O Naději - IV.

Čtvrtá kapitola a konečně přelom, na který jste už všichni jistě čekali :-)

---

To odpoledne to Samovi konečně došlo.

"Samvěde, Samvěde," plácl se dlaní do čela. "Kmotr vždycky říkal, že by ses měl věnovat svým bramborám, že ta hlava zkrátka není nejlepší. Jeden by řekl, že ve svých sto dvou letech už budu mít nějaký rozum. Ale ono ne! Co se dá dělat, zmátl mě ten věk, tolik tisíc let. A všechny ty pověsti."

Pěvec stále seděl na palubě lodi, tvář schovanou v dlaních, jako by se za celou dobu ani nepohnul.

"Ty jsi Maglor, že? Druhý Feanorův syn," Sam si zkusil přisednout k němu. Ošklivě mu přitom zakřupalo v zádech. Už je neměl nejlepší.

"Neříkej, půlčíku, že se i vy učíte o Pádu Noldor."

"Ne, ne všichni. Já… pan Bilbo mi kdysi vyprávěl staré pověsti, když jsem byl ještě hobítě. O elfí válce pro tři kameny a tak. Ale vůbec mě nenapadlo, že bys ty, Pěvče, mohl být jedním z nich. Říkalo se o tobě, že jsi umřel někde na mořském břehu."

"Ne, neumřel. Nikdy neumřu. Budu žít, dokud to půjde."

"Ale tvůj bratr…"

"Maedhros měl odvahu, kterou já nikdy nepoznám," Pěvcova slova byla najednou úsečná. "A ostatní nezemřeli svou vůlí. Zabila je Přísaha, zrada nejbližších a nože v zádech."

Sam si vyjevil obraz z předchozího dne. Dva rudovlasí muži, ležící na zemi a Pěvcova slova. "Zabili je vaši vlastní muži?"

Pěvec sklonil hlavu. "Maedhros pak ty elfy našel. Byli šílení, nechtěli už nic, jen se dostat pryč. Pryč od nás."

Sam se na dlouho odmlčel. Konečně maličko chápal, jakou bolest v sobě Pěvec nosí, ale nelíbilo se mu to. Ta odevzdanost, to smíření s osudem. Pěvec jenom mluvil a vzdychal nad svým údělem, nesnažil se nic udělat. Tolik let, tolik let jenom chodil po pobřeží a zpíval vlnám o svém žalu. Sam se otřásl. Tak takové je to, být elf?

Vzpomínal na svou rodinu, jak si se sourozenci vyprávěli, jaké by to bylo, být elfy. Nikdo z nich si nepředstavoval něco takového. Sam si vzpomněl na jejich hry. Jak se jen Pecků naparoval, když mu Ponto z Újezda pomohl překovat starý pohrabáč na malý mečík a Pecků s ním pak všude chodil a tvrdil, že je to starodávná elfí čepel, vykovaná největším kovářem mezi elfy, samotným Feanorem! A jaká to byla tenkrát legrace, když mu Mája mečík sebrala a pověsila ho na nejvyšší větev Oslavového stromu a Pecků ji zapřísahal, že jestli mu ho nesundá, stihne ji strašlivá elfí kletba! Sam se zasmál. Pěvec se po něm otočil.

"Co tě tak pobavilo?"

Sam zaváhal. Jak by tisíciletý elf mohl pochopit hry malých hobiťat. Ale…, napadlo Sama, vždyť on měl také sourozence, šest bratrů, jak se povídá v pověstech. Třeba to bylo alespoň trochu podobné.

"Já měl také sourozence," řekl Sam. "Dva bratry a tři sestry. Vzpomínal jsem na naše hry. Hráli jsme si na elfy."

Pěvec se lehce pousmál.

"Pecků byl nejstarší. Měl zdědit otcův dům a živnost, ale přiženil se do Novosedel a založil si hospodářství. Vždycky byl hrozně rozhodný. Vedl všechny naše klukovské vylomeniny, když jsme byli ještě malá hobíťata. Jednou vyměnil dýmkové koření starého Nouny za staré dubové listí. Nouna ho hnal skoro až k Povodí. Když Pecků vyrostl, chtěl si v Novosedlech založit velký statek a pěstovat ovocné stromy, ale nějak se to pokazilo a musel se i se ženou a dětmi odstěhovat do nějakého maličkého domečku ve vsi. Byl z toho hrozně zdrcený, moc svému snu věřil a doufal. Maminka mu několikrát říkala, že to skončí špatně, ale neposlouchal jí. Nakonec si otevřel malou pekárnu."

Pěvec ho upřeně pozoroval.

"Halfred byl zase takový přemoudřelý. Několikrát Pecků přesvědčoval, ať toho nechá a pokoušel se mu vymluvit všechny lumpárny, ale," Sam se uchechtl. "Skoro nikdy se mu to nepodařilo. A pak musel bratra tahat z průšvihů, co si sám nadrobil. Kolikrát mu jen pomáhal ukrýt se, mátl lidi a přesvědčoval je, že to musel udělat někdo jiný. Vzal si nejstarší dceru mámy Pelíškové a převzal její koželužnu."

Sam si odkašlal a zamyslel se.

"Sedmikrása vždycky byla taková víla. Hrozně ráda poslouchala příběhy o princeznách a převlékala se za ně. Celé dny chodila po lukách a vplétala si do vlasů luční květiny. Ale hrozně se vyhýbala práci, tvrdila, že jí pak ztvrdnou ruce a nikdo jí nebude chtít za ženu. Jak se s ní jen Starý Kmotr natrápil! K bramborám se odmítala byť i přiblížit a očesat jabloně jí vždycky trvalo týden. Nakonec se vdala dobře, až do Velké Kopaniny. Měla tam takový hezký domek u hlavní cesty a živila se šitím šatů. Její manžel byl, na naše poměry, docela zámožný. Ale," Sam bezděky ztišil hlas, "strašně rád jedl. Na konci už byl skoro kulatý. Sedmikrása pak byla dost dlouho vdova. Měla syna, jednoho, ale ten jí opustil, když mu ještě nebylo ani třicet a odstěhoval se do Rádovska. Prý se nějak ošklivě pohádali."

"Mája byla zase spíše klukovská. Dost lumpáren prováděla s Pecků. Lézt na stromy uměla rychleji než jakýkoliv kluk v širokém okolí. Měla takového psa, říkala mu Ouško. Všude za ní běhal. Pak se ale najednou ztratil a nikdy se nevrátil, strašně dlouho proplakala. Hledali jsme ho po celém okolí, ale nenašli. A to s ní byl takovou dobu a tolik toho spolu prožili. Nikdy už pak žádného psa nechtěla. Mája hrozně nerada nosila sukně a maminka o ní vždycky říkala, že takhle si jí nikdo nevezme. Ale pak se Mája zamilovala do Hopa z Povodí a skoro přes noc se úplně změnila. Nevzala na sebe nic než takové hezké zelené šaty a zvykla si všude s sebou nosit slunečník."

"Mochnička byla z nás nejmladší a o tři roky mladší než já. Byla pořád hrozně veselá a všemu se smála. Maminka jí často říkala "beruško". Asi proto, jak se jí vždycky červenaly tváře. Ze všeho si dělala legraci a nic nebrala vážně. O Mochničku se ucházelo hned několik hobitů. Všem se hrozně líbil její smích a chutnal její jablečný štrůdl. Nakonec si vzala Tolmana, nejstaršího bratra mé ženy Růži a převzali Chaloupkovic statek." (8)

Sam se lehce pousmál a skončil.

"Musel jsi mít šťastnou rodinu," řekl Pěvec tiše.

Sam pokýval hlavou. "Šťastnou. Ale všechny jsem je přežil. Růža, má žena, zemřela tenhle podzim. Nedokázal jsem dál zůstávat v Kraji, když už nebyla. Rozloučil jsem se s dětmi a odjel vyhledat Přístavy."

Podívali se na sebe a věděli, že tento smutek mají stejný.

"Je hrozné, vytrvávat, zatímco ostatní odcházejí. A smrti se bát," zašeptal Sam a sledoval, co na to Pěvec řekne.

Pěvec ale jen potřásl hlavou. A začal vyprávět sám. A vyprávěl dlouho.

Sam zčervenal. Byl hloupý, tak hloupý. Tohle je tisíciletý elf, velký pěvec Maglor. Jak nízká a hloupá mu musela připadat Samova vyprávění? Když Maglor líčil zármutek Celegorma po ztrátě věrného psa a přítele, Curufinův stesk, když ho opustil jediný syn i Maedhrosovu beznaděj když zjistil, že jeho sny se rozplynuly v prach, nedalo se to ani srovnat s příhodami Samových sourozenců. Hobit měl raději mlčet.

"Kéž bychom byli víc jako vy. Mohlo se stát o tolik méně zla," řekl najednou Pěvec a Sam vyvalil oči.

"Myslel jsem si, jak nejsou hobiti hloupí a omezení, z toho, co jsi mi o vás vyprávěl. Ale vy máte neskutečný dar. Umíte se radovat, umíte být silní, přestát každé nebezpečí a pak se vrátit a být znovu šťastní. Přál bych si to umět. Všichni bychom si to přáli umět."

Sam naprosto ztratil řeč.

"Otec nás přivedl do toho šílenství a zemřel dřív, než stihl splnit svou Přísahu. Na jeho rozkaz se zabíjelo v Alqualonde a v Losgaru se pálily lodě. Věděli jsme, že je to zlé a možná jsme se mu i chtěli vzepřít, ale nemohli jsme. Byli jsme jak šílení. Kéž bychom tenkrát měli více zdravého hobitího rozumu! Třeba bychom neodešli, nebo alespoň nenapáchali tolik zla. Matka nás varovala. Naříkala a plakala. Prosila nás, abychom nechodili. Aby alespoň Amras zůstal. Ale my jsme odešli, nemohli jsme jinak. Nikdy nám to neodpustí, i kdybychom se vrátili. S ní zůstala ve Valinoru i má žena. Byla krásná. Nádherná. Ale nechtěla jít se mnou. Zůstala s mou matkou a Curufinovou Andennel. Jak by mi mohla odpustit ona, má žena? Kterou jsem tam nechal, zatímco jsem sám odešel. A tolik věků se nevracel."

"Odpustí, maminky i manželky svým dětem a mužům vždycky odpouštějí. Víš, kolik lumpáren jsme provedli my? A kolik Pecků? Mnohokrát se na něj maminka zlobila, ale vždycky mu odpustila. My s Růžou jsme také vždy odpustili našim dětem, když něco provedli. A myslíš, že já nikdy nic neudělal? Samozřejmě, že jsme se s Růžou hádali a zlobila se na mě. Ale milovala mě a já ji a to překoná všechny spory."

"Ale nikdy jsi neprovedl nic tak strašného. Co cítily, když se doslechly o Alqualonde?"

"Láska odpouští i ty největší chyby. Zvlášť ta rodičovská. A tvá žena tě určitě pořád miluje. A přivítá tě, až se vrátíš."

"Přál bych si tomu věřit."

"Tak tomu věř," Sam na něj po očku pohlédl. "Já mám třináct dětí a pět sourozenců. Jsem hobit, já musím o mateřské lásce něco vědět. Říká se, že láska přenáší hory. Ale matka by pro své děti ty hory rozkopala a rozemlela na prach, kdyby musela. A manželky vždycky odpouští, protože milují a na své muže se těší."

"Ale i přes to…," Pěvec zaváhal.

"I přes to," řekl tvrdě Sam. "Uvidíš, že až se vrátíš, nebude jejich láska o nic menší než předtím."

"Ale i kdyby mi odpustily ony, co ostatní? Co Teleri, které jsem zabil?"

"Pokud se už vrátili ze síní čekání, mají šanci na nový život," doslova, nedodal Sam. "Bylo by hloupé vyvolávat staré spory. Zvlášť, když budou vědět, co se od té doby stalo a jak jste litovali."

"Kéž Valar dají," Pěvec se usmál.

Tu noc spal Pěvec v kajutě.

***

8) Všechna povolání, jména manželů i osudy Samových sourozenců jsou vymyšlená

Tábor 2017 - Dvě věže - V.

Pátá část pravidelné dodávky reportáže z tábora.

