31/10/2018

První píseň

Když máme ten Haloween... tradiční podzimní depresivní povídka.


Říkalo se, že ještě před počátkem času procházel Melkor věčností, vytvořenou Iluvátarem a hledal Věčný plamen, v touze vytvořit život. Nechtěl totiž čekat, chtěl tvořit a zaplnit prostor bytím. Ale nenašel ho, neboť Věčný plamen je u Iluvátara.




První píseň

Zlatý bloudil a hledal. V nezhmotnělém srdci mu planula myšlenka na život, smích a barvy, které přijdou. Nechápal Stříbrného, bratra, a nechápal ani další. Proč vyčkávají, proč marní čas v nicnedělání, když to, proč byli stvořeni, je na dosah ruky (kdyby tedy ruce měli, stejně jako kdyby existoval čas). On byl jiný. Toužil hledat, tvořit. Nebavila ho temnota a jen prostá, chabá existence v prázdnu. Snil o těch, kteří přijdou, o dětech, které budou obývat svět, jenž jim stvoří a které budou žít, tvořit a rozmlouvat. Snil o těch, kteří dají jeho bytí smysl.

Procházel dlouho a sám. Bratra již dávno přestal přemlouvat, ať jde s ním. Už dávno se přestal snažit. Poznal, že jejich vůle je slabá a nemají tu jiskru, která by je hnala dál a nenechala jim klidně spočinout když ví, kolik ještě má být vykonáno, kolik mohou vykonat již teď. Jeho cesty byly mnohé a zatím nenalezl, co hledal. Věčný plamen mu zůstával skryt. Ale, postupně měl dojem, že se možná něčemu blíží, bylo jedno místo, místo, kde něco cítil. A teď (ač mluvit v rámci okamžiku nemá v tomto případě smysl) chtěl jít, chtěl tvořit a zkusit rozdmýchat život. Věděl, jak na to.

Zlatý se zhmotnil v bytí, připomínal sloup nebo snad oheň, přelévající se v mnoha odlescích prostorem. Upřel svou mysl tam, kde tušil Plamen. Začal zpívat. Ta píseň nebyla žádná, kterou kdy bylo možné slyšet v síních elfů, lidí nebo trpaslíků. Byla stará, mocná a jiná. Tony se proplétaly a zpívaly o barvě a o světle. Zpívali o smíchu, o štěstí těch, co má stvořit, pěly o míru, ač neznaly válku a pěly o životě, který ještě nebyl. Povznesl svou píseň v nevídané nádheře, těšil se na to, co stvoří. Nadšení, touha po světle a radosti naplnila jeho duši a on zpíval tak, jak již nikdy nezazpívá.

Dozněly poslední tony a on pohlédl na to, co stvořil. Výkřik nejhlubšího děsu rozezněl prostor, když poprvé spatřil zhmotnění písně. Tam, kde byla barva nebylo nic, kde bylo světlo byla tma, kde štěstí tam zkáza a z míru byla nenasytná, sžíravá touha a hlad. Černá se přelévala a formovala. Vše, co chtěl, vše, po čem toužil bylo změněno a pokřiveno a z jeho písně o životě se stala smrt.

Nenašel plamen a nestvořil děti, stvořil čirou temnotu a zlo. V hrůze prchal z toho místa, zlomený. Ale než mohl být pryč, vztáhla Temnota svůj jeden pařát a dotkla se Zlatého. Ozvěna výkřiku rezonovala bytím a v pozdějších příbězích se znovu zhmotnila, v severních zemích Středozemě. Osvobodil se a za cenu velkých bolestí utekl. Ale kus pařátu Temnoty zůstal uvězněný v jeho těle, rostl, prorůstal a sílil. Až do jeho srdce zanesl pochybnost, touhu podobnou jí samé a zmar. A Zlatý, (pozdější příběhy ho znaly pod jinými jmény), své první jméno navždy ztratil a již se nazýval jinak, snažíce se zapomenout na píseň a to, co jejím prostřednictvím vytvořil, snažíce se uniknout svému zranění i neodvratnému osudu.

A Temnota tam byla, rostla a sílila. A když Melkor poprvé žárlivě pohlédl na bratrovo království, sestoupila do světa Ardy a přijala jméno Ungoliath.

29/10/2018

Výzva na Vánoce ve Středozemi

Přátelé a kamarádi, rok se nám nachýlil ke konci a to znamená jediné - blíží se Vánoce ve Středozemi!
Stejně jako i v minulých letech máte možnost zabrat si jakoukoliv postavu z Profesorova díla a ztvárnit, jak by daná postava slavila svátky Vánoční či jiné svátky v zimním čase - ať už by se jednalo o elfí Nový rok nebo zimní slunovrat.

Z došlých příspěvků pak vznikne překrásný adventní kalendář, který dozajista nám všem zpříjemní čekání na Štědrý den.



Musíte udělat jen jediné - napsat do komentářů, o které datum v kalendáři a o kterou postavu (může se jednat například i o manželský pár) máte zájem a své dílko nám odeslat alespoň 10 dní před jeho plánovaným vydáním. Postavy a data si můžete zamlouvat do 23. listopadu, volné dny si potom rozdělíme my (Mittalmar). Hotové příspěvky zasílejte na e-mail mittalmar@seznam.cz.

Příspěvky mohou být jak literární (povídky, básničky i písničky - pokud možno s nahrávkou nebo midi), tak výtvarné v podobě naskenovaného obrázku či počítačové grafiky.

Budeme se na vaše příspěvky těšit!

Níže přikládáme dosavadní zamluvené postavy a datum jejich vydání.

