Slovinsko vol.2 - 1

Po dlouhém čekání dnes spatřuje světlo světa jedna dávná Irithina reportáž. Dlouho jsme váhaly, zda ji vydat, ale vzhledem k tomu, že jakékoliv reportáže z Irithina pera byly vždy čtenáři velmi oblíbené, nechtěly jsme vás o ni připravit. Více o reportáži vám poví sama Irith.

Tato reportáž bude především neobvyklá tím, že se nijak a ničím nevztahuje k Mittalmaru ani k tolkienovcům obecně. Uveřejňuji ji jednak proto, že bych ji stejně psala, ale samozřejmě i z toho důvodu, že si sami čtenáři (alespoň ti, kteří psali komentáře) další reportáže přáli a mé neumělé popisy různých destinací je zřejmě zajímají. Pokud ne, smůla. Ta reportáž tady prostě je :-).

---

Začalo to tím, že jsem v úterý v devět večer stála na Florenci, na zádech k 20 kg vypůjčené krosny a v ruce stan.

A jak jsem se do takové situace dostala? Stalo se, že mi můj přítel nabídl, jestli nechci s ním, jeho dva kamarády, a ještě několika dalšími lidmi jet na konci srpna na dva týdny do Rumunska. To zní dobře, ne? Takový jasně daný plán. Ale mělo to své háčky. Jsem šťastně zadaná od dubna, a tedy jsem měla dost času jednak na rozmyšlení celé věci, ale především na dosažení poznání, jak se to má s většinou podobných plánů, které můj milý navrhne (tímto ho rozhodně z ničeho neobviňuji, většinou to ani nebývá jeho chyba či rozhodnutí…).

Ve výsledku nejeli kamarádi dva ale jeden, z několika dalších lidí se vyklubala jedna slečna, kterou jsme nikdo ze zbylých tří neznal, nejeli jsme na konci srpna ale na začátku září, nebylo to na dva týdny ale na týden a nebylo to ani Rumunsko, nýbrž Slovinsko (s interludiem jménem Ukrajina, která se neuskutečnila kvůli absenci celého jednoho pasu).

Za žádné tyto změny nebyl nikdo přímo zodpovědný a ani to ve výsledku ničemu a nikomu nevadilo, jen se snažím popsat, jak probíhala příprava celé akce (což je důležité pro pochopení průběhu akce samotné). Ve výsledku jsme všichni dva měsíce žili s tím, že jedeme do Rumunska a až týden před klíčovým dnem se cílová destinace přesunula na Triglav. Ondra mezitím několikrát kompletně vypracoval trasu pochodu (dle toho, jak se zrovna změnil náš cíl) a dá se poděkovat asi jen jemu, že jsme nakonec dojeli, dojeli na místo, prošli, co jsme chtěli, a dokázali i správně odjet. Celé své okolí jsme ale kvůli častým změnám plánů neustále udržovali v jistém napětí a mí rodičové se tak kupříkladu o cílové destinaci dozvěděli asi dva dny před odjezdem, přičemž počítám, že většina ostatních lidí si o ní přečte až teď.

Stejně chaoticky probíhalo i balení. Já sama krosnu, kam by se vešly všechny věci včetně jídla na osm dní a veškerým příslušenstvím nevlastním. Můj obvyklý poskytovatel krosen mě zradil s tím, že ji potřebuje sám, a zachránila mne až Šárka na bílém koni se zelenou krosnou, která mi ji byla ochotná půjčit. Díky Ti!!! Nicméně díky dobrodružství s krosnami jsem se finálně dobalila až asi dvě hodiny před odjezdem (a částečně balila dva dny, po které se na mě má sestra neustále mračila, že mám uklidit pokoj, kompletně zastlaný nedobalenými věcmi). Kromě obvyklých věcí, tuny instantních jídel, několika plátěných tašek s oblečením (což byla, milé děti, první chyba. Nikdy si na trek nebalte oblečení v plátěných taškách s vidinou toho, že to bude hezky větrat. Bude. Ale taky když to zmokne, bude to až do konce kompletně vlhké a prostě to neusušíte) jsem brala i jeden stan, o kterém ještě bude řeč později.

Leč pomalu se v tomto textu blíží čas odjezdu a je tedy nejvyšší čas představit účastníky celé akce.

Tím, kdo to celé zorganizoval a dokopal ostatní k uskutečnění akce byl Lucien. Kamarád mého milého, student, který podobných treků absolvoval již mnoho. Po celou dobu příprav se neustále snažil zvýšit počet účastníků tak, aby ideálně nezbyl sám se mnou a s Ondrou, neb nechtěl křenit (netřeba podotýkat, že tato chvályhodná snaha mu nakonec samozřejmě stejně nevyšla a opravdu jsme většinu cesty šli ve třech).

