O uspořádání Kraje

První část z mého hobitího výzkumu. Teď se budeme zabírat geografií Kraje. Většina údajů je zpracovaných podle Agrenostu. Nejdřív se v článku zaobírám čtyřmi čtvrtkami a dvěma markami, poté třemi nejvýznamnějšími městečky a nakonec i druhou a jedinou další hobití osadou - Hůrkou.

Tady na tom místě bych chtěla znovu vypíchnout Pollyinu práci a její mapu. Protože česká mapa NEEXISTUJE (kromě toho fousu mapy co je ve Společenstvu) a všechny anglické jsou jednak amatérské a jednak děsně nečitelné. Nějakou normální jsme vybíraly asi dva dny. A i potom byla dost fuška doplnit jména všech vesnic a potoků. Takže na tomhle článku prosím znovu a důkladně oceňte její práci :-)

---

Takže, jako první bych chtěla vyvrátit obecně rozšířený blud. Kraj není malý. Ani omylem ne. Ve skutečnosti je docela dost velký a žije v něm několik tisíc hobitů. Od západu k východu je široký asi 120 mil (190km) a od severu k jihu je dlouhý 150 mil (240km). Jeho rozloha tedy činí asi 36 000 km2, což je stejně, jako rozloha Moravy, Slezska a ještě celého Středočeského kraje dohromady! Kraj se dělí na čtyři čtvrtky a dvě marky. Tyto čtvrtky se nazývají Jižní, Východní, Severní a Západní. Středem a průsečíkem tří z nich (vyjma Severní) je Tříčtrvtkový kámen, který leží na Východní cestě u Povodí.

Jižní čtvrtka na severu hraničí s Východní a Západní čtvrtkou. Jejím nejsevernějším místem je Tříčtvrtkový kámen. Východní a jihovýchodní hranici tvoří řeka Brandyvína a na jihu tvoří hranici bažiny. Jižní čtvrtkou procházela i silnice oddělující se od Velké cesty a vedoucí k jihovýchodu až ke Kamenitému brodu přes Brandyvínu. Na severu do Jižní čtvrtky zasahují Zelené kopečky. Jižní čtvrtka je přibližně stejně osídlená jako Západní nebo Východní čtvrtky, které leží podél Velké cesty. Má teplejší podnebí, a proto je významnou zemědělskou částí Kraje. Je proslulá zejména jako oblast, kde se pěstuje nejlepší dýmkové koření. První hobit známý jako jeho pěstitel byl Tobold Troubil z Jižní čtvrtky. Nejvýznamnější vesnicí v Jižní čtvrtce jsou Dolany, Náprstkov pod Zelenými kopečky nebo Sáčkov (odkud pocházeli Pytlíci, kteří, cítíce se povýšeni nad ostatní hobity, so dali šlechtické přízvisko ze Sáčkova). Hodně zdejších hobitů jsou Statové (kteří se zde usídlili 1630). Jižní čtvrtka byla původním místem vzestupu Lota Pytlíka ze Sáčkova. Navázal tu obchodní styky se Železným pasem a podařilo se mu shromáždit významný majetek. Už před Válkou o Prsten měl v Jižní čtvrtce významnou základnu, což mu pak pomohlo s ovládnutím celého Kraje, když se prohlásil Šéfem. Také proto byla v Jižní čtvrtce nejsilnější posádka darebáků.

Severní čtvrtka hraničí se západní a východní čtvrtkou. Její nejjižnější cíp leží asi jedenáct mil severně od Tříčtvrtkového kamene a na jejím severním okraji se nachází Severní blata, která jsou jediným místem v kraji, kde je běžná trvalá sněhová pokrývka.

Nachází se tu Chrastný les a Severní cesta vedoucí směrem k Ovesnému dvoru. Někde dále na sever se nachází vesnice Dlouhá stráň, která byla domovem Severních Bralů. V Severní čtvrtce byla je vesnice Tvrdolín, odkud pocházela rodina Kšandičků.

Severní čtvrtka je ze všech čtyř čtvrtek nejchladnější a nejméně úrodná, a proto zřejmě také nejřidčeji osídlená.

Významně se zapsala do historie Kraje roku 2747, kdy byla dějištěm bitvy na Zelených polích.

Krátce před Válkou o Prsten Samvědův bratranec Jindra, který chodíval do Severní čtvrtky na lov, vypravoval, že na Severních blatech viděl bytost, která podle jeho popisu mohla být entem(nebo entkou :-))

Východní čtvrtka je na východě ohraničena řekou Brandyvínou, za níž se rozkládá Rádovsko, na jihu a jihozápadě Jižní čtvrtkou, na západě tříčtvrtkovým kamenem a na severozápadě Severní čtvrtkou. Část Východní čtvrtky na jihu podél Brandyvíny se nazývá Blata a liší se od zbytku Kraje tím, že tu žijí obyvatelé převážně statovského původu, kteří udržují některé zvyky považované ostatními obyvateli Kraje za podivné a mají poměrně blízko k Rádovským.

Napříč Východní čtvrtkou prochází Velká východní cesta, od Brandyvínského mostu na západ k Povodí a dál směrem k Velké Kopanině na Bílých vrších. Podél ní se nachází vesnice Bělobrázda a Žabovřesky. U Brandyvínského mostu odbočuje z Východní cesty menší cesta směrem na jih do Pařezova, Rákosin, Hluboče a Jiviny. V Pařezově dále odbočuje cesta na západ směrem do Bralska. Kousek od ní se nachází vesniceLesany.

V Bělobrázdě odbočuje z Východní cesty na sever cesta, která vedla přes Brodek do Zjizvených kopců, dále do Jezevčin a nakonec se napojuje na hlavní cestu do Severní čtvrtky, která odbočuje z Velké východní cesty mezi Žabovřesky a Povodím. Ještě dále na sever za Zjizvenými kopci se nachází vesnička Bludov.

Východní čtvrtka je poměrně zalesněná; rozkládá se tu oblast zvaná Zelené kopečky a dále na východ Zálesí. Právě tudy šel Frodo se svými společníky na odchodu z Kraje - částečně proto, že se chtěl naposledy projít známou krajinou, a částečně aby nevzbudili příliš mnoho pozornosti.

Kromě Brandyvíny protéká Východní čtvrtkou hlavní říčka Kraje - Voda - a na jihu říčka Krajánka, která tvoří hranici s Jižní čtvrtkou. Dále jsou známy dva potoky: Čemejřák a Pařezovský potok.

Západní čtvrtka je nejhustěji osídlená část Kraje. Na západě je ohraničena Dalekými vrchy. Na jihovýchodě hraničí s Jižní čtvrtkou. Na východě se rozkládá Východní čtvrtka a na severu hraničí se Severní čtvrtkou. Další významná městečka v Západní čtvrtce jsou také Bralův měšec a Hobitín. Ty menší vesnice jsou např. Malá Kopanina, Rozcestí, Bralova Vráž, Ouško, Povodí nebo Novosedly. Západní čtvrtka má docela členitý terén kromě Dalekých vrchů. Na její západní hranici se rozprostírají Bílé vrchy. Tady leží Malá a Velká Kopanina nebo Bralsko. Celkově je Západní čtvrtka asi nejvýznamnější ze všech čtyř čtvrtek, protože v ní stojí jak hlavní město Kraje Velká Kopanina, tak Bralsko, sídlo vladyků Kraje a nejbohatší hobití rodiny vůbec a v neposlední řadě i slavný Hobitín, který je slavný především kvůli tomu, že tam stojí Dno Pytle a sídlil zde Bilbo Pytlík.

Kromě čtvrtek ke Kraji patřily ještě dvě marky, připojené králem Ellesarem (Aragorn) někdy na začátku Čtvrtého věku.První z nich je tzv. Východní marka, neboli Rádovsko.

Rádovsko leží za Brandyvínou a se zbytkem Kraje je spojeno jen Brandyvínským mostem a Rádohrabským přívozem. Západní hranici tvoří řeka a východní Vysoké křoví - živý plot, který odděluje zemi od Starého hvozdu. Na jižním konci je místo zvané Koneckřoví a na severuRádovská brána, která ústila na Východní cestu poblíž mostu přes Brandyvínu. Hlavní vsí jsou Rádohraby, shluklé na svazích Rádovského kopce(ačkoliv pán Rádovska sídlí v Brandově, což je o trochu více na západ, přímo v Rádovském kopci), ale v Rádovsku se nachází i další vesnice, z nichž nejvýznamnější jsou Novohraby a Studánky.

Představitelem Rádovska je Pán Rádovska, jehož moc respektují i sedláci ve Východní čtvrtce, zejména na Blatech okolo Pařezova a Rákosin.

