03/11/2015

Japonsko - část 4

Tentokrát trochu trhlejší část...



Středa 5. srpna
Vzbudila mě ráno Karkulka. Já jsem pak už neusnula, ale byla jsem líná se zvedat. Tak jsem si sepsala zápisky, abych na nic nezapomněla, četla jsem si a psala pohledy. Potom už to bylo neúnosné, tak jsem vyšla ven a sedla si do kuchyně. Za chvíli jsme se tam sešli všichni a naše vedoucí nám řekla, že si kdosi dělal legraci, že ať chceš spát kdoví jak dlouho, tak tě stejně vzbudí v půl deváté to vedro. A hádejte, v kolik hodin jsme se tam takhle všichni sešli? No ano, přesně v půl deváté.
Po snídani jsem se vydala umýt si nádobí. Poprvé za náš pobyt se mi stalo, že mě tam přistihli. Byla tam totiž cedule 'Zde si umývejte jenom ruce'. Úplně nehorázně mě tam seřvala nějaká paní. Náš přepis konzervace by zněl nejspíš nějak takto:
"Ale tady si nemůžete mýt nádobí."
"Aha, dobrá, a kde si ho mohu umýt?"
"Tady ne, tady se nádobí mýt nesmí."
"Tak kde si ho můžu umýt?"
"nkhkujgfbwfwlkfozhskjcbsm (jakási její rodná řeč), tady ne!"
Tak jsem radši zdrhla a umyla to v táboře…

Před jedenáctou hodinou jsme se vydali na autobus, který nás měla zavézt do ZOO. Hrozně jsem se tam těšila, i když většinou bývají všechny zoologické zahrady skoro stejné. Dostali jsme i nějaký papír s rozpisem, kde bylo i sbírání odpadků a prezentace místního tradičního tance. No, to tam musí mít tedy hrozně moc těch odpadků, když jim je tam týden jezdí tak ohromné množství lidí sbírat. Asi je pak vždycky musí vozit náklaďákem zpátky. Alespoň jsme si to tak provozovali, dokud jsme se nedozvěděli, že už tam ty odpadky doopravdy nejsou a my jsme této práce zproštěni.
Vystoupili jsme v nějakém parku, kde poskakovali holubi. Praví japonští holubi, úplně stejní jako tady, v Česku. Prošli jsme tímto krásným parkem, až jsme skončili v parku zábavním. Tam nám dali asi hodinový rozchod. Využili jsme ho na oběd (to jsme šikovní hobitci, co?). Pak jsme objevili informační ceduli té ZOO. Zjistili jsme, že zatím mají výběh pro šest (6) opic a všude se vyskytovali obrovské nápisy 'otevíráme na jaře 2016'. Tak jsme si dali ještě jeden oběd a dobelhali se na sraz.


Tam nám rozdali nějaká klepátka ze stoyenového obchodu (vše za sto yenů, objevili jsme to pak v Tokyu). A nastoupily tam nějaké japonské holky v tradičních krojích. Byly tam i nějaké opravdu malinké a to bylo hrozně roztomilé. Ukázaly nám nějaký svůj taneček a pak po nás chtěly, abychom to taky vyzkoušeli. Ukazovaly nám nějaké ty figury, pojmenovaly je a pak je nahlas říkaly, abychom se mohli chytit. Jenže spojit to jméno a figuru se povedlo většinou tehdy, když už přešly na nějakou jinou. Ale poslední pokus se nám opravdu povedl.
Pak nám poděkovaly a naši část organizátoři odvedli na prohlídku ZOO. Dali nám vstupenku, prohlédli jsme si všech šest druhů opic a oni nás odložili v obchodu se suvenýry. A v jednom z výběhů jsem našla růst jetel (to víte, místo po opicích zírám po kytkách).



Glum!


Pak jsme znovu prošli tím parkem a vrátili se do tábora. Než přijely ostatní patroly, tak jsem si četla.
K nám do tábora ještě přišel vedoucí mého oddílu a řekl, že až přijdou všichni z našeho střediska, tak je mám zburcovat, aby si vzali kroj a šli se vyfotit na střediskovou fotku. Hrozně dlouho jsme čekali na Karkulku, protože šla někoho navštívit nebo co a nakonec Bůvol odmítl jít s tím, že si musí vyprat. Ale kromě něj jsme tam byli všichni.
A cestou zpátky nás zastavili Angličané a zeptali se, jestli nám mohou ukázat karetní kouzla. Samozřejmě, že jsme řekli, že jo. Napřed začali takovými 'vyber si kartu', zamíchali balíček a vyndali ji. Pak jsme si vybrali jinou a oni se nás zeptali, jestli víme, kdo jsou detektivové. Jenže my jim nerozuměli, tak se ptali, jestli známe Sherlocka Holmese, toho detektiva. A my, že jo. Tak nám ukázal, že tyhle dvě karty jsou detektivové. Zamíchal to a mezi 'detektivy' se objevila naše karta.
A potom dokonalý trik. Vybrali jsme si srdcovou trojku. On nás vyzval, ať ji položíme navrch. Zaklepal na balíček a vytáhl ji zprostředka. Pak jsme zaklepali my a on ji vytáhl zespod. Potom znovu zaklepal on a ukázal nám, že se celý balíček změnil v srdcové trojky. A na poslední zaťukání se z toho staly zase normální karty. Bylo to vážně neuvěřitelné.
Večer pak nastal náš obvyklý program - kecání. Marek se nás totiž snaží přemluvit, abychom šly do staršího oddílu, že to tam bude fajn. Původně jsme tam nechtěly jít kvůli němu, ale od té doby, co se to dozvěděl se snaží jak může, aby nás ještě přemluvil. Pak ještě přišel jeden Ostravák a kecali jsme i s ním.
Jenže se to po chvíli zvrhlo v děsivou diskuzi, kde nikdo nevěděl, kdo je na čí straně a o čem se tu vlastně diskutuje. Tak jsme se s Kamzíkem znovu vrhly na naši oblíbenou večerní činnost. Tedy luštění křížovek. No fakt, nejoblíbenější je hledání rozdílů a sudoku, to nám totiž většinou jde, i když si občas musíme pár čísel najít v řešení.
Najednou dovnitř do stanu vtrhla jedna holka, a když nás viděla, tak prohlásila, že ještě nikdy v životě neviděla nudnější trávení večera. Fajn, alespoň v něčem se nám podařilo dosáhnout prvenství.

Čtvrtek 6. srpna
Dnešní den byl vážně divný. Nelíbil se mi. Fakt ne. Měli jsme naplánovanou aktivitu Voda, což vypadalo hrozně lákavě. Někdo byl u moře a plaval, někdo lovil ryby a někdo byl na kánoích. Opájeli jsme se představou toho, jak se ochlazujeme ve studené vodě.
A místo toho jsme jeli hodinu autobusem jenom proto, abychom nasedli na nějakou ohromnou letadlovou loď. Která ale nesmí být letadlová (tužím, že po válce to Japonsko má zakázané), proto je vrtulníková. Nebo něco takového.
Prostě jsme hodinu jeli tam, tam jsme byli dvě hodiny na rozpálené palubě a pak jsme jeli zase hodinu zpátky. Ve zkratce to bylo přesně takhle.


Cosi na palubě, překřtili jsme to na protiletadlové dělo.

Jinak jsme tam ještě jeli výtahem na letadla (helikoptéry), pak jsme tam hledali záchod, snažili se koupit pití, ale zjistili, že nemáme peníze a pak okolo nás projelo vznášedlo.
Ale i jednu výhodu to mělo. Našla jsem tam Slovenku! A to jen tak ledajakou. Byla z oddílu, který se jmenoval Gondor a na kroji měla našitou jejich čestnou nášivku, Bílý strom. Ten originální Bílý strom Gondoru. A dokonce i dovolila, abych si to vyfotila.