---

31. července, pondělí

Dnes nás čekal velký úkol, společně uvařit králíka. Ehm, lépe řečeno kuře. A to pokud možno nějak tematicky. Takže se začalo rozděláváním ohně pomocí křesadla, což se ukázalo jako velmi zajímavý úkon. Křesadla byla dohromady dvě, jedno tematické Šimonovo a jedno funkční moje. Což o to, Šimonovo křesadlo také fungovalo, jen bylo mnohem náročnější na zvládnutí techniky. Oremir nám ještě vysvětlil, jak to máme správně udělat a pak už jsme se do toho mohli pustit.

Vytvořili jsme si z jemného a velmi hořlavého materiálu "hnízdo" a do něj jsme dali čtvereček troudu. Pak už stačilo jen na troud chytit jiskru, zabalit to, zvednout a pořádně do toho foukat, aby se jiskra rozšířila. Na začátku se zdálo, že bude nejtěžší chytit jiskru, ale v mém případě byl nejtěžší úkol to rozfoukat. Na tom jsem vždycky pohořela, až jsem poprosila Pomněnku o pomoc, neb mě z toho rozbolela hlava.

Za chvíli však pár ohníčků vesele praskalo, mám dojem, že byly od Šimona a Irith, takže jsme je sesuli dohromady a byl čas na druhý úkol. Zatímco někteří udržovali ohýnek tak, aby nekouřil, další část se vydala do kuchyně.

Když před nás bylo doneseno kuře vcelku se slovy "opečte ho na ohni", docela nás to vyděsilo. Bylo krásně vidět, jak se úkol porcování kuřete pomalu přesunoval z osoby na osobu jako horký brambor. Já jsem se k němu také nakonec nějak dostala, neb se to ukázalo jako místo, u kterého můžu sedět a motající se hlava mě u toho nebude omezovat.

Kosti křupaly, kuře neprotestovalo a já z toho měla takový nepříjemný pocit. Skoro jsem si až říkala, jestli to kuře má zapotřebí a jestli já mám zapotřebí ho potom jíst. Rohlíků přece ještě zbylo dost…

Až se nakonec stalo, že jsem se malinko řízla, krev mi skoro netekla, ale Pomněnka mě vyhnala pryč, abych nekontaminovala jídlo. Tak jsem si to zalepila a šla se podívat, co se dělo venku. Přikládala už spousta lidí, přinesla jsem tedy pár vinných listů, do kterých se kuře balilo před vařením.

Pomněnka měla na starost ochucování a musím říct, že se jí to povedlo. Dělali jsme to kuře se solí a bylinkami "ithilienské" zahrady - tedy těmi, které jsme v okolí našli. Takže pak jen ochutit kuře, vinný list omýt a trochu potřít olejem, zabalit to do něj a opatrně přenést na rošt u ohně, aby se to tam mohlo dobře opéct. Vypadalo to překrásně, jen byl problém, že kolem druhého otočení masa se už vinné listy začaly rozvazovat a maso z nich vypadávalo.

Sice nám ohýnek moc nekouřil, zato topil jak pominutý, což by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby nebylo příšerné vedro i bez toho. Nina se ukázala jako prvotřídní kuchař, kdy s trpasličí odolností hlídala kuřata nejdéle ze všech a dokonce i s úsměvem na rtech, zatímco z ní pot jen lil.

Nakonec jsme se však přece dočkali hotového oběda, a ačkoliv byl na několik vln, kdy se vždy dodělaly čtyři kousky masa, najedli se snad všichni. A světe div se, ono to bylo opravdu dobré! Mistr Samvěd se hezky předvedl.

Odpoledne bylo trochu volnější, nějaké workshopy a já s Tani jsme dodělávaly obrázky na Projekt ilustrace (děsivé, jak člověk vždycky zjistí, že už uběhl zase další měsíc).

Po večeři nás čekal ještě druhý zlatý hřeb dne. Po uvařeném králíku mělo následovat setkání s Faramirovými hraničáři. Oremir, jako představitel Faramira (prý proto, že má nejpodobnější jméno), se toho zhostil z čistě hereckého hlediska a celé odpoledne s kluky trénoval.

Bylo krásně vidět, jak je před samotným happeningem Šimon nervózní. A není divu, věnovali tomu tolik času a potom se tak dlouho čekalo, než konečně mohli začít. Družina hraničářů totiž pořád nebyla schopná sehnat dostatečně hraničářský úbor. A tak si Sam sedl k ohni a dumal nad tím, co se jim cestou přihodilo, zatímco čekal na příchod svého pána.

Konečně se začalo a musím přiznat, že happening byl velmi působivý. Hraničáři byli velmi dobře schovaní v okolní vegetaci a Faramir s Frodem a Samem nám předvedli příběh podle toho, jak byl napsán v knize. Zapamatovali si úctyhodnou délku textu a nějaká nervozita je nerozhodila natolik, že by z toho něco zapomněli. Diváci snad nejnapjatěji čekali na Samovo odhalení - tedy chvíli, kdy se omylem zmíní o Prstenu, a to herci zvládli bravurně.

Faramir je však nakonec stejně vzal do jakéhosi "zajetí" a oni odešli s ním do úkrytu Faramirových mužů. Pak již nastal čas jít spát.

1. Srpna, úterý

Dnes byl na programu výlet po krásách Ithilienu. Ale ještě předtím, než jsme se vydali na cestu, nás čekalo velmi příjemné překvapení - přijely Monika a Illian!

Po nezbytné kontrole vybavení, vydatné snídani a přípravě věcí na výlet jsme se konečně mohli vydat vstříc dobrodružství. Zbývalo jen spočítat, kolik nás pojede a nějak to rozdistribuovat do co nejmenšího počtu aut.

První várka vyrazila a menší polovina táborníků zůstala ještě chvilku v tábořišti a čekala na druhou vlnu odvozů. Přesunuli jsme se do domu a vyslali kuchyňskou službu ještě pro výrobu svačiny pro Laisi. Když jsme se sešli všichni v kuchyni, rozhodli jsme se, že si čekání trochu zkrátíme a tak jsem se já s Třezalkou střídala ve čtení pohádky na dveřích do kuchyně. Ale ke smutku všech zúčastněných auto přijelo dříve, než jsme se dozvěděli, jak napínavý příběh skončil.

Cestou v autě s Pavlem jsme si krásně popovídali, problém nastal až tam, kdy nám došlo, že vlastně ani nevíme, kudy se máme dopravit na místo, kde na nás čekala předchozí skupinka. Nakonec jsme se však řídili starou dobrou radou - když nevíš kudy, jdi do kopce, nebo tou horší cestou. A opravdu, zanedlouho na obzoru kdosi z nás spatřil postavu. Ale když jsme přišli blíž, vítala nás jen cedule oznamující začátek přírodní rezervace. Mysleli jsme si, že náš zvěd již nemá tak jasné oči jako dříve, ale k záchraně jeho reputace musím přiznat, že na nás po několika vteřinách vykoukla z roští Nina se zprávou, že nás doprovodí na místo.

Pak již stačilo projít přes louku a zarostlé mlází a našli jsme tu slibovanou nádhernou stráň plnou kozích bobků. Ale kozy žádné, naštěstí. Svačin jsme měli opravdu málo.

Zábava již byla v plném proudu, Irith v obklopení mladší generace hrála Dračí hru od Agnes (I: Já říkala, že děti prostě vždycky skončí u mě), Pomněnka si hrála s flétnou a zbytek kontroloval, jestli si náhodou nesedl do nějaké snůšky. Což bylo opravdu na místě, netuším, kde se tam toho tolik vzalo. Naštěstí pak měla Falko spásný nápad, že si můžeme sednout na pláštěnku, a tak eliminovat rizika.

Dozvěděli jsme se, že Laisi s Lyri a dětmi se šli podívat dolů, dokud je tam ještě dost volných dospěláků, kteří by na ně mohli dávat pozor. Tak jsme se zatím usadili a čekali, než se vrátí. Pokochali jsme se krásnou vyhlídkou a pochopili jsme, proč je tohle místo považované za Ithilienskou zahradu.

Nicméně když se Laisi vrátila a nastal čas, abychom se i my, všichni táborníci, podívali dolů, viděla jsem, jakým terénem cesta vede. A když mi bylo oznámeno, že tohle je jen začátek a že dál je to stejné, ne-li horší, bylo jasné, že počkám nahoře. Stejně se rozhodla i Pomněnka s Falkem, tak jsme se usadily na pláštěnky, vytáhly ruční práci a pustily se do pletení náramků.

Čas nám hezky ubíhal, povídali jsme si, zpívaly, obdivovaly další vyhlídku a čekaly na rychlou spojku zezdola s klíči od auta, jež nás mělo zavézt zpět do tábora. Až jsme se zalekly, jestli jsme se snad neminuly, naštěstí rychlý telefonát nás uklidnil a pak jsme s překvapením zjistily, že zpátky autem nás pojede víc. Ukázalo se totiž, že cesta byla opravdu náročná a teplé počasí k tomu hodně táborníků zmohlo. Jenže, pak už nás bylo na jedno auto moc!

Tak jsme se domluvili, kdo pojede první várkou a kdo druhou, druhou várku jsme dali na starost Nině a my se vydali k autu. Cestou jsme zahlédli z druhé strany přicházet Oremira s dětmi a dali jsme si takový neohlášený závod, kdo bude u aut dřív. A vyhráli jsme!

Pak ještě kohosi napadlo, že Pavlovo auto má přece sedm míst, a tak se tam všichni vejdeme, když se rozdistribuujeme do všech přítomných aut. Tak jsme zavolali Nině, jestli by mohli přijít, zatím jsme se natlačili do jediného malého stínu v okolí a čekali. Bylo to těsně, ale vešli jsme se, a tak jsme již brzy byli v tábořišti, kde jsme mohli pomáhat připravovat jídlo pro tu část dobrodruhů, jež se procházky nezalekli, ona je nezmohla, a tak šli celou cestu. Myslím, že jsme pak s překvapením zjistili, že to byly jen Laisi, Irith, Šimon, Monika a Ilian.

(I: Imladris byla nádherná. Tam jsme prošli kolem klokotajících potůčků a jezírek. U hrany skály jsme se rozdělili. Část se vrátila a část se jala šplhat nahoru. Já byla ve šlhající části Vždycky jsme na sebe čekali a tu jsem i s nejmladším Oremirovcem - Kubou, zjistila, že svah je plný ulit drobných hlemýžďů. Jak malí jsme se tedy začali spolu hrabat v hlíně a hledat ulity.

Nahoře se s námi rozloučil Oremir s dětmi a odešel. V tu chvíli Laisi prohlásila, že jsme ztratili Gluma a že netuší, kudy dál. Naštěstí se za velmi schopného Gluma prokázala Monika, která měla chytrý telefon a cestu nám ukázala. Navštívili jsme vodopády a pár dalších jezírek.

Nejvtipnější okamžik byl, když jsme se snažili dostat k jednomu potoku. Všichni k němu sestoupili v pohodě, jen mě to ujelo a sjela jsem přímo do něj. Zastavila jsem se jen pár centimetrů nad hladinou a bylo jasné, že se sama nahoru nevyškrábu. Nezbylo než si opatrně zout boty a pokračovat korytem potoka naboso.)

Večer se stala věc, kterou Pomněnka již určitě velmi dlouho vyhlížela - přijel Jožka! A tak mohl večer být už šifrovací ws, na který se všichni tak těšili.

Otázku, zdali je vhodné, aby spolu Jožka s Pomněnkou spali ve stanu, rozřešila Irith tak, že Jožku přemluvila, aby si mezi sebe dali meč. Pro což se on tak nadchl, že to chvíli vypadalo, že Pomněnka s Irith do konce tábora nepromluví. Těžko říct, jak to dopadlo, zdali Jožka ten meč, se kterým pobíhal po tábořišti, opravdu na to inkriminované místo umístil. Jisté však je, že nikdo nebyl zabit a Pomněnka za chvíli znovu vesele brebentila se všemi okolo.

2. srpna, středa

Dnes byl na programu velký úkol - skolit olifanta. Rovnou se to spojilo s možností splnit si lukostřeleckou zkoušku. A hned první úkol byl takový, že polovina osazenstva si řekla, že nemá šanci to splnit. Ale za pokus se přece nic nedá, že?

