Článek toho čísla pětistý

Přelom března a dubna je zde, na Mittalmaru vždy chaotický. Článek k výročí blogu, do toho Oslava zničení Prstenu a upoutávky na ni, potom první duben, Velikonoce... prostě se nám toho hrne nějak moc a hlavně nějak moc na určitá data. Asi jste si stačili všimnout, že poslední dobou vycházely články nepravidelně. Nebylo to proto, že bychom zapomněly nebo snad nic neměly připraveno, šlo prostě o "vyrovnávací" manévry, aby články, striktně dané určitým datem, vyšly ve správném dni.

Tento článek je trochu jiný. Není vázán na dny, ale přesto je výroční. Výroční pětistý článek. Ano, na Mittalmaru za skoro přesně tři roky existence vyšlo již pět set článků.

---

Toto výročí je ještě něčím zajímavé. Šestého dubna 2017 navštívilo náš blog 520 lidí. Vzhledem k tomu, že normální průměr je okolo padesáti lidí denně, je toto docela slušný výskok. Způsobeno to zřejmě bylo mohutnou propagací soutěže O Gondorský Semenáček, protože po pár dnech návštěvnost opět opadla :-)

A pozor, dnešní den je ještě něčím významný. Přišel nám první příspěvek do Semenáčku. Jedná se o dílo z kategorie proza. Musíme říct, že tak rychlou odezvu jsme nečekali ani v těch nejtajnějších snech :-)

Poslední dobou se toho hodně změnilo. Co nás ovšem možná nejvíce "vykolejilo" je jakási transparentnost blogu. Není to tak dávno, co nás oslovil v podstatě cizí člověk s tím, že nás poznal podle fotek zde na Mittalmaru. Irith nedávno ke svému obrovskému překvapení zjistila, že jsou lidé, kteří čtou její nejstarší povídky. A dokonce se najdou i tací, kteří kdesi z hlubin blogu vyhrabali naše články o hobitech a pokouší se tím řídit. Ano, přesně ty články, které jsme už dávno odsoudily s tím, že je nesmažeme jen kvůli sentimentu.

Za tu dobu, co tady jsme toho bylo sepsáno opravdu hodně. Některé věci byly opravdu kvalitní, některé již méně. Obecně jsme spíše proti mazání vlastní historie - cokoliv zde bylo zveřejněno bylo někdy za nějakým účelem vytvořeno a bylo by asi špatné vzdávat se vlastní historie, zatratit kus života, prostě ho vyjmout a odhodit, jako by nikdy ani nebyl. Protože ano, první články byly podstatně méně kvalitní. Ale to bylo třeba. Psát, kreslit a tvořit se nenaučíte z kurzů. To všechno se můžete naučit pouze tím, že to prostě budete dělat. Pořád a pořád. A ono to najednou půjde. Slova se vám budou sama formovat v hlavě, ruka bude sama vědět, kudy má vést tahy štětce. Jen je třeba trénovat, posouvat se. No a tyto články jsou právě takový posun.

No a protože je tento článek pětistý, pojďme se podívat na nějaké ty milníky.

28.3.2014 - Blog založen Irith, Polly a Delfi. Vzhled dělán podomácku s tím, že jsme neměly ani páru, co to nějaký design je nebo jak funguje. Tehdy jsme třeba netušily, že vůbec existují nějaké jiné středozemské blogy, nedejbože tolkien.cz, TolkienCon apod. Jméno Mittalmar bylo zvoleno proto, že jsme chtěly něco tématického. Zároveň nic českého, protože věci typu "Dno Pytle" zní... infantilně. Sáhly jsme tedy po elfích slovech. Nejdříve po hobitích titulech. Ernil-i-pheriannath byl zabraný, Holdwine znělo hloupě a nic jiného jsme neznaly. Tak jsme začaly slovo "Středozem" zadávat do rádoby elfských překladačů. No a z jednoho nám jednou vylezlo slovo Mittalmar. To se nám zalíbilo (ač nám původně znělo moc... německy) a tak jsme blog pojmenovaly Mittalmar. To, co Mittalmar ve skutečnosti je nám osvětlila až Aredhel o dva měsíce později a bývá to častým dotazem od překvapených čtenářů. Barevnost byla zvolena zcela náhodou. Ne, tehdy jsme vážně nevěděly, jaké jsou hobití barvy. Tehdy jsme barevnost vytvářely podle té fotky co je tam nahoře nad nápisem Mittalmar. A ta fotka byla také vybraná náhodně, až na druhý pokus. Původně jsme chtěly úplně jinou fotku, ale ta měla špatný rozměr. Aneb jak fungují náhody.

31.3.2014 - Vydán první článek, který se Středozemí nemá nic společného. Jedná se o popis jisté fiktivní postavy, se kterou nikdo z nás nemá nic společného. Vážně. Ten popis si Irith kompletně vymyslela už dávno, bez ohledu na její vlastní osobu. Jen si pak podle této postavy zvolila jméno. Ohledně jmen na nás už také bylo směřováno dotazů více než dost. Ta jména samozřejmě mají své významy. A to dokonce několik. Pokud byste o to hodně stáli, můžeme někdy vytvořit článek i o tomto...

6.4.2014 - Vydána první písnička. Dva hobiti. Bez nahrávky, bez čehokoliv. Jen upravený text. Zajímavostí může být, že tohle, ač první, je skoro jediná písnička, která nikdy nebyla nijak pozměněna ani vylepšena. Štěstí zelenáčů.

6.5.2014 - Zveřejněna první povídka. Osudová chyba. Ano, ohledně tohoto názvu již jsme si vyslechli docela dost připomínek, vážně nejste první ani poslední, koho to napadlo :-) Tato povídka existuje ve třech verzích, přičemž na blogu je ta poslední. Ale ty první dvě (stejná pointa, jiné postavy) pořád ještě máme! A jak se kdosi kdysi ptal. Ne, podle rodokmenů to vážně dělané není, je to čistě náhodně. To si vážně myslíte, že jsme tehdy měly nastudované nějaké rodokmeny?

11.5.2014 - První článek s obrázky. Pamatujete si ho někdo? Byly roztomilé... a jakou práci tehdy daly.

4.6.2014 - První Pollyina povídka. Inspirováno Irithiinými Ranami. Ano, tohle byly přesně ty časy, kdy Irith psala romantické povídky bez pointy i příběhu a byla s nimi děsně spokojená. Polly poprvé vnesla na blog novinku zvanou "dobrý konec v povídkách".

6.6.2014 - Oblíbené "Deset Days Character Challenge". Jejky, to byla tehdy sranda. Náš první záznam v rubrice "Projekty".

11.6.2014 - První kapitolovka, Delfiina povídka Statečné (a malinké) srdce.

12.6.2014 - Článek poeticky nazvaný "Lekce, Chyba, Kapka, něco a létající cosi" samozřejmě od Polly. Tento článek zahájil éru ilustrací k povídkám. Jak bujnou fantazii ohledně názvů jsme tehdy měly...

19.6.2014 - Otázka - první povídka, založená na sázce. Sázce s Clarissou. Lidi, pamatujete si to ještě? Otázka je rovněž snad jediná z těchto prvních povídek, která vážně za něco stála.

15.7.2014 - Seznam hobitích povídek. Ano, dámy a pánové, první pokus o strukturalizaci blogu! O to, aby se tam třeba dalo něco najít!

1.8.2014 - První reportáž. Ze Skotska. Tehdy nám přišla strašně vtipná, s odstupem je... prostě stará. Ale s trochou štěstí můžete novou reportáž očekávat někdy tento srpen... uvidíme.

7.8.2014 - Poslední část reportáže, první vlaštovka pozdějších Postřehů. Jestli ovšem něco opravdu byl geniální nápad, tak toto. Vyhledávat Středozemské odkazy a sepisovat je do článků.

12.8.2014 - První pokus o jakýsi informační článek o novinkách. To bylo tehdy, když Elijah Wood přijel na jakýsi festival do Ostravy. (Pozn. aut. - Jak to tak píšu, připadám si jak pamětník nad hrobem...)

18.8.2014 - První rozcestník. Dělaly jsme na něm několik hodin, obrázek vytvářela Polly, na blog to strkala Irith poté, co dvě hodiny studovala, jak se to má dělat (ne že by to nějak pomohlo).

20.8.2014 - Článek o Oblíbených stránkách. Pomněnka vždycky jednou za čas dostane záchvat a snaží se nás donutit tento článek obnovovat a doplňovat. Pořád naráží na naší argumentaci, že to stejně nepomůže, že to nikdo nenajde, kdo by to také četl. Ale vzhledem k okolnostem (například faktu, jaké články jsou poslední dobou čtené - především ty nejstarší) by to asi vážně jakousi obnovu chtělo.

22.8.2014 - Náš slavný Slovníček. Nikoho snad nepřekvapí, že polovinu těch výrazů už jsme samy zapomněly. Mám dojem, že aktivně používáme asi tak čtyři...

1.9.2014 - První výzva k 22. září. Ano, to jsme se poprvé otevřeli veřejnosti a sezvali ji na oslavu Dne všeho hobitstva.