Pak jsme tedy jeli zpátky, ani na vodu jsme si nesáhli. Z parkoviště jsme se naše holčičí skupinka znovu vydaly k velrybě. Chtěly jsme se nějak najíst a koupit si pití, ale udělalo se mi tak blbě, že jsem se jen dívala, jak holky jí a koupila si minerálku. Pak ony šly za Ostraváky a já s Ťapkou do tábora. Ona se totiž obětovala s tím, že mě bude hlídat. Já jsem si tam jen lehla a kupodivu jsem i usnula. Pak to bylo lepší.
K večeři bylo něco divného, ale sníst se to dalo. Pak byl zase ten divný nástup. Ale trochu se to zlepšilo. Provozuji, že dneska se vedoucí nerozestupovali. No a po nástupu mi Verča (hrozně mi připomínala Delfi, byla malá, blonďatá a hrozně veselá) popřála k narozeninám. Toho se chytili okolo stojící kluci a dali mi hobla. Málem mě v půlce pustili, ale drželi statečně. No fakt. Až mě tím překvapili.
Tak jsem jim poděkovala, zvedla se ze země a šla za Kamzíkem. Byly jsme domluvené, že dnes půjdeme měnit. Potřebovaly jsme se totiž obě zbavit šátku plného divných japonských znaků. Štvalo nás totiž, že je takový nijaký a navíc nevíme, co je tam napsané. Ale ještě před odchodem na měnění hledala Kamzík adaptér do zásuvky (tuto věc jsme hbitě přejmenovaly na retardér). Takže jsme chodily po tábořišti a řvali na celé kolo "nemáte někdo retardér?" ukázalo se, že ho má jen Natka, která odešla na večeři s Italy.
Vydaly jsme se za ní. Vysvětlila nám, že ho má ve svém batohu u sebe ve stanu a že si ho můžeme půjčit. Jenže než jsme odešly, tak nás Italové zastavili a popřáli mi k narozeninám taky. Bylo to hrozně milé a dostala jsem od nich taky hobla. A dokonce dvojitého. To bylo podruhé v životě (poprvé byl ten před půl hodinou), co jsem to zažila a zas tak strašné to nebylo.
Pak jsme tedy našly ten retardér a odešly s Kamzíkem do Hubu. Bylo tam místo na nabíjení telefonů, ale stály tam dvě velké cedule. Jedna hlásila 'nabíjení je plné' a druhá 'život je moc krátký na to, abyste ho strávili ve frontě na nabití telefonu'. To nám teda moc nepomohli, no.
Ještě jsme tam obhlédly počítače, jestli by se to nedalo zapojit do nich, ale to bylo taky plné. Tak jsme tedy šly měnit. A našly jsme zlatou žílu. U obchodu (tedy hrozně daleko) bylo pouliční osvětlení a asfalt. Tam si hrozně moc lidí rozložilo svůj stánek a byl tam strašný výběr. Já se tak zbavila těch přebytečných a nechtěných věcí a ještě jsem tím někomu udělala radost.

Pátek 7. srpna
Dnešní den již žádný program nebyl.
Takže ráno jsem měla spoustu času. Dokonce se mi i povedlo nabourat se na wifi (to brzo, co?) a tak jsem mohla odepsat Irith na její emaily. Pak znovu nějaký návrh na výlet, ale nějak z toho sešlo, proto jsem se znovu věnovala povinné četbě (můj chytrý výběr nejtlustší možné knihy).
S Kamzíkem jsme šly znovu měnit. Tentokrát nás už nebavilo být těmi, kdo za někým pořád dolejzá a snaží se ho uprosit a otevřely jsme si krámek sami. Chodili k nám zblízka i zdáli a bylo to super. Najednou jsme se cítili nějak důležitě.
A pak bylo, no co jiného, než ceremoniál. Tentokrát zakončovací. Znovu se tam procházeli s vlajkami a znovu to bylo tak na dvacet minut. No a pak přišli zpěváci. Zase nějaká Japonka co pořád po všech chtěla, aby zpívali s ní a tancovali. Tak jsme s Kamzíkem popustily uzdu své fantazie, odložily důstojné vzezření a vrhly se do tancování také.
A že to nebylo jen tak ledajaké tancování. Bylo to hafo různých figur a choreografií. Kupříkladu figura 'postihlá Japonka', která časem ovlivnila i figuru 'namakaný raper' až z toho vznikl 'raper s nalakovanými nehty'. Ze zvířecích kreací zvítězil 'slon' a pak jsme v děsivém záchvatu tancovaly dokonce i 'kozu', což by se normálně nikdy nestalo. A 'pekař' vznikl jako moderní obdoba jistě velmi známého tance 'pradlena'.
Všichni se na nás dívali hrozně blbě, ale to nám nevadilo. Baly to švanda a čím blbější věci jsme dělaly, tím vtipnější to bylo.
Potom byl okamžik proslovů. Dokonce nám poslal zprávu i Pan Ki Mun (píše se to trochu jinak, ale tohle je pro mě osobní vzpomínka, když jsme to brali ve škole. Představte si, že se někdo jmenuje Pan), což je něco jako vedoucí OSN.
A pak jeden takový pán, který měl strašně super proslov. Vždycky, když někdo na pódiu řekl Jamboree, prohlásila celá aréna sborově Jamboree taky. A tenhle pán s tím už počítal. Vždycky, když to řekl, tak udělal pauzu a počkal, než to zopakujeme. Jednou na to zapomněl a mluvil dál. Když si to uvědomil, tak na celou tu arénu řekl "No vidíte, tohohle jsem si nevšiml." Moc fajn chlapík.
Jeden kluk řekl, že by bylo vtipné, kdyby to tam teď pořádně rozjeli. No a na parket se v tu chvíli vyřítil nějaký Mary Friedman. Začali jsme se hrozně smát, protože nám to samozřejmě připomnělo Martina Freemana. Ale veškerá podobnost byla jenom ve jménu. Tohle bylo vážně děsivé. Líbí se mi třeba taková ta tvrdá hudba z Aredheliných playlistů, ale tohle bylo vážně moc. Až jsem prostě musela odejít dřív.


Trochu se tam prášilo...

A šla jsem samozřejmě kam jinam, než za Novým Zélandem. Řekla jsem si, že když tam přijdu před ceremoniálem, tak mě vyhodí s tím, že ten šátek potřebují na ceremoniál. A když tam přijdu další den, tak už bude pozdě. Přijít těsně po ceremoniálu se zdálo jako dokonalý nápad, který nemůže nikde ztroskotat.
Dorazila jsem tedy do jejich tábora, a zeptala jsem se první osoby, kterou jsem tam našla. Ta odpověděla, že ona se nepočítá, že je vedoucí a já se mám zeptat vedle sedících dětí. Fajn, přešla jsem k nim.

"Vyměníte mi někdo šátek?"
"My ne, my nejsme z Nového Zélandu." Vysmáli se mi nějací šikmoocí jedinci. Tak jsem se otočila na zbytek hloučku.
"Už šátky nemáme." Odpověděl kluk s novozélandským šátkem na krku.
Nechtěla jsem ho rozrušit, tak jsem sáhla po vysvětlení a jiné trofeji, sice menší, ale pořád hmatatelné. "Vy jste mi řekli, že si sem mám dneska přijít. Ale když nemáte šátky, vyměnil bys mi alespoň nějakou nášivku?"
"Je mi líto, ale šátky už nejsou."
"Já vím, vyměnil bys mi tedy nášivku?"