Na talanové brigádě před táborem jsme pletli síť, která se navázala z klubovničky na velký ořešák. A první úkol byl ten, že se muselo vylézt po té síti na ořešák (takže ano, dostat se nějak i na půdu klubovničky), a z koruny ořešáku se trefit do klouzačky, stojící někde u bazénu. Byly na to tři pokusy, stačilo se trefit jednou. A to celé stihnout do dvou minut. Každý druhý si začal myslet, že snad ani není možné do dvou minut se vyškrábat na ten ořech, ale řeknu vám, adrenalin dělá divy.

Zkoušeli to snad všichni, a ukázalo se, že není takový problém se tam vyškrábat, ale spíše se trefit. Nakonec jsme zjistili, že na skolení olifanta se potřebujeme trefit sedmkrát, což se nakonec i povedlo. Ale velmi kuriózním způsobem, trefila se totiž třikrát Monika, třikrát Marek a jednou Šimon. My ostatní nic…

Ale společnými silami byl první úkol splněn a mohli jsme se vydat dál. Nahoře u lesa pokračovaly další zkoušky. Normální střílení do procházejícího olifanta, kterého bravurně předvedly Tinóme s Rioli, a ostřelování Haraďanů.

A to jednak ze stoje, a pak také z kleku na procházející procesí. A poslední úkol byl boj. Měli jsme s sebou i jeden meč a spoustu luků, když se na nás z lesa vyřítila celá velká skupina Haraďanů. Bylo to opravdu náročné, šípy létaly, výkřiky zaznívaly tu z jedné, tu z druhé strany a vládl nesmírný zmatek. Až jsem viděla, jak na nás z jedné strany vybíhá Haraďan Jožka a nebezpečně se šklebí. Luk měl opravdu obří, poskakoval okolo, ale naši se do něj ne a ne trefit. Všimla jsem si, že Irith nechala svůj meč ležet na zemi, tak jsem se pro ně natáhla s tím, že zkusím Jožku zneškodnit z blízka. Ale bohužel se mi to moc nedařilo, alespoň jsem ho tedy zahnala na útěk a začala jsem se vracet k našim.

Jenže v tu chvíli se Haraďan rozhodl, že na mě naběhne znovu, začala jsem se bránit, ale pochopila jsem, že je to nad mé síly, tak jsem pomalu ustupovala. A v tu chvíli lup, a jeden šíp mě zasáhl do obličeje, přímo do pusy. Instinktivně jsem sevřela ruku a přišla jsem na to, že v ní mám kus zubu…

Doteď netuším, jak se to mohlo povést, vyrazit mi zub měkčenou larpovou hlavicí. Ale hra se přerušila a Irith s Jožkou mě začali nějak uklidňovat s tím, že mě doprovázeli dolů do tábora.

(I: Jožka byl černý od sazí od hlavy až k patě, vyslala jsem ho tedy dopředu, ať se nějak zcivilizuje, protože tu měl jako skoro jediný řidičák a mohl tedy Polly odvézt do nemocnice. A já s Polly jsme šly pomalu za ním. Zjistila jsem, že mi pomáhá zvládat krizové situace neustálé mluvení. A tak jsme mlela celou cestu dolů, dělala blbé vtipy a snažila se uklidnit sebe i Polly. Docela by mě zajímalo, koho nakonec bolela pusa víc :-)

Pak se zbylí lukostřelci vrhli na Haraďani s o to větší vervou. Nakonec úspěšně lukostřeleckou zkoušku splnili Marek a Monika, ale společnými silami jsme se nějak ubránili.

Zatím v táboře se na mě lidi chodili dívat a Stříberka mi domluvila na další den zubařku, jestli to půjde nějak spravit. Což sice bylo na jednu stranu uklidňující, ale na druhou stranu ne zas až tolik, protože mám ze zubařů trochu strach.

Zjistila jsem, že to mám hodně citlivé, takže mi dělá trochu problém pít, a občas i, když při mluvení pusou prochází vzduch okolo té ulomené části, ale jinak to bylo dobré. Naštěstí z toho krev netekla a ani to moc nebolelo. A vyhrála jsem tím skvělé kaše od Stříberky! Vzhledem k tomu, že měla nedávno problémy s osmičkou, tak si to hezky natrénovala a měla jsem vynikající speciality - zeleninu s tuňákem, nějaké zrní s ovocem a dokonce i namixovanou krmnou směs, která chutnala jako takové ty energetické tyčinky.

Odpoledne bylo ve znamení vyrábění lampionků na slavnost a vylouplo se nám tu několik opravdických skvostů. Ať už to bylo pomocí barev na sklo nebo odrátkování.

Večer se mi Irith s Tani smály, že když se snažím mluvit tak, aby mě to nebolelo, tak vypadám jak dědek. Což mělo samozřejmě za následek to, že mě přemluvily, ať jim zatancuji na Dědka od Laega a měly z toho strašnou srandu.

Vánoce ve Středozemi 2017

A je to tady! Literární událost roku, které jste se určitě už nemohli dočkat a posledních pár dní netrpělivě aktualizovali Mittalmar, abyste se o ní dozvěděli jako první... vyhlašujeme čtvrtý (jo, už!) ročník Vánoc ve Středozemi!!

Pravidla pro Ty, kteří se ještě neúčastnili jsou uvedené níže, stejně tak i kalendář.

Neváhejte a hlaste se!

---

Pravidla jsou jako vždy. Na každý den adventu si můžete zabrat Středozemskou postavu (či skupinu postav). Vaším úkolem pak bude ztvárnit, jak tato postava slaví Vánoce. (Pro skalní příznivce kánonu: Tento projekt se vždy vyznačoval lehkou recesí, takže nedoporučujeme brát situaci příliš vážně). Ale pozor, samozřejmě, že se nemusí jednat jen o díla vtipná a pubertální. Smutné, emotivní a poetické příběhy jsou rovněž vítány.

Svůj nápad můžete zpracovat jakkoliv - můžete psát, kreslit, skládat, tvořit... fantazii se meze nekladou.

Zde, v tomto článku bude vyvěšen Středozemský Vánoční kalendář, kam budeme značit již zabrané postavy. Tím pádem logicky, pokud je již postava zabraná, nemůže si ji vzít ještě nekdo jiný (takže pokud si Thorondir zabere Thranduila, nikdo jiný si ho už vzít nemůže). Do komentářů pod tento článek, na facebook nebo na meil nám prosím pište, o jakou postavu byste měli zájem a případně jaký den byste chtěli (např. Irith bude psát o Peregrinu Bralovi a chce článek vydat 19.12.). Kdo dřív přijde, ten dřív mele, takový je zákon...

Dny, které zbydou, si zabereme my (tedy pokusíme se je doplnit my).

Postavy si prosím zabírejte do 20.11.2017.

Příspěvky pak zasílejte na meil: mittalmar@seznam.cz a to nejméně týden před datem, kdy má být článek vydán (tedy pokud si Thorondir vybral Thranduila a ten má být vydán 15.12, pošle Thorondir článek o tom, jak slaví elfí král Vánoce do 8.12.) A toto prosím dodržujte! Nečekané psaní na poslední chvíli je vždy něco mezi sebevraždou a vraždou.

A to je snad vše, teď už jen slíbený kalendář:

1. Drozd - Drozd

2. Faramir - Třezalka

3. Pozorovatel z jezera - Polly

4. Stromovous - Neklan

5. Smíšek a Pipin - Pavel

6. Eowyn - Aegeri

7. Maeglin - Irith

8. Thorinova družina - Jeremiáš

9. Odula - Verča

10. Aule - Šárka

11. Gwaihir - Hvitsymre

12. Angband - Melkora

13. Glum - Falko

14. Daeron - Třezalka

15. Inzilbeth - Aredhel

16. Elfí pařba v Temném hvozdě - Aegeri

17. Celegorm - Tani

18. Earendil - Vojta

19. Král mrtvých - Drozd

20. Hobití koleda - Ilian

21. Enťata - Pomněnka

22. Elfí koleda - Ilian

23. Hobiti na horní Anduině - Laisi Finwen

24. Překvapení - Irith

O Naději - III.

Třetí kapitola, dva střety a konečně se dovíte, jak to vlastně dle mého bylo s tou rukou a hraním :-)

---

"Tohle není správné."

Maedhros se prudce otočil. Rudé vlasy mu zavířily kolem hlavy. Levici měl položenou na jílci meče, pravici schovanou v záhybech roucha.

"To jsi ty," vydechl ulehčeně. Pokynul svému bratru a sám se posadil do druhého křesla.

Maglor pozvedl číši s vínem. "Tohle bychom neměli. Zbyli jsme už jen čtyři. Nepamatuješ, jak zemřeli prostřední? Na našich mečích je krev Diora a jeho lidu. Neměli bychom zabíjet lid jeho dcery."

Maedhros si zhluboka povzdechl a ve zcela lidském gestu si rukou promnul čelo. "I ty, Maglore? Doufal jsem, že budeš na mé straně. Víš stejně dobře jako já, že musíme. Dali jsme Přísahu."

"Ale nebyla by jiná cesta? Zkusit to jinak?"Maglor se bratru podíval do očí.

"Vyjednávání selhalo, víš dobře, jak nám Elwing odpověděla."

"Ale přesto… má dva malé syny."

Maedhros sevřel ústa do tenké linky. Věděl, na co bratr naráží. "Pokud nám silmaril vydá dobrovolně, nic se nemusí stát."

"Víš dobře, že to neudělá. Musí ale být i jiná cesta. Nemůžeme…"

"Co nemůžeme?" Maedhros se prudce vymrštil a rozlil sklenici s vínem. "Doufal jsem, že ty, bratře, to pochopíš. A nebudeš jako všichni. Tady nejde o nějaké můžeme - nemůžeme. My prostě musíme."

Maedhros chytil bratra za rameno a zatřásl s ním. "Musíme, rozumíš? Nemáme na výběr! My ne!"

Maglor se díval bratrovi do očí a poprvé tam spatřil to, co jiní viděli už předtím.

Šílenství

Ráno bylo tiché. Sam dumal nad obrazy, které Pěvec včera vyvolal. Měl dojem, něčeho. Jako by o něčem takovém slyšel, jako by měl vědět… ale nedávalo mu to smysl. Nad čím přemýšlel Pěvec, bylo těžko říct.

Sam si povzdechl. Předtím byl rád, že nebude mít na lodi velkou společnost. Ale zrovna teď by ocenil společnost alespoň nějakou. Celý zbytek včerejšího dne se Sam dost zoufale nudil. Polovinu sice prospal v židličce na lodní zádi, přeci jen, už měl svůj věk, ale jinak mu nezbývalo nic jiného, než dumat o panu Frodovi, zda ho ještě zastihne živého. V zoufalství dokonce začal psát dopisy svým dětem. Dopisy, o kterých věděl, že nedojdou.

"Zmínil jsi, že jsi Elronda učil mluvit vznešenou elfštinou," odhodlal se Sam nakonec, když ho přestalo bavit sedět na židličce a pozorovat vlny. Pěvec možná byl zvláštní a od rána se tvářil nepřístupně, ale Sam doufal, že se mu ho opět podaří trochu rozmluvit. A, navíc a jako rozhodně ne nejmenší důvod, mu včerejší Pěvcova slova vrtala hlavou. On se znal s panem Elrondem?

Pěvec zvedl hlavu. Seděl na palubě lodi, zády opřený o zábradlí a očima hypnotizoval vlny. Asi musely být něčím výjimečné, i když Samovi se zdály všechny stejné. Třeba ale umí elfové ocenit nějakou zvláštní vlnovitost, kterou hobit prostě nevidí.

"Ty ses s Elrondem setkal?" pokračoval zahradník.

Pěvec konečně odvrátil pohled od stále se opakujících vln a pohlédl na Sama. "Nikdy o mně nemluvil, že?"

"Nevím, o nikom jako ty se nezmiňoval. Ty jsi někdy v Roklince byl, Pěvče?"

Pěvec zvednul spálenou ruku, aby si prohrábl vlasy, když však postřehl Samův vystrašený pohled, rychle ji schoval do záhybů pláště. Nevesele se usmál.

