Slovinsko vol.2 - 2

Rozhodli jsme se vás příliš dlouho nenapínat a tak dnes zveřejňujeme druhou část Irithiny reportáže ze Slovinska.

---

5. den 8.9.2018

Dnešní den byl zamýšlen více odpočinkově. Po probuzení jsme, jako první ze všeho, vytáhli všechny věci ven na sluníčko usušit. V chatě nám totiž neuschly ani mikiny, natož zbytek batohu. Asi uprostřed sušení k nám přišel zoufalý Němec s tím, jestli jsme někde neviděli jednu jeho botu. Neviděli. O pár minut později byl tento chlapík zahlédnut, jak z jakési boty vylévá asi litr vody…

Protože jsme dnešek plánovali jako odpočinkový, nikam jsme se nehnali a vyrazili až někdy v jedenáct s tím, že času dost. Plánovali jsme jít kolem Triglavských jezer a pak ke Komně, kde někde přespíme.

Tehdy se krajina opět změnila. Ze severské tundry lišejníků, mechů, jezírek a hlavně spousty studených kamenů jsme vkročili do jehličnatého lesa plného svěží zeleně, cestiček a klád. Pohledy, které se před námi otevíraly, byly, alespoň z mého pohledu, úchvatnější než hory předtím. Co jsem se ptala svých společníků, ti oceňovali každou krajinu, líbilo se jim všude a na všem viděli něco krásného. Ale mě ta pustá měsíční krajina hor nějak deptala, možná až v tomhle severském lese Triglavských jezer jsem si uvědomila, jak moc.

Prošli jsme kolem jezer až k tomu nejnižšímu, kde stála i chata, u které jsme plánovali oběd. U té jsme narazili na Lucienovy známé, mladý pár, se kterým se dal do řeči na chatě, kde jsme spali. Sesedli jsme se dohromady a povídali. Ukázalo se, že tato anglicko/německá dvojice je dvojice včelařů, on již pracující, ona ještě studující. Do té doby jsem netušila, že se dá na vejšce studovat něco jako včelařství. Mám najednou dojem, že jsem si vybrala ještě relativně nudný obor…

Následoval sestup a pak výstup k další části Triglavského masivu, takzvanému pohoří Komna. Tam, někde blízko chaty, jsme taktéž chtěli spát. A krajina se opět počala měnit. Z jehličnaté tajgy se stával listnatý les vyšších nadmořských výšek, přibylo kapradí, červené jeřáby a pokroucené buky. Kolem nás se začala otevírat fantastická, voňavá krajina plná divokých bylinek a keřů.

Možná jsem se již někdy zmínila, že mým zdaleka nejoblíbenějším fiktivním místem je Ithilien. V životě jsem jen dvakrát potkala zemi, která by mi tak živě a přesně připomínala zahradu Gondoru, v celé její pocuchané kráse. Jedním z nich byla krajina kolem vrcholu Kotel v Krkonoších, druhá pak zde.

Cestou jsme našli takovou krásnou, zašitou loučku, nádherné místo uprostřed lesa, kde jsme potom i přespali. V noci nás prý chodila očuchávat nějaká zvířata, já o ničem nevím.

6. den 9.9.2018

Ráno jsme došli na chatu na Komně, kde jsme se nasnídali, nechali tam krosny a vyrazili na blízký okruh po okolních vrších - konečně bez krosen. Nedokážete si ani představit, jak úžasné to je, po několika dnech křepčení na horách s patnácti až dvaceti kily na zádech najednou ona kila ztratit a jít bez ničeho.

Okolí Komny bylo nádherné. Ze všeho nejvíce mi připomínalo skotské Highlands a podobné vrchy. Zelená tráva, bílé kameny a sem tam keře. Na první vrch jsme vystoupali kolem zřícenin kasáren (jeden by nevěřil, kolik armádních objektů v takových horách najdete).

Celý den jsme si užívali parádní výhledy do kraje, šlapání bez zátěže a příjemné, slunečné počasí. Cestou zpátky jsme se shodli, že se sem ještě někdy musíme určitě podívat.

