po celém Ankh-Morporku. Tak se stává v ojedinělých případech, kdy se vrací z plnění svého úkolu a nedokáže trefit zpět do svého pokoje. Pro tuto příležitost má vyrobenou kartičku s velkým nápisem "při nálezu prosím vraťte na tuto adresu: taková ta velká budova tam, kam nikdo nikdy nechce chodit." Tuto kartičku poté ve středních nočních hodinách ukazuje všem kolemjdoucím a snaží se navodit pohled naprosté beznaděje. Zatím ji nikdo do budovy cechu vrahů nedovedl, těžko říci proč. Ale na druhou stranu, prohlédla si plno zajímavých míst- márnici, výrobnu toaletního papíru a jednou se čirou náhodou tímto způsobem dostala až k místnímu proslulému kováři se specializací na zubaře.

Biografie: Polly už od mala své rodiče moc nezajímala, a tak rostla jako přebývající dítě. Vůbec jí to nevadilo a časem se naučila žít v symbióze vzájemného přehlížení. Její otec slíbil cechu vrahů tučný balík peněz, když z jeho potomka udělají profesionálního vraha. Samozřejmě, že měl na mysli budoucnost svého milovaného synáčka Přetrhdráta, ale ten při jedné akci čirou náhodou místo oběti podřízl sám sebe (nikdo dodnes neví, jak se mu to podařilo). Lord Odkraglli se své odměny nechtěl vzdát tak snadno, proto si vzal Polly do učení a vydává ji za jejího bratra. Kupodivu si toho její otec ještě nevšiml, zato Polly si toho všimla a ostatní členové cechu také. A tak se musela Polly potýkat s (h)různými skutky od spolucechovníků- schválně jí vyměňovali tupé cvičné nože za ty ostré a ostré nahradili tupými, na oprátkách jí vytvářeli takové unikátní uzlové kreace, že vždy měla co dělat všechen volný čas, kdy se to snažila rozmotávat, samozřejmě, že až poté, co si je všechny důkladně zdokumentovala. Boty, jež byly specielně vyrobené k tiché chůzi, jí poupravovali neskutečnými vynálezy, vráželi do podrážky hromady špendlíků a plíšků, aby to schválně cvakalo. Někdy to došlo až tak daleko, že se Polly vyděsila, když měla tři vymoženosti ze své vrahounské sady v pořádku. Těžko říct, jestli to bylo tímto "vylepšeným" nářadím nebo čistě Pollyina zásluha- jako vrah byla totiž téměř nepoužitelná. A proč jenom téměř? Protože díky ní bylo inhumováno celých tři a půl člověka. Teda, pokud počítáte rozzuřenou kočku, náhlé náledí a tašku ze střechy, která na zákazníka spadla přesně v tu chvíli, kdy se Polly snažila na tu střechu vylézt. Jediný důvod, proč byli ochotni ji v cechu trpět, byla vidina ohromné peněžní odměny od jejího otce. Takže většinu zkoušek udělala prostě tak, že je někdo udělal za ní nebo, že ji k tomu přemluvili a dali jí přesné instrukce, co má v jakém pořadí dělat a jakým způsobem. Ale nemyslete (je to nebezpečná činnost!) si, že byla hloupá nebo něco podobného. Prostě je jen neuvěřitelně líná a dělá jen to, co chce ona sama.

Vzhled: Takový nijaký. Má špinavě blonďaté vlasy dlouhé po ramena. Hnědé oči a křivý nos. Nejčastější výraz její tváře se pohybuje někde mezi apatií a naštváním. V ojedinělých chvílích se směje (provozuje činnost, která se u ostatních lidí nazývá smích), tehdy se její obličej stáhne v neobvyklé grimasy, jež ještě nikdo nedokázal přesně popsat, všichni při poslechu doprovázejících zvukových efektů buď utekli, nebo zjistili, že pro ně bude nejlepší, když se stanou motýlkem a půjdou zasadit bagr.

Povaha a záliby: Polly je celkem výbušná, což je velmi nebezpečné. V jednu chvíli se totiž na vás usmívá a podává vám deštník a v tom druhém už se snaží ten deštník vytáhnout ze zdi, kam ho v afektu zabodla. Ale často se snaží být na všechny ve svém okolí milá a příjemná. Mezi její záliby patří rozmotávání uzlů, kreslení (čerta na zeď) a padání. Ovšem zvedání se ze země v oblibě moc nemá, stejně tak jako zjišťování rozličných škod, způsobených dopadem.

Víra: nejčastěji věří jen ve své schopnosti a gravitaci. V prvním případě proto, že jí nic jiného nezbývá, zejména v takových situacích, jako když se zasekne uprostřed dvacetimetrového sloupu a nemůže ani nahoru ani dolů. V gravitaci věří proto, že se trochu bojí výšek a děsí se toho, jaké by to bylo, kdyby každou chvíli odlétala někam do vesmíru bez naděje na návrat zpět na Plochu.

Fyzické dovednosti: Docela obstojně se pere (jednou dokonce zvítězila i nad automatickou pračkou). Jinak dokáže vrhat nože přibližným směrem k cíli a vyleze na střechu, pokud má dostatečně dlouhý žebřík.

Sociální dovednosti: Téměř nulové. Při komunikaci spoléhá na pantomimu a fantazii posluchače. Někdy to zajde až tak daleko, že ji nechce poslouchat ani hluchá kočka či poklop od kanálu. Jinak má velice skvělou schopnost sestávající z toho, že nějakou věc odkládá tak dlouho, než ji někdo udělá za ni. A její specialitka je utěšování. Většinou to končí tím, že všechny osoby v okruhu pěti kilometrů upadnou do hluboké deprese, kromě několika šťastlivců, kteří se prostě co nejrychleji vypaří a zbytek života žijí v klidu a míru někde hodně daleko.

