Na okraji

Přišel čas na další povídku. Opět nestředozemská, opět vznikla kvůli škole. Té předchozí se podobá více, než by se mi líbilo.

Tentokrát byl zadán úryvek z písně Jarka Nohavici: "... a kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mně stál."

---

Zhluboka se nadechnu. Tady nad mořem, daleko od všeho, je vzduch o tolik čistší než ve městě. Hluboko pode mnou se o skálu tříští vlny, jedna za druhou. Neměnný rytmus, jako už tísíce let před tím.

"Tak do toho. Skoč. Život stejně nemá smysl. Nikdy neměl." Ta slova jsou jen v mé hlavě. A přesto se mi zdá, jako by se nad skalami nesl hlas a nějakým zázrakem přehlušoval burácení vln i hučení větru. Asi už blouzním.

Opatrně se přiblížím k hraně útesu. Okamžitě se mě zmocňuje závrať. Zkouším ji překonat, ale podlamují se mi kolena a dopadám tváří na kameny.

Chvíli trvá, než se zvednu. Po bradě mi stéká krev z natrženého rtu a slaný mořský vítr se opírá do čerstvé rány. Tu bolest skoro nevnímám.

"No jen se na sebe podívej. Jsi k ničemu, ani zabít se nedokážeš. Je mi z tebe na blití." Ne, opravdu se mi to nezdálo. Někdo tu mluví. Hlas má hluboký a úlisný.

Konečně si ho všimnu. Stojí na skále pár metrů ode mě. Vysoký muž v černé košili a tmavých brýlích. Usmívá se na mě. Ne, neusmívá - šklebí.

"Hele, možná ti to půjde lépe, když se rozběhneš. Tak dělej. Není to tak hrozný, jak si lidi myslí. Chvíli poletíš, pak to trochu zabolí a bude po všem," pokračuje. Nemluví nijak nahlas, přesto mu rozumím každé slovo. Je na něm něco známého, jako bychom se už potkali… Proboha, ať se přestane šklebit!

"Nezapomínáš na něco?" ozve se z druhé strany. Tenhle hlas je o něco vyšší, jemný a melodický. Patří bíle oděné postavě. Je nadpozemsky krásná - nebo možná krásný. Jako by zářil (nebo zářila) bělostným světlem.

"Ne, to ty zapomínáš," odvětí černý, "sebevražda je smrtelný hřích a každá taková duše připadne mně."

"Možná, ale tato duše dosud chodí mezi živými. A ty ji zcela otevřeně lákáš do spárů Pekla."

Cítím, že stojím uprostřed sporu staršího než vesmír. Něco mi říká, že musím co nejrychleji pryč, nebo se aspoň někam schovat, ale nedokážu se pohnout.

"Co na tom záleží?! Chce se zabít? Chce. Jenom trochu urychluju proces." zavrčí černý. Úlisnost z jeho hlasu se kamsi vytratila. Teď hrubě duní, jako když se kameny řítí po úbočí.

Zářící zůstává klidný (klidná?), dokonce ani jeho slova nevyjadřují hněv: "Přímo zasahovat do záležitostí smrtelníků je zapovězeno a Peklo to dobře ví. Ve jménu Všemohoucího ti přikazuji, odstup a zanech tuto duši jejímu osudu."

"Přinuť mě!" zařve. Černá košile se rozerve, když mu ze zad vyraší blanitá křídla. Odkudsi vytáhne meč s ohnivou čepelí a vrhne se na zářícího. Ten útok odrazí v jediném záblesku světla a rovněž tasí.

Konečně se mi podaří přimět svaly k pohybu. Vrhám se k zemi a zakrývám si hlavu. Snažím se nevnímat vířící světla, rány a strašlivý řev z probíhajícího boje. Skála pode mnou se chvěje, jako by se každou chvíli měla zřítit do moře. Bože, ať už to skončí.

Pak najednou vše ztichne. Neslyším ani burácení příboje. Když se odvážím nadzvednout hlavu, vidím, že černý někam zmizel. Zářící se nade mnu sklání a s jemným úsměvem mi podává ruku. Vděčně ji přijmu a s jistými obtížemi se vyškrábu na nohy. Bolí mě snad každý sval v těle.

Hlava mi vybuchuje snad tisícem myšlenek přetahujících se o mou pozornost, aby se spojily v nevěřícné: "Proč?"

"Protože byl porušen řád," usměje se. Není na něm vidět jediný náznak únavy z předchozího boje. "On neměl žádné právo zasáhnout do tvého života,"

Zahledí se na moře. Po chvíli mlčení prohlásí: "Pokud si stále přeješ odejít z tohoto světa, nebudu ti nijak bránit. Je to pouze tvé rozhodnutí. Přesto věz, že žádná noc není tak temná, aby po ní nemohlo přijít jitro."

Vezme mou tvář do dlaní a políbí mě na čelo. Na krátký okamžik mě zcela prostoupí jeho bělostná záře a zašeptání: "Jdi s mým požehnáním."

Když opět otevřu oči, skála je prázdná a vzduchem opět zní jen dunění příboje. Nic nenasvědčuje tomu, že zde právě byla svedena jedna z tisíců bitev v nejstarší válce. Jenom zaschlá krev na tváři mi říká, že to celé nebyl jen horečnatý sen.

Už se začíná stmívat. Když vyrazím hned, ještě stihnu poslední autobus do města. A pak… kdo ví.

Silmarillionské MBTI

SILMARILLIONSKÉ MBTI

Dámy a pánové, teď se něčeho držte, neboť článek rozepsaný více jak tři roky konečně míří na Vaše monitory. Ano, článek, o který vlastně nikdo nestojí a nikomu nic do života nepřinese, je konečně tady (protože nám dal překvapivě hrozně moc práce, že ho prostě musíme zveřejnit).

Pokud je internet vaším druhým domovem a většinu času na něm hledáte životně důležité věci typu "ve kterém roce se narodil Arathorn II." nebo projíždíte všemožné fanarty, možná jste také narazili na příspěvky, kde se lidé snaží o "psychologický rozbor" fiktivních postav pomocí některé z osobnostních typologií. Tou nejčastější je právě tzv. MBTI.

---

Asi nemá smysl tady úplně rozebírat, o co se jedná, protože pro většinu z vás by to bylo nezáživné a googlit umíme všichni. Takže to podstatné je, že každý jednotlivý typ MBTI (je jich 16) udává, jakým způsobem vnímáme své okolí a jak se rozhodujeme. Podle toho se dají určit i základní osobnostní rysy.

Většina takových to rozborů pojednává (zaměříme-li se na oblast Tolkienových knih) o postavách z Pána prstenů nebo Hobita. Postavy ze Silmarillionu jsem našla jenom dvě a to ještě s dost pochybnými výsledky (informace platná před třemi lety). A tak se zrodil ďábelský plán. Dlouhé jsou zimní večery plné hrůz a učení a proto jsem se jala do sestavování testu, pomocí kterého by se dalo otipovat co nejvíc postav právě ze Silmarillionu.

Na Volání Rádovských l. p. 2017 jsme proto vybrali 52 nejvhodnějších postav a pomocí našich akademických znalostí ardských reálií jsme se do oněch postav vžili a odpovídali za ně v mém testu. Metoda je to vskutku revoluční a světově nevídaná (*avšak za výsledky rozhodně neručíme).

Odpovídání i vyhodnocování bylo časově náročné a vystačili jsme si s tím na několik večerů, ale i přes všechny útrapy Vám tímto představujeme výsledky našeho heroického úsilí.

No, a teď se konečně dostáváme k něčemu, co by Vás aspoň trochu mohlo zajímat. Probereme si jednotlivé typy. Aby to pro Vás bylo více "zábavnější", nejprve si asi udělejte test a poté se podívejte na rozbor svého výsledku (dále).

Hodím Vám sem odkaz na jeden s nejpřesnějších testů, co jsem našla (i když i ten má samozřejmě své mouchy a je psaný oním typickým strojovým jazykem podobných testů). Pro ty z Vás, co neumí anglicky, sem dám překlad. Pokud Vám test nedal přímý výsledek, napiště mi procentuální výsledky do komentářů.

Většina článků o mbti, které můžete na internetu najít, jsou poměrně zjednodušené (často i zavádějící) a my se budeme ubírat podobným směrem, protože to pro naše potřeby stačí. Pokud se budete chtít rozvinout ve své znalosti a porozumění, internet je Vám k dispozici, ale navěky budete zatraceni…

Zde odkaz na slíbený test. Je to "Cognitive Functions Test (60 items)*" na této webovce http://similarminds.com/personality_tests_index.html#.XkmcAxNKh-V

A zde je volně přeložený test pro ty z Vás, co mají horší angličtinu než já (a že já ji mám hodně špatnou…)

Všech 16 typů jde rozdělit do čtyř skupin strážci (SJ), řemeslníci (SP), racionálové (NT), idealisté (NF)… ne, ty jména jsem si nevymýšlela.

1) STRÁŽCI (SJ),

Nevadí jim, když jsou věci rutinního rázu a snadno předvídatelné a preferují již předem osvědčené způsoby. Pracují nejlépe tam, kde jsou jasně vymezená pravidla, hranice a role.

V extrémních případech se mohou zdát svému okolí rigidní. Výzvou pro ně představuje strach z neznáma. To vše ovšem neznamená, že se vyhýbají kreativním činnostem jako je např. psaní příběhů-tyto činnosti se pro ně mohou stát dobrými koníčky.

a) ISTJ - Arien, Caranthir, Elbereth, Elrond, Elwing, Eol, Erendis, Gil-galad, Haleth, Hurin, Mandos, Manwe, Mîm, Morwen, Thingol, Turgon,

Dobří v ukládání informací v souladu s minulými zkušenostmi a jejich pozdější využití. Hledají pocit vnitřní stability a bezpečnosti, proto jsou si dobře vědomi svých fyzických potřeb, rychle si všimnou nesrovnalostí, a pozorně sledují cokoliv, co by mohlo způsobit fyzické nepohodlí / zranitelnost. Pečlivé pozorování konkrétních detailů jim umožňuje vybudovat spolehlivý základ znalostí pro použití v nových situacích. To však také znamená, že se mohou cítit snadno dezorientovaní, když jsou konfrontováni s příliš mnoha novými nebo neznámými informacemi. Někdy mají tendenci se stát příliš neflexibilními nebo se až příliš vyhýbat rizikům, což je později může nutit k tomu, aby se extrémně ponořili do svých osvědčených způsobů a rutiny. Často bývají dobří při porozumění postupů a budování detailních znalostí prostřednictvím metodického a postupného učení. Jsou často obdivováni pro svou trpělivost, svědomitost a spolehlivost.

ISTJ preferují jednoznačná a racionální rozhodnutí. Mohou se stát příliš neflexibilními v postoji či neúčinném jednání.

b) ISFJ - Fingolfin, Finwe, Maglor, Melian, Orodreth, Tuor

ISFJ dávají přednost rozhodování, která podporují péči, soucit, harmonii a spolupráci. Dobře si všímají nálad, které kolejí mezi lidmi v jejich společnosti.

Podobně jako ISTJ jsou dobří v ukládání informací v souladu s minulými zkušenostmi a jejich pozdější využití. Hledají pocit vnitřní stability a bezpečnosti, proto jsou so dobře vědomi svých fyzických potřeb, rychle si všimnou nesrovnalostí, a pozorně sledují cokoliv, co by mohlo způsobit fyzické nepohodlí / zranitelnost. Pečlivé pozorování konkrétních detailů jim umožňuje vybudovat spolehlivý základ znalostí pro použití v nových situacích. To však také znamená, že se mohou cítit snadno dezorientovaní, když jsou konfrontováni s příliš mnoha novými nebo neznámými informacemi. Někdy mají tendenci se stát příliš neflexibilními nebo se až příliš vyhýbat rizikům, což je později může nutit k tomu, aby se extrémně ponořili do svých osvědčených způsobů a rutiny. Často bývají dobří při porozumění postupů a budování detailních znalostí prostřednictvím metodického a postupného učení. Jsou často obdivováni pro svou trpělivost, svědomitost a spolehlivost.

c) ESTJ - Beleg, Finarfin, Idril, Sauron

Zaměřují se na vnější struktury s využitím objektivních systematických standardů pro hodnocení úspěchu / neúspěchu ve světě. zjistí problémy poměrně rychle a snaží se je okamžitě napravit, vždy chtějí být co nejúčinnější, proto jsou přirozeně naladěni na "pravidla hry", která zaručují, že vyhrají žádoucí a účinné výsledky. Struktura v myšlení a organizování v akci jim umožňuje přistupovat k situacím se smyslem pro odbornost a důvěru, a to přímočarým a lineárním způsobem, odstraňováním překážek a dosahováním cílů. To však také znamená, že mají sklon k obtížím se situacemi, které jsou nejednoznačné nebo nejsou snadno strukturované / měřitelné / kvantifikované, snad rychle se cítí frustrovaní, když se setkávají se zmatkem, neúspěchem, neschopností nebo slabostí.

Nezdravé ESTJ můžou mít tendenci být příliš ovládající nebo amorální ve víře, že cíl ospravedlňuje prostředky. Jsou dobří v úkolech, které vyžadují manažerské nebo vedoucí schopnosti. Jsou dobří v zefektování plánů a obdivováni pro svou sílu a vytrvalost v překonávání překážek.

Často bývají dobří při porozumění postupů a budování detailních znalostí prostřednictvím metodického a postupného učení. Jsou často obdivováni pro svou trpělivost, svědomitost a spolehlivost.

d) ESFJ - teoreticky Fingolfin

Usilují o budování harmonického vztahu a snižování mezilidských konfliktů, proto jsou přirozeně naladěni na potřeby a pocity druhých, snaží se tyto informace úspěšně využít k úspěšnému zvládání sociálních situací. Nebo aby skvěle využívali lidi a staly se dobrými manipulátory. Nezdraví jedinci si až příliš mohou kompenzovat pochyby o sobě samých a zaměřovat se příliš na svůj společenský status či přijmutí společností. Často se také mohou cítit rozpolceni mezi zachováním si sebe samého-nezávislosti a tlakem společnosti a společenských norem. Zdraví jedinci bývají dobří při řešení vztahových / sociálních otázek a podpoře pocitu jednoty / sounáležitosti, často obdivovaného pro svou sociální milost, vstřícný postoj nebo ochotu poskytovat morální / emocionální podporu druhým.