U chaty jsme se navečeřeli, a hlavně dobrali vodu, neb jsme věděli, že celý příští den se k vodě nedostaneme. Každý si tedy přibral, co nejvíc vody unesl, čímž tíže krosen vzrostla o tři, čtyři ale i více kilo. My a voda byl obecně příběh na delší povídání. Jak jsem dřív zmínila onu feratu, jedinou feratu, kterou jsme lezli, tak tam se nám taktéž podařilo přijít o dvoulitrovou láhev vody, kdy nám spadla na suťoviště a rozbila se tam. Ze zoufalství jsme vzali jinou flašku, kterou jsme našli pohozenou u cesty u oněch prvních kasáren. Vodu jsme zkrátka potřebovali, každou, kterou jsme mohli sehnat. Nejenom na pití, ale i na vaření, protože nám už slušně docházely potraviny, které se nemusely vařit a zůstávala prakticky jenom instantní jídla. Protože nám láhev, pohozená u cesty, přišla jako vrcholně podezřelá záležitost, vodu z ní jsme používali výhradně převařenou. Z Triglavu jsme nicméně sestupovali s tím, že nám zůstaly dva litry vody pro čtyři osoby. Později jsme samozřejmě doplňovali, ale když jsme šli z jezer na Komnu, bylo nám jasné, že musíme získat vody, co uneseme, neb na Komně údajně žádná voda být neměla. Proto jsme vytáhli láhve z nějakého koše, co jsme v chatě našli a použili ty. Na Komně opravdu pitná voda nebyla, jen užitková, ale vařit se z ní dalo. Jen nám pak dělalo problém pamatovat si, která voda je pitná a která jen na vaření. Tak, konec vodníkova intermezza.

Od chaty jsme popošli asi dva kilometry na místo, kde se dle mapy měla nacházet loučka umístěním dosti podobná té romantické včerejší. Loučka tam byla. Ale na ní stádo krav. A jediná přístupová cesta k ní vedla skrz kleč. Zastavili jsme se a chvíli na kleč zírali, odhadujíce, jestli máme šanci 50 metrů husté borovice projít. Po chvíli jsme zjistili, že borovice nám pohled opětuje. Začala se třást a klepat. Pomysleli jsme si, že nás asi někdo předběhl a spí tu už jiní turisté, nerespektující přísná pravidla NP Triglav. Nebyli to turisté. Z kleče se na nás přišla podívat kráva.

Prohlásili jsme, že když tudy prošla tunová kráva, my musíme také a vydali se za ní. A opravdu, klečí jsme prolezli a dostali se na volné prostranství, kde se nám pak i podařilo najít plac bez krav ("Vidíš tady nějaké rovné místo na spaní?" "Vidím tady spoustu rovných míst, ale většina z nich je svisle. A pokud zrovna nejsou svisle, tak na nich stojí kráva a zírá na mě") a ustlat si.

Nevyspali jsme se zrovna nejlépe. Částečně proto, že povrch byl dosti kamenitý (ale aspoň bez kravinců a mravenišť, kterých tu bylo také požehnaně), ale taky kvůli tomu, že tu noc obzvlášť jasně svítily hvězdy. Což znamená zimu. A protože padala rosa, probudila jsem se ráno s tím, že jsem měla žďárský pytel kompletně pokrytý vrstvičkou ledu.

7. den 10.9.2018

Ráno nám byla neskutečná kosa. Tak velká, že jsme se zabalili, jak nejrychleji to šlo a svižným pochodem vyrazili k nejbližšímu místu, kde svítilo slunce, za účelem udělat si tam snídani a dát rozmrazit žďáráky a spacáky.

Na dnešek byl taktéž naplánovaný poslední pochod v horách. Chtěli jsme jít po hřebenu na vrch Voglau a pak sestoupit do Staré Fužiny k Bohinjskému jezeru. Tak nějak naivně jsem očekávala, že jít po hřebenu znamená prakticky jít po rovině. Nikoliv. Zahájili jsme prudkým klesáním, jen abychom vzápětí prudkým stoupáním nabrali ztracenou výšku a pár metříků navíc.