7.9.2014 - Vydána první kapitola Nildanyi, kapitolové Irithiiny povídky. Toto byla docela důležitá povídka v mnoha ohledech. Třeba také tím, že byla snad prvním psaným dílem bez romantiky.

13.9.2014 - Článek o překladu jisté skotské brožurky. Právě tohle snad byla předzvěst pozdějších "hobitích pátrání".

22.9.2014 - Den všeho hobitstva. To byly tenkrát časy. Zima, jídlo, park, pár lidiček... no a pak Zurg u metra. Tento den také byly vydány Samovy trable, totáně šílená povídka, která odstartovala jistý trend, který tady na blozích nějakou dobu probíhal... přiznejte se, kdo všechno jste napsali něco "Kozkovského?".

15.10.2014 - Vydána upoutávka na první Vánoce ve Středozemi. To byl také jeden z těch geniálnějších nápadů. Vánoce ve Středozemi se konají doteď a tuším, že je to čtenářsky snad nejoblíbenější období v roce.

31.10.2014 - Až odejdeme... byla první "datovaná" povídka - určená k nějakému konkrétnímu dni. V tomto případě k Dušičkám. Inspirována byla tou povídkou, co kdysi na naši sázku napsala Clarissa.

2.11.2014 - Článek nazvaný Hobití jména. Ano, první z "Hobitoslovných" článků. A naprosto, totálně tristní. Lidi, nečtěte to! A hlavně to neberte vážně. Je to plné chyb. Ta data jsou špatně, je to dosti upravené a... ale nebojte, snad se brzy dočkáte opravy.

4.11.2014 - Nový design. Design, který na objednávku vytvořil Jeremiáš (mimochodem, pamatujete si ještě někdo ten starý?) a který nám od té doby slouží. Na to, že měl být asi tak na tři měsíce slušné... nějak se nám už nechce ho měnit, zvykli jsme si a moc se nám líbí.

13.12.2014 - Na Hobita v kostýmech byla akce, kde jsme se poprvé setkali s našimi příštími nejlepšími kamarády a známými z blogu. Bylo nás tam šest. Irith, Polly, Aredhel, Šárka, Jeremiáš a Clarissa. Z toho Clarissa se do Valinoru odebrala nadobro, Jeremiáš přesedlal na blogspot. Fňuk. Ta nostalgie...

1.1.2015 - První PFko. Tradice Novoročních pohlednic od té doby trvá. A trvat bude, dokud nám nedojde fantazie nebo blog.

2.1.2015 - Otrok Prstenu. Nejdelší kapitolovka na blogu. Dala zabrat. Také to byla první povídka s opravdovým dějem. A i když je v ní spoustu stylistických i kanonických chyb, asi je třeba říct, že bez ní bychom se prostě dál neposunuly.

16.1.2015 - O uspořádání Kraje byla první část "Hobitího Silmarillionu". Ach, jak naivní tehdy Irith byla. Nejraději by existenci tohohle "díla" navždy vymazala z paměti. O to větší byl její šok, když na letošní OZP (po dvou letech, po DVOU letech!!!) za ní jedna osůbka přišla s tím, jestli ještě má nějaké výtisky, že by o jeden vážně stála. Tehdy Irith klesla brada a nezmohla se než na nevěřícné zírání. A pro vaší informaci. Výtisky nemám. Co zato mám Hobitosloví, které bude snad do roka dokončené a kompletní.

18.1.2015 - Proběhl náš první TolkienCon. Ano, úplně první. Neznaly jsme tam skoro ani živáčka, byli jsme totální ztracenci, nevěděli co a jak... Prosím toto si zapamatujte, než budete číst dále. Že tento Con byl první, do nějakého elfího koutku jsme vstoupily jednou a to ještě omylem, na FS byla jen Polly, Písně Středozemě jsme předtím v podstatě neznaly...

27.3.2015 - Naše první Oslava zničení Prstenu. Méně ztracení, ale opět dost zmatení. Víme jen, že jsme tehdy byly fakt nadšené z průvodu a z tomboly. Jo a že pak jsme se šly podívat na Pollyino skautské vystoupení a já s Gilly jsme konzumovaly vajíčka v autobuse a rozbíjely je o vše možné - kandelábr, zem, vlastní hlavu...

28.3.2015 - Vydán článek První rok na blogerském nebi. Shrnující článek k roku předchozímu. Tyto články od té doby píšeme pravidelně. Jednak tak máme všechno na jednom místě, vytříděné a hlavně tím ale zjistíme které články máme nezařazené, případně špatné zařazená, co nefunguje a co se nedá najít. Pokud vás zajímají další články v jednotlivých letech, podívejte se právě na tato shrnující povídání. Sem do tohoto článku totiž vepisujeme jen milníky které, jak jistě chápete, mají postupně delší a delší časové rozestupy.

3.4.2015 - Vydána první cizí povídka. Byla převzata z již neexistujícího blogu prostě proto, že nechceme aby byly ty povídky ztraceny. Byly totiž jediné hobití před námi. Jop, ale byl to slash. Zveřejněno to bylo bez vědomí autorky, ač jsme se ji mnoho měsíců snažily kontaktovat. Pokud si autorka bude přát odstranění, samozřejmě povídky smažeme.

26.4.2015 - Zveřejněn "popisný" článek předpovídající zveřejnění Irithiiny první sepsané středozemské povídky vůbec - Láska voní levandulí (ano, to bylo to romantické období. Tento článek měl čtenáře seznámit s některými "novými" postavami. Od té doby píšeme tyto "avizující" články skoro u každé kapitolovky.

2.5.2015 - Polly zveřejnila své první akvarelové pokusy.

26.6.2015 - Se odehrály Radostiny. Ona pověstná slavnost, kde jsme se poprvé seznámily s Pomněnkou a daly základ našemu Společenství. Polly, Aredhel, Šárka, Irith, Třezalka a Pomněnka a čtyři nezapomenutelné dny. Od té doby děláme tyto slavnosti každého čtvrt roku a myslíme, že můžeme právem říct že právě na ně se těšíme vůbec nejvíce.

16.7.2015 - Blogerský sraz na sebe také nenechal dlouho čekat. Pamatujete si ještě někdo na aféru s termoskou? Nebo jak Mexafell náhodou potkala Šárku na mostě? Od té doby se pár srazů uskutečnilo, ale tenhle byl zkrátka... první.

10.8. 2015 - Někdy tou dobou proběhly také Brány léta a naše první seznámení s Vlaštovkou, kám nás dotáhla Pomněnka. Pamatuješ, Aredhel? Jak jsi odmítla vlézt dovnitř? A jak jsme fandily Finrodovi, když hledal ty nůžky? A zde jsme se také poprvé seznámily s Tani.

19.9.2015 - Tento den se odehrála naše památná cesta na koncert Hlasů Středozemě do Krumlova a zase zpátky. Tehdy nás Aho požádal, jestli může dát odkaz na Mittalmar na Písně Středozemě a my to ještě týden rozdýchávaly. Také to byl první středozemský koncert, na kterém jsme kdy byly mimo TC.

22.9. 2015 - Tento den byl, kromě další parkové oslavy jistých narozenin, významný zejména jednou věcí. Do Mittalmaru jsme přijaly Pomněnku, zatímco Delfi se stáhla zpět a vystoupila z blogu.

28.10.2015 - Byl vydán námi přeložený text písničky Last Goodbye. Poslední sbohem, do češtiny překládali účastníci Radostin a jedná se o naši první přeloženou písničku. Někdy tady také začala vycházet druhá vlna Irithiiných povídek - povídky naivní a romantické nahradil žal, drama a smutné konce.

listopad 2015 - Volání Rádovských, první akce s Tani a zároveň první akce se skutečným programem. Zde bylo odehráno první divadlo, dle byla založena tradice společných narozeninových dárků. také jsme zde měly hosta - Laega.

25.12.2015 - Tehdy vyšel článek vyprávějící o Společenstvu Mittalmar. To stále existuje, i když v poněkud upravené míře. Finrode, Terko, kde je vám konec?

16.1.2016 - Elfohobití koutek na TolkienConu. Ano, loni jsme poprvé přišli a viděli, tento rok už jsme dělali spolu s Laisi Elfohobití koutek. Netřeba dodávat, že na OZP jsme pak třeba měly vlastní vystoupení. Ono to jde všechno vážně nějak rychle...

14.2.2016 - Vyšla první audiopovídka - nahrávka Prvosenky. Audionahrávky tvoříme pořád a zanedlouho sem snad přibude autorská nahrávka jedné povídky.

22.2.2016 - Zveřejněny propozice soutěže O Gondorský semenáček. Právě soutěž a pozdější Rozhovory poznamenaly tento rok snad nejvíce. Soutěž se dočkala i vyhlášení na Conu a v součastnosti probíhá druhý ročník. Tak do toho!

14.3.2016 - Tehdy jsme se staly Reportéry Rádia Středozem a začali pro Písně Středozemě nahrávat a zveřejňovat rozhovory s tvůrci písní. Je nesmírně fajn, mít konečně záminku proč se s někým sejít a pak si s ním dlouze povídat :-) Všichni ti lidé jsou opravdu zajímaví a rozhovory jsme si vážně užili. Stejně jako, jak alespoň doufáme, dotazovaní.