1. Kelvar - Neklan
2. Tar-Míriel - Túrantelen
3. Galathil - Galadwen
4. Varda - Irith
5. Olwe a elfové z Alqualonde - Markétka
6. Rohan - Falko
7. Feanor - Mirach
8. Baldo Zákrsek, Smíšek Brandorád - Honza Š.
9. Aule - Irith
10. Sen - Hvitsymre
11. Ferdinbrand Bral - Ryon Mathrin
12. Růža Chaloupková - Aredhel
13. Námo Mandos - Irith
14. Umlauto Rúmilion - Istiä
15. Sauron - Ithilwen
16. Boromir a Faramir - Jasna Estel
17. Balin - Jeremiáš
18. Elrond s rodinou - Zuzka Indil
19. Aragorn s rodinou - Estel
20. Thranduil a Legolas - Lillien
21. Narsilion/Arien a Tilion - Mara
22. Feanor - Laisi
23. Feanorian family - Aegeri
24. Překvapení - Irith

25/10/2018

Šaty dělají hobita - 3. díl

Dlouho jsme tu neměli článek o hobití módě. Dnes to zkusíme. Ve druhém dílu našeho povídání jsme si pověděli něco o kostýmech hobitů ve filmových adaptacích Tolkienových knih. Konkrétně jsme rozebrali kostýmy Bilba a Froda. Dnes se tedy podíváme na zbylé tři "známé" - Pipina, Smíška a Sama.


Začneme hobity z významných a bohatých rodin - Peregrinem Bralem a Smělmírem Brandorádem.


Na této fotce vidíme Pipina a Smíška ve snad nejtypičtějším oblečeí, jaké jsme na nich v celé filmové trilogii Pána prstenů mohli vidět. Vzhledem k tomu, co tito dva dělali, když se setkali s Frodem a Samem na cestě z Krae, je poměrně jasné, že se jedná o jejich všední oblečení. Slavnostní oblečení můžeme vidět na Bilbových narozeninách, korunovaci Aragorna a při loučení v Šedých přístavech. Ve dvou z těchto tří scén je však vidíme poměrně krátce a je těžké najít obrazový materiál. Proto je popíšu jen částečně, popř. se zaměřím na výrazné prvky. Pro začátek dnešního povídání se zaměříme na to, co měli Pipin a Smíšek na sobě při cestě z Kraje do Roklinky a dál se Společenstvem. Pláště na fotce výše popisovat nebudu - jsou to ty, které dostaly v Lórienu, tedy zcela elfí, které žádný jiný hobit než naše slavná čtveřice nikdy nevlastnil a nenosil. Co o nich zle říct? Lehké, tenké, příjemné na dotek, relativně hřejivé, lehce propouštějící světlo, šedozlená barva, specifický jemný, téměř neznatelný vzor (maskovací efekt). Ale pojďme se zaměřit na hobití šatník. :-)


Odspodu nahoru - tříčtvrteční kalhoty, délka kolísající mezi pár centimetry nad kotníky a polovinou lýtek. Materiály se různí, v případě Pipa Smíška však nejvíce připomínají něco na způsob semiše nebo česaného silonu. Protože ale takové uměliny v Kraji určitě neměli, mohlo by se uvažovat o sametu nebo něčem podobném. To svědčí o tom, že oba hobiti pocházeli ze zámožných rodin. Prostí hobiti by si kalhoty ze sametu nejspíš nemohli moc dobře dovolit, navíc to není zrovna nejpraktičtější materiál na práci, je spíše na pohodlí a parádu. Hnědá barva je běžná - ač hobiti dle Tolkiena nosili hlavně jasné barvy, ve filmové verzi vidíme jasnější barvy a pestejší barevnou škálu převážně jen u vest a šátků, pomineme-li šatník hobitek. Kalhoty ve filmovém ztvárnění hobitů bývali tmavých přírodních barev, často v lehkém kontrastu ke světlým košilím. Světlé košile však enbyly pravidlem, jak jsme mohli vidět např. u Froda v tmavě šedé. Na detailech kalhot můžeme vidět náznaky toho, že kalhoty mají zapínání na knoflíky, nejspíše kovové či kostěn. U prostých modelů bychom pravděpodobně mohli nalézt spíše kalhoty stahované v pase šňůrkou. Kalhoty s knoflíky můžem ezařadit mezi slavnostnější (tedy neurčené ke kopání na poli, ale spíše na vycházku apod.).
Z košil toho na těchto fotkách moc nevidíme, rozebereme si je proto jinde. Očividné však je, že jsou přírodní barvy (jakási zažlotlá bílá, dala by se možná označit za barvu pergamenu). Na první pohled však jistě zaujmou vestičky. Respektive Smíškova vestička. Žlutá vesta jednoduchého střihu, ušitá z kvlitní pevné a silné látky s jemným vzorem (brokát nebo kvalitní bavlna s výšivkou). Skvělým detailem jsou knoflíky, potažené stejnou látkou, ze které je ušita vesta. Tento kousek oblečení je pro filmového Smělmíra Brandoráda tak typický, že se stal téměř jeho symbolem, jakýmsi poznávcím zanemním. A pro některé také rozlišovacím prvkem mezi mladým Bralem a Brandorádem.
Pipin oproti tomu na fotce nemá vestu, nýbrž kabátek. Tmavě modrozelené barvy, materiál pevný, ale poddajný (nic tuhho a trčícího) a měkký, příjemností a pohodlím možná srovatelná s dnešními mikinami. Materiál by mohl být hodně jemný manžestr nebo kvalitní bavlněné plátno, možná s příměsí (len či podobný materiál). Něco na způsob saka má i Smíšek, v jeho případě by se však vzhledem k délce dalo mluvit spíše o kabátu. A to zelené barvy. Smíšek tedy svým základním oblečením - žlutou vesto a zeleným kabátem, krásně reprezentuje barvy, které sám Tolkien přímo uvedl jako hobity velmi oblíbené a v jejich oblékání časté. Kabát je očividně určený jako svrchní vrstva, materiál tlustší a odlnější počasí než Pipinův kabátek. Tady už by se dala očekávat vlna, případně její směs s jiným materiálem. Délka ke kolenům, široký límec. Sluší mu to, že?
Tak jako pro filmového Smělmíra je typická žlutá vesta, pro Peregrina je to šála. Zdánlivě nejasných barev a vzoru, ačkoliv v detailu bychom mohli vidět, že tomu tak není.




20/10/2018

Den hobitů - reportáž

Reportáž ze Dne hobitů, kterého se zhostila Túrantelen, jedna z námi pozvaných hostů.