Vysoké křoví, chránící Rádovsko od východu, bylo vybudováno brzy po osídlení země. Rádovsko totiž bylo původně od východu nechráněné, na té straně však Brandorádi brzy zbudovali živý plot: Vysoké křoví. Vysadili jej před mnoha pokoleními a teď byl hustý a vysoký, protože byl soustavně udržován. Táhl se celou cestu od Brandyvínského mostu velkým obloukem, vzdalujícím se od Řeky až ke Koneckřoví (kde Opletnicevytéká z Hvozdu a vlévá se do Brandyvíny): dobrých dvacet mil z jednoho konce na druhý. Nebyla to ovšem dokonalá ochrana. Hvozd se na mnoha místech přibližoval k živému plotu. Rádovští po setmění zamykali dveře, a to také nebylo v Kraji obvyklé. V Křoví byl jen jeden průchod, který byl trvale zamčený a klíče měl jen Pán Rádovska.

V Rádovsku také vyrůstal Frodo Pytlík, předtím než jeho rodiče zahynuli a ujal se ho strýc Bilbo. Před svou cestou do Roklinky Frodo zakoupil dům ve Studánkách a prohlašoval, že se tam stěhuje, zatímco ve skutečnosti tajně odešel z Kraje přes Starý hvozd.

Hobiti z Rádovska se od hobitů ze čtyř čtvrtek liší v tom, že měli rádi vodu a jezdí na loďkách, někteří umí i plavat. Mezi jejich předky jsou hlavně Statové, takže se spolu s obyvateli Blat od ostatních hobitů liší i v tom, že některým z nich roste na bradě chmýří (vousy) a v deštivém počasí nosí trpasličí boty. V jejich řeči se také zachovalo mnoho podivných slov a jmen, která se jinde v Kraji nevyskytuje.

Když hobiti z Hůrky podnikali občas cesty do Kraje, jejich obvyklým cílem bylo právě Rádovsko, které tak bylo na hobití poměry o něco více v kontaktu s okolním světem. Ostatní hobité považovali Rádovské za podivíny a ztřeštěnce, ale nikdo, nikdo, si nedovolil cokoliv podotknout, pokud byl Rádovský Pán v doslechu.

Druhou z nich je Západní marka, připojena je Kraji roku 1452 Krajového letopočtu. Jedná se především o tzv. Věžové kopce. Na oněch kopcích - Emyn Beraid, stojí tři vysoké bílé věže. Hobiti tvrdí, že je postavili elfové a že z té nejvyšší z nich je vidět moře. Ale ještě nikdy tam řádný hobit nebyl, aby to ověřil. Věže byly postaveny králem Elendilem, když bylo na konci Druhého věku založeno království Arnor. Do jedné z nich, do věže jménem Elostirion Elendil umístil jeden z palantírů, který se ale od ostatních lišil, protože se s nimi nespojoval, ale hleděl dál na západ k ostrovu Tol Eressea.

Po připojení Západní marky ke Kraji se sem odstěhovalo mnoho hobitů, v čele s manželi Elanor Křepelkovou a Fastredem ze Zeleného Chlumku, kteří zde založili důležitý rod Hezounkové od Věží, který později přechovával nejdůležitější písemnost Kraje a možná i celé Středozemě, proslulou Červenou knihu.

Teď ještě pár slov ke třem nejvýznamnějším městečkům v Kraji.

Velká Kopanina- Velká Kopanina, ležící na Bílých vrších v Západní čtvrtce, je hlavní město celého Kraje. Starosta Velké Kopaniny byl tak často nazýván starostou Kraje a byl spolu s vladykou a pánem Rádovska jednou z hlavních autorit v zemi.

Velká Kopanina leží na hlavní dálkové trase, Východní cestě, a je tak důležitým obchodním centrem; jednou z významných tradičních událostí byl sváteční trh, konaný ve Velké Kopanině pravidelně každých sedm let (na kterém se volil starosta).

Ve městě se nachází několik významných institucí z toho mála, kolik jich hobiti potřebovali. Je tu velkolepá síň Radní nora, kterou používal starosta při spravování úředních záležitostí, hlavní poštovní úřad, a také dům pamětin, tedy muzeum (kam hobiti dávali všechny pamětiny, tedy věci, které nepotřebovali, které nechtěli vyhodit, ale které si ani nechtěl vzít nikdo jiný).

Bralsko - Rozkládá se v Západní čtvrtce kolem západní části Zelených kopečků na jih od Východní cesty. Jak název napovídá, patří mocnému a bohatému hobitímu klanu Bralů, kteří se po Starorádech stali vladyky Kraje.

Hlavním městečkem Bralska byl Bralův městec na Zelených kopečcích (který také patřil mezi nejstarší a nejvýznamnější obce celého Kraje). Tam se také nachází Velké pelouchy, historické sídlo rodu Bralů, ve kterém žije mnoho generací a mnoho větví široké rodiny pohromadě. Mezi další Vesnice Bralska patří Bílá studně nedaleko Bralova Městce a Bralova Vráž dál na západ. Velké pelouchy jsou pravděpodobně největší a nejokázalejší hobití sídliště vůbec. Tento podzemní labyrint byl vykopán do zvlněné stráně Zelených kopečků a pod nimi se prostírá Bralův Městec.

Na rozdíl od mnoha jiných významných hobitích rodin, které na konci Třetího věku už zdaleka nežily jen na svých tradičních rodových územích, Bralové byli známi svou soudržností a většina jich sídlila v Bralsku.

Hobitín - Hobitín je vesnice zhruba uprostřed Kraje, náležící do Západní čtvrtky. Leží po obou stranách říčky Vody, asi míli severozápadně od sousední vesnice Povodí. Oběma vesnicemi prochází Povodská cesta, která je spojuje s Velkou východní cestou na jihu. V Hobitíně se Povodské cesty také odděluje další cesta, která po mostě překonává Vodu a vede do vesničky Záhoří na severu.

Na severní straně nad vesnicí dominuje krajině výrazný Hobitínský kopec, místními zpravidla nazývaný prostě Kopec. V tomto kopci se nachází luxusní hobití nora zvaná Dno pytle, která byla sídlem rodiny Pytlíků; nejslavnějšími obyvateli byli Bilbo a Frodo. Na úpatí Kopce pod Dnem pytle leží Pytlová ulice se třemi norami. Kromě nor ale velkou část obydlí v Hobitíně tvoří také domy, zvláště v rovině podél Vody. Jednou z výrazných budov je Pískařův mlýn na severní straně Vody hned u mostu. O něco dále na sever, podél levé straně cesty stojí Stará sýpka. Vesnice má také svou vlastní poštu.

Hobitín byl těžce zasažen během vlády šéfa: Loto Pytlík ze Sáčkova se usadil v Dně pytle, které koupil od Froda, a také koupil Pískařův mlýn, který brzo zboural a na jeho místě postavil nový a větší. Nechal také zbourat Starou sýpku a na jejím místě postavit nevzhledné baráky, z Pytlové ulice udělal lom a okolí Dna pytle nechal zastavět kůlnami. Hobitín se stal místem silné posádky Darebáků a později se tu také usadil sám jejich vůdce Šarkan - Saruman. Když byli Darebáci poraženi v bitvě u Povodí, dorazili vzbouření hobiti do Hobitína, který se tak stal dějištěm poslední smutné události Války o Prsten, smrti Sarumana.

Po válce byly všechny škody postupně odstraněny. Ve Dně pytle se usadil Sam Křepelka a Hobitín se ze všech částí Kraje nejvíce těšil z výsledků jeho práce s využitím daru od Galadriel. A také právě v Hobitíně byl (na místě poraženého stromu na Oslavové louce) zasazen jedinýmallorn (strom, který rostl v Lorienu) mezi Mlžnými horami a mořem.

Hůrka

Ještě musíme zmínit druhé (a jediné) velké sídliště hobitů - Hůrku. (Statové u Anduiny pravděpodobně v té době už vymřeli a usídlili se jen ve starých Rohanským pověstech (což vysvětluje fakt, že Eomer znal hobity jako "mužíky z pohádek"). Takže Hůrka.

Hůrka byla velice ojedinělá tím, že v ní žili lidé a hobiti pohromadě. Vesnice byla postavená kolem obrovského kopce, přičemž lidé žili (dle důležitosti) kolem něj a hobiti uvnitř něho :-). Kolem osady byl hluboký příkop a kolem živý plot, v němž byly dvě brány, které hlídal vrátný. Nejdůležitější institucí v Hůce byl hostinec u Skákavého Poníka, kde se scházeli všichni poutníci těch krajů.

Hůrka a Kraj ale musí mít, ač na to nevypadají, neuvěřitelnou důležitost. Vemte si, že potomci Gondorských králů neměli po mnoho generací na práci nic jiného, než hlídat bezpečí Hůreckých a Krajanů (za cenu velkých ztrát). A hobiti a lidé o tom ani nevěděli…

Dle mého je Hůrka jedna z nejdůležitějších vesnic v celé Středozemi, o čemž svědčí i to, že několik nejvýznamnějších dohod a událostí se odehrávalo právě u Skákavého Poníka.