Stále pro ně platí, že jsou dobří v ukládání informací v souladu s minulými zkušenostmi a jejich pozdější využití. Hledají pocit vnitřní stability a bezpečnosti, proto jsou so dobře vědomi svých fyzických potřeb, rychle si všimnou nesrovnalostí, a pozorně sledují cokoliv, co by mohlo způsobit fyzické nepohodlí / zranitelnost. Pečlivé pozorování konkrétních detailů jim umožňuje vybudovat spolehlivý základ znalostí pro použití v nových situacích. To však také znamená, že se mohou cítit snadno dezorientovaní, když jsou konfrontováni s příliš mnoha novými nebo neznámými informacemi.

2) Řemeslníci (SP) - ESFP, ESTP, ISFP, ISFP

Jsou to lidé, kteří si žijí v okamžiku. Mají rádi, když se něco kolem nich děje - když něco prožívají. Jsou dobří v improvizaci a dělání věcí jen tak z fleku. Co pro ně naopak může být problém, je přemýšlení o následcích svých činů a celkově přemýšlení o budoucnosti.

a) ESTP - Tulkas, Luthien

Jak už jsem psala, mají rádi, když se něco kolem nich děje-když něco prožívají. Jsou dobří v improvizaci a dělání věcí jen tak z fleku. Hledají pocit angažovanosti, potěšení nebo vzrušení, a proto jsou přirozeně naladěny na nové příležitosti pro zkušenosti z první ruky, které se jim zdají být zábavné, zajímavé nebo vzrušující. Být spontánní a rychle reagovat na změnu jim umožňuje plynule se přizpůsobit a naučit se rychle za letu. To však také znamená, že nemusí mít dostatek času, aby přemýšleli, zda zkušenosti, které sledují, mají smysl pro jejich dlouhodobý vývoj, a možná se stávají příliš impulzivními nebo nepřemýšlejícími při rozhodování. Když jsou to nezdraví jedinci, mají tendence unikat nepříjemným myšlenkám/rozhodování do "světa okamžiku" než aby potýkali s tvrdými obtížemi nebo negativními důsledky-které je stejně nakonec dohoní. Zdraví jedinci jsou obdivovaného pro svůj realismus, rychlé rozhodování a schopnost improvizace. Dále jsou více trpělivý a lépe uvažují o následcích svých činů.

Preferují logické a objektivní rozhodnutí.

b) ISTP - Curufin

Vyhodnocují informace logicky podle přesných vzorců. Přemýšlejí na základě přesných údajů, které se jim zdají být relevantní a přesné. To však také znamená, že mají tendenci přeceňovat pojem individuální "inteligence" a podceňovat další důležité aspekty života, které považují za "iracionální" nebo "irelevantní" pro své zájmy. Když je jedinec nezdravý má tendence nevidět chyby ve svém myšlení a nepřipouštět, že by se mohl mýlit, protože nerozumí ostatním relevantním pohledům, možná dokonce úplně vynechává lidskou perspektivu. Zdravý ISTP bývají dobří v kritických systémových analýzách a korigují své špatné úsudky, jak se objevují nové důkazy, které jsou schopny přijít s vhodnými řešeními.

Dospíváním více a více začínají žít v okamžiku, věnují se praktickým věcem, které vytvoří více faktický a přizpůsobivý mentální model světa. Preferují rozhodování flexibilním a praktickým způsobem.

c) ESFP ­­- možná Luthien

Mají rádi, když se něco kolem nich děje-když něco prožívají. Hledají pocit angažovanosti, potěšení nebo vzrušení, a proto jsou přirozeně naladěny na nové příležitosti pro zkušenosti z první ruky, které se jim zdají být zábavné, zajímavé nebo vzrušující. Být spontánní a rychle reagovat na změnu jim umožňuje plynule se přizpůsobit a naučit se rychle za letu. To však také znamená, že nemusí mít dostatek času, aby přemýšleli, zda zkušenosti, které sledují, mají smysl pro jejich dlouhodobý vývoj, a možná se stávají příliš impulzivními při rozhodování. Když jsou to nezdraví jedinci, mají tendence unikat nepříjemným myšlenkám/rozhodování do "světa okamžiku" než aby potýkali s tvrdými obtížemi nebo negativními důsledky-které je stejně nakonec dohoní. Zdraví jedinci jsou obdivovaného pro svůj realismus, rychlé rozhodování a schopnost improvizace. Dále jsou více trpělivý a lépe uvažují o následcích svých činů.

ESFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají

d) ISFP - Beren, možná Hurin

ISFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají. Tato shoda jejich chování s jejich pojetím sebe samotných jim umožňuje vyjádřit svou osobní identitu autenticky (často prostřednictvím uměleckých výkonů) a postavit se za své přesvědčení i tváří v tvář opozici; V nejlepším případě tuto svobodu být sám sebou chtějí dopřát i ostatním. Toto vše však také znamená, že mají tendenci nejednat proti svým silným pocitům a názorům nebo se špatně integrovat s životním prostředím, protože jsou zadržováni příliš individualistickým postojem. Nezdraví jedinci mají sklony k až příliš subjektivnímu vyhodnocování situace a morálních hodnot. Zdraví ISFP bývají dobří v obraně morálních pohnutek a ochraně individuálních práv a svobod, často obdivovaných pro svou nekonvenčnost, upřímnost a bezúhonnost.

Dospíváním více a více začínají žít v okamžiku, věnují se praktickým věcem, které vytvoří více faktický a přizpůsobivý mentální model světa. Preferují rozhodování flexibilním a praktickým způsobem.

3) RACIONÁLOVÉ (NT)- INTJ, ENTJ, INTP, ENTP

Většinou strategičtí a pragmatičtí, orientováni na proces spíše než na lidi. Rozhodují se logicky.

a) INTJ - Saruman, Turin

INTJ zpracovává kontextové / koncepční informace o tom, jak jsou věci vzájemně propojeny v naději, že budou schopny představit, co přijde. Hledají smysl pro osobní směr, účel a hlubší význam v životě, proto jsou přirozeně naladěni na "vidění" na základní podstaty, důležitosti nebo významu věcí jako prostředku k pochopení jediné pravdy. Promýšlení důsledků, stejně jako shromažďování více interpretací, jim zajištuje pocit jistoty, jak se budou události vyvíjet a podle toho jednat. Tento proces konceptualizace však znamená, že se mohou snadno stát mentálně odpojeni od světa. Vnímání světa nezdravých INTJ se může stát zkresleným, protože vyvodí z toho, co pozorují, nesprávný význam - nevědomky pracují na falešných předpokladech nebo problematických představách o "pravdě" nebo "dokonalosti", kterým následně začnou věřit. Zdraví INTJ bývají dobří při interpretaci možných významů, důsledků nebo komplikací, často obdivovaných pro jejich vhled a předvídavost. INTJ se silně spoléhají na podvědomé zpracování informací a jejich touha po jistotě / uzavření má tendenci vést k záměně vnímání a reality.

Rozvoj zdravého přemýšlení by měl přimět INTJs k tomu, aby budovaly hlubší porozumění přesným standardům a pravidlům chování, které povedou k účinnému a úspěšnému dokončení jejich cíle. INTJs dávají přednost kategorickým, definitivním a jednoznačným rozhodnutím. Pokud však dojde k nezdravému vývoji v průběhu dospívání, INTJ se může postupně stát příliš nepružným v postoji.

b) ENTJ- Celegorm, Galadriel, Isildur

Zaměřují se na vnější struktury s využitím objektivních systematických standardů pro hodnocení úspěchu / neúspěchu ve světě. zjistí problémy poměrně rychle a snaží se je okamžitě napravit, vždy chtějí být co nejúčinnější, proto jsou přirozeně naladěni na "pravidla hry", která zaručují, že vyhrají žádoucí a účinné výsledky. Struktura v myšlení a organizování v akci jim umožňuje přistupovat k situacím se smyslem pro odbornost a důvěru, a to přímočarým a lineárním způsobem, odstraňováním překážek a dosahováním cílů. To však také znamená, že mají sklon k obtížím se situacemi, které jsou nejednoznačné nebo nejsou snadno strukturované / měřitelné / kvantifikované, snad rychle se cítí frustrovaní, když se setkávají se zmatkem, neúspěchem, neschopností nebo slabostí. Nezdravé ENTJ můžou mít tendenci být příliš ovládající nebo amorální ve víře, že cíl ospravedlňuje prostředky. Jsou dobří v úkolech, které vyžadují manažerské nebo vedoucí schopnosti. Jsou dobří v zefektování plánů a obdivováni pro svou sílu a vytrvalost v překonávání překážek.

Zdravý rozvoj by měl ENTJ učinit reflexní a učit se nápady, které jim pomohou nastavit a dosáhnout ambiciózních životních cílů. ENTJ preferují rozhodná rozhodnutí, která je přímo vedou k dlouhodobým ideálům. Pokud se však vývoj v průběhu dospívání rozpadne, ENTJ se může postupně stát neschopným najít smysluplný účel nebo příliš nerealistický při dosahování svých cílů.

c) INTP- Aule, Earendil, Feanor, Maedhros, Melkor, Osse

Vyhodnocují informace logicky podle přesných vzorců. Přemýšlejí na základě přesných údajů, které se jim zdají být relevantní a přesné. To však také znamená, že mají tendenci přeceňovat pojem individuální "inteligence" a podceňovat další důležité aspekty života, které považují za "iracionální" nebo "irelevantní" pro své zájmy. Když je jedinec nezdravý má tendence nevidět chyby ve svém myšlení a nepřipouštět, že by se mohl mýlit, protože nerozumí ostatním relevantním pohledům, možná dokonce úplně vynechává lidskou perspektivu. Zdravý INTP bývají dobří v kritických systémových analýzách a korigují své špatné úsudky, jak se objevují nové důkazy, které jsou schopny přijít s vhodnými řešeními.

Zdravý rozvoj by měl INTP pomoci vizualizovat více možností, které povedou k optimistickému a dobře zaoblenému mentálnímu modelu světa. INTP raději zkoumají mnoho koncepčních možností a mají tendenci projevovat trpělivost při rozhodování. Pokud se však něco naruší zdravý vývoj, INTP se může postupně stát příliš nereálným v úsudku nebo nepraktickým v akci.

d) ENTP- Ar-Pharazôn

ENTP se zaměřují na objevování nových abstraktních možností ve světě, dívá se skrze fyzické objekty, aby si představila potenciál, který mají. Hledají pocit neustálé inspirace, proto jsou přirozeně naladěni na dobré nápady, náchylní k tomu, aby měli hlavu plnou myšlenek. Chtějí se spojit s těmi nejlepšími lidmi nebo se světem, což jim umožňuje žít život s pocitem naděje a svobody, kteří se cítí dychtiví aktualizovat potenciál pro pokrok nebo zlepšení. To však také znamená, že mohou být snadno rozptýleny jakoukoli náhodnou myšlenkou, která upoutá jejich pozornost, což by mohlo vést k tomu, že nebudou dokončovat to, co rozdělali nebo budou nebudou oceňovat pokrok, který již dosáhli. Nezdraví ENTP, mají tendenci ztrácet čas tím, že se až příliš nechají zanést k jiným myšlenkám a jsou pak neschopní dosáhnout hmatatelného pokroku, který si v životě přejí, protože jsou netrpěliví, nepokojní nebo neopatrní s detaily. Zdraví ENTP bývají dobří při vizualizaci a katalyzování nových trendů pozitivní změny, často obdivovaných pro svou kreativitu nebo optimismus.

Zdraví rozvoj INTP by jim měl pomoci úspěšně realizovat možnosti, které si představí. ENTP raději učiní logická a objektivní rozhodnutí co nejrychleji. Pokud však v mentálním vývoji nastanou problémy, ENTP se mohou postupně stát příliš neopatrnými v postoji nebo náchylní k opakovaným chybám.

4) IDEALISTÉ (NF)- ENFJ, INFJ, ENFP, INFP

Snaží se pochopit sebe sama a druhé a pracovat s potenciálem dřímajícím v uvnitř lidí. Změnit k lepšímu svět i sebe, v souladu se svou vírou a ideály.

a) ENFJ- Celerbrambor, Finduilias, Finrod

Usilují o budování harmonického vztahu a snižování mezilidských konfliktů, proto jsou přirozeně naladěni na potřeby a pocity druhých, snaží se tyto informace úspěšně využít k úspěšnému zvládání sociálních situací. Nebo aby skvěle využívali lidi a staly se dobrými manipulátory. Nezdraví jedinci si až příliš mohou kompenzovat pochyby o sobě samých a zaměřovat se příliš na svůj společenský status či přijmutí společností. Často se také mohou cítit rozpolceni mezi zachováním si sebe samého-nezávislosti a tlakem společnosti a společenských norem. Zdraví jedinci bývají dobří při řešení vztahových / sociálních otázek a podpoře pocitu jednoty / sounáležitosti, často obdivovaného pro svou sociální milost, vstřícný postoj nebo ochotu poskytovat morální / emocionální podporu druhým.

Zdravý rozvoj by měl ENTJ učinit reflexní a učit se nápady, které jim pomohou nastavit a dosáhnout ambiciózních životních cílů. ENTJ preferují rozhodná rozhodnutí, která je přímo vedou k dlouhodobým ideálům. Pokud se však vývoj v průběhu dospívání rozpadne, ENTJ se může postupně stát neschopným najít smysluplný účel nebo příliš nerealistický při dosahování svých cílů.

b) INFJ - Aredhel, Maeglin

INFJ zpracovává kontextové / koncepční informace o tom, jak jsou věci vzájemně propojeny v naději, že budou schopny představit, co přijde. Hledají smysl pro osobní směr, účel a hlubší význam v životě, proto jsou přirozeně naladěni na "vidění" na základní podstaty, důležitosti nebo významu věcí jako prostředku k pochopení jediné pravdy. Promýšlení důsledků, stejně jako shromažďování více interpretací, jim zajištuje pocit jistoty, jak se budou události vyvíjet a podle toho jednat. Tento proces konceptualizace však znamená, že se mohou snadno stát mentálně odpojeni od světa. Vnímání světa nezdravých INFJ se může stát zkresleným, protože vyvodí z toho, co pozorují, nesprávný význam - nevědomky pracují na falešných předpokladech nebo problematických představách o "pravdě" nebo "dokonalosti", kterým následně začnou věřit. Zdraví INFJ bývají dobří při interpretaci možných významů, důsledků nebo komplikací, často obdivovaných pro jejich vhled a předvídavost. INFJ se silně spoléhají na podvědomé zpracování informací a jejich touha po jistotě / uzavření má tendenci vést k záměně vnímání a reality.