Blog Mittalmar jsem objevila asi před půl rokem a byla jsem nadšena nápaditostí a zaujetím jeho tvůrkyň. Proto když se jednoho dne na začátku září na těchto stránkách objevila pozvánka na společné oslavení Dne hobitů, přišlo mi to jako skvělá příležitost, jak se setkat s lidmi, kteří také mají rádi svět Středozemě. Po skončení akce jsem byla požádána, zda bych o tomto dni nesepsala reportáž, protože to byla první akce tohoto druhu, na které jsem kdy byla. Nejprve sem se zdráhala, ale nakonec jsem se odhodlala a tudíž se nyní pokusím co nejlépe popsat události tohoto dne.

Setkání se konalo v soboru 22. září ve tři hodiny odpoledne v Liliové čajovně v Praze. Sesedli jsme se kolem velkého stolu v útulné místnosti, kde se dále nacházely další malé stolečky a pohovky a navíc další menší dřevěné patro s polštářky, které bylo přístupné po schodišti (také dřevěném), které začínalo bezprostředně vedle stolu a poskytovalo další šikovná místa k sezení. S dalšími příchozími se do kruhu přidávaly další židle. Celkově se nás mohlo sejít asi kolem patnácti, mimo jiné také Irith, Polly, Šárka, Falko, Jana, Jixipen, Leši a Aredhel.

Počasí nám přálo, nebylo vedro ani zima a dokonce ani nepršelo, ačkoli vzhledem k tomu, že jsme byli pod střechou, nebyl by déšť zase takový problém. Hlavně že nebylo takové vedro, aby byl člověk v kostýmu upečený ještě před příchodem do čajovny.

Den hobitů by se v žádném případě neobešel bez jídla, takže kromě nejrůznějších čajů se zde nacházely (alespoň do té doby, než byly zkonzumovány) i další pochutiny, konkrétně výborná vláčná čokoládová buchta, sušená jablka, čokoládovo-ořechoví šneci a hobití sušenky, které se staly vděčným předmětem k hovoru (ohledně jejich složení).

Po počátečním představování, předání pamětin v podobě zelených připínacích mašliček se další významnou součástí programu stala přednáška. Jixipen totiž byla požádána, zda by nepohovořila o počátcích Společnosti přátel díla pana J. R. R. Tolkiena. Větší část přednášky se týkala devadesátých let, kdy se vytvořily dvě skupiny nadšenců a to nejprve brněnská a potom pražská. Vzhledem k tomu, že toto téma bylo opravdu rozsáhlé, zapamatovala jsem si pouze útržky. Hodně se ovšem diskutovalo o počátcích a vývoji larpu v České republice, konkrétně o změnách ve vybavení a taktice jak bílé, tak černé strany. Přednáška končila přibližně někdy v letech následujících po roce 2003 a zahrnovala také počátky Falešného společenstva a jejich první představení.

V průběhu večera museli už někteří účastníci odejít a následně se po přednášce část ze zbývajících přítomných přesunula do přední části čajovny a pokračovala v debatování, kterého jsem se ovšem já nezúčastnila, a proto o této části večera nemohu napsat víc. Ostatní ale zůstali u stolu a věnovali se zpěvu. Polly totiž přinesla kytaru a spoustu not a ochotně nám zahrála jakoukoli píseň, kterou jsme navrhli a na kterou našla noty. V mezičase mezi jednotlivými písničkami přednášely Istwen a Ithilwen svoje básničky, které se týkaly různých postav z Pána prstenů a Silmarillionu a které jsme mohli hádat. Kromě tohoto literárního příspěvku přinesly také flétnu. Kromě mittalmarských písniček (Tři prstýnky, slizký Smeagol, Skřetíci z Mordoru a další) se zpívaly také další písně ze Středozemě, například O trpaslících, elfech a dámské přízni, Moria, Elenna, Píseň věrných a Feänorova smrt. Jako poslední se zpívaly Brány léta, jejichž konec (tichá noc ať odejde spát) příhodně naznačil konec večera. Sešlost se začala za pokračujícího hovoru rozcházet. Ti z nás, kteří jeli domů metrem, se vydali k zastávce Invalidovna, kde si ještě Irith s Falkem skočily do obchodu. V metru jsme se postupně loučili, až jsem v metru zůstala jen s Polly. Pak už jsem ale musela vystupovat i já.

Setkání skončilo někdy kolem půl deváté a osobně bych řekla, že se vydařilo. Ze začátku jsem sice byla nesvá a nevěděla, co dělat, ale všichni byli velmi milí a nakonec jsme si i pěkně popovídali a zazpívali. Jsem moc ráda, že jsem se odhodlala jít a že takovéto akce existují a snad se ještě někdy na nějaké objevím.

15/10/2018

Rozhovor s Lemmingem - část druhá

Pokračování rozhovoru s Lemmingem, vrátíme se k naťuknutému focení, zjistíme, jaké domácí mazlíčky můžeme nalézt u Lemmingů doma a třeba získáte i tipy na nějakou dobrou knihu.



I: Když jsme se bavili o fotografování, to je tvůj velký koníček, co jsme pochopily.

L: No ano, v poslední době tomu věnuji opravdu hodně času.

I: A fotíš nějak profesionálněji, učil ses to někde?

L: Ne, na žádném fotokurzu jsem nikdy nebyl. Tedy pokud nepočítám videa, co jsem si koupil. A ty jsou o úpravě fotek, ne o samotném focení. Ale jak jsem se k tomu dostal. Když jsme měli děti, žena řekla, musíme koupit nějaký foťák, abychom měli na co fotit ty děti. A já jsem s překvapením zjistil, že mi to s tím foťákem docela jde. Že zkrátka vidím, jak to nafotit. Pracoval jsem na tom, až jsem se vypracoval. Nevím, jak moc se dá focení naučit. Podle mě, když to člověk vidí, tak to vidí. A když to nevidí, tak se může nějak něco naučit, ale nikdy to nebude úplně dobré. Může se naučit nějaké postupy a pak je opakovat a zhruba se trefovat. Ale prostě pokud mají ty fotky být opravdu dobré, tak to musí vidět a vymýšlet sám, co v tu chvíli dělat. A může samozřejmě mít třeba nějakou inspiraci z postupu jiných lidí, ale pořád si to musí vymyslet sám pro tu danou situaci.