Otrok Prstenu - Elfí rada

Čtvrtá kapitola Otroka. Do hry vstoupí pár nových postav (prostě je mi Galadriel z elfů nejsympatičtější) a konečně se dá tušit první střet mezi Pipinem a Legolasem.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Jak jsem to ale po sobě četla zpátky, uvědomila jsem si, že jsem udělala jednu hroznou chybu. Zkusím ji tady trochu vysvětlit a obhájit.

Při psaní (loni v dubnu) jsem se snažila držet filmu. Kde to nebylo možné, knihy. Čas jsem tedy měřila dle knihy. Udělala jsem si tabulku jednotlivých postav s tím, jak dlouho jim jaká část jejich dobrodružství musí trvat, aby se ve správný den mohly sejít s jinou postavou. Jde prostě o to, že tady v tomto příběhu je asi pět dějových liniích, které s emezi sebou neustále proplétají a spojují. A bylo by hloupé, kdyby např. se Gandalf setkal s Aragornem po třech dnech, zatímco u Aragorna by těch dnů uplynulo osm, jestli mi rozumíte. No a vznikla chyba. Útok na Rohan a válečná výprava elfů jde hrozně rychle (během 24 hodin). Problém je, že už to nemůžu změnit a opravit, protože jakmile to udělám, rozhodí se mi čas ve všech ostatních dějových linií. A nemůžu prostě jen tak hodin někam týden. Znovu se omlouvám, ano, o téhle chybě vím. Ale prostě už s tím nemůžu nic dělat. Neřvěte na mne prosím moc.

Předchozí kapitola

Kapitola čtvrtá - Elfí rada

"Mám žízeň!" řekl Smíšek další den a vysíleně si sedl na jeden kámen.

Pipin zaškubal za provaz.

"Pipe prosím! Od rána jsem nic nepil," začal škemrat Smíšek.

Pipin si povzdychl a přešel k němu. Z batohu mu vyndal vak s vodou a podal mu ho. Smíšek se na něj vděčně usmál, nešikovně ho otevřel a zhluboka se napil. Jejich cesta pro něj byla na hranici naprostého utrpení. Pipin se k němu nechoval špatně, ale byl chladný, vzdálený a podezřívavý. Včera šli docela dlouho a dneska také. Smíšek nevěděl, kam má Pipin namířeno a zdálo se, že to neví ani on sám. Jediné co věděl, bylo, že nesmí do Mordoru. Včera zamířili na opačnou stranu, zpátky, aby se Sauronově zemi vyhnuli. Prsten měl ale svou vlastní vůli a pomalu jejich kroky stáčel zase zpátky, k temné mase Mordoru. Ve výsledku vlastně jen zprava obcházeli pohoří a Smíšek, jelikož na rozdíl od Pipina měl orientační smysl a věděl, kde jsou, tušil, že se nakonec přes Vlhkou plán Nindalf a severní Ithilien stočí k hraničním pohořím Mordoru. Několikrát se to už snažil Pipinovi říct, ale ten ho pokaždé jenom popohnal k rychlejší chůzi a odmítal se s ním bavit.

Pipin stál nad Smíškem a pohrával si s Prstenem, zavěšeným na řetízku kolem jeho krku. Smíšek dopil a podal mu poloprázdný vak.

Pipin si ho vzal, ale neuklidil ho a s obavou sledoval Smíškovu obvázanou hlavu.

"Krvácí ti to ještě?" zeptal se.

Smíšek zavrtěl hlavou.

"Tak počkej, umyju ti to," povzdychl si Pipin, stáhl mu kapesník z čela, navlhčil ho a začal jím Smíškovu jizvu umývat.

Smíšek slastně přivřel oči. Byla to vlastně první pozornost, kterou byl k němu Pipin ochoten udělat. Na noc ho pevně přivázal ke stromu a ráno ho hnal k pochodu dřív, než se Smíšek mohl probrat a nasnídat. Ale jeho rána evidentně dělala Pipinovi starosti. Zřejmě opravdu litoval, že ho musel zranit. Pipin se na něj smutně usmál a na okamžik se v jeho očích objevil stín toho starého Pipina, než jeho úsměv ztvrdl a do očí se mu zase vrátila nepřítomná, chladná a krutá světýlka. Znovu kapesníkem zavázal Smíškovu hlavu, uklidil vodu a vykročil na cestu. Provaz se napjal a Smíšek musel jít za ním.

Aragorn se s lítostí zadíval na zlaté střechy Edorasu, ale dbal Eomerovy rady a pokračoval po úzké skalní pěšince dál. Rád by navštívil Edoras, bájnou zlatou síň Rohanu, ale věděl, že to nejde. Původně se chtěl v Edorasu zastavit, aby varoval krále a doplnil zásoby jídla a vody. Ted ale museli pokračovat dál a doufat, že pomoc přijde Rohanu včas.

Boromir si prohlédl skalní průrvu před nimi, vůbec se mu nelíbila. Kůň, na kterém jel, s sebou zaškubal, vzepjal se, mohutně zařehtal a začal házet hlavou ze strany na stranu.

"Šššš, no tak, uklidni se, to nic není," uklidňoval ho Boromir.

Ale v duchu věděl, že to NĚCO je. A to něco se mu vůbec nelíbilo. Ani trochu ne. Nelíbila se mu představa, že bude mluvit s mrtvými. Ale byla to jediná možnost, jak mohl zachránit své milované město. Pobídli s Aragornem koně a vjeli do úzké, tmavé a strašidelné průrvy. Cesta se za nimi zavřela a oni se ztratili v chuchvalcích mrtvolné mlhy.

Na půli cesty museli sesednout a pokračovat pěšky. Koně odmítali udělat i jediný další krok a museli je táhnout za sebou. Aragorn přimhouřil oči a před sebou uviděl skalní stěnu, konec tohohle strašlivého místa. Jako hladová ústa v ní zely temné dveře, se znakovým nápisem na obrubni.

"Cesta je zavřena. Zbudovali ji ti, kdo jsou mrtví. A mrtví ji střeží. Cesta je zavřena." Přeložil Aragorn nahlas. V tu chvíli je z vnitřku dveří ovanul mrazivý závan smrdutého větru. Koně se splašili, vytrhli jim otěže z rukou a odklusali pryč.

"Trebo!" vykřikl Boromir za svým koněm.

Ale bylo pozdě. Koně byli nenávratně pryč.

S hrůzou se podíval na temný otvor. Vůbec se mu dovnitř nechtělo. Dostal strach.

"Já se smrti nebojím!" prohlásil Aragorn a vykročil dovnitř.

Během několika vteřin Boromirovi zmizel z očí.

Boromir neklidně přešlápl. Jít tam, nebo tam nejít? Pak si vzpomněl na svého otce a mladšího bratra, kteří na něj čekají jako na spásu. A vzpomněl si i na Froda. Musí nějak odčinit svou chybu. Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.

"Vítám tě, Mithrandire!" Řekla Galadriel. "Zpráva o tvé smrti nás velice zarmoutila. Ale o tom můžeme mluvit později. Řekni mi, proč jsi přijel?" Paní lesa stála před svým trůnem, vysoká a krásná a jemně se usmívala. Celeborn tam nebyl. Gandalf věděl, že odjel na sever lesa přivítat Elrondovu družinu.

Gandalf se Galadriel podíval do očí a mlčky ji vyzíval, aby si přečetla jeho myšlenky. Poselství, které jí nesl, bylo moc závažné na to, aby se ho odvážil vyslovit nahlas.

Galadriel se na něj pár minut dívala. Gandalf cítil, jak mu projíždí myslí a jemně se probírá jeho vzpomínkami. Úmyslně jí ale zatím zatajil svou obavu o Prsten a nic z toho, co mu vyprávěl Aragorn jí neřekl. Když skončila, vypadala, jako by náhle zestárla o několik let. Bylo jasné, že jí to způsobilo starosti.

"Válka přijde na Rohan brzy." Slyšel v hlavě její hlas.

"A pokud Aragorn neuspěje, bude to konec," odpovídal Gandalf myšlenkami.

"Ale i kdyby uspěl, nepřijde jeho pomoc včas. Podle mých zvědů hodlá Saruman zaútočit brzy."

"Kde je Aragorn?"

"Právě vstupuje do Stezky mrtvých"

"Nepřijde včas."

"Ano, nepřijde. Než dorazí, bude po všem."

"Vyjeďte do bitvy!"

"Elfové odplouvají za moře. Nevěří vítězství. Nepomohou. A síla Lorienu nestačí."

"Ale Elrond by mohl pomoct."

"Ano, ten by mohl."

"Proč tedy nepomůže?"

"Ztratil víru."

"Musím si s ním promluvit!"

"Dobrá. Právě dorazil. Začne poslední setkání Bílé rady. Zde, v Lorienu se rozhodne o osudu světa."

"Zdravím tě Gandalfe!" řekl Elrond a maličko se uklonil.

Po jeho boku stál Celeborn, pán Lorienu.

"Gandalf nám přinesl důležitou zprávu." Zašeptala Galadriel. Oba elfové na ní pohlédli. Galadriel široce rozevřela oči, když jim myšlenkami sdělovala, co se od Gandalfa dozvěděla.

