Víte jak jsme jeden víkend vůbec nekomentovaly ani jinak nereagovaly? No, to jsme byly s Polly v Německu. Takže tady deník ze Svaté Říše Římské a rodné země Dominica Monaghana :-)
Pátek 8.5 - Jelikož byl prodloužený víkend, rozhodly jsme si ho prodloužit ještě víc. Naši (moji a Pollyiny) rodiče se už před nějakými dvěma měsíci dohodli, že společně pojedeme do Německa na kolech (jako ne z Prahy do Německa, jako že tam dojedeme autem a z kol se budeme "radovat" až na místě). Sraz byl na Rozvadově v devět ráno.
U nás to bylo dosti dramatické. Kola a všechno vybavení na ně totiž máme na chalupě v Jižních Čechách. Dva týdny před 8. květnem jsme tedy jeli na chalupu, všechno naložili a odvezli domů. Týden před 8. květnem táta zjistil, že tam nechal veškeré stany a spacáky. Tak tam jel znova. Dva dny před 8. květnem mamka objevila, že tam táta nechal i brašny na kolo, zámky, lékárničku apod. Máma tedy měla nápad tam dojet autem až na chalupu a přivést to (chtěla vyrážet v devět večer po dost vysilujícím dni). To jí bylo rozmluveno. Tak přišla na řadu varianta číslo 2. a tedy to všechno koupit. Nakonec se ukázalo, že táta přivezl tak půlku, takže se toho ani tolik kupovat nemuselo. No, ale nervů bylo dost. Ve čtvrtek večer už jsme byli všichni sbalení a s našimi zavazadly (1x vozík na všechno, 2x taška na vše co se nevejde jinam, 3x brašna na jídlo a osobní věci, 4x kolo i s plným příslušenstvím) nastoupení v obýváku. Byl odpískán večerní klid a šlo se spát. V pátek ráno jsme vyjížděli relativně časně. I tak na nás Brandorádi čekali asi půl hodiny. Domluvili jsme se, co a jak a vyjeli. Nejdřív jsme jeli první my, ale pak nás rychlostí dobrých 195 km/h (pořád se divím, jak to Polly přežila) předjeli Brandorádi a my uvízli v koloně. Takže na nás museli další půl hodiny čekat na nějakém odpočívadle.
V autě byla dost nuda, naštěstí měla s sebou ségra karty. Ovšem nemáte ani ponětí, jak blbě se hrají karty v jedoucím autě, když je mezi vás a spoluhráče narváno kvantum tašek, které na vás oba neustále padají a vaši rodiče vás neustále nabádají, ať jste na ně hodní (jako na ty tašky), že je v nich jídlo. Nakonec mi sestra dala nějaký časopis s luštěním. Blbý nápad. Komplet jsem to dodělala asi za půl hodiny.
Cesta ovšem byla zpestřena sledováním všech odboček na Berlín (tam se narodil Monaghan) a na město, které se jmenuje Ulm, a bylo tedy hbitě překřtěno na Ulmo.
Naše první zastávka, kemp a zároveň náplň zbytku dne byl Rothenburg ob der Tauber. To je takové novodobě středověké městečko na dost vysokém kopci v Německu. Novodobě středověké znamená, že bylo zachovalé z toho 14. stol, pak to při II světové komplet rozbombardovali a tak to milí občané postavili znova, zřejmě dle fotografií. Ale vypadá fakt středověce.
V kempu jsme si postavili stany a naobědvali se a pak vyrazili na ten kopec podívat se do městečka. Cesta hezká, městečko ještě hezčejší :-). Rodiče rozhodli, že půjdeme po hradbách a tak si tyto velkolepé scenerie budeme mít šanci lépe prohlédnout. Šance to byla. Naše skupinka se rozpadla přibližně po kilometru hradební zdi, kdy mamka slezla dolů, aby si vyfotila barbakán (takový domeček u hradeb, kterým se celá kamenná masa zvětšovala v místě, kde se očekával útok). Pak ale nějak selhala domluva, kde se sejdeme. Pokračovali jsme jen my spolu s tatínky (Pollyina mamka zůstala v Praze). Asi nejdobrodružnější byl průchod skrz včelí roj. Bylo to fakt ošklivé. Na těch hradbách byly mimo jiné takové cedulky, kdo na jejich obnovu kolik přispěl. Takže jsme pečlivě sledovali všechno z Berlína, Ulma, Glasgowa, Nového Zélandu a Los Angeles…
(super maskaron)
Poté jsme slezli dolů a vraceli se zpátky městem. Hned po slezení jsme se my malí ztratili v jakési prapodivné kruhové obvodové věži, kterou sestra ihned překřtila na noru (leda tak Brandov nebo Velké Pelouchy). Ale našly jsme se celkem rychle, takže pohoda.