I: Ty jsi fotil fotky pro Berena a Lúthien. Ty se mi hodně líbily


I: Třeba ta mě zaujala hodně.

L: To je focené tady v lese za naším domem. Na listopadové zkoušce jsme si řekli, že potřebujeme nafotit na cédéčko. Takže jsme věnovali odpoledne tomu. Celé odpoledne ne, asi dvě nebo tři hodinky.

I: Takže vlastně bez přípravy…

L: No, já nad těmi fotkami až tak neplesám. Myslím, že bych to teď udělal líp. Ale když se ti líbí, tak jsem rád.

P: Jaká máte domácí zvířata, slyšely jsme, že jich máte hodně. Už jsme tady cestou potkaly psa.

I: A rybičky…

L: Když půjdete támhle do akvárka, tak tam uvidíte želvy. A kdybyste šly nahoru, k holkám, tak tam uvidíte osmáky.

I: Cože?

L: Osmáci, osmák…

P: To je skoro jako křeček… Takový malý hlodavec…

L: Ale mnohem roztomilejší než křeček. A kdybyste se podívaly na zahradu a zrovna nepršelo a svítilo sluníčko, tak byste tam viděly mnoho želv.

I: Kolik jich máte?

L: Ono se to pořád mění, to já nevím. Hodně… Deset, třeba.

I: To je poměrně zajímavý úkaz ve Falešném Společenstvu, kolik je tam velkochovatelů želv.

L: Jenom dva.

I: Ale zato množství těch želv… U Elišky a Barděte, tam jimi mají v podstatě zaskládaný pokoj.

L: To je pravda. Ale Eliška dělá hlavně vodní želvy, kdežto my tady máme suchozemské. Ale třeba ta Eliščina suchozemská želva občas jezdí k nám na zahradu na prázdniny.

P: Daniela říkala nějak, že když zimujete želvy, dáváte je do sklepa. Že tam mají příhodné podmínky.

L: Ano, to je přesně ono.

P: A na to se přišlo náhodou? Nebyl to stavěný sklep se záměrem "uděláme tam podmínky pro zimování želv".

L: Ne, to takhle chovatelé dělají. Protože v těch zemích, kde želvy žijí, tam mají teplotu tak těsně nad nulou. A ony se na zimu zahrabou a prostě ji přespí. Ale kdyby se zahrabaly tady u nás, stejně zmrznou, protože tady u nás je větší zima. Tak se musí dát někam do sklepa, do teploty, jakou mají ve své domovině. Ony se v principu se zimovat nemusí. Ale myslím, že pak nekladou nebo tak něco a dříve umírají.

I: A z úplně jiného soudku, jaký máš vztah vůbec k fantasy literatuře obecně, jaké knihy, filmy máš rád?

L: K fantasy mám vztah rozhodně kladný. Já čtu různou fantasy, zvlášť tu, kterou vydává Michael Bronec. Z většiny jenom tu. Jsem fanoušek Pratchetta, už od devadesátých let, kdy byl Pratchett vlastně ještě novinka. Trochu jsem četl i sérii Kedrigerna (https://www.databazeknih.cz/serie/kedrigern-1291 ). No, ona není až tak moc známá, je to více pohádkové. Potom třeba sci-fi, to jsem četl docela dost. Není to úplně fantasy, ale je to příbuzné. V poslední době, jestli můžu udělat reklamu, Míra Linc má dobrou, velmi dobrou sérii z Černého hvozdu (http://mila-linc.cz/vyslo-mi/cerny-hvozd-podle-serii). A to je asi tak všechno, takhle konkrétně. A vlastně ještě jedna věc, ještě Zaklínač. Ne, že bych ho znal až tak detailně, ale je to další docela zajímavá věc, kterou jsem četl.

I: A když se vrátíme k Tolkienovi, jak se vlastně stavíš k těm, řekněme, že interpretacím, filmovým.

L: Já sice, jak už tady jsme se o tom bavili, nejsem žádný hardcore tolkienista, ale musím říct, že ty filmy moc rád nemám. Společenstvo Prstenu ještě celkem šlo. Ale Dvě věže byly hrůza, ty naprosto zásadní změny proti kánonu. Třeba obrácení charakteru Faramira. Když v knize je právě on symbolem toho, že ti lidé na tom ještě nejsou tak špatně, a že mezi nimi ještě jsou opravdoví potomci Númenorejců. A ve filmu to úplně převrátí. To bylo strašné. Mám z toho ale takovou veselou historku. Když jsme na tom byli z TolkienConu v kině, je tam na konci scéna, kdy se hobiti dostanou do Osgiliathu, kde samozřejmě v knize nejsou. A Sam tam pronese větu, která je sice kanonická, ale na úplně jiném místě. "Tady bychom neměli být." To mělo takový legrační význam, že tam opravdu neměli být, že celá ta tolkienistická sekce lehla smíchy a ostatní se po nás nechápavě otáčeli, co tam bylo za vtip.
Jediná opravdu pěkná věc z filmů, která se mi vážně líbila, byla scéna, kdy společenstvo Prstenu vchází do Lórienu a Galadriel s nimi telepaticky mluví. Protože když si vezmete Hobita, tak tam mistr Elrond vypadá jako strašně high-elf, i když je to jenom půlelf. Ale oni přijdou ke Galadriel a je jasné, že tady je někdo, proti komu je mistr Elrond takhle malinkatej cucáček. A ne že ne.

I: My se na tuhle otázku ptáme všech, protože je hrozně zajímavé sledovat, jak k tomu má každý člověk úplně jiný přístup. Ale na Hobitovi se všichni shodnou, to je zajímavé.

L: Já se na něm taky shodnu. Koneckonců, jestli jste viděli plakáty na našeho Hobita, tam jsme kromě plakátu měli i papír osoby a obsazení. Protože jsme tam hodně měnili role. A měli jsme tam vždycky roli a k ní výčet lidí, kteří ji během představení hrají. A měli jsme tam také uvedené "Tauriel a Legolas" a u nich jsme měli napsáno "Neobsazeno", jako narážku na film.

