Kozkův tajný deníček

Od Blonďatého překupníka uplynul už rok a dlouho jsme nezveřejnili žádný pořádný "Výplod choré mysli". Ale to se brzy změní (ale jen pro ty, kdo najdou odvahu číst dál).

Možná znáte poněkud rozšířené Tajné deníky . My je samozřejmě známe také a... jako... víte co, že jo... Některé pasáže jsou doopravdy vtipné, ale jinak... Takže jsme se my, trhlí hobiti, rozhodli sepsat vlastní deníky. Ovšem ve stylu Samových trablí a Aurewen. Takže, pokud máte rádi Legolase, elfy, vážnou literaturu a zdravý rozum, raději tento článek přeskočte.

První deník, který jsme se rozhodly zveřejnit (a také první sepsaný) je právě Legolasův - Kozkův. Psaly jsme ho tak tři měsíce, což je docela dobrá bilance (teď to je +- půl roku). Ještě máme sepsaný deníček Aragorna, Smíška a Pipina. Ovšem kdy ty zveřejníme záleží jen a jen na okolnostech a počtu článků.

Ještě dodáme, že je to psáno podle filmu, podle Společenstva Prstenu.

Pokud jste si doopravdy jistí, že jste už dali sbohem všem svým šedým buňkám mozkovým a vážnému pojetí Tolkienova díla, vítáme vás u prvního Deníčku.

---

Společenstvo Prstenu

KOZK: Můj tajný deníček, část 1.

Den 1.

Elrond mě pozval na svou tajnou radu. Jupí! V dopise bylo napsáno, že musím důstojně reprezentovat elfí populaci. Sice jsem to moc nepochopil, ale vezmu si svou nejlepší kozu.

Den 2.

Odjíždím. Táta je nevýslovně zdrcen. Nemá nikoho, kdo by mu zalíval kořen. Tauriel pro jistotu zmizela, její hraboš má z kořene panickou hrůzu. Mám podezření, že ho to naučil Kili. Budu za ním muset zajít s kozami. Třeba je to taky naučí a já už potom nebudu muset tátu zalívat.

Den 3.

Všude okolo jsou stromy. Z legrace střílím po pavoucích. Vypadají naštvaně.

Den 4.

Všude okolo jsou stále stromy. Pavouci vyhlásili samostatnou republiku Pavoukland. Narazil jsem na demonstrační pochod za práva pavouků. Kašlu na rovnoprávnost! Všechny jsem je postřílel.

Den 5.

Krajina je dost fádní, všude se opakuje stromový prvek.

Vysoká naštvanost- ztratil jsem kozu.

Ještě větší naštvanost- přišel za mnou ministr zahraničí Pavouklandu, byl ověšený kytičkami a pořád vykřikoval "Mír, láska!". Pro jistotu jsem ho zastřelil.

Den 6.

Hluboká deprese- lekla mi ryba. Konečně jsem vyjel z lesa.

Den 7.

Dojel jsem do Roklinky. Elrond se na mě naštval, že mu v jezírku lovím okrasné rybičky. Pch, co je mi do toho, odmítám se podvolit někomu, kdo má na hlavě NIC.

Den 8.

Elrondova rada. Děsně jsem se pohádal s Boromirem, načež jsem musel jít podojit kozu. Během mé nepřítomnosti se Gandalf s Elrondem rozhodli, že nás ostatní pošlou na nějakou ztřeštěnou cestu.

Objev dne: Ty malé kudrnaté věci, které si říkají hobiti a MLUVÍ, jsou docela fajn. Teda ty dva, Pipin a Smíšek, jsou dost divní a Frodo byl po většinu doby, kdy jsem ho viděl v bezvědomí, ale myslím, že se skamarádíme. Sam mi pochválil kozy.

Den 9.

Poslal jsem tatínkovi pohled s tím, že dorazím trošku později, tak aby mi neschovával večeři. Ale nevím, jestli dorazí v pořádku. Pavoukland vyhlásil cenzuru tisku.

Den 10.

Dnes jsme měli vyrazit na cestu, ale odložili jsme to. Někdo totiž ze všech map vystříhal obrázky elfů a rozvěsil je po Roklince s velkým nápisem HLEDÁ SE (nebudu jmenovat Pipina se Smíškem).

Den 11.

Koza sežrala všechny ostatní mapy. Gandalf je naštvaný, ale já ji bráním.

Hluboká deprese- ty okrasné rybičky nic nevydrží, asi přejdu na sardinky. Naštěstí mám s sebou velkou zásobu konzerv.

Den 12.

Konečně jsme vyrazili na cestu. Aragorn se to sice snažil sabotovat tvrdíce, že se zapomněl rozloučit s Arwen, ale my jsme ho rychle umlčeli.

Den 13.

Musíme se vrátit. Frodo zapomněl Prsten v Roklince. Aragorn jásá. Jeho naděje se rozplynuly, když zjistil, že Arwen odjela jako velvyslankyně do Pavouklandu. Patří mu to.

Den 14.

Tak jsme na cestě. Pipin se Smíškem si zkracují dlouhou chvíli hraním hry Země-město. Místo kolonky zvíře zavedli kolonku KOZA. Jsem potěšen. Nikdy by mě nenapadlo svým miláčkům říkat: taková ta bílá věc s rohama, rohatý objekt, mečící něco, nebo dokonce věc, kterou nesundá Legolas nikdy z hlavy. Potom mě Pipin naštval, protože za "P" si vybral zemi Pavoukland a kozu označil za "přismahnuté NĚCO na Samově pánvi". Smíšek ho hájil s tím, že má hlad, protože jsme vynechali třetí snídani. Zašel jsem za Aragornem, že potřebuji ochranku pro své kozy. Odbyl mě s tím, že jediný objekt postavený na hlavě, který uznává je nadýchaný růžový králíček. Jsem velmi naštvaný. V noci budu držet hlídku.

Den 15.

Přepadly nás vrány. Jakmile jsem je uviděl, efektně jsem zvolal "Krebainy z vrchoviny! Schovejte se!" Bohužel to nebylo efektivní. Většina společenstva mě slyšela a schovala se, ale Pipin se Smíškem mě neslyšeli, protože právě velmi nenápadně kradli Samovi z batohu mrkve. Boromir mě velmi nahlas citoval. Na to konečně zareagovali, vylezli na nejvyšší kámen v okolí, zuřivě mávali rukama a křičeli "My tady nejsme!" Frodo leknutím omdlel. Kupodivu jejich řev vrány vystrašil a ony se daly na ústup (tedy spíš na úlet). Ani jsem nemusel vytáhnout svou bojovou kozu.

Den 16.

Na cestě k průsmyku Caradhas. Okolí je vážně moc nudné- všude se nachází sníh.

Hluboká deprese- nastydla mi koza. Celou noc jsem u ní seděl s teploměrem.

Ještě hlubší deprese- Boromir ztratil větev, ze které si vyřezával prstýnek. Měl podlý úmysl využít kozí rohy. Říká, že je jich tu dost. Honil jsem ho kolem ledovce. Při druhém kolečku se zděšením zjistil, že si s sebou zapomněl vzít štít. Po chvíli se vrátil s víkem od popelnice. Aragorn m hoi nedovolil zabít, nechápu proč.

Den 17.

Sníh. Rozproudila se zuřivá diskuse o tom, jestli půjdeme horem a nebo dolem. Nezapojil jsem se, musel jsem podojit kozu. Nakonec se demokratickým hlasováním (hobit se počítá za půl) rozhodlo, že půjdeme horem. Tak fajn, jdeme horem. Všude je stále sníh.

Den 18.

Sněží. Pokusil jsem se sestavit provizorní kladku na vytahování koz. Ve chvíli, kdy jsem vytahoval kozu, která byla 4m nad zemí, tam přišli Smíšek s Pipinem a můj kladkostroj rozebrali. Koza je v šoku. Ještě, že je tu ten sníh.

Den 19.

Sněží. Tentokrát v podobě lavin. Gandalf má utkvělou představu, že za to může Saruman. Tak na něj mohutně zařval. Načež na nás všechny spadla další lavina. Gimli chce jít dolem. Gandalf se nechtěl vzdát, a tak rozhodnutí nechal na tom malém něčem s Prstýnkem. To chtělo jít také dolem. Nevím, jestli to bylo dobrovolně, přece jen byl vedle něj Gimli se svou sekerou a nebezpečně se šklebil…

Den 20.

Cesta dolem. Opakuje se strašlivá událost z 16. dne. Je zajímavé, že cesta nahoru nám trvala 4 dny, zatímco cesta dolů jen jeden. Možná je ten Boromirův štít k něčemu dobrý, jako sáňky se docela hodí. Pipin se Smíškem to odmítli a pokusili se osedlat si kozu. MOU kozu. Ale moje statečné kozy se bránily, a tak to hobiti museli sjet po zadku. Boromir byl totiž zaneprázdněný hledáním svého prstýnku a nestihl je chytit. Sam jim chtěl pomoci a hodil jim lano, ale oni ho stáhli s sebou dolů. Konečně vím, jak vypadá pořádná sněhová koule.

Zapomněl jsem napsat, že je tu všude sníh.

Den 21.

Gandalf je senilní a neumí číst. Na dveřích bylo napsáno "řekni přítel a vejdi". Taková jednoduchá věc, ale on do toho začal rvát nějaké svoje detektivní "schopnosti". Pipin se Smíškem znuděně házeli žabky do jezera. Proč jsem jenom učil kozy aportovat…

To, že v jezeře žije tvor, který mé kozy nemá rád, jsem zjistil příliš pozdě. Dvě mi to sežralo. Pak to zřejmě přešlo na svou obvyklou hobití dietu a vrhlo se to na Froda. Gandalf si mezitím s Frodovou pomocí vzpomněl na heslo. Poté jako smyslu zbavený pobíhal okolo a křičel "Meloun! Meloun!" Opravdu ty trpaslíky nechápu. Proč si vybrali zrovna meloun? Od té doby, co cestuji se Smíškem a Pipinem, jsem poznal plno zajímavější zeleniny. V tu dobu se Frodo vydal na horskou dráhu. A bez placení! A tak jsem to musel zarazit. Příliš pozdě jsem zjistil, že střílet na pancéřovaná kluzká chapadla je dost riskantní. Ale ten dírkovaný kabát Frodovi sluší víc. Nakonec nás to zelené něco uvěznilo vevnitř. Je to zlé. Kozy se bojí tmy.

Den 22.

Gandalf je stále senilní. Pipin má stále hlad. Kozy se stále bojí tmy. Ty copánky vypadají příšerně, protože na to pletení nevidí. Naštěstí je tu taková tma, že na ně nevidí ani nikdo jiný, takže to není zas tak zlé. Boromir ztratil větev. Načež se rozhodl, že si prstýnek vytesá ze skály. A tak mu Gimli začal zadarmo dávat hodiny šutrotesání. Boromir od svého pokusu upustil ve chvíli, kdy mu Gimli dal přednášku na téma: "základní potřeby kameníka aneb musíte mít: šutr, mitrilovou helmu, nádobu destilované vody, brousek, sekyru velikosti pět a půl, sekyru velikosti čtyři a mini sekyru velikosti 2,96. Dále si připravte kladivo, kladívko, pokud možno ostré dláto a asi tak pět let času a spoustu trpělivosti. Doporučujeme náhradní sadu prstů navíc." Nakonec ho Gandalf vysvobodil tím, že si vzpomněl kudy dál (náhodně vybral jednu cestu) a my se vydali znovu na pochod.