Kluk odběhl do stanu a za chvíli se vrátil s něčím v ruce.
Já s sebou měla jen tři malé divné věci, protože jsem počítala s tím šátkem, ale nabídla jsem mu je a on si vzal tu nejmenší a ještě mi za to poděkoval! Bylo to hrozně milé, asi jsem vypadala fakt zoufale a on mě chtěl nějak odškodnit…
Pak jsem ještě dvě oběti poprosila o kontakt. Oxidovat v jejich táboře déle už by nebylo vhodné.
Při odchodu jsem ještě zaslechla, jak se dva kluci baví o tom, že Mary Friedman je hloupý a že Martin Freeman je mnohem a mnohem lepší.
Cestou jsem potkávala davy, které se rozcházely po konci ceremoniálu. Započal dlouhatánský ohňostroj, který byl opravdu velkolepý. Jenže po deseti minutách už to bylo pořád stejné a moc dlouhé. Byla tma, já k sobě tiskla vydobytou trofej a provozovala jsem, že kdyby mě někdo přepadl, tak by mi to bylo úplně jedno, jen kdyby mi nevzal tu nášivku.
V táboře už na nás čekala návštěva. Dva poslanci a jejich dva bodyguardi. Tito poslanci byli kdysi prý také skauti, a tak se chtěli vrátit zpět do svých mladých let. Byli hrozně fajn, ale bohužel si nepamatuji, jak se jmenovali.
Večerní program měl být takový, že se bude hrát na kytaru a společně s těmito poslanci si zazpíváme. Jenže většina osazenstva (včetně mě) usnula, takže se to moc nepodařilo.


Šmajdalfe, dělej ohňostroj, no tak, Šmajdalfe...

Japonsko - část 3

Po delší době se znovu vrátíme za louži. A jelikož je toho ještě dost, vydám to v dvojitém množství, abychom se s tím neptalali až do Vánoc.



Neděle 2. srpna
Ráno jsem měla mít už podruhé službu v kuchyni. Proto jsem se nějak sama od sebe vzbudila hodně brzy. Našla jsem Sýkorku a oznámila jí, že bychom asi měli jít vyzvednout to jídlo. Ta jen řekla, že nemá kartu na vyzvedávání jídla a že bez ní nám to nedají. Tu karty prý měl jeden kluk z naší skupiny. Tak jsem se ho vydala hledat. Jenže jak polovina lidí spala venku, tak jsem se v tom nemohla vyznat. Každopádně nebyl ani ve svém stanu ani uprostřed náměstíčka, kde byla největší ložnice. Tak jsme se na to vykašlaly s tím, že to nějak dopadne, a že pokud tam nedojde on, tak tam půjdeme, až ho najdeme.
O půl hodiny později ke mně do stanu vtrhla ta vedoucí, co ji nemám ráda a hrozně mě seřvala, že jsem nedonesla snídani. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že nemáme tu kartičku. Uraženě odešla a odmítala cokoliv poslouchat. Nastal tedy pokus o zjištění, jak je to s naší snídaní. Samozřejmě, že už dávno donesená byla. Takže bylo všechno ook.
Rychle jsme se tedy nasnídali a pak jsme museli pospíchat k českému stanu, kde byl sraz kvůli společné fotce. Tam Ostraváci dali Ťapce neuvěřitelného hobla tím, že ji vyhazovali do vzduchu a dokonce ji pak i chytili. Měla totiž dnes narozeniny. (Já je mám o čtyři dny později, proto jsme spolu chtěly tady v Japonsku oslavit společné třicetiny (já 16 a ona 14). Jak to dopadlo, si přečtete dále).
Když nastal ten neuvěřitelný okamžik, kdy jsme se tam všichni sešli, tak kdosi zavelel a my se zase museli někam šoupnout.
Tam měl nějaký fotograf hrozně velkou radost z toho, že se nás snažil nějak srovnat. To bylo takové to: "Ty v tom modrém tričku, běž do první řady, nejsi v záběru". Na tom by nebylo nic špatného, že? Jenže všech dvě stě lidí mělo na sobě buď modré nebo červené nebo bílé triko. Takže věta 'ty v tom modrém' platila minimálně pro padesát účastníků.
Pak někoho napadlo, že by bylo strašně fajn se vyfotit tak, aby ta barevná trička vytvořila českou vlajku. Při prvním pokusu byla přesně uprostřed vlajky patrná zelená skvrna, která označovala květináč plný bambusu. Nikdo netužil, že ve státním symbolu České Republiky figuruje bambus.
Kvůli dlouhým protestům se uspořádal ještě jeden pokus, kdy se celá formace přesunula o sto metrů vedle tak, aby všem svítilo slunce přesně do očí. Tam byl ještě pokus o zarovnání hran, aby to vypadalo jako obdélník. No, asi se to moc nepodařilo, protože mamka se mě potom zeptala, jestli to měla být vlajka nebo obrys české republiky…


(varianta s bambusem)

Po tomto složitém procesu jsme se všichni odebrali zpět do tábora. A já s Ťapkou a Kamzíkem jsme se vydaly do otevřených sprch. To bylo strašně super, byl to velký stan, kde byly vevnitř dvě řady sprch a koupalo se tam v plavkách. Ta voda byla hrozně studená, a když jste se pořádně opláchli, tak vám pocit svěžesti občas vydržel i celou cestu zpět ke stanu. To znamená nějakých tři sta metrů.
No, tak jsme tedy vlezly do těchto sprch a pořádně dlouho tam pobyly. Když už to začínalo být podezřelé, tak jsme propustily Ťapku a s Kamzíkem jsem šla koupit pití. A poté jsme pomalu směřovaly ke stanům. Tu jsme na obzoru spatřily ty sprchy, ze kterých jsme před chvílí vyšly, a bylo rozhodnuto, další kolo nám přece neuškodí.
Nakonec jsme do tábora opravdu dorazily. Karkulka byla v tahu, tak jsme obsadily můj stan a kecaly. Pak to Ťapka zalomila. My ji nechtěly probudit, proto jsme vytáhly nějaké křížovky a potichu luštily. Po chvíli se Kamzík ozvala, že asi usne a ať luštím sama. Fajn. No, nakonec jsem to ani já nevydržela dlouho a taky jsem odpadla.
Byl na nás zajímavý pohled, jediný, kdo spal normálně, byla Ťapka, protože zabrala celou Karkulčinu postel. Kamzík usnula vsedě s hlavou na koleni a já spala napolo vsedě a napolo vleže. Respektive vleže s nohama na zemi. Dokonce si nás i někdo vyfotil, jak vtipně to vypadalo.
Když jsme se probudily, ovanulo nás vedro. Ale náladu nám zlepšila zpráva, že začal food festival. To znamenalo, že si každý tábor měl připravit nějaké jídlo ze své země a pak ho nabídnout ostatním. My měli perníčky a bylinkové čaje. A hned, jak jsme vstaly, tak nám oznámily, že máme službu a máme všechny, kdo přijdou k nám do tábora něčím zaměstnat a nabídnout jim co nejvíc věcí. Fajn, když jsem měla zaběhnuté dvě věty, tak to šlo. Prostě jsem je jenom opakovala pořád dokola a dokola. Dokonce si ani ti cizinci nestěžovali.
Pak nás slavnostně propustili a my se rozutekly na ochutnávky z cizích zemí. Ale celkem mě to zklamalo. Na začátku jsme zašly k Angličanům, kde jsme si mohly vyrobit lízátko, prostě jsme omatlaly špejli v rozteklém karamelu. A když to ztuhlo, tak jsme se to snažily slízat, jenže to bylo tvrdé jak šutr a šlo to pomalu. Kdesi u Dánů jsme ochutnaly osmaženou bramborovou kaši a zeleninu. A pak už nějak nic. Vrátily jsme se k nám a ujídaly jsme perníčky. Když někdo podotkl, že to za půl hodiny končí, tak jsem neodolala a dala tomu ještě jednu šanci.
Hned u našich sousedů Mexičanů jsem ochutnala nějaké jejich bonbóny. Měli asi pět druhů, z toho dva byly moc dobré a jeden divný. Vydala jsem se dál, ale všichni už skončili, takže jediné místo, kde mi něco dali, byli Japonci. Obdarovali mě dvěma bílými krychličkami zabalenými v řase a ještě hrnek jejich čaje, kterému jsme přezdívali vajglíky. Protože to tak nějak chutnalo. Ať jste našli kterýkoliv jejich čaj, měl vždycky jinou příchuť, ale tak jako na pozadí jste cítili vajglíky, což z toho čaje udělalo cosi nepoživatelného (později jsme zjistily, že je to typická příchuť jejich zeleného čaje. Měli s tím i čokoládu nebo dokonce i Oreo nebo zmrzlinu). Ale statečně jsem to vypila a ochutnala bílou věc. Nehýbala se, což byl bod navíc. Ale byla hrozně gumová a vypadala jako ožehnutá plamenometem. Nakonec jsem jim poděkovala a opatrně se vzdálila zpět do tábora, kde jsem se zbavila důkazů a rychle to zapila naším bylinkovým čajem.
Další byla na scéně nějaká show v místní aréně. Fakt nechápu, jak se jim podařilo do deseti dní narvat tři show… Ale dostavili jsme se do arény.
Přivítal nás tam nějaký Japonec, který se živí tím, že je akrobatický letec. Dělal takové ty všemožné nálety na zem a střemhlavé stoupání a klesání, vrtule a otočky a nakonec na oblohu nakreslil smajlíka a znak Jamboree (divný uzel). Pak odletěl.
Celá tahle maškaráda nastala kvůli tomu, že měl dorazit korunní japonský princ. To bylo hrozně vtipné, protože ani jeho ochranka nevěděla, jak se jmenuje. (Náš vedoucí nám vyprávěl, že na minulé Jamboree ve Švédsku přijel švédský korunní princ v teréňáku, kroji a pohorkách. A že ho vyhodili z jeho parkovacího místa s tím, že to je přece pro prince a on tam nemá co dělat. O deset minut později přijela jeho ochranka a vše se vysvětlilo.)
No, tak tenhle princ neměl ani teréňák ani pohorky. Zato měl tu ochranku a asi tak dvacet let navíc. Fakt, představovala jsem si ho jako takového mladíka, třicet, čtyřicet let. A tomuhle bylo tak přes šedesát. Ale mluvit celkem uměl. Při jeho proslovu se tleskalo po každé větě a bylo vidět, jak si to užívá. Pak si sedl někam na tribunu daleko od normálních lidí a sledoval zbytek akce.