Magie: Jakýmsi záhadným způsobem se jí drží ohromné štěstí. Ovšem dosti rychle ji opouští, pokud je zrovna potřeba. Pak se Polly dostává na neutrálno. Každopádně štěstí vděčí už za tolik věcí, mezi které patří například i to, že ji jednoho obzvláště zeleného dne nesežrala brokolicová příšera, když se vracela domů. Sice se později ukázalo, že ta příšera byl jenom keř, ale co. Vypadal opravdu hrozivě…

(Obrázek vytvořila Polly na Dolldivine.com)

Otrok Prstenu - Smrt

Předposlední kapitola + epilog. Název mluví za vše.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola šestnáctá - Smrt

Smíškovi se zdálo, že čas plyne daleko pomaleji, než normálně. Proseděl u Pipina celý zbytek dne a ještě podstatnou část noci. Odmítal jít do svého pokoje. Jen seděl na posteli vedle Pipina a občas se mu snažil vpravit přes popraskané rty trochu vody ze sklenice. Pipin se za celou dobu ani nepohnul. Tiše ležel a velice mělce dýchal. Ve Smíškovi se několikrát málem zastavilo srdce, když měl pocit, že Pipin přestal dýchat. Nakonec se to vždycky ukázalo jako planý poplach, ale stejně se Smíšek pokaždé vyděsil. Někdy k večeru si k němu přišli sednout ještě Frodo se Samem a donesli Smíškovi večeři. Zřejmě Chodce přesvědčili, aby je také pustil k Pipinovi, když už k němu pustil jejich mladšího kamaráda. Pokusili se se Smíškem zapříst rozhovor, ale všechny jejich pokusy skončily u Smíškových nejasných odpovědích nebo naprostém tichu, když se snažil Pipinovi dávat napít. Nakonec prostě jen tiše seděli vedle něj a stejně jako on hypnotizovali pohledem Pipinův mělce se zvedající hrudník. Po hodině se se Smíškem rozloučili poplácáním po rameni a odešli.

Za další hodinu přišel Aragorn vyměnit Pipinovi obvazy. Jak Smíška ujistil, ránase hobitovi úplně vyléčila a zítra už bude moct být bez obvazů. Ale Smíška to moc nerozveselilo. Jestli pro Pipina bude vůbec nějaké zítra.

Když Aragorn skončil, nesměle Smíškovi navrhnul, jestli by se nechtěl vrátit k sobě do pokoje. Oba ale věděli, že je to spíš formální žádost, než že by to myslel doopravdy. Smíšek jenom zavrtěl hlavou a otřel Pipinovi obličej mokrým hadříkem. Aragorn si jenom povzdechl a odešel. Věděl, že nemá smysl Smíška nutit.

Noc byla ještě horší, než den. Smíšek se vší silou bránil síle spánku. Chtěl být vzhůru, kdyby Pipin něco potřeboval, nebo se mu přihoršilo.

Noční stíny vykreslovaly neuvěřitelné, strašidelné obrazy. Několikrát měl Smíšek pocit, že se Pipin pohnul, ale nakonec se vždycky ukázalo, že to byl jen vítr, nebo záclona. Nakonec Smíšek usnul únavou. Stočil se do klubíčka vedle Pipina a nechal se odvést do říše snů.

"Néééé!" vzbudil se s výkřikem a posadil se. Stalo se to! Pipin byl mrtvý. Zemřel ve spánku a ani se s ním nerozloučil, přišel si pro něj Černý jezdec a…

"Smíšku?" ozvalo se a Smíšek se divoce rozhlédl kolem sebe.

Bylo ráno. Okolo desáté. Ležel v posteli vedle Pipina, kterému, jak si s úlevou uvědomil, se pravidelně zvedal hrudník a nad ním se skláněl Aragorn.

"Och, promiňte. Jen se mi něco zdálo," zakoktal Smíšek a zrudnul.

Chodec se na něj chápavě usmál a převrátil Pipina na břicho, aby mu mohl vyměnit obvazy.

Smíšek si promnul oči a slezl z postele, aby se mohl protáhnout.

"Tak jak to vypadá?" zeptal se po chvíli. Samozřejmě, že měl na mysli Pipinův bok.

"Už to je úplně v pořádku," ujistil ho Aragorn. Hlas měl až přehnaně optimistický a Smíšek tušil, že se něco děje.

"Chodče, co se stalo? Přitížilo se Pipinovi?"

"Ne. Vůbec ne. Ta žebra se mu už vyléčila. Vůbec není důvod k obavám!" prohlásil, ale předem věděl, že vede prohranou bitvu. Smíšek byl neuvěřitelně vnímavý a inteligentní. Sama nebo Froda by možná svými veselými řečmi oklamal, ale tohohle hobita ne.

"Chodče…,"podíval se na něj Smíšek vážně.

Aragorn se chtěl ještě chvíli vytáčet, ale pak se mu podíval do očí a vzdal to.

"Umírá," řekl tiše. "Už pět dní leží v bezvědomí a za celou tu dobu vypil sotva půl skleničky vody. A už předtím musel být strašlivě vyhladovělý. Jeho tělo je už prostě moc unavené, vysílené nedostatkem jídla a pití."

"Kolik?" zeptal se Smíšek, stejně jako předtím.

Aragorn zavřel oči. Ten chladný, nezúčastněný a strašlivě smutný ton, kterým Smíšek říkal tohle jedno jediné slovo, mu dlabal díry do srdce a stavěl před něj jen naprostou beznaděj a zmar.

"Dnešní noc už nepřežije," zašeptal, otočil se na podpatku a vyšel ven.

Nedokázal by snést Smíškovo zoufalství a beznaděj.

O pár minut později dovnitř vešli Frodo se Samem a přinesli Smíškovi snídani. Smíšek všechno snědl, ale odmítal se s nimi bavit a neustále odvracel pohled. Vší silou zadržoval slzy beznaděje a bolesti. Nechtěl se rozplakat před Frodem a Samem. Věděl, že kdyby promluvil, nebo se na ně podíval, všechno jeho sebeovládání by bylo v trapu. Usilovně tedy upíral pohled někam dva centimetry vlevo od Pipinova ramene a na jejich otázky reagoval jen vrtěním hlavy. Po chvíli to Frodo a Sam vzdali. Poznali, že Smíšek chce být sám. Vzali prázdný talíř a odešli. Smíšek se za nimi díval, usilovně mrkal a snažil se netřást. Když za nimi ale zaklaply dveře, hlasitě se rozvzlykal. Slzy mu tekly proudem a on se sesul na podlahu. Chvíli se snažil zadržet potoky slz, zoufale si utíral oči rukávem a třásl se jako osika. Zvedl se zpátky na nohy a podíval se na bezvládné tělo svého bratrance. Znovu se hořce rozplakal.