Ondra, můj přítel a asi nejzkušenější z nás, co se hor, treků a zejména ferat týče. Naplánoval celou trasu, vlastnil mapu, důležitou část stanu a část mých věcí a celkově byl pro zdar výpravy rovněž naprosto nepostradatelný.

Kačka, druhá slečna ve skupině byla známá společného kamaráda Ondry a Luciena, který s nimi obvykle na treky chodí. Teď mu to ale nevyšlo a tak naverboval alespoň kamarádku. Kačka se s námi bohužel nezdržela dlouho, ale myslím, že nejen mě vyrazila dech fyzickou kondicí a rychlostí, jakou byla schopná chodit po horách, slézat feraty a uklidňovat duše, zjitřené starostí o počasí.

Mou maličkost již zřejmě znáte, a jelikož nás více nebylo, mohu už přejít k reportáži jako takové.

2.den 5.9.2018 - Přesuňme se ke středě, protože v úterý se nestalo nic pamětihodného. Cestu jsme započali v autobuse směr Bled a po zbytek dlouhé noci se se střídavými úspěchy pokoušeli usnout.

Na první den nás čekal pochod 22 km s celkovým převýšením trasy 1600 m. Započali jsme v Bledu u jezera, kde nás autobus vyklopil v šest ráno a my se, zatímco jsme kempovali na lavičce, nejdříve pořádně nasnídali. Pak bryskně nahodit batohy na záda (a pokusit se nepřevážit dozadu) a vyrazit. Počáteční rozjezdová rovinka kolem jezera mě utvrdila v přesvědčení, že to neunesu ani po rovině, natož v horách. Je zajímavé, jak se vnímání postupně mění…

Po cestě do hor se nám podařilo stopnout jakéhosi zaměstnance lesní správy, který nás asi tři kilometry popovezl. Nicméně ajsi přecenil velikost svého povozu. Pět lidí a čtyři krosny se do obvyklého pětimístného auta zkrátka vejdou jen těžko. Bylo to velice zábavné. Chlapík nás vysadil na konci cesty, my opět nahodili nikterak lehčí krosny, a vyrazili.

Slovinské hory, NP Triglav, do kterého jsme tímto okamžikem vstoupili, jsou opravdu krásné. Nejvíc nás na nich asi fascinovala jejich proměnlivost. Zde se vyskytovala především severská krajina - jehličnany a pár odolných listnáčů. Scenérie se měla brzy změnit, ale o tom budu psát až později. Zatím jsme si vychutnávali svěže zelené vrchy, lesy a potůčky. Méně se nám líbily strmé cesty a pak i jejich absence, neb se nám podařilo za ten den dvakrát (ačkoliv jsme měli papírovou mapu a dvě gps v mobilu) zabloudit tak, že jsme se na správnou cestu prodírali džunglí lesa a zoufale se snažili neztratit pracně nabyté vrstevnice.

Cestou jsme si pak stopli ještě jedno auto, které nás sice popovezlo poměrně velký kus (k 10 km) ale zato jsme se díky němu vychýlili z naplánované cesty a následující dny probíhala prakticky čistá improvizace pokusů najít nejlepší trasu s nejmenším celkovým převýšením (tedy bez zbytečného klesání a opětovného stoupání) a vyhnout se přitom feratám - což se nám ale nakonec stejně nemělo vydařit. Důležitým faktorem cesty byla i místa na spaní. Zákaz spaní mimo chaty (kterých bylo dost, ale byly drahé) a vyhrazená místa (která byla zadarmo, ale bylo jich málo) nám v ničem nebránil a bylo jednomyslně odsouhlaseno spát pod širákem v tzv. žďárských pytlích (věc přes spacák, která by teoreticky měla v případě deště zabránit namočení spacáku) případně ve stanu. Stan jsme spravedlivě rozdělili na čtyři díly s tím, že každý nesl jeden kus. Nápad to byl dobrý, v praxi se ale později neměl osvědčit.

Nicméně jsme pánovi, nadšenému matematikovi (který, když mu Lucien řekl, že studuje matfyz, začal ubohého studenta zkoušet z vyšší násobilky) zamávali a vydali se do dalšího kopce. V pět odpoledne jsme se začali poohlížet po nějakém místě na spaní. Našli jsme ideální loučku kousek od cesty ukrytou tak šikovně, že nás prakticky nebylo vidět (ale slyšet ano) a pár metrů z kopce pak tekl potůček, ze kterého jsme mohli brát vodu.

