Dárek pro Melkora

Zdravíčko! :-) Dnešní Vánoce ve Středozemi budou ve znamení Melkora Morgotha. Mexafell to pojala opravdu kreaivně a nakreslila rovnou komiks. Užijte si tedy Vánoce Temného pána, které můžou být zcela jiné, než byste čekali. :-)

---

Diamanta a gondorské tradice

Dnes máme další veledůležitý a ohromně významný den! :-) Kdopak ví? Ano, je 19. prosince. A někdo má narozeniny. Jistě, určitě spousta lidí. Ale hlavně jeden úžasný a všem známý hobit. :-)

(P.S. Omlouvám se ostatnám bytostem Středozemě za zneužití veřejného prostoru k soukromému přání, leč provozuju, že si to můžeme dovolit a vy to jistě přežijete. :D)

Takže dnešní povídka je od Irith a samozřejmě nevypráví o nikom jiném než o Pipovi. :-) Dočtete se v ní o tom, jak to dopadne, když se Diamanta pomocí gondorských vánočních tradic snaží získat pozornost a srdce Peregrina Brala. Přeji krásné počtení! :-)

---

"Mohli bychom Vánoce oslavit všichni společně ve Studánkách," nadhodila Estella a posadila se svému manželovi na klín.

Smíšek odložil knihu, do které vpisoval nějaké poznámky a podíval se na ni.

"Všichni?"

"Že bychom pozvali i Sama s Růžou a dětmi. A Pipina. A…," zaváhala.

"Diamantu?" nadhodil Smíšek opatrně.

Estella přikývla. "Prosím."

Oba věděli, že Diamanta, ač poměrně nesmělá, je šíleně zamilovaná do Smíškova bratrance a udělá téměř cokoliv, aby si jí začal všímat. Smíškovi bylo záhadou, jak je možné, že to jinak celkem vnímavému Pipinovi dosud nedošlo. Už jen to její červenání, kdykoliv byl nablízku, mluvilo jasně.

"Bude to hodně zajímavé," usmál se Smíšek a Estella ho dloubla do boku.

"A Růžo?" zeptala se Diamanta o pár dní později, zatímco spolu jely na voze do Studánek oslavit Vánoce u Smíška a Estelly. Sam seděl vpředu a kočíroval.

"Ano?" usmála se na svou mladší společnici Růža a vysadila si na klín malého Froda.

"Víš, jak jste byli v tom městě… Gorondoru nebo tam někde…"

"Gondoru," usmála se na ní Růža vědoucně.

"No, prostě tam. Ehm…," Diamanta zrudla. "Milo… no, on říkal, že tam v Gondoru mají… tradice. Trochu jiné než ty naše. Vánoční tradice," koktala.

"No ano!" Na Růže bylo vidět, že našla své oblíbené téma k hovoru. Gondor ji naprosto učaroval a cokoliv, co se týkalo tradic, ji fascinovalo stejně jako jakéhokoliv jiného hobita.

"Říká se, že když dívka utrhne snítku stromu, tak…"

Sam potřásl hlavou. Sice toho z rozhovoru dvou hobitek díky hluku, který vydávaly jeho vlastní děti a drkotající vůz, moc neslyšel, ale útržky mu dávaly docela jasnou představu. Diamanta se vydala na válečnou stezku, odhodlaná použít jakékoliv možné prostředky. I ezoteriku.

"Vítáme vás! Jsme tak rádi že jste přijeli," řekla Estella a rozpřáhla ruce, jako by chtěla naznačit, že toto nadšení s ní sdílí vše živé v okolí několika mil.

"Estello!" vypískla Diamanta a vrhla se své nejlepší kamarádce kolem krku. Byla opravdu ráda, že je konečně tady. Povídání o tradicích sice bylo poučné, ale třeba to s tou šupinou slyšet nepotřebovala a ke konci už ji to nudilo.

"Je zima, měli byste jít dovnitř," usmála se Smíškova žena, když se všichni přivítali.

Diamanta prudce zrudla, a práh přešla po špičkách. Když uviděla vysokou postavu Peregrina Brala, opírající se o futra dveří, zastavila se a chvíli váhala. Pak k němu přešla a rychle se s ním přivítala. Pipin vypadal, jako by si vůbec nevšiml, že přitom dvakrát klopýtla a na konci byla rudější než lecjaké rajče.

To byl jen začátek.

Diamanta se plížila do spíže Studánek. Byla nanejvýš odhodlaná získat lásku Smíškova bratrance stůj co stůj. A jestliže jí k tomu pomohou ty podivné Gondorské zvyky, klidně.

"Co to proboha děláš?" vyjekla Estella na scénu před sebou.

Diamanta, od hlavy po patu pokrytá šlupkami od jablek se polekaně otočila a rychle schovala předmět doličný za záda. Ale bohužel už nedokázala skrýt lavor nakrájených jablek, na kterém ještě před chvíli usilovně pracovala. I když, nakrájená jablka byl dosti optimistický název. Protože ovocná drť, která se v lavoru nacházela, připomínala všechno možné, jen ne jablka, kterými se zdála býti na začátku.

Estella bezeslova natáhla ruku a Diamanta jí provinile podala velký nůž a jablko.

"Co ti to ovoce udělalo?" vyhrkla Estella, než se stačila zastavit. Dle výsledků Diamantiny práce to totiž vypadalo, že malvice pykají za nějakou strašlivou osobní křivdu.

"To je zvyk," pípla Diamanta, jako by se tím její počínání vysvětlovalo. "Gondorský zvyk."

"A ten spočívá v rozcupování co největšího počtu jablek?" nechápala Estella.