"Ne, Pipe ne. Ty nesmíš umřít. Musíš proti tomu bojovat. Nesmíš mě tu nechat!"

Vrhl se Pipinovi kolem krku a pevně ho objal. Děsilo ho, když proti sobě cítil chlad Pipinovy kůže, ale to ho jen přimělo k tomu, aby ho sevřel ještě pevněji. Zoufale ho objímal a nechal slzy skapávat dolů. Pipin měl za chvíli košili úplně promáčenou, ale Smíškovi to bylo jedno.

"Pipe. Vzbuď se! Neopouštěj mě. Nechoď tam, kam za tebou nemůžu. Vzbuď se!" volal úpěnlivě a zabořil nos do Pipinova ramene, aby alespoň částečně utlumil vzlyky. Ale nic. Pipin se ani nepohnul. Neotevřel oči, nerozesmál se a nevyskočil na nohy, jak to dělával tisíckrát předtím, když si jako malí hráli na honěnou. Pipin vždycky schválně zakopl a dělal, že si nějak ublížil, aby k němu Smíšek přiběhl a on ho mohl chytit. Jenže tohle nebyla hra. Tohle byla smrt.

Po půl hodině se Smíšek uklidnil. Uvědomil si, že slzy Pipinovi nepomůžou a raději mu znovu k ústům přiložil sklenici s vodou a donutil ho pár kapek spolknout.

Oběd mu donesl Aragorn. Chvíli vedle něj seděl a díval se na bezvědomého Pipina. Bylo vidět, že nad něčím váhá.

"Smíšku, možná bys měl jít pryč," řekl po chvíli.

Smíšek se k němu jen trochu natočil, ale pohled stále upíral na Pipinův hrudník, který se zvedal čím dál míň v čím dál delších intervalech. Zavrtěl hlavou.

"Mohlo by to pro tebe být moc náročné. Je to strašlivá bolest, vidět umírat nejlepšího přítele."

"Copak to nechápete?" otočil se k němu Smíšek a úpěnlivě se mu zadíval do očí. Neplakal, ale slzy se pořád ještě daly tušit, tam někde v koutku očí. Neměl v očích strach, nebo bolest. Jen odhodlání a strašlivý smutek. Možná to dělaly ty slzy, které se nepřelily přes okraj, a zůstaly někde v hlubinách, ale Smíškovy oči najednou vypadaly ještě modřejší než ty Frodovy. A jeho pohled už nebyl pohledem sotva dospělého hobita, ale prastarého muže. Neskutečně moudrého, ale už unaveného ze špatnosti světa. Ani Galadrielin pohled nebyl moudřejší a starší než ten Smíškův. Aragorn si náhle uvědomil, že tady se děje něco víc. Smíškovi neumíral jen kamarád. Umíral mu nejlepší přítel, mladší bratranec a část jeho sama. A Aragorn si také uvědomil, že nemá smysl Smíška litovat, nebo se ho zrazovat v jeho odhodlání. Smíšek už nebyl dítě a ani se tak nechoval. Umírala mu podstatná část života a on to věděl. Ale přesto byl odhodlaný u Pipina sedět až do samého konce, nezradit jejich přátelství a vydržet s ním až do jeho posledních, slabých nádechů.

Aragorn se jen slabě usmál a odešel.

Smíšek seděl u Pipina ještě několik hodin. Držel ho za ruku a sledoval, jak pomalu umírá. Byly to nejhorší hodiny v jeho životě. Ta beznaděj, kdy mohl jen sedět a sledovat Pipinův předem prohraný boj. To vědomí, že nemůže nic udělat, když jeho bratranec umírá. To zjištění, že život z jeho nejlepšího kamaráda vyprchává jak mýdlové bublinky z vany. Nikdo si neumí představit tu morbidnost těch dlouhých minut. Nikdo. Smíšek trpěl, ale věděl, že nesmí odejít, nesmí nechat Pipina v posledních okamžicích jeho života samotného. A pak…

"Smíšku?" ozvalo se slabé zašeptání a Smíšek s sebou trhnul.

Pipin pomalu otevřel oči, otočil hlavu a podíval se na něj.

Smíšek zamrkal a cítil, jak mu Pipin slabě stiskl ruku. Nebyl to sen.

"Pipe?"

"Ano Smíšku."

Smíšek měl na chvíli pocit, že se roztančí radostí, ale pak si uvědomil onu děsivou skutečnost. Pipinovo probuzení neznamenalo, že by byl zachráněn, konečně se probudil a všechno bylo jako dřív.

On se s ním loučil.

"Ach Pipe… já," zakoktal se Smíšek a znovu cítil, jak mu Pipin stisknul ruku.

"Omlouvám se. Všechno jsem zkazil. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo."

"Ne Pipe. Zachránil jsi Středozem. Zachránil jsi nás všechny. Dělal jsi to, co jsi považoval za nejlepší a to se ti povedlo. To já jsem zklamal. Kdybych byl rychlejší a….," začal protestovat Smíšek, ale Pipin ho přerušil.

"Ne. Ty za to nemůžeš. Nedávej si vinu za něco, co si nezpůsobil. Náš úkol jsme splnili. Vydali jsme se zachránit Kraj, Smíšku. A zachráněn byl. Ale ne pro mne," řekl Pipin smutně a palcem hladil Smíškovu ruku. Smíškovi se znovu do očí vedraly slzy, takže si ani nevšiml nádechu paniky, někde hluboko v Pipinových očích.

"Ne, to ne. Ty neumřeš, Pipine. Uzdravíš se. Zase budeš v pořádku. Zase uvidíš Kraj. Ty krásné louky Bralska a Rádovska a modré vody Brandyvíny. Vzpomínáš si na Kraj, Pipine? Brzy bude jaro. Sady pokvetou. Ptáci začnou hnízdit v lískovém houští. Na polích v nížině budou sít ječmen. A jíst první jahody se smetanou. Vzpomínáš si, jak chutnají jahody?" vzlykal Smíšek a rukávem si otíral oči.