Den 23.

Jsme v nějaké hrobce. Gimli je naprosto zdrcený, prý mu tu umřel jeho praprapraprapraprapraněkdo. Začal nám líčit své zážitky s tímto něčím. Bylo to nudné. Alespoň ale měla koza dost času na upletení něčeho koukatelného. Pipin se nudil tak, že si začal hrát se vším, co bylo okolo. Trochu jim tu poničil výzdobu, když odlamoval kameny ze zdi. Gandalf je senilní, takže mu v tom zabránil tím, že mu vrazil do ruky svou hůl. Tak se Pipin zabavil tím, že postupně hodil do studny mrtvolu, kyblík, okov a jednu mou kozu, která byla k té mrtvole přivázaná. Mám kvůli tomu depresi. Byla to zrovna ta koza, která se naučila docela obstojně plést po tmě.

Přišli skřeti se zlobrem. Asi neumí ocenit estetiku létajících koz. Zjistil jsem, že hobiti jsou v boji totálně neschopní. Frodo omdlel, Sam se o něj pokoušel postarat a nevnímal nic okolo a Smíšek s Pipinem se vozili tomu zlobrovi na zádech. Nakonec se Frodo nechal zapíchnout, Sam si rozlomil pánev o jednoho skřeta a Smíšek s Pipinem si zkusili i bezva skluzavku. Nikdo si nevšiml mého bojového umění. Fňuk!

Pozn. Musím doplnit početní stavy koz. Už mi začínají docházet. Ty dnešní kozy taky nic nevydrží…

Den 24.

Tak Frodo nezemřel. Takže musíme jít dál. Gandalf je pořád senilní, ale teď si kupodivu pamatuje (nebo si myslí, že si pamatuje) kudy máme jít. Ale prý se ještě musí zastavit na pokec s nějakým svým známým, takže musíme jít přes dost pochybný rozpadající se most. Mám problém. Ten most vede přes hlubokou propast a některé moje kozy se bojí výšky. Nakonec jsem jich tam musel polovinu nechat, protože jsem chytal Gimliho, který byl přes most přehozen, ačkoli proti tomu protestoval. Ale všichni jsme věděli, že to doopravdy nepřeskočí. Pak si Gandalf uvědomil, že jsme na špatném mostě a museli jsme tedy klusat na další neméně rozpadlý můstek. Tam jsem musel nechat další část mých koz. Odmítly totiž jít za sebou a trvaly na tom, že půjdou v jedné řadě. Ten můstek byl doopravdy úzký. Takže mi zbyla jen jedna. Mám hlubokou depresi. Je to totiž přesně ta koza, která nechápe logiku copánku. Zapomněl jsem zmínit, Gandalf padl do hlubin. Odmítl udělat kozám místo.

Den 25.

Všichni jsou hluboce sklíčení. Ale mám podezření, že truchlí především pro Gandalfa a ne pro mé kozy. Urazilo mě to. Odmítají jít dál, a tak jsem toho využil a začal pořádat poslední rozloučení s mými ztracenými kozami. Pipin se Smíškem se nabídli, že pronesou smuteční řeč. To ostatní tak vyděsilo, že se rozhodli jít okamžitě dál. Má poslední koza je na mě naštvaná, protože už má 3 směny za sebou. Chce zvýšit plat. Naštěstí se už blížíme k Lórienu. Třeba mi Galadriel pomůže.

Den 26.

Jsme v Lórienu. Gimli soustavně nadává. Frodo má soustavně vidění a já mám soustavně depresi. Šli jsme okolo ohrady s kozami, ale nestihl jsem je ukrást. Vyrušil mě Haldir. To se mu to řekne, on má na hlavě tu divnou kulatou věc, to mu nemůže zemřít. A tak nikdy nezažil takové hluboké zoufalství jako já. Gimli je naštvaný, protože ztratil zrcátko. Sam jásá, že znovu vidí elfy. Jako kdybych mu nestačil já. Celeborn se na mě tváří dost nevraživě. Nechápu proč.

Den 27.

Ostatní elfové jsou solidární a zpívají žalozpěv za kozy. Společenstvu jsem nakecal, že je to žalozpěv za Gandalfa. Ještě, že elfsky umím jenom já a Aragorn, který je mimo a vzpomíná na Arwen. Chci tu zůstat.

Den28.

Tak nás opět vyhnali na cestu. Každý dostal nějaký dárek na rozloučenou, ale já si spíš myslím, že nám to dali proto, abychom rychle vypadli. Jenom na mě zapomněli. Nedali mi NIC. Po tom, co jsem tři hodiny protestoval připoutaný ke stromu, přišla Galadriel, slitovala se nade mnou a dala ni několik koz z jejího stáda. Zvláštní, ani jsem netušil, že chová kozy. Pak mi ještě dala loďky, pádla a zásoby. Ale Aragorn mi to zabavil. Prý to patří společenstvu. Pchá!

Den 29.

Tak se plavíme na těch MÝCH lodičkách. Já jsem na jedné s Gimlim, protože se sem kvůli mým kozám nikdo jiný nevejde. Alespoň tu máme většinu zásob, takže je malá naděje, že nám Pipin se Smíškem něco nechají.

Den 30.

Voda, voda, voda. Utopila se mi koza. Ale nalovil jsem si spoustu ryb do zásoby. Pluli jsme pod obrovskými, prastarými a napůl rozpadlými sochami. Aragorn je z nějakého důvodu štěstím bez sebe. Zato já zuřím. Gimli se rozhodl, že složí ódu na vodu. Nedá se to vydržet. Začínám litovat, že jsem si nevzal špunty do uší. Ale kozí vlna je dostačující. Zatím.

Den 31.

Kotvíme. Aragorn je opět posedlý stihomamem. Je přesvědčený, že nás pronásledují skřeti. Cestou rozsekal sedm stromů a jednoho jezevce. A to celou dobu jel v loďce s Frodem a Samem uprostřed řeky! Vystoupili jsme z loďek a utábořili se. Vysvětloval jsem právě kozám, jak se plete správně cop, když jsme zjistili, že Frodo a Boromir zdrhli. Všichni se je rozeběhli hledat. Jen já ještě musel postavit ohradu pro kozy. Mezitím jsem si všiml, že tu Boromir nechal víko od popelnice. Snažil jsem se ostatní přesvědčit, že se jen pokouší najít zbytek popelnice, ale nevěřili mi. Pak se do toho ještě připletli skřeti. Prý mají mírové poselství z Pavouklandu. Nasadil jsem bojovou kozu. Dnešní skóre: 9x postřelený skřet, 20x rozžvýkaný skřet, 7x zašlápnutý skřet, 5x zoufale zdrhající skřet, 1x vyděšený hobit. Ztráty: 1x dobře pletací koza (mám depresi), 3x ryba.

Zapomněl jsem zmínit: Frodo a Sam zdrhli na MÝCH lodičkách. Pipin a Smíšek uneseni skřety. Chudáci skřeti. Aragorn se nad nimi slitoval a rozhodl se, že skřetům pomůžeme. Jdeme si tedy vyzvednout ty dva zásoby vyžírající praštěné hobity. Chudáci my.

Lekla mi ryba.

Já obrazem

Když Mittalmar v březnu Tani nominovala, aby se zapojil do této výzvy, ještě netušila, že v době, kdy se náš blog dostane k jejímu splnění, bude už sama jeho součástí. :-) Pro ty, kdo by snad tuto blogovou výzvu ještě neznali menší představení. Autorkou projektu je Monica Otmili a pravidla jsou jednoduchá - vytvořit fotografii věcí, o kterých si myslíme, že nás nejlépe charakterizují, ideálně mex. 8 položek a popsat, proč jsme je zvolili. Takže...Já obrazem od Irith, Polly, Pomněnky a (podruhé) Tani. Nominovat budeme opět veškeré blogové osazenstvo - kdo máte chuť, zapojte se a potom nám dejte vědět, hobiti jsou zvědaví a moc rádi se podívají. :-)

---

Irith

Z mého výběru předmětů je asi naprosto jasné, ve kterém světě žiji. Tolkien a jeho Legendárium jsou patrné snad v každém předmětu. Ale co tedy ty jednotlivé věcičky znamenají? Knížka Hobit je asi jasná. Má ukazovat mé spojení se Středozemí, ale především s malým národem pheriannath. Tohle speciální vydání jsem si vybrala proto, že se mi hrozně líbí ilustrace, především takové ty hezké zlaté lístečky na zeleném pozadí... začínám mít fakt ráda břečťan.

Náš blog Mittalmar jsem vyjádřila tím nápisem. Je v hobitích barvách zelené a žluté, v gotickém písmu, které může také trochu vyjadřovat hobití lásku ke starým časům a nedůvěru ve všechno nové se spoustou koleček. Nebo Mittalmar také může představovat Společenstvo Mittalmar. Devět lidí, kamarádů, a asi těch nejlepších kamarůdů, jaké jsem si mohla přát.

Pero položené hrotem na nápisu symbolizuje psaní. Netvrdím, že jsem nejlepší pisálek široko daleko, ale jisté úspěchy tu jsou a zřejmě na tom nejsem tak špatně. A hlavně mě to baví.

To osení vlevo spolu s kamínky je to nejlepší, co jsem dokázala vymyslet na znázornění krajiny. Frodík si do své fotky dal kytičku, aby to vysvětlovalo jeho lásku k rostlinám a zahradám, ale já... Zahrady mě prostě nebaví. Mnohem raději mám volnou krajinu. Dobrodružnou, divokou, lesy, louky pole a říčky. Hory a kopce. Chtěla bych být krajinářským architektem. Ne zahradním, krajinářským. Ale jestli se to povede, to už je ve hvězdách.Ty kamínky navíc mají tu zvláštnost, že jsou ze Skotska. Země, kde jsem sice byla jen jednou, ale naprosto jsem se do ní zamilovala. Jestli bude počasí pokračovat ve stejném kurzu jako doteď, stěhuju se právě tam.

Poslední věc je onen přívěsek. Ten má doopravdy dlouhou a zajímavou historii. Dostala jsem ho na jistém táboře s tématikou Tolkiena. Tábor byl úplně špatný a navíc jsem tam přijela později, takže o jistý přívěšek jsem nenávratně přišla. Ovšem mně se tak líbil, že jsem další dva týdny za vedoucími neustále lezla, jestli ho nemůžu dostat taky. A vyžebrala jsem ho. O dva roky později jsme jeli s mojí mamkou na sérii kešek o PP do Krkonoš. Bylo to v létě, Polly měla mít narozeniny a já zoufale hledala dárek. A tam, v Morii, tedy v dolu v Harrachově, jsem zakoupila úplně stejný přívěšek. Doma jsem zjistila, že mám ten samý z tábora (na který jsem samozřejmě zapomněla) a od té doby jsme měly tyto přívěšky obě. Polly ten svůj ztratila, pak ztratila i druhý, který jsem pro ni vyškemrala od sestry a teď má v pořadí čtvrtý. No, ale na tom nesejde. Důležité je, co pro mě ta věcička znamená, co vyjadřuje. Vyjadřuje Polly, vyjadřuje Smíška, vyjadřuje moji nejlepší kamarádku a mou spřízněnou duši. A kříšťál v něm má značit energii, které, údajně, mám více než dost :-)

A nakonec ta podlaha. Pozadí fotky, tedy dřevěná podlaha, má představovat mou rodinu. Moji rodiče jsou oba architekti a můj táta a děda vyrábí a navrhují dřevěný nábytek. Dřevo máme tak nějak "v kostech" a proto jsem považovala za více než symbolické dát ho i sem.