"Ne, říká se, že když na Štědrý den rozkrojíš jablko a bude v něm hvězda tak se do roka vdáš a když tam uvidíš kříž, tak do roka umřeš."

"Aha…" Estella chápala, proč tento zvyk Diamantu tak fascinoval, ale nechápala, proč těch jablek potřebuje lavor. To si dělá statistiku? Ale Diamanta jí skutečnost osvětlila sama.

"Chtěla jsem si to natrénovat. Abych se pak trefila," řekla bezelstně a laskavě se usmála na polovinu jablka s hvězdičkou, které leželo na vrchu hromady.

Diamantino bohumilé nadšení s dodržováním vánočních zvyků jí bohužel neopustilo ani v dalších dnech.

Estella si povzdychla. Jablky to jen začalo. O den později vzbudila celý dům obrovská rána z Diamantina pokoje. Hobitka se pokoušela házet botou. Ale protože hobiti boty nenosili, musela použít trpasličí okovanou obuv, připomínající svou vahou i průrazností spíše dobývací stroj, než slušnou botu. Není tedy divu, že při prvním pokusu o hození ke dveřím stylem "špička ven - svatba, špička dovnitř - hanba" bota plynule pokračovala dveřmi dál a zastavila se až o stěnu na protější straně chodby. Nikdo nikdy nezjistil, jak bylo možné, že jí Diamanta dokázala hodit tak prudce, ale zamilované hobitky holt někdy bývají horší než rozzuření Noldor. Diamanta naštěstí po tomto výstupu uznala tradici s botami za úspěšnou a další "špičku ven" nezkoušela. Protože špička skrz přeci musí znamenat něco výjimečného, že?

Eskapáda vezmu-si-Peregrina-Brala-a-udělám-pro-to-cokoliv pokračovala litím olova. Diamanta na tuto činnost přesvědčila Estellu a ta se pak nestačila divit, co všechno dokáže Diamanta spatřit v pucku stříbrošedého kovu. Nejvíc ji dostal kus olova, který Diamanta popsala jako svatební věneček, zatímco Estella tam viděla prostě jen čtvereček s vykrojeným V na jedné straně.

Po tom poprasku s pouštěním lodiček z ořechů kdy jim málem shořela celá jedna záclona, už začala Estella zcela vážně uvažovat o tom, že si s Pipinem, který se ke všem Diamantiným faux pas stavěl s uhlazeným nezájmem, vážně promluví a přesvědčí ho, aby Diamantě něco řekl a uklidnil ji. Navenek to sice nevypadalo, že by si skutečně uvědomoval, co k němu Diamanta cítí, ale Estella si postupně začínala myslet, že to ví moc dobře a zkrátka se jen baví. To se jí ani trochu nelíbilo.

Naděje, že Diamanta nebo Pipin dostanou rozum se ztrácela tím víc, čím více se blížil Štědrý den. Velkou míru zodpovědnosti na tom měl Diamantin zatím poslední pokus o plnění vánočních zvyků. Na Vánoční den ráno přiběhla do Estellina pokoje a vypadala, že je na pokraji nervového zhroucení.

"Co se stalo?" podivila se Estella a honem schovala dárek, který zrovna balila.

"Vykvete!" škytla Diamanta. "Nevykvetlo!" dodala jako vesmírnou pravdu.

"Tím se vysvětluje všechno," utrousila ironicky Estella.

"Je zvyk svobodných dívek utrhnout před vánoci snítku ze stromu rostoucího na zahradě a dát ji do vody. A pokud větvička do Štědrého dne vykvete, dívka se vdá. Pokud ne, má smůlu," vysvětlovala Diamanta, zatímco si sušila oči.

"A tobě to nevykvetlo?" zeptala se Estella se zdvořilosti.

Odpovědělo jí rezignované zakroucení hlavou. "Pojď se podívat!" vyjekla hobitka a táhla Estellu k sobě do pokoje.

Na parapetu okna stál objekt provinilý.

Estella na to chvíli mlčky zírala.

"Ehm… Diamanto… doopravdy si myslíš, že byl nejlepší nápad použít smrk?"

Blížila se půlnoc. Štědrý den byl dávno oslaven, dárky rozdány. Diamanta zamyšleně šla po chodbě Studánek, míříce z koupelny do svého pokoje. Ty dárky byly opravdu hezké. Estella jí dala modrou sponu, zatímco ona měla pro Estellu žlutou sukni. Pro Smíška pak měla vyšívanou vestu, což jí on oplatil několika kresbami. A nakonec… Pro Pipina měla šálu, kterou sama pletla. Pamatovala si, jak nad ní strávila několik týdnů, než se jí podařilo nahodit správný vzor. A co jí dal on? Diamanta se zamračila a z kapsy vytáhla zvláštní podlouhlou krabičku. Uvnitř byla soška snítek jmelí a u ní napsáno "Spěchej pomalu". Hobitka potřásla hlavou. Ano, mělo by ji těšit, že pro ni Pipin vůbec něco měl, ale co mělo znamenat tohle…

Ani si neuvědomovala, že jde čím dál tím rychleji. Až do chvíle, kdy se zprava od stěny ozval tichý hlas.

"Spěchej pomalu."

Diamanta se zastavila a tázavě se otočila.

O stěnu chodby se tam s její šálou na krku opíral Peregrin Bral a tvářil se vyloženě pobaveně.

"Ale to není taková zábava," odpověděla a násilím se přinutila, aby jí nezačaly červenat tváře.

Nebyla taková tma, aby neviděla, jak Pipinovi zajiskřilo v očích. "To je pravda. Víš ale co měl můj dárek znamenat?"