"Ne, Smíšku, nedokážu si vybavit chuť jídla… ani zurčení vody… ani dotek trávy," zašeptal Pipin a začal se slabě chvět.

Smíšek si najednou uvědomil, že to není tak, že by se on bál a Pipin ho utěšoval a byl smířený s koncem. Pipin byl vyděšený k smrti. Když se mu Smíšek znovu pořádně podíval do očí, viděl tu paniku pomalu se dostávající na povrch. Pipin nechtěl umřít, bál se smrti. Ale nechtěl Smíškovi přidělat další trápení.

"Och promiň Pipe!" vyjekl Smíšek a sklopil oči.

Pipin se na něj stydlivě usmál. Zřejmě pochopil, co Smíškovi právě došlo.

"To bude dobré. Uvidíš," nesouvisle mumlal Smíšek a snažil se ho zoufale utěšit. Věděl, že to je to poslední, co může pro svého kamaráda udělat.

"Smíšku, jaké to je, umřít? Bude to bolet?" sotva šeptal Pipin a konečně vyslovil to, na co se chtěl celou dobu zeptat.

"Nevím. Nikdy jsem neumíral," usmál se skrz slzy Smíšek. "Ne, neboj. Nebolí to. A smrt je jen další cesta, kterou musíme podniknout všichni," dodal a odhrnul Pipinovi z bledého obličeje pramen vlasů. "Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se ve stříbrné sklo. A pak to uvidíš."

"Co, Smíšku? Co uvidím?" zeptal se vyschlými rty Pipin a pohledem doslova visel na Smíškovi.

"Bílé břehy a za nimi daleký, zelený kraj za rychlého rozbřesku," odpověděl mu Smíšek.

"To není tak zlé," usmál se Pipin.

"Ne to není." odpověděl Smíšek, ale hrdlo se mu stáhlo úzkostí a dalšími potlačovanými vzlyky. Bylo to zlé. Bylo to moc a moc zlé. Jeho bratranec umíral.

Pipin najednou posmutněl. Podíval se na Smíška a ještě jednou mu stiskl ruku.

"Sbohem. Musíme se rozloučit. Ale možná je to takhle dobře. Nemůžeš být pořád roztržen na dvě půlky. Musíš být spoustu let celý a z jednoho kusu. Vrať se domů. Estella na tebe čeká. Můžete se vzít, mít spolu spoustu dětí a žít na šťastně na věky." Pipin zbledl ještě víc a už sotva mluvil. Posledních pár slov sotva zašeptal. " Těch osmadvacet let s tebou bych nevyměnil za nic na světě. Je mi líto."

"Ne, to ne," zasténal Smíšek a přestal se ovládat. Rozvzlykal se a pevně Pipina objal. Pipin se mu ale vymanil z náručí. Podíval se mu do očí. Ještě jednou.

"Sbohem," zašeptal a ještě naposledy se usmál. Zavřel oči a Smíšek zděšeně viděl, jak se mu hrudník přestal pravidelně zvedat. Pipin zemřel.

"Néééééééééé!!!" zařval Smíšek. Znovu ho vší silou objal. "Ne. To ne!!!"

Pipin mu ale jen bezvládně ležel v náručí a Smíšek cítil, že vůbec nedýchá.

"Pipe! Nebuď mrtvý. Neopouštěj mě!!" sténal a kolébal ho v náručí.

Ale všechno bylo marné. Pipin se ani nepohnul. Jeho duše odešla.

Smíšek pustil Pipinovo mrtvé tělo a zděšeně slezl z postele. Cítil, že se na něj nevydrží dívat už ani chviličku. Pipinův poslední úsměv v mrtvém obličeji mu lámal srdce. Jako šílený se otočil a chtěl vyběhnout dveřmi na chodbu. Před dveřmi však stáli Frodo se Samem. Frodo v ruce držel tác se Smíškovou večeří. Když uviděl Smíškův výraz, zděšeně tác upustil.

"On je mrtvý," zašeptal Smíšek a přejel je pohledem. "Pipin je mrtvý!" zakvílel a sesul se na kolena.

Následující kapitola

Proč jsou hobiti jako hobiti?

Již přišel čas na zveřejnění audio verzí dvou povídek. A nebyly bychom to my, kdyby se nám to všechno povedlo hned napoprvé. Proto jsme se rozhodly dát dohromady ty naše nejlepší pokažené pokusy a tady vám je slavnostně představujeme, jen čtěte dál, budete mít totiž jedinečnou možnost slyšet náš "smích"!

---

Jako první něco vážnějšího. Povídka, jejíž psanou podobu si můžete přečíst zde. Musely jsme si na pomoc přizvat i Delfi, jelikož jsme si netroufali na post vypravěče. Nakonec se to ukázalo jako velmi dobrý tah, byla totiž jediná, která dokázala správně přečíst ten dlouhosáhlý text bez velikého množství přeřeků.

Jen tu byly dva menší problémy. Ten první je ten, že naše hlasy rozhodně nespadají do kategorie "typicky mužský hlas" (respektive typický hlas hobita). Ale s tím se nedalo nic dělat. A ten druhý problém? Že já mluvím velmi potichu, velmi potichu. A tady jsem se snažila přemoci a zkusit mluvit tak, abych byla alespoň trochu slyšet. Jenže ta vrtačka, která se ozývá jen tehdy, když mluvím já mi to doopravdy neusnadnila...

Nyní už se dostáváme k něčemu trošku potrhlejšímu. K Pohádce na dobrou noc.

Pořád nemohu zapomenout na to, když jsme s Irith zkoušely nahrát první verzi na školním zájezdu. Bydleli jsme tenkrát ve stanech a ten náš se nacházel poměrně daleko od ohniště, kde zůstal zbytek třídy a bavil se o těch věcech, o kterých se takoví průměrní puberťáci baví. Proto nás napadlo, že to zkusíme nahrát, protože nás určitě nebude nikdo otraovat. Další den se nás jedna holka zeptala na něco v tom smyslu, co jsme to jako dělaly za kozkoviny v tom stanu, že to všechno bylo hrozně slyšet...