Zdravý rozvoj INFJ by měl vést k vytvoření hlubšího porozumění k lidem a lidské motivaci, která povede k naplnění systému sociální podpory. INFJ preferují rozhodování, která podporují péči, soucit, soulad a spolupráci. Pokud se však vývoj v průběhu dospívání rozpadne, INFJ se může postupně obávatm nadměrného vnímání vlivu druhých.

c) ENFP - Aldarion, Fingon, Gandalf

ENTP se zaměřují na objevování nových abstraktních možností ve světě, dívá se skrze fyzické objekty, aby si představila potenciál, který mají. Hledají pocit neustálé inspirace, proto jsou přirozeně naladěni na dobré nápady, náchylní k tomu, aby měli hlavu plnou myšlenek. Chtějí se spojit s těmi nejlepšími lidmi nebo se světem, což jim umožňuje žít život s pocitem naděje a svobody, kteří se cítí dychtiví aktualizovat potenciál pro pokrok nebo zlepšení. To však také znamená, že mohou být snadno rozptýleny jakoukoli náhodnou myšlenkou, která upoutá jejich pozornost, což by mohlo vést k tomu, že nebudou dokončovat to, co rozdělali nebo budou nebudou oceňovat pokrok, který již dosáhli. Nezdraví ENTP, mají tendenci ztrácet čas tím, že se až příliš nechají zanést k jiným myšlenkám a jsou pak neschopní dosáhnout hmatatelného pokroku, který si v životě přejí, protože jsou netrpěliví, nepokojní nebo neopatrní s detaily. Zdraví ENTP bývají dobří při vizualizaci a katalyzování nových trendů pozitivní změny, často obdivovaných pro svou kreativitu nebo optimismus.

ENFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají. To vše by jim mělo pomoci při úspěšně realizovat možnosti, které si představí.

d) INFP - Radagast, Yavanna

INFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají. Tato shoda jejich chování s jejich pojetím sebe samotných jim umožňuje vyjádřit svou osobní identitu autenticky (často prostřednictvím uměleckých výkonů) a postavit se za své přesvědčení i tváří v tvář opozici; V nejlepším případě tuto svobodu být sám sebou chtějí dopřát i ostatním. Toto vše však také znamená, že mají tendenci nejednat proti svým silným pocitům a názorům nebo se špatně integrovat s životním prostředím, protože jsou zadržováni příliš individualistickým postojem. Nezdraví jedinci mají sklony k až příliš subjektivnímu vyhodnocování situace a morálních hodnot. Zdraví INFP bývají dobří v obraně morálních pohnutek a ochraně individuálních práv a svobod, často obdivovaných pro svou nekonvenčnost, upřímnost a bezúhonnost.

Zdravý rozvoj by měl INFP pomoci vizualizovat více možností, které povedou k optimistickému a dobře zaoblenému mentálnímu modelu světa. INFP raději zkoumají mnoho koncepčních možností a mají tendenci projevovat trpělivost při rozhodování. Pokud se však něco naruší zdravý vývoj, INFP se může postupně stát příliš nereálným v úsudku nebo nepraktickým v akci.

A na závěr nějaké ty statistiky, protože ty jistě zajímají všechny z Vás (v případě nutnosti přeskočte). Jen se dopředu sluší říct, že náš vzorek respondentů není klasickým vzorkem populace a od toho se vyvíjí i různé anomálie.

Ta první je nevídané zastoupení ISTJ tvořících až 30% postav. ISTJ sice patří k nejčastějším typů, ale v klasické populaci tvoří 11-14%. Další anomálií je, že v našem vzorku nebyl ani jeden zástupce ESFJ či ESFP, kteří normálně patří k těm častějším typům. Pro případ, že by někomu z Vás vyšel jeden z těchto typů, byl k nim doplněn pravděpodobný nositel těchto znaků. Jinou zajímavostí je, že v četnosti vedou introvertní typy (IXXX - introvertní, EXXX-extravertní, ambivalenti nejsou)

Jedním ze závěrů je, že Tolkien měl slabost pro lidi typu ISTJ- což je nadsázka, samozřejmě.

Možná jde i o to, že tento typ díky svým kvalitám, může být velmi rozumná a "stabilní" vůdčí osobnost a asi nebude náhoda, že ISTJ tvoří těsnou polovinu postav, které kdy někoho vedly (lid, království, Ardu…).

Velký počet introvertů může být způsoben promítnutím osobnosti samotného autora, o kterém se spekuluje, že byl introvert (někteří se dokonce domnívají, že profesor sám měl být istj-i když já sama tohoto názoru nejsem a tipovat slavné navíc již nežijící osoby není nikdy zcela přesné).

To, že se zde nesetkáváme s žádnou postavou s esfj či esfp osobností považuji za statistickou odchylku podmíněnou specifickým a počtem omezeným vzorkem postav.

Dále zde statistiky není nic významného ani zajímavého, takže teď k jednotlivým typům… to jste si oddechly, co?

istj- 16 -30,7%

isfj- 6 -11,5%

intp- 6 -11,5%

estj- 4 -7,7%

entj- 3 -5,8%

enfj- 3 -5,8%

enfp- 3-5,8%

intj- 2 -3,8%

infj- 2 -3,8%

estp- 2 -3,8%

infp- 2 -3,8%

istp- 1 -1,9%

isfp- 1 -1,9%

entp- 1-1,9%

esfj - 0

esfp - 0

Nestyďte se nám napsat své výsledky do komentářů :-)

A kdyby byl jakýkoliv problém (jakože nějaký jistě nastane. Minimálně s tím jejich testem), taky dejte vědět do komentářů.

Na druhou stranu

Dnešní povídkou se opět odchýlíme ze známého prostředí Středozemě. Vznikla jako úkol do školy, ale přišlo mi líto, kdyby měla zůstat jen v hlubinách notebooku.

Výchozí text zněl: Všechno se může stát dnes v noci... Příběh začíná čtyři minuty před půlnocí a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou. Čas je tu vymezen čekáním, kdy poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno.

---

V poklusu směrem k nádraží mi dojde, jak málo věcí se v téhle díře změnilo od té doby, co jsem sem každou něděli jezdil za Sárou. Stejné staré pouliční lampy, za ploty zahrad stejné keře a byl bych přísahal, že díry v asfaltu od té doby taky nikdo neopravil. Celá obec zamrzla někdy v minulém století a mění se jen lidé. Rodí se, umírají, stěhují se a opět se vrací, stejní a přece trochu jiní.

Posledních sto metrů k nádraží už běžím tryskem. Kolikrát jsem takhle spěchal na poslední vlak? Už bych to nespočítal. Poslední vlak do města, poslední spojení s přítomností. Čtyři minuty před půlnocí. Leda že by… ale ne, to se sotva mohlo změnit. Když se místní neodhodlají ani k opravě chodníku, jak by se mohli srovnat se změnou jízdního řádu?

Nádraží je prázdné. Ano, tím vlakem nikdy nejezdilo mnoho lidí, ale že bych byl jediný? Pokladní přepážka je temná a opuštěná, jen starý Vrba zamyká kancelář výpravčího. Ten už se tu taky belhá pěkných pár desetiletí, ale vypadá pořád stejně staře.

"Á, Dušan, že?" zahaleká, když si mě všimne.

"Jestli chceš do města, tak jdeš pozdě, hochu. Ten vlak před pár lety zrušili, to víš, lidem se to nelíbilo, ale zvykli jsme si. A tak je to se všim, napřed se ti to nemusí líbit, ale co naděláš," usměje se a vyrazí do noci.

Zhroutím se na lavičku. Co teď sakra mám dělat? Hotel v téhle díře nikdy nebyl, k čemu taky, a vrátit se k Sáře a tomu jejímu… ani kdyby mi za to platili. Ale snad nebude tak zle, noc je teplá, nějak to do rána přečkám.

***

Musel jsem na lavičce usnout, protože se s trhnutím probudím a málem spadnu. Nádražní hodiny ukazují půl druhé a já už nejsem sám. Vedle mě sedí žena - ne, dáma v šedém. Vypadá, jako by natáčela nějaký historický film, ale kamery nikde nevidím. Asi ještě nejsem úplně vzhůru.

"Mladíku," osloví mě upjatě, "já tedy nevím, jaké jsou mravy tam, odkud pocházíte, ale já osobně považuji za naprosto nevhodné, aby muž tak okatě zíral na dámu. A upravte se, vypadáte, jako byste právě vylezl ze stáje."

Chtělo by se mi namítnout, že mladík jsem byl naposledy před dvaceti lety a že ona sama taky nevypadá nejlíp, ale něco v jejím ledovém pohledu mě donutí zmlknout, zastrčit si košili a uhladit vlasy. Přitom si ji kradmě prohlížím. Sedí rovně, jako by spolkla pravítko, a na klíně až křečovitě svírá velkou kabelu a deštník. Nedivil bych se, kdyby měl místo rukojeti papouščí hlavu.

"Cestujete zde poprvé, že," ucedí kysele. Precizně vyslovuje každou hlásku. Připomíná mi mou dějepisářku ze střední, ta byla taky takhle strohá a přísná.

"Ano. Tedy ne, ale je to už dlouho… ale takhle pozdě jsem ještě nikdy… a kam vlastně jedete vy?" snažím se udržet konverzaci. Možná když budu mluvit dostatečně dlouho, tenhle sen skončí.

"Nejedu, cestuji. A cestuji tam, co všichni. Na Druhou stranu," odpoví s výrazem opovržení.

"Co… kam? A jací všichni?"

"Příliš mnoho otázek, mladíku. Všichni cestujeme na Druhou stranu. A ostatní brzy přijdou - vidíte, už jsou tady."

Nemám tušení, kdy přišli. Prostě tam najednou stojí. Dívka v selském oděvu a mladík v uniformě. Jestli dáma natáčí historický film, tak tihle dva určitě pohádku. A na konci se vezmou.

"Pozdrav Pánbůh," usměje se dívka. Má moc hezký úsměv. Zato její společník se na mě mračí a raději svou dívku odvádí na druhý konec nádraží. Přitom se za mnou pořád ohlíží, jako bych mu ji snad chtěl ukrást.

"To tedy nebylo zdvořilé," utrousí dáma v šedém. Pro jednou jsem nucen s ní souhlasit a hlavně jsem rád, že pro jednou odsuzuje někoho jiného než mě.

"A jak se k sobě mají. To za mých časů mladí věděli, co se sluší, a alespoň na veřejnosti krotili své city."

Za jejích časů? Co tím myslí? Neříká se náhodou "za mých mladých let"? A jaké krocení citů, vždyť jen sedí vedle sebe. Tenhle sen je čím dál divnější, ale pořád se z něj neprobouzím.

Další se objeví žena se zavinovačkou. Ta pro změnu vypadá jako z filmu pro pamětníky. Ve tváři má smutný, strhaný výraz. Ale aspoň vypadá, že se s ní dá rozumně mluvit.

"Vy taky čekáte na vlak?" ptá se mě a pokouší se o úsměv.

"Ano," přitakám, "ale začínám si říkat, že na jiný, než vy ostatní. Já se potřebuju dostat do města, ale všichni mluví o cestě na druhou stranu nebo kam."

"Ach ano, na Druhou stranu," povzdechne, "má Anežka tam odcestovala už před tolika lety."

Pozvedne zavinovčku. Až teď si všimnu, že je prázdná.

"Měla obrnu, víte? A já už se tolik let snažím najít cestu za ní."

Let? Já věděl, že odsud vlaky jezdí málokdy, ale aby čekala rok? Nebo víc?

"A… tahle druhá strana…" konečně se zeptám, "kde to je? Na druhé straně čeho?"

Chvíli přemýšlí a pak řekne: "Závoje. Věcí. Reality."

V té chvíli jako by mě polili ledovou vodou. Není to myšlenka ani tušení, jen pocit, který se rychle mění v jistotu.

"Vy jste mrtvá, že? A ostatní taky."

"Ano," přikývne, jako by být mrtvý bylo něco naprosto přirozeného, "já zemřela při náletech. Jim dvěma," kývne hlavou k dvojici, "osud nepřál lásku. Ona si měla brát jiného, jeho měli odvést do války. Ona se večer před veselkou oběsila a on se zastřelil. A dáma… nejsem si jistá, ale prý ji otrávil její synovec, aby se dostal k dědictví."

Takže jed… tak teď už se nedivím, že se tváří tak otráveně.

"Ale každou chvíli někdo zemře. A vy jste tady jenom čtyři."

"Pět," opraví mě, "a máš pravdu, zemřít je ta snadná část. Někteří cestu najdou brzy. Další hledání vzdají a zůstanou na pomezí. A my… my jsme se ještě nevzdali."

Pátý cestující dokazuje její slova o dlouhém hledání. Má na sobě helmu a drátěnou košili a celý působí, jako by se měl každou chvíli rozpadnout.

"Co myslíte, drahé dámy, pojede dnes vlak?" zeptá se rytíř dámy v šedém a matky (jak jsem je v duchu pojmenoval), jako bych tam já ani nebyl.

"Dnešní noc je dobrá," podotkne dáma, "myslím, že dnes by to šlo." Je neobvyklé slyšet v jejím hlase náznak úcty. Pro mě a pro milence neměla nic než opovržení a na matku se ani nepodívala.

"To ale samozřejmě záleží na tom, jestli se objeví bílý kníže," pokračuje rytíř, "vy mi to, dámy, nebudete věřit, ale já ho jednou potkal ještě za svého života. Tehdy jsme se ztratili v poušti na cestě do Jeruzaléma, už nám pomalu docházela voda a tam jsem ho spatřil. Stál na kopci a hleděl na nás, unavené poutníky. A hned té noci několik mých druhů zemřelo."

"A co ty?" otočí se na mě, jako by si teprve teď všiml, že tam jsem, "co tě sem přivedlo? Také cestuješ -"

"Na druhou stranu?" dokončím už automaticky, "asi ne. Byl jsem tady u manželky - teda, bývalé manželky. Alice, to je moje dcera, slavila sedmnáctiny. Měl jsem tam i přespat, ale nějak jsme se nepohodli. Tak jsem chtěl chytit vlak do města, ale nestih jsem to, tak čekám na ráno, abych mohl jet dalším. Ale ujišťuju vás, že jsem..."

V půli věty mi dojde, že mě nikdo neposlouchá. Matka, rytíř, milenci, dokonce i dáma se klaní novému příchozímu. Je celý bílý - ne jen oděv, i vlasy a tvář.

"Nedívej se mu do očí," šeptá matka po mém boku, "mohl bys v nich něco uvidět."

"Ale -"

"Pst. Ať si tě nevšimne. Živí tady nejsou vítáni."

Bílý kníže (jsem si jistý, že je to on) se rozhlédne po shromážděných. Kývne hlavou a asi se usměje - nevím, z pohledu na jeho tvář mi slzí oči. Pak se ozve skřípění brzd. Vlak, který právě přijel na první kolej, je celý ze skla nebo snad z kouře. Zkrátka se zdá průsvitný a neskutečný. Všichni cestující se jako na povel rozběhnou k vlaku a chvatně nastupují. Jen matka se ještě otočí, aby mi zamávala.

