Druhá část reportáže z tábora
24.7.2017 - Pondělí
Dnes se měl konat druhý běh Pátračů neboli přejezd k Bagrovi na statek. K snídani jsme cosi vařili. V živé paměti mám jen to, že nás v kuchyňce bylo asi šest, Polly přitom s kytarou, a vyřvávali jsme Flight of The Noldor. Není nad to připravovat snídani za zvuků "I name you Morgoth, black Foe of the World!"
Běh jsme zahájili již v devět ráno, kdy nás Faire vezl autem do Řevnice na nádraží. Jeli jsme rozděleni na dvě skupinky, přičemž ta moje byla první a měla za úkol sehnat lístky. Tohoto se ujal Matěj Aragorn a statečně vyrazil do nádražní budovy. Po kratším rozhovoru s paní za přepážkou se poněkud zoufalý vrátil s tím, jestli je tady nějaké dítě pod deset a že potřebuje jeho doklady. Vzhledem k tomu, že doklady jsme neměli vůbec nikdo, domluvili jsme se, že vezme s sebou Lucku, která vypadá nejvíce jako dítě pod deset a ostatním koupí lístky dospělé. Matěj se tvářil zoufale, Lucka se tvářila zoufale, až se Finrod rozhodl, že to hrdinně půjde dojednat také (na zádech luk a toulec, u pasu meč). Já s Tani jsme prohlásily, že to musíme vidět a sledovaly je přitom přes dveře.
Až pozdě Tani zjistila, že práh dveří byl natřený barvou a že ji teď rozťapkala po celé čekárně. Ovšem jakýsi zřízenec si toho všiml podstatně dříve a přišel nám vynadat. Ovšem na naši odpověď, že nikde není žádné upozornění na to, že je tu čerstvě natřeno, nic říci nemohl a tak nás nechal žít poklidně a jen se na nás zpoza rohu ošklivě díval.
Když dorazila i druhá skupinka, nastoupili jsme všichni společně do vlaku a vydali se na cestu přes Rohan. Dohromady jsme jeli několika vlaky a pak ještě autobusem. Na zastávce jsme zjistili, že cesta je dlouhá a jídla málo a tak byla vyslána menší expedice, aby nakoupila.
A potom nastal hon na skřety. S Tani jsme šly poslední a pečlivě si všímaly všech možných stop - černého kamínku uprostřed hromádky bílých, ohlodané šišky položené uprostřed cesty apod. Lidé vepředu neustále neochvějně mířili vpřed a vůbec se neznepokojovali Matějovými prohlášeními, že nezná cestu a neví, co budeme dělat, když netrefíme. Ale skupinka šla rychle a zdánlivě velmi jistě. My s Tani jsme byly jediné, kdo jsme se k jejich "výběru cesty" stavěly kriticky a snažily se fakt hledat stopy… Než jsme zjistily, že ony stopy, po kterých ostatní jdou, jsou třicet centimetrů dlouhé otisky skřetích pracek, kterých jsme my za celou dobu nevšimly…
Cestou jsme narazili na dvě čitelné stopy. Jedním byl hobití kapesník a list lembasu pohozený v roští. Tehdy mě Matěj zavolal, že já jsem tu prý expert na hobity, tak jestli by tohle mohl být hobití kapesník. Nedůvěřiv jsem do inkriminovaného objektu šťouchla a a nakonec prohlásila, že jistě ano, neb se poblíž nachází i onen list lembasu. Ten kapesník mi pak zůstal. Má na sobě koníčky.
Druhou stopou pak byla skřetí ponožka (tu jsme s sebou nebrali) a kus větve se skřetí krví. Asi se porvali.
Cesta byla dlouhá asi osm kilometrů, ale stopy čitelné. Celou dobu jsme kafrali s Tani a kupodivu s Finrodem, který tak různě koloval, ale nakonec vždycky zakotvil u nás. Po části cesty už začali někteří protestovat a tak nám náš Aragorn rozdal nakládané slimáky (žužu bonbony). Tedy, rozdal… otevřel krabici. A to byla chyba. Zoufalý hraničář tak jen bezmocně sledoval, jak se jeho spolucestovatelé vrhají na slimáky a jen zoufale jako nějakou mantru pronášel "Jestli vám bude špatně, Laisi mě zabije…". Nebylo nám špatně.