Zde jsme se uchýlili do stínu modřínů v naivní ideje, že dle předpovědi dnes v noci má pršet minimálně. Milé děti, dám vám další dobrou radu. V horách nemá absolutně žádný smysl řídit se předpovědí počasí. Prostě se podívejte na oblohu a buď prší nebo ne. Nic víc z toho nevydedukujete. V noci jsme parádně zmokli. Lucien se nakonec naštěstí odhodlal vstát a přehodit přes věci nepromokavé tropiko stanu a Kaččinu plachtu. Jen díky tomu jsme druhý den nebyli mokří úplně, ale tak akorát, aby se to ještě nemuselo ždímat, a už to bylo nepohodlné.

3. den 6.9.2018

Ráno jsme kompletně předělali celou trasu a rozhodli se, že v rámci udržení nějaké přijatelné nadmořské výšky opustíme plán podívat se na Bohinjské jezero, nýbrž dojdeme do chaty Vodníkův dům, kde se paradoxně usušíme a budeme pokračovat dál cestami na Triglav. A tak jsme uprostřed NP, kde se v žádném případě nesmí stanovat nebo dokonce spát na divoko vytáhli stan, spacáky a žďáráky, rozložili je před chatu a sušili. Ondra mezitím měl ještě krátkou diskuzi s majitelkou chaty, které se ptal, zda-li je možné spát zadarmo venku před boudou. Dotyčná dáma místo odpovědi napsala na kus papíru číslicemi 1000 a vysvětlila, že taková nám hrozí pokuta, pokud na něco podobného ba i jen pomyslíme. Když jsme se najedli a usušili, stoupali jsme dále.

Pro pochopení dalších událostí bude třeba nastínit místopisnou situaci. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme dorazili do chaty pod Triglav s tím, že spát chceme v opuštěných kasárnách, které se nacházejí na druhé straně Triglavu. K nim vedly dvě cesty. Buď jsme mohli jít ještě nějakých sedm kilometrů s poměrně velkým převýšením (dost klesání a pak opětovné stoupání) okolo, nebo jít přímo, sedlem pod Triglavem, kde ovšem vedla jen ferata. Třetí z možností bylo zůstat na chatě a problém vyřešit ráno. Když jsme se ptali přítomné autority, majitele chaty, zda je v našich silách (čtyři studenti, jeden má zkušenosti s feratami velké, jeden přiměřené a dva zbylí absolutně žádné, všichni mají krosny okolo 15-20 kg) feratu projít, bylo nám řečeno, že nikoliv, že se sice slézt dá, ale je prakticky nejištěná, a tedy příliš nebezpečná. Nakonec jsme se rozhodli to přeci jen zkusit s tím, že já když tak polezu bez krosny a někdo ze zbylých se pro ni vrátí. Nebo prostě alespoň zkusíme dojít na začátek feraty a když zjistíme že ne, tak se prostě vrátíme.

Začátek feraty bylo suťové pole, kde jsme v protisměru minuli dvě slečny, které se vracely právě od té feraty, na kterou jsme chtěli jít. Nevěřícně na nás zíraly, že to nemůžeme myslet vážně, s krosnami se to nedá, je to příliš úzké. Zkrátka bez šance, prakticky neproveditelné a tak dále. Pokračovali jsme dál. Dostali jsme se až pod feratu, kde jsme si, my tři, kdo ji měli, nasadili helmy a rozmýšleli, co dál. Krátkým intermezzem pak bylo, když Ondrovi vyklouzla láhev s vodou a spadla suťovým polem 50 metrů dolů. Lucien pro ni sice obětavě dolezl, ale láhev utrpěla zranění a museli jsme ji tam s lítostí opustit.

Pod feratou jsme zjistili, že pokud bych lezla bez krosny, znamená to nějaké tři hodiny zdržení a na to zkrátka nemáme čas (pomalu se začínalo stmívat a šla bouřka). Takže nahodit krosny a vyrazit. Když jsme celou cestu plánovali, vznesla jsem požadavek na absenci feritových úseků, neb jsem nic podobného nikdy nelezla. Ale nouze naučila Dalibora housti a já tak i s krosnou šplhala po skále, chytala se lan a skob a modlila se, aby se mi hlavně někde nezasekla karimatka. Začalo se stmívat. Když jsme dolezli po třičtvrtě hodiny šplhání, vytahování se a ručkování nahoru, začalo i pršet.