Na Voglau jsme si dali oběd a pokračovali dál. Krajina byla i nadále dost anglická. Krátce po vystoupání na vrchol jsme však zaregistrovali temnou masu bouře, která se na nás neúprosně hnala a nutila nás podstatně zrychlit a pokusit se sestoupit co nejníže tak, aby nás to nezastihlo na hřebenu.

Sestup byl krutý. Kombinace prudkého spádu kopce a tíhy krosen působila značně destruktivně na naše kolena. Dohromady nás čekalo 1600 m klesání a už ve čtvrtině jsme byli (alespoň v mém případě, oba pánové na tom jistě byli lépe) dost vyřízení a čéšky protestovaly, co mohly.

Dospěli jsme do stínu lesa a bouře dospěla nad nás. Tam se usadila a byla. Nic jiného nedělala, jen se temně tyčila a následně se nás jala obkružovat. Nevím, které chudáky ten Armageddon nakonec zastihl, ale my jsme to naštěstí nebyli.

Asi v půlce kopce jsme potkali chlapíka, který to s basou piva na zádech šlapal nahoru k jakési chatě. Později jsme se s ním znovu setkali, když jsme sešli k silnici, kde on parkoval. Podařilo se nám ho uprosit, aby nás svezl do Fužiny. Ušetřil nám tak nepříjemné klesání a cenné kilometry.

Starou Fužinu u Bohinjského jezera si vy, kdo jste pravidelnými čtenáři Mittalmaru, možná pamatujete z první reportáže o Slovinsku. Tak jí snad nemusím popisovat.

Zahájili jsme tím, že jsme našli nejbližší odpadkový koš a hbitě zlikvidovali všechen odpad, který se nám za ty dny nahromadil. V NP Triglav je totiž pravidlem, že vše, co si přinesete nahoru, musíte též odnést dolů. Nenajdete tam tak žádné koše ani nic podobného a veškerý odpad si taháte s sebou.

Vzápětí jsme našli nejbližší pláž, kde jsme se po těch několika dnech konečně umyli (a já si poněkud bizarním způsobem umyla vlasy) a uvařili jídlo. Od jezera nás vyhnala až tma, ve které jsme pak bloudili přilehlým lesíkem a hledali místo na spaní. Nakonec jsme spali na kopečku kousíček nad jezerem na takové loučce. Ta byla pak ráno plná rosou zdobených pavučin.

8. den 11.9.2018

Následující dva dny byly dost odpočinkové. Ráno jsme dovařili poslední zbytečky jídla a šli do krámu nakoupit čerstvé jídlo pro zbytek dne. V životě bych neřekla, že tak ocením pomeranč a jahodové mléko.

Rozhodli jsme se, že zkusíme dostopovat do Ukance, kde je místní významný bod - vodopád, a taktéž Ondrova nevlastní sestra, se kterou by se bylo dobré potkat. Stopli jsme si dva přátelské Němce, kteří jednak měli ukázkový Německý přízvuk, ale hlavně jsme se jim zřejmě vážně líbili, protože koupili klukům pivo se slovy "Not racism, not fascism, not nazism! Only beer!".

Vodopád byl, jak se ukázalo, placený. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme jít oklikou po cestě, kterou bychom se k němu také měli dostat. V tu chvíli už nás bylo pět, neb se k nám připojila i Ondrova sestra a její kamarád, se kterým do Slovinska jela.

Cestou jsme se dostali pouze nad vodopád. Odborně jsme tedy shlédli dolů, ocenili samozřejmost, s jakou voda padá po skalách, pokecali a vypravili se zpátky. Sestra s kamarádem pokračovali nahoru k Triglavským jezerům a my sestoupili zpět dolů s tím, že se projdeme kolem jezera.