Nakonec jsme se usadili v nějakém lesíku a hraničář prohlásil, že tam zůstaneme po zbytek týdne, tak ať si vybalíme ty celty, které jsme si určitě sbalili. Mladší to nepochopili a začali si zoufat, že žádné celty nemají a my ostatní se usmívali pod vousy. Falko to vzala hodně vážně a seřvala mě na třetí, že to já jí řekla, že si nic brát nemá. Chudák malá. Nakonec se Aragorn slitoval a prohlásil, že asi ještě půjdeme dál. A začal vyhlížet Rohanskou jízdu. Cestou jsme si zkoušeli bojové formace. Ale přitom, kolik zbraní jsme dohromady měli, jsme vytvořili jedinou formaci - želva (hlava, čtyři nohy, Finrod jako ocásek a ostatní tvořili vnitřnosti). Dopadlo to tak, že se vnitřnosti pohádaly, kdo bude střevo…
Najednou Aragorn zavolal "Schovat se!" a všichni jsme zalehli do trávy. Pak jsme slyšeli klapot kopyt a za chvíli už Matějův výkřik "Formace želva!". Za zvuku stále se hádajících vnitřností jsme v želví formaci čelili dvěma koním a Bagrovi. Ten na nás kriticky pohlédl a prohlásil, že než nás bude moci Theoden přijmout, musíme se ještě trochu vycvičit a zavedl nás do tábořiště.
Tábořiště sestávalo ze tří stanů - velkého gotičáku a dvou menších a dvou domečků. V tu chvíli začalo strašně pršet. Aragorn s Bagrem nás zavedli do gotičáku a zmizeli. Tak jsme si tam posedali, jak se dalo, a čekali. A čekali. Čekání bylo zpestřené tím, že ve stropě byly díry a tak na nás nejdříve jen kapalo a potom regulérně teklo. A začali jsme mít hlad. Naštěstí brzy dorazili Terka s Dominikem a přivezli koš jídla. Dlouhou chvíli jsme si nejdříve krátili plkáním o všem a o ničem a pak Městečkem Nargothrond. Jop, bylo to něco, jen jsme zjistili, že není možné, aby byl někdo z dvojice Terka - Dominik Túrin. Ten druhý ho pak nehorázně kryje a je skoro nemožné je odsoudit. Vtipné taktéž bylo, že když jsem já, jakožto Orodreth, na začátku každému ze tří Túrinů, které jsem ve třech hrách vybrala, pokynula, ať si vyberou svého přítele (= oběť´) všichni bez výjimky ukázali na mě. Já jsem tak oblíbená!
Ale to už se přiblížila hodina devátá a nikde nikdo. Malé holky za mnou přišly totálně zoufalé s tím, že jsou unavené a chtěly by už spát, ale neví, kam mohou zalézt. Nekompromisně jsem tedy zabavila stan, který si snad Matěj Aragorn původně zabral pro sebe a dala ho mladším holkám. Kluky jsme pak přestěhovali do druhého menšího stanu s tím, že my větší dívky zůstaneme v gotičáku. Kluci nám sebrali všechny postele. Ale to moc nevadilo, stejně byly jen tři a netuším, jak bychom se tam my s nimi naskládaly.
Dorazil Matěj Aragorn, Smíšek i naše zavazadla a dal se vařit čaj. Pak dostala Šárka velení nad tábořištěm a všichni dospělí opět odešli. Já jsem tak nějak různě pobíhala po táboře a organizovala a poměrně zoufalá Šárka se nám snažila sdělit, že bychom možná už měli jít spát. Nakonec jsme ji i poslechli, do gotičáku se poskládaly do mezer mezi dírami a šly snít Rohanské sny.
(P: Já jsem s nimi nejela z toho důvodu, že jsem před táborem dostala za úkol vymyslet nějaké stopy, kterými se pak inspiroval Matěj Aragorn při vytváření těch stop po cestě. Čekala jsem tedy v tábořišti s Fairem. Celé se to protáhlo, a když jsme konečně vyrazili na cestu, po půl hodině jsme si uvědomili, že jsme doma zapomněli polévku, kterou Laisi chtěla hráčům dovézt. Takže otočka a ještě se pro ni vrátit. Pak jsme na místě zjistili, že s naloženým autem až k nim do Rohanského tábora kvůli kluzkému bahnu nevyjedeme a bylo potřeba na Bagrově statku všechno přeložit do jeho menší dodávky, jinak bychom se tam nevyškrábali).