Já si lovila nějaké kešky, koupili jsme si zmrzlinu, obdivovali domečky a prostě pohoda. Asi nejlepší keška byla u takového zapykaného bazénu v pečlivě schované zahradě. Vlezla jsem tam a sedla si i s keší na lavičku, že zaloguju. Objevil se milenecký pár. Sedli si co nejdále ode mě, ošklivě se na mě dívali a čekali, až odejdu. To já ovšem nemohla, neb jsem krabičku musela ještě vrátit na místo víceméně přímo proti nim. Tak jsem čekala také. První ruply nervy jim. Zvedli se a uraženě odešli. Já se také zvedla, vrátila kešku a v pohodě šla hned za nimi. Když jsem je míjela, vypadali, že mi udělají něco moc a moc ošklivého.
(barbakán)
S mamkou jsme se sešli u katedrály. Prý na nás už mávala z nějaké věže, ale to my jen zírali do kašny (mají tam fakt super fontánky). Následovala diskuze na téma:"Je zahrada Getsemanská to samé, co hora Olivetská. Nevíte někdo? Pak jsme ještě zamířili do zahrad, co vypadaly jako osázené Minas Tirith. Nakonec jsme si zablbli na hřišti, kde jsme se sestrou a tátou vozili na takovém talíři (Polly se bála) a byl čas jít dolů. Tatínkové šli napřed, protože ještě museli převézt auto do posledního kempu na víkendové trase, abychom se pak měli jak dostat domů. Dámská část zamířila na jednu kešku. Lezla jsem tam já. Byla to fakt hnusná stráň v lese. Strašně, ale opravdu strašně to klouzalo, nespadla jsem jen čirou náhodou a tu krabku stejně nenašla! Jo, a ještě jsem si brutálně zamazala kalhoty. V kempu jsem je celé umyla a nechala schnout na stanu.
(orloj, tedy snad)
(vážně divný arkýř)
Máma se sestrou se potloukaly po kempu a já Polly přesvědčila, aby se mnou šla ještě na jednu kešku k mostu. Tu jsme našly celkem rychle, ale protože se nám zpátky ještě nechtělo a rostlo tam hodně pampelišek, sedly jsme si na kraj mostu a začaly páchat něco z pampelišek. Já upletla věnec (to jako zírám, v životě předtím jsem to nedělala) a Polly fakt hezký prstýnek. Pak jsme se rozhodly, že zkusíme změřit průtok vody pod mostem. To se dělalo tak, že se Polly s pampeliškou postavila na jeden konec mostu, já na druhý a stopkama jsme měřily, za jak dlouho pampeliška proplave od ní ke mně. Pak jsme odkrokovaly metry a vyšel nám průtok asi 9,7 km/h. Ještě jsme si s pampeliškami trochu hráli a pak byl čas vrátit se. Tatínkové se objevili v devět, navečeřeli jsme se a šlo se na kutě.
(Rohtenburg)
(zde byl kemp)
Sobota 9.5 - Se sestrou jsme se vzbudily v půl šesté. Super. V sedm se nám omylem podařilo vzbudit i zbytek kempu (praly jsme se) a tak se na nás všichni dívali hoooodně nevraživě. To mi na náladě nijak nepřidalo. Bohužel si to, jako obvykle, odnesla Polly. Chjo.
Jo, a ty kalhoty jem na stanu samozřejmě nechala přes noc. Ale byly docela suché.
Vyrazili jsme na cestu. Bylo to asi jen 17 km, neb vzdálenější kemp byl už moc daleko. Projeli jsme Reuthenburgem, kde jsme si ještě stihli vyfotit jednu fakt skvělou cedulku, navzájem se kompletně ztratit (během projezdu jednou jedinou branou jsme se rozdělili na čtyři, absolutně ztracené skupinky) a zjistit, že i turistická GPS (ne moje, Saramírova), se může občas mýlit.