To už nastoupila spousta japonských zpěváků a předváděla nám své výkony. Jediné, co mi utkvělo v paměti, byla Japonka (vystupovali tam jenom samí Japonci), která se pořád ptala "Have you enjoy it?" jako kdyby jiná slova neuměla. Už jsme si z toho dělali legraci a vždycky mezi písničkami jsme se na sebe podívali a předříkávali si to za ní.
Ale zazpívala nějakou pěknou písničku, sice na playback, ale i tak to předtím musela nazpívat ona. Všichni tu písničku znali, takže já jsem o ní nikdy předtím neslyšela. A abychom si to mohli zazpívat s ní, tak nám na takové té ohromné tabuli napsali titulky. A najednou se tam objevilo tohle: "wa oh oh oh oh oh oh" No já provozovala, že nebudu.
A hrozně vtipné bylo, že při tom zpěvu japonských kapel jásali většinou jen Japonci. Poctivě mávali rukama a nadšeně vyskakovali do vzduchu. Když byla dobrá atmosféra, tak se přidávali i další. Ale Japonci opravdu byli neunavitelní.
Po návratu jsme se ještě snažili uvařit k večeři jakési kuře. Ovšem bez kuřete, protože ti, co ho vyzvedávali, se zasekli ve frontě a přinesli ho po desáté hodině večerní. Možná to bylo i dobře, kdo ví, jestli to totiž bylo opravdu kuře. Ale i bez masa to bylo celkem dobré.


Pondělí 3. srpna
Dnes nás čekal až odpolední program, proto jsme ráno a dopoledne obětovali odpočinku, procházkám po expostanech a měnění věcí.
Na programu s názvem Kultura jsem schytala skupinku s Kamzíkem, Ťapkou, Karkulkou a Markem. Jenže v tomto složení se nic nedělalo, oni jen všechny aktivity přecházeli s tím, že je to nudné a pitomé atd. Jediné, kde se zastavili, byl čajový obřad. A to byla chyba. Sice nás tam hezky usadili ke stolu a ukázali nám, že když pijeme jejich dokonalý čaj z jejich překrásných misek, musíme napřed tu misku otočit po směru hodinových ručiček, pak to vypít a nakonec tu misku zase otočit o půl kola proti směru hodinových ručiček. Ten čaj chutnal jako čerstvě nasekaná tráva. Tak jsme to rychle vypili, poděkovali a vzdálili se.
O dalším kolečku bez aktivity jsem se na to vykašlala a s Kamzíkem jsme se odpojily a vytvořily svoji vlastní skupinku. Šly jsme samozřejmě k Američanům, aby nám dali razítko na tu jejich věc. Tam bylo chytání zvěře do lasa. Oficiálně mi ten pán odsouhlasil, že bych nejspíš umřela hlady. Pak jsme se stavily u stánku s esperantem a u mnoha kaligrafních blbůstek. Jedna byla fakt pěkná, tam nám dali předlohu a my jsme si ten jejich znak nakreslily na látku a pak ho vybarvily. Potom jsme se uvrtaly do patchworku. Provozovaly jsme, že si našijeme něco na látkový čtverec a pak si ho budeme moct schovat, jenže z té paní vypadlo, že jim to tam pak budeme muset nechat. Tak jsme jim tam umělecky jednoduše ztvárnily slunce, něco tam napsaly a šly jsme dál.
U stanu nějakých arabských šejků nám nabídli svou kávu a k tomu datle. Bylo to dost zvláštní. Ta káva vůbec nechutnala jako káva a datle byla hrozně sladká. A hrozně se mi líbilo kreslení tetování. To stačí nakreslit něco na pečicí papír černou fixou a pak to držet mokrým hadříkem na kůži. Jenže pak jsme zjistily, že to tetování tam vydrží tak den.
Potom už před námi všechny ty aktivity zavírali. Jediné místo, kam jsme se stihly narvat, byla výroba brumladla. Spočívalo to v tom, že jsme si uřízly kus bambusu, do něho jsme vyvrtaly díru a potom jeden ten dutý konec přelepily nějakým papírem na pečení.
Stačilo už jen se na to naučit hrát. Což zní jednoduše, ale vůbec nám to nešlo. Tak jsme to trénovaly celou cestu ke stanům a jediné naše štěstí bylo, že jsme šly rychleji, než ostatní, takže ty příšerné zvuky nestihly nikoho moc naštvat. To až v táboře jeden kluk celé odpoledne vyluzoval ty příšerné zvuky, až mu to bylo zakázáno.
Po večeři se mi povedlo přemluvit Kamzíka, abychom šly spolu vyměňovat a tak trochu i navštívit Nový Zéland. Kupodivu souhlasila. Takže jsme vyrazily. Novozélandský tábor jsme už našly snadno a dokonce tam i někdo byl! Těsně před naším příchodem se srotili na cestě a zaujali bojovou pozici. My jsme se uklidily na stranu a pozorovaly je. Po chvíli jsme zjistily, že stojíme přímo uprostřed něčí brány, tak jsme uhly kousek na stranu.
Novozélanďané si zkoušeli svůj bojový tanec (Pro neznalé: Haka). Když dotancovali a já byla připravena se jich zeptat na ten šátek, tak zdrhli. Fakt. No nevadí, šly jsme za nimi. Samozřejmě, že s odstupem pěti metrů, aby to nebylo nápadné. Tak jsme zjistily, že mají namířeno do svého hubu. Jenže tam se nějak ztratili. Tak jsme tam s Kamzíkem vešly jako spořádaní občané normálním vchodem a čekaly jsme. Zahlédly jsme je na tom místě, kde čekali ti, kteří měli za chvíli vystoupit se svým představením. Tak jsme si na ně počkaly. Bylo to vážně moc pěkné, tancovali všechno možné a pak i takový ten tanec, který je proslulý tím, že ho tancují před ragbyovým zápasem.
Když skončili, tak jsem to obešla a čekala na ně. Snažila jsem se je odchytit, až se budou trousit domů. Když se rozešli, tak jsem obklíčila jednu holku a zeptala jsem se, jestli by mi nevyměnila šátek. Ona řekla, že svůj už nemá, ale ať se zeptám někoho jiného a dovedla mě doprostřed jejich hloučku. Já se rozhlédla kolem dokola a s hrůzou jsem zjistila, že mě obklopili samí kluci, kteří před chvílí namakaně předváděli ten svůj tanec, měli pokreslené obličeji, neměli trička a celkem z nich šel strach. Nenápadně jsem tedy vycouvala a konečně našla nějakou holku. Holky totiž vypadaly o poznání bezpečněji. Na třetí pokus se mi podařilo najít nějakou oběť, která slíbila, že si mám přijít sedmého večer nebo osmého ráno. Fajn. Poděkovala jsem jim a ulevilo se mi, že už můžu být zticha. Fakt nemám ráda mluvení s cizími lidmi.
Vydaly jsme se tedy s Kamzíkem měnit nášivky, to je na mluvení nenáročné. Jediné, co potřebujete říct (a také to není nutné vždy) je "this for this?". Ovšem pokud máte zálusk na nějakou krásnou nášivku a v ruce vám zbývají jen takové ty české a nijaké, tak musíte oželet mlčení a vrhnout se do boje s tím, že tato nášivka představuje jedinečný český podsadový stan, což je fakt super vynález a Češi ho mají i tady na Jamboree, určitě jsi ho tu už viděl, že jo? No a víš, co je tohle? Tak to je úplně suprová samolepka české výpravy z minulého Jamboree. Tu prostě musíš mít. No, tak je to správně, a když už máš tuhle modrou, tak ještě potřebuješ tuhletu červenou, pak budeš mít sadu! Tomu se přece nedá odolat!
Nevyšlo to. Tentokrát ne. Narazila jsem totiž na jednu Japonku, která o našich skvělých českých suvenýrech nechtěla ani slyšet a za jednu její věc jsem jí musela nabídnout tři. Až skoro lituji toho, že jsem se nechala takhle oškubat. Ale pak jsem zjistila, proč mi to původně nechtěla vyměnit, byla to totiž nějaká super extra výroční a navíc pěkná. No, kdyby to řekla rovnou, tak na ni nadávám trochu míň.