25.7.2017 - Úterý
Dnešní den byl čistě workshopový. Někdo jezdil na koni, někdo se učil ranhojičství a někdo vyráběl. Já dopoledne kovala jakousi podivnou vidlici a odpoledne vyráběla toulec. A tomhle dnu se asi nedá říct víc, bylo to skvělé, za toulec jsem opravdu ráda, opravdu jsem ho potřebovala. Ale bojím se, že jeho výroba je Bagrovým tajemstvím a stejně by to čtenáře této reportáže nebavilo.
26.7.2017 - Středa
Středa byla zasvěcená jedinému - bitvě o Helmův žleb. Ta se měla odehrávat odpoledne a celý čas předtím jsme tedy měli vynahrazený pro trénink. Z celé naší slavné armády se pouze Nina a Finrod již předtím nějaké bitvy zúčastnili. K tomu se ukázalo, že máme čtyři šermíře, dva léčitele a šest lučištníků. Hle výkvět lidu Rohanského! Ale trénovali jsme. Faire celou dobu vypadal mírně zoufale, zvláště když se snažil lučištníky naučit střílet (rychlokurz za hodinu a půl). Zatímco ostatní workshopovali, já jsem stála opodál, sledovala lučištníky a přidávala své neodborné postřehy.
Dopoledne se také uskutečnila audience u Theodena. Theodena představovala Tani, Eowyn pak Falko. Ale obě byly hrozně nervozní a tak nám prý celý ukecávací quest hodně ulehčily. Ale bylo to vtipné. Přišli jsme k Theodenovi a poklekli, následně Theoden pokynul Gandalfovi ať povstane a přednese svou žádost. My ostatní sjem stále klečeli. A Šárka mluvila, já jí přitom z pokleku strašně nenápadně našeptávala vhodné obraty a slova... připadala jsem si jak Gríma.
Po obědě se ukázalo, že se ještě jeden šermíř rozhodl, že se stane lučištníkem. Protože ale Faire i všichni jiní bojoví mistři byli pryč, rozhodla jsem se, že si ho vezmu já a zkusím ho rychle alespoň něco naučit. Hbitě se pak k němu přidalo pár dalších lučištníků. Jsem na sebe relativně hrdá, že se mě, která umím střílet z luku tak jako spíše sporadicky a aby se neřeklo, vážně podařilo ty lidi zaučit tak, že v bitvě přestali být nebezpeční sobě a spojencům a začali být nebezpeční protivníkům. Mé nadšení ale hbitě zchladila Laisi, která se na mě kriticky podívala a prohlásila, že až se objeví Elanor, ta mi vysvětlí, co všechno jim říkám špatně…
Potom přijeli skřeti, že si dají trénink s námi. Jak to potom vtipně shrnul Faire "Bylo to dobré, hráči nabrali sebevědomí, skřeti také, takže jsou všichni spokojení a můžeme do bitvy". Nejlepší situace nastala, když si nás Faire seřadil a prohlásil, že potřebuje někomu zodpovědnému něco předat. Přejel nás pohledem. Na mě se zastavil, široce se usmál a vzápětí danou věc předal Polly… :-)
Přiblížila se hodina H a začalo pršet. Jak tématické. Za menšího deště jsme se ustrojili, sešikovali do útvaru a vyrazili. Faire měl hrát Aragorna, přičemž měl celé bitvě velet, ale sám bojovat nesměl. Na poslední chvíli se nám ještě podařilo sehnat štít pro Šimona a měli jsme tak dva štítaře - jeho a Třezalku (P: Oba bojovali se štítem poprvé…).
Helmův žleb symbolizovalo několik palisád v lesním údolíčku. Déšť zvolna ubýval a Faire nás rozestavěl do pozic. Lučištníci stáli před hradbami a bránili hradby, štítaři stáli v bráně. Finrod a Nina chránili záda. Ranhojiči se stáhli dozadu a rozložili si své polní ležení a Laisi, mrňata a Jixipen se stáhli do bezpečí. Já stála uprostřed a dělala Aragornovi pobočníka. Nacvičovali jsme několik povelů. "Lučištníci na hradby! Štítaři do brány! Lučištníci zpátky!" A zejména neoblíbený povel "Záda!" když se blížil nepřítel zezadu. Faireho šli v tom případě bránit Finrod s Ninou a já dostala velení.