I při práci s technokou se dá užít legrace... Snad jsme vás alespoň trochu pobavily. A možná, že jste právě teď díky tomutu videu konečně přišli na zdroj těch pochybných zvuků, které se vám noc co noc derou z komína.

Otrok Prstenu - Zranění

Tahle kapitola měla být původně kratší, ale ta další nesplnila limity na blogu (souhlasím s Aredhel) a tak jsem musela část tamté přesunout sem.

Hobiti dorazí do Minas Tirith. Ale oba jsou na pokraji smrti. A Pipin daleko víc.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola patnáctá - Zranění

"Legolasi, co to je?" zeptal se Gimli a ukázal rukou na obzor, k horám Mordoru.

Z Mordoru vyšlehávaly oranžové záblesky a černá mračna kouře.

Elf pokrčil rameny. Najednou se ozval strašlivý, sílící hluk. Gimli zavrávoral a musel se chytit Legolase, aby neupadl. Země se zatřásla.

"Děje se něco špatného. Sauron vysílá svou armádu dobýt svět. Bude konec Středozemě!" zaječel Legolas.

Hluk zesílil a ozvalo se uši drásající zaječení.

Gimli klesl na zem a rukama si zacpával uši. Tak je to. Taky to tedy skončí.

Hluk ustal, ale země se třásla dál. Gimli vstal a podíval se nahoru na Legolase.

"Nikdy bych si nemyslel, že zemřu po boku elfa."

Legolas se na něj podíval a usmál se. "A co po boku přítele?"

Gimli se chvíli zamyslel a pak přikývl. "To jo, to bych dokázal."

A pak se přímo před zmatenými pohledy trpaslíka a elfa Mordor naposledy zatřásl a zhroutil se. Pohraniční hory pukly a sesypaly se do země. Otevřel se jim výhled na hroutící se Barad-dum a soptící Horu osudu. Pak se zhroutila i Orodruina a nastalo strašlivé, všeobjímající ticho.

"Prsten byl zničen," vykoktal Legolas.

O pár hodin později je tak, jak stáli bezhlase vedle sebe, našel orel, a odnesl je do Gondoru.

"Kam nás nesete?" zeptal se Smíšek po chvíli Arihama.

"Do Gondoru. Gandalf tam teď sídlí spolu s elfí paní Galadriel a vítěznou armádou."

Smíšek přikývl. Už neměl sílu ani náladu ptát se, co to znamená ta vítězná armáda.

Opatrně se naklonil trochu dolů a podíval se na Pipinovo bezvládné tělo, zavěšené v orlových drápech. Raději by měl svého bratrance u sebe, aby se mohl podívat, jestli je v pořádku, ale chápal, že takhle je to nejlepší. Pro Pipina teď bylo doslova životně důležité, aby se dostali co nejdřív někam k pomoci a nějaké zastavování nebo kontrolování by je připravilo o několik desítek drahocenných minut.

"Pane Frodo, jste v pořádku?" zděšeně vyjekl Sam a vrhl se k Frodovi, který stále ještě ležel na podlaze. Se začervenáním si uvědomil, že na něj předtím zapomněl. Všichni běželi ven, podívat se na zánik Mordoru a na ubohého pana Froda, ležícího v bezvědomí na podlaze si ani nevzpomněli.

"Myslím, že ano, Same," slabě odpověděl Frodo. Zamrkal a se Samovou pomocí vstal. "Co se stalo?"

"Pane Frodo!" prohlásil Sam s rozzářenýma očima. "Představte si to, Prsten byl zničen!"

"Cože?!"

"Víte co, pojďte se mnou ven a podívejte se. Mordor se úplně rozpadl. A Gandalf říkal, že to se mohlo stát jedině tím, že se Prsten zničil."

Frodo zavrtěl hlavou. Ale jak?

Spolu se Samovou pomocí vyšel ven. Na nádvoří tam stáli všichni shromáždění a dívali se na východ. Gandalf se na ně otočil. Najednou Faramir vykřikl a ukázal rukou na malou tečku na obloze. Letěla od Mordoru směrem k nim.

"Gandalfe, co to je?" zeptal se Aragorn.

"Orel," úsečně odvětil Gandalf a pohledem se střetl s Galadriel.

Galadriel se usmála.

Čekali.

Orel naposledy zamával křídly a snesl se na nádvoří. Něco nesl v pařátech a bylo vidět, že je úplně vyřízený. Svůj náklad opatrně položil na zem a sám dosedl o pár metrů dál. Ze zad mu sklouzla nepoměrně menší postavička. Hobit. Půlčík se sklonil k tomu něčemu na zemi a zvedl to do náručí. Druhý hobit.

"To je pan Smíšek!" vykřikl Sam.

Gandalf se na postavičku znovu podíval. Ano. Hobit měl potrhané oblečení, byl celý špinavý, pohublý a očouzený kouřem, ale dalo se poznat, že je to Smělmír Brandorád. Smíšek doklopýtal až k nim. V náručí držel bezvědomého Pipina.

"Prosím, pomozte mu. Umírá," zachraptěl a klesl před Gandalfem na kolena. Jemně položil Pipina na zem a vteřinu na to omdlel vyčerpáním.

Aragorn se k Smíškovi vrhnul a stačil ho zachytit, než mohl tvrdě dopadnout na kamennou zem. Položil ho vedle Pipina a zkontroloval mu tep.

"Myslím, že bude v pořádku. Je jen vyčerpaný," pronesl směrem k Frodovi a Samovi, kteří se shlukli kolem něj a starostlivě se mu dívali přes rameno na jejich omdlelé kamarády.

"A co pan Pipin?" zeptal se Sam a udělal místo Gandalfovi, který si klekl vedle Pipina a položil mu ruku na čelo.

Gandalf zbledl. "Aragorne, rychle."

Aragorn se podíval na bezvědomého hobita a stiskl mu zápěstí. Nespokojeně se ušklíbl a dal mu ruku před ústa.

"Dýchá, ale jenom velice slabě."

Potom zaregistroval něco na Pipinově boku a trochu mu vyhrnul košili .