P: Máš nějakou oblíbenou postavu z Tolkienova kánonu?

L: Jednak Galadriel, o které už jsem mluvil, která je podle mě neprávem opomíjená. A pak i Eowyn, protože je strašně roztomilá, zvlášť ve filmu.

P: To je zajímavé kritérium pro výběr oblíbené postavy.

L: Já myslím, že se jí povedlo celkem slušně ztvárnit.

I: Ale je taková rozporuplná. Třeba já ji nemám moc ráda. Protože si myslím, že se měla držet rozkazu. Že vlastně nechala vlastní lid na pospas válce a šla se zabít do bitvy, porušila svou povinnost.

L: No, popravdě řečeno, o Eowyn je také moc pěkná písnička Poetického společenstva, takže možná i proto ji mám rád.

I: Je ti nějaká postava podobná?

L: Já myslím, že asi ne. Já jsem se nikdy nějak moc neztotožňoval s nějakými fiktivními postavami.

P: Ani se středozemskou rasou ses neztotožňoval?

L: Ne, ne, ne, vždycky jsem si připadal jako člověk.

I: Ale tak i to je rasa. Ano, když jsme u těch postav, jak se stavíš k tomu, že jsi proslulý herec záporných postav? Eol, Červivec, a tak dále.

L: Je to oběť, kterou jsem ochoten přinést.

P: Hrál jsi i nějakou významnou kladnou postavu?

L: No, když se to tak vezme, spousta těch záporných postav jsou vlastně kladné… Třeba takový chudák Carcharot. Konec konců jsem udělal písničku z jeho pohledu, abych ten pohled taky trochu vyvážil, že. Ale jo, já si myslím, že jsem někdy hrál i nějaké kladné postavy. V jedné inkarnaci Feanora jsem hrál Olweho, samozřejmě. Ale to je jen takový štěk.

I: Nehrál ho Boža?

L: No, to hrál Boža. Ale říkám v jedné inkarnaci, protože když jsme ho hráli na Festivalu Fantazie, tak tam Boža nebyl, hrál jsem ho já. Jinak opravdu hraji spíše ty záporáky. Samozřejmě jsem hrál i Bilba, ale toho hrála spousta lidí. Vlastně, hrál jsem Barda lučištníka, to je kladná postava.

I: I to se stává.

L: Ano, i já mám své špatné dny.

I: A jak se vlastně tvým dětem líbí angažmá ve Falešném Společenstvu? Ve vašich vystoupeních mají své role, tvá starší dcera hrála ve filmu Nienor Níniel… Jak se jim to líbí?

L: To byste se museli zeptat jich. Ale oni hodně pečou s holkama od Jany Pažoutové, které jsou zhruba stejně staré nebo o malinko mladší. Jsou taková silná čtyřka. A já myslím, že je to docela baví, uvidíme. A koneckonců mottem Falešného Společenstva je, že má umožňovat svým členům hudební realizaci, takže pokud se ony budou chtít v rámci Falešného Společenstva nějak realizovat, tak budeme rádi. Ale je to hlavně na nich.

P: Když už jsme zmínili film Nienor Níniel (http://nienor.ucw.cz/index.php?LANG=cs), pověděl bys nám něco o něm? Třeba jak vznikal, co vás nadchlo k tomu se do něj opravdu pustit.

L: Tak ten vzniknul tak, že se mi líbila ta Orsejčina písnička Nienor Níniel (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=129). Řekl jsem si, že k tomu udělám videoklip, i když jsem o filmování prakticky nic nevěděl. Ale pár kamarádů to zaujalo, takže jsme nejdřív udělali testovací natáčení v Prokopském údolí. Já jsem udělal scénář a v údolí jsme ho za jedno odpoledne asi z 80% natočili. Jen tak, bez kostýmu, opravdu testovací. Pak jsem si řekl, že to půjde, to vypadá docela dobře. Rozjeli jsme to naostro, posháněli jsme vše potřebné a šli na to. Samozřejmě, dneska bych to udělal mnohem líp a i ta písnička k tomu je nahraná dost strašně, ale je to, jaké to je. A docela se mi to líbí, občas si to pouštím.

I: U Nienor se zastavíme na delší dobu. Máte nějaké zajímavé historky z natáčení?

L: Ježišmarja, zajímavé a ještě publikovatelné?

P: Když tak se to dá vystříhat…

L: No dobře. Řeknu vám historku, která tedy není úplně z natáčení, je z přednatáčení. Já jsem docela dlouho řešil obsazení hlavní role. Protože scéna, kde Nienor ze sebe strhá šaty a běží nahá lesem, ta je pro příběh naprosto zásadní, bylo mi jasné, že bez ní to prostě natočit nepůjde. A i když mi byly spolutvůrci navrhovány různé varianty, jako třeba že poběží v tělovém prádle, tak prostě ne, poběží nahá. Bylo nutné najít dívku, která to bude ochotná udělat. Uvažovali jsme o Kementári, která nakonec neměla čas. A mimochodem na Túrina jsem chtěl ukecat Dariona. Neznáte asi Dariona… On už se nějakou dobu v Tolkienistických kruzích nepohybuje, ale ten by byl úplně úžasný Túrin. Nějakou dobu to zvažoval a nakonec bohužel odmítl.
Ale vraťme se k výběru Nienor. Pak jsem se bavil s Nyemi, ale úplně jsme si nesedli. Jak jsem to tak řešil, říkal jsem si, že třeba Eliška… Znal jsem ji několik let a věděl jsem, že je taková slušná, až bych řekl, doufám, že se neurazí, skoro až prudérní. Tak mě vůbec nenapadlo uvažovat o tom, že bych jí to nabídnul. Ale byl jsem u ní jednou na návštěvě, a ona měla takové otázky jako: "Hele, Lemmingu, a ta Nienor, jako jak moc tam z ní bude vidět? Jak moc se bude muset svlíkat a tak?". Takže nakonec to byla Eliška a bylo dobře, že to byla právě ona, protože se na roli hodila a zahrála ji dobře. A Túrina nakonec hrál Sindor, který se teď už moc neobjevuje, ale jednu dobu na akcích byl a chodil s jednou naší členkou.
Napadla mě vlastně jedna docela vtipná historka z natáčení. Na konci filmu, jak tam Nienor skáče do vody, to se natáčelo někdy v půlce června na Svitavě mezi Blanskem a Adamovem. Vybrali jsme tam nějakou vhodnou skalku, na kterou se dalo vyšplhat a skočit do vody. Říkám, "Dobré, Eliško, prostě tam přijdeš a skočíš." A Laeg, který tou dobou chodil s Eliškou, říkal: "Ne, ne, ne, Lemmingu. Já ti nevěřím, že je to bezpečné, nejdřív tam skočíš ty a pak teprve dovolím Elišce, aby tam šla ona." Takže jsem nejdřív skočil já, a pak se teprve mohlo filmovat.