Polly

U mě největší část fotky zabírá kytara. Ale musím se přiznat, že to tak nebylo vždy, až nedávno jsem si k ní opravdu našla cestu tak, že ji mám tak ráda. Začalo to bezmezným obdivováním jiných hráčů a pokračovalo skládáním vlastních melodií. No a v poslední době jsem zjistila, jak moc mi v napjatých situacích pomáhá se prostě vyřádit na kytaru. Zavřít se do pokoje, a opřít se do nějaké písničky, bez vnímání toho, jestli snad nezpívám falešně...

Mapa Kraje, mittalmarovské Mko a penálek vyjadřují hobity a Středozem. Navíc, penálek jsme dostali Já a Irith na Oslavě od Terky Trpaslíka a tak zde vyjadřuje jakousi lásku k pamětinám, které ostatní sami vyrobili, k dárečkům, se kterými si dali práci nebo je s láskou vybírali. Ty mě potěší úplně nejvíce. Je v něm zastrčená zelená a žlutá pastelka - typicky hobití barvy - která poukazuje na mé výtvarné počiny, jelikož jsem si pastelky doopravdy zamilovala a jsou teď mou nejoblíbenější technikou.

Ten přívěšek už znáte od Irith, ano, je to ten poslední favorit, který u mě doteď přežívá. Opravud se stydím, že jsem ty předchozí poztrácela a je mi to moc líto, mám ho totiž opravdu ráda a vyvolává ve mně jen pěkné vzpomínky. Je stočený do čísla devět, které se vztahuje i k tomu Mku nalepenému na kytaře (takový podpis, aby se vědělo, že je moje :-)), to Mko totiž tady zastupuje nejem Mittalmar jako blog, ale také Společentsvo Mittalmar, partu těch nejúžasnějších kamarádů, které jsem si jen mohla přát.

Mapa Kraje je tu jednak jako zástupce výtvarné tvorby a odkaz na jakousi malou zálibu v mapách, ale hlavně jako připomínka mojí trpělivosti a přesnosti nebo jak by řekla Irith piplavosti, se kterou takové věci dělám. Nedokážu odejít od obrázku, dokud nemám dojem, že je opravdu hotový, kvůli tomu se mi strašně špatně dělají skicy, protože často na to prostě zapomenu a pak jen zírám před sebe na hotové dílko.

A ten míček? Ten má také víc významů. Jednak ten pravý účel, k čemu je. Je určený na žonglování. Ano, učím se žonglovat. Přijde mi to jako dost dobrá trhlá hobití činnost. Již několik let jsem po těch, co to uměli zálibně pokukovala a říkala jsi "já to taky jednou budu umět, až přijde čas, tak se to někdy naučím". Ano a ten den už přišel :-) Taky je to taková snaha o revoluci v mém starším chování. Často jsem se do něčeho zabrala, ale po chvíli to přešlo, takže jsem tomu teď vyhlásila boj a mám velký plán tohle u žonglování neudělat, chtěla bych v něm pokračovat dlouho, prostě to jen tak neodložit po dvou měsících a nikdy na to znovu nesáhnout, to by mě moc mrzelo...

A ten durhý význam? Ten tkví v barvách, míček je v barvách koleje mrzimoru, což odkazuje na mou povahu a na to, jak se s nálepkou "mrzimor" sžívám, zvykám si na ni a objevuju v ní věci, které mě opravdu vystihují.

Tani

KNIHY OD TOLKIENA

Myslím, že tady je to bez komentáře. Kde bych byla, kdybych neobjevila tento úžasný svět, si vůbec nedokážu představit. Nejspíš bych totálně ztracená a zoufalá bloudila tímto světem bez špetky naděje na radostnější zítřky.

Hmm... to vyznělo hodně teatrálně, ale určitě tušíte, co tím chtěl básník říci.

ODZNÁČEK MITTALMARU

Slovo samo osobě pro mne znamená jeden úžasný blog, ke kterému mám teď štěstí pařit. Jenže to další, mnohem důležitější, co se za tímto slovem skrývá je to, co ten blog tvoří. A to je úžasná parta čtyř hobitů, za kterou jsem neskutečně vděčná. Mám je moc ráda a jsem šťastná, že jsem je mohla poznat.

Další co by se za tímto slovem mohlo skrývat je společenstvo mittalmar. Což je další skvělá parta devíti lidí, se kterou můžu trávit své volné chvíle a být neuvěřitelně šťastná.

VODOVKY

Vodové barvy patří mezi moje nejoblíbenější techniky. Myslím, že je to proto, že u nich člověk musí aspoň trochu přemýšlet, na rozdíl od ostatních technik. Dřív jsem kreslila olejem, který má velmi dobré krycí schopnosti, takže nebyl problém překreslení, když se mi to nepovedlo. To u vodovek moc nejde. Ano, když včas zareagujete, můžete to stihnout opravit, ale je lepší si to vše dopředu rozvrhnout.

Dalším důvodem, proč mám ráda vodovky, je možná jejich nevyzpytatelnost a efekty, které dokážou udělat. Kreslit s nimi je jedno velké dobrodružství.

BOTY NA IRSKÉ TANCE

Irské tance jsem si totálně zamilovala. Zjistila jsem, že bez nich nemohu žít. Vyzkoušela jsem nejrůznější sporty od taekwon-da až právě po irské tance a nic mne tolik nebavilo.

Menší reklama: pokud jste z Českých Budějovic a hledáte pohybovou aktivitu, která by Vás bavila, nezdráhejte se přijít podívat na naši open hodinu nebo na jakýkoliv ze čtvrtečních tréninků (bližší info mailem). :-)

ROSTLINY

Neremcají, nezrazují, nazabíjejí( pokud nejste moucha nebo jiný neznalý živočich) a ještě jsou krásné- ideální kombinace.

Cokoliv budu v budoucnu dělat, musí být alespoň z části spojené s rostlinami.

Pomněnka

Co říct? Myslím, že už jen množství předmětů něco vypovídá o tom, ke komu tato fotka patří. Aneb ano, když se řekne "ideálně max. 8 předmětů", Pomněnka jich musí mít alespoň 9. :D Ale pokud bychom 2 knihy na obrázku považovaly za jednu položku, vlezla bych se ne číslo 7, a to už není tak zlé. Všichni, kdo mě znají, ví, že jsem ta nejupovídanější osoba na světě. Ale to není jediná věc, ve které přesahuji běžnou "míru". Tou další a stejně charakteristickou je množství zájmů, koníčků, věcí, které mám ráda a předmětů, které se se mnou symbolicky pojí a nějakým způsobem vyjadřují, kdo jsem, co mám ráda, čemu se věnuji a jak žiju. Takže přesto, že je na mém "obraze" 9 věcí (a čistě teoreticky 10), byl pro mě téměř nadhobití úkol vybrat i takovýto počet položek. Ale nějaké nakonec přece jen dostaly přednost před jinými, tak vám teď o nich něco povím, proč tu vůbec jsou a co vyjadřují. No a prootže jsem to hold já a nejsme nejupovídanější hobit na světě jen tak pro nic za nic, tak...je to povídání o věcehc na fotce a jejich souvislosti se mnou dlouhé. Dost. Takže...čtěte jen v případě vážného zájmu, jinak s emůžete pokochat fotkou a jít dál. Pro pochopení - níže vdíte jak to vypadá, když se Pomněnka snaží být stručná. :D Měla byhc s tím něco dělat... No, přeji pěkné počtení. Já obrazem...

Tak to zkusíme vzít třeba podle velikosti. Víceméně. :D Největší část mé fotky zabírá (a zároveň podložku pro ostatní věci tvoří) sukně. Naprosto nepostradatelný kousek mého šatníku ve všech možných podobách. Hlavním měřítkem ale musí být délka a "točivost". Volné sukně "áčkového" střihu, ve kterých když se zatočím, vlají nebo se alespoň vlní kolem mě. Jako malé holčičky, když si hrají na víly. Cesta tohoto předmětu na mou fotku je jedna z nejzajímavějších. Jako malá jsme neměla ráda sukně. Odmítala jsme je nosit. Máma i babička se ze mě pořád snažily udělat "holčičku" a potom "slečnu", ale já byla radši loupežník, indián nebo čarodějnice, ve vytahaném batikovaném triku a záplatovaných teplákách nebo pánských maskáčích. A do školy zásadně rifle a svetr. Byla jsem uzavřený tichý introvert, sedící v koutě s knížkou, odmítající mluvit před druhými (mimo rodinu a nejbližší kamarádky), bojící se jakkoliv viditelně vybočit z davu (nakolik u mě vůbec bylo možné nevybočit). A pak... jsem poznala jednu holku, dnes známou jako Terka Trpaslík. A vše se začalo měnit. Já se začala měnit. Rok od seznámení mě Terka přivedla na Vlaštovku. A já už nikdy nebyla stejná. A můj šatník také ne. :D S touto událostí přišly takové změny v mé osobnosti a životě, že mají na svědomí většinu předmětů na této fotce. :-) Co pro mě dlouhá točivá sukně znamená? Svobodu, odvahu být sama sebou, možnost vyjádření, ženskost, smíření se sama se sebou a to, že se mám konečně ráda, jaká jsem, i po vzhledových stránkách, znamená pro mě dobrodružství i romantiku, osobní vyjádření a protest proti mainstreamu. Ale hlavně - jsem to já, jsou to moje sny, je to moje dívčí duše a srdce dítěte, když se zavřenýma očima začnu v takové sukni tancovat a točit se na louce za zpěvu ptáků... mám víc než kdy jindy pocit, že žiju, dýchám a jsem to já v té nejpravější podobě. A víte co? Kalhoty a zejména rifle z mého šatníku téměř úplně zmizely. :-)

Se sukní souvisí Vlaštovka a s Vlaštovkou souvisí Tolkien. Zde vyjádřený speciální knížkou - zpěvníkem Písně Středozemě. Možná se divíte, proč zde nemám některou z Tolkienových knih, zejména Hobita nebo Pána prstenů. Dlouho jsem nad tím uvažovala. Ale pak mi došlo, že tento zpěvník s jeho příběhem, obsahem a podobou je nejlepším vyjádřením. Vyjádřením toho, že když mě Laisi Finwen nadchla pro lásku k Tolkienovi, nezměnil se můj oblíbený autor a knižní univerzum. Změnil se můj život. A hlavně lidé v něm. "We are not a fandom, we are a family." Neexistuje pro to lepší vyjádření. Zpěvník Písní Středozemě je tvorbou především fanoušků, kteří se snaží obohacovat to, co nám profesor zanechal a udržovat jeho svět a odkaz živým. A to se daří. Ten odkaz žije v nás. Je to víc než jen knihy příběhů, jakkoliv dokonalé. Je to i víc než univerzum Ardy, než fiktivní historie, víc než elfí jazyky a písmo. Je to každá středozemská písnička u táborového ohně, každý larp z prostředí Středozemě, každá fanfiction na Pána prstenů, Hobita či Silmarillion, každý elfí kostým, každá hobití oslava, každý symbol Bílého stromu Gondoru kdekoliv v našem reálném světě, ve světě, který nás obklopuje. Je to každá výprava s lukem a šípy do lesa, je to každý sraz fanoušků, každá tematická přednáška, každé elfí táboření, každý upečený lembas ... každý okamžik fantazie, svobody (krásně se pojíc s bílou elfí lodí na obálce) a radosti. Každá spřízněná duše, kterou jsme v rámci spojení těchto dvou světů mohli poznat. Přátelé. Takoví přátelé, jaké jinde jen stěží najdete. Takoví přátelé, ze kterých se potom stávají společenstva. Společníci v obou světech. A nebo Mittalmar. :-)