"Že jsem před vánoci udělala dost průšvihů s gondorskými vánočními zvyky. Že nemám tak tlačit na pilu," pokrčila rameny Diamanta. "Já to ale moc dobře vím."

Pipin tázavě nadzvedl obočí.

Diamanta zaváhala. Nepila něco, že ne? Proč je teď tak uvolněná a klidně mu všechno řekne?

"Chtěla jsem jen upoutat tvoji pozornost," dodala nakonec.

Pipin se zasmál a jiskřičky v očích jen tančily. "To jsi ani nemusela. Ale bylo to… zábavné. Víš, tohle jsem svou otázkou nemyslel."

Diamanta se zatvářila tázavě.

Pipin k ní přistoupil. "Víš, co znamená zavěšené jmelí?"

Hobitka zavrtěla hlavou a svůj boj s ruměncem vzdala kontumačně. Měla totiž dost práce s nekontrolovaným třesem rukou.

"Když se děvče postaví pod jmelí, může jej kdokoliv políbit."

"Ano?" Diamanta měla aktuálně dojem, že delší artikulované hlasové projevy jsou nad její sílu.

"Podívej se nahoru," řekl Pipin a zatímco Diamanta zvedla hlavu, políbil ji.

A nad nimi ze stropu visela snítka jmelí.

Obrázek je od Smíška

Pozvánka na Elfohobití koutek

Vážené a milé bytosti Ardy!

Dovolujeme si vás pozvat na událost, jež nemá v dějinách Středozemě obdoby! Jistě všichni víte, že se již několik let tradičně v měsíci lednu koná v prostorách ZŠ Grafická v Praze akce pro všechny příznivce Ardy (a nejen jí), známá jako TolkienCon. Ani letos tomu nebude jinak. Chystá se však jedna velká změna. Dlouhé roky býval součástí programu na Conu i Elfí koutek, který obětavě připravovala a vedla Laisi Finwen a kde si každý příznivec elfí kultury mohl odpočinout, ochutnat lembas, popovídat si s druhými, zúčastnit se tématických workshopů, prožít si elfí zimní slavnost Narvinye a mnoho dalšího. Ani letos nbude Elfí koutek v pogramu TolkienConu chybět. Bude však rozšířen a obohacen o hobití část. Ano, přátelé, bude Elfohobití koutek! Aneb soužití a přátelství kultur je vskutku možné a může být zajímavé a přínosné. Elfí část bude jako vždy organizovat Laisi, hobití část pak nejpovolanější ze všech hobitů - Irith alias Pipin. Osazenstvo Mittalmaru vás samozřejmě přivítá v kompletní sestavě, chybět nebude občerstevní ani bohatý program. Na své si jistě přijde každý hobit, elf i náhodný pocestný. Proto vás všechny zveme, abyste se 15. ledna sbalili a přijeli za námi. Rozhodně nebudete litovat!

Registrovat se můžete zde: http://www.tolkiencon.cz/fantasy/tolkiencon2016.asp#registrace

Na této stránce naleznete také veškeré info k TolkienConu. Program samotného koutku později zveřejníme i zde na blogu.

Doufám, bytosti Ardské, že si tuto jedinečnou a neopakovatelnou příležitost nenecháte ujít a dorazíte v hojném počtu z blízka i z dály! Věřte, že to bude opravdu stát za to! :-)

Těšíme se na vás!

Hobiti z Mittalmaru

Vítaná a nevítaná návštěva

O tom, jaké byly Vánoce pro Bilba Pytlíka po návratu z výpravy k Osamělé hoře nám dnes povypráví Venda. Dnešní povídka měla být původně zveřejněná jindy, ale rozhodly jsme se v jejím případě prohodit pořadí v kalendáři. Cílem bylo, aby dnes, 18. 12. vyšla povídka o hobitovi - když už byl Frodo vydaný, tak alespoň Bilbo. A víte proč? Protože dneska jeden příslušník hobití rasy slaví významný den.

VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM, ČEKANKO / TANI / FRODO! :-)

A vám ostatním přeji pěkné počtení. Mějte se krásně!

(Obrázek je od Vendy)

---

Vánoce se nezvratně rychle blížily, Bilbo měl plnou hlavu svého stromečku. Každoročně si na něm dával velice záležet a letos to nechtěl jinak. I když byl po návratu z výpravy do Ereboru stále trochu poplašený a nebyl si jist, zda bude moct fungovat zase stejně jako předtím, snažil se o to. Snažil se dělat všechno jako dříve, toužil vrátit se do starých kolejí.

Pečlivě nazdobil stromeček, v den D napekl, navařil. Byť slavil sám, chtěl mít pořádnou hostinu. Nikdy mu nevadilo slavit Vánoce sám, byl na to zvyklý. Odjakživa byl spíše samotářský tvor, ale na výpravě si možná až příliš navykl na společnost.

Večer se posadil k jídelnímu stolu, uprostřed plápolaly 3 svíčky. Bilbo přesně věděl, proč vybral zrovna tři.

Zapěl pár hobitích koled, snažil se působit šťastně a vesele, bylo ale zřejmé, že své pocity před sebou obalamutit nedokáže.

Dal se tedy do jídla, to mu vždy zdvihlo náladu o level výš. Pustil se do křupavoučkého masíčka, jež se rázem rozvonělo po celém Dni Pytle. Upíjel víno, ukusoval mrkve a sýra a k tomu si potichu pobrukoval tony vánočních písní. Jehličí stromečku provonilo celou noru výrazným lesním aroma, jež Bilbo z celého srdce miloval. Za okny byla malá sněhová vánice a náš drahý hobit byl nesmírně spokojen, že je uvnitř své útulné nory.