7.4.2016 - Tento den jsme oficiálně oznámily svůj status quo vzhledem k elfům. Od té doby uplynulo mnoho vody a věci se ještě více změnily. Co jen bychom na to řekly my samy, někdy v tom roce 2014?

7.5.2016 - Přijaly jsme do party Tani a už jsme se defintivně ustálily na počtu čtyř. Jop, čtyři je to správné číslo pro blog.

16.5.2016 - Zveřejněn první rozhovor a to rozhovor s Božou. Bylo to vtipné, ještě nahrávané venku (na Náměstí Míru), bez veškerých zkušeností a praxe.

31.5.2016 - První ze série článků Jak se dělá... tentokrát Jak se dělá soutěž. O všem co vás může potkat, když si založíte soutěž. Později vyšly i další články na toto téma a vypadá to, že ještě mnohé vyjdou.

20.7.2016 - Polly, Pomněnka a Tani začaly překopávat blog. Udělaly Rozcestníky, vytřídily články a vše daly na svá místa. Mittalmar opět nabyl trochu nové (a přehlednější) podoby.

22.7.2016 - Začátek našeho první tábora Vlaštovky. Tábor byl inspirovaný Společenstvem Prstenu a byl super. Více než dva týdny plné hobitů, elfů a hlavně skvělých kamarádů.

25.8.2016 - Vydán první z úvahových článků. O tom, co by se stalo, kdyby Peregrin nebyl členem Společenstva. Úvahových článků bylo vydáno více a chystají se další.

29.8.2016 - Mittalmar se nově stal tvorem taktéž facebookovým. Po více než roce opatrného proklepávání podloží, dohadů a argumentů jsme konečně spustily facebookovou stránku blogu. Asi to i pomohlo, hodně lidí komentuje a čte právě přes facebook. Ony ty tři kliky navíc totiž hodně lidí odradí :-)

25.10.2016 - Od tohoto dne můžeme začít počítat Ennorathy - více méně pravidelná setkání příznivců příběhů ze Středozemě. Je to vždycky pár hodin idylky uprostřed obyčejné šedi normálních dní.

27.11.2016 - Zveřejněn Adresář. Tam se můžete nechat zapsat a stejně tak najít někoho, kdo má Tolkiena rád stejně jako Vy a bydlí blízko Vás.

19.12.2016 - Tehdy se Irith oficiálně stala Dámou z Rady ve Společnosti Přátel Díla Pana J.R.R.Tolkiena. Její plný titul zní: Nejvyšší písař a kancléř vysokých učení. Třeba si ho jednou vážně zapamatuje. Na starosti má obsah stránky tolkien.cz.

12.2.2017 - Zveřejněn Quentaro - blog pro neviditelné pisálky. Místo, kde můžete beztrestně zveřejnit své povídky, básně a jiná psaná díla.

To jest z těch "velkých" milníků všechno. Detailnější informace si můžete přečíst v každoročních výročních článcích blogu (sekce Blog) nebo můžete prostě projíždět a bloudit hlubinami Mittalmaru.

A jaké milníky nás čekají dál? To ukáže až čas.

Mittalmar

Za proutím na pomlázku

Jako v minulých letech, i letos pro vás máme povídku s Velikonočním tematem. Opět hobití a opět s tematikou našich vesnických tradic. Tentokrát se podíváme na to, jak Doderik a Ilberik sháněli správné pomlázkové proutí.

---

A ještě pro navození správné atmosféry, Irith se s vámi podělila o kraslice, které ozdobila. Samozřejmě, že motiv je Středozemský, jak jinak :-)

Za proutím na pomlázku

Jaro bylo ve vzduchu a nevšimnout si toho bylo téměř nemožné. Ptáci poletovali po Kraji za doprovodu rozličných nápěvů, cesty byly obklopené pestrobarevnými voňavými kvítky a hobiti již dopodrobna probírali předpokládanou letošní úrodu.

Hobíťata skotačila na lukách a radovala se z prvních jarních paprsků, které pomalu rozehřívaly promrzlou zem. Mladí hobitci však neměli bezstarostný čas radostí a her, spousta z nich se připravovala na nejbližší dny. A u některých to byly plány velmi dobrodružné. Alespoň na hobití poměry.

Děvčata doufala, že se jim povede od svých příbuzných vyprosit ta nejkrásnější a největší vajíčka. Trpělivě sháněla slupky z cibule, trhala trávu a další ingredience na barvení vajec a některá dokonce i rozehřívala vosk.

Chlapci to možná měli na první pohled jednodušší, sháněli jen proutky na pomlázku, ne? Ale zdání klame, přestože ne všichni se pouštěli i do výroby píšťalek, málokterý z nich nechával pletení pomlázky na poslední chvíli. Zvěsti o tom, že Berilak plánuje i letos mít stejně velkou pomlázku jako loni, se šířily rychle a nedávaly mladým hobitům spát. Nastal boj o to, kdo získá nejlepší proutky. Na vrby rostoucí u Brandyvíny už se pomalu vypsal pořadník a kdo měl meandr řeky za rodinnou norou, měl skoro vyhráno.

Ale Ilberik se odmítal vzdát tak snadno, chtěl udělat dojem na sousedovic Myrtu, a to, jak jistě uznáte, s pár klacíky dlouhými necelých deset centimetrů, tak úplně nejde. A tak se stalo, že jednoho odpoledne zašel za svým bratrem s nevinným nápadem.

"Doderiku, prosím, pomůžeš mi? Já potřebuju uplést tu nejdelší pomlázku ze všech!"

Jeho starší bratr se na něj pobaveně podíval, "a pročpak?" Když se mu dostalo vysvětlení, jen chápavě potřásl hlavou. "Dobrá, to zní jako plán. Proutky ti seženeme, ale nebude to jen tak. Bude to dobrodružné a možná i trochu nebezpečné…" spiklenecky mrkl na mladšího hobita.

"Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout. Jsi ten nejlepší bráška na světě!" Vrhnul se mu Ilberik s rozzářenýma očima kolem pasu a sevřel ho malýma ručkama ve svém objetí.

Vyrazili časně ráno, dokonce i snídani si vzali s sebou, aby se nezdržovali. Nikdo v noře ani netušil, že jdou ven tak brzy. Doderik naštěstí věděl, že rodiče nechávají zamčenou jen branku, a tak se dostali ven nezpozorováni. Celé Rádovsko ještě spalo, a po cestě se líně převalovaly chomáčky ranní mlhy.

"Bráško, já se bojím…" Pípnul Ilberik po pár desítkách kroků, když prostor kolem nich značně potemněl. Bylo ještě šero, ale zde, pod korunami mohutných stromů, bylo šero celý den. Málokdo zde dokázal správně odhadovat čas.

"Pojď, dej mi ruku a neboj se, jsem tu s tebou. Nemůže se nám nic stát." Chlácholil ho jeho starší bratr, zatímco se nervózně rozhlížel po okolí. Byla to pravda, ne? Nic tu na ně přece nečekalo. Ano, ten les byl trochu hustší, než by se slušelo a patřilo, ale to snad není důvod k obavám.

Za takových myšlenek pokračovali dále. Bok po boku, to jen tak pro jistotu. Vzduch byl dusný a tíživý. Snad by pomohlo, kdyby zavanul jemný jarní větřík, ale nestalo se tak.

Těžko říct, zda je poháněla více myšlenka na jejich dobrodružný úkol, a nebo jistota, že čím dříve ho splní, tím dříve se dostanou zpět domů. Nicméně ať to bylo cokoliv, fungovalo to, a tak pomalým tempem vytrvale kráčeli vpřed.

Zanedlouho již zaslechli temné zurčení vody, která jako by jim výhružně oznamovala, že zde nejsou vítáni. Že by zde vůbec neměli být. A zákaz rodičů v tom nehrál tu nejhlavnější roli.

"Vydrž, už jenom kousek a budeme tam." Povzbudivě zašeptal Doderik a pevněji sevřel Ilberikovi ruku. Nevěděl, zda to říká proto, aby svého mladšího bratříčka utěšil, nebo aby dodal odvahu sám sobě. Ani si neuvědomil, že šeptá, ale situace ho k tomu nějak sama vedla. "Nožík máš?" zeptal se ještě po chvíli, aby prolomil to nepříjemné ticho. Ilberik téměř neznatelně kývl hlavou a vytáhl z kapsy malý zavírací nožík.

Zastavili se, už došli na místo. U říčního meandru rostla obrovitá vrba a svými dlouhými větvemi se skláněla k vodní hladině.

"Tak rychle, ber co nejdelší proutky, ale ne tlustší než tvůj malíček. A hlavně potichu!" zašeptal vzrušeně starší z hobitů a položil si ukazováček přes ústa, aby dodal důraz na poslední větu.

Mladší hobit jen přikývl na znamení toho, že vše pochopil a vydal se tichými krůčky ke košaté vrbě.

Nožíky měly ostré, proto to netrvalo dlouho. Za pár minut již s pěknou úrodou prvotřídních vrbových proutků utíkali k domovu, co jim nohy stačily. A Ilberik neskrýval úsměv, který mu hrál na tváři.