Další speciální knížkou na mé fotce je malá modrá knížečka O Přátelství. Jedná se o sbírku citátů a moudrých slov mnoha zajímavých a výjimečných lidí. Proč tu je? Za prvé po mou lásku k citátům a moudrostem v nich skrytých (někdy). A za druhé - protože přátelství. Ze všech darů na tomto světě a ze všeho, co bylo kdy stvořeno, přátelství je pro mě tím nejcennějším a nejúžasnějším. A stalo se mi tak trochu i životním posláním. Protože, víte... ne každý může být slavný, ne každý může změnit svět, zapsat se do historie, ne každý může zachránit život nebo být v něčem nejlepší. Dokonce i být v něčem opravdu hodně dobrý je těžké a nemůžeme toho dosáhnout všichni. Nadání a schopnosti jsme dostali každý jiné, i předpoklady k životní dráze. Ale víte co? Někdy můžeme být nejlepší, aniž bychom měli talent nebo schopnosti. Stačí nám srdce. Můžeme být totiž nejlepší v tom, že budeme někomu dobrým kamarádem. A když se budeme opravdu snažit, můžeme být někomu možná i nejlepším přítelem. A to je to, oč u mě běží. Být nejlepší v tom, že budu prostě nejlepší kamarádkou, jakou dovedu, všem kdo přijdou ke mně a budou o to stát... a nepřestat se snažit o to abych někomu mohla být nejlepší přítelkyní. Protože přátelství... to je ten největší poklad. Poklad, který nemůžete dostat, aniž byste ho sami darovali.

Třetí a poslední knihou na fotce je knížka malá, tlustá a schovaná v ručně šitém látkovém obalu. Je to jediná kniha v mé knihovně, která má takový spešl obal, navíc tento "přebal" byl první věcí, kterou jsem kdy ušila. Není to proto, že bych chtěla schovávat obálku. Je to proto, že je ta kniha tak speciální. A přitom je skoro v každé domácnosti. Je to má osobní Bible. Víc k tomu myslím není potřeba říkat. Bez víry v mém životě bych nebyla, jaká jsem, bez víry by nejspíš můj život byl úplně jiný, pokud by ještě byl a bez Boha bych tu ani nebyla. Nemusíte se mnou vůbec souhlasit, můžete si o tom myslet své, ale... mám-li vyjádřit, kdo jsem, odkaz na toho, kdo je počátkem všeho a odkaz na víru v mém životě nemůže chybět. :-)

Dalším předmětem na fotce je altová flétna. Ta je tu především za hudbu a písničky. Obojí hraje v mém životě důležitou roli, hodně pro mě znamená a velmi těžko by se mi bez toho fungovalo. Na flétnu hraji od 5 let a je to jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů. Akorát jsem jí nikdy nemohla odpustit, že při hraní na ni nemůžu zpívat. Ale - ani flétna nemůže být dokonalá. Učila jsem se hrát na sopránovou, ale v 6. třídě se ke mně za zvláštních okolností jako "dárek" dostala tato krásná altovka. A já... jsem se zamilovala do jejího zvuku natolik, že dnes již nehraji téměř na nic jiného. Navíc je to skvělý nástroj na cesty i do přírody, dá se na něj krásně a snadno improvizovat, doprovodím na něj i bez not téměř jakoukoliv mě dobře známou písničku... zkrátka flétna je moje kamarádka. A stejně jako Smíškovi kytara, i mě altka pomáhá na uklidnění či lepší náladu. :-)

K hrníčku toho není tolik co říct, protože je to naprosto jasné. Vždy jsem měla ráda čaje, ale když jsem v domě Vlaštovka poprvé ochutnala anglický černý čaj s mlékem, už nebylo cesty zpět. :D Stal se ze mě naprostý čajomil. Mou lásku k čajům podpořila i řada úžasných citátů, pojících se s tímto nápojem, které jsme objevila a také a především to, že horký čaj zahřívá a mně je skoro pořád zima. Takže hrníček teplého čaje je pomocník v nouzi. A navíc je to krásně uklidňující. A mnoho dalšího. Čaj a keramické hrníčky jsou pro mě symbolem domova. Obecně i toho mého. Tatínek se několik let živil prodejem keramiky, jezdila jsem s ním občas i na historické jarmarky apod. Takže proto keramika. A hrníček není jen symbolem čaje a domova. Je to jeden z mých nejoblíbenějších dárků. Mnoho mých kamarádek i příbuzných mi někdy věnovalo k Vánocům nebo narozeninám hrníček. A mě nikdy neomrzelo je dostávat. Je to jedna z nejčastějších připomínek mých blízkých, když piju z hrníčku, který jsem od někoho dostala, vždy si na dotyčnou osobu vzpomenu. Tento hrníček je v mé "sbírce" nejkratší dobu. Dostala jsem jej letos na Velký pátek, jako vánoční dárek od mé kamarádky Charlie, se kterou jsem tehdy měla setkání v čajovně. Charlie byla první člověk, který mi ukázal, co to je starat se o svůj blog, udělat z něj útulný kouteček, mít malou skupinku stálých věrných čtenářů, tvořit blogovou komunitu... Díky ní jsem poznala Terku a další dvě kamarádky "z blogu" (původně :-)). Tento hrníček jsme si okamžitě zamilovala jako málokterý před ním... ale to není jediný důvod, proč je tu zrovna on a ne jiný hrnek. Připomíná mi nejen mou kamarádku Charlie, ale také... pomněnky. A vy jistě tušíte, co se mi vybaví při slově pomněnka. Tento svět, moji milovaní kamarádi a přátelé, mé pravé svobodné já. Proto tento "pomněnkovský" hrníček (ačkoliv na něm pomněnky vlastně nejsou).

Plyšák... nezbytná součást mého života. Jsem osoba mazlivá, tulivá, která neustále potřebuje mít někoho na blízku. Většinu času však nikoho poblíž nemám. Největší blízkost tvoří skype. Proto mám i ve svém věku poste plnou plyšáků, na které nedám dopustit. Mám koho objímat, ke komu se přitulit, zahřívají mě. A pomáhají s usínáním, když mám noční můry nebo prostě jen zlé sny, na které někdy trpím. Nebo když se bojím. Také je to něco měkkého, příjemného, plyšáček je prostě velmi milá věc, takový mlčenlivý věrný kamarád, přítel do nepohody. A tato sovička zejména. Je se mnou teprve rok, ale brávám ji s sebou na cesty, není mi s ní tolik smutno, navíc je to i maňásek - můžu do ní strčit ruku a pak její křídla opravdu objímají či hladí. Mně nebo někoho jiného. Většinu času v ní však mám strčený pytlíček levandule, díky kterému pak krásně voní a při usínání její vůně uklidňuje. Sova je navíc jedním z mých nejoblíbenějších zvířat. Před nějakým časem jsme této sovičce na hruď připnula další mé oblíbené zvířátko - jezevce. Na žlutém štítku - znak bradavické koleje - Mrzimoru. Příběhy o Harrym Potterovi byly mé dětství a provázely mě životem dávno před Tolkienem. Musela jsem je tu proto nějak vyjádřit, alespoň maličko. Tento znak má ale i další dva významy. Za prvé jeho původ - je to nášivka na bradavický plášť, kterou neuvěřitelně pěkně a pečlivě vyrobila kdysi Terka jako dárek pro mě, na naši společnou prázdninovou akci, kterou jsme honosně nazvaly "HP tábor". A další význam? Mrzimor. Hufflepuff. To slovo, zvířátko, které k němu patří, ta kolej i má příslušnost k ní, dostávají v posledním roce zcela nové rozměry. Více zde asi nebudu říkat, zasvěcení vědí a kdo ne, může se zkusit zeptat Smíška. :-) We are proud to be a Hufflepuffs!

Předposledním předmětem, o kterém budu mluvit, je dřevěná truhlička. Mám moc ráda truhličky, krabičky a všelijaké podobné "skrýše na poklady", uložiště vzpomínek, která můžeme vzít do ruky, otevřít a nahlédnout do tajemství, která skrývají... Mám hodně truhliček a krabiček, které ukrývají mnoho pokladů. Proč je tu právě tato truhlička? Není lehké ji otevřít a přitom nemá žádný zámek ani jiné "zavírání". Je prostě a jednoduše, ale účinně "zaklapávací". Bezpečně střeží tajemství jí svěřená. Připomíná mi to mě. Mám pocit, že v životě hraji roli také takové "truhličky na tajemství", kterou nemůžete jen tak otevřít, ke které není klíč - otevře se jen tomu, komu tajemství v ní ukrytá náleží. Další asociace a symbolika- truhlička je dřevěná. A je zdobená intarzií listů. Možná jde dokonce o břečťan, který je i na fotce Tani. Dřevo a listy symbolizují přírodu. Pip a Tani chtěli vyjádřit svou lásku k rostlinám a volné krajině. Já především svou lásku ke stromům. To je část přírody, která mě už léta naplňuje úžasem, radostí, pokorou, nadšením. Neznám krásnější zázrak přírody než jsou stromy. Tak jako většina (přesně 6 z 9) předmětů na mé fotce i tato truhlička je dárkem. Dostala jsem ji od kamarádky Juliet, první osoby z blogového světa, která si se mnou začala psát a vůbec první člověk na světě, se kterým jsem si kdy dopisovala. Když mi od ní letos v zimě tato truhlička spolu s dalšími poklady přišla poštou jako dárek k Vánocům, vyrazilo mi to dech. A dodnes nad ní nepřestávám žasnout. No a poslední a největší význam této truhličky? Poklad, který nyní střeží, se nazývá pamětiny. Vše, co souvisí s mým drahým Frodem, s mými mladšími bratránky Pipem a Smíškem, s nejvěrnější kamarádkou Terkou Trpaslíkem, s Aredhel, Finrodem, Třezalkou, Šárkou... ale i s mnoha dalšími nejen ze Společenstva Mittalmar, kterému však náleží největší část truhličky. Patří sem i mé osobní "talismany" - přívěšek peříčka, Bilbův žalud a další. A hlavně sem patří odznáček Mittalmaru a kamínek ametyst, symbol nejen hobitího přátelství a jedné nerozlučné žlutozelené čtveřice, ale i dvojičky Froda a Sama. Protože tento je náš.