Frodo zalapal po dechu a Sam odvrátil oči. Pipin měl skoro celý pravý bok úplně sedřený. Krev mu prosakovala skrz látku. Kůže byl úplně rozdrásaná a škrábance pronikaly až hluboko do masa. Přitom měl ale v ráně spoustu špíny, prachu a úlomků kamínků, jak spadl na plošinu u kráteru sopky. Aragorn se opatrně pokusil zbytek košile nacucané krví a přilepené k ráně odtrhnout. Jeho pohled se srazil s Gandalfem.

" Musíme ho okamžitě přenést do tepla a ránu vyčistit. Ale měl by být v pořádku, jen nesmíme dlouho otálet."

Aragorn se postavil, vzal Pipina do náruče a rozeběhl se s ním do Gondorského domu uzdravování.

Boromir vzal Smíška a pomalu šel za ním.

Sam s Frodem stáli vedle sebe a nezmohli se říct ani slovo. To, co si celou dobu přáli, se vyplnilo. Setkali se se svými přáteli. Ale bylo to špatně. Všechno bylo špatně. Měli se setkat v radosti, nadšení a slavící pád Mordoru. Neměli být napůl mrtví.

"Nemůžeme ho vzbudit. Potřebuje si odpočinout."

"Ale musíme se ho zeptat. Jinak nezjistíme, co se stalo a naděje budou velice malé."

Ozývaly se hlasy na pokraji Smíškova vědomí.

Smíšek se probudil. Zamrkal očima a pokusil se zaostřit pohled. Kdo to mluvil?

"Nebolí tě něco, jsi v pořádku?" zeptal se ho někdo a Smíšek konečně začal plně vnímat. Ležel v čisté posteli, byl umytý a oblečený v bílé košili a plátěných kalhotách. Nad ním se skláněli Gandalf s Aragornem.

"Gandalfe…?" vykoktal. "Myslel jsem, že jste mrtvý."

"Ano, padnul jsem a znovu jsem povstal, ale to je na dlouhé vyprávění. Pak ti všechno povím," odpověděl mu Gandalf.

Aragorn ho přerušil. "Jsi v pořádku, cítíš se zdravý?"

"Snad ano," přikývl Smíšek, jen mě trochu bolí hlava. Spal jsem dlouho?"

Aragorn s Gandalfem se po sobě podívali. "Spal jsi tři dny."

"Tři dny…," vykoktal Smíšek. Rozhlédl se kolem a obočí se mu stáhlo v nespokojeném výrazu. "Kde je Pipin?"

Gandalf sklopil oči.

"Co je s ním? Bude v pořádku?" vyjekl Smíšek a pokusil se vstát.

Aragorn ho ale jemně zatlačil zpátky do postele. "Leží v jiném pokoji. Spí. Snad bude v pořádku, ale potřebujeme tvojí radu."

"Můžu ho vidět?" dychtivě vykřikl Smíšek, ale Aragorn zavrtěl hlavou.

"Dnes bys ještě neměl vstávat z postele. Ale jestli chceš, můžu potom zavolat Froda a Sama, určitě si máš s nimi spoustu co říct," usmál se.

Smíšek váhavě přikývl.

"Smíšku, poslouchej mě. Potřebuji, abys mi přesně řekl, co se stalo toho dne, kdy byl zničen Prsten. Jak jste ho zničili? Proč má Pipin zlomená žebra?"

Smíšek cítil v Aragornově otázce jakési nevyřčené varování. Něco bylo špatně. Něco bylo s Pipinem špatně. Ale Smíšek usoudil, že nemá smysl vyptávat se Aragorna na něco, co sám nechce říct. A Gandalf? Ten je takový tajnůstkář, že on, Smíšek mohl být rád, že se dozvěděl alespoň něco. Vyprávěl tedy Aragornovi popravdě všechny události onoho dne. Když byl u toho, jak si pro Pipina přišel Černý jezdec, Aragorn s sebou trhnul a se znepokojením se podíval na Gandalfa.

"Děkujeme, moc jsi nám pomohl," usmál se na Smíška a zvedl se k odchodu.

"Počkejte, co je tedy s Pipinem, bude v pořádku?" zavolal Smíšek.

"Samozřejmě, už je skoro zdravý," odpověděl Gandalf až moc rychle a Smíšek si byl skoro jistý, že je s Pipinem něco ve velkém nepořádku.

O půl hodiny později k Smíškovi do pokoje vtrhli Frodo se Samem. Zářili štěstím a oba Smíška skoro udusili, než se s ním dostatečně přivítali. Sedli si k němu na postel a vyprávěli mu, co se vlastně stalo se zbytkem Společenstva poté, co se rozdělili u Raurských vodopádů. A Smíšek potom musel znovu vyprávět svůj příběh. Bylo mu s Frodem a Samem dobře a skoro mohl tancovat radostí, když Frodo s úsměvem vytáhl dýmku a pytlík tabáku a Smíšek si mohl konečně, po dlouhé době, zase zakouřit. Pozorně poslouchal, co mu jeho kamarádi vyprávěli, ale sám mluvil jen, když doplňoval některé detaily svého příběhu.

"A kde je Gimli, a Legolas, a Boromir?" zeptal se nakonec.

Frodo se na sebe se Samem podívali a Frodo začal vyprávět.

"Víš, Gimli s Legolasem přiletěli na jiném orlovi chvilku po vás. Potom oba orli, ten co nesl vás, i ten co nesl je, spolu odletěli do hnízdiště v Mlžných horách. Gimli a Legolas se s námi přivítali, ale Legolas hned druhý den odjel s paní Galadriel a Elrondem zpátky. Říkal, že musí něco vyřídit svému otci. Galadriel odjela do Lothlorienu, aby vyjednala s Thranduilem tu věc okolo věže v Temném hvozdě. Víš jakou, tu o které nám vyprávěl Bilbo. Boromir jel do Roklinky spolu s Elrondem, aby se setkal se svým otcem. Ale myslím, že se na Faramira ani moc nezlobil, že jejich otce takhle obelhal, vypadalo to, jako by to spíš schvaloval. Vlastně tu nakonec s námi zůstal jen Gandalf, Aragorn a Gimli. Ale Gandalf, no, jestli byl tajnůstkář předtím, teď když je Gandalf Bílý, je to s ním ještě horší. A Aragorn měl zase strašně moc práce s přípravou své korunovace. A taky se staral o tebe a Pipina.