"Nebyl, nikdy. Ale slyšel jsem o ní." Na chvíli se odmlčel. "Znal jsem Elronda, kdysi. Znal jsem i Ellerondova bratra." (5)

"Král Elros?" vyvalil Sam oči. "Slyšel jsem o něm. Král na potopeném ostrově. Prý byl neskutečně mocný. Ale to už je hrozně dávno." Věděl, že je tento elf starý, ale nechtělo se mu věřit, že by byl až TAK starý. Vždyť Númenor se potopil před… no prostě hrozně dávno. Prý tehdy ani nebyl Kraj. To musela být opravdu pradávná doba temna.

"Znal jsem je oba," pokračoval Pěvec. "Kdysi mi říkali otče," dodal nakonec potichu.

"Ty jsi měl děti?" rozzářil se hobit. Rodina, to bylo jeho.

"To nebyly moje děti. Jen jsem je… našel. A vychoval. Snažil jsem se splatit dluh, který jsem k nim měl."

Sam nechápal. "Dluh, jaký dluh?"

"Kdysi jsem jim zabil rodinu," zašeptal Pěvec a nové obrazy, jako by vyvstaly před hobitovýma očima.

Zabití lidé i elfové, muži, ženy děti. Rychlý pohled na dva dospělé muže s rudými vlasy, kteří ruku v ruce leželi na dřevěné podlaze a hruď měli zbarvenou červeně. "Zabili je jejich vlastní lidé," šeptl Pěvec a Sam si povšimnul jisté podobnosti ve tváři, kterou oba muži nesli. Bratři? Pěvec měl bratry?

Viděl ženu, ženu v bílém, jak se žene na strmý skalní sráz, viděl i muže, rusovlasého elfa který ji pronásledoval s obnaženým mečem. Viděl, jak žena, nesoucí v dlaních světlo, vykřikla a vrhla se z útesu do moře. Sam si nemohl být jistý, ale měl dojem, že tyto rysy v obličeji již někde viděl. U paní Arwen. (6)

A viděl malé chlapce, choulící se k sobě. Jediné živé bytosti uprostřed zkázy. Viděl, jak tito chlapci rostli v muže, viděl lásku a péči, kterou jim pěvec věnoval. Viděl jejich smích i pláč, viděl, jak ho objímali a říkali mu otče.

Píseň umlkla stejně rychle, jako se ozvala.

"Zapomněl na mě, odvrhl mě. Jako všichni. Všichni jsou pryč," Pěvcova slova byla smutná a upřímná, opravdu tomu věřil.

"Musíš ale mít svou rodinu. Měl jsi někdy manželku? A musel jsi mít otce a matku, možná i sourozence."

"Měl jsem rodinu. Kdysi. A nemám jen manželku. Mám milenku. Je strašlivá. Hrozná milenka, se kterou jsem byl spjat mladý, aniž bych jen tušil, co dělám. Žárlivá, žárlivá žena, která mi nedovolí spát ani jíst. Drží mě ve svých poutech už kolik tisíců let. Kdybych to jen věděl, nikdy bych s ní nešel." (*)

Sam měl opět neodbytný pocit, že nemluví o žádné elfí ani jiné ženě.

"A měl jsem i rodinu. Všichni jsou mrtví nebo mě odvrhli. Zapomněli na mě."

Dál už Sam poslouchat nevydržel. "Oni na tebe nezapomněli. Určitě na tebe vzpomíná, Elrond. I tvá rodina. Určitě ještě někde jsou a milují tě. Nejsi sám, určitě by se našel někdo, kdo by…," Pěvec se od něj opět odvrátil.

"Nikdo takový není," zasyčel. "Jsem sám, zapomněli na mě. Všichni. Nejsem nikdo, jen Pěvec."

"Nejsi sám, nikdo není…," ani tuto větu Sam nestačil dokončit.

"Jsem sám a nemá smysl říkat něco jiného. Nerozumíš tomu, nevíš jaké to je… půlčíku z Kraje," ostře a chladně promluvil elf a stejně jako minulý den se prostě otočil a odešel.

Třetí noc a Sam byl opět v jejich kajutě sám.

***

Neměl nic. Rodinu, naději ani klenot, kvůli kterému všechno opustil. Když se napřáhnul a hodil silmaril do moře, necítil bolest srdce. Ještě ne. Ještě pořád mu zbývalo to poslední, poslední co mu nikdo vzít nemohl.

Jeho hudba.

Miloval hudbu, byl jí fascinován. Dokud měl hudbu, bylo vše dobré, ještě měl naději.

Posadil se na bílý písek a zkusmo hrábl do strun harfy. Vzápětí zkřivil tvář bolestí. Jeho ruka. Jeho spálená ruka! Zčernala končetina, jako by pukala pokaždé, když se jí dotkla struna hudebního nástroje. Snažil se, hrál. Dny a dny seděl a hrál. Ale nešlo to, najednou to nešlo. (7)

Zaječel. Výkřik v sobě nesl žal a to nejhorší, co vůbec v sobě elf může nést. Prudce harfu popadl a mrštil s ní daleko, daleko do moře. Vlny jí pohltily, stejně jako předtím zářivý klenot. Zavyl a padl tváří do písku. Zůstal ležet.

Neměl už nic. Přišel o hudbu, přišel o to poslední, co dávalo jeho životu smysl.

Doplazil se k mořskému břehu a shlédl do tůňky mořské vody.

Pěvec se díval svému odrazu očí a poprvé tam spatřil to, co jiní viděli už předtím.

Šílenství

Celé dopoledne probíhalo úplně stejně, jako předchozí den. Pěvec seděl na palubě, opřen na zábradlí a nevidomě zíral před sebe. A Sam se nudil. Napsal už všechny dopisy, které jenom napsat mohl. Elanor o tom tajném receptu její maminky na výbornou borůvkovou buchtu, Frodovi popsal všech osm způsobů zastřihávání ovocných stromků, Zlatovlásce a Faramirovi přál k narození jejich dalšího dítěte (Sam měl neurčitý dojem, že by se to malé mělo narodit někdy touhle dobou), prostě napsal všechno, co mohl. Právě seděl zahloubán nad polemizováním o devátém způsobu zastřihávání ovocných stromků, když ho vyrušil Pěvec.

Zpíval. Znovu. Sam opět nerozuměl jazyku, ve kterém píseň zněla, ale věděl, že je krásná. Zvedl se a přešel k němu. Pohledem se vyhnul Pěvcově spálené ruce a opřel se o zábradlíčko vedle něj.

"Tvá píseň je nádherná."

Pěvec se k němu obrátil. "Ne tak krásná, jak mohla být. Kdysi jsem nebyl jen Pěvec. Byl jsem hudebník, největší mezi všemi."

"A proč jím už nejsi?"

Pěvec se nevesele zasmál a ukázal Samovi spálenou ruku. Hobit s sebou na ten pohled škubl. "Vidíš? Vidíš, proč jím už nejsem? Hudebník nemůže hrát jen s jednou rukou."

Sam nad tímto nehodlal diskutovat. On sám hudebník nebyl. Byl si sice poměrně jistý, že existují nástroje, na které by Pěvec mohl hrát i jednou rukou. Aktuálně ho napadal třeba roh nebo kastaněty, ale tak nějak tušil, že by se to Pěvcovi asi úplně nelíbilo. Raději mlčel.

"Jsem už navždy raněný."

"A nedá se to nějak vyléčit? Ty spáleniny? Maminka vždycky na spáleniny používala třezalkový olej."

"Na tomto světě žádný lék není. Pomohlo by jen uzdravení v Síních čekání, ale tam se nedostanu."

"Proč ne?" Sam nevěděl úplně přesně, jak to s těmi elfy po smrti je, ale měl dojem, že se do Mandosu dostanou všichni nesmrtelní.

Pěvec se poprvé skutečně zasmál. Z toho smíchu mrazilo. "Mě čeká Věčná Temnota, ne Mandosův sál. Pokud zemřu, nebude nic, mou fea pohltí tma a to je osud horší než jakýkoliv, který mě může čekat zde. Nikdy nezemřu. Kdybych mohl zemřít, udělal bych to už dávno. Ne. Budu lpět na životě, žít dokud to půjde. Protože po smrti mě čeká něco tak strašného, že si to nikdo nedokáže představit."

"Jsi prokletý?"

Pěvec se ušklíbl. "Jsem. Svou vlastní kletbou."

"Ale…," Sam zaváhal. "Z každé kletby je přece vysvobození. Existuje odpuštění a milosrdenství. A pokud se snažíš změnit osud, osvobodit se z kletby, dokážeš to. Když se to budeš snažit změnit, změníš to. Musíš se snažit, jen sedět a litovat nepomůže…"

"Já se snažil!" Pěvec zněl zlomeně. "A k čemu to bylo? Snažil jsem se, snažil jsem se udělat to, co mi přišlo správné. Ale on mě neposlouchal, Maitimo mě neposlouchal. A my jen zase spáchali další zlo. Proč se dál snažit, proč se snažit, když stejně všechno skončí stejně. Měl tolik plánů, tolik cílů… všechno ztroskotalo, všechno bylo ztraceno. Nemá se smysl snažit, stejně to k ničemu nevede."

"Ale…"

Výtrysk obrazů byl tentokrát silnější než předtím. A Sam viděl. Viděl Pěvce, jak klečí před rusovlasým mužem a prosí ho, viděl i šílený lesk v očích toho druhého. Viděl jeho odmítnutí, viděl dýky ve tmě. Viděl další smrt a skříňku s kameny, kterou si vyšší z elfů bral k sobě. Kruh mečů, připravený udeřit a příchod válečníka se zeleným pláštěm. A hlavně viděl žal, viděl pokus o vymluvení tohoto posledního zoufalého pokusu a pochopení toho, že z vůle Osudu není úniku.

"Vždycky se má smysl snažit," zašeptal Sam nakonec.

"Někdy ne!" vykřikl Pěvec a prudce odvrátil tvář.

"Každý má naději…," ale i tehdy byl Sam přerušen. Pěvec k němu náhle přiskočil a ukázal mu spálenou ruku. Sam s sebou na ten pohled škubl a Pěvec se šíleně rozesmál. "Vidíš? Hobite? Každý možná, ale já ne! Jsem ztracený a poznamenaný, navěky. Všichni mě vidí jako zrůdu, kterou jsem! I ty! Podívej! Podívej se na mou ruku! Bojíš se jí? Štítíš se jí? Jako všichni! A dobře děláš. Já, já nemám právo na nic, už dávno jsem ho ztratil. Tak mi tady nevykládej pěkná slovíčka o milosrdenství a odpuštění. Protože já vím, že to není pravda!"

Sam byl vyděšený, zděšený až do morku kostí. Vždycky si myslel, že elfové jsou vzdálení, vysoké, cizí bytosti, chladné a nepřístupné nebo naopak veselé a radostné jako děti. Nikdy neviděl někoho tak… nebezpečného, divokého.

"Pěvče…"

"I to jméno mi vzali! Všechno, všechno. Zbyl jen osud o málo lepší než smrt," Pěvec šeptal. Jako by se jeho vztek náhle zlomil. Pěvec se sesul na palubu lodi a skryl si tvář do dlaní.

"Nezbylo už ani jméno…"

A Sam utekl.

***

5) Elrondovo quenyjské jméno

6) Elwing byla Arwenina babička

7) Až skoro na všech ilustracích i povídkách najdete opak, já jsem přesvědčená o tom, že Maglor už hrát nemohl. Jeho ruka byla příliš spálená, poznamenaná a on tedy ztratil to poslední co zůstávalo - schopnost hrát

(*) Věděli jste, že měl Maglor ženu? Já ne. Zjistila jsem to naprostou náhodou. Takže ano, Maglor byl ženat. O jeho ženě se neví vůbec nic. Já předpokládám, že to byla Noldo (protože Vanyar ani Teleri by tatík nepřekousl) a stejně jako Nerdanel a Curufinova žena zůstala ve Valinoru a se svým manželem neodešla.

Tábor 2017 - Dvě věže - IV.

Začínáme druhý táborový týden a tím se mění i vypravěč našeho dobrodružství. Následující zápisky budou z Pollyina pera.