Úterý 4. srpna
Dnes tedy měla nastat ta společná ohromná oslava třicetin. Ale to až večer. Ráno nás čekal program nazvaný věda. Zase jsme byli rozděleni na patroly. A naše první zastávka byla u křidýlek. Ale ne kuřecích, nýbrž křídel aerodynamických. Měli jsme vyplnit nějaký papír. Všechny informace byly napsané nedaleko na tabuli, ale bylo to tak divně, že jsme si to museli hodně poupravit a napsat tam něco, co by snad mohla být pravda, případně to napsat česky a modlit se, aby nám to uznali. Nekontrolovali to.
Druhá aktivita u toho byla, že dobrovolníka postavili na takové otočné cosi, dali mu do ruky křídlo, ale vyztužené na všech stranách. On s tím měl mávat nahoru a dolů a sledovat, co se děje. Nic. Ano! Po vyřčení správné odpovědi mu vyměnili toto křídlo za takové, které mělo jednu stranu volně plandací. A když máchal s tímhle, tak se začal otáčet kolem dokola. Vypadalo to hrozně vtipně.
Pak jsme si vyrobili z něčeho plastového věc, jež dokázala létat, když jste ji správně vystřelili gumičkou. Já jsem si tohle letadlo pojmenovala Názgul a stalo se postrachem ovzduší, protože v nestřežených chvílích létalo vzduchem a ani já jsem nedokázala předem říct, kde skončí.
Další zastávka byla zase u Američanů. Nějaká hrozně dlouhá aktivita o dolování, kolik se toho vytěží a jak malá část z toho se využije atd. Pak jsme měli doplnit nějakou brožurku, ale ty informace se k tomu nedaly sehnat. I přes toto úskalí jsme se však dostali na jejich zlatý hřeb - rýžování zlata. Jeden kluk ale vyfasoval tak hloupé místo, že vedle něho byli dva chlapi. Jeden chtěl, aby tou rýžovací miskou třepal a ten druhý chtěl, aby s tím kroužil. Takže když se díval první, musel třepat a když se díval druhý, musel tím kroužit. Trvalo mu to pak dvakrát déle než ostatním.
A poslední aktivita byla o umami. Nevím, jestli to znáte. Jmenuje se tak další základní chuť. Je sladkost, slanost, kyselost, hořkost a umami. Povídali nám tam o tom, kde všude je a že ji objevili Japonci jako první proto, že mají suroviny, ve kterých je jenom umami, kdežto zbytek světa má do toho zamíchané i něco jiného. A pak nám to dali ochutnat takovým pokusem. Napřed jsme dostali nějaký vývar, půlku jsme snědli, do druhé půlky nám nasypali to umami a měli jsme ochutnat ten rozdíl. No, nevím, mně to přišlo sice malinko jiné, ale všechno stejně dobré. Prý to s umami mělo být mnohem lepší, tak asi mám rozbité chuťové buňky.
Dnes nastal také druhý pokus o výlet do místního městečka a stejně jako poprvé i dnes jsem se rozhodla s nimi nejet. Proto jsem se od nich odpojila a zamířila do expostanů. Měla jsem totiž už skoro celou sbírku těch amerických razítek. Zbývala mi už jen jedna a ta se podle všeho vyskytovala kdesi v expostanech. Zastavila jsem se tedy v jejich stanu a zeptala se, kde to razítko můžu dostat. Ukázali přes uličku těch stanů na jeden, před kterým vlála obrovská vlajka s obrázkem toho razítka. Fajn, tak jsem jim poděkovala a vydala se tam.
Byl to stan s ohromnou propagandou, protože příští Jamboree má být právě v Americe. Nicméně mi tam to razítko dali a já se tak vrátila zpět do jejich stanu.
"Mám všechny ty vaše razítka." Řekla jsem.
"Tak to je moc fajn, budeme si to pamatovat."
Eche, cože? Jakože fakt? Jen jsem tam zůstala zírat. Asi jim mě pak přišlo trochu líto, protože mi podali jednu dost pěknou nášivku. Tak jsem jim moc poděkovala a vrátila se k nám do tábora na oběd.


Tohle bych ve stanu Jižní Afriky opravdu nečekala...