Pak tu ještě je Eomer, Eowyn a Faramir, ale Eowyn se s Faramirem pořád prochází po hradbách a něco si povídají a Eomer včera odjel do Rohanu, vyřídit všechny ty věci po králově smrti. Takže jsme si vlastně mohli povídat jen s Gimlim, ale ten vlastně o vás nic moc nevěděl a nakonec odjel taky, za svými příbuznými."

"Vypadá to, že se Gondor nějak vylidňuje!" zasmál se Smíšek.

Frodo se ušklíbl. "Všichni by se měli vrátit na Aragornovu korunovaci a oslavu vítězství. Pak tu bude lidí až až."

"A kdy bude ta oslava?" otázal se Smíšek.

"Nevíme, Chodec asi čeká na to, až se vy dva s Pipinem úplně uzdravíte," pokrčil rameny Sam.

Smíšek přikývl, vypadalo to, že chvíli přemýšlí. Až se uzdraví. Až se on a Pipin uzdraví. Co je s Pipinem? Pak se na Froda a Sama podíval. "Díky za vyprávění. Už jsem ale docela unavený, asi půjdu spát."

"Tak dobrou noc, Smíšku," pozdravili ho a tiše jako myšky odešli.

Smíšek ale ještě dlouho nespal. Převaloval se v posteli a vykresloval si všechny nejhrůznější scénáře toho, co se Pipovi vlastně stalo.

Když se příští den ráno Smíšek probudil, cítil se už úplně zdravý. Snídaně, kterou mu jedna z ošetřovatelek přinesla, spořádal tři porce a ještě si dal vydatnou svačinu. Podařilo se mu přesvědčit ošetřovatelku, aby ho už pustila ven a celé dopoledne se procházel ve vnitřním nádvoří Domu uzdravování s Frodem a Samem Stále si toho ještě měli mnoho co říct. Smíšek rozmluvu ale tak úplně nevnímal. Myslí se pořád zaobíral jiným, daleko palčivějším problémem. Co je s Pipinem? Na nádvoří ho neviděl a nikdo mu o něm nedokázal nic říct. Sam s Frodem tvrdili, že ví stejně málo jako on a ošetřovatelé vždycky jen sklopili hlavu, zrychlili krok a nepromluvili na něj ani slovo. Smíška to neuvěřitelně deprimovalo a v srdci mu začala klíčit panika.

V poledne to už nevydržel. Rozloučil se s Frodem a Samem s tím, že půjde spát a naoko se vracel do svého pokoje. Ve skutečnosti ale zamířil do chodby, ze které vedly dveře do dalších pokojů. Neměl ani ponětí ve kterém pokoji je Pipin, ale bylo mu to jedno. V nejhorším prostě bude otevírat dveře jednotlivých místností tak dlouho, dokud za některými nenarazí na svého bratrance. Po špičkách šel chodbou a poslouchal. Nic. Nakonec si prostě namátkou vybral jeden pokoj a začal se k němu plížit. Opatrně zmáčkl kliku a pokusil se dveře otevřít.

"Co to děláš?" ozval se za ním hlas a Smíšek nadskočil leknutím.

Otočil se. Za ním stál Aragorn, v ruce držel umyvadlo s vodou a několika plátěnými obvazy a zvědavě se na něj díval. Smíšek okamžitě odskočil ode dveří.

"Hledám Pipina," odpověděl po chvíli se sklopenou hlavou.

Slyšel, jak se Aragorn maličko zděšeně nadechl.

"Musím vědět, co mu je," dodal Smíšek.

"Ale Smíšku. Pipin bude v pořádku, jen potřebuje klid. Vrať se zpátky do….," začal Aragorn.

"Ne!" Vyjekl Smíšek. "Není v pořádku. Vím to. Proč mi neřeknete pravdu?" vzdorně se Chodcovi zadíval do očí.

"Ach. Ale on je opravdu v pořádku. Nech ho, bav se s Frodem a Samem a starost o Pipina přenech jiným. Stejně pro něj nemůžeš nic udělat," odporoval mu Aragorn.

"Aragorne, potřebuji vědět, co je s mým bratrancem. Mám právo to vědět. Jsem už dospělý. Je přece pravidlo, že o dítě se v době nepřítomnosti rodičů stará nejbližší dospělý příbuzný. Pipinovi je teprve dvacet osm, ještě mu zbývá pět let do dospělosti. A já jsem tady jeho nejbližší bratranec. Musíte mi říct pravdu."

Aragorn si povzdechl. "Dobrá. Pojď za mnou."

Musel uznat, že Smíšek má pravdu. A nechtěl se s ním hádat. Už ho unavovalo lhát, a mlčet. Teď byl král. Teď bylo potřeba postarat se o své poddané. Provedl hobita několika chodbami.

Smíšek poznal, že sám by Pipa určitě nenašel, už ani vlastně pořádně nevěděl, kde jsou. Desítky navlas stejných chodeb ho úplně zmátly.

"Tady," zašeptal Aragorn a otevřel jedny dveře.

Smíšek vstoupil dovnitř. Tvář se mu roztáhla v úsměvu, když uviděl postavu, ležící na bílé posteli.

"Pipe!" zavolal a rozeběhl se k němu.

Vyskočil na postel a chtěl ho obejmout, ale pak si uvědomil jednu věc. Pipin se vůbec nehýbal. Oči měl zavřené a bezvládně Smíškovi ležel v náručí, když ho Smíšek obejmul. Smíšek ho opatrně položil zpátky a pozorně se na něj podíval. Pipin byl bílý jako stěna a příšerně pohublý. V tváři mu jasně vyvstávaly lícní kosti a pod očima měl obrovské černé kruhy. Vypadal, jako by jen spal, ale když se na něj Smíšek pozorně podíval, poznal, že se mu hrudník skoro nehýbe. Téměř nedýchal. Smíšek mu přitiskl dlaň na čelo. Pipin byl studený, jako kdyby byl už několik dní mrtvý. Ani se nepohnul, když ho Smíšek obejmul a když ho znovu pustil, zůstal ležet přesně tak, jak dopadl. Smíšek poznal, že je to s ním doopravdy hodně zlé.