---

29. července, sobota

Celé ráno zabralo domlouvání dvojiček Froda a Sama. Směli jsme totiž udělat jednu hlavní dvojici, která byla jasná už od začátku, a pak také několik alternujících. A čím více jich bylo, tím lépe. Pokud totiž hlavní dvojička v úkolu selhala, ještě byla možnost, že některá z těch náhradních dvojiček situaci zachrání. Nakonec se nám povedlo sestavit dvojice tři: Mareček a Šimon, Irith a já a poslední byly Lucka s Třezalkou. Přičemž vždycky prvně jmenovaný měl roli Froda a druhý z dvojice byl Sam. Ostatní vyfasovali roli společníků na cestě, ale nemohli se nijak zapojovat.

Pak už jen zbývalo sbalit si věci na cestu, velké zavazadlo připravit na hromadu s odvozem a psychicky se připravit na cestu na místo Emyn Muil, lidově též zvaného Černolice. V tábořišti jsme se ještě rozloučili s těmi, jež za námi měli dorazit povozem, a byl čas se vydat na cestu.

Nejen, že nás cestou tížilo pomyšlení na všechna nebezpečí, která nás mohou potkat, ale zpomalovaly nás také luky, které jsme s sebou museli táhnout kvůli případným náletům černých jezdců na létajících stvůrách. Tentokrát jsme je totiž mohli jak odeklít sedmi zásahy za použití správné hlášky, tak po dvou zásazích šípem do trupu se černý jezdec musel stáhnout - zabili jsme mu zvíře a on jaksi padal volným pádem za Sauronem, aby si obstaral jiného mazlíčka.

Tak jsme vyrazili, cestou jsme si ještě udělali malé zaučení, jak se luk vlastně drží, jak se zakládají šípy, ale během chůze se to učí opravdu blbě. Navíc, když část skupiny křepčila vepředu a my jsme za nimi pobíhali a snažili se neupustit nic do silnice.

Každopádně jsme první lekci zdárně zvládli, a tak už jsme mohli udělat dlouhého hada po cestě přes Halouny. Ovšem od lesa nás dělil dlouhatánský kopec, jenž se nám zarputile snažil naše plány překazit. A nakonec se mu to i podařilo a s příchodem do lesa jsme se rozloučili s Tani, která usoudila, že se zraněnou nohou celou cestu neujde a vrátila se zpět do tábora, že se nechá svézt autem.

Šárka mezitím vyhlásila hru "hledá se modrá turistická značka" a v zástupu jsme se jali prodírat křovím a přes malé pěšinky projít až na normální cestu. Luky se nám neustále zachytávaly za okolní vegetaci, ale pokračovali jsme dál. Naše strategické rozmístění vždy Sam a Frodo vedle sebe ale kazil Černý jezdec, který se s hlavním Frodem často zapomínal vzadu a o něčem spolu diskutovali. Naštěstí však jeho proměně v černého jezdce předcházela minimálně operace nandání černé škrabošky a také nepřehlédnutelná vlna strachu, která nás všechny zasáhla, takže jsme se vždy před akcí stihli přeskupit. Bojovali jsme statečně a dokonce se nám povedlo černého jezdce dvakrát vysvobodit.

V obědovém čase měla Šárka vymyšlené občerstvovací místo, krásné jezírko. Ale přestože bylo v mapě jasně naznačené, naživo jsme ho nemohli vůbec najít. A tak se poprvé (a možná i naposledy) ukázalo, že aby člověk našel vodu, musí jít do kopce… Ano, jezírko totiž bylo obklopené ze všech stran vysokými skalami.

Po obědě nastal čas se vydat dále. Přestože nás hraničář Šárka uklidňovala, že jdeme nefrekventovanými cestami, zdálo se nám, že pocestné míjíme nějak často. Jednou to bylo až tak vážné, že jsme se museli plazit, aby nás z nedaleké cesty nezahlédli Nepřítelovi skřeti. A řeknu vám, plazit se s tím velkým lukem je tedy zážitek. Naštěstí jsme však nebyli spatřeni a mohli jsme pokračovat dál.

Cesta probíhala poměrně jednotvárně, útoky černých jezdců, přepočítávání naší skupinky, jestli jsme opravdu všichni (Sam a Frodo). A také schovávání se před pochodujícími skřety. Nohy nás už docela bolely, takže jsme nadšeně vítali každou příležitost k odpočinku.

Na posledním úseku naší cesty jsme potkali zvláštního skřeta, jel na vrrkovi! A dokonce se tvářil jako můj otec. No, řeknu vám, bylo to překvapivé setkání. Prohodili jsme pár slov a každý z nás se znovu rozešel svou cestou. Díkyeru, že jsme se nepotkali na žádné akční části (měli jsme často ve zvyku na chvíli vždy zatarasit cestu. No, uznejte sami, že boj o život je důležitější než nějaký bezpečný průchod pocestných) ale při obyčejném pochodu. Už i tak to musel být docela zážitek vidět tam skupinku podivně oblečených individuí v pláštích za parného dne, jak se táhnou s luky a sotva pletou nohama.

Na místo jsme přišli přesně včas a tak jsme unavení a bez vody přesně ve čtyři hodiny odpoledne stanuli pod Emyn Muil. Výhružně se nad námi tyčil a nejednomu z nás začal běhat mráz po zádech při pomyšlení, že ho máme ještě dnes zdolat. Počkali jsme na Verunku a mohli jsme se do toho pustit. Probíhalo to přibližně podobně jako loni, to znamená, že nad skalami se rozložil tábor, vybraní jedinci obdrželi sedáky a čekali na další instrukce, zatímco se všichni ostatní pustili do svačení a volné zábavy (a popíjení entí polévky, tentokrát s Aloe vera!)

(I: Jak prohlásila Třezalka, když stanula na dohled Emyn Muil. " Nutně teď potřebuju pití se třemi S - sladký, studený a strašlivě nezdravý)

Zdá se, že Laisi slevila ze svých loňských předsevzetí, protože to skončilo tak že mě skoro až prosila, ať si s ní, Falkem, Jixipen a Luckou zahraju hazardní quenijské pexeso. S tím, že jsem jen dostala limit, že končím, jakmile vyhraju deset zlatek (je jedno, kolik do té doby prohraju) No, nakonec jsem sebrala poslední dvě dvojice a tak si vydělala 11 (čistý přírůstek 6, což není zas až tak vydřidušské pro ostatní, ne? (I: Zvláště, když ostatní mají čistý přírustek horko těžko dva až tři)). Pak jsme hráli ještě naše pexeso s kytičkami, které jsme udělali jako dárek pro Šárku a tedy… když se hledají trojice, je to hned o něčem jiném.

(I: Ehm… hráli… Po slaňování jsem objevila zoufalou Polly, jak sedí na zemi nešťastná, že s ní nikdo nechce hrát. Tak jsem jí navrhla přátelský souboj v kytičkovém pexesu. Nejsem takový sebevrah, abych s ní hrála o peníze, vážně jsem ty zlatky potřebovala na luk. Nakonec jsem ale prohrála jen o dvě trojičky.)

Ve slaňování skály se myslím vystřídali všichni, kterým to zdravotní stav dovoloval. První šli, jako už tradičně, Sam a Frodo (tedy Šimon a Marek). A po nich bylo pořadí celkem zamotané, jelikož to bylo určené také velikostí sedáků, které zrovna byly volné. Když jsem šla na řadu já, slaňovala zrovna Lucka. Nějak na ni situace dolehla a začala mít hrozný strach, přitom byla na skále xy metrů nad zemí. Třezalka ji ihned začala zezdola podporovat a snad všichni se k ní postupně přidali. Bylo to od nich neskutečně krásné a nakonec se Lucka statečně odhodlala zbytek cesty slanit a stala se tak hrdinkou dne. Já jsem mezitím měla těžkou chvilku při hledání cesty na začátek trasy, a když jsem stála nad tou skálou a měla jsem se zavěsit do lana, naprosto jsem chápala, jak velký mohla Lucka mít strach a obdivovala jsem všechny, kteří to dokázali přede mnou. Ale nakonec se to podařilo i mně.

Frodo se Samem měli pak ještě soukromý quest slaňování po starém způsobu - bez sedáku či karabiny, kdy se jistili jen rukou. Marek to zvládl bravurně, ale tolik si u toho spálil ruku, že se rozhodlo, že to jako heroický výkon stačí a další slaňování bez pomůcek již nebude.

Pak následoval přesun dolů pod skály, večeře a připravování spaní. Ještě jedna lezecí trasa, tentokrát na lezení vzhůru, však moc nadšenců nenalákala, a tak ji vyzkoušela jen Irith, která to zvládla bravurně až na vrchol, a já. Byl to takový pokus, jestli si to můžu ještě po pěší túře dovolit a také jsem moc toužila po tom si to vyzkoušet. Na začátku, mě Verunka chtěla přesvědčit, že když spadnu tak se nic nestane a jisticí lano mě zachytí. Ale při pokusné pádu to se mnou hodně smýklo na stranu a já ve snaze uchránit kolena před nárazem do skály jsem nastrčila záda a bok. Takže poté jediná myšlenka, která mě doprovázela celou cestou nahoru, byla: "nesmíš spadnout, hlavně nesmíš spadnout".

Před vrcholem jsem to vzdala a již bezpečně jsem se vrátila na právě probíhající večeři.

(I: Když jsem lezla nahoru já, celou cestu mě doprovázela krásná hudba, linoucí se z elfích fléten, bylo to… epické)

Laisi nás po malé chvilce opustila a tak se večer pomalu přehoupl do již odpočinkovějších aktivit. Nejnezapomenutelnější z nich byla bezpochyby debata o tom, kdo z nás má nejhezčí nohy (a poté i lýtka, stehna, ruku, uši…). Strhla se velká diskuze a každý byl donucen svou nohu ukázat. Nakonec byli tři favoriti. Irith, pro kterou hlasovala… Irith. Ale zato tak vehementně, že to nešlo přeslechnout. Já, která jsem měla celkem slušnou základnu hlasů, a pak Lucka, jejíž krásu nohou byla ochotná uznat dokonce i Irith (prohlásila, že moje určitě ne, ale Lucky docela ujdou).

Bohužel se do této debaty nezapojili všichni, neboť jim to přišlo jako téma, u něhož není vhodné se zastavit na déle než dvacet minut. Ale myslím, že nakonec byli všichni spokojení. I Gabča, která během večera dostala od Falka celou sadu šperků z korálků (prý na svatbu s Aragornem).

Již se na naše nouzové tábořiště snášela tma, a tak se společnost pomalu rozpouštěla a jedinci zalézali do spacáků. Jen Irith a Tani se najednou zničehonic ztratily. Docela mě to vyděsilo, protože jsem si odešla vyčistit zuby a pak jsem u našeho místa na spaní neviděla ani Irith, ani Pomněnku ani Tani. Pomněnka se pak vrátila, ale holky nikde. Tak jsme o nějaké době čekání prostě zalehly s tím, že dorazí. A ono nic, pořád nic a ještě pořád nic. Začala jsem se bát, jestli je všechno v pohodě, ale Pomněnka se mě snažila uklidnit. Až ve chvíli, kdy už jsem byla v takovém tom stavu před usnutím, se přiřítily vytlemené na celé kolo a nadšeně vyprávěly o tom, jak na ně zuřivě zaútočila kočka a hrozně je vyděsila. Tak fajn, no.

I: Jednak, Šárka věděla, kam jdeme, stačilo se zeptat :-). A pak ta kočka byla fakt děsivá. Úplně černá. Tani ji v legraci nazvala Tevildo. Ale to nevěděla, jak moc nás Tevildo vyděsí. Kolem vás je tma jako v hrobě a najednou se kus od vás zaleskne ve tmě černé tělo… Tani nakonec přiškrceně prohlásila, jestli si nemůže sednout vedle mě. A když pak na nás kočka jednou vyskočila, Tani se mi prakticky vrhla do náruče. V životě bych neřekla, že budu takovou oporou proti strachu zrovna já.)