Tam jsem si četla, až přišel čas, kdy mi nastala služba v našem, českém, expostanu. Bylo tam na výběr pět věcí. Nahánět lidi nebo s nimi hrát stolní hokej nebo dělat placky (takové ty se špendlíkem, co se dávají třeba na batoh), nebo s nimi plést turbánky a nebo být u ježků v kleci. Já jsem chtěla plést ty turbánky, protože jsem si to chtěla připomenout a přišlo mi to fajn. Jenže mě odtamtud jedna holka prostě vyhodila.
No, tak jsem šla k ježkům v kleci. Nakonec to možná bylo i lepší. Byla jsem u nich sama, vždycky jsem to těm cizincům narvala do ruky s tím, že je to český hlavolam a že to určitě zvládnou. Za celou tu hodinu a půl to nezvládli vyndat dva. Ty jsem donutila alespoň, aby toho ježka vrátili dovnitř. A v mezičas jsem upletla turbánek pro Natku, protože jí ho den předtím upletl ten její Mexičan, ale vůbec se mu nepovedl a Natce se hned rozpadl (ten turbánek, ne Mexičan). Mimochodem, když jsem Natce překládala nějaké jeho věty, které jí pořád opakoval, tak se zhrozila a řekla, že se ho bojí. A to jí jenom vyznával lásku…
Po skončení služby jsem to vzala rovnou k velrybě, abych si ty dva kilometry ušetřila. Pozor, pozor, dnes se mi opravdu povedlo najít dopisy! A Irith ví, jak moc japonsky vypadaly. Slunečnicové pole a na nebi letící slaměný klobouk. Ale sehnala jsem je a dokonce i několik moc známek. To mě později zachránilo.
Po koupi pohledů jsem ještě našla nějaké jejich sušenky, které vypadaly jedle, a nakonec jsem se vydala přímo do velryby. Kdosi se totiž chlubil, že když tam byl on, tak tam bylo plno aktivit a bylo to úplně skvělé. Já jsem tam našla nějaké pódium, tak jsem se posadila a čekala, co se bude dít. Vyšly tam čtyři malé Japonky a předváděly jejich tradiční tanec. Spočívalo to v tom, že se klaněly na všechny možné strany, máchaly vějířem a otáčely se kolem dokola. Potom je vystřídali dva velcí Japonci a dělali přesně to samé. Po čtvrt hodině jsem odešla a šla jsem si prohlédnout ty slíbené aktivity.
Jako pokaždé i tady už se všechno zavíralo. Odevšad mě vyhazovali a jediné místo, kde mě vzali, bylo nějaké lepení papíru na papír. Cosi jako koláž. Původně to mělo být na vějíř, jenže těch už jsem měla takovou spoustu, že jsem to ukecala na obrázek květin. Dělala ho totiž nějaká malá holčička naproti mně, tak jsem na to ukazovala tak dlouho, dokud mi to taky nedovolili. Bylo to moc fajn, pomáhali mi s tím a ukazovali, jak to mám dělat. A maminka té malé holčičky si se mnou povídala a taky s jedním klukem, který si tam dělal ten vějíř. Nakonec jsme oba dali té mamince vizitku a ona si nás vyfotila. Říkala, že její dcera chodí do školy, kam se jezdí na program Komunita. Ten budeme mít zítra, tak zjistím, jestli se tam s ní nepotkáme. Když jsem tu kytku už měla hotovou, tak mi paní na zadní stranu napsala, jak se ta kytka jmenuje, já se rozloučila a vrátila se do tábora na večeři.
Holky už se vrátily z toho města a byly nadšené. Prý se tam na druhý pokus už dostaly, byly v nějakém chrámu a jely dokonce i vlakem. Ale shinkanzen to prý nebyl.
Po večeři chtěla Natka původně jít za tím Mexičanem a já měla jít s ní, ale nějak se jí nechtělo (kupodivu to zase bylo přes celý areál) a já ji nechtěla nutit.
Tak jsme s Kamzíkem oslavily moje a Ťapčiny narozeniny tak, že jsme jedly gumové medvídky a luštily sudoku.
Na nástupu jsme se ještě dozvěděli, že každá patrola pojede na ten program komunita jinam a v jiný čas. Jedna musí odcházet v šest dvacet, druhá v sedm deset, třetí šest a my jsme odjížděli v jedenáct…
Jo a zjistila jsem, že sice spím ve stanu sama, ale nemá to ty výhody jako když člověk (potažmo hermelín) spí ve stanu sám. To bych tam totiž měla hafo místa a nikdo by mě nebudil ani pozdě v noci ani ráno. Takhle jsem ve stanu viděla Karkulku jenom tehdy, když tam přiběhla v noci pro spacák a vzbudila mě.

31/10/2015

Pohádka o půlčících

Jako loni, i dnes dávám na Dušičky takovou speciální povídku. Předtím to bylo Až odejdeme..., teď mírně hororová Pohádka o půlčících. Pohádka to opravdu není, takže opatrně. Ale není to ani nijak krvavé. Spíš... možná trochu smutné.
A o čem to je? Eomer potkává tři pronásledovatele a diví se, proč se ženou mílemi opuštěné krajiny. Dokud mu Gimli neřekne, koho vlastně pronásledují a koho se snaží zachránit. Eomer vzpomíná...


"Hobiti?" řekl Eomer. "Co jsou zač? To jméno mi zní zvláštně."

"Zvláštní jméno pro zvláštní lid," řekl Gimli. "Ale velmi nám na nich záleží. Zdá se, že jste v Rohanu slyšeli slova, která znepokojila Minas Tirith. Mluvilo se tam o půlčíkovi. Tihle hobiti jsou půlčíci."

"Půlčíci!" zasmál se jezdec vedle Eomera. "Půlčíci. Ale to je přece jen malý nárůdek ze starých severských písní a z pohádek pro děti. Chodíme pověstmi, anebo po zelené zemi za denního světla?"


***


"Tati, budeš mi vyprávět pohádku? Na dobrou noc. Prosím!" zakňučela malá Eowyn a zatahala svého otce za lem roucha.

"Pohádku? Ale vždyť už všechny ty hezké musíš znát nazpaměť?"

"Tak nám vyprávěj nějakou ošklivou!" rozhodl Eomer a pověsil se za z druhé strany.

Eomund se zasmál. "Nějakou ošklivou? Ošklivé neznám, znám jen strašidelné."

"Řekni nám nějakou strašidelnou, my to mamince nepovíme!" zajásal Eomer.

"Opravdu? A nebudete se v noci bát? Co, Eowyn?"

Eowyn sice trochu zbledla, ale když se podívala na bratrův rozjařený úsměv, obličej jí naplnilo odhodlání. Přece nedá před svým starším a táááák otravným bratrem najevo, že se bojí nějakých báchorek!

"Ne! Určitě ne. Jen nám ji řekni."

"Tak dobře", svolil otec. Přeci jen, pomyslel si, děti by se měly trochu otužit. "Budu vám vyprávět pohádku, která se v našem rodě předává z generace na generaci. Můj otec ji vyprávěl mně, váš dědeček zase jemu a teď ji budu vyprávět já vám. A měli byste vědět, že to není jen tak obyčejná pohádka. Všechno co vám řeknu je totiž čirá pravda."

Eomer obrátil oči v sloup a zašklebil se.

"Ne, je to pravda," řekl s povytaženým obočím. Opravdu se to stalo."

"A jak se ta pohádka jmenuje?" chtěla vědět Eowyn.

"Je to pohádka… pohádka o půlčících," řekl Eomund tajemně a zvedl se, aby přes děti přehodil deku. "Půlčíci? Co to je, půlčíci?" vyjekl Eomer a nechal se přikrýt.

Eomund si sedl na okraj jejich postele. "Půlčíci byli malí lidé, skřítci, kteří žili na břehu Anduiny tam, kde bydleli i naši předkové. Říká se, že tam byli odnepaměti, ale nikdo o nich moc nevěděl. Můj otec mi vyprávěl, že prý žili v děrách v zemi a jezdili na malých lodičkách po Anduině a lovili ryby. Byli prý ještě menší než trpaslíci a chodili bosi."

"Byli? Chodili? To už tam nejsou? Co se s nimi stalo?" vyzvídala Eowyn.

"Ano, už tam nejsou. Zemřeli. Všichni. A o tom, jak se to stalo, je tahle pohádka."

Eomund se zahleděl do plamenů ohně v krbu a konečně začal vyprávět.

"Jak už jsem říkal, před dávnými a dávnými časy žili na březích Anduiny malí skřítci, půlčíci. Lidí se báli a nikdy se s nimi moc nepřátelili. A pak, když začalo proudit zlo do Temného hvozdu, odešli. Vzali si všechny své věci a odešli přes Mlžné hory pryč, do bezpečí. A tak všechny naše zprávy o nich skončily. Nevíme, co se s nimi stalo, ani kam šli a nikdo je už neviděl. Ale za nějakých čas se najednou jedna skupina půlčíků vrátila a znovu se usadila na Kosatcových polích. Naši předkové tam žili vedle nich a vlastně se s nimi vůbec nevídali. Jen sem tam zahlédli lodičku na řece, nebo při vyjížďkách zahlédli jejich zvláštní obydlí, ale to bylo všechno. Půlčíci se totiž nikdy nenechali vidět, když nechtěli. Byli tak trochu kouzelní, vždycky když se blížil nějaký člověk, udělali kouzlo a zmizeli. Tak se stalo, že Rohirové pomalu přestali věřit, že vůbec existují a pokládali je jen za představy jejich zjitřené mysli."

Eomer se posupně zachechtal, a Eowyn ho zpražila pohledem.

"Vyprávěj dál," škemrala.