I: Nám Laeg říkal, že když jste tohle točili, tak se Eliška poprvé netrefila, takže jste to museli točit dvakrát.

L: No, myslím, že tam skákala dvakrát.

I: A Daniela nám doporučila, že nám máš vyprávět o scéně u řeky, kdy jsi prý snad den stál v řece a filmoval a ostatní se váleli na břehu.

L: Jo aha, ona myslí tohle. To nebylo den, to bylo jenom asi hodinu večer. To je ta scéna, jak Brethilští přijdou k, a teď si nepamatuji, Cabed-en-Aras? Nevím přesně, jak je to jméno, prostě ty vodopády. Ne Teiglinu, ale jeho přítoku. Potřeboval bych mapu, abych věděl, který to je. Ale je to prostě potok, který se vlévá do Teiglinu, má vodopády a Brethilští, se tam jdou podívat, co tam ten Túrin s drakem provádí. Našli jsme místo a já herce usadil. Točili jsme scénu, jak Brethilští přijdou, pak tam dokulhá Brandir, odvede si Nienor pryč. Načež tam zase přijde, řekne jim, že Nienor je mrtvá a Túrin je také. Objeví se Túrin, který není mrtvej a zabije ho. No znáte to… Tak celé tohle jsme tam točili a jediné místo, odkud to šlo dobře zachytit, bylo v řece. Takže jsem si postavil stativ do řeky a točil jsem to z řeky. Ale to byla hodina, maximálně dvě. Točilo se to u Liberce, já teď nevím, co to bylo za řeku.

I: Kde všude se film točil?

L: Na spoustě míst, brody Teiglinu, soutěska a tak dále, to byla Svitava. Potom Ethel Brandir, to znamená hradiště Brethilských, to byla Curia Vítkov.

I: Tam vás přivedl Bóža, ne?

L: No, trošku, trošku ano. Původně jsem to chtěl točit v Isarnu, což bylo keltské městečko u Letovic na Moravě. Které by bylo také super, ale bohužel zrovna ten rok tam měli nějaké formální problémy a rozpadlo se to. Takže jsme jeli na Curia Vítkov.
A pak brod, ten se točil, jak jsem říkal, u Liberce. Asi Nisa, myslím. A ty dva záběry, které mají být v Dor Lóminu, ty se točily tady u nás za barákem v lese, stejně jako scéna s náhrobkem.
A ještě jedna lokace, na kterou jsem také pyšný. Potřebovali jsme někde natočit Dor Lómin, ten Dor Lóminský dům. A říkal jsem si, sakra, kde v Čechách sehnat dlouhý vikingský dům, jak je to na obrázku od Alana Leeho a jak jsem si to představoval. Nakonec jsme to vyřešili tím, že jsme točili na Petříně u takového dřevěného kostelíku. Ten, když se vhodně zabere, vypadá dobře a nejsou tam žádné sloupy veřejného osvětlení ani tak něco. Takže scény z Dor Lóminu se nakonec točily tam.
A mimochodem, ten film má dvě zakončení. Já jsem původně chtěl, aby titulky běžely přes scénu s náhrobkem, na který bude padat sníh. Ale mělo to být prezentováno na TolkienConu, v lednu, a ten rok prostě nesněžilo do půlky ledna. Tak jsem to natočil jen za nějaké podzimní mlhy. Ale pak jsem si říkal, že udělám ještě anglickou verzi. A jednou, když zrovna hezky chumelilo, jsem vzal ten náhrobek, vytáhl ho do lesa a natočil ještě novou verzi závěrečné scény. Takže v anglické verzi je poslední záběr jiný. Je takový, jaký měl být.

I: Když jsi mluvil o té Anglii. Tak vy jste prý Nienor prezentovali na Conu v Anglii. Jak to vypadalo, probíhalo…

L: Ano, to bylo hrozně dobré. My jsme mysleli, že to bude v zásadě něco jako Festival Fantazie, zaměřený celý na Tolkiena. Ale nebylo to úplně tak. Těch lidí tam bylo mnohem míň. Mě to překvapilo, ale těch lidí tam bylo zhruba jako je u nás na TolkienConu, pár stovek. Ale bylo to na nějaké univerzitě, kde bylo více místností a obecně zajímavých věcí. Třeba mezinárodní čtení, kdy jsme dostali předem zadání: Kdo se chcete zúčastnit, připravte si Glumovy básničky ve vašem rodném jazyce, přečtěte nám to tady a něco nám o tom řekněte. To bylo moc zajímavé, měli jsme tam různé verze, které kdy vyšly. A udělali jsme koncert Falešného Společenstva. Promítal jsem tam i Nienor Níniel a povídal o tom, jak se to natáčelo. Líbila se tam, takže jsem spokojený.

I: Takže úspěch to mělo.

L: Úspěch to mělo, rozhodně.

P: A ta písnička byla v češtině, nebo jste ji nějak překládali?