Dostali jsme se do sedla kousíček pod vrcholem Triglavu, zbývalo jen sestoupit na druhou stranu hory a zamířit do kasáren. Musím říct, že veskrze obdivuji všechny tři své společníky a zejména Ondru. Ti se totiž museli vypořádat nejen s feratou a časem, který nás už tlačil, ale s také poněkud panikařící mou maličkostí.

Cesta dolů byla, alespoň pro mne, daleko horší, než cesta nahoru. Sice přestalo pršet, ale taky se zvedla mlha. Výsledek byl takový, že jsem se plazila po uzoučké cestičce na skále, před sebou měla kolmou stěnu a železná lana a pod sebou sráz a … nic. Dva metry pod skalní římsou začínala mlha a dolů vidět nebylo. Na psychiku příšerné, řeknu vám. Neměla jsem totiž ani tušení, jestli budu padat tři nebo třicet metrů a co vůbec pode mnou je, zda skály nebo suťoviště (druhý den jsem zjistila, že to byl cca 20 metrů a pode mnou bylo suťoviště). Zvláště ošklivý úsek byl, když se musela překročit skalní trhlina a bylo nutné celý úsek prakticky přeručkovat.

Nicméně se nám za hodinu a čtvrt podařilo zdolat celou feratu a dostat se na druhý konec masivu. Mlha houstla a divně propouštěla světlo, chvílemi to bylo, jako bychom se koupali v medu.

Před námi se začaly objevovat zříceniny a my ještě po jedné kratší zastávce došli na místo, do rozpadlých kasáren. Zde jsme postavili stan a šli co nejrychleji spát. Teplota prudce klesala a prakticky se nedalo dělat nic jiného, než zalézt do spacáku a snažit se nezmrznout.

V jedenáct v noci se obloha vyjasnila a byly nádherně vidět hvězdy.

4. den 7.9.2018

Dnešní den byl zasvěcen Triglavu, bolesti zubů a dešti. Ale popořadě. Ráno, když jsme vstali, nás čekaly nádherné výhledy na vršky hor a do údolí, kterými se honila mračna bělostných mraků a vytvářela tak ohromující scenérii. Stačilo jen popojít pár metrů od místa, kde jsme spali a výhled, který se před námi rozevřel, nám doslova vyrazil dech.

Nicméně, pokud nám dech nevyrazily výhledy, tak to rozhodně byla šílená zima a zejména chlapík, který zřejmě spal ve strážní budce v kasárnách a teď vyšel ven, sednul si na sluníčko a vesele se na nás díval, jak se co nejrychleji pakujeme ze zakázaného tábořiště. Ale asi byl hodný, neb nás nekousl.

Sbalili jsme se, schovali krosny a vzali jen to nejnutnější a vyrazili nalehko na Triglav. Udělali jsme rozhodně dobře, že jsme vyrazili tak brzo. Jednak bylo krásně jasno, takže se nám lezlo o mnoho lépe než včera, ale hlavně jsme dále mohli obdivovat perfektní výhledy.

Cesta na Triglav nám po včerejším zážitku přišla už jednoduchá a po třičtvrtě hodině stoupání a lezení jsme se dostali na vrchol.

Pro ty, co na Triglavu nikdy nebyli, bude nutné podat přesnější popis, jak to tam nahoře vlastně vypadá. Triglav se vyznačuje zejména jakousi kovovou budkou s vlaječkou, která je nahoře postavená a je označená za národní monument. Jo, tak to chodí. Někdo má Eiffelovku, někdo Sochu Svobody, někdo Karlův most a někdo plechovou budku s vlaječkou nahoře. Tahle budka se jim ale zřejmě rozbila, protože jsme po cestě několikrát minuli hlášení o tom, že bude během srpna či září snesena helikoptérou dolů do civilizace, opravena a pak znovu vrácena na své původní místo. Ano, rozpětí, kdy jí mohli odstranit a spravit, bylo dva měsíce. My byli ve Slovinsku týden, na Triglav jsme stoupali jeden den. Na vrcholu byli celých dvacet minut. Hádejte, kdy se ji rozhodli odvézt? Přesně.

Po výstupu, krátkém oddechu a pokusu o vyfocení nás vyhnal místní důstojník pro styk s veřejností (řídící se pravidlem "Čím víc na ně budu řvát, tím budou hodnější"), že se musíme schovat, že přiletí helikoptéra, že tady být v žádném případě nesmíme. Zalezli jsme za nejbližší skalku a nadšeně pozorovali helikoptéru. Přiletěla. A zase odletěla. Celá akce trvala asi deset minut, kdy vrtulník kroužil bez zjevného účelu dokola kolem hory, přilétával a zase odlétával. Když jsme viděli, že dosedá dole na heliportu, zvedli jsme se s tím, že tedy půjdeme. Důstojník nás seřval, že máme zůstat na místě, že se helikoptéra vrátí. Vrátila se i s lanem, na které měla připevnit onu budku a odvést ji. A taky se s ní vrátil vítr. Takový vítr, že sfouknul důstojníkovi ze skály batoh se spacákem a stanem. Tomu se říká profesionální zajištění místa.