Posledním předmětem na fotografii je starý medailonek. Je tomu už 15 let, kdy byla jedna šestiletá dívenka s prarodiči na dovolené v Řecku. Jednoho dne se za časného rána procházela s babičkou po břehu moře, v oblasti, kde byly pláže bez lidí a na vodě se sem tam pohupovaly rybářské loďky. Najednou holčička uviděla v mokrém písku něco lesklého. Sehnula se pro to, a v ruce se jí ocitl právě tento medailonek. Neměl ho tam kdo ztratit, lidé tam běžně nechodili, rozhodně ne tací, kteří by na krku nosili zlacené medailonky. Stejně tak podivné se však zdálo, že by ho vyplavilo moře. Kdo ví. Široko daleko byla jen voda, písek, holčička, babička a medailonek. Nechaly si ho. Doma ho babička nechala vyčistit a opravit zavírání, aby ho o pár let později věnovala již odrostlejší vnučce. Zřejmě měla dojem, že jako malá by tento "šperk" příliš neocenila. Pravda však byla taková, že ho holčička doopravdy ocenila až o mnoho let později. V době, kdy už byla dospělá. Tehdy se totiž do jejího srdce dostalo několik lidí takovým způsobem, že konečně věděla, čí obrázek si do medailonku dát. Ale také věděla, že ač na malém kousku kovu je příliš málo místa, její srdce ani láska v něm nezná hranic a navždy v něm zůstanou uložena jména těch, kteří se tam jednou dostali a vzpomínky na ně nezmizí. A tak i když se do medailonku vleze jen jedna fotka, je jí neustálou připomínkou všech těch, kteří jsou v čestném medailonku jejího srdce. A věřím, že někteří z vás, kdo čtete tyto řádky, moc dobře víte, o kom mluvím. :-) Patříte tam!

Napůl ztracená

První povídka od Tani, v hlavní roli není nikdo jiný než Frodo. Což bude ostatně u Taniných povídek tak trochu pravidlem... alespoň to krásně vyváží Irithiino zaměření na Smíška s Pipem.

Příběh je... no uvidíte. Existují jisté příběhy, které jsou tak trochu ztracené. Ao budoucnosti to platí také.

---

"Tati!" ozvalo se za Frodem jemným hláskem. Frodo se ohlédl a spatřil malého kudrnatého hobita.

"No tak, Bilbo! Počkej na mne!" ozval se za malým Bilbem veselý ženský hlas. Náhle se před Frodem objevila hobitka se zlatými vlnitými vlasy sahajícími až ke konci zad, a s úsměvem, který vyzařoval tolik radosti a něhy, že to rozsvěcovalo celé okolí.

"Museli jsme ti jít naproti. Bilbo už byl celý nedočkavý, až se vrátíš a půjdeme ke Křepelkům," řekla s okouzlujícím úsměvem. Frodo jí úsměv opětoval a všichni tři vyrazili k Samově rodině. Malý Bilbo vesele přebíhal z jedné strany silnice na druhou a horlivě pozoroval okolí. Pod kopcem jelo několik vozů naložených na zítřejší trh. Celý Hobitín se hemžil hobity chodícími na návštěvy. Vypadalo to jako pohled do obřího mraveniště. Nebe bylo blankytně modré a ve vzduchu panovala dobrá nálada.

"Asi bude po té vaší dobrodružné rodině" pravila hobitka po chvíli pozorujíc malého Bilba.

"Doufám, že aspoň tady malý zůstane doma," s těmi slovy se podívala na své vystouplé bříško. Frodo se pousmál a podíval se na Bilba, který se pokoušel chytit motýla.

Netrvalo dlouho a došli ke Křepelkům. Růža už stála ve dveřích a zdravila přicházející hosty. Samvěd se objevil chvilinku po ní a za ním vyběhlo několik malinkých hobitů, kteří začali lítat okolo Bilba a okamžitě ho odvádět někam, kam je dospělým vstup zakázán.

"Tak pojďte dál," řekl vesele Sam.

Křepelkovic domácnost byla útulná. Panoval tam klid a ve vzduchu bylo cítit čerstvě napečené tvarohové a makové záviny. Paní Pytlíková na stůl přidala ještě své vyhlášené povidlové koláče a Frodo donesl dvě lahve výběrového vína.

Povídali si velmi dlouho do noci. Na nebi už svítil měsíc, když se konečně začali loučili. Malý Bilbo už sotva chodil, jak byl z dnešního dne s Křepelkovic dětma unavený, a dospělí měli veselou náladu nejen díky Samovým vtipům a povidlovým koláčkům paní Pytlíkové.

Srdečně se rozloučili a Frodo se svojí rodinou pomalu začal odebírat do Dna pytle.

Kromě měsíce v srpu bylo na nebi i nespočet hvězd, které otevíraly fantasii malého Bilba.

"Tati, pojďme se podívat na hvězdičky!" roztomile poprosil hobitek.

"Už je příliš pozdě na to, abychom se někde toulali po kopcích," káravě řekla maminka. Bilbo na ní upřel své smutné, dětské oči.

"No dobře. Ale jen na chvíli. Už je opravdu moc pozdě na to, abychom se někde toulali," dodala na konec. Po chvíli se vydrápali na Kopec a lehli si do trávy. Po nebi bylo roztroušeno milion hvězd, které se uskupovaly do všemožných obrazců. Bilbo ani nedutal a jen tiše pozoroval tu krásu, která se před ním zjevovala. Frodo začal vzpomínat na elfy. Na to jak je s Bilbem navštěvovali při jejich cestě na Západ. Na pradávné příběhy, které mu vyprávěli. Chtěl je všechny říct i malému Bilbovi-ale nemohl. Byl příliš zahlcen vzpomínkami a steskem po svém strýci.

Dlouho jen tak leželi a dívali se na hvězdy.

Od země začalo být chladno a rosa z trávy jim promáčela oblečení.

"Mám ráda hvězdy, jinak bych vám nepovolovala tak šílené podniky, ale už bychom měli jít- je už dost pozdě," Bilbo se smutně podíval na Froda, ale ten jen souhlasně přikývl a začal se zvedat.

Když dorazili domů, byla už hluboká noc a celý Hobitín, ba i Kraj spali.

Maminka rychle pomohla převléct malého Bilba do pyžámka a uložila ho do postýlky. Frodo si mezitím zapálil dýmku a díval se na mapu Divočiny, kterou si po Bilbově odchodu do Roklinky pověsil nad krbovou římsu.

"Musí ti chybět," položila mu jeho žena svou ruku na rameno. Frodo jen smutně přikývl.

Posadila se vedle něho a opřela se o něj. Chvíli jen tak seděli, pak se na sebe podívali...

"Žbuďte še, žbuďte še" zatřásly s ním ledové pracky. Frodo se okamžitě vzbudil a začal se zděšeně, ale unaveně, rozhlížet kolem sebe. Viděl poskakujícího Gluma, jak něco hladově trhá, strašlivě se rýsující černé hory s rudou září a Samův omluvný obličej.

"Moc se omlouvám, pane Frodo. Nedal se zastavit. Říká, že jsme blízko, a že už bychom měli vyrazit. Moc mne to mrzí. Konečně jste po několika dnech usnul a on vás takhle vzbudil."

Frodo se na něj usmál.

"To nic, Same. To nic," řekl s úsměvem a podíval se na západ.

*Frodo ve snové části nemluví, protože jsem vycházela z toho, že já obvykle ve snech taky mlčím a jen poslouchám ostatní.

O Gondorský semenáček a jemu podobné - Manuál pro začátečníky

O tom, že jsme rozjeli vlastní soutěž O Gondorský semenáček, doufám, všichni víte. Postarali jsme se totiž o to, aby se to nedalo jen tak snadno přehlédnout :-). Ale jak taková soutěž vlastně vzniká? Co za tím stojí? Manuál jak si založit vlastní soutěž čeká jen na rozkliknutí toho hezkého žlutého nadpisu!

Takže jak na to? Držte se následujících bodů a vaše soutěž bude dokonalá! :D

---

1) Podnět

Ano, asi první a nejdůležitější je podnět. Jak jste na to vlastně přišli, proč!

A jak to bylo s námi? Semenáček vlastně vznikl z jednoho jednoduchého důvodu. A to že se Irith nudila. Ano, čtete správně, nudila. Takže až se příště budete chtít vyhnout výbuchům její tvořivé a hlavně velice odhodlané mysli, nedovolte, aby ji postihl démon jménem nuda. A jak to tedy bylo? Irith jednou odpoledne neměla co dělat a tak si začala projíždět staré články na SPDPJRRT a narazila na spoustu odkazů na akce, které se kdysi uskutečňovaly a už nedělají, na časopisy, které se psaly a již nejsou nebo na soutěže, které se zakládaly a nejvíce do deseti let zase zhasly. No a protože ji, trhlého hobita, nenapadlo nic lepšího než napsat Daniele a na všechno tohle se jí pořádně optat, byl oheň na střeše. Daniela totiž velice ochotně vyprávěla. V rozhovoru s ní pak Irith narazila na téma již zrušené soutěže O lahvičku Miruvoru a zkusila nadhodit, jestli by nebylo fajn založit podobnou soutěž. Daniela odpověděla, že by to určitě fajn bylo a že má její plnou podporu. Tak se Irith jednoho prosincového odpoledne rozhodla, že založí soutěž. Někdo hold chodí vybírat kapra, někdo zakládat soutěže. A protože tady jde o princip, bylo jasné, že to bude soutěž tolkienistická.

2) Oznámení

Když už jste tedy skálopevně rozhodnuti svou soutěž založit, bylo by fajn, pokud nejedete na vlastní triko, o tom dát vědět kamarádům, se kterými byste ji rád udělali.

Irith tedy dala neprodleně vědět Polly a Pomněnce. Ta konverzace se už asi ztratila v proudu času, ale jisté je, že na to Brandorádi kývli. Dokonalá byla konverzace mezi Irith a Pomněnkou. Pomněnka totiž, jak je jejím zvykem, ihned začala řešit praktické rysy soutěže, zatímco Irith stále prodlévala v oparu "já-nejsem-blázen-jsem-jen-hobit". Rozhovor tedy vypadal přibližně takto:

Pomněnka: "Jo! To je super! Ale počkat? Už víš, jak se to bude jmenovat? Máš vybrané porotce? A jak to bude s věkovými kategoriemi? A budou se moc zúčastnit i výtvarníci?"

Irith: "Ehm.. Pomněnko, tu soutěž jsem vyprovozovala před hodinou…"

Irith pak rozeslala maily všem svým známým, o kterých si provozovala, že by se jim to mohlo líbit, jestli by měli potencionální zájem. Nutno říct, že to bylo tak půl napůl. Někdo neodpověděl, někdo nadšeně souhlasil, někdo prohlásil, že to v žádném případě (nebudu jmenovat Aredhel a spol.)… No ale kostky byly vrženy.

3) Propozice

Když už jste tedy dali vědět, chtělo by to dát dohromady propozice. Doporučuji nejdřív obšlehnout propozice již existujících soutěží a psát to podle toho.

Propozice byl docela problém. Irith je psala dohromady asi měsíc. Začala tím, že si našla podobné soutěže a ony prokleté propozice napsala podle toho. Nakonec jí to zkontrolovalo během jednoho měsíce asi pět lidí, každý tam viděl spoustu problémů a ještě těsně před zveřejněním se to muselo upravovat. Máte Irithiinu upřímnou soustrast kdokoliv, kdo se budete o něco podobného pokoušet. Zároveň (a našem případě) a před (v ideálním případě) psaním propozic si to chce ještě vyprovozovat takové ty důležité věci jako kdy, kde, co, jak, proč, a za kolik. Přesnější informace viz níže.

4) Jméno soutěže

Obávaný Gordický uzel. Jak se to vlastně má u všech hobitů jmenovat?