Probudil se. A nebylo to příjemné probuzení. Vše ho bolelo, naříkalo mu celé tělo. Ospale se rozhlédl kolem, aby zjistil, co se stalo. A pak to pochopil. Větev, která mu tak příjemně stínila, byla najednou pryč! Někdo ji musel uříznout, ale kdo by byl tak nestydatý a drzý, že by sahal na cizí majetek? Tamhle také jedna chyběla. A tam další a další…

A pak si vzpomněl. Stalo se to přece i loni. Za prvních jarních paprsků, v tak krásném počasí, si trochu zdříml. Jen na chvilinku. Ale i to těm syčákům stačilo. Zahlédl je na poslední chvíli. Nějací maličcí tvorové, že by hobiti? Ano, museli to být oni. Odnášeli si plnou náruč proutků. Těch nejkrásnějších mladých výhonků, na které byl tak pyšný.

I letos to přece museli být oni. Ach, proč se jen nechal ukolébat hlasem řeky a ospalým jarním počasím. To už se nesmí stát. Ne, už neusne, už nikdy neusne. Ba naopak, bude bdělejší než kdy předtím. A nenechá si od nikoho nic líbit.

A tak se Dědek Vrbák rozhodl, že příští hobiti, kteří do údolí Opletnice zavítají, jen tak po svých neodejdou.

***

A ještě nakonec pro "ilustraci" k příběhu:

(Jedno vejce vládne všem)

Z Projektu ilustrace

Ano, přiznává se dobrovolně, že svou výtvarnou tvorbu poněkud flákám. Právě proto jsem se znovu chytila Projektu ilustrace, který mě dokope k tomu alespoň jedno dílko za měsíc vytvořit.

---

První obrázek se váže ještě k Vánocím ve Středozemi. Je to totiž ilustrace k Aredhelině povídce Sníh a znázorňuje Nerdanel, jak se točí dokola na pusté sněhové pláni.

Druhé dílko je velmi konkrétní. Lórienský lístek. Snažila jsem se si vyhrát s barvami a jejich přechody, stínem atd. I když tento motiv byl takový záchraný, přesto jsem si ho velmi užila a moc dobře se mi dělal.

Původní a rozracovaný byl průhled ve Starém hvozdu. Les však nebyl tak temný a strašidelný, jak jsem si představovala, a tak mi druhý obrázek leží ladem a čeká na druhý pokus je zpracování.

A jako poslední je tentokrát taková paralela mezi hobitím a naším světem. Bratranci Marko a Blanko, když poprvé navštívili Kraj. Scéna mi evokovala Praoce Čecha na Řípu, a tak jsem neodolala a trochu se tím inspirovala. Marko je ten hobit s nataženýma rukama. Nevím, zdali měl světlejší vlasy než Blanko, ale přijde mi, že se o něm muví více, je vždy na prvním místě. A z toho jsem usoudila, že bude dobrodružnější, víc vůdcovský typ. A jak je známo, dobrodružní hobiti měli často plavé vlasy. A na tomhle obrázku jsem si hlavně chtěla vyzkoušet různé plány krajiny a jejich odlišení.

Tak schválně, co přinesou další měsíce!

Silmaril na čele

Když jsem se před rokem bavila s Pomněnkou o táboře, říkala, že si není jistá, jak Laisi zareaguje na to, že jsme přišli, viděli, a z jejích nejoblíbenějších elfek udělali hobity. Laisi zareagovala dobře. Ale ten rozhovor mě měl varovat. Už tehdy mi mělo být jasné, že zákony "něco za něco" platí všude, i ve Středozemi, a že se můj den blíží.

---

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu naprosto dobrovolně a nadšeně hrát elfíka, asi bych se dotyčnému vysmála. Nicméně stačil jeden hovor mezi mnou, Polly a Laisi, spousta nadšení a zaujetí pro jistou postavu a nemožné bylo na světě.

A tak se stalo, že jsem poprvé v životě hrála někoho jiného než hobita. Hrála jsem elfa. Ano, čtete dobře. Nikoliv elfku, ale elfa. A to ještě ne jen tak ledajakého elfa, nebuďme troškaři, že?

A já, Irith Zimostrázová, jsem na jarní slavnosti u Laisi v domě Vlaštovky hrála noldorského prince Fëanora. Proč ne, že ano. Fëanora mám vážně ráda. Ono totiž s mou povahou nelze nemít rád někoho, o kom je napsáno: "Ale jak Fëanorova mysl chladla a uvažovala, příliš pozdě si uvědomil, že všechny tyto velké družiny nikdy nepřekonají dlouhé míle na sever ani nepřekročí moře jinak než pomocí lodí." To je přesně můj styl. Rozhodnu se, že jdu nabančit Morgothovi a vyrazím. A až u vodní hladiny si uvědomím, že mě a Melkora dělí jedno středně velké moře, že moji lidi jsou sice nadšení ale jen krátce a že bude jen otázka času, než se otočí. Není nad to se nad věcmi pořádně zamyslet.

(P: Obrázek od Aegeri. Irith si totiž stěžovala, že daná osoba nikde není zvěčněná bez slin u huby či příšerně děsivého a šíleného pohledu v očích. Zkrátka prosila o obrázek, kde by Feanor vypadal alespoň trochu jako někdo normální...)

( A obrázek od Tani. Malinký Feanor.)

I: Ne, ono je to vážně hrozné. Když jsme vymýšlela kostým, dívala jsem se pro inspiraci na obrázky na googlu. A nikde není Feanor vyobrazen jinak než jako když právě uprchl z blázince pro šílené delikventy... Tak jsem vyhlásila challenge: Nakreslete roztomilého/normálně vypadajícího Feanora. První dva obrázky jsou již na světě... přidáte se?

Jsou tam i jiné důvody, proč mám toho elfa ráda, některé objektivní, jiné osobní. Ale abych některé z nich mohla vysvětlit, musím nejdříve popsat mechanizmus celé slavnosti.

Slavnost je totiž koncipována tak, že se během výletu do lesa hraje jakási bojovka. Družinka jde pro živou vodu a cestou jsou určitá zastavení. Každý si připraví nějaké "vystoupení" - určitý úkol. Většinou je to zaměřené na věci ze života, které člověku pomáhají nebo ho naopak brzdí. Ten, kdo nemá žádnou roli vymyšlenou, hraje Temné síly - něco jako Černé jezdce, kteří, když vás zasáhnou míčkem, na vás sešlou kletbu. Vy se jí můžete určitými způsoby bránit nebo jí podlehnout a počkat, až odezní (většinou dvě minuty). Pokud naopak vy zasáhnete Temné síly minimálně sedmkrát, vysvobodili jste je a oni už nehrají proti vám.

No a já a Polly jsme se pokusily zrealizovat dost šílenou ideu - zkusit ta vystoupení situovat do postav Fëanora a Nerdanel. Účel byl zobrazit je dávno předtím, než měli nějaké syny či než se Fëanor v podstatě zbláznil. Měly jsme hrát v podstatě mladý nadějný elfí pár a zrealizovat dvě vystoupení. Jedno Nerdanelino a druhé Fëanorovo. To Nerdanelino mělo být Pollyino a zobrazovat vlastnost která nejvíce brzdí ji - pochyby. Sama o sobě, o tom co na to řeknou ostatní a tak. V praxi to mělo být tak, že družinka potká v lese dva elfy. Řekne jim, kam jde a Fëanor se pro ideu poněkud nadchne ("Živá voda? Co by se tak z toho dalo udělat? Tolik možností, tolik nových obzorů, co všechno bych dokázal jen s kapkou takové vody!"). Elfka ale váhá, říká si, co na to řeknou ostatní elfové a Valar, vždyť živá voda není pro ně. Nakonec se ale nechá přesvědčit.

Moje, Fëanorova část měla zase představovat můj sklon k "Thorinově nemoci", jak tomu říkám. V praxi jde o "Neobětuji osud výpravy kvůli životu jednoho půlčíka". Úkol je důležitější než nějaký jednotlivec, klidně ho nechme ležet, hlavně že splníme naše poslání. Znázornit se to mělo tak, že družinka přemůže jednu Temnou sílu. Ta se změní v sílu kladnou a chce jít s nimi. Fëanor ji ale chce zabít. Tvrdí, že ji nepotřebuje, že jí nevěří. Zdržovala by je, museli by ji hlídat a kdoví jak by to celé dopadlo. Lepší zabít ji rovnou, než se s ní celou cestu tahat a doufat, že se fakt osvobodila. Nerdanel a družinka pak mají za úkol přesvědčit ho, že to fakt není nejlepší nápad a trochu ho "umravnit".

To bychom měli v kostce úvod. A co realizace?

Když jsme tento nápad rozmýšlely, nedošlo nám, jak složité logisticky to bude. Když na to totiž chcete jít pořádně, musíte se snažit. Jako první jsme tedy někdy v lednu jely na Václavák do žertovných potřeb koupit barvu na vlasy ve spreji. Černou a zrzavou. Zjistily jsme, že jediná zrzavá, kterou mají, je svítivě oranžová, ale na vlasech to nevypadá zas tak špatně.

Dále jsem si na Conu s Míninou asistencí (nebo spíše Mín s mojí asistencí) vyrobila čelenku se Silmarilem. Polly si též vyrobila čelenku, s malým modrým kamínkem.

