Toužebné přání

Před nějakou dobou jsme Vás nechali hlasovat, jestli by se Vám líbily i jiné než středozemské povídky. Kladných odpovědí bylo až překvapivě dost a proto dnes zveřejňujeme Taninu povídku. Citlivější povahy varujeme, že se nejedná o žádné sluníčkové hobití čtení. Přesto věříme, že si své čtenáře najde.

---

Tichou nocí se neslo poklidné bublání lesní říčky.

"Dobromysl pro mou mysl, abych klidu dostála. Tužebník tu pro mé touhy bys mi, paní, dopřála." rozezněl se popěvek do prázdnoty. Pod starou vrbou klečela dívka na kameni a umně začala splétat luční kvítí do věnečku.

"Srdečníku bys mi, prosím, lásku v srdce vložila. Zvonek pro svatební zvony, abych jednou slyšela." pokračovala v jednoduchém popěvku. Dál a dál přidávala další kvítí a zpívala při tom nové sloky naplněné velkým přáním. Když bylo dílo hotové, zavřela na delší okamžik oči a nepatrně se zakousla do rtu.

"Paní, jenž všem dáváš lásku, prosím tě při této noci, od samoty odpomoc mi. Teď tě tady darem prosím. Ať jsme spolu navždy… šťastní." Odezněl její hlas do ztracena, když natáhla ruku a vhodila věneček do potoka. Ještě chvíli se na něj dívala, až odplul z měsíčního světla a zmizel v nicotě. Pak se otočila a vydala se směrem k vesnici.

…

"Kam jsi včera šla?" ozvalo se za dívčinými zády, "viděla jsem tě včera po setmění, jak se plížíš z domu." dívka se otočila.

"Šla jsem se projít. Byl krásný měsíc." odpověděla holčičce s košíkem.

"Aha… a půjdeš si se mnou dneska hrát?"

"Já nevím, mám toho hodně na práci." Odpověděla ji a zahnala proutkem jednu zběhlou husu zpátky k hejnu.

"Hmm… tak přijď, když budeš mít čas. Můžeme si hrát na víly a a anebo na princezny!"

"Jo, když budu mít čas, tak si s tebou přijdu hrát." usmála se dívka nuceně a vydala se na pastvu.

Prošla zbytkem vesnice a pokračovala dál na kopec, až došla ke starému dubu. Tam si sedla a nechala hejno pást se. Byla dost unavená z nočního výletu k potoku a pomalu začínala cítit, jak jí díky tomu těžknou víčka. Jen na malou chvíli je zavřela a nechala se ukolébávat tichým šuměním listů a jemným světlem, které ji skrz korunu dubu osvětlovalo. Cítila klid a úlevu. Pomalu se její mysl začala vzdalovat od pastviny až k dalekým snovým krajům. Když v tom ji náhle probudila hravá, ale zároveň něčím melancholická melodie. Otevřela oči a podívala se směrem, odkud si myslela, že přichází zvuk té píšťalky. Od lesa spatřila přicházet o něco staršího mladíka, než byla ona. Byl přesně takový, o jakém snila při probrečených nocích. Přišel k ní a usmál se. Dívka se ani nemohla pohnout, jen seděla a se zájmem ho pozorovala.

"Zdravím tě, sličná paní. Smím-li se tě zeptat, jaké je tvé ctěné jméno?" řekl a teatrálně se uklonil.

"Já… já jsem Jadwiga." začervenala. Mladík se mile usmál.

"Smím si přisednou, krásná Jadwigo?" dívka nemohla najít slov a jen souhlasně kývla hlavou.

Dlouho si spolu povídali a smáli se. V čase oběda mu dívka nabídla chléb se sýrem, co dostala a když se pak začalo stmívat, pomohl ji zahnat husy nazpět do vesnice. Celou noc na něj nemohla přestat myslet. Byl přesně takový, jak si ho vysnila. V duchu děkovala velké paní, za ten dar a prosila ji, aby spolu mohli být navždy.

Druhý den ráno, když se znovu vydala pást husy, stál již před brankou a vyhlížel ji. Takhle to šlo i další dny, až si toho začali všímat lidé z vesnice. Nakonec si s dívkou museli promluvit i její rodiče. Nejdříve nesouhlasili, ale když viděli, jak je dívka šťastná a mladík se má k práci, souhlasili.

Zanedlouho proběhly zásnuby a na jaře příštího roku i veselka. Lásku těch dvou ani zima neochladila, a tak se jednoho májového dne rozezněly svatební zvony.

"Lásko mého života, jak já jsem šťastná, že jsme spolu!" řekla dívka a opřela se o svého muže. Koně táhnoucí povoz si zvesela cválaly po lesní stezce a ptáci jim zpívali sladkou melodii. Oba si přáli, aby ta chvíle trvala navěky. Na malý okamžik zavřely oči, aby se mohly co nejvíce nabažit té šťastné atmosféry, když v tom povoz najel na kámen vyčnívající z cesty.

…

"… a tak spočinuli ve své lásce… co víc si přát, než prožít poslední chvíle s tím, koho milujete a nepoznat bolestné strasti života. A teď můžou být navěky spolu." dokončil kněz svá slova a dal decentní pokyn k dokonání obřadu. Dívce naposledy odbily zvony.