"Ano," sklonil hlavu Elrond.

"Co po nás tedy chceš, Gandalfe?" zeptal se Celeborn a postavil se po bok své manželky.

"Chci, abyste vytáhli do války. Bojujte po boku lidí. Bojujte za Středozem!"

Gandalf věděl, že jeho proslov byl pro elfy velice urážlivý. Normálně by se nejdřív hodinu zdravili a vyměňovali si zdvořilosti a samotné jednání by trvalo i s přestávkami na poslech hudby dva dny. Ale on potřeboval rychlost. Naděje byla v rychlosti. Koutkem oka zachytil Galadrielin úsměv. Věděl, že našel svého prvního spojence.

Elrond stáhl rty do úzké čárky. "Lidé jsou slabí a věk elfů minul."

"Lidé nejsou tak slabí. Jen potřebují čas a pomoc. Aragorn vyjel do Stezky mrtvých." Gandalfův pohled se při zmínce o Aragornovi srazil s Elrondovým. Spor byl jasný. Arwen.

"Nestihne ale přijet včas. A pokud Saruman porazí Rohan, Gondor bude sevřen do kleští. Bude stát sám proti nepříteli z obou stran, a pokud padne Gondor, temnota porazí svého posledního nepřítele."

"Ale Gandalfe, nemůžeme vyjet do bitvy. Je nás moc málo."

"Není. Dejte zprávu elfům, kteří zůstali v Roklince. Doženou nás. Pokud se Lorienští, Imladrisští a Mořští elfové spojí, bude nás dost na to, abychom nepřítele zdrželi."

Elrond ještě jednou pohlédl na Galadriel. Chvíle váhání byla k umučení dlouhá.

"Elfové z Roklinky vytáhnou do bitvy. Do bitvy po boku lidí. Splní dávné smlouvy." Řekl nakonec.

Gandalf si oddechl.

"Vyrážíme dnes o půlnoci!" Řekla Galadriel a počkala, až elfové odejdou.

"Vím, že jsi přede mnou něco utajil, Gandalfe. O co jde?" zeptala se poté.

Legolas citlivýma, elfskýma ušima zachytil jakýsi zvuk. Už se za hobity hnali dva dny. Včera došli k horám Emyn Muilu. Zdrželi se, když hledali, jestli hobiti šli přes hory, nebo ne. Až pak Gimli objevil ohniště na jih od hor a bylo jasné, že se je hobiti z nějakého záhadného důvodu rozhodli obejít.

"Něco slyším!" sykl Legolas a Gimli se zastavil.

"Kousek před námi. Někdo tam jde," dodal Legolas po chvíli.

Začali se plížit vpřed.

"Jsou to hobiti?" zeptal se Gimli.

Legolas pokrčil rameny a přikrčil se. Popoběhli ještě několik metrů. Legolas Gimliho zvednutou rukou zarazil a ukázal před sebe. Pak ukázal na prstech pětku. Bylo to jasné. Ten někdo byl padesát metrů od nich. Plížili se dál se zvýšenou opatrností. Gimli ukázal doleva a Legolas přikývl. Začali se k nim plížit zleva. Byl tam totiž menší kopeček, ze kterého mohli vleže kohokoliv, kdo šel pod nimi, kontrolovat, ale ten je spatřit nemohl. Legolas si klekl a opatrně nahlédl za vyvýšeninu. Byli to hobiti. Vzápětí si ale uvědomil, že je něco špatně. Pipin šel první a Smíšek klopýtal za ním, ruce měl svázané a Pipin držel volný konec provazu, poškubával s ním a nutil ho k rychlejší chůzi. Smíšek měl ovázanou hlavu a Legolas velice zřetelně viděl rudé zaschlé skvrny na látce. Legolas pohlédl na Gimliho a viděl zhrozený výraz na trpaslíkově obličeji. Všechno mu bylo jasné. Pipin byl ovládnutý Prstenem. Zranil Smíška, Prsten mu sebral a teď ho vede s sebou jako otroka.

Musí Smíškovi pomoct!

Gimli kývl a sevřel svou sekeru. Legolas neslyšně sundal luk, založil šíp, pečlivě zamířil a vystřelil.

Následující kapitola

Obrázky související s hobity

Již dlouhatánskou dobu jsem sem nepřidala své obrázky, omlouvám se. Ale nebyl moc čas, a poté jsem jen tak čmárala různé věci, které se teď sem bojím přidat. Ale teď vám přináším něco, co vám to snad vynahradí.

---

Napřed dvě malé ukázky něčeho koukatelnějšího než ty čmáranice. Bílý strom Gondoru. Ale za tu dobu se mi trochu rozmazal a i po generální opravě vypadá dost degenerovaně... Asi ho někdy udělám znovu.

A pokus o Bilbův meč- žihadlo. Tady se mi to prozměnu po oskenování vypařilo z počítače. Takže bohužel je to jen fotka.

A teď...

Nadešel čas na náš velkolepý projekt. Kompletní zpracování dějin a prostě obecně všeho, co se hobitů týče. Pracovaly jsme na tom asi čtvrt roku a dalo nám to pořádně zabrat.

Většinu dělala Irith, občas s Aredhelinou pomocí.

I: Takže, dělala jsem to jako takový "hobití Silmarillion". Tedy jsem se pokusila kompletně zpracovat všechno, všechno o hobitech. A chtěla bych, aby se tato práce stala výchozím "učivem" pro všechny další hobitomaniaky :-). Zdrojů bylo hrozně moc, především Tolkienovy knihy a pak všemocný Agrenost. A pak samořejmě také dokonalá elfka Aredhel, která mi obětavě našla vše, co já najít nedokázala.

Celý projekt je ale dost dlouhý, takže jsem to rozdělila do několika tématických oblastí, každou do jednoho samostatného článku. Pokud byste kdykolv měli dojem, že něco chybí, na něco jsem zapomněla, nebo byste zkrátka měli nějaký dotaz, komentáře jsou jen Vaše.

Takže teď už k jednotlivým částem. Nejdříve, abychom se vůbec mohly o hobitech bavit, potřebujeme vědět, kde žijí. Pro to slouží článek O uspořádání Kraje, jehož hlavní náplní je ale Pollyina skvělá mapa.

Druhý z článků se zaměří na to, jak hobiti žili, tedy na Správu Kraje. Třetí se bude zabývat takovou směskou. Měna, kalendář apod... Čtvrtý se podívá na hobity z hlediska jejich historie a rozdělení. Pátý na jejich předky a velké činy, jehož částí budou i zajímavosti, které jsem vatahala z rodokmenů a samozřejmě i námi sestavený rodokmen. A poslední, šestý, jedním odvážným experimentem a i úvahou na téma "Hobiti a Prsteny."

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení!

Tak, toto je úžasná upoutávka od Irith. Díky tomuto jejímu projektu jsem měla opravdu přes dva měsíce napilno.

Tady je překreslený plán Dna Pytle. Protože existuje obrázek jen s anglickými popisky.

A tady můj vrchol tvorby. Mapa Kraje. Překreslovaná ze stejného důvodu. Dělala jsem na tom opravdu dlouho a z těch stromečků jsem se málem zbláznila. A taky jsem zjistila, že nemám ráda Rádovsko (ač tam bydlím). Co nejmenší území a hobit tam má narvat nejvíc všemožných popisků...

Snad to je dost čitelné, ale to hobití písmo jsem tam prostě musela dát už z principu :) Mimochodem, Kořene, znovu Ti moc děkuji za náš úžasný design, krásně se z něj to písmo opisuje, takže jsem ho nemusela hledat po celém googlu.

Otrok Prstenu - Prsten Moci

Třetí kapitola a příběh se pomaličku začíná rozjíždět. Pipin je rozervaný mezi touhou po Prstenu a láskou ke Smíškovi a je otázka, čeho všeho je schopen. Smíšek naproti tomu chce jen jedno - zpátky svého malého bratrance. Aragron a Boromir se setkají s Eomerem a pošlou ho zpátky varovat Edoras. Sam s Frodem jsou stále ve skřetím zajetí a vypadá to s nimi bledě. Zato Gandalf ujíždí do Lorienu a v mysli mu roste stín a hrozba...

(Autorem obrázku je Jermiáš)

---

Včera mi Jeremiáš poslal úžasný dárek, kterým mi naprosto vyrazil dech, takže jsem byla schopná naťukat jen nesmysluplnou a nadšenou odpoveď a jít se kochat. Tento úžasný elf (a važ si toho, jsi první elf, o kterém jsem ochotná něco takového říct) pro nás udělal fantastické grafiky právě k této povídce. Jednu dáme jako rozcestník a druhou budu dávat pod název každé kapitoly. Tady je obě představuji v celé své kráse.

