Na druhou stranu

Dnešní povídkou se opět odchýlíme ze známého prostředí Středozemě. Vznikla jako úkol do školy, ale přišlo mi líto, kdyby měla zůstat jen v hlubinách notebooku.

Výchozí text zněl: Všechno se může stát dnes v noci... Příběh začíná čtyři minuty před půlnocí a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou. Čas je tu vymezen čekáním, kdy poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno.

---

V poklusu směrem k nádraží mi dojde, jak málo věcí se v téhle díře změnilo od té doby, co jsem sem každou něděli jezdil za Sárou. Stejné staré pouliční lampy, za ploty zahrad stejné keře a byl bych přísahal, že díry v asfaltu od té doby taky nikdo neopravil. Celá obec zamrzla někdy v minulém století a mění se jen lidé. Rodí se, umírají, stěhují se a opět se vrací, stejní a přece trochu jiní.

Posledních sto metrů k nádraží už běžím tryskem. Kolikrát jsem takhle spěchal na poslední vlak? Už bych to nespočítal. Poslední vlak do města, poslední spojení s přítomností. Čtyři minuty před půlnocí. Leda že by… ale ne, to se sotva mohlo změnit. Když se místní neodhodlají ani k opravě chodníku, jak by se mohli srovnat se změnou jízdního řádu?

Nádraží je prázdné. Ano, tím vlakem nikdy nejezdilo mnoho lidí, ale že bych byl jediný? Pokladní přepážka je temná a opuštěná, jen starý Vrba zamyká kancelář výpravčího. Ten už se tu taky belhá pěkných pár desetiletí, ale vypadá pořád stejně staře.

"Á, Dušan, že?" zahaleká, když si mě všimne.

"Jestli chceš do města, tak jdeš pozdě, hochu. Ten vlak před pár lety zrušili, to víš, lidem se to nelíbilo, ale zvykli jsme si. A tak je to se všim, napřed se ti to nemusí líbit, ale co naděláš," usměje se a vyrazí do noci.

Zhroutím se na lavičku. Co teď sakra mám dělat? Hotel v téhle díře nikdy nebyl, k čemu taky, a vrátit se k Sáře a tomu jejímu… ani kdyby mi za to platili. Ale snad nebude tak zle, noc je teplá, nějak to do rána přečkám.

***

Musel jsem na lavičce usnout, protože se s trhnutím probudím a málem spadnu. Nádražní hodiny ukazují půl druhé a já už nejsem sám. Vedle mě sedí žena - ne, dáma v šedém. Vypadá, jako by natáčela nějaký historický film, ale kamery nikde nevidím. Asi ještě nejsem úplně vzhůru.

"Mladíku," osloví mě upjatě, "já tedy nevím, jaké jsou mravy tam, odkud pocházíte, ale já osobně považuji za naprosto nevhodné, aby muž tak okatě zíral na dámu. A upravte se, vypadáte, jako byste právě vylezl ze stáje."

Chtělo by se mi namítnout, že mladík jsem byl naposledy před dvaceti lety a že ona sama taky nevypadá nejlíp, ale něco v jejím ledovém pohledu mě donutí zmlknout, zastrčit si košili a uhladit vlasy. Přitom si ji kradmě prohlížím. Sedí rovně, jako by spolkla pravítko, a na klíně až křečovitě svírá velkou kabelu a deštník. Nedivil bych se, kdyby měl místo rukojeti papouščí hlavu.

"Cestujete zde poprvé, že," ucedí kysele. Precizně vyslovuje každou hlásku. Připomíná mi mou dějepisářku ze střední, ta byla taky takhle strohá a přísná.

"Ano. Tedy ne, ale je to už dlouho… ale takhle pozdě jsem ještě nikdy… a kam vlastně jedete vy?" snažím se udržet konverzaci. Možná když budu mluvit dostatečně dlouho, tenhle sen skončí.

"Nejedu, cestuji. A cestuji tam, co všichni. Na Druhou stranu," odpoví s výrazem opovržení.

"Co… kam? A jací všichni?"

"Příliš mnoho otázek, mladíku. Všichni cestujeme na Druhou stranu. A ostatní brzy přijdou - vidíte, už jsou tady."

Nemám tušení, kdy přišli. Prostě tam najednou stojí. Dívka v selském oděvu a mladík v uniformě. Jestli dáma natáčí historický film, tak tihle dva určitě pohádku. A na konci se vezmou.

"Pozdrav Pánbůh," usměje se dívka. Má moc hezký úsměv. Zato její společník se na mě mračí a raději svou dívku odvádí na druhý konec nádraží. Přitom se za mnou pořád ohlíží, jako bych mu ji snad chtěl ukrást.

"To tedy nebylo zdvořilé," utrousí dáma v šedém. Pro jednou jsem nucen s ní souhlasit a hlavně jsem rád, že pro jednou odsuzuje někoho jiného než mě.

"A jak se k sobě mají. To za mých časů mladí věděli, co se sluší, a alespoň na veřejnosti krotili své city."

Za jejích časů? Co tím myslí? Neříká se náhodou "za mých mladých let"? A jaké krocení citů, vždyť jen sedí vedle sebe. Tenhle sen je čím dál divnější, ale pořád se z něj neprobouzím.

Další se objeví žena se zavinovačkou. Ta pro změnu vypadá jako z filmu pro pamětníky. Ve tváři má smutný, strhaný výraz. Ale aspoň vypadá, že se s ní dá rozumně mluvit.