Jak si takhle velebil a užíval si po dlouhé době zasloužených svátků, někdo zazvonil: ,,Cink, cink!"

A jestli čekáte, že udělal přesně ten samý výraz jako posledně, máte tentokrát pravdu - nakrčil obočí a zamračil se.

Srdce mu náhle začalo bít jako na poplach, s vytřeštěnýma očima se zahleděl na stehýnko spočívající v talíři. Zvonek opět cinkl, Bilbo se sebral a upaloval ke dveřím. Celý udýchaný je rozrazil, v očích měl nadšený výraz.

Ten ale velice rychle zmizel, hned ve chvíli, kdy se za dveřmi objevila stará známá Lobelie! Ta ženská hobití se vážně nachomejtne všude...

Bilbo naštvaně zaklapl dveře, málem jí uklapl nos. Dále už slyšel jen její skřeky a naštvané kopance do dveří. Ale jemu to bylo jedno, čekal někoho jiného...

Se slzami v očích se posadil zpátky za stůl, pohlédl na stehýnko, jak byl jen schopen, nacpal si ho do pusy, okamžitě to zapil sklenicí vína. Až se z toho zakuckal, slzy se mu hrnuly z očí a náš drahý nebohý hobit nevěděl, co si jen počít. Byl zoufalý, nedokázal se ubránit vzpomínkám, nezvládal návrat ke starému životu. Chtěl si užít pěkné Vánoce, zasloužený klid, ale ani ten mu neměl být dopřán.

,,Cink cink!" Znova, ten zvuk se opět ozval. Bilbo chvíli nevstával, nebyl schopen, nechtěl znova vidět Lobelii. Věděl, že to je ona. Nemínil jít otevřít. Netušil sice, co může chtít, ale vidět ji v tento den opravdu nechtěl.

,,Bilbo? Jste tam?" Z poza dveří se ozval hlas, jež nepatřil Lobelii. Starý známý hlas, Bilbo ho okamžitě poznal.

,,Gandalf..." Zašeptal hobit, očka se mu rozzářily jako dvě malé světlušky poletující nocí, sebral se a upaloval ke dveřím. Jakmile opět spatřil svého přítele čaroděje Gandalfa, rozplakal se ještě víc, vrhnul se mu do náručí a v tu chvíli ho jistě nemínil už nikdy pustit.

,,Jsem tak-tak-tak moc rád... že jste tady..." Vzlykal Bilbo. ,,Nedokážu se přes to přenést, je to příliš těžké..."

Gandalf malého hobitka ještě jednou objal. ,,Drahý Bilbo, život je příliš krátký na to, abyste se tak trápil. Je to za námi, co bylo, bylo. Jsou mrtví, nic s tím nenaděláme. Musíme žít dál. Trápit se ze smrti svých přátel je správné, ale ne takhle dlouho. Ani Thorin ani jeho synovci by si to jistě nepřáli."pravil Gandalf svým typickým melancholickým hlasem, který Bilba vždy ukonejšil - i tentokrát. Bilbo přikývl, utřel si slzy a usmál se na starého čaroděje. ,,Děkuji, Gandalfe... Ale tak mi tedy povězte, jak se přes to mám přenést? Musel bych se odstěhovat, všechno mi je tu připomíná..."

,,Myslím, že byste čas od času potřeboval společnost. Budu vás navštěvovat, společně to zvládneme." Gandalf se usmál a pokračoval: ,,A nyní jsem se stavil oslavit s vámi Vánoce."

Čaroděj poodstoupil ze dveří a Bilbo mohl spatřit na zápraží už skoro sněhem pokryté dva balíčky převázané červenou stuhou.

Bilbovi ukápla slzička. Tentokrát ale štěstím. ,,Děkuji, Gandalfe. Jsem tak moc rád, že jste přišel."

Pojedli spolu, zapěli si koledy a rozbalili dárky. Bilbo od moudrého Gandalfa obdržel pár lembasů a malou modrou kuličku - ,,Je kouzelná. Když vám bude někdy opravdu hodně zle, vyplní vám přání... Ale pouze jedno." Sdělil Gandalf. Bilbo uctivě děkoval, čarodějových dárků by si vážil, i kdyby to byly jen obyčejné šutry, všechno od něj mělo pro Bilba zvláštní poselství. Náš drahý hobit měl pro tohoto čaroděje vždy něco schovaného, pro případ, že by se stavil - jako tento.

Bilbo byl konečně spokojený a nakonec s Gandalfem prožili nádherné vánoční svátky.

(Zdroj obrázku)

Jak to tehdy bylo

Velmi originální a vtipnou povídkou o tom, jak to dopadá, když žádáte Melkora o Múzu, o skřetících a Vánocích v Morii nám napsala Mexafell. Doporučuji se pohodlně usadit a... dobře se bavte! :-)

(Autoři obrázku: Greg a Tim Hildebrandtové)

---

"Kurnik! Mám skluz u Mittalmarek. Melkora musím akorát už jenom vybarvit, pavouci jsou načrtlí, ale co s těma skřetama? Sákra!" Nervózně poťukávám prsty do hrany stolu. "Co jsem si to na sebe ušil za bič..." Otevřu Word a čekám. Na co? Jéjda, to kdybych tušil. Netuším. "Melkore, za co mě trestáš? Já to slíbil! Sliby by se měly plnit. A hele, nakreslil jsem tě celkem hezky, ne? To mi nemůžeš nějak pomoct? Třeba mi sem nějakýho toho skřetíka poslat, nebo nevím?!" Mnu si kořen nosu a přemýšlím. Usilovně přemýšlím. Pustím si písničku a bloumám dál. Už dohrála. Pustím další a tupě čučím do Microsoftu.