30. července, neděle

Ráno jsme všichni vyhlíželi entí polévku, naštěstí ještě zbyla nějaká ze včerejška. Posnídali jsme a pomalu si začali balit spacáky. Poté přijelo auto s dalšími surovinami na snídani, Laisi a pár dalšími lidmi. Druhé kolo snídaně bylo velmi příjemné a rovnou jsme si udělali i svačiny a doplnili vodu. Dnes byl totiž na programu mimo jiné i návrat do tábořiště. Nakonec se to vyřešilo tak, že na pochod přes Mrtvé močály se vydala menší skupinka a autem jela do tábořiště mnohem větší část, než z něj včera odjížděla. Ale protože má auto jen omezený počet míst, zůstaly jsme já, Pomněnka, Tani a Falko čekat na druhou várku. Času bylo dost, tak jsme se rozhodly, že si budeme zpívat a Falko nám všem udělala náušnice na Brány léta. Po návratu do tábořiště jsme se pustili do vaření jídla a nějakých podobných příprav pro později příchozí. O cestě přes mrtvé močály vám nejspíš něco řekne Irith.

(I: Vyrazili jsme na cestu za stále diskuze o dracích. Zatímco k Emyn Muil jsme přicházeli dost roztříštěně, zpátky jsme šli všichni pohromadě a vesele se bavící. Ale hnedle nás čekal první úkol. Šárka našla vhodné jezírko a prohlásila, že musíme Froda a Sama dopravit na druhý břeh tak, aby se vůbec nenamočili. Bud je musíme přenést, nebo přes jezírko něco položit jako most. Ovšem jediná vhodná věc v okolí byl krmelec a ten jsme se vzít neodvážili. A tak nezbývalo než nosit.

Nina se zula do sandálů, ale nakonec jsem oba kluky přenášela na zádech já a Nina mě podpírala. Naboso jsem se do bažiny vstoupit neodvážila, takže jsem tam vešla v botech. Nebylo to tak strašné, jen jsem je měla pak problémy vysušit.

Zatímco ostatní byli na začátku touto představou dost zděšení, nějak je to chytlo a dalšího úkolu - projít asi půl kilometrů korytem potoka, se zhostili s nadšením. Vesele jsme si capkali vodou v botech a ze břehu nás fotil Černý jezdec.

Snažila jsem se pak ještě přesvědčit Šárku, ať vlezem (v šatech, aby to bylo kompletní) do toho včerejšího jezírka, ale nepodařilo se mi to. A to jsem se fakt snažila!)

(Proč jsem jenom vodil hobity do vysoké trávy?)

Večer nás čekalo v domě jen vyprávění o průchodu přes Mrtvé močály, kterého se skvěle zhostila Irith a poté workshopové kolo, nejspíš nějaký kuchařský ws, a pak odpočinkové. A od zítřka budou začínat Stříberčiny rozcvičky. Ač to na první pohled zní nebezpečně, byla to opravdu legrace a ti, kdo tam byli, velmi rádi přišli další den znovu. A znovu a znovu (pokud dokázali brzy vylézt ze spacáku).

O Naději - II.

Druhá kapitola povídky. A první interakce Sama a Pěvce, na jejich cestě na Západ.

---

Sam sledoval záda svého společníka, který se opíral o zábradlí lodě a zpíval. Samovi ta píseň nic neříkala. Nebyla Obecnou řečí. Možná to byla elfština. Ale taková jiná, nikdy nic takového neslyšel. Pečlivě poslouchal a přitom si začal elfa před sebou opatrně prohlížet. Byl… přinejmenším zvláštní. Sam měl z něj neskutečně nepojmenovatelný pocit. Ač si to nedokázal v hlavě příliš srovnat, zdálo se mu, jako by byl elf… jen napůl skutečný. Nevyzařoval tu pevnou, poctivou podstatu, na kterou byl Sam zvyklý. Nebylo to tak, že by se mu rozplýval před očima nebo tak něco, ale přesto, přesto z něj měl Sam podobný pocit jako z Froda, tam, na konci jejich cesty na úpatí hory Osudu. Jako by byl se skutečným světem svázán jen napůl. A když se Sam díval koutkem oka, mohl zachytit jemnou, mihotavou vnitřní záři, rozplývající se jako aura kolem těla jeho společníka. Když se však podíval přímo, nic neviděl.

Sam byl zmatený. Nebyl na takové věci zvyklý. A i když za svou cestu s Frodem zažil kouzel a čar víc, než bylo zdrávo a než by si býval přál, nezvykl si.

Podobný pocit měl snad jen v Lorienu, stejný pocit neskutečna, nebo, lépe, něčeho strašně, strašně moc vzdáleného. Ale, Sam potřásl hlavou, ani ne tak vzdáleného místem, vzdáleností. Ale vzdáleného… časem. Sam si svůj pocit neuměl vysvětlit lépe, než že elf, ač téměř na dosah ruky, je ve skutečnosti neskutečně daleko, daleko v jiném čase. (4)

Ve chvíli, kdy dospěl Sam myšlenkami až sem, zarazil se a přejel si rukou čelo. Byl starý, unavený a takovéto podivné myšlenky už nebyly nic pro něj. Bylo to příliš složité, příliš neuchopitelné. A Sam nikdy neměl rád věci, kterých se nemohl dotknout.

Elf dozpíval a na lodi se rozhostilo ticho. Po pár minutách si Sam opatrně odkašlal. Měl dojem, že by měl nějak zahájit konverzaci, prohodit pár zdvořilých slov a konverzačních frází.

Váhavě otevřel pusu, ale nevyšel mu z ní ani hlásek. A v tu chvíli si totiž Sam vzpomněl. Tenkrát, na břehu, když se loučili s Frodem. Tehdy tam tenhle elf byl. Seděl u vody a… plakal? Sam od té doby na tento podivný výjev skoro zapomněl. Teď se mu však vrátil s plnou silou a Sam se zarazil. Nikdy předtím elfa plakat neviděl. A ještě k tomu tak podivného elfa. Kdo to byl? Co byl zač?

Elf se pomalu otočil. Sam s sebou bezděčně cuknul. Aby své gesto zamaskoval, lehce si odkašlal, než konečně promluvil.

"Jmenuji se Sam, Sam Křepelka," řekl a lehce zčervenal, když si uvědomil, jak hloupě to znělo.

Chvíli bylo ticho, ve kterém se Sam zoufale snažil očima nesledovat elfovu popálenou ruku. Děsila ho a on měl neustále tendence ji pozorovat. Věděl, že je to nesmírně neslušné, ale nemohl si pomoci. Bylo to stejné, jako když úplně malý ležel v postýlce ve své rodné noře, maminka mu dovyprávěla pohádku na dobrou noc, přikryla ho, dala mu pusu na čelo a zhasla svíčku. A Sam teď ležel ve tmě, vedle sebe slyšel tiché oddechování svých sourozenců, ale on sám usnout nemohl. A pak, najednou, zahlédl na stropě temnější stín. "Pavouk!" blesklo hlavou malému hobitkovi a Sam pocítil strach. Už už se nadechl, že zavolá maminku, aby ho před pavoukem zachránila, aby pavouka vzala a odnesla ho pryč, ale pak si uvědomil, že to nemůže. Jak to maminka říkala? Odešli i s tatínkem pryč, tancovat. Nebyl tu nikdo kromě něj a jeho spících sourozenců. A Sam měl takový strach. Pokusil se schovat hlavu pod peřinu, ale zase jí rychle vytáhl. Co když, co když se pavouk spustí dolů? A on, Sam o tom ani nebude vědět? A tak ležel s očima vytřeštěnýma a sledoval pavouka. Bál se ho třeba jen na chvíli spustit z očí, bál se toho, co by mohl pavouk udělat. Probděl tak půlku noci, a když se ráno vzbudil, pavouk už tam nebyl.

Sam teď měl úplně ten samý pocit, pocit, že musí spálenou ruku pozorovat, kontrolovat ji. Ale věděl, že to nesmí A tak tam nerozhodně stál, oči upřené do země a snažil se odolat pokušení a nezvednout je k popáleným prstům.

"Říkej mi Pěvec," ozval se po chvíli tichý hlas a Sam si uvědomil, že elf mluví na něj. Zvedl k němu oči.

"To je zvláštní jméno," odpověděl hobit.

"Je stejně dobré jako jakékoliv jiné."

Pak bylo znovu ticho, ve kterém se Pěvec díval kamsi k obzoru a Sam zoufale hledal nějaká konverzační témata.

"Co to bylo za jazyk?" vybreptal nakonec. "Slyšel jsem už elfštinu a tohle bylo trochu podobné. Ale ne tak úplně. Některá slova byla jiná."

Elf chvíli strnul a pak sklonil oči k půlčíkovi. "Slyšel jsi elfštinu, říkáš? Ne, půlčíku, neslyšel jsi nic než ozvěnu nižšího jazyka. Tohle byla quenya taková, jakou se jí mluvilo v Západní říši."

"Nikdy jsem tuhle elfštinu neslyšel."

"Ani jsi nemohl, nemluví se jí. Kdysi před dávnými časy byl náš jazyk zakázán, odsouzen. Byl nám sebrán a my museli zapomenout svá jména i písně. Zachoval se, ano, jedna jeho ozvěna. Ale to není nic než ozvěna," elf se na Sama nedíval. Oči měl upřené někam do dálky a hlas měl plný tiché bolesti a odevzdanosti.

Sama to zarazilo. Neměl hlavu na hádanky ani na bolest. On sám vždy věřil v milující rodinu, dobré jídlo a šťastné konce. Tohle tiché utrpení mu bylo cizí.

"Zbylo jen málo těch, kteří jim mluví. A jen hrstka jich umí mluvit tak, jak zněl kdysi, tam daleko," šedé oči se konečně zabodly do těch hnědých.

Sam možná nebyl jedním z nejbystřejších hobitů, ale v lidech se vyznal. A poznal, kdy je lepší mlčet a dál se nevyptávat. Vzápětí ho přemohlo široké zívnutí.

"Dá se tady na té… lodi najít něco jako postel? Rozumíte, čtyři nohy, peřina, polštář, měkká matrace. Já nevím, jestli si na to vy elfové potrpíte, přece jen, když spíte v těch věžích, na talanech v korunách stromů a tak. Neurazte se, to rozhodně ne, ale nejsem elf. Uvítal bych něco… obyčejnějšího. Nějakou pořádnou duchnu, aby se to nehýbalo ve větru a nekinklalo. Máte tady něco takového? Víte, jsem už starý a unavený," breptal Sam neobratně, rozpačitý ze svého společníka.

"Starý?" řekl tiše elf. "Myslíš, že jsi starý, dítě? A unavený? Co ty můžeš vědět o únavě a o stáří? Prožil jsem všechny věky slunce a mnohem více. Jsem starší než Artanis, které se teď říká Galadriel a mnohem starší než Elrond. Co můžeš vědět o únavě?"

To nebylo zrovna vstřícné a povzbudivé. Když se elf odmlčel, opět to vypadalo, že je duchem nepřítomen.

"Ale tvá otázka, co se týká postelí… následuj mne, prosím," prohlásil nakonec a odlepil se od zábradlí. Když procházel kolem Sama, na moment zvednul spálenou ruku a hobit s sebou na ten pohled škubl.

Pěvci se něco mihl ve tváři, ale ani se nezastavil a pokračoval dál.

Sam popřál Pěvci neuměle dobrou noc, pohled přitom bázlivě upjatý k té ruce a šel zkontrolovat postel. Ano, k jeho obrovskému uspokojení tu postel opravdu byla. A jak si Sam hbitě ověřil, byla i správně měkká a nadýchaná. Ne že by elfům nevěřil, to samozřejmě ne, ale měl již přeci jen staré kosti a trochu toho pohodlí více než vítal.

Obrátil pohled k posteli naproti. Tu měl zřejmě obývat Pěvec. Ten se ale ke spánku zatím nechystal. Když Sam usínal, ukolébávaly ho nezřetelné tony písně.

***

"Otče, blíží se pobřeží!" elfí hlas byl dychtivý. Tak moc toužili dosáhnout země. Nenáviděli každou další sekundu, kterou museli trávit na bílé palubě. Sice byla všude kolem tma, ale bystré elfí oči jí dokázaly proniknout a odhalit čáru přílivu. Konečně.