Nezvedám zrak, ale jsem si jistý, že se bílý kníže dívá na mě. Z toho pohledu čiší chlad a věčnost.

"Na mě nečekejte, já nejedu," chvatně drmolím, "zítra máme poradu a šéf by mě zabil, kdybych se neukázal, takže… šťastnou cestu, ať už jedete kamkoliv,"

Konečně cítím, že mě chlad toho pohledu opustil. Když opět zvednu oči, nádraží je prázdné.

***

Probudí mě až starý Vrba v půl sedmé ráno. O čtvrt hodiny později už sedím v obyčejném vlaku do města, po boku naprosto normálních a především živých lidí. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že na mě hledí s nejistotou, nebo dokonce strachem v očích. Děsí mě to. Jako by věděli, co se v noci stalo.

Před očima mám stále tváře cestujících. Dámy, matky a především bílého knížete. Hluboko uvnitř vím, že se s ním ještě setkám. Jen doufám, že to nebude příliš brzy.

Hobitosloví - Kraj

U Irithiných článků ještě chvíli zůstaneme. Dnes tu pro váa máme jeden z posledních dílů Hobitosloví...

---

Kraj

Rozloha: Sféra moci vladyky a oblast spořádaného podnikání, tak se nazýval Kraj, nová vlast hobitů. Rozkládal se na 120 mílích (192 km) od Dalekých vrchů k mostu přes Brandyvínu a na sto padesáti mílích (240 km) od severních rašelinišť k jižním bažinám. Tím pádem činila jeho rozloha přibližně 51 800 km2. Což je, pro srovnání, skoro přesně tolik jako je rozloha Čech. Protože Tolkien (ač ve svém dopisu číslo 276 naznačoval opak) jinou mapu, než tu, která je u předmluvy ke Společenstvu Prstenu nevytvořil, musíme prozatím počítat jen s dostupným zdrojem - tedy s touto mapou výřezu Kraje. Problémem ovšem zůstává neexistující měřítko u této mapy. Ale přesto máme indicie, které nám mohou pomoci.

Bilbo, na začátku Hobita, uháněl podél velkého Mlýna, přes Vodu a pak ještě celou míli nebo víc do Povodí. Můžeme tedy soudit, že od mostu přes Vodu do Povodí k Zelenému drakovi to mohlo být tak dva kilometry (něco málo přes jednu míli).

Od Mostu ke Dnu pytle to bylo dobrých čtyřicet mil (64 km), ale někdo tu cestu vykonal nakvap, praví se v Návratu krále.

Dále víme, že v okruhu dvaceti mil (32 km) od od Hobitína znal Sam krajinu dobře. A že silnice do Pařezova, v úpatí Zelených kopců do těchto dvaceti mil spadala.

Přímou čarou od kopců za Lesany, kde Frodo povečeřel s elfy do Rádohrab to bylo osmnáct mil (28,8 km).

Od Červíkovy cesty k Přívozu to bylo přes pět mil (8 km).

Křoví se táhlo od Brandyvínského mostu až ke Koneckřoví. Dobrých dvacet mil (32 km) z jednoho konce na druhý.

Z Žabovřesk do Povodí to bylo osmnáct mil (28,8 km). A ke Tříčtvrtkovému kameni mil čtrnáct (22,4 km).

Tím pádem si můžeme spočítat, že podle údajů v knize se jeden centimetr na mapě rovná přibližně osmi a půl kilometrům. Výsek Kraje, který je na mapě, tedy východo-západním směrem odpovídá 119 kilometrům (nepočítáme Rádovsko, které má na šířku v největším místě ani ne těch osm a půl kilometru). Tím pásem nám vychází, že od západního konce mapy k západnímu konci Kraje se rozkládá území o velikosti 73 kilometrů. Což je přibližně jako od Rozcestí k Bělobrázdě. A navíc ještě můžeme vypočítat, že zobrazená mapa Kraje je něco přes dvě třetiny skutečné rozlohy.

Severojižní směr odpovídá přibližně 81 kilometrům. Zbývá tedy 159 kilometrů neznáma. A protože vyobrazená část neleží na hranici, nevíme jak moc na sever či na jih se Kraj dále rozkládal. Víme jen, že ještě dvě třetiny Kraje z jeho severo-jižního směru jsou nám zahaleny tajemstvím.

Obyvatelstvo: V Kraji bydleli hobiti. Na tomto prohlášení asi není příliš co diskutovat. Jediná věc, která by nás mohla zarazit je Gildorova věta: "Před hobity tu bydleli jiní a jiní tu budou bydlet, až už hobiti nebudou."

Je asi naivní představovat si, že hobiti byli prvními obyvateli Kraje. Tak úrodná a přívětivá zem musela mít své obyvatele. A to zřejmě poddané krále Arnoru, protože je řečeno, že Argeleb II. hobitům daroval zem za Anduinou. Nějakou dobu tak museli hobiti a lidé bydlet vedle sebe v Kraji. Lidé asi postupně odešli a Kraj se stal čistě hobití záležitostí. Ale zřejmě se zde občas (k velkému údivu a rozhořčení hobitů) lidé objevovali. Frodo říká, že s nimi v Jižní čtvrtce měli problémy.

Kolik hobitů a jak tu asi tak mohlo bydlet? Je jen několik sídlišť, které by byly přímo zmíněné. Ale kromě nich tu muselo existovat mraky malinkatých vesniček, stavění a statků, roztroušených po krajině. Ve větších vesnicích sídlili asi spíše řemeslníci a bohatí, vážení hobiti. Rolníci asi logicky měli spíše své statky v krajině (viz. sedlák Červík).

A o hustotě zalidnění se můžeme dočíst jen to, že v Brandově bydlela stovka Brandorádů, hotová králíkárna. Brandov asi musel být opravdu rozlehlý, když se tam všichni vešli.

Geologie: Je jen málo informací, ze kterých můžeme usuzovat o geologických podmínkách Kraje.

Jedna z vrchovin Kraje, u které můžeme určit její podloží, jsou Bílé vrchy. Ty jsou křídové, jak ostatně dokazuje kromě barvy i historka s Vildou Bělonožkou který, když na něj jako na starostu spadla síň Velké Kopaniny, byl celý obalený křídou. Křída je usazená hornina, vyskytující se tam, kde dříve bylo moře. Je složena především ze schránek mořských živočichů. Ovšem moře se v Kraji nikdy nevyskytovalo. Ale plány Valar, kteří Středozem vytvořily, mohou být různé…

Křída také může být docela dobrý materiál na hloubení nor - je měkká. Ovšem poněkud nestabilní, může se snadno zřítit, jak ostatně ukazuje příklad nebohého starosty. Křída je poněkud neúrodná, roste na ní v podstatě jen tráva. V Anglii (podle které tento koncept Tolkien nepochybně stavěl) se křídová území využívají jako pastviny. Je tedy docela dobře možné, že Bílé vrchy sloužily spíše než k zemědělství k chovu ovcí, krav a koz.

Ve Zjizvených kopcích, jak napovídá jméno vesnice Lomec, se zřejmě těžil kámen.

Severní rašeliniště. Rašeliniště vznikají na nepropustném kyselém podloží. Ideálně

tedy kupříkladu na žulách. Dá se tedy uvažovat o tom, že severní část Kraje byla žulového podloží a právě žula se tak mohla těžit ve Zjizvených kopcích.

Je řečeno, že Pytlová ulice byla použita jako pískový a štěrkový lom. Písky mohly vzniknout nánosem materiálu od Vody. I když, jak je říčka popisována, pravděpodobně nikdy neměla takovou sílu, aby dokázala vytvořit Kopec svými naplaveninami. Ale protože Tolkien nebyl geolog, berme výskyt písku jako fakt. Tam je ale ten problém, že písek je sice skvělý stavební materiál, ale jen jako příměs. S ním se stavět dá, z něj ne. Pokud z něj bylo tedy opravdu vytvořené celé jádro Kopce, koncept nor prostě nemohl fungovat, nemohlo to být stabilní.

Vodstvo: Z Vodstva víme o několika říčkách a potocích. První je samozřejmě Brandyvína. zlatohnědá řeka, která svou barvou připomínala pivo. Brandyvína vytékala ze Soumračného jezera Nenuial a na jihu se vlévala do moře. Její hnědá barva (pokud pomineme možnost, že byla tak moc znečištěná splaveným bahnem) může být způsobená rašelinou. Brandyvína by musela protékat skrz rašeliniště a toho se dá soudit, že náhorní plošiny na sever od Brandyvíny byly celé pokryté rozsáhlými rašeliništi. Nad Mostem se na řece nacházel Meziříční ostrov. Na dolním toku v Kraji se kolem Brandyvíny utvářela Záříční blata - která zřejmě byla i daleko na jihu, na hranici Kraje. Vypadá to, že celý jiho-východ Kraje byl zřejmě pokryt blaty.

Dále samozřejmě Voda, řeka protékající Hobitínem. Voda pramenila kdesi v Severní čtvrtce. Protékala Ouškovem, kde těsně za ním vytvářela Ostřicovou bažinu. Dále protékala Hobitínem, kde se zřejmě nacházel Most přes Vodu. V Povodí tvořila Povodský rybník (nebo jezírko? Těžko říct, anglické Pool může znamenat obojí). U Žabovřes svým tokem vytvářela říční ostrůvek a u Brodku se křížila se silnicí do Zjizvených kopců - odtud zřejmě název Brodek, protože zde se přes Vodu brodilo. A nakonec se těsně před Mostem vlévala do Brandyvíny.

Do Povodského rybníku se vlévala říčka Norbourn (bourn znamená pramínek, nor by se dalo přeložit jako severní. Jestliže Shirebourn je přeloženo jako Krajánka, Norbourn by se dalo přeložit jako Severka). Tato řeka pramenila kdesi na severu, na severních rašeliništích nebo ještě dál.

V Zelených kopečcích pramenila Krajánka, říčka, která se u Jiviny setkávala s Čemejříkem - potokem taktéž pramenícím v Zelených kopečcích. Krajánka (budeme-li předpokládat, že Čemejřík se vlévá do Krajánky a ne naopak) se pak u Záříčních blat vlévala do Brandyvíny. Těsně u Blat se ještě rozdělovala a zřejmě je obtékala, či jimi ve formě menších potůčků protékala a celou krajinu tak zamokřovala.

Poslední řeka, se kterou se v Kraji setkáváme je Pařezovský potok. Pramenil v Zálesí a u Pařezova se křížil s cestou a poté se vléval do Brandyvíny.

Ještě se na začátku Společenstva Prstenu mluví o jakémsi potoku v Zelených vrších, kde se hobiti omyli a nabrali vodu u malého vodopádu, kudy voda přepadávala přes vyčnělý šedivý kámen z výše několika stop.

Podnebí: Kraj se vyznačoval mírným, teplým podnebím. Tedy snad kromě Severní čtvrtky, která byla studená a jak řekli Frodo se Samem, když přišli do Ithilienu "Vzduch, svěží a voňavý jim připomínal náhorní planiny Severní čtvrtky."

Severní vřesoviště také byly jediné místo v Kraji, kde se pravidelně vyskytoval sníh.

Jižní čtvrtka zase byla teplejší, dokonce tak, že se zde dalo pěstovat Dolanské listí.

Podle nově objevené mapy se Kraj rozkládal na stejné zeměpisné šířce jako Oxford. Tedy v mírném pásu, jak ostatně potvrzují i rostliny, v Kraji se nacházející.

Povrch: Nemáme příliš poznámek o tom, co v Kraji žilo za rostliny a živočichy, ani jak krajina (kromě jisté bukolické idyly) vypadala.

V kraji se vyskytovalo několik vrchovin. Předně samozřejmě Zelené kopečky. V nich se nacházela významná oblast - Bralsko. Zelenými kopečky procházela silnice z Bralova městce do Pařezova a také odbočka z cesty od Rozcestí ke Kamennému Brodu - odbočka ke vsi Bralova vráž. Na jihu Zelených kopečků se schovávala vesnice Náprstkov. Na západě začínaly být Kopečky zalesněné a nakonec přešly do oblasti zvané Zálesí. Zřejmě byly prameništěm mnoha řek. Zajímavé je, že jejich území zasahuje do tří čtvrtek - v západní čtvrtce leží Bralsko, v jižní pak Náprstkov a ve východní čtvrtce se Kopečky stávají hustě zalesněnými.

Bílé vrchy byly kopce v Západní čtvrtce. Zřejmě byly, jak už bylo řečeno, tvořeny křídou. Právě na nich stálo hlavní město Kraje - Velká kopanina. Procházela tudy silnice, Východní cesta.

A nakonec Zjizvené kopce, oblast v severní části východní čtvrtky, kde se za Války o prsten schovávali odbojní hobiti a kde se zřejmě těžil kámen pro celý Kraj. Na úpatí Zjizvených kopců se nacházely tři vesnice - Jezevčiny, Zjizvené kopce (po nich zřejmě dostaly vrchy jméno) a Lomec. Vedla tudy cesta z Bělobrázdy a také zde odbočovala silnice k Bludovu. Staré domy ve Zjizvených kopcích Šarkanovi muži také využívali jako tajné sklady naloupených zásob.

Lesů v Kraji nebylo úplně málo. Chrastný les v Severní čtvrtce, jak jméno napovídá, byl hobity využíván ke sběru chrastí a šišek na palivo. Jednalo se tedy zřejmě o jehličnatý porost, nejspíše jedlí, protože borovice a smrky se v těchto nízkých nadmořských výškách nevyskytovaly.

Zálesí byla rozsáhlá oblast ve Východní čtvrtce, zasahující ze západu do Zelených kopečků. Procházela tudy silnice do Lesan, vsi na úpatí Zálesí, a do Pařezova. Také zde pramenil Čemejřík a Pařezovský potok.

Jakýsi lesík se vyskytuje i na jih od Zálesí, v meandru Čemejříku těsně před Jivinou - zřejmě les vlhkomilných dřevin a bylin.

A samozřejmě Starý hvozd, za hranicí Kraje. Pozůstatek dávných lesů, které tehdy byly v celém Eriadoru, než přišli Númenorojci a začali je kácet ve velkém.

Na severu se vyskytovala již zmíněná rašeliniště, na kterých Samův bratranec Jindra zřejmě viděl chodící jilm.

Na horním toku Vody se rozprostírala Ostřicová bažina.

Rozáhlé území zvané Blata se táhlo od Pařezova na jih do Hluboče a leželo mezi Zálesím a Rádovskem. O rázu krajiny napovídá i jméno vsi Rákosiny, která se Blatech na silnici z Rádohrabského přívozu do Hluboče nacházela.