Předchozí kapitola

Kapitola třetí - Prsten Moci

Pipin ze sebe vyděšeně Smíška odvalil a vyškrábal se na nohy. Smíškovi stékal po čele pramínek krve. Pipin zoufale o pár kroků ucouvl a nevěřícně zíral na zkrvavený kámen. Odhodil ho co nejdál a podíval se na svou ruku, měl ji trochu ušpiněnou od Smíškovy krve. Vyjekl a okamžitě si jí začal zoufale utírat do svého pláště. Uklidnil se až, když ji měl úplně čistou. Sklonil se vyděšeně k Smíškovi, převrátil ho na záda a přitiskl mu ruku na prsa. Úlevou dlouze vydechl, když ucítil, jak se mu hrudník pravidelně zvedá. Konečně si uvědomil, proč to vlastně udělal a zajel mu rukou do kapsy. Nahmátl zlatý řetízek a pomalu Prsten vytáhl. Konečně! Konečně ho držel v ruce. Po tak dlouhé době! Usmál se a pohladil Prstýnek. Měl ho u sebe. Získal ho. Ted je jenom jeho, jeho miláček. Pomalu si řetízek přetáhl přes hlavu a Prsten si zastrčil za košili. Ta váha mu okamžitě dodala tak příjemný pocit, že na chvíli zakusil touhu si Prsten navléct. Ale přece jenom ještě nebyl tak ovládnutý, aby tohle našeptávání nedokázal potlačit. Věděl, co by se stalo. Ze snění ho vytrhlo slabé zasténání. Smíšek se začínal probouzet. Pipin se zvedl v pokušení utéct pryč. Ale okamžitě si uvědomil, že to by byla chyba. Smíšek se za chvílí vzbudí a v tu dobu on, Pipin, rozhodně nebude tak daleko, aby ho Smíšek nemohl dohonit a o Prsten ho připravit. Poznal, že je mnohem slabší než Smíšek a ten mu navíc podruhé na lest neskočí. Musí Smíškovi znemožnit, aby ho pronásledoval. Rozeběhl se k jednomu batohu. Ve skutečnosti to byl Samův batoh, protože si při jejich útěku spletl svůj a Samův batoh. To se mu ale teď se mu hodilo. Věděl, že Sam má ve svém batohu, kromě jiných povětšinou zbytečných věcí jako pánve a soli, i pevné elfské lano. Spěšně ho vytáhl a navlékl přes jedno rameno. Vrátil se zpátky ke Smíškovi, který se slabě chvěl a sténal. Zvedl ho v podpaží a začal ho táhnout k borovici, u které předtím seděl. K jeho velké úlevě byl Smíšek docela lehký a hlavně se vůbec nevzpíral. Opřel ho o kmen stromu, sundal si lano a začal ho pevně svazovat. Nejdřív mu svázal zápěstí k sobě za borovicí, několikrát mu provaz omotal těsně kolem pasu a konečně mu i pevně svázal kotníky. Zkusmo za lano zatahal a spokojený s výsledkem ustoupil. Teď Smíšek rozhodně nemohl utéct. Ještě se k němu vrátil, vytáhl z kapsy svůj kapesník a obvázal mu s ním čelo, aby rána tolik nekrvácela. Otočil se, Smíškův batoh položil pár kroků od borovice, svůj si navlékl na záda a chystal se vykročit pryč.

"Pipe?" zeptal se Smíšek slabě a zhrouceně visel ve svých poutech.

Pomalu se mu začínala vracet síla a zároveň vzpomínky na uplynulých několik minut. Pipin ho omráčil. Jeho malý bratranec ho omráčil, protože ho ovládl Prsten, a teď jeho, Smíška, chce tady nechat svázaného a utéct pryč.

Pipin se zastavil. Sklopil oči a zoufale dlouho váhal. Pak se pomalu otočil a podíval se na Smíška.

"Co jsi to udělal?" zeptal se ho Smíšek zhrozeně.

"Promiň. Já…musím…Prsten…prostě… Promiň," zakoktal Pipin a znovu se obrátil, aby vykročil pryč.

"Ne, Pipe ne! Přece mě tady takhle nenecháš?!" zoufale vykřikl Smíšek a trhl provazem. Vzápětí sykl, když se mu lano zarylo do břicha. Neměl šanci osvobodit se sám. Nikdy.

"Omlouvám se Smíšku. Ty bys mně pronásledoval a chtěl mi vzít můj Prstýnek. Musím to udělat," trhl rameny Pipin, ale zůstal stát na místě a mlčky na Smíška zíral.

"Nemůžeš mě tady nechat. Prosím," pokračoval Smíšek a oči se mu začaly zalévat slzami.

Pipin zrychleně dýchal. Vypadalo to, že se rozmýšlí. Zajel si rukou ke krku a nahmátl Prsten. Krátce zamrkal, odvrátil se od Smíška a rázně udělal několik kroků pryč.

"Když mne tady necháš, zemřu," zašeptal Smíšek.

Pipin se zarazil. Uvědomil si, že má Smíšek pravdu. Byl zraněný a navíc se nemohl hýbat. Dřív nebo později by zemřel žízní. Udělal několik váhavých kroků směrem k němu.

Nedělej to. Lže ti. Jakmile ho pustíš, vezme ti mě. Nevěř mu. Nech ho tady. Už ti nebude moct ublížit. Tak, udělej to. Prostě běž pryč a nech ho být. Když ho pustíš, bude vše, čeho jsi dosáhl, ztraceno…Našeptával mu Prsten.

Pipin trhl hlavou.

"Pipe, prosím," řekl Smíšek. Věděl, že je Pipin jen krůček od toho, aby ho prostě nechal umřít a podlehl našeptávání Prstenu.

Pipin se zachvěl a váhavě k němu přešel.

"Prosím, prosím, prosím…," šeptal Smíšek a snažil se zachytit Pipinův pohled.

Jeho bratranec se mu však pečlivě vyhnul.

"Tak dobrá," řekl rychle. "Stůj klidně a nehýbej se, nebo tě budu muset zabít."

Smíšek povolně sklonil hlavu, bez hnutí stál, a nechal Pipina, aby ho uvolnil. Hlava mu třeštila a kolena se mu podlamovala. Ve skutečnosti neměl ani pomyšlení na to, že by utekl nebo se pokusil Pipinovi vzít Prsten. Na to byl moc vyřízený. Jen tiše stál a v duchu se modlil, aby neomdlel. Pipin mu začal obratně rozvazovat pouta. Konečně provaz spadl na zem a Smíšek byl volný. Pipin se napůl přikrčil, očekávaje, že se na něj Smíšek vrhne. Ale Smíšek se na něj jen zvědavě ohlédl a dál trpělivě stál na místě. Pipin tedy vytáhl meč (Smíškův schoval k sobě do batohu) a zadíval se mu přímo do očí.

"Vezmi si batoh. Ale žádné hlouposti!" řekl tiše Pipin a pevněji sevřel meč.

Smíšek se pomalu sehnul a navlékl si batoh na ramena. Poté se s pozvednutým obočím podíval na Pipina, který držel konec provazu a přivřenýma očima Smíška kontroloval.

"Dobrá. Já…omlouvám se, ale musím ti svázat ruce. Vím, že by ses mi pokusil Prstýnek vzít a to já nedovolím. Vezmu tě s sebou, ale musíš si teď nechat svázat ruce," řekl maličko omluvně.

Smíšek prostě jen apaticky natáhl ruce před sebe a nechal Pipina, aby mu je svázal. Volný konec provazu přitom držel jeho bratranec v ruce.

"Tak jdeme," prohlásil Pipin a vykročil doprava, pryč od hor Emyn-Muilu. Smíšek ho se svěšenou hlavou klopýtavě následoval a svázanýma rukama si upevňoval kapesník, který se barvil rudě.

Sam nevěděl, jak dlouho je skřeti nesli, všechno se mu slévalo v jedno. Odporný puch stovky skřetích těl, vyprahlá pláň Rohanu, rytmické dupání skřetů, nesnesitelné vedro a pan Frodo, který se konečně probudil. Ne, že by mu to ale nějak pomohlo. Skřeti je drželi daleko od sebe a Sam s ním nestihl prohodit ani pár slov. Jenom, když si skřeti dávali přestávku, viděl, jak Frodovi největší a nejodpornější skřet s krutým úšklebkem znovu bolestivě obvazuje nohu.

Aragorn s Boromirem jeli už celý den. V dálce viděli hory Šedé brázdy. Najednou Aragorn něco zaslechl a stočil koně. Plání se k nim hnalo tisícihlavé vojsko jezdců na koních v stříbrných helmicích. Nebylo pochyb, byli to Rohirové, páni koní. Za chvíli byli jezdci u nich, obklíčili je a namířili na ně svá kopí. Pak před ně předjel jeden jezdec, s chocholem z koňských žíní na hlavě a podezřívavě si je prohlédl.

"Co tady děláte?"

"Já jsem Aragorn, syn Arathornův, Isildurův dědic. A tohle je Boromir, syn Denethora, správce Minas Tirith," ujal se představování Chodec a varovně kývl na Boromira, který už měl napůl vytažený meč.