(P: nakonec to byla taková z nouze ctnost, jelikož jsem čelenku dovyráběla doma a ztratila jsem rozložení jejích jednotlivých částí, takže jsem se z již vytvarovaných částí čelenky pak snažila vytvořit nějaký smysluplný efektní obrazec.)

Ovšem kámen úrazu byl ohoz. Jako elfí princ nemůžete jít jen tak v něčem. Celý pátek před Nostou jsem tak strávila před zrcadlem a zkoušela si nejrůznější kreace. Nakonec jsem zvolila takovou moderní, elegantní - černá kalhoty, bílá košile, černý kabát a šedá šála. Doufala jsem, že s těmi černými vlasy a mýma světlýma očima to vytvoří požadovaný efekt.

Ještě jsem si od sestry zapůjčila meč (nemůžu být bez meče, že). A nezbytný batoh. No a protože holt mám být gentleman, vzala jsem tam i všechny Pollyiny věci. Uvažovala jsem o tom, že jí koupím i nějakou kytku, ale pak na to nebyla kapacita.

Polly si musela opatřit šaty. Ty si opatřila od Aredhel. Kabát pak vzala od Laisi, neb svůj kabát musela půjčit jedné Temné síle, co přijela nevybavená. V modrých šatech a kabátě s růží jí to vážně slušelo. Ale dost mrzla (na rozdíl ode mě, protože já si pod ten kabát mohla vzít vrstev téměř neomezeně).

(P: Ano, opatřit si šaty, zdá se to jako snadný úkol, ale jediné šaty, které vlastním a měly správnou barvu, byly šaty z tanečních… Na efekt dobré, ale představa, že v nich projdu několikakilometrovou cestu a budu v nich bojovat s Temnými silami nic moc. Pomněnka mi šaty slíbila dovézt, ale nakonec dorazit nemohla, takže možnost půjčení šatů od Aredhel (které, jak se později ukázalo, byly také od Pomněnky), snad zachránila celou scénku. Ještě jednou moc děkuji!)

Moje sestra měla mít vystoupení s Pomněnkou, kdy šlo o rozhovor Froda a Sama v Roklince a Frodo měl Sama přesvědčovat, proč jít na tu ztřeštěnou výpravu. U toho se ukázalo, že moje sestra je až překvapivě zběhlá v psychologických metodách. Kdo by to do ní řekl.

Neb se ale změnilo datum Nosty, Pomněnka nemohla přijet. Bylo domluveno, že ségra bude hrát Sama a Froda si s ní střihne Šárka. Ovšem Šárka v pátek večer prohlásila, že je nemocná a nemůže přijet. Vznikly nám dvě možnosti. Buď budeme Froda hrát já nebo Polly a nebo Falka vezmeme k nám - jako Maedhrose. Naštěstí se zrealizovala první možnost. Naštěstí, protože představa, jak sestře stříkám její krásné dlouhé blonďaté vlasy na zrzavo… To u mě a Polly to bylo celkem dobré, my máme vlasy krátké. Ale sestra má vlasy do pasu.

Slavnost se odehrávala v sobotu. V sobotu ráno jsme se tedy já, Falko a Polly sešly na zastávce autobusu, směr Nosta. S sebou jsme kromě jiného měly i sestřinu scénku, abychom si to nějak nacvičily. Řidič nás s tím ale po dvou větách vyhodil, ať mu tam neděláme bordel a jdeme dozadu. Tak jsme se odebraly na zadní pětisedadlo a celý autobus bavily variacemi na téma "Pane Frodo, ta cesta je nebezpečná. Není pro hobity." "Ale Same, já tam jít musím, co by tomu řekl Bilbo?"

Nakonec bylo řečeno, že Froda budu dělat já. A to protože sice nemám tak dobrou paměť jako Polly, ale zato značnou schopnost improvizace. Zatímco Polly byla bez sebe nervózní, že se to má naučit za dvě hodiny, já prostě improvizovala na to, co mi sestra nahrávala (která se to týden učila nazpaměť).

U Laisi jsme se všichni sešli. Já, Falko, Polly, Třezalka, její sestra Lucka, Dominik, rodinka s malým děckem, Hanka Tintare s Becky a Šimon s maminkou. Tam jsme dořešili poslední drobnosti. A ukázalo se, že nás bude sedm hráčů proti pěti cépéčkům. Nemusím dodávat, že my hráči jsme ani jeden pořádně neuměli potřebné hlášky, na které se mohlo proti Temným silám bránit a že z toho třeba ti dva mladí manželé s dítětem v kočárku tu v životě nebyli. Ale co, řekli jsme si, že to prostě dáme.

Vykročili jsme. První zastávka, na lavičce kousek do svahu od Laisina domu, bylo moje a Falkovo vystoupení. Zahrály jsme si své role (já řádně tragicky), rozdaly úkoly a mohlo se pokračovat. Já s Polly jsme byly vyslány napřed. Nějaké, nevím, dva tři kilometry klusem do kopce, zatímco za námi se Temné síly snažily hráče zdržet, abychom my měly trochu času se převléknout. Všechno - Pollyino oblečení (původně šla za hobita - v kalhotách a košili), spreje, ručníky, čelenky, šálu, drobné šperky a utěrky - jsme táhly s sebou.

Nahoru jsme došly s plícemi až v krku. Rychle jsme ale zalezly za nejbližší klády a začaly se strojit. Musela to být sranda, sledovat dvě zadýchané holky, jak se postupně mění v elfy. Převlékají se, upravují si šály a doplňky, barví si vlasy, chystají si meč, schovávají zbytečné věci, nasazují čelenky a zoufale smývají obarvené ruce. Ta barva strašně pouštěla. Já jsem si z toho začala dělat legraci, že Silmaril má přece tu vlastnost, že zlé bytosti pálí a jejich ruce z toho černají. No a já a Polly jsme měly obě ruce napůl černé a napůl rudé. Co to asi značí?

Když už bylo všechno připravené, Fëanor zjistil, že se mu rozpadá Silmaril. Ty dnešní Silmarily taky nic nevydrží…

A pak jsme čekaly. Tak dvacet minut. Nějak jsme to neodhadly. Bylo rozhodnuto, že hráče uvítáme tancem. Když jsme tedy zaslechly první kroky, začaly jsme tančit. Elfí párové tance. Problém byl, že jsme se nebyly schopné sladit. Pořád jsme šly jinak. Nakonec jsme to nechaly být a prostě se tak nějak potácely lesem a snažily se vypadat elegantně a Noldorsky. Ty kroky byla Laisi. Že družinka ještě bojuje. Tak nic. Další kroky, opět tanec. To byly Temné síly. Podezřívavě si nás měřily, ale Laisi je usadila "Toho elfa já znám, dejte si na něj pozor, být vámi si s ním nic nezačínám." Cha!

Tak do třetice všeho dobrého už hráči a fotograf. Ladně jsme protančili a dali se do řeči.

"Jsem Curufinwe Feanáro, pro vás možná lépe známý jako Fëanor. A zde má manželka, moudrá Nerdanel, dcera Mahtanova."

Má pečlivě nacvičená věta neměla požadovaný účinek. Polovina lidí ji nepochopila a druhá neslyšela. A to se elf tak snaží! Po pár formalitách jsme se dostali k věci (tedy spíše k vodě) a k přesvědčování Nerdanel. Tu jsme přesvědčili a byl čas na svačinovou přestávku. Temné síly představované Třezalkou a Luckou se s námi daly do řeči a nabídly nám dokonce i karbanátek. Jo, kdyby na to takhle šel i Melkor, to by ty vztahy mohly být hned lepší…

Začaly jsme si povídat. Musím říct, že hrát Fëanora, to je vážně pecka. Snažila jsem se ho udělat lehce nafoukaného, arogantního, se štiplavými poznámkami a přehlíživými hláškami. Nejlépe to asi charakterizovala moje sestra. Před Nostou totiž tvrdila, že určitě budu hrát něco záporného, jinak bych se na to tolik netěšila. Pak prohlásila, že jsem záporná byla. Já tvrdila, že ne, že jsem byla jen arogantní. Ona na to, že ty moje hlášky byly fakt otravné.

(P: mohu potvrdit, Fëanorovy hlášky opravdu otravné byly. Ale co, jednou je to holt můj manžel a každý máme nějakou svou úchylku…)

Ale nejlepší asi byl Fëanor - tvůrce. Myslím, že zapálení pro pokusy s živou vodou se mi podařilo vystihnout dobře.

Má Nerdanel byla naprosto dokonalá. Klidná, moudrá, usměrňovala mě a trochu srážela na zem, přesně dle role.

Třezalka s Luckou se při rozhovoru s námi neustále hihňaly a měly nějaké divné poznámky. Něco o nějaké přísaze či co… Ostatní Fëanora moc neznali, takže to byla o poznání menší sranda. Vykročili jsme na cestu.