Znovu vytáhl meč z pochvy. Zdálo se mu to, nebo na čepeli i po pátém přeleštění zůstala krvavá stopa? To moře ho fascinovalo a děsilo. Možná ho s Teleri opravdu pojilo víc, než jen láska k hudbě. A nebo také mnohem méně. Kolik jich zabil? Přestal počítat. Moře dunělo a Kanafinwe se nemohl zbavit určitého zaujetí. Pomaličku začínal chápat proč Teleri… Ne! Na to nemyslet. Ne teď.

"Výborně! Bál jsem se, že se nás pokusí zastavit. Na moři jme nejzranitelnější," otcovy oči ho probodly skrz naskrz a Kanafinwe se lehce poklonil. Nakonec mu to ale nedalo, a opatrně se zeptal.

"Otče, myslíš, že opravdu bylo moudré nechat Nolofinweho na druhém břehu? Jsme oslabení. Nepřítel nás může napadnout hned při přistání. Kdybychom raději rozložili síly rovnoměrněji, nebo počkali než…," nedopověděl.

Feanáro se prudce otočil a vlasy mu zavířily kolem hlavy, když vykročil ke svému synovi. Položil mu ruce na ramena a donutil ho podívat se mu do očí. "Nemám v úmyslu čekat na pomalé a nevěrné. Ať si poradí, jak umí. Ať si bratříček poradí, jak umí, teď když mu jeho rozeklaný jazyk nepomůže. Ať se vrátí, ať si jde prosit k Valar o odpuštění! Ať se jako pes plazí a škemrá, aby mu pán hodil ohlodanou kost!"

Kanafinwe se díval otci do očí a poprvé tam spatřil to, co jiní viděli už předtím.

Šílenství

Pěvce hobit našel sedícího na palubě lodi, zády opřeného o stožár s bělostnou plachtou. Byl zcela bdělý. Sama zajímalo, jestli vůbec spal. Ale, jak si Sam vzápětí uvědomil, kdy vlastně viděl nějakého spícího elfa? Legolas také nikdy nespal, když putovali se Společenstvem. Jen přecházel s otevřenýma očima. Možná, že elfové nepotřebují spát. Nebo spí jinak. Třeba spí, i když jsou bdělí. Spí vlastně pořád a nerozlišují vědomí a nevědomí.

Sotva Sam dokončil myšlenku, Pěvec se zvedl na nohy a nabídl mu snídani. To hobit nečekal. Nečekal, že se elfové budou zabývat něčím tak… obyčejným a přízemním, jako byla snídaně. Upřímně se bál toho, že bude odkázán jen na nějaký lembas, který si najde v zásobách sám. Rozhodně nečekal hostinu, kterou mu Pěvec ukázal. Sam se radostně pustil do jídla.

Celou noc si sliboval, že se bude chovat slušně. Na spálenou ruku si zvykne, nebude se jí tak iracionálně bát. Jeho předsevzetí ale vzalo za své, když mu elf naléval vodu. Zdravou rukou svíral karafu za skleněné ucho a druhou paží si ji zespodu přidržoval. A Sam si nemohl pomoci a cukl s sebou. Prostě si nemohl zvyknout.

"Pěvče?" oslovil ho Sam po nějaké době usilovné, alespoň ve svém případě, práce, a muž zvedl hlavu.

"Máš s řízením lodí velké zkušenosti? Kolikrát jsi se už," Sam zaváhal a nakonec to slovo vyslovil se špatně skrývaným odporem, "plavil?"

Trvalo dlouho, než Pěvec odpověděl, a když tak učinil, byl jeho hlas prázdný a suchý. "Plavil jsem se. Jednou."

"A kde? Byla ta cesta dlouhá? Kdy to bylo?"

"Tehdy byla tma. Bylo to předtím, než vyšlo slunce i měsíc. A moře bylo jiné. Klidné jako teď, ale tehdy to byl děsivý klid. Klid před bouří."

Sam se zavrtěl. Býval by dal přednost veselejšímu společníkovi. Pěvec ho už zase děsil. Poznal Galadriel, velkou elfí paní, také studenou a vzdálenou. Ale ta uměla roztát, byla najednou jako děvčátko, veselá a bezstarostná. Tenhle elf byl ale všechno jen ne veselý a bezstarostný. Nemluvil, ale spíše pronášel výroky. Jako nějaká oživlá socha. Bude to melancholická cesta.

"A proč ses tedy vydal na tuhle plavbu se mnou, jestli tě moře děsí?" vzápětí se Sam za svou otázku zastyděl. Proč asi všichni elfové odplouvají? Nu což, hlava už není, co bývala.

Odpovědělo mu neveselé ušklíbnutí a Samovi se zachvěla víčka, když Pěvec zvedl poraněnou ruku, aby si odhrnul prameny vlasů z čela. Elf si Samova pohledu všiml, ale nic neřekl, jen tváří se mu mihla neurčitá emoce.

"Moře mě neděsí. Znám moře lépe než mnoho těch, kteří se po něm plavili. Slyšel jsem hukot vln, když narážely na bělostný písek, naslouchal jsem mu, když mluvilo jemně i když řvalo v hněvu. Pěna jak labutí křídla, když se rozlétnou po modravé obloze. Vím, jak mluví skály i písek, naslouchal jsem šepotu myriád tisíc slaných slz a zpíval s nimi," Pěvcovi se lehce zamlžily oči, když vyprávěl. Sam se po chvíli začal v básnických přívlastcích naprosto ztrácet.

"Mluvíš o něm, jako bys ho zároveň měl strašlivě rád a přitom nesnášel."

Pěvec pomalu přikývl. "Ano. Je úchvatné a kruté. Krásné a strašlivé. Pojď!" Najednou se zvedl a vyběhl na palubu. Sam ho pomalu následoval. "Říkají, že v něm zní hudba Ainur," Pěvec se opíral o zábradlí, oči upřené na mořskou hladinu. "Slyšíš ji?"

Sam se zaposlouchal. Měl neodbytný dojem, že hudba Ainur, alespoň co o ní slyšel od Bilba, neměla znít jako šššš-hůš. Ale přesně to teď slyšel. Ššššš. Úder srdce. Hůš. Tak nějak si nedovedl představit všechny ty vznešené mocnosti, jak zpívají zrovna tohle. Raději mlčel.

"Je krásná. Fascinující. A nebezpečná."

Sam se nepřel, i když mu šššš-hůš nijak nebezpečné nepřipadalo.

"Jak bych mohl nenávidět něco tak krásného?"

"Ale…," Sam to nechápal. Pocit vzdálenosti byl teď ještě silnější, i když si Sam aktuálně nebyl jistý, jestli nejde prostě jen o to, že je elf šílený. Blázen. Prostě mu přeskočilo. Vzápětí se Sam zastyděl, že mohl mít takovou myšlenku o někom z Prvorozených a tak jen vzdychl a zakroutil hlavou. Tak tohle bude ještě složité.

Vzápětí jim nad hlavou přelétl racek. Hlasitě zakřičel a snesl se na stožár. Pěvec zblednul.

"Je nenávidím," vypravil ze sebe nakonec a racek mu jako v ozvěně posměšně zakrákal v odpověď.

"Racky? Vždyť jsou to takoví krásní bílí ptáci, silní."

"Strašliví."

Pěvec se od něj odvrátil. "Racci křičí o vině a trestu a neznají slitování. Pořád jenom křičí, nedají klid."

Byla to spíše píseň, než slova.

"Kráčeli jsme ve tmě a za zády se nám ozývaly výkřiky. Písek už dávno nebyl bílý a žal už dávno ne náš. A moře se vzdouvalo a drtilo. Ničilo. Ukradené klenoty nás nikdy neměly přivézt ke zdaru."

Sam si zacpal uši. Ta slova do něj bodala jako dýky. V mysli mu samovolně vyvstávaly šílené obrazy. Těla, zborcená krví. Stříbro a zlato, tiše pochodující po břehu. Moře, zlobně se vzdouvající v zeleném baldachýnu, který ukončil životy mnohých. A racci, bělostní ptáci, kteří kroužili vysoko, vysoko nad hlavami zástupu a křičeli do světa vinu.

"Moře nás odvezlo pryč. Ztratili jsme domov, ztratili jsme… otce."

Vzápětí si Pěvec všiml Samova zděšeného pohledu a ihned umlknul. Vidění přešlo.

Sam zaváhal. "To je mi líto, co jsi říkal, muselo to být strašné."

Pomalu natáhl ruku a pohladil elfa po paži.

"Proč? Za všechno si stejně můžeme sami, všechno je jen naše vina."

"Ale vina se dá odčinit, trest se dá prominout," začal Sam, ale byl přerušen.

Pěvec se mu vytrhl. "Ne! Mlč! Nic nevíš, nic o tom nevíš! Neopovažuj se… Nic neříkej. Jsou to lži, všechno jsou to jen lži!" vykřikl, prudce se od něj odvrátil a seběhl do podpalubí.

Ani té noci nespal elf v jejich kajutě.

***

4) Vyjádření toho zvláštního "blednutí", které Eldar ve Středozemi postihlo.

Středozemské kvarteto

Pamatujete, jak jsme tu kdysi zveřejňovali článek o hrách, které se dají přetvořit na Středozemskou tématiku? Tehdy jsme slibovali i další podobné články. Přišel čas na první opravdovou hru, kterou jsme "ztolkienizovali". Představujeme Vám narozeninový dárek pro naši drahou Pomněnku Illienel - Středozemské kvarteto.

---

Ve skutečnosti se nejedná o první námi předělanou hru. Už o rok dříve jsme pro Šárku vyrobili pexeso s květinami - obrázkem, českým názvem rostliny a názvem květiny psaným v tengwar. Ale toto kvarteto bylo podstatně náročnější.

Rozhodli jsme se, že uděláme několik "sad" karet. Měli jsme osm základních motivů, od každého měly být čtyři karty. Tyto motivy byly: Lidé, Valar, Maiar, Elfové, Trpaslíci, Hobiti, Nepřátelé a Zvířátka. Třezalka pak od každého tématu vymyslela čtyři postavy, které se výtvarně ztvární. Mezi lidmi měl být kupříkladu Tuor, Beren, Eowyn a Túrin.

S prací na obrázcích jsme začali někdy v květnu (Proč tak pozdě, když Pomněnka měla narozeniny předešlého listopadu? Skleroza světem vládne a přehlcenost prací rovněž.). Práci jsme si rozdělily tak, že čtyři výtvarníci (Šárka, Tani, Polly a já) nakreslíme obrázky, Aredhel vytvoří zadní strany a dá to dohromady a Polly to celé zkoordinuje a vytiskne. Pollyina koordinační práce nebyla dobrovolná, ale spíše čirá nutnost, protože já jsem byla celý červen v trapu. Byla z toho dosti vyřízená, ale nakonec to zdárně zvládla.

Obrázky jsme si rozdělili spravedlivě. Každý nakreslí jednu kartu z každého okruhu, dohromady tedy osm karet. Postavy jsme si rozdělili a mohlo se začít tvořit.

Krabičku vytvořila Terka Trpaslík. A to moc krásným, hobitím stylem.

Jak to tedy nakonec dopadlo?

Lidé

(Šárka - Beren)

Za Berenovu kartičku jsem ráda, neboť jsem ho tak mohla nakreslit konečně téměř z čelního pohledu. Po několika minutách váhání bylo rozhodnuto, že dostane krátké vousy a světlé oči.

I: Tento obrázek vyhrál Pomněnčino srdce, a to na celé čáře.

(Tani - Túrin)

Tady se obrázky začínají trochu komplikovat, protože třeba u Túrina jsem si raději přečetla celé Húrinovi děti, aby mi nic moc neuniklo. Ale i přesto jsem si dovolila udělat pár nekánonických změn(ať už úmyslně či nehodou). Chtěla jsem se totiž pokusit shrnout celý jeho život.

(Polly - Eowyn)

Vybrala jsem si Eowyn už jen proto, že je to moje docela oblíbená postava. A již od začátku mi bylo jasné, že ji chci udělat ve zbroji a s mečem v ruce. Při hledání předlohy ohledně základů anatomie jsem objevila Taninu předlohu na Eowyn, ale hledala jsem dál, až vznikla v této poloze. Zelené pozadí bylo také jasné, ať už jako kontrast nebo odkaz na Rohanskou vlajku. Je alo vidět, že vznikala jako první a tak jsem ještě neměla promyšleno, jak všechny karty pojmu a až dodatečně jsem trochu rozmývala pozadí, aby tolik nerušilo.