"Vyšli jsme z Roklinky za důležitým posláním. U Raurských vodopádů jsme se rozdělili. My jsme se vydali pronásledovat skřety, kteří unesli dva naše přátele. Ale včera jsme potkali Gandalfa, Mithrandira, který nám nařídil, abychom cestovali do Šedé brázdy a ke stezkám mrtvých. Na Rohan se žene strašlivá pohroma, Doufáme, že jí můžeme zabránit," řekl a vyprávěl jezdci o Gandalfově varování.

Muž pomalu kývl. "Znám Gandalfa. Dobrá, jeďte tedy, ale dejte si pozor, ať se neoctnete moc blízko Edorasu. Theoden, můj strýc, je zmatený zlým našeptáváním Grímy Červivce a dal by vás zabít. Kéž vás provází světlo."

Kývl na své vojáky a nechal Aragorna s Boromirem odjet. Dlouho se za nimi díval, ale pak se obrátil na své muže.

"Vracíme se do Edorasu. Jestli sem táhnou skřeti, musíme se vrátit a hájit svou zem. Vyženeme Červivce i s jeho radami!"

Vojsko se obrátilo a ujíždělo zpět. Za chvíli se do posledního jezdce ztratili v houstnoucí tmě.

Gandalf ujížděl do Lorienu. Stínovlas byl rychlý, rychlejší než kterýkoliv jiný kůň, který kdy žil, ale jemu to stejně nestačilo. Potřeboval být v Lorienu rychle. Paní Galadriel tam pozvala i Elronda a Círdana na tajnou poradu. Zpráva, že Saruman zradil, byla totiž velmi vážná a vyžadovala rozum celé Bílé rady. Gandalf tam měl být také. Ale potřeboval přijet trochu dřív. Potřeboval Galadriel poprosit, jestli by se nemohla podívat do svého zrcadla a říct, kde je Prsten teď a kdo ho má. Vystrašilo ho, když zjistil, že Prsten má někdo jiný než Frodo. Smíškovi sice věřil, ale věděl, co dokáže s lidmi udělat Prsten. A navíc, Smíšek mu takové starosti nedělal, víc ho znervozňoval Pipin. Celou cestu měl matný pocit, že po Prstenu pošilhává. Byl přesvědčený, že se strachuje zbytečně a že Pipin šel se Smíškem prostě proto, že ho o to Smíšek požádal, ale přece jen. Potřeboval mít jistotu.

Následující kapitola

Další várka našich PP postřehů

Rozhodly jsme se (spíš, já jsem rozhodla), že bychom mohly na blog dát zase nějaké svoje postřehy. Jsou to fotky věcí, které jsme běžně potkávaly v ulicích. A na závěr přidáváme ještě ukázku našeho originálního zpracování domácího úkolu.

---

Jako první je tu sada plakátů.

(Vidíte to v dolní řadě uprostřed? Koza šrouborohá je všudypřítomná!!!)

(Tuhle kapelu teda vážně neznám, ale ten název zní přesvědčivě. To přece musel zakládat hobit,

kdo jiný by to pojmenoval po pintách a dýmkách?)

Toto nám visí ve škole. Na první pohled to s PP nemá nic společného, ale na ten druhý (třetí a nebo čtvrtý…). "Nejlepší filmy uplynulé sezóny"- tak to je přeci jasné, jestli tam budou promítat něco jiného, než Hobita, tak nemají vkus. A zadívejte se taky na nápis Hobby centrum. To je přece maskování slova hobit!

Po cestě Prahou jsme objevily několik velmi překvapujících zjištění. Ve Valdštejnské zahradě mají zajímavé sochy. A dokonce až na pražském Orloji se projevuje vtíravost elfské populace!

(Takovéhle zobrazení Kozka… To přece nemůže být náhoda!

(Ano, to co má na zádech je doopravdy koza))

(Povězte, věděli jste to? Taková památka a oni tam narvou kozu…)

Dále jsme čirou náhodou narazily na dvě překrásné mapy.

(Tak toto je skvost, který vytvořil nějaký náš spolustudent (jestli zde svoje dílo objevil a vadí mu, že se díky nám stal slavným, možná tuto fotku stáhneme. Možná…) Pozorně se podívejte na tu zemi uprostřed, ve středu. Je tam! A dokonce i se zmenšenou A´tuin! No, to je prostě dokonalé.)

(Kdesi ve skautské klubovně v Náchodě měli kdysi skvělou etapovku (celotáborovou hru). A na památku si na zeď pověsili toto. Věřte nebo ne, ale poté, co jsem to objevila, se mi v té klubovně bydlelo o mnoho lépe. Měla jsem co zkoumat :))

U někoho jsem viděla tuto překrásnou placku. Měla se vztahovat k bratrům Lví srdce. Ale my jsme objevily její pravý význam!

(Také v nápisu vidíte zašifrované "Nildanya" a v postavičkách Pipa a Smíška? Jen ty boty trochu kazí dojem…)

A nyní již v úvodu zmiňované domácí úkoly. Měly jsme do rohirštiny napsat pozvánku na nějakou akci. A já s Irith (Delfi se rohirsky neučí) jsme vytvořily takovéto skvosty. Pozvánku na Samovu svatbu a Den hobitů. Můžete hádat, co je čí ;)

A nakonec několik hobitích výtvorů...

Tohle, milí hobitci, je Irithiin narozeninový dort. Rosana je zkrátka úžasná!

Pamatujete si ještě na medové koláčky, na Den všeho hobitstva? Tak ty se Irith rozhodla napéct znovu. Načež je Rosana dala na trh u Falkovy školy pod názvem "Hobití medové koláčky dle Peregrina Brala". Vyprodaly se jako úplně první...

I: Budu se stěhovat a mimojiné jsme dostaly se sestrou od táty za úkol namořit si dveře do našeho nového pokoje. Sestra tam udělala žirafu a já... hobitín! Malovala jsem to úplně sama!!!

Když jsem poslala fotky Polly, říkala, že je to hezké a že to můj táta namaloval hezky. Ošklivý zlý hobit. Načež jsem to ve škole ukazovala Delfi. Její první slova byla "A tu žirafu dělala také Polly?". Nikdo mi nevěří... nikdo neocení mé malířské schopnosti. Fňuk! Oškliví bratranci!! :-)

To je zatím bohužel všechno. Až najdeme něco dalšího, určitě se o to s vámi co nejdříve podělíme :)

Otrok Prstenu - Nečekaná setkání

Druhá kapitola mé povídky. Zlo a nebezpečí se stupňuje a nikdo si už nemůže být ničím jist...

A o co tady vlastně jde? Pipin se odhodlá k dost razantnímu kroku, Aragorna dohoní záhadný muž v plášti, Sam s Frodem jsou ve skřetím zajetí a Gimli s Legolasem jsou každým krokem blíže Mordoru i prvně jmenovaným hobitům...

PS: Ano Kořene, je to zveřejněné až dnes. Ber to jako pomstu za Pověry (respektive tvoje (ne)zveřejnování Pověr)...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola druhá - Nečekaná setkání

Pipin se neklidně převracel a snažil se usnout. Hobiti leželi vedle sebe na zemi. Byli na cestě k Černé bráně. Dohodli se, že se tamtudy pokusí proniknout do Mordoru a Prsten zničit. Jestliže z celého Společenstva zbyli jen oni dva, jak se zdálo pravděpodobné, je jejich povinností pokusit se Prsten zničit.

Pipin s sebou zavrtěl a pozoroval Smíškova záda. Smíšek klidně oddechoval a evidentně hluboce spal. Pipin pomalu napřáhl ruku a začal jí šátrat směrem ke Smíškově kapse s Prstenem. Silou vůle ji ale zase stáhl zpátky. Prsten ho lákal ještě víc než obvykle. Předtím, před Raurskýmy vodopády, se neodvážil nic udělat. Věděl, že Sam by ho zabil a stejně, proti ostatním osmi Společníkům neměl šanci. Zato teď byl tady se Smíškem sám. Byl přibližně stejně silný jako Smíšek a mohl mu tak Prsten vzít a uprchnout s ním. Zvlášť, když Smíšek spal. Ale něco mu v tom pořád bránilo. Možná to bylo právě tím, že byl jeho bratranec tak zranitelný a Pipin se ho tedy neodvažoval okrást. Pipin se obrátil na druhý bok a pomalu se propadal ke spánku. Zdálo se mu o Prstenu Moci.

"Pipe, vstávej, je ráno!" zatřásl s ním Smíšek. "Musíme jít dál!"

Pipin se probudil. Smíšek měl pravdu. Ranní rozbřesk se rozléval krajinou a osvětloval hory Emyn Muilu sotva pár kilometrů před nimi. Pipin si ani neuvědomil, že včera ušli tak hodně. Ale přece jenom šli až dlouho do noci, dokud nebyla taková tma, že neviděli ani deset centimetrů před sebe.

Smíšek Pipinovi podal kousek lembasu a Pipin ho hladově snědl. Ale na nohy se zatím zvednout odmítal.