L: Tu písničku jsme přeložili do angličtiny. Nechal jsem si to tady přeložit nahrubo a pak jsem se spojil s nějakou anglickou tolkienistkou. Nějak jsme dali dohromady překlad. A s mojí kamarádkou (která je učitelka angličtiny a dobrá zpěvačka, myslím, že dokonce i někdy koncertovala na TolkienConu, zpívala v Succubě) jsme to nazpívali v angličtině. A právě Angličanům se líbilo, jak je to hezky nazpívané, jak to ta holka hezky vyslovuje a tak.

I: A existuje ještě nějaká písnička, ke které bys chtěl časem udělat film?

L: Já si myslím, že zatím ne.

I: Žádná neoslnila….

L: Ne. Tohle bylo fajn, ale nemám nějaký cíl. Spíš jsem se posunul trošku jinam, takže na tohle není čas.

P: Nenatáčel jsi ještě nějaký film s fantasy tematikou?

L: A víš, že jo?

I: Natáčel jsi dva, ne?

L: Ano, natáčel jsem ještě dva filmy. Jednak Vílí krev (https://www.youtube.com/watch?v=cR0rfwOGa48), což je podle povídky Jany Kopečkové, shodou okolností členky FS. Ona povídku publikovala v nějakém sborníku Michaela Bronce, kde mě to zaujalo. Pěkné na tom je, že je to takový mix historického příběhu, protože je to zasazené do konkrétní historické doby. Je tam také prvek fantasy a pohádky. Je to prostě takový mix pohádky, fantasy a historického příběhu. Docela se mi to líbí. A pak jsem natočil ještě Kdo se bojí Mauší podle povídky od Temnářky (https://www.youtube.com/watch?v=DH32wVktYvM&list=PLpAHz4nHJeS4SxRf6GfSlW9TPVXwUPhIg). To je poslední, takže řemeslně je to zvládnuté zdaleka nejlíp. Máme tam i pěkné triky. Třeba rozpuštění se člověka do kuliček. A myslím, že některé scény jsou hezky odrežírované. Já jsem to chtěl pojmout trochu jako komedii, ale nakonec mi z toho komedie úplně nevyšla. Myslím si, že v tomhle směru to není tak úplně povedené, co se týče konzistence. I když mně se ten film líbí.

P: Jaký je tvůj cíl nebo sen v umělecké oblasti, čeho bys chtěl dosáhnout?

L: Co se hudby týče, tím, že to dělám už dlouho, tak jsem si skoro všechny sny splnil. Už za dob Poeťáků se říkalo (jak říkali členové Falešného Společenstva, co byli v Poetickém Společenstvu): "No, to až Poetické společenstvo bude mít někdy po vzoru Beatles svoje vlastní nahrávací studio..." Tak jsme to trochu přebrali do Falešného Společenstva.
Říkali jsme si, že až někdy budeme dobří, tak někdy nahrajeme cédéčko. Což se nám nakonec také splnilo. To byl jediný vyloženě deklarovaný sen, který se nám nakonec povedl.
Nevím, v tomhle směru asi žádný vyloženě sen zkrátka nemám. Prostě budeme dál pokračovat. Máme před sebou spoustu plánů.

I: Jaká je tvá motivace, když něco tvoříš? Ať už tedy hudebního či literární nebo filmového, fotícího. Kdo tě motivuje, inspiruje?

L: Literárního moc nic nedělám. Ale mě prostě baví tvořit věci.

I: A kreslíš nebo děláš grafiku?

L: Grafika, to je trochu problém, protože za mládí o mně tvrdili, že jsem disgrafik a možná je to i pravda. Takže to není úplně dobrý začátek do dělání nějaké grafiky. Já jsem se poslední dobou začal docela dost zabývat cosplayem, protože to je trochu příbuzné fantasy a larpům, které dělám. I když samozřejmě cosplay není larp. To by mě zabily obě dvě strany.
Fotil jsem všechno možné, ale říkal jsem si, že si chci vybudovat nějakou fanouškovskou základnu. Ale když člověk dělá nějaký mišmaš, tak se hrozně těžko profiluje, a já si řekl ne, půjdu do toho, musím se profilovat. Takže jsem svou tvorbu ořezal na fotky z larpů a cosplay. Minimálně pod svým fotografickým profilem (https://www.facebook.com/michalkarafoto/). Teď se snažím opravdu naučit nějakým způsobem skládat ty cosplayové fotky. Inspirovat se, jsou nějaké styly, které se mi líbí, i když nemám nějaký skutečný vzor. Třeba když si najdete Miloš Mladý fotografie na facebooku (https://www.facebook.com/milosmladyphoto/), ten má docela pěkné fotky. Neřekl bych, že je to vyloženě můj vzor, ale je to jedna z věcí, které by se občas hodilo umět. Spousta těch cosplay fotek je třeba focená v poměrně normálních podmínkách, nemusí se nějak skládat, ale jsou alespoň nějak upravované. Teď se to snažím naučit, upravit je tak, aby vypadaly ještě lépe.

I: O tvých vzorech v grafické tvorbě jsi mluvil. Ale v jiné tvorbě, v té písňové nebo v osobním životě, máš nějaké vzory?

L: Asi úplně konkrétně ne. Můžu třebas obdivovat Aha, jak on, když něco složí, je to naprosto perfektní a sedí tam každá nota. Bylo by super, kdybych to uměl. Ale já to asi nikdy umět nebudu. Myslím si, že na to ani nemám vlohy a asi ani energii a čas na to něco takového umět, ale obdivuji to. Stejně tak třeba obdivuji lidi, kteří mají výborný hudební sluch, a když jim někdo zahraje nějakou melodii, oni vezmou nástroj a přehrají tu melodii nebo jsou schopní v rámci té hudby improvizovat a sedí to tam. Ale zase myslím, že moje vlohy v tomto směru nejsou tak velké, aby to stálo za tu námahu.

P: A něco z trochu jiného soudku, co vlastně znamená tvoje přezdívka Lemming?

L: To je lumík. Znáte počítačovou hru Lemmings (https://cs.wikipedia.org/wiki/Lemmings)?

I a P: Ne…

L: Neznáte, no jo. To je slavná hra, zvlášť v polovině devadesátých let.