Toto řešila Irith s Polly po skypu. Konečný název je až asi pátý v pořadí, ovšem nutno říct že zdaleka nejlepší. První návrh byl "něco s Červenou knihou" pokud možno tak nějak jako "O zápis do Červené knihy" (to byl horký kandidát, ale nakonec odvrhnut s tím, že jednak takovou knihu nemáme a jednak to vypadá jak Guinessova kniha rekordů) nebo "O poslední stránky v Červené knize" (víte jak několik posledních stran v knize zbylo… Nápad to byl dobrý, ale vzhledem k tomu, že máme kategorii Artefakt nerealizovatelný). Následovaly nápady jako "O titul Gondorského písaře" (zavrhnuto kvůli stejným důvodům jako Červená kniha). Ale u Gondoru jsme už zůstali. Nakonec byl tedy vyprovozován název "O Gondorský Semenáček". Tento název má vysokou symboliku, kterou vám osvětlíme v nějakém příštím článku.

5) Soutěžní kategorie

Kdo a v čem?

Že uděláme čtyři kategorie poezie, proza, obraz a artefakt bylo celkem jasné. Jasné ovšem nebylo, jak to udělat s věkovými kategoriemi. Nejdřív to Irith chtěla dát do jedné velké kategorie. To bylo zamítnuto. Nakonec, po peripetiích s Danielou a odhadování počtů zletilých a nezletilých Tolkenologů se ustanovila kategorie mladší do 16 a starší od 16. Reklamace nepřijímáme!

6) Kdy a kde

Jak dlouho bude soutěž probíhat a kde bude vyhlášení?

Když už je kostra soutěže vyprovozovaná, ještě by to chtělo, kdy a kde. U nás to kdy bylo na jistotu. Jen s otázkou kde udělat vyhlášení byl problém. Irith chtěla vyhlášení na Conu. Ovšem… kdy? Zase to kdy! V pátek a neděli to totiž nemá smysl a v sobotu se to nesmí krýt s vystoupením FS a Elfí slavností. Irith se to snažila konzultovat s Laisi, která prostě jen napsala, že okolo toho nemůže nic dělat, protože už tak je problém, aby se Elfí slavnost nekryla s vystoupením Společenstva. Daniela také moc neporadila, takže jsme to nakonec nechali na vývoji okolností. Ovšem napsat samotným organizátorům, jestli to vůbec bude možné, to bylo něco. Na mail na infotolkiencon nereagovali a jiný Irith neměla. Učinila pokus vylákat ho z Finroda. Pokus trval dva týdny, bez úspěchu. Nakonec byl mail vylákán od Laisi. Orgové Conu na náš šílený nápad se soutěží kývli. A ještě rada pro vás. Když budete dělat něco podobného, nenechávejte si toto, tedy napsání organizátorům, na poslední chvíli. Zkuste to třeba udělat mezi prvními. Protože by bylo fakt zajímavé, kdyby to vyhlášení odmítli udělat (ve chvíli kdy už by byla celá soutěž připravená).

7) Co za to?

Výběr cen, ano, jak důležité!

Ceny byla jedna z věcí, na které jsme úplně zapomněli. Irith si totiž provozovala, že bude lidem stačit vědomí "vyhrál jsem jedinou Středozemskou soutěž v ČR". Pomněnka a její bratr ji rychle vyvedli z omylu. Takže nezbývalo než si nad tím sednout. Nakonec bylo domluveno, že vítěz dostane jakési zpodobnění toho Gondorského semenáčku. Jak to bude vypadat, to už se nechte překvapit. Irith přišla s nápadem, že by bylo fajn dát něco všem účastníkům. Takže byla po dlouhé debatě vybrána sběratelská série tematických placek. Jo, dáme všem placky, to se lehko řekne. Ale kde je seženeme? Naštěstí být členem Bralovské rodiny má mnoho výhod, mezi něž patří i to, že znáte lidi. Stačilo, aby Irith nadhodila problematiku placek doma a hned se objevilo asi pět kontaktů na známé a příbuzné, kteří tuto činnost praktikují. Ale protože to chce i nějaké hmotné ceny pro výherce, byl vznesen návrh požádat Michaela Bronce o sponzorský dar nějakých knih. Vyjednáváním byla pověřena Irith. Ta se rozhodla, že na Conu se zkusí nenápadně optat. Statečně tedy vystoupala až k stánku Strak na Vrbě, kde ale dostala z Bronce tak brutální strach, že radši zapadla do svého elfohobitího koutku a vylézala jen pomalu a opatrně. O den později ovšem podstoupila na téma Bronec diskuzi z Jixipen, která ji uklidnila, že vydavatel Strak na Vrbě fakt nekouše a že nejhorší, co může udělat je, že ji vyhodí a Irith šla po půl hodině ujišťování na věc. Bronec oproti všem předpokladům na všechno kývl (i když se Irith při konverzaci klepala jak ratlík) a přisvědčil, že knižní ceny poskytne. Druhý typ cen pak přislíbil larpový obchod Hůrka - U hobitů. Konverzace byla také zajímavá. Ehm... proč to vyšlo tak, že ceny nám většinou poskytují lidé, ze kterých máme hrůzu jen s nimi promluvit, natož je o něco požádat? Ale nakonec se zadařilo a můžete se těšit na opravdu zajímavé výhry. Ať žijem!

8) Porota

Když už nějakou tu soutěž máte, chce to také odbornou porotu, aby výsledky posoudila.

Protože název odborná porota je vážně hrozný, (ehm… znáte ten vtip… Jaké zvíře má dvanáct žaludků a žádný mozek? Odborná porota!) říkejme tomu prostě porotci. U Semenáčku bylo vybírání porotců fakt vtipné. Od začátku bylo jasné, že tam bude Daniela. Sice se nevědělo kde a v čem, ale prostě tam bude. To je slibný začátek, že? Následovala zoufalá výměna emailů mezi Irith a Pomněnkou, nakolik se Irith nemůže soutěže zúčastnit. Irith totiž bylo jasné, že to prostě nejde. Protože kdyby vyhrála, tak to bude trapné, že vyhrál zakladatel, a když nevyhraje, tak to bude blbé, že zakladatel nevyhrál. Pomněnka argumentovala klasickým ale-vždyť-jsi-po-takové-soutěži-vždycky-toužila. Jo, toužila, ale tohle je mnohem větší sranda :-). Irith Pomněnku uklidnila svým příspěvkem do Vidoucích a nakonec se dohodlo, že ona, Polly a Pomněnka budou porotci. Že porotci budou čtyři, od každé kategorie jeden a oni budou ten pátý, zástupce organizátora a dohromady budou mít jeden hlas (Polly to vtipně nazvala Města - odkaz na hlasovací práva měst). Mezitím jsme se domluvili s Danielou, že bude hodnotit poezii. Pak přišla na řadu proza. Irith řekla, že by nejraději chtěla Laisi. Následoval dlouhosáhlý mail od všech zainteresovaných, proč nám na to Laisi v žádném případě nekývne a ať to Irith vzdá rovnou. Na Conu si Irith s Laisi sedla, situaci jí vysvětlila a, oproti všem očekáváním, Laisi na nabídku kývla. Kategorie artefakt. Irith prohlásila, že by chtěla Bagra. Dlouhosáhlá korespondence od všech zainteresovaných, že Bagr na něco podobného v žádném případě nekývne, nemá čas a tohle prostě nikdy. No, Irith poslala mail a Bagr souhlasil. Poslední kategorie byl obraz. S tím byl problém, protože Irith znala jenom dva vhodné lidi. Šárku a Rioli. Po konzultaci s Laisi oslovila Rioli, která rovněž souhlasila. Takže se vlastně vydařili všichni!

9) Téma

Položka sice dobrovolná, ovšem dosti vhodná.

Od začátku nám bylo jasné, že téma pro první tři kategorie být musí, jinak nám budou lidi posílat staré šuplíkovky. Ale co za téma? Irith ve snaze vzdělat se, jak se taková soutěž dělá, obrazila asi čtyři literární soutěže a obhlédla, jak to dělají tam.

Ne že by to třikrát pomohlo. Jen tak pro zajímavost uvádím veskrze zajímavá a oduševnělá témata oněch soutěží, na které se opravdu bezvadně píše: "Svoboda jako dokonalost člověka" (???? To svádí k totální recesi. Hlavně mír a lásku!), "Milovat život víc než jeho smysl" (Joooo, jasně, a to je jako co?), "Neptej se, co dává život tobě, ale co ty můžeš dát životu" (Radši nebudu jmenovat, kdo toto téma vymýšlel, nebo byste si od něj už nikdy žádné knížky nekoupili.), "Jak srovnávat nesrovnatelné?" Nesrovnávat! Odpustit si ten tik, to nutkání zvědavosti, umanutou potřebu poměřovat a dle toho někam řadit, ne-li zařadit. Vždyť lidé se zařazují sami dřív, než je násilím někdo zašuplačí, aby se toho násilí náhodou nedočkali. Samovýběr zásuvky rovný autocenzuře. A téma, které totálně korunuje: "Emil se rozhlédl po nemocničním pokoji. Najednou ho napadlo, že by měl zavolat manželce. Ale pak se zarazil. Má vůbec manželku? A strachuje se o něj? Vůbec nic si nepamatoval."

Takže to nám přesně ukázalo, jak to v žádném případě dělat nechceme. V diskuzi padalo hodně témat. "Poslední sbohem" - odsouzeno s konstatováním, že je to fakt nevhodné téma pro první ročník. "Důvod zůstat" - to tak strašně zavánělo slashem a podobným, že jsme to raději zavrhli. "Rodina" - Pomněnka si chtěla přečíst něco o šťastné elfí rodince. "Mezirasová přátelství" - ano, je přesně vidět, co vymýšleli Brandorádi a jiné. Nakonec vyhrála "Osudová chyba". Jednak proto, že se na to dá napsat horor i komedie, a druhý, neméně závažný důvod byl ten, že původní Osudová chyba byla první povídka vydaná na Mittalmaru. Och, jaká nostalgie.

10) Logo

Důležitá výtvarná část každého projektu.

Od začátku bylo jasné, že soutěž bude potřebovat logo. K tomuto účelu Irith pověřila Polly s tím, ať se domluví s Šárkou a Rioli. Šárka obratem poslala svoje návrhy a obrázky, aniž by proběhla jakákoliv bližší domluva. Polly však měla vlastní představu, jak by logo mělo vypadat a tak ji Irith nakonec požádala, ať zkusí něco stvořit ona sama a že se uvidí. No a Polly stvořila ten úžasný semenáček, co visí na tom obrázku nahoře. Nakreslila ho pastelama a ty nápisy rovněž. Tři dny před tím, než měla být celá akce spuštěna, se Irith odhodlala nadnést, že to asi nepůjde, že je to moc upatlané. Bylo potřeba obrázek, ale zejména písmo převést do elektronické podoby (což bude potřeba i na ty placky) a nějak to vyčistit. Ač Polly není žádný grafik, pokusila se sama zhostit i tohoto úkolu, nechtěla svůj návrh předávat do cizích rukou. No a nakonec se doopravdy blýskla a stvořila to hezké, co teď můžete vidět. Jen pro představu. Samotné to semínko dole zabralo tři hodiny čistého času! Trpělivost růže přináší...nebo v našem případě semenáčky.