Hraničář postavil umyvadlo na okraj postele a namočil do něj několik obvazů. Z umyvadla se místností nesla sladká, svěží vůně.

"Co to je?" otázal se zvědavě Smíšek a naklonil se nad umyvadlo.

"To je athelas, králův lístek. Obvazuji mu s tím sedřený bok. Líp se to potom hojí," odpověděl Aragorn. Vytáhl Pipinovi košili a převrátil ho na břicho, aby mu mohl obvazy rozvázat. Pomalu je obmotával. Smíšek ustoupil, aby měl Aragorn dost místa a pozorně ho sledoval. Chodec Pipinovi konečně stáhl z hrudníku staré obvazy. Hodil je na zem a pohledem přejel kůži pod nimi. Na místě ošklivé odřeniny už byla jen velká modřina. Ale kůže ještě nebyla úplně zacelená. Aragorn Pipinovi ránu pořádně promasíroval a něco si přitom mumlal pro sebe.

" Ještě tak dva dny se to bude hojit a pak to bude úplně v pořádku," řekl a povzbudivě se na Smíška usmál. "Mohl bys mi podat nové obvazy?"

Smíšek mu tedy podal pruhy namočené látky a Aragorn znovu Pipinovi obvázal hrudník. Pipin se za celou dobu ani nepohnul, a když Aragorn skončil a stáhl mu košili zpátky, vypadal, jako by se vůbec nic nestalo.

Aragorn ho jemně položil na postel a přetáhl přes něj deku. Smíšek si k Pipinovi sedl a stiskl mu ruku. Byla úplně studená.

"Takže co se děje?" zeptal se Aragorna.

Chodec si sedl na bobek a opřel se rukama o kraj postele. Chvíli zamyšleně mlčel, než konečně promluvil.

"Žebra se mu zahojila až pozoruhodně rychle. Zřejmě je to účinkem athelasu. Vlastně je po tělesné stránce úplně zdravý. Jen je pořád v bezvědomí. Asi sis všiml, že dýchá jen velice slabě a že je úplně studený. Podle toho, co jsi vyprávěl, za to může Černý stín, který způsobují Nazgůlové. Černí jezdci jsou stvořeni z čirého zla a smrti. Jejich dotek je vražedný. Většina lidí byla zasažena Černým stínem když Nazgůl jen proletěl kolem. A ani se jich nemusel dotknout.

Pipin byl v jeho bezprostřední blízkosti přes čtvrt hodiny. Musel strašlivě trpět. Duše smrtelníka není stavěná na takové zlo. Proto je také tak studený. Chlad je otcem smrti. Setkání s Jezdcem ho strašlivě poznamenalo, je zázrak, že přítomnost takového zla vůbec vydržel."

"Takže se pomalu mění ve stín?" zeptal se Smíšek a vzpomněl si na Froda, jak se měnil v přízrak poté, co ho král Černých jezdců bodl na Větrově. Zachvěl se. Nemohl uvěřit tomu, že se něco takového stane i jeho bratranci.

"Ne," zavrtěl Aragron hlavou a Smíškovi poskočilo srdce. Byla to ale planá naděje. "Pomalu umírá," dodal tiše Aragorn.

Smíšek zalapal po dechu a křečovitě Pipinovi stiskl ruku. "To ne!" vydechl.

Aragorn sklonil hlavu. "Je mi líto."

"Nemůžete něco udělat?" zasténal Smíšek.

"Už jsem zkoušel všechno možné. Ale nic nepomohlo."

"Kolik?" zeptal se Smíšek šeptem. Bylo jasné, co chce slyšet. Kolik dní? Kolik dní života ještě Pipinovi zbývá? Života ve smrti, života bez naděje…

"Každého lidského muže nebo elfa by to zabilo už včera, maximálně dneska. A on je ještě dítě. Ale neboj se. Za svou cestu jsem se o hobitech naučil jedno. Mají velice tuhý kořínek. Třeba nás Pipin ještě překvapí," usmál se Aragorn povzbudivě.

"Kolik?" zopakoval Smíšek potichu.

"Dva dny," sklonil Aragorn hlavu.

Ve Smíškovi zatrnulo. Dva dny?! Pouhé dva dny?!

"Už pojď, měl by ses vrátit zpátky," povzdychl si po chvíli Aragorn, odtrhl oči od bezvědomého hobita, zvedl se z postele a otevřel Smíškovi dveře.

Smíšek ale jen zavrtěl hlavou. "Ne, zůstanu s ním."

"Ale nijak mu nepomůžeš," pokusil se protestovat Aragorn.

"To je mi jedno. Ale nemůžu ho opustit. Vždycky na mě spoléhal. Pořád za mnou chodil, kam jsem se hnul, už jako kluk. Přiváděl jsem ho do nejúděsnějších nepříjemností. Ale vždycky jsem byl u něj a dostal ho z nich. Nemůžu se teď na něj prostě vykašlat. Musím být u něj, musím se o něj starat," Smíšek se na chvíli odmlčel, "nesmí umřít sám," dodal sotva slyšitelně.

Aragorn se na něj dlouze díval, ale nakonec přikývl. "Dobrá, můžeš tu zůstat. A možná bys mu mohl i pomoct."

Podal Smíškovi sklenici vody, která stála na nočním stolku.

"Zkus do něj vpravit alespoň trochu vody. Jeho tělo je oslabené nedostatkem vody a jídla. Pokud ho přinutíš alespoň něco vypít, ohromně mu to pomůže."

Smíšek přikývl a sklenici si vzal.

Aragorn odešel a tiše za sebou zavřel dveře. Tušil, že Pipin je teď v těch nejlepších rukou. Jen by ho zajímalo, jestli se Smíšek nechá přesvědčit, aby šel na noc spát k sobě, nebo jestli bude bdít u svého bratrance. Nemusel hádat dvakrát.

Následující kapitola