"Hele, kdy myslíš, že si nás konečně všimne?" ozve se za mnou.

"To nevím, ale doufám, že brzo. Tahle písnička mi leze na nervy," odpoví mu druhý hlas.

Překvapeně, možná až vylekaně se otočím. Na mojí posteli sedí dva skřeti. Sekyru a jakýsi meč mají způsobně položené na kolenou. Dívají se na mě a klinkají nohama. Sem tam. Sem tam. Co mi na těch skřetích nohách nesedí. "To jsou moje a máminy bačkory!"

"Tak to se jaksi... eh, omlouváme." sundávají pantofle.

"Víte co, radši si je nechte, ještě byste tu natlapali," odbývám to. "Děkuji Melkore. I když, tak doslovně jsem to asi nemyslel. Stačilo by, abys poslal Múzu, aby mě políbila."

"Jo vlastně, na to jsem zapomněl!" plácne se větší skřet prackou do čela. A už si to ke mně šupačí. Než jsem se stačil vzpamatovat, na tváři mi přistála pusa. Jen to mlasklo. Fujtajbl!

"Za co to bylo?!" zamračeně si šudlám poslintanou tvář.

"Přál sis to. Jmenuji se Muza. Tady tohle," šprtnul do svého (očividně) přítele, "je Krývl."

"Aha..." tupé čučení mne ale neopustilo.

"Tak, co jsi chtěl?" Krývl si poposedne na posteli. Na povlečení zůstane špinavý flek.

"Mnom. Asi bychom mohli začít s tím, odkud jste a jak se v tom vašem regionu slaví Vánoce, protože právě o tom musím psát."

"My jsme z Morie. A o těch Vánocích bys chtěl slyšet co?"

"No, můj milý kultivovaný skřete, super by bylo, kdyby sis vzpomněl na nějakou zábavnou historku, která se ti někdy o Vánocích stala."

Muza našpulil tlamisko a Krývl se začal dloubat v nose. "Co třeba tu, jak jsme si chtěli dát rybu, ale pro celou kolonii nějaká špunťa co se tam placatí v nějaké podzemní řece byla málo, tak jsme chtěli chytit toho chapadlatce před bránou," rozpovídal se nakonec Krývl.

"To že nám sežral náčelníka a asi dvacet dalších ani moc nevadilo. Horší bylo, že jsme předtím probudili Barloga, aby nám ji upekl," chechtal se Muza.

"To, že jsme ho probudili, ještě tak hrozný nebylo. Horší bylo, že jsme s ním museli oslavovat."

"Ale to ještě nebyla taková hrůza. To špatný na tom bylo, že si přál novej bič a my žádný v jeho rozměrech jaksi neměli," neustále ho odbýval Muza.

"A proto jsme mu museli zpívat koledy, aby usnul a nepodpálil nám to tam. Když se Balrog naštve, hoří i šutr," uzavřel Krývl pištivým chechotem.

"Jen škoda, že jsme všechny trpaslíky spotřebovali už tehdy, když jsme se snažili slavit poprvé."

"Jaj, to bylo ale dávno..."

"Moment! Moment! Moment! Nestačím zapisovat!" snažím se je zarazit. Povedlo se mi to. "Hele, hoši. Já to tady nějak hezky zformuluju do příběhu a vy mi tu zatím v tichosti počkáte. Ano?" Otočil jsem se zpět k monitoru počítače a po kratším přemýšlení začal do klávesnice vyťukávat první slova a věty. Sem tam jsem se zarazil, prokřupal si prsty a přečetl si svůj výtvor. Plynule jsem navázal na poslední větu a skřetí vyprávění uzavřel. Tečkou. "Tak, hotovo. Co tam máte dál?" Obrátím se na skřetíky. Nikde nikdo. "Krývle? Muzo?" Nic. Ani se nerozloučili. Jen na prostěradle zůstaly dva špinavé fleky. A bačkory nevrátili, parchanti!

24.12.

-někde v dolech v Morii-

Dva skřeti si to hrnuli k Barlogovi šťastně rozcapenému u jakési haluze, která sloužila jako provizorní vánoční stromeček. Jeden v rukou měl šedé páskové pantofle a druhý růžové bačkůrky s hlavou králíčka jako bambulkou na špičce.

Oba sborově hulákali: "A nezapomeň poděkovat Ježíškovi, Balrogu!"

Kterak Kozk ke kozám přišel

Dnes vás čeká článek o našem tolik milovaném dokonalém elfím princi. Povídku měla psát Gilly (dříve Plačící anděl, nyní Girri, aby se to nepletlo :D), ale protože nám na začátku prosince psala, že vůbec nestíhá a nejspíš povídku včas nenapíše, zasáhla Irith a povídku za ni napsala. Dneska však bude nadílka bohatá a kromě povídky od Irith vás čeká ještě krásný obrázek od Polly a jedno malé překvapení na závěr. Doufám, že se vám dnešní trojité kozí nadělení bude líbit. :-) Mějte se krásně!

---

Jeho výsost, velekrál elfů, vládce Temného hvozdu jeho milost Thranduil První si švihácky nasadil kořen na stranu a vyšel ze svého soukromého třináctipokojového apartmá. Ležérně mávl rukou nad davem svých obdivovatelek a masa se sesula do mdlob.

Thranduil se usmál. Míra omdlelosti jeho fanynek byla spolehlivější ukazatel stávajícího vzhledu než zrcadlo. Pokusně do nejbližší elfky kopl a uspokojen s výsledkem testu pokračoval chodbou dál.