První střet s Temnými silami dopadl tristně (zlikvidovali nás během minuty). Bylo tedy řečeno, že my jakožto Noldor máme na první zásah imunitu. Nejlepší ale bylo, když se Temné síly seskupily a vytvořily zátaras. Věrna roli jsem nasadila zavilý výraz a vykročila dopředu "Říkám Vám, nechte nás projít! Nechte nás projít!!" No a ono jo! Rozestoupili se a prchli. Takovou sílu má můj hlas a charisma, samozřejmě :-)

Následovala zastávka u jakési víly, která nám dávala nahlédnout do kouzelného zrcadla. Její sestra pak věci, které jsme v zrcadle předtím uviděli (vesměs ošklivé věci) uváděla na pravou míru - ne vše, co o vás ostatní říkají, je pravdivé a musíte si to brát k srdci.

Další útok. Tentokrát jsme jednu Temnou sílu vysvobodili a Temné síly dost zničili. Já byla dvě minuty slepicí. Pak jsem zaregistrovala nějakou Sílu a vrhla se za ní. Takže Fëanor sprintil co mu nohy stačily, před ním strašlivá temná bytost ječící "Nech toho, mám jen jeden život!". Bůhví proč to ještě ve spojení s tou slepicí všem přišlo strašně vtipné…

Pak nastal čas mé scénky. Jedna Temná síla zakopla. No a já vytáhla meč a začala hrát "Neberme ji s sebou! Nemůžeme ji věřit! Zabijme ji rovnou!" dojem zkazil fakt, že síla uprostřed zapípala "A co takhle kdybys mě tím posledním míčkem konečně vysvobodil?". Tak jsem ji vysvobodila a pokračovala v monologu.

(P: Fëanor už byl dost přesvědčený k tomu, že si Temnou sílu vezmeme s sebou. I když trochu ho podezřívám, že se mu hlavou mihla myšlenka, že ji pak bude moct zabít kdykoliv potom, co se s ní objeví nějaké potíže).

Nakonec se to zahrálo do autu, když nás napadl zbytek Temných sil. Ty nás oslepovaly a mrzačily. Problém byl, že přesně to zakletí co udělaly nám, se stalo i jim. Nakonec jsme tedy museli spojenými silami (někteří nechodící, jiní nevidící) pokračovat v cestě společně. Na cestě nás čekala Varda, která nás prosila, abychom jí pomohli rozsvítit svíčky a tím se uzdravili. Hm. Všichni rozsvítili jednu svíčku. Jen ohnivý duch nadšeně zapaloval, co mu přišlo pod ruku… skóre asi čtyři svíčky.

Pokračovali jsme. Ta zakopnuvší Temná síla si při pádu vyvrkla kotník a byla zraněná zcela vážně. Já jsem ji ještě dorážela hláškami na téma "Já říkal, že bude zbytečná přítěž, nechme ho tady." Taky jsem docela slušně štvala oba mladé rodiče, kteří neustále řešili mimčo a byli vzadu, rušíce nám formaci. "No jo, Atani, self-cursed a sickness," neopomněla jsem podotknout, kdykoliv k tomu došlo. Ovšem korunovala to Nerdanel, která řekla "Uvidíš, až budeme mít děti my. I když tvé děti pravděpodobně budou mít jiný genom…" Pravděpodobně? Pravděpodobně budou mít Fëanorovy děti jiné geny než Atani?!

Ve veselé náladě (a u některých i vražedné, obrácené k mé osobě) jsme došli k jezírku živé vody. Zde jsme nabrali vodu a pokropili jí kamarády (a Fëanor ji obřadně fiktivně nabral do klobouku, který patřil té Temné síle, co jsme ji vysvobodili. Takže ještě že jsme ji vzali s sebou.). Pak oběd a cesta zpátky. Tam už jsme moc nehráli, hlavně jsme Šimonovi (oné nešťastné Temné síle) pomáhali doplazit se zpátky.

Tím tedy končím. Musím říct, že role Fëanora byla vážně skvělá. Tak jsem se už dlouho nevyřádila. Zbývá jediná otázka. Má drahá Nerdanel, dáme si někdy repete?

Šaty dělají člověka?

Stejně jako šaty dělají člověka, tak i nástroj dělá hudebníka. Kdyby to tak nebylo, asi těžko by se mi na akcích stávalo, že by se kamarádi ochotně nabízeli, že mi kytaru ponesou. Dělají to zcela dobrovolně a rádi, prý je to skvělý pocit, když člověk nese tu kytaru a připadá si jako hudebník.

A ani u mě to není jinak. Však to znáte, nejlépe se mi hraje na vlastní hudební nástroj a nedám na něj dopustit. Přesto, že třeba nějaký cizí má lepší zvuk nebo je hezčí, stejně se ráda zase vrátím ke svému starému známému. Důvěrně známý ohmataný hmatník, oprýskaný lak na místech, která už najdu skoro i poslepu…

---

Moje kytara již toho zažila hodně. Není nová, není ani kdovíjak kvalitní. Patří ke kytarám, které se tahaly na vodu či k táboráku a na které se hrálo hluboko do noci za veselí všech přihlížejících.

Dostala jsem se k ní, když jsem podruhé začala s hraním na kytaru. Tehdy jsme doma měli půlkovou kytaru (malou verzi pro děti), a tak jsem hrála na tu, čímž jsem si vysloužila pár poznámek o tom, že hraju na ukulele. Nakonec se mamka prokecla, že doma máme ještě tuhle kytaru, na kterou ona hrála, když ještě hrála. Omluvila ji slovy, že už pár desítek let zažila (té kytaře), a že jí tu kobylku dojde opravit, aby se mohly natáhnout struny.

Akce oprava kytary začala. Ale stejně jsem ještě pár měsíců hrála na tu malou, než se mi na ni opravdu přestaly vejít prsty. Pak jsem se pomalu sžívala s tou větší verzí, občas snila o nějaké novější a kvalitnější, ale nakonec jsem s ní byla velmi spokojená.

Čas běžel jako voda a v mé hlavě pomalu uzrávala myšlenka, jak si kytaru přizpůsobit. Nakonec uzrála, jak již víte všichni, co jste mě viděli hrát na OZP (nebo ještě předtím). Velkou inspirací mi byla jedna kamarádka, velká kytaristka. Měla totiž kytar celou sbírku a mezi nimi i jednu takovou starou oprýskanou chudinku, které se rozhodla dát nový kabátek. Konkrétně tenhle:

Mamka si již v mládí kytaru ozdobila lilií. A pak i malým ptáčkem, který se mi ale nehodil, proto jsem ho v zárodku nápadu přelepila mittalmarovským Mkem. I když teď moc se zbytkem kytary neladí, hodně toho vyjadřuje a má tam svoje místo. No a ještě na památku po mamčině vlastnictví si kytara odnesla vevnitř již napůl oloupaný obrázek mamčina oblíbeného zpěváka. Přestože mi to již několikrát říkala, už si nepamatuji, kdo to je. A dokud nebudu mít sundané struny, lépe už ho asi nesundám.

A pár měsíců po žlutozeleném Mku přišly i ostatní části. A čeho jiného by se také týkaly, než Tolkiena, že? Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co konkrétně ztvárnit, kam to umístit atd. A před jednou akcí (konkrétně před letošním Eruhantale) jsem si k tomu sedla s lihovkou v ruce a bylo hotovo. Samozřejmě, že jsem si to předtím tužkou předkreslila, abych věděla, co a jak a neudělala nějaké chyby v překreslování. A co se nakonec dočkalo svého zvěčnění?

Vstup do Morie, podoba podle knihy. Řekni přítel a vejdi. A kam máš vejít? No, přeci mezi nás, do světa přátelství, dobrodružství, cti, a vítězství dobra nad zlem. Nebo také do míst a chvil naplněných tesknou elfí či údernou trpasličí melodií.

Můj milášek… To si samo o to říkalo. Kulatý otvor, co jiného by to evokovalo než samotný jeden Prsten? A ona Glumova průpovídka o miláškovi je dokonale výstižná. Sama se občas přistihnu, že tak své kytaře někdy říkám (těžko říct, zda to bylo před nebo po jejím popsání). Psát takhle malé tengwar a navíc mezi strunami (opravdu jsem je v tu dobu nemohla sundat) bylo náročné, ale stálo to za to!

Na hobity bych přece nezapomněla! A vzhledem k mé zálibě v mapách jsem se rozhodla je ztvárnit takhle. Výsekem Kraje, konkrétněji částí od Rádovska k Bralsku. Protože v tomhle úseku přece bydleli Smíšek i Pipin. A protože Rádovsko je skvělá část Kraje a navíc vypadá velmi esteticky.

Sám drak Šmak, znázorněný na Thorově mapě, tu rozhodně nemohl chybět. Už jen proto, že Osamělá hora má takové svoje tajemné kouzlo… Trpasličí nápis v runách už jen dokresluje atmosféru a Osamělá hora se tedy stala druhou připomínkou trpaslíků.

A jako taková třešnička na dortu je odkaz na samotného J. R. R. Tolkiena, toho, díky němuž děláme to, co děláme.

Tady se můžete ještě podívat, jak to vypadá celé dohromady. Jak si můžete všimnout na fotce, jeden roh je ještě prázdný (pod sponou popruhu přes ramenu). Irith vtipně podotkla, že je to přesně ten roh kytary, který je při hraní nejvíce vidět. Ale já nevím, čím jej vyplnit, co by ho bylo hodno. Máte nějaké nápady?