"Až jednoho dne projížděl váš praprapra a ještě mockrát pra dědeček kolem řeky, byl tam se svými lidmi na lovu. Dojel až ke Kosatcovým polím, když se před ním haluze lesa otevřely a on uviděl řeku a malé okrouhlé domečky u ní. Vzpomněl si na půlčíky, na to, jak tady žijí a loví ryby na lodičkách uprostřed řeky a pomyslel si, že tohle určitě musí být vesnice těch zvláštních skřítků. On i jeho lidé tedy nechali své koně stát na kraji lesa a pěšky se vydali do vesničky. Bylo tam několik domků s kulatými dveřmi a okenicemi, ale i hodně obydlí zabudovaných v samotném kopci na břehu řeky. Ale všechna vypadala opuštěně a zašle. Dveře byly vyvrácené z pantů, okna rozbitá a sítě na ryby, které visely na dřevěných kůlech nedaleko, potrhané. Erling, jak se pán Rohirů a váš předek nazýval, nařídil svým lidem, aby vesnici prohledali, jestli tady nenajdou známky toho, proč byla, sice nedávno ale byla, opuštěná. Sám se šel podívat ke břehu řeky. Ke kůlům tam byly přivázané zaprášené loďky i s pádly připravenými k použití. Kolem celé scény - říční nivy s lodičkami - se vznášel neurčitě modravý opar, který, a tím si byl Erling jistý, nevěštil nic dobrého. To místo bylo zlé. Jako kdyby nad celou vesnicí visela nějaká strašlivá kletba.

Erling se ale nebál a vydal se podél řeky dál, až na konec vsi. A tam na vystouplé plošině říčního nánosu objevil kamenné mohyly. Desítky maličkatých oblázkových mohylek. Některé staré a vysoké, ale mnoho jich bylo nedávných a nízkých. Jako by živých už bylo méně než mrtvých a nezbývaly jim ani síly na to své zemřelé důstojně uložit. Erling se otřásl. Cítil zlo.

"Pane, našli jsme nějakou ženu. Starou ženu. V největší z těch děr v břehu," ozval se hlas Heola, Erlingova přítele a pobočníka a vytrhl Erlinga z chmurného zadumání.

"Starou ženu? A nikoho jiného?"

"Ne, jen ji."

"Dobrá, půjdu se tam podívat," řekl Erling a šel. Cestou minul dvůr a stáje, kde půlčíci chovali dobytek. Nic tam nebylo. Jen u prázdného žlebu v rohu zahlédl Erling kost. Lebku malého zvířete, možná poníka."

Eowyn se otřásla.

"Opravdu mám pokračovat?" zeptal se Eomund s výrazem Já-jsem-vám-to-říkal.

"Ano!" dychtivě přikývl Eomer. "Konečně to začíná být zajímavé!"

"Heol Erlinga dovedl až k polootevřeným, zeleným okrouhlým dveřím na stráni kopce a ukázal dovnitř. Erling sklonil hlavu a vešel. Za dveřmi se rozkládala dřevem obložená chodba, které vedla dál do hloubi kopce a do stran z ní vybočovaly dveře, vedoucí do pokojů. Erling jedny otevřel a podíval se dál. Byla to zřejmě kuchyně. Kdysi docela hezká a útulná, ovšem teď bylo nádobí zaprášené, v lavoru se kupily neumyté talíře a nad vším čpěl pach zkaženého jídla. Erling vycouval zpět do chodby, když tu uslyšel hlas.

"To jsi ty, Smeagole?"

Stařičký, roztřesený hlas, vycházel z druhého pokoje napravo.

To musí být ta žena, pomyslel si Erling, otočil knoflíkem kliky a vešel dovnitř.

"Přeji dobrého dne, jsem Erling, pán Rohirů," řekl maličko nejistě a zadíval se na bělovlasou ženušku, ležící na špinavé posteli.

"Ty jsi velký člověk?" zeptala se žena a zamžourala na něj slepýma očima.

"Asi ano, nejsem půlčík," odpověděl Erling a přemýšlel, co je to za zvláštní označení - "velký člověk":

"Ach tak. A proč jsi tady?"

"Narazil jsem na vaši vesnici náhodou, když jsem byl na lovu. Byla liduprázdná a vypadala opuštěná, tak jsem se šel se svými lidmi podívat, co se tady stalo, proč jste odešli."

"Odešli…," zašeptala žena. "Pár jich odešlo. Kdoví, kde našli smrt?"

"Prosím?" zeptal se zmateně Erling.

"Jsme prokletí, víte? Všichni jsme prokletí," naklonila se k němu spiklenecky žena a Erlingovy bylo jasné, že to nemá v hlavě v pořádku. Ale umínil si, že z ní zkusí dostat, co se tady stalo za katastrofu.

"A, bohužel ještě neznám vaše jméno, mohla byste mi říct, co se tady stalo? Kdo vás proklel?" otázal se Erling s důrazem na dotaz ohledně jejího jména.

"Říkej mi Bábo, všichni mi tak říkali," důvěrně na něj kývla. "Byla jsem totiž hlavou našeho rodu. Byli jsme poslední, poslední kdo zůstal tady, v našem prastarém domově. My, kdo jsme se vrátili. My, kdo náš domov nezradili. Ne jako oni, ostatní. My, poslední rodina žijící na břehu Velké Řeky, tak jako vždycky předtím. Já nás vedla. Já nám velela. Já byla nejstarší a nejmoudřejší z rodiny. On byl můj vnuk, víš?" změnila najednou téma.

Tvář se jí zkřivila hněvem.

"Můj nejoblíbenější vnuk, Smeagol. Vždycky byl ke mně moc milý. Ne uctivý, to ne. Ale byla s ním legrace. Učil mě vysávat vejce!" dodala pyšně.

"Byl to syn mé prostřední dcery, která si vzala prasynovce mého otce. Můj nejstarší vnuk… Smeagola jsem měla opravdu ráda, jenže se pak zkazil. Jednou, zrovna měl narozeniny, dala jsem mu moc hezkou sponu, byl se svým bratrancem Deagolem rybařit. Deagola jsem nikdy moc v oblibě neměla. Byl to můj vnuk přes koleno a nezdědil ani kapku té správné krve. Pořád se bál a byl dost hloupý. Byli spolu rybařit, ale zpátky se vrátil jen Smeagol. Tvrdil, že Deagol spadl do vody a utopil se. A tak divně se šklebil. A pak začal být zlý. Plížil se ve stínech, kradl, pomlouval a vyzvídal tajnosti, ze kterých pak měl potěšení. Chudák Blatěnka, zničil jí manželství. Zemřela," poslední slovo řekla s takovou intonací, že se Erling vůbec neodvažoval hádat, jak se to stalo.

"Lidi na mě začali naléhat, ať ho vyženu, že jen škodí, ať pozná, zač je toho loket. Nejdřív jsem nechtěla, přeci jen by to mé prostřední dceři, jeho matce, zlomilo srdce, ale pak už to bylo nevyhnutelné. On byl opravdu zlý. Dokonce pak i přestal mluvit, Dělal jen takové divné zvuky, znělo to jako glum. Začali jsme mu říkat Glum."

Přepadl ji náhlý záchvat kašle. Erling se zvedl, aby jí donesl vodu, ale Bába jen mávla rukou. "Vyhnali jsme ho. Odvlekli jsme ho do kopců a nakázali mu, aby šel pryč a už se nevracel. Nikdy. A on šel. Odešel, zmizel. Asi zemřel někde v temné sluji, jak mu patřilo. Odporný Glum."

Bábě se začaly zavírat oči.

"A to je všechno? Jen odešel? Glum odešel?" zeptal se Erling.

"On nás proklel, to jsem ti neřekla?" podivila se Bába a otevřela oči.

"Když odcházel, když byl vyhnán, vytáhl z kapsy nějakou věc, malou zlatou tretku, říkal tomu Miláček, a proklel nás. Proklel celou vesnici, aby všichni postupně zemřeli, aby chřadli a uvadali. Aby se ryby vyhýbaly naším sítím a dobytek stihl mor. Aby byla naše pole spálena a domy zničeny. A já, řekl, zůstanu poslední. Budu se dívat na smrt všech a až poslední odejde, teprve pak, po dlouhé době mi bude dovoleno zemřít. Všechny nás proklel. Tohle místo proklel. Číhá tu smrt. SMRT!"