"Tak pojď. Čím dřív vyjdeme, tím dřív bude oběd," ušklíbl se Smíšek a hlasitě se rozesmál nad Pipinovým radostným výrazem. Sbalili přikrývky do batohů a vyrazili na cestu.

Pipin klopýtal za Smíškem, hlavu měl skloněnou a snažil se uklidnit. Pořád si v mysli opakoval to samé: Nemůžu mu Prsten vzít. Je to můj bratranec a nejlepší kamarád. Nemůžu mu ho vzít. Neodpustil by mi to. Nemůžu mu ho vzít. Ale…

Vždycky tam bylo nějaké ale. Pipin si přestal cokoliv namlouvat. Prsten ho ovládl. Je jen otázka času, kdy se přestane ovládat on a vezme si ho.

Smíšek seděl na malém balvanu a zamyšleně jedl. Pipin seděl kousek od něj, opřený o kmen statné borovice a zíral do prázdna. Rty se mu přitom bezhlase pohybovaly.

Smíšek dojedl a sáhl do kapsy u vesty, aby vytáhl Prsten. Vlastně na něj tak trochu zapomněl, jak se soustředil na cestu a na chmurné myšlenky, co se asi stalo s ostatními členy Společenstva. Cestou o tom s Pipinem debatovali. Froda se Samem unesli skřeti, to bylo jisté. A co ostatní? I když se na tom s Pipinem nedovedli shodnout, Smíšek si byl jistý, že všichni zemřeli. Stáli proti obrovské přesile. Všichni byli mrtví, nebo pryč. Zůstali jen oni dva. On a Pipin. A pak ta odporná malá věc, která to celé zapříčinila. Smíšek vytáhl Prsten a prohlížel si ho v záři poledních paprsků. Vždy si říkal, jak může něco tak malého mít tak strašlivou moc. Zkusmo do něj cvrnkl. Zamračil se a zastrčil si ho zpátky do kapsy. Pak si uvědomil, že kousek od něj stojí Pipin a na tváři má zvláštní, zasněný úsměv.

Pipin se přestal ovládat. Doteď to ještě šlo, ale když Smíšek Prsten vytáhl a začal si s ním hrát, jeho sebeovládání bylo to tam. Jeho mysl ovládla jen jediná myšlenka: Prsten! Jeho miláček! Musí ho mít. Chce ho! Musí ho mít ted!

"Děje se něco, Pipe?" zeptal se Smíšek znepokojeně a vstal.

Pipin se roztřásl. "Dej mi ho," zašeptal.

"Cože?" zeptal se Smíšek. Vůbec Pipinovi nerozuměl.

"Dej mi ho! Je můj! Dej mi ho!" Zopakoval znovu Pipin a každou slabikou nabýval jeho hlas na síle. Na konci téměř křičel.

Smíškova ruka okamžitě vystřelila ke kapse. Začal pozpátku ustupovat a vrtěl hlavou. Ne, to nemohla být pravda! Prsten nemohl ovládnout Pipina! To nebylo možné. Pak si ale uvědomil, že je to pravda. Vzpomněl si na Pipinovy toužebné pohledy, které vrhal po Frodovi, když si myslel, že se nikdo nedívá a vzpomněl si i na Větrov, kdy Pipin Prsten dokonce držel v ruce. Najednou mu došlo, proč se Pipin vlastně vydal spolu s ním a ostatními na cestu. Šel proto, že doufal, že se dostane k Prstenu.

"Ne, Pipe." Zavrtěl hlavou.

"Dej mi ho!" zaječel Pipin a skočil po něm.

Oba hobiti se svalili na zem. Smíšek ležel dole, Pipin na něm klečel a sápal se po jeho kapse. Smíšek se ho vší silou snažil udržet dál. Pipin zoufale vykopl a trefil Smíška do břicha, až mu vyrazil dech. Ale Smíšek se nedal. Pipinovi sice dodávalo zoufalství sílu, ale bylo zřejmé, že Smíška podcenil. Nebyli stejně silní. Ani omylem ne. Pomalu se jejich pozice začaly obracet a Smíšek tlačil Pipina k zemi. Pipin si uvědomil, že nemůže vyhrát. Ne takhle. Ale měl ještě jednu zbraň. Věděl, že Smíšek ho má rád jako vlastního bratra a nikdy by mu neublížil. Pipin se rozhodl, že toho využije. Ještě jednou se zazmítal a Smíšek ho tvrdě udeřil do obličeje. Pipinovi začala téct z nosu krev. Přestal se bránit a zavřel oči v zoufalém výrazu.

"Ne, prosím, neubližuj mi!" vykřikl žalostně. "Nebij mě už. Prosím. Už se nebudu bránit. Jen mi, prosím, znovu neubližuj!" Po tvářích mu začaly téct slzy a mísily se s krví, kapající mu z nosu. Cítil, jak váha na něm trochu povolila.

"Ach Pipe, promiň!" Vykřikl Smíšek a pustil mu ruce. "Nechtěl jsem ti ublížit."

Pipin ležel na zádech a slabě se třásl. Smíšek se k němu sklonil a zadíval se mu do očí.

"Odpust mi to." Řekl a rukávem mu setřel krev z obličeje.

Pipin se na něj podíval tak bolestně, že s sebou Smíšek cukl.

"Prosím Smíšku. Neubližuj mi," pokračoval, zatímco jednou rukou šátral po zemi.

Smíšek si vedle něj klekl a sušil mu slzy špičkou druhého rukávu.

Pipin se na něj smutně usmál. "Promiň," zašeptal, než zvedl kámen a tvrdě s ním udeřil Smíška z boku do hlavy. Smíšek krátce vykřikl a zhroutil se v bezvědomí na zem.

Aragorn běžel planinou směrem, kterým tušil skřety a za ním supěl Boromir. Už běželi celý den a síly jim docházely. Jedno bylo jisté, musejí zastavit na noc. Utábořili se u malého pahorku. Ted byla skoro půlnoc. Oba spali a tak si nevšimli muže, zahaleného v dlouhé, šedé kápi, který se k nim přikradl. Muž se sklonil nad Aragornem a natáhl ruku. Vzápětí mu něco podkoplo nohy. Hraničář se vymrštil tak rychle, že to ani nebylo postřehnutelné, vytasil meč a namířil ho na muže.

Vzápětí mu meč vylétl z ruky. Muž se otočil a Boromirovi, který stál za ním s napřaženým mečem, vzplanul meč jasným plamenem. Boromir vykřikl a pustil ho.

"Kdo jsi?" zeptal se Aragorn a měřil si muže pohledem.

"Nevíš?" Ušklíbl se cizinec a odhodil kápi. Pod ní měl bílé roucho.

"Bílý čaroděj!" vykřikl Boromir a ustoupil.

"Ano, jsem Bílý čaroděj. Gandalf Bílý." Prohlásil Gandalf a usmál se na ně.

"Ale jak jsi přežil? Mysleli, jsme, že jsi padnul," vyštěkl Aragorn.

Gandalf pokýval hlavou. "Padnul jsem, ale znovu jsem se narodil. Prošel jsem ohněm a smrtí. Na to teď ale není čas."

Aragorn přikývl. "Gandalfe. Pronásledujeme vojsko skřetů, kteří unesli Froda se Samem."

Gandalf se zarazil. "A co Prsten?"

"Prsten má Smíšek," odpověděl Aragorn.

Gandalf se na něj podíval. "Řekni mi všechno."

Aragorn mu tedy převyprávěl bitvu se skřety, zabití Gluma i jejich rozhodnutí, vypravit se za Frodem a Legolase s Gimlim poslat za Smíškem a Pipinem.

Gandalf se zamyslel. "Nežeňte se za půlčíky. Těm přijde pomoc včas. Obraťte se na západ. Jeďte do Šeré Brázdy a ke stezkám mrtvých. Saruman šikuje skřety a zanedlouho zaútočí na Rohan. Pokud Rohan padne, nic nebude stát v cestě zničení Gondoru. Povolejte vojsko mrtvých, vyjeďte s nimi do války!"

"Ale co Frodo se Samem?" zeptal se Boromir.

"Skřeti se ženou k Železnému pasu, k lesu Fangorn. Mám tam dobrého přítele, Stromovouse. Ten se o půlčíky postará." Gandalf vytáhl zdánlivě odnikud dlouhý meč v ozdobné pochvě.

Aragorn otevřel překvapením ústa.

"To je Andúril, Plamen západu, zkutý z úlomků Narsilu. Mistr Elrond ti ho posílá jako právoplatnému Gondorskému králi a Isildurovu dědici." Prohlásil Gandalf slavnostně a podal meč Aragornovi. "Muž, který vládne tímto mečem, k sobě může povolat vojsko smrtonosnější než všechna, jež chodí po této zemi. Odlož Hraničáře, Aragorne. Stan se tím, kým ses narodil. Vyjeďte ke stezkám mrtvých. Jdi cestou do Černoboru."

Aragorn si meč převzal a s posvátnou bázní ho vytáhl z pochvy. Chvíli zamyšleně stál a díval se na Gandalfa.