Za Hlubočí pak ležela Záříční blata, ve velkém menadru Brandyvíny.

A nakonec jižní bažiny, kdesi na jižních hranicích kraje.

A mezi těmito územními celky se rozkládaly nížiny. Údolí (explicitně zmíněno je jen Povodské údolí), louky a pole. Některé povrchové celky, některé území byla i pojmenována. Například Mostoluhy, území mezi cestou z Brodku a Brandyvínou.

V Jižní čtvrtce se nacházely plantáže Dýmkového koření, ty vyžadovaly teplé a chráněné místo, Dolany proto musely ležet v údolí.

Mezi Severkou a Brandyvínou na severu se rozkládala Zelená pole, místo kde Bučivoj Bral porazil šiky skřetů. Zřejmě šlo o louky a pastviny, rovnou a možná i značně zamokřenou zemi.

Zejména území kolem Brandyvíny musela zákonitě být opravdu úrodná. Řeka se při každých povodních vylévala z břehů a po okolní krajině "roznesla vše, co posbírala cestou" - a takové bahno bývá velmi úrodné. Jednalo se o nížiny, rozlehlé, travnaté pláně. Čím blíže se, jak Tolkien popisuje, hobiti blížili k Brandyvíně, tím byla krajina krotší a upravenější. Byly tam živé ploty, branky a odvodňovací strouhy. Já osobně si tuto zemi představuji jako idylickou, rovnou krajinu podél velké řeky. Velmi úrodnou krajinou plnou uměle vysazených živých plotů, struh, mostků a polí. Ovšem bezpečno zde zřejmě nebylo tolik jako ve zbytku Kraje. I statečný sedlák Červík říká "To víte, sem občas přijdou všelijaký lidi. Jsme moc blízko Řeky." Hobiti zřejmě Brandyvínu viděli jako jakousi hranici, za níž se nebylo radno vydávat.

Rádovsko pak byl Kraj sám o sobě. Byl zřejmě daleko tvrdší, hobiti tam kupříkladu dělali věc jinde v Kraji nevídanou - zamykali své nory. Také měli ustanovenou melodii jakéhosi poplachu - Volání Rádovských. Rádovsko bylo hustě osídlené, povětšinou asi Staty. Hobiti tam žili stejně jako všude jinde v Kraji s tou zvláštností, že uměli plavat a rádi se projížděli na lodičkách. Na Východní straně bylo Rádovsko nechráněné a Brandorádi tam tak nechali zbudovat obrovský živý plot, Křoví, který je chránil před Starým hvozdem. Toto křoví museli neustále udržovat a měli v něm zabudované cesty a tunely. Jak říká Smíšek, před lety Hvozd na Křoví zaútočil - stromy se přes něj začaly naklánět a snažily se dostat skrz. Hobiti ale přišli, stromy porazili a v lese udělali velkou vatru, kde je spálili. Tato paseka se pak už nikdy nezalesnila a začalo se jí říkat vatrová paseka. Stromy pak už neútočily, ale začali být nepřátelské.

Fauna a flora: Hobiti jistě chovali nějaká domácí zvířata (např. zmíněné krávy) která se pásla na lukách Kraje.

O místních dřevinách a bylinách, tedy kromě toho co se dá vyčíst ze jmen hobitů, toho také příliš nevíme.

Kolem Pytlové ulice rostla kaštanová alej. Kterou ovšem Šarkan nechal všechny pokácet.

V Zelených kopcích rostly břízy. Půda tedy musela být zřejmě docela neúrodná a podnebí relativně studené. Břízy jsou známé pionýrské rostliny - rostou tam, kde ještě nestihlo vyrůst nic jiného.

Dále Sam mluví o suchém jedlovém lese. Jedle vyžadují studenější klima a vlhká půda. Pokud se jednalo o suchý lesík, asi se jim příliš dobře nedařilo - půda nebyla dostatečně vlhká a jedle spíše přežívaly, než že by se jim vyloženě dařilo. Zde, v jedlovém lesíku za vrcholkem kopce se také hobiti setkali s jediným explicitně zdůrazněným zástupcem fauny v celém Kraji - se starým lišákem.

Oblast Zelených kopců ale musela být zároveň zalesněna i listnatými stromy. V knize se mluví o podzimních stromech lehce dotčených zlatem a červení.

Když hobiti hleděli přes Zálesí k řece Brandyvíně, viděli před sebou nížiny, tečkované shluky stromů (zřejmě dubů a jilmů) jež se v dálce rozplývaly v zamlžené hnědi lesů.

Později kvůli obavě z Černých jezdců tři cestovatelé odbočili z cesty a šli podél ní, začala být tráva hustá a trsnatá a stromy se shlukovat v houštiny.

A nakonec došli k prastaré doubravě, kudy se vinula cesta k Lesanům. Musel to být úžasný pohled, obzvláště pro maličké hobity. Staré, rozložité duby a mezi nimi vinoucí se cesta. Když navíc listí na podzim zlátlo a začalo opadávat, pohled na ně musel být opravdu královský.

Jedna z vesnic v Rádovsku je pojmenována v překladu "šípkový kopec". Rostly tu tedy zřejmě plané růže.

Dále je zmíněno tuřínové pole sedláka Červíka. Tuřín je velice nenáročná zelenina, která ovšem nesnáší sucho.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na houby. Podle všech indicií žampiony, protože to je snad jediný druh hub, který se dá pěstovat uměle. Pěstují se na hnoji (nejlépe ovčím).

Dýmkové koření je kapitolou sama pro sebe. Říkalo se mu také listí a šlo o jakousi odrůdu rostliny zvané Nicotiana, gondořany nazývána sladký galenas. Umění kouřit (a používat látkové kapesníky) je jediné umění, které bylo původní, hobití, které vymysleli hobiti a ostatní je poté převzali. Lid z Kraje zřejmě původně kouřil kde co, různé byliny, vonné i páchnoucí. Až Tobold Troubil z Dolan v Jižní čtvrtce vypěstoval roku 1070 ve svých zahradách první dýmkové koření. Jižní čtvrtka je známá svými plantážemi dýmkového listí. To asi také dodávalo krajině Jižní čtvrtky další specifický ráz. Známé "značky" tabáku jsou Jižní hvězda, Dolanské listí a Starý Toby. Listí zřejmě původně pocházelo z Númenoru a bylo přivezeno Dúnadany do dolního toku Anduiny během Druhého věku. V Gondoru roste volně a planě. Na severu ovšem volně neroste, vyžaduje totiž teplá a chráněná místa (jako třeba Dolany). Lidé z Gondoru ho ale nikdy nezačali nacpávat do dýmky, oceňovali na něm jen vůni listů. Po Zelené cestě se galenas dostal až do Hůrky, kde se k němu zřejmě dostal i sedlák Tobold Troubil. Hůrečtí nicméně říkají (a zřejmě pravdivě) že to byli oni, kdo začal jako první kouřit dýmkové koření. A jako středisko šíření tohoto umění mezi lidi, trpaslíky a další bytosti lze označit hospodu U Skákavého poníka, jakousi křižovatku cest, kde se zastaví snad každý poutník procházející Eriadorem. Dýmkové koření byla rostlina příbuzná Nicotianě - Tabáku. Ovšem, jak Tolkien praví, neměla jeho vedlejší špatné účinky (i když o její návykovosti není třeba pochybovat).

Cesty: Nejdůležitější cesta, která Krajem procházela, byla Východní cesta, západní část Velké Východní cesty vedoucí z Mlžných hor do Šedých přístavů. Cesta vedla Hůrkou a do Kraje vstupovala přes Most přes Brandyvínu, známý Most Kamenných oblouků, původní most po kterém do Kraje přišli první hobití kolonisté vedení Markem a Blankem. Zřejmě majestátní kamenný most, pozůstatek dávného Arnoru či ještě dřívějšího osídlení. Cesta poté procházela vesnicemi Bělobrázda, Žabovřesky, Povodí a Rozcestí. Těsně před Povodím stál na cestě Tříčtvrtkový kámen, místo, kde se stýkaly hranice Západní, Jižní a Východní čtvrtky. Za Rozcestím se cesta stáčela mírně k jihu a pokračovala k Velké Kopanině na Bílých vrších.

Těsně před překročením mostu se z Východní cesta oddělovala cesta vedoucí Rádovskem. Ta vedla do Brandova a končila v Elfínu. Její odbočka pak směřovala do Novohrab.

Druhá cesta směřující na jih se oddělovala kousek za Brandyvínu. Vedla do Pařezova, stáčela se okolo Rádohrabského přívozu, vedla skrz vesnici Rákosiny až do Hluoče, kde se stočila prudce na západ a vedla do vesnice zvané Jivina.

Z Pařezova odbočovala další cesta na západ. Vedla skrz vesnici, původně nazvanou the Yale. Překladatel tuto cestu z neznámého důvodu ovšem označil za řeku a nazval ji Člunková řeka. Ovšem jedná se opravdu o cestu, která prochází územím, či možná vesnici the Yale. Co to vlastně the Yale je, je otázka. Dle Tolkienovy mapy to vypadá, že se jednalo o maličkou vesnici jižně od Pařezova. Když se ale pokusíte tuto vesnici vyhledat, zjistíte, že jméno nemá a všechny dostupné prameny se shodují na tom, že the Yale je název celého území severně od Blat. Název Yale také nemá s Člunkem nic společného, v překladu znamená něco jako úrodná vrchovina. Já volím překlad Lány. Takže cesta vedla přes Lány (ať už šlo o území nebo o vesnici) do Zálesí, kde z ní odbočovala cesta do Lesan. Po úpatí Zelených kopců stezka doputovala až do Bralova Městce.

V Bělobrázdě z Východní cesty odbočovala stezka přes Brodek, kde zřejmě byl brod přes Vodu do Zjizvených kopců. Tato cesta se poté stáčela k západu, vedla Jezevčinami a poté se odpojovala druhá stezka k Bludovu. Cesta se pak napojovala na silnici vedoucí k Ovesnému Dvoru, silnici vycházející z Východní cesty kousek za Žabovřeskami.

V Povodí z Východní cesty odbočovala silnice vedoucí do Hobitína. Ta poté velkým obloukem obcházela Ostřicovou bažinu, potkávala se se silnicí vedoucí z Rozcestí na sever do Malé Kopaniny a stáčela se na sever. Tam se rozdělovala na dvě stezky, jedna vedla do Novosedel a pak na západ a druhá do Ouškova a poté na sever. Těsně před Novosedly ze silnice zřejmě ještě odbočovala další cesta přímo na sever, snad do Dlouhých strání.

V Rozcestí Velká Východní cesta pokračovala na západ, jen se z ní ještě odpojovala cesta na jih. A přímo v Rozcestí ještě vedla jedna silnice, dolů na jih, tato vedla k Dolanům a odbočkou i ke Kamennému Brodu (takže na jihu Kraje zřejmě musela téci nějaká další řeka). Předtím ale z cesty vedla odbočka na východ do Bralovy Vráže. Cesta se poté na jihu napojovala na Zelenou cestu.

Obce: Jak již bylo řečeno, kromě nám známých vesnic a městeček muselo být po Kraji roztroušeno mnoho drobnějších usedlostí. Ale o nich, na rozdíl od těch velkých sídlišť, nemáme žádné zprávy.

Velká Kopanina je hlavním městem Kraje. Sídlil zde Starosta Kraje. Také se tu odehrával jednou za sedm let svobodný trh na Bílých vrších, kde byl starosta volen. Ve Velké Kopanině se nacházel Dům pamětin - jakési muzeum pro všechno, co hobiti nepotřebovali, ale bylo jim to líto vyhodit. Třeba tu jednu dobu byla uložená Bilbova mitrilová košile. Také tu byly Zamčené díry, Lotem zbudované vězení. A nesmíme zapomínat na Radní noru, šlo právě o tu síň postavenou ze křídy, u které se jednoho dne propadl strop a pohřbil pod sebou chudáka Vildu Bělonožku.

Malá Kopanina zřejmě byla kousek od Velké Kopaniny, kdesi v západní čtvrtce. V Západní čtvrtce také stála ves Novosedla, Ouškov a Rozcestí, kde sídlili Šarkanovi muži. Důležitými sídly byla Bralova Vráž a hlavně hlavní město celého Bralska - Bralův Městec. Zde se také nacházely Velké Pelouchy, obrovitý podzemní labyrint, sídlo Bralů. Nechal je roku 2683 Třetího věku vybudovat Isengrim Bral. Byl zde třeba pokoj Starého Gerontia Brala, kde se od jeho smrti s ničím nehnulo, nic se nezměnilo. Právě starobylost a zatuchlost pokoje Pipinovi připomněl Fanghornský les, když jím se Smíškem utíkali před skřety. Na počátku Čtvrtého věku se ve Velkých Pelouších nacházela obrovská knihovna, pojednávající i o Elendilovi a jeho synech či o historii Númenoru a porážce Saurona. Zde byl také uchováván nejznámější opis Červené knihy. A Smělmír tady sestavil Letopis. Někde v Bralsku také ležela Bílá Studně, vesnice, kde měl statek Paladin, otec Peregrina Brala. Na samé západní hranici Kraje ležela v Dalekých vrších ves Zelený Chlumek. Odtud pocházel Elanořin manžel Fastred. A posledními známými usedlostmi jsou Záhoří za Kopcem, Hobitín a Povodí. V Záhoří bydlel pan Bulík, co zaměstnával Samova bratrance Jindru, který chodil na lov do Severní čtvrtky a na rašeliništi prý viděl chodící jilm. Hobitín, snad nejznámější vesnice Kraje. No kdo by neznal Hobitín a Dno Pytle v Pytlové, později Nové ulici (nebo, jak ji začali povodští nazývat, v Šarkanově konci), čí číslo 3, kde bydleli Křepelkovi a v domě vedle nich jejich soused, Taťka Dvounožka, který rád se starým Peckou Křepelkou zašel na pivo. Byly zde nory, ale i domečky z cihel, dřeva nebo kamene. Stál zde Pískařův mlýn a na západní straně stará sýpka, kterou ovšem Šarkanovi muži zbořili. Cesta na Kopec původně lemovaly kaštany a na louce stál Oslavový strom, místo kterého zde Sam později zasadil mallorn, jediný mallorn na západ od hor. Hobitín měl také vlastní poštu.