Přišel Bagr a nesl bílou vlajku s tím, že nám vysvětlí pravidla. Každý měl v základu tři životy, poté se musel jít nechat obvázat k ranhojiči. Skřeti budou útočit v několika vlnách, ale mohou přicházet a útočit na nás i z boku. Poté optimisticky nadhodil, že výpady můžeme dělat my také. Faire kritickým zrakem pohlédl na celou svou slavnou armádu a prohlásil, že to asi nebude nutné.
(P: Finrod se pasoval na hlavního zvěda, proto vylezl na horní okraj údolíčka a sledoval okolí. Po chvíli zahlásil: "vidím je, už jdou!". Faire ihned začal vyzvídat, aby mohl správně vybrat taktiku: "a kolik jich je?" "třináct, čtrnáct…tisíc." "A jak jsou ozbrojeni?" Což Finroda poněkud vyvedlo z míry, neboť prohlásil: "to nevím, nevidím to, zapomněl jsem si brýle…" Aneb slavný jasný elfí zrak v praxi.)
Skřetí bubny se rozezněly a bitva započala. Vrhaly se na nás záplavy a záplavy stvůr. Bylo to jako každá bitva, především ohromný zmatek. Vážně ocenit by se měla práce ranhojičů, kteří nás ošetřovali s naprosto chladnou hlavou a úsudek neztratili ani ve chvíli, kdy se jednou skřeti probili až k nim. A potom Třezalka se Šimonem, kteří hrdinně za cenu vlastních životů bránili bránu.
Pršelo a klouzali jsme. Kolem nás svištěly šípy. Já především kryla lučištníky a pomáhala jim nosit šípy. Do boje jako takového jsem se většinou vrhla až ve chvíli, kdy skřeti prolomili obranu a pronikli za bránu.
Jeden ze skřetů měl zálibu v epickém umírání a pokaždé se svalil přes hradby. Jednou dokonce za námi přišel s tím, že musí epicky umřít za hradbami, tak jsme ho nechali projít a dobyli až tam. Jen nám pak nešikovně ležel v cestě. Když jsem na něj jednou šlápla, sykla jsem, ať se aspoň odvalí někam stranou. Skřet klidně opáčil "Tak prostě projdi, né? Jsem mrtvej!".
Ještě vtipný byl jakýsi skřetí výrostek, který, vždycky když byl čas oddychu, chodil s rukou na hlavě po okolí a mumlal, že ztratil nějaký náhrdelník. Nikdo jsme mu nevěřili a vždycky ho zahnali a až potom se ukázalo, že nehrál a vážně něco hledal.
V jednom okamžiku nás začal z boku ostřelovat skřet nápadně podobný Matějovi. Já a Finrod jsme byli vyslání ho zabít. Drápali jsme se nahoru po strašně jílovitého svahu, on nás ostřeloval a ještě shazoval kopím. Finrod se nakonec prodral až k němu a hrdinně ho podřezal.
Asi v půlce se k nám přidala posila (Terka a Dominik). Naštěstí, bylo jich opravdu třeba. Ale i díky nim jsme postupně začali skřety zvládat a jejich poslední útoky už byly vyloženě zoufalé. Jak jsem na konci zjistila, Faire se asi ve dvou třetinách bitvy, možná dříve, odebral k ranhojiči a dál už vůbec nevnímal, co se děje. Takže jsem tomu velela sama. Což by i šlo, jen jsem si jednou spletla povel "lučištníci na hradby" a "lučištníci do brány" a málem bylo zle.
Boj trval asi hodinu. Konec oznámil jezdec na koni, Eomerova posila, která skřety dobila. Vyhráli jsme.
Seřadili jsme se do útvaru a odešli do tábora. Tam nás ale skřeti přepadli ze zálohy. Ukryli se do zbrojnice, opevnili ji a zaútočili. Málem nás kompletně pobili, než jsme se vzpamatovali a dorazili je. Ale bylo to naprosto o fous.
A pak to skončilo. Někdo šel dělat čaj, někdo šel vydýchávat své zážitky a někdo ještě bojovat. Pár skřetů, Finrod a já jsme si řekli, že se na závěr trochu uvolníme a zkusíme pár soubojů "všichni proti všem".
(P: Jen bylo potřeba ještě před tím, než šli všichni spát ošetřit pořádně zranění z bitvy, aby nám nikdo neumřel)