Že to byla fuška? No to tedy byla! Alespoň vidíte, že jsme se rozhodně neflákaly a vězte, že nejlepší odměna pro nás budou vaše díla, do soutěže zaslaná!

Vypečené dědictví

Ten, kdo byl na našem "koncertě" na Oslavě zničení Prstenu již měl možnost tuto písničku slyšet naživo. Pro ty ostatní to bude asi novinka. Tahle písnička je něčím speciální, její text napsala Pomněnka sama. Kdysi totiž přišla s nápadem na jeho úpravu, ukázala mi to s tím, že neví, jak dál. Mně se bohužel nepovedlo na její text navázat a tak jsem poslala svou verzi na Bilbovu cestu. Ale Pomněnka se nevzdala a po nějaké době nám všem přednesla svůj text s vylíčením toho, co se událo, než Frodo opustil svou noru. Jak se jí to povedlo můžete posoudit sami.

Hudba je od skupiny Kabát - písnička Colorado. Tani k tomu nakreslila skvělý ilustrující obrázek a já (Polly) vytvořila video.

---

Vypečené dědictví

Text: Pomněnka

Melodie: Colorado - Kabát

Bilbo vždycky říkal Frodo žádný strachy

jsi synovec můj, ve Dnu Pytle můžeš žít

až jednou zmizel, nechal tu prsten a prachy

za elfy do Roklinky rozhodl se jít

Tak jsem si poklidně žil ve své krásné noře

pak jednou znenadání přišel čaroděj

řek: prsten způsobil nejedno velké hoře

před jeho temným pánem v úkrytu ho měj.

R: Z Pytlíka na Podhorského změním jméno,

Prsten do Mordoru zničit odnesem, (se Samem!)

a jestli vrátím se živý do Hobitína,

o své velké cestě povím v Kraji všem.

Na dno staré truhly prstýnek jsem schoval

a klidný život v Kraji dál svým tempem šel

pak zjevil se tu Gandalf a do ohně ho dal

na jeho obvodu já nápis jsem našel.

Že je to prsten vládnoucí ten nápis říkal

jež Sauron kdysi v Orodruině ukoval

Gandalf řek, že Temný pán už ví, kde leží

Frodo zděšen prstýnek mu podával.

R:

Recitativ: (sólo)

Gandalf: "Víš, milý Frodo, bojím se, co bude.

Frodo: "Zdá se, že na hobita tento úkol zbude."

Gandal: "Žel, pravdu díš, já nemohu jej vzít."

Frodo: "A co s ním tedy má se dít?"

Gandalf: "Z Kraje pryč musí Prsten jít.

R: Z Pytlíka na Podhorského změním jméno,

Prsten do Mordoru zničit odnesem, (se Samem!)

a jestli vrátím se živý do Hobitína,

o své velké cestě povím v Kraji všem.

O své velké cestě povím v Kraji všem!

Zeleninové příhody mladých hobitů

Další povídka je trošku starší a někteří z vás ji možná znají. Jedná se o povídku, kterou Pomněnka kdysi zveřejnila na svém blogu předtím, než se stala členem Mittalmaru. Původní článek najdete zde a doporučuji ho navštívit už jen kvůli krásné předmluvě :-)

A o čem to je? Snad nejhobitštější povídka, která na Mittalmaru kdy vyšla nemůže být o ničem jiném než o... hobitech a o... jídle, ne? Zvlášť, když si uvědomíte, že tato povídka je vlastně od našeho blogového Sama :-).

---

Bylo po bouři. Kapky vody se třpytily na zelené trávě, slunce hřálo a vzduch voněl létem. Mladý Sam Křepelka stál uprostřed své zahrádky a tvářil se nešťastně. Nečekaná a prudká letní bouře způsobila v jeho zeleninových záhonech opravdovou spoušť. Nejhůře dopadla rajčata. Byla úplně potlučená. Samovi bylo skoro do pláče. Tolik škody. A zrovna dneska chtěl pozvat Růžu Chaloupkovou na rajčatový salát.

To byla totiž specialita jeho maminky. Sam vařil moc rád a chutně připravenou zeleninu měl mnohem raději, než třeba kus salámu. Nebylo tedy divu, že se rajčatový salát od maminky naučil. Dlouho své kuchařské umění trénoval a dnes se chtěl před Růžou ukázat. Jenže rajčata vypadala po noční bouři opravdu bídně a SamovY vyhlídky na oběd s jeho nejmilejší hobitkou ještě bídněji. Už si chtěl jít do chalupy pro fajfku, aby si trochu zlepšil náladu, když v tom zavadil pohledem o roh zahrádky, kde měl popínavé hrášky. Zdály se být nepoškozené. Oči se mu nadějně rozzářily.

Rozběhl se k zeleným výhonkům, ale nevšiml si rýče, který ležel na cestičce, zakopl a natáhl se na zem jak dlouhý tak široký (v případě hobita, obzvláště Sama, spíš to druhé). Právě se zvedal, celý od bláta, když si najednou uvědomil, že někdo stojí u plotu a směje se. Před chvílí tam ještě nikdo nebyl. Sam se prudce otočil. Zjistil, že hledí do veselých očí Růži Chaloupkové. Zrudl. Zrovna ona musela vidět jeho směšný pád. Se značným zahanbením si uvědomil, že stojí jako pařez, s obličejem celým od bláta. Otřel si ho rukávem košile (který zůstal záhadným způsobem celkem čistý) a nejistě se usmál.

"Ahoj Same.", pozdravila Růža vesele. "Koukám, že se na zahrádce činíš."

"Ehm…", Sam hned nevěděl, co říct. Myslel jen na jedinou věc. Chtěl pozvat Růžu na salát. A bylo mu úplně jedno, že právě viděla jeho nešikovné zakopnutí a smála se mu, i že je celý špinavý. Byl si jistý, že jestli nesebere odvahu a neřekne jí něco teď, neudělá to nikdy. Nadechl se a chystal se jí něco říct, ale Růža ho předběhla.

"Přišla jsem tě pozvat na rajčatový salát. Sbírali jsme už včera, takže nám je bouřka nestihla zničit. Není sice tak dobrý, jako ten od tvé mámy, ale myslela jsem, že by Ti třeba přišel k chuti."

Teď se pro změnu začervenala Růža. Sklopila oči a rozpačitě se na Sama usmívala. Ten se po jejích slovech rozzářil jako sluníčko a zároveň se rozesmál. Růža na něj upřela nechápavý a zmatený pohled.

"Já jsem tě dneska chtěl pozvat na rajčatový salát podle receptu naší mámy, ale nesklidil jsem včas rajčata a bouřka je všechna pomlátila. Zůstaly mi jen hrášky", vysvětloval Sam.

Růža se chápavě usmála.

"Vidíš a nám letos hrášky shnily. Tolman je totiž zalíval až moc často a důkladně, protože se chtěl předvést před vaší Mochničkou, jaký je dobrý zahradník. Mochnička chodila kolem naší zahrady k Zelenému drakovi, Kmotrovi pro pivo, když dělal na vinici pana Bilba. Pokaždé, když šla kolem, vzal si Tolman plnou konev a šel zalívat hrášky, které máme zasazené hned u cesty. A protože letos často pršelo, byly přelité a všechny pohnily."

Při představě Tolmana, jak horečně zalévá záhony pokaždé, když jde Mochnička Křepelková okolo, se oba rozesmáli.

"Budu muset říct mámě, aby tátovi pro pivo posílala raději Máju nebo Sedmikrásku, jinak budete mít brzy přelitou celou zahradu", usoudil Sam.

"Přijdeš teda odpoledne k nám na ten salát?"

"Přijdu, Růžo. A moc rád." Sam se na ni usmál a Růžiny oči se zatřpytily jako dvě sluníčka v povodském rybníce.

"Už musím domů. Máma na mě čeká. Ahoj odpoledne", vyhrkla a už byla pryč.

Sam se otočil a utíkal k noře, co mu nohy stačily. Nic v tu chvíli nedbal, že nanese mámě do pečlivě vydrhnuté předsíně bláto ze zahrádky. Popadl největší košík, jaký doma měli, a za chvíli už byla venku a pilně do něj otrhával zelené lusky. Když potom odpoledne zaťukal u Chaloupkových na svačinu a Růža mu přišla otevřít, podával jí s hrdostí pravého zahradníka plný koš těch nejkrásnějších hrášků v celém Povodí, ba možná v celé Západní čtvrtce.

Liebster Blog Award podruhé

Je to již rok a třičtvrtě, kdy na tomto blogu poprvé vyšel tag známý jako Liebster Blog Award. Tehdy se to Irith s Polly rozhodly pojmout trochu zajímavěji a napsaly každý 11 faktů o té druhé. Kromě toho pak společně s Delfi všechny tři odpověděly na otázky blogerek, kteé je k výzvě nominovaly - na 11 otázek od Scrat a od Michell. Samy pak vytvořily 11 otázek s volnou nominací. Nyní jsme na blogu čtyři. Delfi odešla, ale přišly jsme já a Tani. Abychom měly plnění výzev a tagů kompletní, rozhodly jsme se také připojit. Jakožto správný Sam a Frodo jsme i my psaly každá 11 faktů o té druhé. K odpovídání jsme pak využily "volné nominace" Irith a Polly a zodpověděly jejich otázky.

---

Část první

Tani píše 11 faktů o Pomněnce:

1. Píše krásné a procítěné básně.

2. Je to neuvěřitelný čajomil.

3. Nosí raději sukně než kalhoty.

4. Strašně ráda pomáhá lidem a je v tom opravdu dobrá.

5. Je to ten nejukecanější člověk, kterého znám.

6. Její nejoblíbenější barva je hnědá.

7. Její nejoblíbenější postava je Sam Křepelka. S ním má mnoho společného. Např. že když někam jede, bere s sebou obrovské kvantum věcí - nosí si svůj domeček na zádech, ráda experimentuje v kuchyni a neustále se o někoho stará- hlavně o mne. Což je moc fajn.

8. Má moc ráda audioknížky. Usíná s nima a pomáhá jí to. Často si nechává audioknížky namlouvat i od přátel. Ode mne už tak má první kapitoly Mumínků a část Návratu krále.

9. Má upřímné oči a neumí lhát (což se nám ostaním dokonale hodí při městečku Nargothrond - naší středozemské variantě Městečka Palerma).

10. Je to jeden ze strašně mála lidí, který mně umí opravdu uklidnit a má se mnou neuvěřitelnou trpělivost.

11. Často s sebou vozí plyšáka - sovičku, která ji pomáhá se spaním.

Pomněnka píše 11 faktů o Tani:

1. Nosí tričko "I am not short, I am a hobbit", ale přitom je to jedna z nejvyšších hobitek, co znám (tou druhou je Třezalka).

2. Má moc ráda lesy a vůbec stromy a přírodu, z čehož vzniklo i její quenijské jméno - Taurendile Nieninque - milovnice hvozdů.

3. Jako energetický doping nepoužívá kafe ani černý nebo zelený čaj, nýbrž obyčejné kakao. A opravdu u ní funguje!

4. Má psa Bena, kterého chodívá venčit v balerínách, at je jakékoliv počasí (či roční doba).

5. Její velkou láskou jsou kreslení a irské tance, se kterými má za sebou několik vystoupení. Celkově má moc ráda vše, co s Irskem nějak souvisí, včetně zelené barvy, která je její nejoblíbenější.