Propozice soutěže O Gondorský semenáček 2017

---

Propozice

Podmínky přijetí díla do soutěže

Přijímají se příspěvky ve čtyřech soutěžních kategoriích:

• Poezie - báseň, píseň
• Próza - povídka
• Ilustrace - kresba, malba, digitální kresba, fotka
• Artefakt - jakékoliv trojrozměrné dílo (např. šperk, šaty apod.)

Každý autor se může v rámci jedné kategorie zúčastnit pouze s jedním příspěvkem (ale může se účastnit ve více kategoriích najednou).

Maximální rozsah psaných děl je 10 normostran A4.

Maximální rozměr obrazů je A2.

Artefakty jsou omezené váhou do 5 kg.

Psaná díla se přijímají v českém a slovenském jazyce.

Soutěžní díla nesmí být dosud nikde publikována, ať už v tištěné či elektronické podobě.

Přijímá se jen tvorba inspirovaná dílem pana Tolkiena, která jeví prvky této inspirace. Za kánon se pro tuto soutěž považují Tolkienovy středozemské knihy (Hobit, Pán Prstenů, Silmarillion, Nedokončené příběhy, Húrinovy děti, History of Middle-earth…).

Soutěžní práce musí odpovídat tématu soutěže.

Nepřijímáme práce s vulgárním, erotickým nebo jakkoliv jinak závadným obsahem.

Okolo slashe byla vedena dlouhá diskuze, nakonec jsme se rozhodly nastínit věci přesně, jak jsou. Slash povolen, ale pouze v přiměřené míře. Nic popisného a nelogického. Držte se kánonu a hlavně se snažte, aby to svět Středozemě a Váš příběh spíše stmelovalo, než rozrušovalo. Autoři soutěže si ovšem vyhrazují právo dílo s tímto obsahem nezveřejnit v Almanachu. A ještě jedno upozornění. Porotci nemají slash rádi, takže jen na vlastní nebezpečí.

Nejsou rozděleny věkové kategorie, ale při hodnocení bude přihlédnuto k věku autora.

Uzávěrka soutěže je 22. září 2017.

Vyhlášení bude na TolkienConu 2018, kde rovněž proběhne čtení vítězných prací a výstava výtvarných děl.

Způsob zasílání příspěvků do soutěže

Literární díla zasílejte e-mailem na adresu mittalmar@seznam.cz . Zasílejte je prosím v souborech formátu MS Word (.doc, .docx) nebo v PDF. Soubor pojmenujte názvem příspěvku. Do těla zprávy napište své jméno, případně přezdívku, název vašeho díla a váš věk.

Písně prosím posílejte s nahrávkou (klidně i amatérskou).

U výtvarných děl a artefaktů posílejte originály (!!!). Pokud by byl artefakt či obraz příliš velký, lze se domluvit na osobním předání (do rukou mittalmaru buď přímo, nebo přes prostředníka).

Jestli osobní předání není možné, můžete dílka zaslat poštou na adresu:

Zuzana Ottová

Rezlerova 307

Praha 10 - 109 00

Ke všem ilustracím přikládejte i popis o jakou scénu se jedná. Ať už se Vám zdá obraz jakkoliv jasný a výmluvný.

Do obálky s výtvarným dílem vložte lístek s Vaším jménem, věkem, názvem díla a kontaktem na Vás.

Př. Thorondir (18) chce soutěžit se svou povídkou nazvanou Tři stromy. Text uloží ve wordu a pojmenuje Tři stromy. Napíše na náš meil, do těla zprávy napíše Jaroslav Novák -Thorondir, Tři stromy, próza, 18 let.

Ennelis (15) chce soutěžit se šperkem. Ten zabalí do balíčku a přidá k němu kartičku s nápisem Irena Novotná - Ennelis, Elfí náušnice, artefakt, 15 let.

Téma

Téma letošního druhého ročníku soutěže je Na počátku. Téma se týká kategorií Próza, Poezie a Ilustrace. Kategorie Artefakt je na volné téma!

Toto téma zpracujte dle vlastního uvážení, může se jednat o komedii, tragédii, romantiku…

Další informace

Autor zasláním svého díla do soutěže souhlasí s případnou publikací svého díla na blogu Mittalmar (mittalmar.blog.cz) v rámci elektronického sborníku vítězných prací a se zveřejněním svého jména či přezdívky ve sborníku. Ostatní osobní údaje nebudou nikde zveřejňovány (adresa, e-mail…).

Vyjde soutěžní Almanach (obrazy a artefakty nafotíme a přidáme). Zde budou zveřejněny vítězná díla v každé kategorii. Díla nevítězných autorů, která ale dosáhnou nadpolovičního počtu možného bodového zisku, budou zveřejněna po předchozí domluvě - budete kontaktováni. Do Almanachu tedy budou zařazena díla vítězná a pak kvalitní díla autorů, kteří si to budou přát.

Organizátoři soutěže si vyhrazují právo nevyhlásit v dané kategorii vítěze či sloučit kategorie v případě, že by se sešly nekvalitní práce nebo méně než 4 práce v jedné kategorii.

Organizátoři si vyhrazují možnost změnit podmínky soutěže, jméno soutěže nebo při nedostatku příspěvků zrušit celou soutěž.

Porotci mají zakázáno se soutěže zúčastnit.

Soutěžní práce v kategorii Ilustrace a Artefakt již nebudou na náklady organizátorů posílány zpět. Můžete si je vyzvednout na TolkienConu. Pokud se ho nebudete moct zúčastnit, samozřejmě Vám dílo rádi předáme osobně (a třeba si o něm i popovídáme :-)) nebo, pokud nám poštovné proplatíte, ho zašleme zpět poštou.

Aktuální informace budou po celou dobu soutěže na blogu Mittalmar v rubrice Semenáček a na FB stránce soutěže - O Gondorský semenáček.

V případě dotazů pište na adresu: mittalmar@seznam.cz

Porota

Porota bude složená z pěti porotců, čtyř odborníků, přičemž pátý hlas v porotě budou mít organizátoři soutěže.

Každý porotce bude hodnotit díla s přihlédnutím ke třem aspektům.

1. Řemeslnému provedení díla (stylizace, gramatika, vykreslenost…)
2. Originalitě a nápadu
3. Věrnosti Tolkienovým reáliím

Každý aspekt bude porotce moci ohodnotit maximálně deseti body, od jednoho porotce tedy může každé dílo dostat maximálně třicet bodů.

Porotci literární kategorie hodnotí jen díla Poezie a Prózy, porotci výtvarné kategorie hodnotí Ilustraci a Artefakt, organiátoři soutěže (Mittalmar) budou hodnotit díla ve všech kategoriích.

Porota během podzimu/zimy sečte body a poté vyhlásí vítěze.

Porotci

Daniela Binderová - Překladatelka a jedna z nejvýznamnějších osob tolkienistického hudebního světa.

Laisi Finwen - Překladatelka, spisovatelka a jedna z nejvýznamnějších osob tentokrát knižní části středozemské scény.

Rioli Ahyaminke - Umělkyně a ilustrátorka některých Laisiných knih. Umění se aktivně věnuje už řadu let.

Ondřej "Nerion" Janovský - Člen Falešného společenstva, dlouholetý ilustrátor kreslíř a mimo jiné i porotce bývalé soutěže O lahvičku Miruvoru.

Mittalmar - Irith Zimostrázová, Polly Pantoflíčková, Pomněnka Brandorádová a Tani (dohromady mají v porotě jeden hlas!) - čtyři poněkud odvážní hobiti s velice šílenými nápady. Zakladatelky a provozovatelky blogu Mittalmar.

Ceny

Pro první tři místa budou připraveny hmotné ceny. Všichni účastníci soutěže též obdrží jeden kus z limitované edice sběratelských odznáčků (placek).

Partneři soutěže a poděkování

Partnerem soutěže je nakladatelství Straky na Vrbě, kde poděkování patří především nakladateli Michaelu Bronci který do soutěže poskytl knižní ceny.

Druhým partnerem soutěže a poskytovatelem cen je Bagr a obchod s laropovým vybavením Hůrka u hobitů.

Poděkování patří též Písním Středozemě, především Ahovi a Daniele, bez níž by to nešlo.

A samozřejmě všem, kdo se na průběhu soutěže podílejí, jmenovitě porotcům a dalším, kteří mají tu trpělivost a obětavost radit a pomáhat malým ztraceným hobitům, básnícím o nějakém stromu :-).

Tiché porozumění

Dnes je první duben a čas na tradiční aprílový článek. Tentokrát Vás opět čeká povídka. A to ne jen tak ledajaká povídka. Irith sepsala své první středozemské dílko, ve kterém nevystupuje ani jeden hobit! Povídka se, podržte se, dokonce týká elfů! A lidí! A jejich problémů.

Povídka vznikla na základě sázky s Aredhel. Vsadily jsme se s tím, že když vyhraju já, napíše Aredhel povídku mně a když ona tak naopak. No a tak nějak to skončilo remízou a tak jsme psaly obě. Aredhel svůj úkol splnila nedávno zde http://aredhelbila.blog.cz/1703/nestiham . Já svůj závazek vyplnila krátce před tím a povídku Aredhel předala na Oslavě zničení Prstenu. Tam jsem ji také několikrát veřejně předčítala.