Po cestě jsme ulovili keš u nějaké budky, naobědvali se a na stanoviště dorazili v půl jedné. Tam jsme začali stanovat. Zábava ale po chvilce stagnovala, a protože mě už nenapadá další slovo na sta-n, byla to fakt děsná nuda. My malí jsme obsadili místní hřiště, které se skládalo z takového toho houpacího koše a lanovky. Po hodině nás to ovšem také nebavilo. Strašně, ale fakt strašně foukalo, takže nám byla zima a byli jsme otrávení jak želvy. Začali jsme hrát dobble. Sestra se ale urazila, protože jsme ji porazili (poprvé a naposled) a tak zalezla do stanu a usnula. Táta mezitím usnul také a spal nějakých sedm hodin (nechápu, jak to dokáže. No fakt, můj táta usne kdekoliv, kdykoliv a v jakékoliv poloze. Například. Sestra chodí na akvabely. Rodiče ji tam vozí a pak si sednou na břeh bazénu a dívají se na ní. Tedy alespoň mamka to tak dělá. Ovšem pokud je tam místo mamky táta, tak si vezme časopis a čte si, což sestře hrozně vadí. Tak mu byl časopis zabaven. Ale táta se prostě natáhl na lavičku a tu hoďku si zkrátka schrupnul). Máma a Pollyin táta si povídali a pak šli oba také spát. Začaly jsme tedy s Polly luštit nějaké šifry. Ale byly jsme totálně mrtvé, takže jsme se rozešly s tím, že zkusíme usnout. Usnula jsem jenom já. Na půl hodiny. Mezitím ale vstal zbytek, takže tatínkové šli na pivo, máma na čaj o páté a já s Polly a sestrou blbnout na trávníku (ten vítr mezitím umřel).
(kdesi cestou)
(most)
Prali jsme se. Jak je sakra možné, že už nepřeperu skoro ani tu sestru, natož Polly? Nespravedlnost. Ještě jsme hráli karty, byli na hřišti a tak, ale pak konečně přišla večeře a šlo se spát.
Ale měla byh ještě zmínit výhody tohoto kempu. Byly tam jednak karavany s nápisy jako: New line, Diamant apod. , jednak po celé trase patníky s nápisy SP a mitta…, ale hlavně chlap, co podle Polly vypadal jako Monaghan. Ovšem jak jsme se s ním seznámily, bude chtít trošičku vysvětlování.
Nádobí po večeři jsme jako obvykle šly umýt já s Polly. Ovšem v té umývárně už byl nějaký pán se dvěma malými dětmi, kteří tam zřejmě přijeli na kolech, protože je měli přede dveřmi. Jak jsme šly dovnitř, já omylem shodila jedno malé, dětské kolo. Tak jsme vrazila ešusy Polly (která se vzápětí přerazila o myčku) a šla kolo sbírat. Ovšem pořád mi nějak nedrželo. Po chvíli přišel blonďatý chlapeček, syn toho pána a vrhl na mě bojácný pohled a opatrně si to kolo vzal. Zvedala jsem ho totiž s přetočeným předním kolem a nevšimla si toho. Polly říkala, že se ten kluk tvářil fakt smutně, jak tak na mě zíral, co to dělám s jeho kolem a raději se zeptal tatínka, jestli může jít ke mně, než se rozhodl svůj bycikl zachránit. No a ten pán prý Polly hrozně připomínal Monaghana. Já nevím. Byl plešatý. Ale Polly tvrdila, že jí ho připomínal pstavou. Fakt nevím, já Monaghanovu postavu nikdy nezkoumala. Mňo, umyli jsme nádobí a co nejrychleji se vypakovali pryč.
Já se vzbudila v půl třetí v noci a do rána neusnula. Neumíte si představit, jaká je to nuda. Máte halucinace, jste v bdělém stavu a při jakémkoliv zvuku můžete vyletět z kůže.
Neděle 10.5 - Otrávenost 50%. Unavenost 99%. Alespoň v mém případě. A to mám být hyperaktivní hobit. No, ale nějak jsem nakonec fungovala, nic jiného mi nezbývalo. Na dnešek bylo naplánováno 57 km do dalšího kempu. Jo, rovina, takže to bylo docela v pohodě. Jen pořád strašlivě foukalo. Jo a mimochodem, krajina vypadala jako jižní Čechy. V jedné vsi jsme viděli stádo lam, jako že fakt lam! Pásly se tam v zahradě. A pak… bomba. Přijeli jsme tam ke kostelu a na hřbitovní zdi byla deska, že toto je lamí kostel a lamí mstečko. Kořenův sen.
Projeli jsme Leutershausenem, Herriednem, v Orbau se zastavili na kešce.