6. Zpívá ve školním sboru, ale odmítá zpívat v soukromí před kamarády, jenom ve skupině, kde si myslí, že se její hlas ztratí.

7. Jezdí na Vlaštovku, na kterou se dostala tak, že hledala na internetu učebnice quenijštiny, čímž objevila Laisi, napsala jí a byla pozvána na první tábor.

8. Je dost lechtivá a umí se výborně prát a dokonce i Smíšek s Pipem mají proti ní co dělat.

9. V pokoji bude mít na stěnách zvláštní "dekorace" v elfohobitím stylu, vyrobené z kmenů stromů, jež stály na zahradě, kde ted mají postavenou noru.

10. Je hrozně horkokrevná a neustále mě na akcích dohání k šílenství tím, jak málo je oblečená.

11. Její nejoblíbenější hobit je Frodo Pytlík a s touto postavou má společného opravdu hodně. Například to, že je stejně jako tento hobit jedináček. Že obvyklá barva její pleti je rovna bledosti filmového Froda po několika měsících s prstenem na krku. A taky má skoro pořád stejně tak tragický vážný výraz. Ale občas se jí na tváři objeví nesmělý, kouzelný úsměv, takový děsně frodíkovský. Taky má ráda elfy, umí trochu jejich řeč i písmo, je sečtělá a její nejlepší kamarád není nikdo jiný než Sam Křepelka. Je to ten nejlepší Frodo, jakého jsme si mohli přát a na svého Sama je hrozně moc hodný/á.

Část druhá

Naše odpovědi na otázky od Irith a Polly:

1. Kdyby tvůj dům začal hořet, jaké tři věci bys vynesla (za předpokladu, že by tam nebyla tvoje rodina ani přátelé)?

Tani: Krabičku s věcmi od přátel, moje portfólium a rodinné fotoalbum.

Pomněnka:

Vzhledem k tomu, že je těžé rozhodnout se jen pro 3 věci, využila jsem toho, že nyní v podstatě bydlím a dvou místech a budu odpovídat na každé zvlášť.

Při požáru v Brně bych ze svého pokojíčku zachránila:

- notebook - elektroniku vážně nemusím, ale můj notebook je mi předrahý kvůli jeho obsahu - fotky za spoustu let, má tvorba, tvorba přátel, hudba, obrázky a spousta jiných pokladů...

- "truhličku" s dopisy od kamarádů, nasbíranými za řadu let, nechybí tu ani pohledy a přání k narozeninám.

- kompletně ručně vyráběnou knížku citátů od Terky Trpaslíka - byl to první dárek, který jsem od ní dostala, slavila jsem tehdy 18. narozeniny a bylo to naše teprve 2. setkání "na živo".

V Novosedlech bych zachránila:

- můj starý skautský deník - mám v něm totiž spoustu pro mě velmi cenných osobních vzkazů z jistých táborových a družinových programů, jsou tma nalepené na posledních stránkách.

- knižní vydání Elysejského klíče - speciální fanfiction na Harryho Pottera, která je naprotým unikátem - jednak proto, že jich byl vydán jen určitý dost omezený počet a přesto, že je obrovský zájem o další, dotisk už nikdy nebude, pak proto, že tam mám ručně psané a velmi pěkné (a osobní) věnování od autorky a dále proto, že tam mám věnování od mé nejstarší kamarádky Lyry. A knížka (vlastně jsou 2 v jedné krabičce) sama o sobě je knihofilským skvostem a příběh v ní je jednou z nejsilnějších věcí, co jsem kdy četla.

- "sbírku" momentálně (stále se rozrůstá) cca 17 CD s domácmi audionahrávkami od Terky a Juliet. Jedná se o audio právě Elysejského klíče, jedné z mých 5 nejoblíbenějších knih vůbec. Tato CD mi Terka a Juliet po kouskách nahrávají už 3 roky, chodí mi poštou vždy jako překvapení nebo je dostávám když se vidíme. Každé CD je jedna kapitola, mívá většinou cca 1 hodinu a namlouvá ho vždy jedna z nich, Juliet liché kapitoly a Terka sudé. Audio má velmi krásnou holkami vyráběnou osobní obálku s věnováním a jejich podpisy, která pro mě moc znamená a vůbec...je to jeden z největších a nejhezčích počinů, co pro mě kamarádky kdy udělaly.

2. Země, kam by ses rád/a odstěhoval/a (a prosím skutečnou zemi)

Tani: Jednoznačně Irsko, možná ještě Skotsko.

Pomněnka: Žádná. Možná mě budete mít za blázna, ale já jsem orpavdu velmi ráda, že žiji tady, v České republice. Nejsem žádný extra vlastenec, stejně jako mnoho jiných mě štve politika, spousta věcí z "typické české povahy" apod. Ale miluji svou vlast ve smyslu krajiny, polohy, vesniček, kultury apod. A především miluji Jižní Moravu. Jsem tu šťastná. Když jsem byla menší, toužila jsem žít na Britských ostrovech. Dodnes se mi líbí mnoho z tamní přírody (vlastně skoro všechno!), anglický venkov, kulturní dědictví a jiné věci. Ale...nechtěla bych tam žít. Při tamních podnebných podmínkách bych sice v léte netrpěla horkem, ale byla bych pořád nemocná a málokdy mohla nosit své milované sukně a šaty, byla bych většinu času navlečená do svetrů. A také jsou na mě Angličané moc chladní. Já jsem živý člověk s přátelskou a otevřenou (někteří říkají až vřelou) povahou, pořád bych se s někým objímala, smála se, mávala na lidi venku apod. - to by se v Británii asi nesetkalo s příliš velkým pochopením. Ale mám ráda některé prvky anglické kuchyně (vlastně skoro vše, co jsem měla možnost ochutnat :D). No a další zemí je Nový Zéland - málokdo by tam nechtěl žít. I mně by se to samozřejmě líbilo. Ale byla bych tak od svých milovaných ještě dál a nemohla se s nimi už vůbec vídat. A za to by mi to nestálo! Takže jsem ráda tam, kde jsem a nemíním se stěhovat ani emigrovat (leda kdyby sem přišla válka).

3. Která z nás je podle tebe nejšílenější?

Tani: Ta, kterou napadl Semenáček a vystupování na Oslavě zničení Prstenu.

Pomněnka: Myslím, že nejšílenější jsme všechny čtyři pohromadě. To je teprve banda bláznů. :D A co teprve když se přidají ostatní kamarádi ze Společenstva...

4. Kdybys mohl/a změnit něco ve svojí minulosti, co by to bylo?

Tani: Nejspíš nic, protože kdybych neudělala to, co jsem udělala, nebyla bych tam, kde jsem teď. A já jsem se svou dosavadní situací vcelku spokojená.

Pomněnka: Dlouho a hodně jsem o tomhle přemýšlela. Nakonec jsem byla rozhodnutá říct, že nic, z podobných důvodů, jaké popsala Tani. Ale jedna věc by tu přece jen byla. A tu bych opravdu chtěla změnt a napravit, kdyby to šlo. Můj vztah s mladším bráchou a to, jak jsem se k němu řadu let chovala. Potřeboval ségru nebo kamarádku a parťáka, ne dalšího "rodiče" a vychovatele. Příliš pozdě jsem ho pochopila a začala mu rozumět. Ale přesto doufám, že mu to teď, když se nám začíná dařit náš vztah zlepšovat, budu moct vynahradit.

5. Jaké je tvoje největší přání?

Tani: Být šťastná. Ti, co mně znají lépe, jistě pochopí.

Pomněnka: Být dobrým člověkem a nezklamat své přátele, kteří jsou pro mě téměř vším.

6. Plánuješ oslavit Den hobitů? (a opovaž se napsat, že ne ;))

Tani: Sice je to zadlouho, ale jsem si jistá, že na tohle jistě nezapomenu.

Pomněnka: Jistěže! Dokonce jsem takový blázen, že nejspíš opět pojedu uprostřed týdne 200 km na otočku tam a 200 km zpátky, jen abych ho mohla oslavit se svými bratranci v parku u Invalidovny. :D

7. Jaké máš přezdívky?

Tani: Blogerská Tani a mezi přáteli Frodo.

Pomněnka: Jako všechny? :D To bychom tu byli dlouho. Ale tak alespoň ten základ v proměnách času: skautská - Pajda, původní blogerská - Illienel, fandomová - Illienel Snape, později elfí - Illi (Jo, je to zkrácenina, ale celé guenijské jméno fakt nechcete, má to asi 4 slova a je to na půl řádku :D), první hobití a nyní i blogová - Pomněnka Brandorádová, později druhá hobití v rámci Společenstva a na táboře - Samvěd Křepelka no a konečná, která nejvíc shrnuje celou tuhle éru života a současný stav- Pomněnka Illienel alias Sam. :D

8. Jaký je tvůj nejvýraznější povahový rys?

Tani: Někteří lidé o mně říkají, že jsem citlivá, empatická a přátelská, ale zárověň uzavřená, statečná a silná. S posledníma dvěma nesouhlasím. Řekla bych, že nejvíc z toho jsem asi citlivá.

Pomněnka: Ehm...tady by se asi dalo říct hned několik věcí, ale mnoho lidí v mém životě se na jedné z nich shodlo, tak ji sem napíšu. Hodná. A jestli vám to nepřijde jako povahový rys, věřte, že u někoho, kdo je Mrzimor, pes, INFJ/INFP, tak trochu Pollyanna, Malý princ a Don Quijote v jednom, matka pluku, štěně, pitomé děcko a Frodův Sam, slovo "hodná" opravdu hlavním povahovým rysem být může. Jo a taky tak trochu pitomeček, cvok a blázen. :D

9. Už sis někdy něco zlomil/a nebo měl/a otřes mozku?

Tani: Ne. Měla jsem jen odchlípnutou kost na nártu a spoustu naraženin.

Pomněnka: Otřes mozku snad ne a nebo si to nepamatuju. :D A zlomeninu...no, když mi byly asi 3 roky, seděla jsem mámě na předním sedátku pro děti, co se tehdy přidělávalo na dospělácké jízdní kolo. A já strčila nohu do toho kola. Nevím, co jsem s ní měla, pamatuji si jen strašný řev a jizvu na kotníku, kterou tam mám dodnes. :D

10. Vlastnost, které si nejvíce vážíš u svých známých (přátel)?

Tani: Vlastnost… spíš si nejvíc vážím jejich lásky a důvěry, kterou ve mne vkládají.

Pomněnka: Známé už skoro nemám, ze všech se totiž tak nějak časem stali kamarádi nebo přátelé. Takže čeho si nejvíce vážím u svých přátel? Hodně si cením upřímnosti. Ale to, co je pro mě nejdůležitější ve vztazích s nimi, čím si mě vždy nejvíc získají a za co jsem nejvíc vděčná je důvěra.

11. Nejoblíbenější postava z české historie?

Tani: Já nevím. Anežka Česká díky tomu, jak nám ji podala dějepisářka? Marie Terezie díky povinné školní docházce? Opravdu nevím. Je hodně velkých osobností našich dějin.

Pomněnka: Jako malá jsem hodně a dlouho snad nejvíc ze všeho "fandila" Karlu IV. Dneska přemýšlím a nevím. Ale možná, pokud by to mohla být mladá historie, by to byl Jaroslav Foglar. Pokud starší historie a opravdové "dějepisné osobnosti", tak by to byla asi sv. Zdislava z Lemberka, po které mám i křestní jméno. :-)