V Povodí se nacházela známá hospoda U Zeleného draka a bydlela tu také rodina sedláka Chaloupky a starého Nouny, štamgasta u Zeleného draka. Nacházelo se zde Povodské jezírko. Na severní straně stály hobití nory se zahrádkami, sbíhajícími k vodě. A byla zde i alej stromů dokud nepřišel Saruman a nesrovnal vše se zemí. Povodí se stalo velmi důležitým kvůli významné Bitvě o Povodí, která se zde odehrála na počátku Čtvrtého věku.

V Jižní čtvrtce leželo, alespoň co víme, jen několik málo vesnic. Náprstkov byla ves na úpatí Zelených Kopečků. Dolany, ležící zřejmě v údolí, byly domovem rodiny Troubilů, kteří zde také začali pěstovat dýmkové koření. Kamenný Brod byla zřejmě ves, rozhodně ale brod na samých jižních hranicích Kraje. Brod byl střežen hraničáři až do osudného 22. září, kdy byli odehnáni Černými jezdci. A nakonec Sáčkov, sídlo jedné z nejbohatších rodin v Kraji - rodiny Sáčkovských. Sáčkovští zřejmě vlastnili i velké plantáže listí, které po smrti poslední dědičky rodiny - Kamélie - zdědil její syn Oto Sáčkovský - Pytlík a po něm jeho syn nechvalně proslulý Loto. A v Jižní čtvrtce měl také své špehy Saruman, kterému se nelíbil Gandalfův přehnaný zájem o Kraj.

Severní čtvrtka zřejmě byla nejřidčeji obydlená část Kraje. S určitostí víme, že zde ležela vesnice Ovesný Dvůr. Zřejmě zde také ležela vesnice zvaná Tvrdolín. Domov rodiny Kšandičků, odkud mimo jiné pocházela také Lobelie, která se sem, po skončení Války o prsten, vrátila, když Dno Pytle přenechala Frodovi. A nakonec Dlouhá stráň, domov Severních Bralů, potomků Bučivoje Brala. Odtud pocházela manželka Peregrina Brala, Diamanta z Dlouhé Stráně.

Východní čtvrtka je snad nejvíce zmapované území. Nachází se tam vesnice Jezevčiny u Zjizvených kopců. Zde zřejmě byly rozlehlé tunely a skrýše, odkud Cvali Bulva vodil povstalce, než byli vykouření Šarkanovi muži. Vedle Jezevčin ležela vesnice Zjizvené kopce, která dala jméno celému tomu území. A nakonec Lomec, odkazující na lomy na kámen, které se ve Zjizvených kopcích nacházely. A na severu pak Bludov. Na Východní cestě ležely Žabovřesky, kde stála hospoda Plovoucí kláda. Za Šarkanovy vlády byla hospoda uzavřena. Na konci vesnice pak byl dům Krajníků. Brodek byl sídlem významné rodiny Bulvů. Poslední vesnicí na Východní cestě byla pak Bělobrázda. Pařezov se vyznačoval hospodou Zlaté bidýlko, ve které bylo nejlepší pivo ve Východní čtvrtce, alespoň dle Peregrina. Těsně u řeky stál Rádohrabský přívoz. Bylo tam široké prkenné přístaviště. U vody stály bílé uvazovací kůly a dvě vysoké lampy. Rákosiny stály na území Blat. Dle významu jména se zřejmě jednalo o ostrůvek pevné země uprostřed blat - rákosin. Na kraji Záříčních blat stála Hluboč. A na soutuku Krajánky a Čemejříku ves Jivina. A v Zálesí nakonec ves Lesany, u které Frodo a společnost potkali Gildorovi elfy.

A nakonec Rádovsko, Východní marka Kraje. Hlavní město Rádovska byly Rádohraby. Na břehu Brandyvíny se rozprostíral Rádovský kopec, v němž se nacházel Brandov - sídlo Brandorádů, kopec s vykutanými chodbičkami a labyrintem propojených nor. Se stovkou oken, blikajících nad řekou. Se třemi hlavními dveřmi. Vybudovat ho dal Gorhendad Starorád, hobit který jako první převedl svůj lid přes Brandyvínu a usídlil se v Rádovsku. Jak se jeho rodina rozrůstala, rozrůstalo se i sídlo Brandorádů, až zaujímalo celý kopec. Dále se tu nacházela vesnice Novohraby. A samozřejmě Studánky, které Brandorádi postavili pro hosty nebo pro členy rodiny, kteří chtěli uniknout z přelidněného Brandova. Jednalo se o staromodní venkovský domek, podobný hobití noře. Byl dlouhý a nízký, měl drnovou střechu, kulatá okna a velké kulaté dveře. Více na jih se nacházela ves Elfín a úplně na dolním cípu Koneckřoví. Hobiti zde si byli zřejmě dobře vědomí nebezpečí a byli obezřetnější a opatrnější než půlčíci ve zbytku Kraje. U Koneckřoví se nacházela i vesnice anglicky zvaná Breredon, což znamená v překladu něco jako šípkový kopec - takže možná Šípkov.

V nově připojené Západní marce - území západně od Kraje, mezi Krajem a Věžovými kopci se nacházela jen jedna známá obec - Podvěží, kam se přestěhovala Elanor se svým manželem Fastredem a zložila zde rod Hezounků z Podvěží, hejtmanů Západní marky. Právě zde se také nacházela známá Červená kniha Západní marky. Na Věžových kopcích se také nacházely Tři elfské věže. Nejvyšší a nejzápadnější z nich se nazývala Elostirion a byl zde uložen jeden z palantírů, ten který hleděl k ostrovu Tol-Eressea

Dále víme o existenci několika vesnic, u kterých ale netušíme, kde přesně se nacházely. Jedná se třeba o Obůrku. Tam se asi dvěstě let před Válkou o Prsten přestěhoval, či "byl odstěhován" Mudroch Křepeláků a založil linii Křepelků - provazníků. Byl tu Hop Křepelák Provazník, zvaný Starý Křepelák nebo Hopů, tedy Provazník Křepelka. A také Andověd, Provazník z Obůrky. Sam ostatně mluví o tom, že se v provaznickém řemesle vyzná, že jeho strejda Andy měl léta provaznictví v Obůrce. Jedním z Tolkienových jazykových žertů je, termín rope-walk, tedy provaznictví, může ale evokovat i představu provazového mostu. A Křepelákov, ves ze které pocházel Samův předek Peckoslav z Křepelákova. Ves byla zřejmě také známá výrobou provazů.

Slovinsko vol.2 - 2

Rozhodli jsme se vás příliš dlouho nenapínat a tak dnes zveřejňujeme druhou část Irithiny reportáže ze Slovinska.

---

5. den 8.9.2018

Dnešní den byl zamýšlen více odpočinkově. Po probuzení jsme, jako první ze všeho, vytáhli všechny věci ven na sluníčko usušit. V chatě nám totiž neuschly ani mikiny, natož zbytek batohu. Asi uprostřed sušení k nám přišel zoufalý Němec s tím, jestli jsme někde neviděli jednu jeho botu. Neviděli. O pár minut později byl tento chlapík zahlédnut, jak z jakési boty vylévá asi litr vody…

Protože jsme dnešek plánovali jako odpočinkový, nikam jsme se nehnali a vyrazili až někdy v jedenáct s tím, že času dost. Plánovali jsme jít kolem Triglavských jezer a pak ke Komně, kde někde přespíme.

Tehdy se krajina opět změnila. Ze severské tundry lišejníků, mechů, jezírek a hlavně spousty studených kamenů jsme vkročili do jehličnatého lesa plného svěží zeleně, cestiček a klád. Pohledy, které se před námi otevíraly, byly, alespoň z mého pohledu, úchvatnější než hory předtím. Co jsem se ptala svých společníků, ti oceňovali každou krajinu, líbilo se jim všude a na všem viděli něco krásného. Ale mě ta pustá měsíční krajina hor nějak deptala, možná až v tomhle severském lese Triglavských jezer jsem si uvědomila, jak moc.

Prošli jsme kolem jezer až k tomu nejnižšímu, kde stála i chata, u které jsme plánovali oběd. U té jsme narazili na Lucienovy známé, mladý pár, se kterým se dal do řeči na chatě, kde jsme spali. Sesedli jsme se dohromady a povídali. Ukázalo se, že tato anglicko/německá dvojice je dvojice včelařů, on již pracující, ona ještě studující. Do té doby jsem netušila, že se dá na vejšce studovat něco jako včelařství. Mám najednou dojem, že jsem si vybrala ještě relativně nudný obor…

Následoval sestup a pak výstup k další části Triglavského masivu, takzvanému pohoří Komna. Tam, někde blízko chaty, jsme taktéž chtěli spát. A krajina se opět počala měnit. Z jehličnaté tajgy se stával listnatý les vyšších nadmořských výšek, přibylo kapradí, červené jeřáby a pokroucené buky. Kolem nás se začala otevírat fantastická, voňavá krajina plná divokých bylinek a keřů.

Možná jsem se již někdy zmínila, že mým zdaleka nejoblíbenějším fiktivním místem je Ithilien. V životě jsem jen dvakrát potkala zemi, která by mi tak živě a přesně připomínala zahradu Gondoru, v celé její pocuchané kráse. Jedním z nich byla krajina kolem vrcholu Kotel v Krkonoších, druhá pak zde.

Cestou jsme našli takovou krásnou, zašitou loučku, nádherné místo uprostřed lesa, kde jsme potom i přespali. V noci nás prý chodila očuchávat nějaká zvířata, já o ničem nevím.

6. den 9.9.2018

Ráno jsme došli na chatu na Komně, kde jsme se nasnídali, nechali tam krosny a vyrazili na blízký okruh po okolních vrších - konečně bez krosen. Nedokážete si ani představit, jak úžasné to je, po několika dnech křepčení na horách s patnácti až dvaceti kily na zádech najednou ona kila ztratit a jít bez ničeho.

Okolí Komny bylo nádherné. Ze všeho nejvíce mi připomínalo skotské Highlands a podobné vrchy. Zelená tráva, bílé kameny a sem tam keře. Na první vrch jsme vystoupali kolem zřícenin kasáren (jeden by nevěřil, kolik armádních objektů v takových horách najdete).

Celý den jsme si užívali parádní výhledy do kraje, šlapání bez zátěže a příjemné, slunečné počasí. Cestou zpátky jsme se shodli, že se sem ještě někdy musíme určitě podívat.

U chaty jsme se navečeřeli, a hlavně dobrali vodu, neb jsme věděli, že celý příští den se k vodě nedostaneme. Každý si tedy přibral, co nejvíc vody unesl, čímž tíže krosen vzrostla o tři, čtyři ale i více kilo. My a voda byl obecně příběh na delší povídání. Jak jsem dřív zmínila onu feratu, jedinou feratu, kterou jsme lezli, tak tam se nám taktéž podařilo přijít o dvoulitrovou láhev vody, kdy nám spadla na suťoviště a rozbila se tam. Ze zoufalství jsme vzali jinou flašku, kterou jsme našli pohozenou u cesty u oněch prvních kasáren. Vodu jsme zkrátka potřebovali, každou, kterou jsme mohli sehnat. Nejenom na pití, ale i na vaření, protože nám už slušně docházely potraviny, které se nemusely vařit a zůstávala prakticky jenom instantní jídla. Protože nám láhev, pohozená u cesty, přišla jako vrcholně podezřelá záležitost, vodu z ní jsme používali výhradně převařenou. Z Triglavu jsme nicméně sestupovali s tím, že nám zůstaly dva litry vody pro čtyři osoby. Později jsme samozřejmě doplňovali, ale když jsme šli z jezer na Komnu, bylo nám jasné, že musíme získat vody, co uneseme, neb na Komně údajně žádná voda být neměla. Proto jsme vytáhli láhve z nějakého koše, co jsme v chatě našli a použili ty. Na Komně opravdu pitná voda nebyla, jen užitková, ale vařit se z ní dalo. Jen nám pak dělalo problém pamatovat si, která voda je pitná a která jen na vaření. Tak, konec vodníkova intermezza.

Od chaty jsme popošli asi dva kilometry na místo, kde se dle mapy měla nacházet loučka umístěním dosti podobná té romantické včerejší. Loučka tam byla. Ale na ní stádo krav. A jediná přístupová cesta k ní vedla skrz kleč. Zastavili jsme se a chvíli na kleč zírali, odhadujíce, jestli máme šanci 50 metrů husté borovice projít. Po chvíli jsme zjistili, že borovice nám pohled opětuje. Začala se třást a klepat. Pomysleli jsme si, že nás asi někdo předběhl a spí tu už jiní turisté, nerespektující přísná pravidla NP Triglav. Nebyli to turisté. Z kleče se na nás přišla podívat kráva.

Prohlásili jsme, že když tudy prošla tunová kráva, my musíme také a vydali se za ní. A opravdu, klečí jsme prolezli a dostali se na volné prostranství, kde se nám pak i podařilo najít plac bez krav ("Vidíš tady nějaké rovné místo na spaní?" "Vidím tady spoustu rovných míst, ale většina z nich je svisle. A pokud zrovna nejsou svisle, tak na nich stojí kráva a zírá na mě") a ustlat si.

Nevyspali jsme se zrovna nejlépe. Částečně proto, že povrch byl dosti kamenitý (ale aspoň bez kravinců a mravenišť, kterých tu bylo také požehnaně), ale taky kvůli tomu, že tu noc obzvlášť jasně svítily hvězdy. Což znamená zimu. A protože padala rosa, probudila jsem se ráno s tím, že jsem měla žďárský pytel kompletně pokrytý vrstvičkou ledu.

7. den 10.9.2018

Ráno nám byla neskutečná kosa. Tak velká, že jsme se zabalili, jak nejrychleji to šlo a svižným pochodem vyrazili k nejbližšímu místu, kde svítilo slunce, za účelem udělat si tam snídani a dát rozmrazit žďáráky a spacáky.

Na dnešek byl taktéž naplánovaný poslední pochod v horách. Chtěli jsme jít po hřebenu na vrch Voglau a pak sestoupit do Staré Fužiny k Bohinjskému jezeru. Tak nějak naivně jsem očekávala, že jít po hřebenu znamená prakticky jít po rovině. Nikoliv. Zahájili jsme prudkým klesáním, jen abychom vzápětí prudkým stoupáním nabrali ztracenou výšku a pár metříků navíc.

Na Voglau jsme si dali oběd a pokračovali dál. Krajina byla i nadále dost anglická. Krátce po vystoupání na vrchol jsme však zaregistrovali temnou masu bouře, která se na nás neúprosně hnala a nutila nás podstatně zrychlit a pokusit se sestoupit co nejníže tak, aby nás to nezastihlo na hřebenu.

Sestup byl krutý. Kombinace prudkého spádu kopce a tíhy krosen působila značně destruktivně na naše kolena. Dohromady nás čekalo 1600 m klesání a už ve čtvrtině jsme byli (alespoň v mém případě, oba pánové na tom jistě byli lépe) dost vyřízení a čéšky protestovaly, co mohly.