(Orbau)
(taktéž)
(opět)
(zase)
Ale tady se zdržím. Tam to totiž bylo vážně vtipné. S Polly jsme šli podle GPS, když k nám přišla nějaká malá holčička a na něco se ptala. Polly jí vysvětlila, že nemluvíme německy. Šestileté děcko tedy přešlo do angličtiny. Vyměnily jsme si pozdravy a jména a trhaně klábosily s její mamkou. Ale slyšeli jsme někdy mluvit němce anglicky (jestli ne, zkuste tohle :-) https://www.youtube.com/watch?v=yd8jfzN5OkI ) víte, že je to fakt brutální. Polovina jejích otázek tipnuta. Potom, co jsme ohodnotila německo tak, že jsem mávala rukama a řvala "beautiful, beautiful, beautiful" (nic jiného mě nenapadlo), jsme pokračovaly a sympatickou rodinku opustily.
Po cestě jsme potkaly skupinku výletníků, kteří vypadali totálně přesně jako hobiti. Malí, tlustí a kudrnatí. A mám dojem, že na jednoho z nich volali ostatní Same…
V jedné vsi p cestě také byly všechny nápisy napsané hobitím písmem (jako ve Skotsku) a krásnou německou krajinu s políčky jsme ohodnotili jako pole sedláka Červíka a všechny traktoristy za sedláka Červíka. Nejdřív jsme sice měli docela diskuze ohledně toho, který z nich je ten pravý sedlák Červík, ale nakonec jsme prostě usoudili, že má rozmnoženou osobnost. A každý osamělý strom po cestě jsme označili za Oslavový strom. Jedno jestli byl ještě živý, jestli to byl keř, nebo jestli stál uprostřed hradeb.
Dojeli jsme až k jakémusi jezeru, kde byl náš poslední nocleh. Nejdřív jsme ovšem zašli na nějaký ostrov "ptačí rezervace" podívat se na hydrofilní opeřence. Musím říct, že tolik vodních ptáků jsem snad neviděla ani v zoo. Bylo to fakt super. Když se jelo dál, museli jsme dokonce co pár metrů zastavovat, protože přes cestu přecházela husí rodinka. Holt jaro, všichni měli mláďata a o to to bylo hezčí.
Na jezeře jsme zahlédli i nějaké odvážlivce na surfu a rogalu. Tedy, já bych tam při téhle teplotě vody i vzduchu nevlezla, obdivuju je. Do kempu jsme dorazili někdy v pět, ubytovali se na přidělených místech. A hádejte koho jsme při mytí nádobí potkali? Toho chlapa co vypadá jak Monaghan. Zřejmě sem přijel také.
My malí provozovali, že budeme moct jít spát. Omyl. Šlo se do Gunzenhausenu, podívat se na město. Skvělé. Ukázalo se, že já jedu vyloženě na bonbonech, takže mě Polly nadopovala bonbony a nějak se nám podařilo doklátit se až tam.
Město hezké, jen jsem na něj byla poněkud naštvaná. Viděli jsme v tu dobu nefunkční orloj, v místním kostele si poslechli část fakt zajímavého koncertu (známe skladby upravené pro orchestr), dali si v mém případě čokoládu a v případě všech ostatním (kromě Polly) zmrzku a prošli se kolem pěkných hrázděných domků. Mají to ti němci ale hezké.
(město)
(vpravo orloj, vlevo májka, mimochodem, Němci mají v každé vesnici parádně nazdobenou májku, Polly si ale stěžovala, že si je navzájem nekácí a že se tam někdy musíme vypravit se sekerou, ale tohle pokácet by byla škoda.)
(kostel)
Cestou jsme potkali i hospodu U lamy. Nebo třeba hospodu s Gwahirem a levandulí ve vývěsním štítě. Je fakt, že ta levandule vypadá jako obilí, ale určitě to je levadnule. Já jí věřím!
A víte, jak to může být skvělé, když narazíte na sázkovou kancelář s názvem Lotto?
Cestou zpátky se Polly dovzdělala, co se svatých týče, protože mamka sestře vyprávěla o jejich životech, především tedy o Kryštofovi, jehož čerstvě odkrytou fresku jsme v tom kostele viděli (pokud nevíte proč čerstvě odkrytou, zeptejte se Aredhel, Jeremiáše nebo Clarissy :-) )
Tentokrát spala Polly s námi, protože její táta po dlouhém přemlouvání usoudil, že to jednu noc sám ve stanu zvládne a pustil ji k nám. Ovšem byly jsme obě tak mrtvé, že na záchod a zpátky nás musela za ruku dovést sestra. No a co se nestalo. Sestřička usnula během dvou minut, co si lehla. Já sice usnula také, ale v pravidelných intervalech (+-1 minuta) jsem se budila se strašnými záškuby po celém těle. Nebyly to křeče, nebolelo to, jen to… škubalo. Tak jsme se s Polly šly projít a pak udělaly pokus číslo 2 na usnutí. Já usnula, Polly ne. Znovu jsme se pozdravily v půl druhé a pak spokojeně pochrupovaly asi do osmi. Luxus.