Ovšem pravda byla, že ač se tvářil "klidně a uvolněně" (protože věděl, že tento výraz je na stupnici "neodolatelnost našeho velekrále" hodnocen číslem devět a vyšší ohodnocení už má jen "fakt tě totálně nesnáším a za dvě vteřiny tě zabiju"), rozhodně klidný a uvolněný nebyl. Ve skutečnosti byl velice nervozní. Přicházelo nevyhnutelné. Vánoce se blížily. A on ještě neměl žádný nápad na dárek pro svého synka.

Velekrál usedl na trůn a opřel si nohy o lamu. Už pelichala, ale jako podnožka to stále ještě šlo. Tajně doufal, že mu jeho synátor k vánocům nadělí novou lamu. Kořen měl relativně nový, ale s tou lamou byl problém. Pašovaly se totiž až z Haradska a sehnat v dnešní době nějakou slušnou lamu… ještě k tomu za ty peníze… No, nezbývá než doufat, že syneček bude důvtipný. Thranduilovi při této představě trochu podklesla ramena. Když o tom tak uvažoval, možná by bylo jistější, kdyby si jí koupil sám. Ale… ne, tu odpornou obchodní večeři už podruhé absolvovat nehodlá.

Počkat, kde to skončil? Ano, u dárku pro Legolase. Copak má pro ostatní? Pro Galadriel nějaké to příruční zrcátko, pro Celeborna parohy z předchozí už dosloužilé lamy, Elrondovi pošle nějaké ty náhradní gumičky, Arwen pár šmuků, co se mu tady pořád někde povalují, Sauronovi asi nějakého otráveného kapra, Sarumanovi pár šípů… jasně, to bylo jednoduché. Ale co proboha dát synáčkovi?

Thranduil nasadil výraz hodnocený na stupnici jako slabá šest "Přemýšlím. Jako že fakt" a pro jistotu se obrátil ke všem potencionálním divákům zády a zabořil obličej do kožešiny na trůnu.

Nový luk? Hloupost, to by neužil. Nový hřeben? Stejně to ani nepotřebuje. Nový… najednou se ozvala šílená rána a dveře se rozletěly v hromádce úlomků.

"My o vlku a vlk za dveřmi," mihlo se Thranduilovi hlavou a bylo to poměrně přesné.

Legolas se vpotácel dovnitř, neomylně podupal veškerou vánoční výzdobu v okolí, kvílel a vší silou se snažil vyprostit ruku z hladového sevření poměrně velikého šedého vlka.

Thranduil hodil dýku a bezchybně přes celou místnost vlka zasáhl.

"Díky tati!" zamutoval elf a zazubil se na svého otce.

Thranduil obrátil oči v sloup. Genofond měl jeho syn mít výtečný. Tak kde se stala chyba?

"Už zase sis zkoušel vysadit na hlavu vrrrka?"

"Ale taťko," začal Legolas a ignoroval Thranduilův napůl bolestný a napůl nevěřícný výraz, když TO slovo dorazilo k jeho jemným uším. "Když já už fakt nevím co! Zkoušel jsem už úplně všechno. A potřebuji mít něco na hlavě! Ty máš taky depku, když nemáš svůj kořen!"

Thranduil hbitě nasadil neutrální výraz, protože to, co se mu objevilo na tváři v reakci na synova slova, bylo maximálně čtyři plus.

"To je pravda, synu, ale můj koníček je o dost méně… nebezpečný než ten tvůj."

"Tatííí!" protáhl elf.

"Teď vrrrk, minule to byla chobotnice, týden před tím dračí mládě," vypočítával Thranduil nemilosrdně na prstech.

"Já to potřebuji!" Legolas s sebou švihl o zem. "Mám depresi!" prohlásil po chvíli.

Thranduil se zatvářil rozzuřeně, ale v mysli se zaradoval. Konečně věděl, co dá svému synovi k Vánocům. Nějaké bezpečné zvířátko.

Další problém. Ale jaké? Atlas brzy došel a každá němá tvář měla něco, co ji z výběru vylučovalo. Buď byla moc hlučná, nebo moc velká nebo moc nebezpečná. Velekrál elfů se ocital na pokraji útesu zoufalství a jeho synáček už se mezitím doslova řítil z řečeného útesu dolů, za vlasy visící na nebohé vakoveverce, jeho nejnovějším objevu.

Thranduil už i zapomínal nasazovat atraktivní výrazy a celé dny jen seděl zamčený ve své třinácté komnatě mezi spoustou zásobních kořenů a uvažoval. Nakonec se rozhodl, že si ještě jednou projde celý seznam obdarovaných, třeba ho něco napadne. Pro Galadriel zrcátko, pro Celeborna parohy… ještě že k tomu všemu nemusí řešit Tauriel. Po té obrovské bitvě někam zdrhla a už dlouho ji nikdo neviděl. Bitva… elf se plácl do čela, až mu kořen spadl. Vzpomněl si na epický závěr bitvy, kdy trpaslíci vyklusávali na kozách nahoru k jádru skřetího velitelství. Kozy… taková milá a hodná zvířátka. I trpaslíky to unese, tak proč by to neustálo jeho synáčka? A pro jistotu jich pořídí padesát, aby měl jistotu.

Nastal štědrý den. Fanynky omdlévaly ještě důrazněji než normálně a zvuk elfek, v bezvědomí se kutálejících ze schodů vedoucích do jídelny, byl hlasitější než obvykle. Thranduil si vzal svůj nejlepší kořen, model 5003, který zvyšoval atraktivitu aspoň o jedna a půl stupně a Legolas odložil své zvířecké pokusy. Vánoční pohoda mohla započít.