"Vy taky čekáte na vlak?" ptá se mě a pokouší se o úsměv.

"Ano," přitakám, "ale začínám si říkat, že na jiný, než vy ostatní. Já se potřebuju dostat do města, ale všichni mluví o cestě na druhou stranu nebo kam."

"Ach ano, na Druhou stranu," povzdechne, "má Anežka tam odcestovala už před tolika lety."

Pozvedne zavinovčku. Až teď si všimnu, že je prázdná.

"Měla obrnu, víte? A já už se tolik let snažím najít cestu za ní."

Let? Já věděl, že odsud vlaky jezdí málokdy, ale aby čekala rok? Nebo víc?

"A… tahle druhá strana…" konečně se zeptám, "kde to je? Na druhé straně čeho?"

Chvíli přemýšlí a pak řekne: "Závoje. Věcí. Reality."

V té chvíli jako by mě polili ledovou vodou. Není to myšlenka ani tušení, jen pocit, který se rychle mění v jistotu.

"Vy jste mrtvá, že? A ostatní taky."

"Ano," přikývne, jako by být mrtvý bylo něco naprosto přirozeného, "já zemřela při náletech. Jim dvěma," kývne hlavou k dvojici, "osud nepřál lásku. Ona si měla brát jiného, jeho měli odvést do války. Ona se večer před veselkou oběsila a on se zastřelil. A dáma… nejsem si jistá, ale prý ji otrávil její synovec, aby se dostal k dědictví."

Takže jed… tak teď už se nedivím, že se tváří tak otráveně.

"Ale každou chvíli někdo zemře. A vy jste tady jenom čtyři."

"Pět," opraví mě, "a máš pravdu, zemřít je ta snadná část. Někteří cestu najdou brzy. Další hledání vzdají a zůstanou na pomezí. A my… my jsme se ještě nevzdali."

Pátý cestující dokazuje její slova o dlouhém hledání. Má na sobě helmu a drátěnou košili a celý působí, jako by se měl každou chvíli rozpadnout.

"Co myslíte, drahé dámy, pojede dnes vlak?" zeptá se rytíř dámy v šedém a matky (jak jsem je v duchu pojmenoval), jako bych tam já ani nebyl.

"Dnešní noc je dobrá," podotkne dáma, "myslím, že dnes by to šlo." Je neobvyklé slyšet v jejím hlase náznak úcty. Pro mě a pro milence neměla nic než opovržení a na matku se ani nepodívala.

"To ale samozřejmě záleží na tom, jestli se objeví bílý kníže," pokračuje rytíř, "vy mi to, dámy, nebudete věřit, ale já ho jednou potkal ještě za svého života. Tehdy jsme se ztratili v poušti na cestě do Jeruzaléma, už nám pomalu docházela voda a tam jsem ho spatřil. Stál na kopci a hleděl na nás, unavené poutníky. A hned té noci několik mých druhů zemřelo."

"A co ty?" otočí se na mě, jako by si teprve teď všiml, že tam jsem, "co tě sem přivedlo? Také cestuješ -"

"Na druhou stranu?" dokončím už automaticky, "asi ne. Byl jsem tady u manželky - teda, bývalé manželky. Alice, to je moje dcera, slavila sedmnáctiny. Měl jsem tam i přespat, ale nějak jsme se nepohodli. Tak jsem chtěl chytit vlak do města, ale nestih jsem to, tak čekám na ráno, abych mohl jet dalším. Ale ujišťuju vás, že jsem..."

V půli věty mi dojde, že mě nikdo neposlouchá. Matka, rytíř, milenci, dokonce i dáma se klaní novému příchozímu. Je celý bílý - ne jen oděv, i vlasy a tvář.

"Nedívej se mu do očí," šeptá matka po mém boku, "mohl bys v nich něco uvidět."

"Ale -"

"Pst. Ať si tě nevšimne. Živí tady nejsou vítáni."

Bílý kníže (jsem si jistý, že je to on) se rozhlédne po shromážděných. Kývne hlavou a asi se usměje - nevím, z pohledu na jeho tvář mi slzí oči. Pak se ozve skřípění brzd. Vlak, který právě přijel na první kolej, je celý ze skla nebo snad z kouře. Zkrátka se zdá průsvitný a neskutečný. Všichni cestující se jako na povel rozběhnou k vlaku a chvatně nastupují. Jen matka se ještě otočí, aby mi zamávala.

Nezvedám zrak, ale jsem si jistý, že se bílý kníže dívá na mě. Z toho pohledu čiší chlad a věčnost.

"Na mě nečekejte, já nejedu," chvatně drmolím, "zítra máme poradu a šéf by mě zabil, kdybych se neukázal, takže… šťastnou cestu, ať už jedete kamkoliv,"

Konečně cítím, že mě chlad toho pohledu opustil. Když opět zvednu oči, nádraží je prázdné.

***

Probudí mě až starý Vrba v půl sedmé ráno. O čtvrt hodiny později už sedím v obyčejném vlaku do města, po boku naprosto normálních a především živých lidí. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že na mě hledí s nejistotou, nebo dokonce strachem v očích. Děsí mě to. Jako by věděli, co se v noci stalo.

Před očima mám stále tváře cestujících. Dámy, matky a především bílého knížete. Hluboko uvnitř vím, že se s ním ještě setkám. Jen doufám, že to nebude příliš brzy.