Zadání totiž znělo "elf Cirkumflex". Kdo to je? Není to Aredhelin vymyšlený elf, jak mnozí soudí, jde o můj "výtvor". Když jsem totiž loni jela z jednoho zájezdu, přejížděli jsme přes noc a já si zapnula do mp3 Silmarillion. Usnula jsem a vzbudila se až na Dodatky. A přesně když jsem se probírala, mluvilo se tam o cirkumflexi, o takové té obrácné stříšce - přízvuku. A já si, celá rozespalá pomyslela "Cirkumflex, to je nějaky elf?" a tak vznikl elf Cirkumflex, o kterém jsem měla psát.

Nápad jsem sbírala dlouho, asi tři čtvrtě roku. A výsledkem je takové středozemská jazyková hříčka. Co by na to řekl chudák profesor?

Nakonec jsme s Aredhel usoudily, že by bylo fajn sepsat takových povídek víc. Povídek pojednávajících o podivných elfských jménech.

Pro skalní elfomily bych ještě měla podotknout, že se samozřejmě jedná o ironii a satiru, mně tak blízkou.

Za beta-read děkuji Šárce a Neklanovi.

---

"Stůjte!"

Mužův hlas byl hrubý a jeho tvář odhodlaná. "Stůjte a řekněte, kam jedete!" pronesl zvolna. Atani stojící za ním se tvářili sveřepě a v rukou svírali kopí a meče. Zřejmě hlídka. Časy teď byly nepokojné a nebylo radno nechávat poutníky projíždět jen tak.

Elf na koni zvedl ruku. Jeho malý doprovod se zastavil. Noldo si přimhouřenýma očima měřil skupinku Edain před sebou. "Kdo se ptá?"

Muž pohodil hlavou a zapřel se o kopí. Tvář mu, jestli to vůbec bylo možné, ještě více ztvrdla.

"Vy projíždíte mou zemí, otázky bych měl klást spíše já."

Elf plavně seskočil z koně. Jeho boty zvířily prach, když se lehce pokrčil v kolenou, aby skok vyrovnal.

"Jenom projíždíme. Jedeme navštívit naše příbuzné, knížata Amroda a Amrase."

"Noldor," konstatoval muž tiše.

Elf lehce sklonil hlavu v drobné úkloně. "Nemůžeme se zdržet. Nechováme proti Edain žádnou zášť. Nechte nás projet."

Muž přikývnul a napůl ustoupil stranou. Pak se však jeho oči setkaly s elfovým pohledem.

"Jaká jsou vaše jména?" otázal se muž.

"Na tuto otázku jsem se já ptal první," odvětil elf a bylo jasné, že mu toto téma není zrovna po chuti.

"Ano, ale ten kdo touží projet mou zemí, by měl odpověď dříve."

Noldo se zarazil a uhnul očima. Elfův společník stojící hned za ním se tiše uchechtnul. Noldo se zatvářil naprosto nečitelně a pak se podíval přímo na člověka.

"Jsem Cirkumflex, syn Rúmilův."

Cirkumflex si povzdechnul. Nemohl za to. Vážně ne. On si to jméno nevybral. Ve skutečnosti jméno, které si vybral, znělo mnohem lépe: Faileon - čestný. Jak vznešené jméno pro syna slovutného Rúmila! Mělo jedinou chybičku. Používali ho jen rodiče. A ti navíc byli oba kdesi ve Valinoru, tak daleko. A Faileonovi (jak o sobě rád přemýšlel) tak zůstalo jméno otcovské a na Faileona nikdo ani nevzdychl.

Cirkumflex. Faileona by vážně zajímalo, na co otec myslel, když mu toto jméno dával. Rúmilovi, slavnému letopisci a jazykozpytci se narodí prvorozený syn a jediné, na co je vznešený Rúmil schopen myslet je nějaký přízvuk? Faileon se jen divil, že se to matka nějak nepokusila zvrátit. I když, na druhou stranu, možná měl být rád, že žádné mateřské jméno nedostal. Uvědomoval si totiž, že mohl skončit ještě hůř. Taky třeba mohl žít se jménem Osud a proroctvím naštvané matky, která jaksi nedokázala pochopit, proč její manžel tolik trvá na tom, aby se dvojčata jmenovala každé jinak. Vždyť přece jmenovat se úplně stejně jako vlastní bratr, na tom není nic špatného.

Faileon si promnul čelo. Nevěděl, čím to bylo, ale elfové obecně byli poslední dobou jmény doslova posedlí. Ale, a to musel uznat, aspoň v nich projevovali jakousi kreativitu, variabilitu. Nelišili se jen počátečním písmenkem případně nezřetelným shlukem hlásek na konci jména. Jak to bylo obvyklé na začátku. I když Faileon by zrovna ve svém případě trochu menší kreativitu spíše uvítal.

Nešlo ani o to, že by Cirkumflex znělo nějak špatně. Alespoň jste při jeho vyslovení nepůsobili dojmem, že jste se zakuckali vínem. To třeba takoví Angrod a Aegnor dopadli hůř. A nebo Mahtan. Faileon doteď nepochopil, jak někdo může žít ve vší hrdosti se jménem jako je Mahtan.

Popravdě jmenovat se v Tirionu Cirkumflex mělo i další úskalí. Například ta zatracená výslovnost. C se totiž nikdy nevyslovovalo jako C. Nikdy, jen v Cirkumflexově případě. A tak tam byl samý Kelegorm, Kurufin a Karanthir. A Kelebrimbor. Faileon uznával, že tato výslovnostní specialitka zrovna Kelebrimborovi mohla pomoci. Ono totiž jmenovat se po dvou druzích zeleniny také není nic moc. Ale v tom káčku se to ztratí. Ovšem Cirkuflex… proč jen musel otec vybrat jedno jediné jméno, které vážně začíná na C? Takhle si to všichni pletli a dělali z něj Kirkumflexe, což znělo kupodivu ještě hůř. Kirkumflex. Přesně tak ho oslovoval Alcarohtar, jeho společník a nejlepší přítel, se kterým byl Faileon právě na cestě. Ale když jsme tak u toho, Faileon také nikdy nepochopil, jak někdo může zcela vážně používat jméno Alcarohtar. Znělo to jako něco mezi hrochem a chrochtáním.

Kromě výslovnosti se Faileonovi přátelé nebyli schopni shodnout ani na skloňování jeho jména. Faileon se mohl do země propadnout, když se v Dagor Argaleb mezi hrdinskými výkřiky "Za Feanora!" a "Za Fingolfina" začalo ozývat "Za Cirkumflexe!" i "Za Cirkumflexa!". Právě Alcarohtar si to zřejmě opravdu užíval a oba výkřiky s požitkem jazykového odborníka pravidelně střídal.

Jeden by řekl, že když Thingol (který se mimochodem pro nedostatek fantazie původně jmenoval Olwe, a jeho bratr Elwe) zakázal quenyjštinu a všichni Noldor se přejmenovávají, Faileon třeba také dostane nějaké nové jméno. S obrácenou stříškou pokud možná vůbec nesouvisející. Ale ne. To by to nesměl být on, aby neměl takovou smůlu. Írisa si klidně nechávala říkat Aredhel a nikdo nehnul ani brvou. Jen on měl začít používat jméno Cirkaflek. To jako vážně? Přibližná skvrna?

Faileona by občas zajímalo, dělali-li mu to jeho bližní schválně, nebo jim prostě jen opravdu nedocházelo, jak pitomě tyto varianty zní. A tak Cirkumflex zůstal Circumflexem a doufal, že Thingol bude tolik vyvedený z míry tím, jaká jména jsou to ti Noldor ochotní používat, že ani nebude pátrat, odkud slovo pochází.

Ale co Faileon opravdu nefalšovaně nesnášel, bylo, když musel své jméno přednést nějakému cizinci. Veškerá jeho vážnost se tím většinou dostala na bod absolutní nuly a on mohl být rád, když to dotyčný přešel bez poznámek. Jen s pobavenými pohledy. A teď, noldorská krev se v něm vařila, své jméno řekl jednomu z Edain. To už byl vrchol. Smál se mu Alcarohtar, smáli se mu všichni a teď se mu budou smát dokonce i Atani.

Muž si však uchoval vážnou tvář. V jeho očích se dokonce mihlo něco jako… soucit? Ustoupil stranou a mávnutím vyzval své lidi k témuž. Faileon cítil, jak Alcarohtar nevěřícně pootevřel pusu. Zřejmě se škodolibě těšil na mužův výraz. Ten se ale tvářil naprosto klidně a nevzrušeně.

Faileon se vyšvihl na koně a pokynul svému maličkému doprovodu. Vyjeli. Faileon je nechal předjet a ještě se na muže otočil.

"A ty? Neřekl jsi mi své jméno, jak se jmenuješ ty?"

Překvapilo ho, jak sebou muž trhnul. Faileonovy bystré oči zahlídly pobavený úšklebek na tvářích několika z jeho lidí. O co tady šlo?

"Jmenuji se Magor, synu Rúmilův," odpověděl člověk a jeho a Cirkumflexovy oči se setkaly. A Noldo a Atan v té chvíli dosáhli naprostého porozumění.