Konečně byl o pár hodin později kapřík k velkému Legolasovu zdrcení sněden a mohly se rozbalovat dárky. První začal velekrál.

Thranduil blahosklonně rozbaloval svou nadílku a dar od syna si nechal až nakonec. Konečně roztrhl papír a…

"Poukázka na nový kořen, verze 5004! Jaké překvapení!" vyhrkl a cítil, že mu i přes jasné zklamání jdou zrádné slzy do očí. S tímto modelem bude další půlstupeň doma! Ano, lama by byla lepší, ale přeci jen, doopravdy to od syna nečekal, že ne?

Legolas měl rozbaleno podstatně rychleji. Zdálo se mu to nebo na něj čím dál tím víc zapomínali?

Ani dárek od otce tu nikde neviděl. Pomalu začínal propadat depresi a už si plánoval, jak s sebou co nejefektivněji mrsknout o zem, když…

"A teď synu, dárek pro tebe!" ukázal Thraduil dramaticky, rozezněly se famfáry a dovnitř nakráčelo rovných padesát koz. Legolas se místo na zem vrhnul na svého předka.

"Díky, je to to nejkrásnější, co jsem kdy dostal!" vyhrknul a odkvačil si hrát se svým novým stádem.

Thranduil se na něj díval a měl snad poprvé v životě pocit, že mu potomek dělá radost.

"Díky, taťuldo!" zahlaholil ještě Legolas bodře.

A porota Thranduilova vzhledu byla poprvé po několika tisíci letech nucena po tomto projevu vyhlásit v oblasti Thranduilova vzhledu pro elfího krále fatální prohru jednoho jediného bodu.

Vánoce jsou holt někdy plna ošklivých překvapení. A některé věci se prostě nikdy nezmění.

Obrázek je od Polly, nápad na čepičku a pusa pak od Irith ;-)

A na závěr hudební vložka. První mitalmarovská koleda, složená minulé Vánoce, se letos dočkala své nahrávky.

Poslední Vánoce Thorina Pavézy

Dnes trochu smutnější povídka od Jeremiáše. Píše se zima roku 2941 Třetího věku a s ní přicházejí poslední Vánoce Thorina Pavézy...

---

"Začala zima, Gandalfe," řekl Bilbo.

"Chápu přesně, kam tím míříte, pane Pytlíku," smutně se usmál čaroděj. Seděli společně na Havraním vrchu a nad hlavami se jim vznášely obláčky kouře. Podvečerem se snášely sněhové vločky a jezero v dálce zakrývala mlha.

"Sotva pár dní od Durinova dne," odložil Bilbo dýmku: "a už je taková tma."

"Můj drahý hobite," pohlédl na něj Gandalf. "Nevěšte hlavu. Po každé zimě přijde jaro a každá noc se za úsvitu zase promění v den.

"Ale bude to jiný den, než ten, který jsme znávali," namítl půlčík. "Měli bychom jít. Začne to co nevidět."

"Čarodějové nechodí nikdy pozdě," neodolal Gandalf. "Ale máte pravdu. Za chvíli tu nepůjde vidět ani na krok. Vrátíme se."

Ozvalo se zadunění, jak udeřil holí do země. Na jejím konci se rozsvítilo mihotavé světlo a vedlo nesourodou dvojici dolů po svahu kopce.

Trpaslíci už je očekávali. U samých dveří Ereboru postával Balin oblečený ve formálních šatech. Navzdory své obvykle vynikající náladě dnes neutrousil žádný vtípek, dokonce se na Bilba ani povzbudivě neusmál. Hluboko uvnitř skrýval smutek, ale hobit jej jasně viděl odrážet se v očích starého trpaslíka.

"Tady jste, pane Pytlíku," pokusil se přeci jen o přivítání. "Připravil jsem vám do vašeho pokoje nějaký pěknější oděv, pokud se neurazíte. Počkáme tu s panem Gandalfem, až budete připravený."

Hobit poděkoval a vydal se po točitém schodišti. Erebor byl stále chladný a prázdný, i když se jeho obyvatelé snažili zažhnout dostatek světel a odklidit dračí nečistoty.

Konečně se za ním dveře komnaty zavřely a Bilbo se zhluboka nadechl. Stačil mu jediný pohled, aby si uvědomil, že mu bude připravené šatstvo příliš velké. Byl o něco nižší, než průměrný trpaslík, ale to nebyla ta hlavní svízel. Tunika i kalhoty zkrátka respektovaly přirozenou rozložitost trpasličí postavy a chudák pan Pytlík vypadal po namáhavé cestě už jen jako kost a kůže.

Náhle ho něco napadlo. Sundal si svůj rozedraný plášť a vyměnil ho za nový. Než si ho ale nasadil, přetáhl si přes košili brnění z mithrilu. Na okamžik se zarazil a zastrčil kouzelný prsten, který se náhle stal viditelným, hlouběji pod vrstvy šatstva. Potom si přes ramena přehodil černý plášť a sepnul ho stříbrnou sponou. Černá a stříbrná jako zimní noc. Černá a stříbrná jako ledový dotek smrti. Hobit se mimoděk zachvěl.

Potřásl hlavou, aby se zbavil neodbytných myšlenek a rázným krokem se vydal zpátky k bráně Ereboru. Zastihl Balina s Gandalfem uprostřed tichého hovoru.

"Jednou se tam vydám a vy to víte," říkal zrovna trpaslík. "Ne dnes, ne zítra. Dám na vaši radu, prozatím. Ale ten čas jednou přijde."

"Ať je tedy po vašem," obrátil se čaroděj k panu Pytlíkovi. "A vida, tady jste."