Pondělí 11.5 - Ráno zahájili naši drazí příbuzní tím, že nás vyhnali ze stanů, abychom něco dělali. Super. Prý musíme rychle rychle vyrazit, abychom nedorazili domů o půlnoci. To se nám, tedy mé rodině, zdálo dost divné, protože auto mělo být u tohoto kempu a vyrážet domů jsme mohli celkem kdykoliv. Ovšem ukázalo se, že to si opravdu provozuje jen moje část rodiny. Pollyin otec se totiž vytasil s tím, že auto je v dalším, 30 kilometrů vzdáleném kempu. Asi aktuální invence. Ten údaj kilometrů si prosím zapamatujte.
Vyklátili jsme se ze stanů, nasnídali se, sbalili vše, co se sbalit dalo, v tátově případě se pohádali z recepcí, která jednak mě s Polly označila za dospělé (a lidi) a jednak prohlásila, že Brandorádovi měli dva stany, no fakt, vážně je tam viděli (měli jeden, ale je fakt, že o velikosti tří).
Vyjeli jsme celkem časně. Ovšem co pět minut se zastavovalo a když jsem se poněkud naštvaně ptali na důvod (proč jsme tedy museli tak rychle rychle vstávat) bylo nám řečeno, že nás nechtěli vyřídit. Pozdě. Foukal strašný, hrozný protivítr (ať jsme jeli na jakoukoliv světovou stranu, foukal protivítr). Táta s vozíkem měl docela problémy a jel až úplně vzadu a sestra byla tak vyřízená, že sotva mluvila. A my ostatní? My se brutálně spálili. Já hřbety rukou (blbej pocit) a Polly celý obličej. Ale konečně byla červenější než já! Sluníčko totiž pálilo opravdu hodně.
(naše skupinka, s tím červeným jede Palladin, fotí Rosana a to co jede vepředu vedle sebe jsem já, Polly a Falko)
Po cestě jsme potkali i skvělou zahrádku s figurkami hobitů. No fakt! Zkuste si tvrdit, že tohle nejsou hobiti…
Na místo, tedy do Pappenhaimu (píše se to tak?) jsme po foukavé cestě jihočeskou krajinou dorazili asi ve tři.
(krajinka)
(Pappenheim)
Tatínkové nás umístili před bránu kempu a odjeli s jedním autem pro to druhé, které bylo v Rothenburgu. Měli jsme tři hodiny, super. Tak jsme se začali úspěšně nudit. Chvilku jsme chodili na záchod a zpátky, chvilku jsme si kupovali nanuk (který fakt divně praskal v puse), chvilku hráli karty… Pak jsme s Polly ukořistili jednu karimatku a rozhodli si, že si trochu odpočineme. Lehla jsem si na Polly a… usnula. To se mi ještě nikdy předtím nepovedlo. Většinou prostě jen ležíme a povídáme si (v Pollyině případě neurčitě hekáme) ale teď jsem na ní vážně usnula. A musím říct, že starší bratranec je jako polštář výborný, je to měkké, hebké a hřeje to. Sice to občas docela ošklivě diskutuje (jako že to nemůže dýchat, jako opravdu ne, ani nádech), ale to se většinou dá přesvědčit pohledem "malý milý roztomilý bratranec" a slovy "nekecej a lež". Spala jsem asi hodinu a fakt obdivuju, že Polly po celou tu dobu dokázala ležet a ani se nehnout. Neuvěřitelné.
(Karbaníci. V růžovém Falko, V Pollyině mikině já, v modrém různomodrém triku Polly)
Tatínkové přijeli a tak se mohlo rozloučit a jet. My jsme vyjeli asi v půl šesté. Musím se pochlubit, Pokaždé jsme byli sbalení jako první a čekali na Brandorádovi, ač jsme měli o dost složitější postup balení. Také teď jsme odjeli dřív. A to asi o hodně dřív. Vůbec nechápu, co tam Brandorádovi tak dlouho dělali. My do Prahy přijeli v devět a to jezdíme tak o 100km/h menší rychlostí než oni. Oni přijeli v půl jedenácté. Stavili jsme se ještě někde na večeři. Byla to čína a já snědla asi pět cm krychlových polévky a kousek hlavního jídla. Už jsem byla nějaký rozbitý hobit.
Doma jsme se všichni sotva potáceli a usnuli téměř okamžitě. Konečně.
No a to by bylo asi tak všechno. Snad jste si i tento deník užili a pobavili jste se.