Když vrtulník budku konečně odnesl, byl náš další pokus o opuštění ležení opět zmařen důstojníkem s tím, že se ještě vrátí (Vrtulník, ne důstojník. Ale ten možná taky). Tak jsme prostě proběhli okolo něj (Tady se jedná pro změnu o důstojníka, aby bylo jasno), a co nejrychleji se začali vracet. Jinak bychom tam tvrdli další půl hodinu. Těsně po našem odchodu se zvedly mraky, prakticky jsme výhledy stihli jen tak tak. Následovala cesta do chaty. Usoudili jsme, že nejlépe uděláme, když se pokusíme dostat k chatě Koča na Doliči a někde tam přespat. Začal sestup.

Na oběd jsme zastavili v jisté chatě dole pod Triglavem, kde jsme si objednali jídlo. Já měla jakýsi kuskus (ale jen kuskus, prostě těstovinová kaše bez čehokoliv k tomu) a ostatní místní buchtovou specialitu (s kokosem. Takový typicky horský produkt). Na můj vkus to bylo dost předražené.

V téhle chatě se s námi ale bohužel taktéž rozloučila Kačka. Už několik dnů jí bolel zub a dnes usoudila, že to nemá smysl, že se raději vrátí domů. Ještě proběhlo krátké intermezzo, kdy jsme se pokusili najít signál a přeobjednat jí lístky na autobus, ale neúspěšně, takže byla vyslána s tím, že si vše musí zařídit sama. Nakonec se Kačce podařilo dostopovat do Bledu a v pořádku odjet. Ironií je, že v Praze jí zub samozřejmě bolet přestal.

Pokračovali jsme dál ve třech. A až půl hodiny potom, co Kačka odešla, jsme si uvědomili, že nám odnesla i podstatnou část stanu. Takže nám zbyly nepoužitelné kolíky, tyčky a tropiko.

Krajina kolem nás začala připomínat měsíční krajinu. Nikde ani záchvěv zeleně, všude rozpukaná skála, kameny a nic. Dokonce jsme i procházeli kolem nějakého údolíčka, ve kterém stála rozpadlá anténa. Jak zbytky nějakého dronu. Pak nám začalo pršet. Zbytek cesty byl mokrý, studený a poměrně náročný. Pozvolna se před námi počínala otevírat nová scenérie a my došli k prvním ze sedmi triglavských jezer, u kterých stála i vyhlídnutá chata. Pršet přestalo poté, co jsme, mokří, unavení a otrávení, překročili práh.

To, co se dělo pak, nebylo tak úplně naše vina. My nemůžeme za to, že servírka byla naprosto neschopná a neupozornila nás na to, že postele jsou číslované a každý, kdo chce přespat, obdrží nějaké číslo, kterou postel může obsadit. Nemůžeme. Nicméně stalo se a my za večer udělali pořádný zmatek v ubytování, kdy jsme jednak šli na špatné postele a pak hlavně přesvědčili všechny okolo, že se mají posunout… Nakonec se ale vše nějak vyřešilo.

Lucien se spřátelil se sympatickým mladým párem, o kterém ještě bude řeč později. A potkali jsme i jednoho Čecha. Kluk, 26 let, ale vypadal na šestnáct, cyklista, který se rozhodl dojet ke Triglavu na kole a zbytek si vyšlápnout pěšky. S sebou neměl prakticky vůbec nic, ani mapu a my jsme mu půjčovali dva nepoužité odpadkové pytle, ze kterých si hbitě vyrobil provizorní pláštěnku a nadšeně se vydal dál, na déšť, bouřky, nedostatek vody, únavu nebo cokoliv jiného, co by ho mohlo v horách kolem 2500 m.n.m. potkat, nehledě.

Já po zbytek dne moc nefungovala, jen jsem se zoufale snažila nezmrznout. Ještě jednou děkuji oběma svým společníkům, kteří mimo jiné uvařili kompletní večeři a zařídili zkrátka vše, co bylo třeba a já mohla jen odpadnout a snažit se alespoň nějak existovat.

Noc byla divná, poslouchala jsem Cimrmana a chrápání opilých Němců.