Cestou jsme odlovili pár kešek a poněkud unavení celou cestou nakonec zakotvili na pláži. Já psala pohledy, kluci hráli nějakou karetní hru, navzájem jsme si pouštěli písničky a nechápali, co to ti ostatní poslouchají. Myslím, že já se svým výběrem byla stoprocentně nejšílenější. Písně Středozemě holt nejsou mezi dnešními náctiletými nijak známou komoditou…

S úžasem jsme zjistili, že se začíná stmívat a zamířili jsme dál. Nakonec jsme spali na jiné pláži, kousek od Staré Fužiny. Ráno se jezero ztrácelo v chuchvalcích mlhy.

9.den 12.9.2018

Poslední den našeho putování. Ráno jsme došli ke Staré Fužině, v blízkém lesíku si nechali krosny a vyrazili na náš poslední pochod - výlet po okolí, který měl podle průvodce trvat tři a čtvrt hodiny a jeho návštěvníci mohli obdivovat rustikální krásy okolí. Nám trval hodin osm.

Není se co divit, když první, co jsme udělali, sotva jsme došli k prvnímu obchodu, bylo, že jsme nakoupili. To by samozřejmě samo o sobě nebylo nic tak strašně časově náročného. Problém byl, že kromě jiných komodit se Ondra s Lucienem rozhodli koupit balení patnácti nanuků. Pomyslíte si možná, proč si dva vzdělaní mladí muži kupují patnáct nanuků. Když ono to balení stálo dohromady jen dvě eura. No a nekup patnáct nanuků, když stojí dohromady jen dvě eura.

Po nákupu jsme se usadili před obchod, před sebe postavili krabici s nanuky a začali konzumovat. Já jsem měla nanuk jeden, oni dva každý po sedmi. Ale vypadali spokojeně.

Po chvíli se kolem nás začala rojit jakási školka, nebo možná škola, na výletě. Děti okolo sedmi let, ječelo to, svačilo, lezlo po sobě a vrhalo závistivé pohledy na naše nanuky.

Ale musí se dětičkám nechat, že byly slušně vychované, když jsme se zvedli a chtěli už jít, najednou za námi doběhla jakási holčička s tím, že si tam Ondra nechal peněženku.

Cesta byla krásná, vylezli jsme na dva kopce a prošli vesnicí, kde se ještě zachovával tradiční způsob hospodaření a všude zůstávala malinká políčka, dřevěná bidla na sušení sena a stodoly. Jen výstup na druhý kopec byl poněkud zajímavější, neb uprostřed cesta zkrátka končila a nezbývalo nám než šplhat po skále.

Zpátky ve Staré Fužině jsme byli asi v sedm večer s tím, že jsme věděli, že o půlnoci nám odjíždí autobus z Bledu. Podařilo se nám dostopovat do jakéhosi města asi na půli cesty, kde jsme věděli, že nám asi v devět odjíždí poslední vlak do Bledu. Protože už jsme další stop nechytli, jeli jsme vlakem, který měl sice dosti záhadný jízdní řád (dva různé chytré telefony a jeden různý papírový jízdní řád ukazovali každý různé časy odjezdu), ale odjel. A i s námi.

V Bledu jsme se usadili k jezeru a čekali. Kolem půlnoci jsme nastoupili do flixbusu a odjeli směr Praha, kam jsme dorazili v jedenáct dopoledne dalšího dne.

A tím také celé naše putování skončilo. Pro mě to bylo něco naprosto nového, něco, co jsem ještě nikdy nedělala. V životě jsem nebyla na přechodu hor, nikdy jsem nešla týden s krosnou, nikdy jsem týden nespala pod širákem, nikdy jsem si nenesla všechno jídlo a věci s sebou. V něčem to tedy bylo poněkud objevné, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu, ale celkově to bylo moc fajn. Jsem Ondrovi i Lucienovi nesmírně vděčná, že mě vzali s sebou a doufám, že mi bude umožněno se ještě někdy na podobnou cestu vypravit :-).