"A co vy? Kam půjdete vy?"

"Vrátím se do Lorienu. Musím s paní Galadriel a Elrondem projednat několik důležitých věcí. Pojedeš ke stezce mrtvých a uplatníš svůj nárok na Gondorský trůn?"

"Ano," odpověděl Aragorn.

Gandalf pískl. Na zahvízdání přiběhli tři koně. Jeden obrovský, bílý hřebec a pak dva menší hnědí. "Dám vám koně. Ale pamatujte, že do stezky mrtvých musíte vstoupit nejpozději za tři dny. Jinak bude vše ztraceno. Jeďte. Vyjeďte ihned!" Vykřikl, nasedl na Stínovlase, bílého hřebce, a rozjel se pryč.

"Poběž Gimli!" vykřikl Legolas a ohlédl se na trpaslíka.

Gimli se na něj zamračil, ale přidal a srovnal se s elfem. Rozhlédl se po obzoru. Nic. Jen hory Emyn Muilu. Překvapilo ho, že ještě hobity nedohonili. Asi museli jít doopravdy rychle. Rychleji než čekali. I když je fakt, že jeho a Legolase docela zdržela řeka. Nakonec museli přeplavat. I s plnou zbrojí. Elf to měl jednoduché, ten prostě jen zvedl luk a toulec do jedné ruky nad hlavu a plaval. Zato on, Gimli, se vláčel s těžkou, bojovou sekyrou. Ted běželi už druhý den a hobiti pořád nikde. Snad je brzy dohoní. Doběhli k prvním skaliskům hor a Legolas se zastavil. Gimli se rozhlédl kolem. Rozhodně tady hobiti byli. A ne dávno.

Sam se se zasténáním probudil. Obličej měl přitisknutý ke krku jednoho odporného skřeta a ruce měl svázané pevnými provazy a přetažené přes skřetova ramena. Rozhlédl se kolem a viděl, že je tam mnohem víc skřetů. Všichni běželi v jednom chumlu. Sam si začínal vzpomínat na předcházející události. 'Pan Frodo!' bleskla mu hlavou myšlenka a on otočil hlavu a zoufale po Frodovi pátral. Nakonec ho uviděl. Byl svázaný úplně stejně jako Sam a nesl ho (jestli to vůbec bylo možné) ještě větší a ošklivější skřet než jeho. Frodo byl zřejmě v bezvědomí, byl smrtelně bledý a nohu měl stále zkroucenou v prapodivném úhlu, ale teď obvázanou špinavým hadrem.

"Pane Frodo!" zavolal Sam.

Frodo se ani nehnul, zato Sama něco tvrdě udeřilo přes záda a otočilo mu hlavu dozadu.

"Přestaň pištět, ty hnojná kryso!" zavrčel skřet, který běžel vedle nich a strčil mu pod nos ošklivé, rezavé a zahnuté něco, co Sam identifikoval jako pokus o meč. "Nebo náhodou zapomenu na rozkazy a vykuchám tě jak chovný prase!"

Sam si demonstrativně odfrkl.

"A jeho taky," dodal skřet a ukázal na Froda. S úšklebkem sledoval, jak Sam ihned poslušně zavřel pusu.

Následující kapitola

Plášť

Clarissa po nás kdysi chtěla návod na vyrobení pláště. Takže ho tu (s nepatrným zpožděním) konečně zveřejňujeme. Samozřejmě, že postup může použít i kdokoliv jiný. Tedy za předpokladu, že to pochopíte (což je jen velmi malá pravděpodobnost, protože moje vysvětlovací schopnosti se blíží absolutní nule).

---

Blíží se akce, v níž se chcete světu předvést ve svém dokonalém hobitím kostýmu, ale něco tomu stále chybí? Ačkoli na sobě máte skvělou pamětní košili po prababičce a kalhoty po mladším bratrovi, tak to nemá ten správný hobití šmrnc? Máme pro vás řešení! Tento dokonalý hobití plášť váš kostým oživí tak, že vás nikdo nepozná (možnost záměny s pláštěm verze Bradavice)! A jak ho získat? Čtěte dál a uvidíte.

Je mnoho možností, jak tento úžasný produkt získat. Můžete si ho za (ne)malou částku pořídit v obchodě, okrást o něj své kamarády nebo známé, a když už všechno selže, tak si ho můžete sami vyrobit. Tak se do toho dáme. V závorkách jsou připsány naše postřehy a rady, jen pro upozornění, jak by to taky mohlo dopadnout…. A berte to s rezervou, nějak se mi nepodařilo ten článek napsat vážným stylem (jak už jste si asi všimli…) :-)

1. Seženeme si střih. (V našem případě jsme se na to úplně vykašlaly a udělaly jednoduchý střih pláště, který měla Irith z letního tábora. Zjednodušeně jde o přeložený obdélník sešitý na jedené straně. Náš náčrtek je přiložen níže.) (I: Jde o dva obdélníky. Jeden větší, ze kterého uděláme samotný plášť a druhý menší (ale s jednou stranou stejnou), ze kterého uděláme kapuci)

2. Zjistíme, kde se nachází nejbližší obchod s látkami (…kde jsou ochotni obsluhovat mírně psychicky narušené blbosti). Poté se tam vydáme.

3. Spočítáme si, kolik je potřeba látky (nám vyšlo 180x200cm, ale potom toho dost zbylo). (I: Pro hobita vysokého tak 170 cm stačí 180x150)

4. Pamatujeme i na to, že potřebujeme kapuci, tedy si dáme navíc obdélník tak +-40 cm -potřebujeme i druhý obdélník s rozměry 180x40cm. (Šířka kapuce je individuální. Bude to tvořit kapucu, je tedy dobrý nápad si napřed vyzkoušet, kolik místa vaše hlava potřebuje (a pokud potřebujete otvor pro své dokonalé oslí/hroší/elfí/jiné zvířecí uši, tak je na to také dobré pamatovat).

5. Vybereme látku vhodnou na plášť. (Jak jsme našly my, už jste zjistili v článku o hobitích kostýmech).

6. Látku koupíme (zjistíme, že náš potřebný rozměr nemají, a tak to celé přepočítáme, a znovu a ještě jednou (doporučuji, vzít si s sebou kalkulačku). Výsledky zprůměrujeme a daný rozměr s úsměvem sdělíme prodavačce. Poté se zděsíme, kolik že stojí obyčejný cár hadru.)

7. Na volném prostoru rozložíme celý hadr (v našem případě to mělo délku přes 5 metrů…). Pokud jsme vzali jiné rozměry, tak se dáme do stříhání látky. Je dobré se alespoň pokusit, aby to bylo rovně. (I: Nastříhejte zvlášť kapuci a zvlášť samotný plášť

8. Se správnými rozměry (jsem toho názoru, že ustřihnout se to dá vždy) přijde ta těžší část… (aneb pokus o vysvětlení)

9. K obdélníku plášťě přišijeme po délce kapuci (180 cm k 180 cm).

10. Kapuci přeložíme napůl (Podél delší strany) a sešijeme nahoře. (Takže máme dva sešité obdélníky, které jsou přeložené napůl a každá půlka měří 90 cm. K tomu jsou ještě sešity nahoře)

11. Pokusíme se, aby ten steh byl pevný a jakž takž rovný. Dáváme pozor na prsty a pokusíme se hadr nepokecat jogurtem (že ano, Irith :-)).

12. Pokud je vrchní strana sešitá, tak si těsně pod stehem, kterým jsme kapuci přišili k plášti, vytvoříme tunýlek. Tunýlek spášíme tak, že na látce vytvoříme něco jako centimetrový přehyb a ten potom sešijeme.

13. Teoreticky už je plášť hotový. Teď by mělo stačit ho převrátit na ruby, rozpárat a sešít znovu, tentokrát správně. Pokud chcete ještě nějaké kosmetické úpravy, tak doporučuju si plášť vyzkoušet ke kostýmu a jeho délku zastřihnout podle kalhot, vypadá to potom efektně (tedy, pouze v tom případě, že to není ustřižené tak křivě, že vám na jedné straně přebývá dvacet centimetrů…).

14. Pokud jste schopni se uškrtit na čemkoliv, tak jistě chápete, že provléknout si tím tunýlkem provázek není to pravé ořechové… Proto pro vás máme geniální řešení! Stačí tunýlkem protáhnout gumičku a tu na krajích přišít tak, aby nám na jedné straně vytvořila očko. Na druhou stranu přišijeme knoflík. Pak stačí jen knoflík protáhnout smyčkou a plášť je zapnut!

15. A pokud jste tohle všechno přežili ve zdraví, můžete postoupit do levelu 2 - výroba lorienského lístku!

A nyní už máte vše potřebné! Proto vyražte do ulic, postrašte malé děti a užívejte si hobití svobody!

PS- Jestli máte pocit, že jste to pochopili, tak děkujte Irith za to, že to dokázala pomocí poznámek správně vysvětlit.

A teď obrázky. Nejdřív sem dám celkový pohled a pak jednotlivé části.