Dospěli jsme do stínu lesa a bouře dospěla nad nás. Tam se usadila a byla. Nic jiného nedělala, jen se temně tyčila a následně se nás jala obkružovat. Nevím, které chudáky ten Armageddon nakonec zastihl, ale my jsme to naštěstí nebyli.

Asi v půlce kopce jsme potkali chlapíka, který to s basou piva na zádech šlapal nahoru k jakési chatě. Později jsme se s ním znovu setkali, když jsme sešli k silnici, kde on parkoval. Podařilo se nám ho uprosit, aby nás svezl do Fužiny. Ušetřil nám tak nepříjemné klesání a cenné kilometry.

Starou Fužinu u Bohinjského jezera si vy, kdo jste pravidelnými čtenáři Mittalmaru, možná pamatujete z první reportáže o Slovinsku. Tak jí snad nemusím popisovat.

Zahájili jsme tím, že jsme našli nejbližší odpadkový koš a hbitě zlikvidovali všechen odpad, který se nám za ty dny nahromadil. V NP Triglav je totiž pravidlem, že vše, co si přinesete nahoru, musíte též odnést dolů. Nenajdete tam tak žádné koše ani nic podobného a veškerý odpad si taháte s sebou.

Vzápětí jsme našli nejbližší pláž, kde jsme se po těch několika dnech konečně umyli (a já si poněkud bizarním způsobem umyla vlasy) a uvařili jídlo. Od jezera nás vyhnala až tma, ve které jsme pak bloudili přilehlým lesíkem a hledali místo na spaní. Nakonec jsme spali na kopečku kousíček nad jezerem na takové loučce. Ta byla pak ráno plná rosou zdobených pavučin.

8. den 11.9.2018

Následující dva dny byly dost odpočinkové. Ráno jsme dovařili poslední zbytečky jídla a šli do krámu nakoupit čerstvé jídlo pro zbytek dne. V životě bych neřekla, že tak ocením pomeranč a jahodové mléko.

Rozhodli jsme se, že zkusíme dostopovat do Ukance, kde je místní významný bod - vodopád, a taktéž Ondrova nevlastní sestra, se kterou by se bylo dobré potkat. Stopli jsme si dva přátelské Němce, kteří jednak měli ukázkový Německý přízvuk, ale hlavně jsme se jim zřejmě vážně líbili, protože koupili klukům pivo se slovy "Not racism, not fascism, not nazism! Only beer!".

Vodopád byl, jak se ukázalo, placený. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme jít oklikou po cestě, kterou bychom se k němu také měli dostat. V tu chvíli už nás bylo pět, neb se k nám připojila i Ondrova sestra a její kamarád, se kterým do Slovinska jela.

Cestou jsme se dostali pouze nad vodopád. Odborně jsme tedy shlédli dolů, ocenili samozřejmost, s jakou voda padá po skalách, pokecali a vypravili se zpátky. Sestra s kamarádem pokračovali nahoru k Triglavským jezerům a my sestoupili zpět dolů s tím, že se projdeme kolem jezera.

Cestou jsme odlovili pár kešek a poněkud unavení celou cestou nakonec zakotvili na pláži. Já psala pohledy, kluci hráli nějakou karetní hru, navzájem jsme si pouštěli písničky a nechápali, co to ti ostatní poslouchají. Myslím, že já se svým výběrem byla stoprocentně nejšílenější. Písně Středozemě holt nejsou mezi dnešními náctiletými nijak známou komoditou…

S úžasem jsme zjistili, že se začíná stmívat a zamířili jsme dál. Nakonec jsme spali na jiné pláži, kousek od Staré Fužiny. Ráno se jezero ztrácelo v chuchvalcích mlhy.

9.den 12.9.2018

Poslední den našeho putování. Ráno jsme došli ke Staré Fužině, v blízkém lesíku si nechali krosny a vyrazili na náš poslední pochod - výlet po okolí, který měl podle průvodce trvat tři a čtvrt hodiny a jeho návštěvníci mohli obdivovat rustikální krásy okolí. Nám trval hodin osm.

Není se co divit, když první, co jsme udělali, sotva jsme došli k prvnímu obchodu, bylo, že jsme nakoupili. To by samozřejmě samo o sobě nebylo nic tak strašně časově náročného. Problém byl, že kromě jiných komodit se Ondra s Lucienem rozhodli koupit balení patnácti nanuků. Pomyslíte si možná, proč si dva vzdělaní mladí muži kupují patnáct nanuků. Když ono to balení stálo dohromady jen dvě eura. No a nekup patnáct nanuků, když stojí dohromady jen dvě eura.

Po nákupu jsme se usadili před obchod, před sebe postavili krabici s nanuky a začali konzumovat. Já jsem měla nanuk jeden, oni dva každý po sedmi. Ale vypadali spokojeně.

Po chvíli se kolem nás začala rojit jakási školka, nebo možná škola, na výletě. Děti okolo sedmi let, ječelo to, svačilo, lezlo po sobě a vrhalo závistivé pohledy na naše nanuky.

Ale musí se dětičkám nechat, že byly slušně vychované, když jsme se zvedli a chtěli už jít, najednou za námi doběhla jakási holčička s tím, že si tam Ondra nechal peněženku.

Cesta byla krásná, vylezli jsme na dva kopce a prošli vesnicí, kde se ještě zachovával tradiční způsob hospodaření a všude zůstávala malinká políčka, dřevěná bidla na sušení sena a stodoly. Jen výstup na druhý kopec byl poněkud zajímavější, neb uprostřed cesta zkrátka končila a nezbývalo nám než šplhat po skále.

Zpátky ve Staré Fužině jsme byli asi v sedm večer s tím, že jsme věděli, že o půlnoci nám odjíždí autobus z Bledu. Podařilo se nám dostopovat do jakéhosi města asi na půli cesty, kde jsme věděli, že nám asi v devět odjíždí poslední vlak do Bledu. Protože už jsme další stop nechytli, jeli jsme vlakem, který měl sice dosti záhadný jízdní řád (dva různé chytré telefony a jeden různý papírový jízdní řád ukazovali každý různé časy odjezdu), ale odjel. A i s námi.

V Bledu jsme se usadili k jezeru a čekali. Kolem půlnoci jsme nastoupili do flixbusu a odjeli směr Praha, kam jsme dorazili v jedenáct dopoledne dalšího dne.

A tím také celé naše putování skončilo. Pro mě to bylo něco naprosto nového, něco, co jsem ještě nikdy nedělala. V životě jsem nebyla na přechodu hor, nikdy jsem nešla týden s krosnou, nikdy jsem týden nespala pod širákem, nikdy jsem si nenesla všechno jídlo a věci s sebou. V něčem to tedy bylo poněkud objevné, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu, ale celkově to bylo moc fajn. Jsem Ondrovi i Lucienovi nesmírně vděčná, že mě vzali s sebou a doufám, že mi bude umožněno se ještě někdy na podobnou cestu vypravit :-).

Slovinsko vol.2 - 1

Po dlouhém čekání dnes spatřuje světlo světa jedna dávná Irithina reportáž. Dlouho jsme váhaly, zda ji vydat, ale vzhledem k tomu, že jakékoliv reportáže z Irithina pera byly vždy čtenáři velmi oblíbené, nechtěly jsme vás o ni připravit. Více o reportáži vám poví sama Irith.

Tato reportáž bude především neobvyklá tím, že se nijak a ničím nevztahuje k Mittalmaru ani k tolkienovcům obecně. Uveřejňuji ji jednak proto, že bych ji stejně psala, ale samozřejmě i z toho důvodu, že si sami čtenáři (alespoň ti, kteří psali komentáře) další reportáže přáli a mé neumělé popisy různých destinací je zřejmě zajímají. Pokud ne, smůla. Ta reportáž tady prostě je :-).

---

Začalo to tím, že jsem v úterý v devět večer stála na Florenci, na zádech k 20 kg vypůjčené krosny a v ruce stan.

A jak jsem se do takové situace dostala? Stalo se, že mi můj přítel nabídl, jestli nechci s ním, jeho dva kamarády, a ještě několika dalšími lidmi jet na konci srpna na dva týdny do Rumunska. To zní dobře, ne? Takový jasně daný plán. Ale mělo to své háčky. Jsem šťastně zadaná od dubna, a tedy jsem měla dost času jednak na rozmyšlení celé věci, ale především na dosažení poznání, jak se to má s většinou podobných plánů, které můj milý navrhne (tímto ho rozhodně z ničeho neobviňuji, většinou to ani nebývá jeho chyba či rozhodnutí…).

Ve výsledku nejeli kamarádi dva ale jeden, z několika dalších lidí se vyklubala jedna slečna, kterou jsme nikdo ze zbylých tří neznal, nejeli jsme na konci srpna ale na začátku září, nebylo to na dva týdny ale na týden a nebylo to ani Rumunsko, nýbrž Slovinsko (s interludiem jménem Ukrajina, která se neuskutečnila kvůli absenci celého jednoho pasu).

Za žádné tyto změny nebyl nikdo přímo zodpovědný a ani to ve výsledku ničemu a nikomu nevadilo, jen se snažím popsat, jak probíhala příprava celé akce (což je důležité pro pochopení průběhu akce samotné). Ve výsledku jsme všichni dva měsíce žili s tím, že jedeme do Rumunska a až týden před klíčovým dnem se cílová destinace přesunula na Triglav. Ondra mezitím několikrát kompletně vypracoval trasu pochodu (dle toho, jak se zrovna změnil náš cíl) a dá se poděkovat asi jen jemu, že jsme nakonec dojeli, dojeli na místo, prošli, co jsme chtěli, a dokázali i správně odjet. Celé své okolí jsme ale kvůli častým změnám plánů neustále udržovali v jistém napětí a mí rodičové se tak kupříkladu o cílové destinaci dozvěděli asi dva dny před odjezdem, přičemž počítám, že většina ostatních lidí si o ní přečte až teď.

Stejně chaoticky probíhalo i balení. Já sama krosnu, kam by se vešly všechny věci včetně jídla na osm dní a veškerým příslušenstvím nevlastním. Můj obvyklý poskytovatel krosen mě zradil s tím, že ji potřebuje sám, a zachránila mne až Šárka na bílém koni se zelenou krosnou, která mi ji byla ochotná půjčit. Díky Ti!!! Nicméně díky dobrodružství s krosnami jsem se finálně dobalila až asi dvě hodiny před odjezdem (a částečně balila dva dny, po které se na mě má sestra neustále mračila, že mám uklidit pokoj, kompletně zastlaný nedobalenými věcmi). Kromě obvyklých věcí, tuny instantních jídel, několika plátěných tašek s oblečením (což byla, milé děti, první chyba. Nikdy si na trek nebalte oblečení v plátěných taškách s vidinou toho, že to bude hezky větrat. Bude. Ale taky když to zmokne, bude to až do konce kompletně vlhké a prostě to neusušíte) jsem brala i jeden stan, o kterém ještě bude řeč později.

Leč pomalu se v tomto textu blíží čas odjezdu a je tedy nejvyšší čas představit účastníky celé akce.

Tím, kdo to celé zorganizoval a dokopal ostatní k uskutečnění akce byl Lucien. Kamarád mého milého, student, který podobných treků absolvoval již mnoho. Po celou dobu příprav se neustále snažil zvýšit počet účastníků tak, aby ideálně nezbyl sám se mnou a s Ondrou, neb nechtěl křenit (netřeba podotýkat, že tato chvályhodná snaha mu nakonec samozřejmě stejně nevyšla a opravdu jsme většinu cesty šli ve třech).

Ondra, můj přítel a asi nejzkušenější z nás, co se hor, treků a zejména ferat týče. Naplánoval celou trasu, vlastnil mapu, důležitou část stanu a část mých věcí a celkově byl pro zdar výpravy rovněž naprosto nepostradatelný.

Kačka, druhá slečna ve skupině byla známá společného kamaráda Ondry a Luciena, který s nimi obvykle na treky chodí. Teď mu to ale nevyšlo a tak naverboval alespoň kamarádku. Kačka se s námi bohužel nezdržela dlouho, ale myslím, že nejen mě vyrazila dech fyzickou kondicí a rychlostí, jakou byla schopná chodit po horách, slézat feraty a uklidňovat duše, zjitřené starostí o počasí.

Mou maličkost již zřejmě znáte, a jelikož nás více nebylo, mohu už přejít k reportáži jako takové.

2.den 5.9.2018 - Přesuňme se ke středě, protože v úterý se nestalo nic pamětihodného. Cestu jsme započali v autobuse směr Bled a po zbytek dlouhé noci se se střídavými úspěchy pokoušeli usnout.

Na první den nás čekal pochod 22 km s celkovým převýšením trasy 1600 m. Započali jsme v Bledu u jezera, kde nás autobus vyklopil v šest ráno a my se, zatímco jsme kempovali na lavičce, nejdříve pořádně nasnídali. Pak bryskně nahodit batohy na záda (a pokusit se nepřevážit dozadu) a vyrazit. Počáteční rozjezdová rovinka kolem jezera mě utvrdila v přesvědčení, že to neunesu ani po rovině, natož v horách. Je zajímavé, jak se vnímání postupně mění…

Po cestě do hor se nám podařilo stopnout jakéhosi zaměstnance lesní správy, který nás asi tři kilometry popovezl. Nicméně ajsi přecenil velikost svého povozu. Pět lidí a čtyři krosny se do obvyklého pětimístného auta zkrátka vejdou jen těžko. Bylo to velice zábavné. Chlapík nás vysadil na konci cesty, my opět nahodili nikterak lehčí krosny, a vyrazili.

Slovinské hory, NP Triglav, do kterého jsme tímto okamžikem vstoupili, jsou opravdu krásné. Nejvíc nás na nich asi fascinovala jejich proměnlivost. Zde se vyskytovala především severská krajina - jehličnany a pár odolných listnáčů. Scenérie se měla brzy změnit, ale o tom budu psát až později. Zatím jsme si vychutnávali svěže zelené vrchy, lesy a potůčky. Méně se nám líbily strmé cesty a pak i jejich absence, neb se nám podařilo za ten den dvakrát (ačkoliv jsme měli papírovou mapu a dvě gps v mobilu) zabloudit tak, že jsme se na správnou cestu prodírali džunglí lesa a zoufale se snažili neztratit pracně nabyté vrstevnice.