(Tuor - Irith)

Dle mého jeden z těch méně zdařilých. Původně jsem měla kreslit Aragorna, ale vůbec jsem nevěděla, jak ho pojmout jinak než ve filmu (protože tam mi přijde poměrně přesný). Vydupala jsem si tedy Tuora a z nějakého důvodu ho pořád viděla na lodní přídi. Až pozdě jsem si uvědomila, že vypadá spíše jako Earendil...

Elfové

(Šárka - Luthien)

Lúthien zde podle jedné z mála fotek Edith Tolkienové. Nevím, zda se to podařilo. Edith měla krásné, jemné rysy, a odchýlit se od nich jen maličko znamená problém, což je celkem oříšek, pokud je předloha v miniaturním rozlišení. Často lituju, že se fotek s mladou Edith nezachovalo více.

(Tani - Feanor)

Tohle byl trochu experiment. Jakmile mám možnost pohrávat si se světlem, neodolám. Opět to nedopadlo podle mých představ (ale to asi nikdy - zvlášť u experimentů).

I: Já jen dodám, že jsem se absolutně zamilovala do jeho čelenky a očí. Prostě do horní poloviny tváře, až po konec nosu. Absolutně

(Polly - Finrod)

S Finrodem byl trochu oříšek. Chtěla jsem ho udělat s harfou, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, jediná dobrá předloha byl obrázek od Ekukanovy. No a to nebyl dobrý nápad… Protože ať se pak člověk snaží, jak se snaží, v porovnání s předlohou to bude vypadat hrozně. Ale na tu harfu jsem celkem pyšná.

(Irith - Aredhel)

Můj první obrázek. Jakože první podobný obrázek vůbec. Níkdy předtím jsem žádnou ilustraci nekreslila, nikdy předtím jsem nekreslila žádnou postavu. Asi je to na tom vidět. Věděla jsem, že chci nějakou akčnější Aredhel, ne nic bloudícího v lese ani se nudícího v Gondolinu. Tak jsem ji nakreslila jako divokou bojovnici na koni s lukem.

Hobiti

(Šárka - Gerontius "Starý" Bral)

Gerontius aneb další výzva-ani hobitů v galerii mnoho nemám. A tenhle hobit je sympaťák, takže nebyl větší problém ho nakreslit. Dopomohla jsem si předlohou nějakého irského venkovana. Hlavně s tou dvojitou bradou.

(Tani - Lobelie Sáčkovská - Pytlíková)

Lobelii jsem kreslila už dříve, takže jsem jenom oprášila starou skicu a trochu ji vylepšila.

(Polly - Tři sestry - Beladona, Donamira, Mirabelka)

Tři sestry jsou, nejen co se kreslení týče, už moje srdcovka. Takže když jsem je viděla ve výběru, bylo jasné, že se do nich ráda pustím. Kompozici jsem udělala stejnou jako u té první verze http://mittalmar.blog.cz/galerie/obrazky#103691390, ale i když jsem se tou dřívější verzí hodně inspirovala a dělala to podle ní, vyšly hobitky trochu jinak. Ale myslím, že to taky docela odpovídá. A Mirabelka se mi tu líbí víc. 

(Irith - Tobold Troubil)

Tady jsem konečně přišla "jak na to" a dál už to šlo mnohem lépe. Tobolda jsem zcela jasně viděla jako zahradníka. Uvažovala jsem, jestli mu mám dát jako atribut dýmku, ale to mi přišlo dost obehrané, tak jsem raději ono "dýmkové koření" ztvárnila tou kytičkou v květináči. Za vzor jsem použila marihuanu, i když bych měla spíše použít tabák. Ale... kdo z vás pozná tabák? A marihuanu pozná každý.

Trpaslíci

(Balin - Šárka)

Balin byl mým úplně prvním kvartetovým obrázkem, úplná premiéra - předtím nikdy jsem se nepokoušela o trpaslíka. Jeho rysy jsou víceméně vycucané z malíčku, a tak jsou méně konkrétní, než zbytek postav. Ale červená kapuce nesmí chybět.

(Thorin - Tani)

Thorin byl popsán poměrně dobře, takže nebylo moc nad čím váhat. Jediné, co jsem trochu potřebovala vyřešit, byla barva očí. Co jsem hledala, tak typickou barvu očí trpaslíků jsem nemohla najít. Osobně bych typovala hnědou. Ale Thorin nebyl jen tak obyčejný trpaslík a proto jsem hnědou nakombinovala s modrou, která je často v tolkienových dílech zmiňovaná s důležitými osobnostmi (řečeno zjednodušeně).

(Polly - Dís)

Dís byla další výzva. Lákalo mě zkusit nakreslit trpaslici s vousy tak, aby přesto bylo vidět, že je to trpaslice a ne trpaslík. A vzhledem k tomu, jak tvrdé trpaslice musely být, jsem ji rovnou navlékla do brnění.

(Irith - Dúrin)

Původně jsem měla kreslit Gimliho, ale já opět chtěla něco nefilmového. Zvolila jsem tedy vznešeného Dúrina. Předlohou mi byl nějaký trpasličí obrázek, z kterého jsem odkoukala kupříkladu zbroj. Na čele má mít Dúrin čelenku se sedmi kameny (Dúrinova koruna). Ale nevím, jak moc dobře je to vidět.

Valar

(Šárka - Yavanna)

Yavanna opět schytala tmavší odstín, prostě se mi to k ní nějak hodí. Jinak je pojata celkem minimalisticky. Poslední dobou si ji ráda připodobňuju třeba ke Whoopi Goldbergové

(Tani - Varda)

Varda byla asi že všech nejtěžší. Přece jenom je to Valie, ve které se zrcadlí Iluvátarovo světlo. Krásná a zároveň strašlivá.
A k tomu jsem si chtěla vyhrát s hvězdami. Když budete studovat obrázek dobře, jistě si všimnete dvou souhvězdí (z nichž jedno je samotná Valacirca) a dvou velice známých hvězd.

(Polly - Ulmo)

Také druhá verze. První je už docela stará a byla vodovkami. Takže jsem si říkala, že to zkusím nějak vylepšit. No a rozbouřené moře jsem si nemohla odpustit.

(Irith - Manwe)

Tady jsem po pár neúspěšných pokusech o nalezení vhodného modelu pochopila, že musím zvolit kreslenou předlohu. Kreslila jsem to tedy podle obrázku jakéhosi středověkého vládce. Dost dlouho jsem dumala nad barvou vlasů. Manwe má v mém podání nakonec vlasy stříbrné (protože prostě vítr). Z tohoto důvodu také zvolena barevnost roucha. V pravé ruce drží žezlo se safírem, co mu vyrobili Noldor. Jeho trůn z obou stran stráží orlové, které svým tělem také tvoří část trůnu. Přišlo mi to takové... epické.

Maiar

(Šárka - Osse)

Ossë, divoký mořský Maia, má jistě něco společného s Oromëm, a tak jsem mu to chtěla vtisknout i do tváře, která, být v jiných odstínech, asi by mohla Valu připomínat. Snad trochu pýchy, těkavosti a vlnění v něm poznat je.

(Tani - Melian)

U Melian jsem se raději podívala do HOME2 (myslím), abych si byla co nejvíc jistá jejím vzhledem. Následně jsem to ještě prodiskutovala s Aredhel (za což ji ještě jednou moc děkuji).
Výsledek nedopadl podle mých představ, ale když nad tím přemýšlím, některé její rysy podle mého vystihuje.

(Polly - Gandalf)

Čas se krátil a pořád zbývalo hodně karet na dodělání. Proto jsem potřebovala trochu pohnout a vrhla se tedy na Gandalfa, na ten obrázek, u kterého mi bylo jasné, že se mi z těch zbylých bude dělat nejlépe. A ono to fungovalo, až tak, že se mi povedlo se trochu rozkreslit a začít ten samý den rovnou i druhý obrázek.

(Irith - Eonwe)

Jedním slovem boj. Tohoto Maiu jsem kreslila až nakonec a doslova několik týdnů jsem dumala, jak ho mám zvěčnit. Dokonce se mi o tom, že ho kreslím jednou zdálo. Výsledek snu jsem nakonec nenakreslila, protože by to bylo asi dost anatomicky náročné a já potřebovala být rychlá. Ale rozhodně to chci někdy zkusit. Prvotní idea byla nakreslit Eonweho, jak se mění v orla. Ale zjistila jsem, že nemám ani ponětí, jak by se měnit měl a jak by to vypadalo (jen jsem měla podstatně jasnou představu, že asi nic půvabného). Nakonec jsem ho tedy nakreslila jako bojovníka a nejlepšího šermíře v Ardě. Původní skica vypadala jako Glum zkřížený se Smrtěm a Eonwem a musela jsem ji kompletně škrtnout. Díky tomu se Eonwe také stal nejdéle kreslenou postavou. Jeho "orlovitost" jsem zpodobnila ptačími peříčky, zapletenými do vlasů. A proč zrzavý? Nevím, asi proto, že se mi to děsně líbí a přijde mi to stylové. A výsledek? Absolutně jsem se do svého zpodobnění Eonweho zamilovala. Podoba mého nastávajícího je tedy už zcela jasná. V současnosti mi tento obrázek visí na čestném místě nad postelí a já mám o svém nejoblíbenějším Maiar už jasno.

Nepřátelé

(Šárka - Morgoth)

Chudák Melkor vzal za své, když docházel čas. Z dřívějška jsem však využila celkem ucházející portréty z prací větších rozměrů. Lepší bych za tak krátkou dobu stejně nenakreslila.

(Tani - Sauron)

U Saurona bylo těžké se rozhodnout, jak by měl vlastně vypadat. Často měnil podobu a ta navíc nebyla nikdy moc dobře popsaná. Rozhodla jsem se tedy, že ho ztvárním jako takového ,,našeptávače" , ,, slizného Saurona" , který se na první pohled může zdát jako nejlepší přítel a rádce a vzápětí vám vrazí kudlu do zad.

I: Když už jsme u těch pubertálních okének... Do tohoto obrázku se zase zamilovaly Tani s Aredhel. Tani ho prý domalovala, dala na radiátor sušit a další půl hodinu se na něj dívala s pohledem "ty a já". Aredhel reaguje podobně, kdykoliv tento obrázek uvidí. Aneb jak Tani reagovala na můj dotaz, zda můžu toto zveřejnit: "Jo. Ať každý ví, že jsem na svině. Třeba se nějaká ozve..."

(Polly - Balrog)

Balroga jsem si opravdu užila. I když jsem se musela trochu krotit, aby nebyl na můj vkus a na kartový styl už moc tmavý. A pak už bylo potřeba jen udělat plameny okolo.

(Irith - Glaurung)

Jak se tak dívám, skenováním se trochu změnily barvy, původně to pozadí mělo být oranžovější... Původně jsem uvažovala, že Glaurunga ztvárním jako velké oko, uprostřed kterého stojí Nienor, ale až příliš to připomínalo můj obrázek k Zloději u draka. Takže takhle. A proč je Glaurung bílý? Byl to takový pokus, jeden ze dvou. Nevím, nakolik vyšel, asi vcelku ano. Myslím, že takhle vypadá odporněji, než kdybych ho vybarvila. A to byl účel.

Zvířátka

(Šárka - Huan)

Húan na lovu :) Snad vypadá trochu vyčerpaně.

(Tani - Gwaihir)

Tento obrázek jsem kreslila už dříve. Prostě... orel :-)

(Polly - Starý drozd)

A poslední přišel na řadu drozd, také nová verze již staršího obrázku http://mittalmar.blog.cz/rubrika/pisnicky. Tentokrát byl původní obrázek použitý na rozcestník u našich písniček (schválně, kdo jste si to pamatoval?). No a světe div se, taky se nám docela vybarvil. Ačkoliv babička ho nepoznala a považovala ho za jiný druh.

I: Tento obrázek byl suveréně zvolen nejroztomilejším obrázkem kvarteta.

(Irith - Stínovlas)

Druhý ze zmíněných pokusů. Chtěla jsem, aby na černém pozadí vynikla bílá zářivost Gandalfova oře. To se povedlo jen z části. Uvažuji, že tento obrázek ještě dobarvím.