I: To je poněkud problém…

L: Což vysvětluje, proč ji neznáte (smích). Ale ony myslím nedávno vyšly nějaké remaky. Jeden člověk tvrdil, že prý vypadám jako postavička z té hry. Tak už mi to zůstalo. Každopádně teď zrovna nedávno na mě na Facebooku vyskočilo nějaké připomenutí, že před pár lety mi kamarád poslal vyfocenou ceduli z Dánska, kde je vesnice, která se jmenuje Lemming.

I: A máš nějaké životní heslo, motto nebo zásadu?

L: No, těch by se našlo hned několik. Ale třeba takové trochu filozofické: "Nedělej ostatním to, co nechceš, aby dělali oni tobě." Nebo "Neberte život tak vážně, stejně z něj nevyváznete živí." A tak.

I: A poslední otázka, než se rozloučíme, chtěl bys posluchačům něco sdělit, co jsme třeba neřekli nebo tak?

L: Chtěl bych posluchačům sdělit, aby zachovali Falešnému Společenstvu přízeň, drželi nám palce a chodili na naše představení.

I: Dobře, děkujeme. Ahoj!

L: Taky děkuji, ahoj.

P: Ahoj.

12/10/2018

O Gondorský semenáček - statistiky

Již před časem proběhla uzavírka soutěže O Gondorský semenáček. Protože jsme ale čekali, zda nám poštou ještě nepřijde pár opožděných děl, můžeme udělat definitivní uzávěrku a spočítat stavy až teď. A jak to tedy letos dopadlo?



Propozice jsme vyhlásili 22. března. Soutěž tak trvala celých šest měsíců, tedy rovného půl roku. První příspěvek nám došel již 25.3, což je pravděpodobně historický rekord. Jedná se o příspěvek do kategorie poezie. Druhý příspěvek pak patřil do kategorie proza a došel na začátku května.

Dohromady jsme v soutěži obdrželi 31 děl z toho 12 příspěvků je od autorů mladších 18 let. Tradičně nejvíce oblíbená byla kategorie Proza se 14 příspěvky (5 děl poslali autoři mladší 18 let), následovala Poezie s 10 (2 z mladší kategorie), Ilustrace s 5 (zde byla dvě díla autorů pod 18) a 4 díla spadají do Artefaktu (z toho dokonce tři díla patří do kategorie mladší).

Tři autoři (z toho 1 mladší 18 let) se účastnili ve dvou kategoriích. A jeden autor dokonce ve všech čtyřech!

A jak jsme na tom z hlediska genderu? 8 autorů je mužského pohlaví, jinak tvořily většinu dámy - celých 18.

Z neobvyklých příspěvků můžeme zmínit jedno drama a jednu knihu i s ilustracemi. Z kategorie Poezie nám došly tři písně.

Bohužel jsme také jedno dílo museli vyřadit, protože neprojevovalo žádné prvky inspirace Tolkienovým dílem.

Jinak příspěvky tímto zasíláme porotcům na ohodnocení. Medailonky porotců jste si mohli pročítat jak na fb stránce soutěže, tak zde na blogu. Takže již jistě víte, kdo všechno bude hodnotit (a pořádně se těšíte :-D ). Tímto byla soutěž definitivně ukončena, vše další už není v rukou ani nás, ani účastníků. Nýbrž právě porotců.

Aktualizace: A již jsme obdrželi první kompletní bodové ohodnocení. Někteří z porotců umí být velmi rychlí...

Za pořadatele,
Irith Zimostrázová

06/10/2018

Tolkien.cz

A na čem jsme to celé léto tak pracovali? Konečně Vám můžeme oznámit vyhlášení projektu, na kterém především Polly strávila hodiny a hodiny práce. A tím je kompletní obnova stránek české tolkienovské společnosti - tolkien.cz



Následující slova píše Irith.

Když jsem se téměř přesně před dvěma lety stala členem Rady SPDPJRRT, dostala jsem do své správy především tvorbu obsahu stránek. Tehdy byly webovky v dost zoufalém stavu, články byly zastaralé a bylo jich málo, prakticky nic se nedalo najít a design byl dosti zmatený. Záhy jsem udělala nějaké změny a začala psát články, nicméně začalo být jasné, že práce je tu mnohem víc. A ta čekala až na prázdniny po našem maturitním ročníku, kdy bude mít Polly, má oblíbená grafička, které v tomto absolutně věřím, dost času udělat návrh změn stránek.

Návrh byl vytvořen a posléze i v upravené podobě schválen Radou Společnosti. Polly strávila dlouhé hodiny jak děláním návrhu, tak i pak jeho realizací. Na stránkách proběhlo mnoho, opravdu mnoho změn. Některé viditelné na první pohled, některé skryté, ale můžete mi věřit, že práce na tom bylo mraky.

Na začátku září probíhala renovace stránek. Největší změnou je asi upravení hlavičky a loga, ale především předělání rozcestníků. Předchozí univerzální rozcestníky nahradily obrazy, které vytvořila Aegeri, nadaná výtvarnice a ilustrátorka- https://www.facebook.com/aegeri.art/

Když už web dostal nový kabátek, je na čase rozjet propagaci a vytvořit z něj stránku, která může opravdu zaštiťovat a reprezentovat českou tolkienistickou komunitu. Za tímto účelem byla vytvořena i facebooková stránka Společnosti.

Ale co je potřeba především, to je náplň stránek. A proto zde veřejně vyhlašuji, že tolkien.cz HLEDÁ REDAKTORY. Pisálky, kteří budou chtít tvořit obsah stránek, sledovat novinky, recenzovat literaturu a film, informovat o tom, co bude i co už bylo a pátrat v zákoutích geniálního světa jistého britského profesora!

Nesháním jen ověřené autory, důležité je nadšení pro věc. Počítám s tím, že bych hlavně na začátku texty korigovala a upravovala (sama dělám copywriting, takže s tímto opravdu nebude problém).

A co ty? Zkusíš to? Pokud ano, napiš do komentářů, nebo nejlépe na meil irith.zimostrazova@seznam.cz

Zároveň ale sháním i texty z přednášek, filozofická pojednání a podobné. Pokud jste vy sami autorem něčeho podobného, případně víte-li o něčem, nebojte se ozvat!