Cestou jsme si pak stopli ještě jedno auto, které nás sice popovezlo poměrně velký kus (k 10 km) ale zato jsme se díky němu vychýlili z naplánované cesty a následující dny probíhala prakticky čistá improvizace pokusů najít nejlepší trasu s nejmenším celkovým převýšením (tedy bez zbytečného klesání a opětovného stoupání) a vyhnout se přitom feratám - což se nám ale nakonec stejně nemělo vydařit. Důležitým faktorem cesty byla i místa na spaní. Zákaz spaní mimo chaty (kterých bylo dost, ale byly drahé) a vyhrazená místa (která byla zadarmo, ale bylo jich málo) nám v ničem nebránil a bylo jednomyslně odsouhlaseno spát pod širákem v tzv. žďárských pytlích (věc přes spacák, která by teoreticky měla v případě deště zabránit namočení spacáku) případně ve stanu. Stan jsme spravedlivě rozdělili na čtyři díly s tím, že každý nesl jeden kus. Nápad to byl dobrý, v praxi se ale později neměl osvědčit.

Nicméně jsme pánovi, nadšenému matematikovi (který, když mu Lucien řekl, že studuje matfyz, začal ubohého studenta zkoušet z vyšší násobilky) zamávali a vydali se do dalšího kopce. V pět odpoledne jsme se začali poohlížet po nějakém místě na spaní. Našli jsme ideální loučku kousek od cesty ukrytou tak šikovně, že nás prakticky nebylo vidět (ale slyšet ano) a pár metrů z kopce pak tekl potůček, ze kterého jsme mohli brát vodu.

Zde jsme se uchýlili do stínu modřínů v naivní ideje, že dle předpovědi dnes v noci má pršet minimálně. Milé děti, dám vám další dobrou radu. V horách nemá absolutně žádný smysl řídit se předpovědí počasí. Prostě se podívejte na oblohu a buď prší nebo ne. Nic víc z toho nevydedukujete. V noci jsme parádně zmokli. Lucien se nakonec naštěstí odhodlal vstát a přehodit přes věci nepromokavé tropiko stanu a Kaččinu plachtu. Jen díky tomu jsme druhý den nebyli mokří úplně, ale tak akorát, aby se to ještě nemuselo ždímat, a už to bylo nepohodlné.

3. den 6.9.2018

Ráno jsme kompletně předělali celou trasu a rozhodli se, že v rámci udržení nějaké přijatelné nadmořské výšky opustíme plán podívat se na Bohinjské jezero, nýbrž dojdeme do chaty Vodníkův dům, kde se paradoxně usušíme a budeme pokračovat dál cestami na Triglav. A tak jsme uprostřed NP, kde se v žádném případě nesmí stanovat nebo dokonce spát na divoko vytáhli stan, spacáky a žďáráky, rozložili je před chatu a sušili. Ondra mezitím měl ještě krátkou diskuzi s majitelkou chaty, které se ptal, zda-li je možné spát zadarmo venku před boudou. Dotyčná dáma místo odpovědi napsala na kus papíru číslicemi 1000 a vysvětlila, že taková nám hrozí pokuta, pokud na něco podobného ba i jen pomyslíme. Když jsme se najedli a usušili, stoupali jsme dále.

Pro pochopení dalších událostí bude třeba nastínit místopisnou situaci. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme dorazili do chaty pod Triglav s tím, že spát chceme v opuštěných kasárnách, které se nacházejí na druhé straně Triglavu. K nim vedly dvě cesty. Buď jsme mohli jít ještě nějakých sedm kilometrů s poměrně velkým převýšením (dost klesání a pak opětovné stoupání) okolo, nebo jít přímo, sedlem pod Triglavem, kde ovšem vedla jen ferata. Třetí z možností bylo zůstat na chatě a problém vyřešit ráno. Když jsme se ptali přítomné autority, majitele chaty, zda je v našich silách (čtyři studenti, jeden má zkušenosti s feratami velké, jeden přiměřené a dva zbylí absolutně žádné, všichni mají krosny okolo 15-20 kg) feratu projít, bylo nám řečeno, že nikoliv, že se sice slézt dá, ale je prakticky nejištěná, a tedy příliš nebezpečná. Nakonec jsme se rozhodli to přeci jen zkusit s tím, že já když tak polezu bez krosny a někdo ze zbylých se pro ni vrátí. Nebo prostě alespoň zkusíme dojít na začátek feraty a když zjistíme že ne, tak se prostě vrátíme.

Začátek feraty bylo suťové pole, kde jsme v protisměru minuli dvě slečny, které se vracely právě od té feraty, na kterou jsme chtěli jít. Nevěřícně na nás zíraly, že to nemůžeme myslet vážně, s krosnami se to nedá, je to příliš úzké. Zkrátka bez šance, prakticky neproveditelné a tak dále. Pokračovali jsme dál. Dostali jsme se až pod feratu, kde jsme si, my tři, kdo ji měli, nasadili helmy a rozmýšleli, co dál. Krátkým intermezzem pak bylo, když Ondrovi vyklouzla láhev s vodou a spadla suťovým polem 50 metrů dolů. Lucien pro ni sice obětavě dolezl, ale láhev utrpěla zranění a museli jsme ji tam s lítostí opustit.

Pod feratou jsme zjistili, že pokud bych lezla bez krosny, znamená to nějaké tři hodiny zdržení a na to zkrátka nemáme čas (pomalu se začínalo stmívat a šla bouřka). Takže nahodit krosny a vyrazit. Když jsme celou cestu plánovali, vznesla jsem požadavek na absenci feritových úseků, neb jsem nic podobného nikdy nelezla. Ale nouze naučila Dalibora housti a já tak i s krosnou šplhala po skále, chytala se lan a skob a modlila se, aby se mi hlavně někde nezasekla karimatka. Začalo se stmívat. Když jsme dolezli po třičtvrtě hodiny šplhání, vytahování se a ručkování nahoru, začalo i pršet.

Dostali jsme se do sedla kousíček pod vrcholem Triglavu, zbývalo jen sestoupit na druhou stranu hory a zamířit do kasáren. Musím říct, že veskrze obdivuji všechny tři své společníky a zejména Ondru. Ti se totiž museli vypořádat nejen s feratou a časem, který nás už tlačil, ale s také poněkud panikařící mou maličkostí.

Cesta dolů byla, alespoň pro mne, daleko horší, než cesta nahoru. Sice přestalo pršet, ale taky se zvedla mlha. Výsledek byl takový, že jsem se plazila po uzoučké cestičce na skále, před sebou měla kolmou stěnu a železná lana a pod sebou sráz a … nic. Dva metry pod skalní římsou začínala mlha a dolů vidět nebylo. Na psychiku příšerné, řeknu vám. Neměla jsem totiž ani tušení, jestli budu padat tři nebo třicet metrů a co vůbec pode mnou je, zda skály nebo suťoviště (druhý den jsem zjistila, že to byl cca 20 metrů a pode mnou bylo suťoviště). Zvláště ošklivý úsek byl, když se musela překročit skalní trhlina a bylo nutné celý úsek prakticky přeručkovat.

Nicméně se nám za hodinu a čtvrt podařilo zdolat celou feratu a dostat se na druhý konec masivu. Mlha houstla a divně propouštěla světlo, chvílemi to bylo, jako bychom se koupali v medu.

Před námi se začaly objevovat zříceniny a my ještě po jedné kratší zastávce došli na místo, do rozpadlých kasáren. Zde jsme postavili stan a šli co nejrychleji spát. Teplota prudce klesala a prakticky se nedalo dělat nic jiného, než zalézt do spacáku a snažit se nezmrznout.

V jedenáct v noci se obloha vyjasnila a byly nádherně vidět hvězdy.

4. den 7.9.2018

Dnešní den byl zasvěcen Triglavu, bolesti zubů a dešti. Ale popořadě. Ráno, když jsme vstali, nás čekaly nádherné výhledy na vršky hor a do údolí, kterými se honila mračna bělostných mraků a vytvářela tak ohromující scenérii. Stačilo jen popojít pár metrů od místa, kde jsme spali a výhled, který se před námi rozevřel, nám doslova vyrazil dech.

Nicméně, pokud nám dech nevyrazily výhledy, tak to rozhodně byla šílená zima a zejména chlapík, který zřejmě spal ve strážní budce v kasárnách a teď vyšel ven, sednul si na sluníčko a vesele se na nás díval, jak se co nejrychleji pakujeme ze zakázaného tábořiště. Ale asi byl hodný, neb nás nekousl.

Sbalili jsme se, schovali krosny a vzali jen to nejnutnější a vyrazili nalehko na Triglav. Udělali jsme rozhodně dobře, že jsme vyrazili tak brzo. Jednak bylo krásně jasno, takže se nám lezlo o mnoho lépe než včera, ale hlavně jsme dále mohli obdivovat perfektní výhledy.

Cesta na Triglav nám po včerejším zážitku přišla už jednoduchá a po třičtvrtě hodině stoupání a lezení jsme se dostali na vrchol.

Pro ty, co na Triglavu nikdy nebyli, bude nutné podat přesnější popis, jak to tam nahoře vlastně vypadá. Triglav se vyznačuje zejména jakousi kovovou budkou s vlaječkou, která je nahoře postavená a je označená za národní monument. Jo, tak to chodí. Někdo má Eiffelovku, někdo Sochu Svobody, někdo Karlův most a někdo plechovou budku s vlaječkou nahoře. Tahle budka se jim ale zřejmě rozbila, protože jsme po cestě několikrát minuli hlášení o tom, že bude během srpna či září snesena helikoptérou dolů do civilizace, opravena a pak znovu vrácena na své původní místo. Ano, rozpětí, kdy jí mohli odstranit a spravit, bylo dva měsíce. My byli ve Slovinsku týden, na Triglav jsme stoupali jeden den. Na vrcholu byli celých dvacet minut. Hádejte, kdy se ji rozhodli odvézt? Přesně.

Po výstupu, krátkém oddechu a pokusu o vyfocení nás vyhnal místní důstojník pro styk s veřejností (řídící se pravidlem "Čím víc na ně budu řvát, tím budou hodnější"), že se musíme schovat, že přiletí helikoptéra, že tady být v žádném případě nesmíme. Zalezli jsme za nejbližší skalku a nadšeně pozorovali helikoptéru. Přiletěla. A zase odletěla. Celá akce trvala asi deset minut, kdy vrtulník kroužil bez zjevného účelu dokola kolem hory, přilétával a zase odlétával. Když jsme viděli, že dosedá dole na heliportu, zvedli jsme se s tím, že tedy půjdeme. Důstojník nás seřval, že máme zůstat na místě, že se helikoptéra vrátí. Vrátila se i s lanem, na které měla připevnit onu budku a odvést ji. A taky se s ní vrátil vítr. Takový vítr, že sfouknul důstojníkovi ze skály batoh se spacákem a stanem. Tomu se říká profesionální zajištění místa.

Když vrtulník budku konečně odnesl, byl náš další pokus o opuštění ležení opět zmařen důstojníkem s tím, že se ještě vrátí (Vrtulník, ne důstojník. Ale ten možná taky). Tak jsme prostě proběhli okolo něj (Tady se jedná pro změnu o důstojníka, aby bylo jasno), a co nejrychleji se začali vracet. Jinak bychom tam tvrdli další půl hodinu. Těsně po našem odchodu se zvedly mraky, prakticky jsme výhledy stihli jen tak tak. Následovala cesta do chaty. Usoudili jsme, že nejlépe uděláme, když se pokusíme dostat k chatě Koča na Doliči a někde tam přespat. Začal sestup.

Na oběd jsme zastavili v jisté chatě dole pod Triglavem, kde jsme si objednali jídlo. Já měla jakýsi kuskus (ale jen kuskus, prostě těstovinová kaše bez čehokoliv k tomu) a ostatní místní buchtovou specialitu (s kokosem. Takový typicky horský produkt). Na můj vkus to bylo dost předražené.

V téhle chatě se s námi ale bohužel taktéž rozloučila Kačka. Už několik dnů jí bolel zub a dnes usoudila, že to nemá smysl, že se raději vrátí domů. Ještě proběhlo krátké intermezzo, kdy jsme se pokusili najít signál a přeobjednat jí lístky na autobus, ale neúspěšně, takže byla vyslána s tím, že si vše musí zařídit sama. Nakonec se Kačce podařilo dostopovat do Bledu a v pořádku odjet. Ironií je, že v Praze jí zub samozřejmě bolet přestal.

Pokračovali jsme dál ve třech. A až půl hodiny potom, co Kačka odešla, jsme si uvědomili, že nám odnesla i podstatnou část stanu. Takže nám zbyly nepoužitelné kolíky, tyčky a tropiko.

Krajina kolem nás začala připomínat měsíční krajinu. Nikde ani záchvěv zeleně, všude rozpukaná skála, kameny a nic. Dokonce jsme i procházeli kolem nějakého údolíčka, ve kterém stála rozpadlá anténa. Jak zbytky nějakého dronu. Pak nám začalo pršet. Zbytek cesty byl mokrý, studený a poměrně náročný. Pozvolna se před námi počínala otevírat nová scenérie a my došli k prvním ze sedmi triglavských jezer, u kterých stála i vyhlídnutá chata. Pršet přestalo poté, co jsme, mokří, unavení a otrávení, překročili práh.

To, co se dělo pak, nebylo tak úplně naše vina. My nemůžeme za to, že servírka byla naprosto neschopná a neupozornila nás na to, že postele jsou číslované a každý, kdo chce přespat, obdrží nějaké číslo, kterou postel může obsadit. Nemůžeme. Nicméně stalo se a my za večer udělali pořádný zmatek v ubytování, kdy jsme jednak šli na špatné postele a pak hlavně přesvědčili všechny okolo, že se mají posunout… Nakonec se ale vše nějak vyřešilo.

Lucien se spřátelil se sympatickým mladým párem, o kterém ještě bude řeč později. A potkali jsme i jednoho Čecha. Kluk, 26 let, ale vypadal na šestnáct, cyklista, který se rozhodl dojet ke Triglavu na kole a zbytek si vyšlápnout pěšky. S sebou neměl prakticky vůbec nic, ani mapu a my jsme mu půjčovali dva nepoužité odpadkové pytle, ze kterých si hbitě vyrobil provizorní pláštěnku a nadšeně se vydal dál, na déšť, bouřky, nedostatek vody, únavu nebo cokoliv jiného, co by ho mohlo v horách kolem 2500 m.n.m. potkat, nehledě.

Já po zbytek dne moc nefungovala, jen jsem se zoufale snažila nezmrznout. Ještě jednou děkuji oběma svým společníkům, kteří mimo jiné uvařili kompletní večeři a zařídili zkrátka vše, co bylo třeba a já mohla jen odpadnout a snažit se alespoň nějak existovat.

Noc byla divná, poslouchala jsem Cimrmana a chrápání opilých Němců.