"Dobrý nápad," ohodnotil Balin Bilbovo odění. "Nuže pojďme. Tedy pokud také netoužíte po změně šatstva, mistře Gandalfe?"

Čaroděj se místo odpovědi jen potutleně usmál a trojice vyrazila.

V trůnním sále panovalo ticho, přestože byl nacpán k prasknutí. Před trůnem Králů pod Horou stál Dáin a pevně svíral v obou rukou mohutné ceremoniální kladivo. Po stranách místnosti stáli lidé, elfové i trpaslíci, zatímco prostor za králem byl vyhrazen pro zbytek Společnosti. Bilbo, Balin a Gandalf se zařadili za Óina a Glóina. Hobit se zavrtěl, když zjistil, že mu ve výhledu stojí nejenom podsadití trpaslíci, ale i vysoká postava krále Thranduila a také Bard Lučištník. S podivem si všiml, že král elfů drží v natažených rukou starobylý meč Orkrist, zatímco muž vedle něj nesl Arcikam, králův klenot.

Ozvalo se zadunění bubnů. Potom podruhé. Kamenným obloukem pomalu, vážným krokem, prošli čtyři válečníci ve zdobených zbrojích. Na nosítkách, která nesli, spočívalo mrtvé tělo Thorina Pavézy. Další zadunění a další trpaslíci. Tentokrát, jak hobit velmi dobře věděl, přicházeli v osmi. Dokonce i po smrti byli Fili a Kili nerozluční a nikdo by si nedovolil je do sebe oddělit.

Bubnování stále zrychlovalo, až nakonec dunělo do rytmu kroků trpasličích bojovníků. Ti důstojně nakráčeli přímo doprostřed místnosti. V tom okamžiku se král Dáin rozmáchl a udeřil mohutným kladivem do velkého gongu. Ozvalo se chmurné zahřmění a všechno ztichlo. Nosiči stáli na místě jako sochy a ve trůnním sále se nikdo neodvážil posvátný okamžik narušit. Král spustil kladivo a nechal jeho hlavici dopadnout na podlahu.

Trpaslíci jako jeden muž poklekli na jedno koleno a položili si na čelo zaťatou pěst v pradávném gestu vyjádření úcty. Přítomní lidé sňali přilby a čepice z hlav. Elfové i Gandalf vzdali úctu mrtvým jemnou úklonou. Hobit si všiml, že pozadu nezůstal dokonce ani král Thranduil.

Na okamžik si připadal Bilbo zcela nepatřičně, pak si ale vybavil jistý večer ve Dně Pytle před nezměřitelně dlouhými věky - a předvedl ukázku typicky hobití zdvořilosti. "K vašim službám," jakoby slyšel sám sebe říkat.

Ozvalo se tiché mručení, které rychle nabývalo na síle. Pan Pytlík zvedl hlavu. Trpaslíci všude okolo povstávali a rodila se zádumčivá píseň, ze které mrazilo v zádech. Jako na povel čestná stráž vykročila a král Dáin doprovázený smutečními hosty ji následoval.

Mohutné schodiště bez jakýchkoli světel se svažovalo do neznámých, černých hlubin, přímo pod kořeny Osamělé hory. Planoucí louče vrhaly po prostých, nijak nezdobených stěnách strašidelné stíny. Tíživé ticho prolamovaly jenom kroky trpaslíků v monotónním rytmu a smuteční hudba beze slov.

Náhle schodiště končilo na vrcholu masivního kamenného sloupce, který se tyčil snad ze samé černočerné nicoty. Tam stály tři mohutné mramorové hroby, nad nimiž se tyčila mohutná, vousatá postava. "To je Durin," odvážil se Balin pošeptat Bilbovi, "první panovník našeho lidu a praotec linie králů."

Trpaslíci přikročili k otevřeným hrobům a jediným pohybem do nich zasadili nosítka, takže v kamenném objetí zcela zmizela. Zůstaly jen tváře zesnulých na zdobených podhlavnících, které ještě mohli přihlížející uvnitř zahlédnout. Bojovníci se diskrétně přesunuli do stínu, kde zaujali místa u těžkých kamenných vík, která měla navždy zakrýt tváře statečných synů Ereboru.

Píseň nabrala na síle a Bilbo si uvědomil, že trpaslíci zpívají v khuzdul. Věděl, že si svůj jazyk střeží žárlivě jako poklad a jen málokdy dopustili, aby z něj cizinec slyšel byť jen jediné slovo. Hobit zatoužil porozumět, o čem zpívají, přestože mu zvuk v hloubi srdce probouzel hlubší a hlubší smutek. Zatímco dozníval, trpaslíci pozvedli kamenná víka a s poslední slabikou písně je zasadili na místa.

Bard pokročil vpřed. Pozvedl Arcikam, až se zaleskl jako odraz slunce na čerstvě zapadaném sněhu a pak jej zatlačil do objímky na víku.

Pak předstoupil král Thrandiul. "Namárië, tenn' enomentielva," řekl a s úklonou položil Orkrist, který jeho lidé zabavili v Temném hvozdu, hrotem k nohám trpaslíka, který jím kdysi vládl.

Trpaslíci zhasili všechna světla a padla tma.

"Sbohem, Thorine Pavézo," zašeptal Bilbo tak tiše, že ho nikdo ani nezaslechl.

Konec Gandalfovy hole se jemně rozsvítil a čaroděj se zařadil v čelo průvodu, který počal stoupat zpět, pryč z podzemní hrobky.

Temnota jako přikrývka vyklouzla ze stínů a zahalila místo posledního odpočinku do vznešené netečnosti chladné, noční smrti.

(Autorka obrázku: BashfulSoul)