Erling s sebou trhl. Stařenka nyní vypadala zoufale a vyčerpaně.

"A pak… se to stalo. Nejdřív přišla krutá zima, půlka dobytku nám umrzla a před deset starců zemřelo. Postavili jsme jim velké mohyly. Léto bylo bez vody, úroda nám zvadla a pole seschla. Byl hlad a ryb málo, zemřeli všichni starší a nemocní. Další mohyly na hřbitově. Další rok přišel mor a skoro všechen dobytek zahubil. Zemřely i novorozenci a nejmenší děti. Nejmenší mohyly byly navršeny. Kruté bouře a lijavce nám poničily domy, byl hladomor. Přes dvacet mohyl, docela maličkých. Lidé už byli naprosto zoufalí, zbývala jen hrstka. Polovina se vypravila pryč. Odešli hledat život. Kde je jim konec? Kdo ví? Asi pomřeli cestou. A zbytek zemřel tady. Nemoci, hlad, nehody. Poslední mohyly byly navršeny. Už jsme neměli síly ani důstojně pohřbít naše mrtvé. Poslední mohylu jsem skládala já sama. Pro svou prostřední dceru. Ta zůstala poslední. Před několika dny na ni v lese padl strom."

Z jejího vyprávění běhal Erlingovi mráz po zádech. Taková hrůza…

"Zůstala jsem já, už jen já. Poslední oběť kletby."

Erling se k ní naklonil.

Rozkašlala se. Pak se na něj podívala. "Ale hošku, řeknu ti jedno. Tohle není konec. My půlčíci máme tvrdý kořínek. Ti co kdysi odešli, tam někde na západě pořád žijí, vím to. Tohle není náš konec. A třeba se jednoho dne objeví nějaký půlčík, který nás pomstí. Který ukáže půlčíky světu. Který předvede Glumovi, drahouškovi Smeagolovi, že ještě nejsme všichni…" řekla s jiskrou v oku, ale najednou ztuhla.

"…mrtví," zašeptala a oči se jí zavřely. Naposledy.

Erling ji odnesl a sám pohřbil pod mohylu, poslední maličkou mohylu v těch krajích.

Časem se domečky v březích řeky zavalily, dřevo zpuchřelo a rozpadlo se. Sítě odvál vítr a mohyly čas. A nakonec změnila řeka koryto a zahladila poslední známky po prokleté vesnici malých skřítků. A od té doby už nikdo nikdy žádného takové skřítka, půlčíka, neviděl."

"A tati? Žijou ještě? Žijou tam na západě? Jejich příbuzní, co odešli?" zeptal se Eomer.

Eowyn konečně vystrčila hlavu zpod deky. Ne že by se bála, to ne! Jen… pro jistotu.

"Kdo ví? Třeba ano. A třeba se opravdu jednoho dne nějaký půlčík objeví a zachrání svět!" řekl Eomund ve vtipu .

"Tomu nevěřím!" vyprskl Eomer. Je to jen pohádka! A vsadil bych se, že je to stejně celé vymyšlené.

"Jak myslíš, synu, třeba jednoho dne poznáš, jak strašně se mýlíš," uzavřel Eomund a zvedl se podruhé přiložit do krbu.

28/10/2015

Poslední sbohem

Konečně se mi podařilo dát dokupy další naší písničku. Musíme se pochlubit, že jsme na ní všichni hrdí. Aby ne, když jsme se s ní patlali jako s dárkem pro Irith (více v deníku z Radostin). A to, že nás na to bylo pět byla jen výhoda. No povězte, kdo jiný než Aredhel by dokázal vyprovozovat něco takového jako: "A s větrem povzdech zněl"?



Pomněnka obětavě písničku přepsala a umístila na skvělé pozadí. Bohužel se to sem ale s ím nedá dát, takže vám to bude muset stačit takhle:





Poslední sbohem

Hudba a původní text: Billy Boyd
Česká verze: Polly - Smíšek, Šárka, Aredhel, Pomněnka a Třezalka
Věnováno Irith - Peregrinu Bralovi


Spatřil jsem zář pod temnou oblohou a s větrem povzdech zněl
na mé bratry padlé, bílý sníh teď spadne, zazpívám poslední píseň svou.

Pohleďte noc padá, končí tento den.
A mně se moc stýská, proto musím ven.
Přes hory a přes lesy, až tam kde slunce nesvítí,
po proudu jít, od pramene až po ústí.

Pod nebem a hvězdami a mnoha sněhy zimních rán,
až nakonec domov můj mě uvítá.

A kam má cesta povede, nemůžu říct.
My došli až sem, však dnes přijde den, kdy dám vám sbohem.



Na mnoha místech už jsem byl, mnoho žalu jsem zažil,
ale paměť mám, proto vzpomínám, na všechny, co odnes čas.

Pohleďte noc padá, končí tento den.
A mně se moc stýská, proto musím ven.
Přes hory a přes lesy, až tam kde slunce nesvítí,
po proudu jít, od pramene až po ústí.

Ty vzpomínky uchovám, požehnání tvoje mám,
až nakonec domov můj mě uvítá.

A kam má cesta povede, nemůžu říct.
My došli až sem, však dnes přijde den, kdy dám vám sbohem.


A s láskou svou dávám vám všem sbohem...


22/10/2015

Tanec mezi kapkami deště

Od epilogu Vyděděné tu nebyla žádná povídka od Irith. Takže dnes vám sem jednu dám. Irith mi ji poslala, když se mi jednou moc moc stýskalo a jediný lék proti smutnění a spleenu byly mittalmarovské povídky. Zabralo to stoprocentně. Příběh se nese tak trochu v duchu povídky Láska voní levandulí, ale nenavazuje ani na Levadnuli, ani na Vyděděnou. Dozvíte se v něm, zda je nebo není pravda, že "Co se škádlívá, rádo se mívá." Smíšek s Estellou chystají svatbu a slavnostní předtančení jim mají dělat mládenec a družička. Samozřejmě kdo jiný, než Pipin s Diamantou. Jaké obtíže je při nácviku tanečních kroků čekaly a jak to nakonec dopadlo se dočtete níže. Doufám, že se vám povídka bude líbit.



"Och, ty jsi ale trdlo!" prohlásila hněvivě drobná hobitka a zaškaredila se na Peregrina Brala, nesměle stojícího před ní.
"Promiň, já nechtěl," omlouval se.
"Nechtěl!" prskla Diamanta a mnula si nohu. "Jasně že nechtěl. Nikdy jsi nechtěl. Ale přesto jsi mi zase šlápl na nohu!"
"Ale vždyť se toho zas tolik nestalo," prohlásil Pipin hněvivě.
"Za poslední čtvrt hodinu potřetí!" dodala Diamanta a sedla si na zem.
"No tak promiň, no!" štěkl a usedl vedle ní. "A vůbec, nikdy se po mně nechtělo, abych tancoval něco takového. Já mám být vladyka, ne tanečník! Jsem rytíř Gondoru, nemůžeš…"
"Ale nech toho," mávla rukou Diamanta. "Na mě tohle neplatí. Nemysli si, že si před tebou budu klekat jen proto, že ses kdesi kdysi stal rytířem a zachránil tomu a tomu život. Stejně bych se vsadila, že bez Smíška bys nic nedokázal. Jo, ten není jako ty. Minimálně umí tančit."
"Tsss, a taky se bude ženit. Tak si nech zajít chuť, ano?" štěkl po ní Pipin a schytal pořádné kopnutí.
"Bere si mojí nejlepší kamarádku, jasně že na něj nemyslím!" bránila se Diamanta. "I když," pokrčila rameny, "to jsem asi jediná hobitka v Kraji. Od té doby, co se zamiloval do Estelly žádná nezadaná hobitka široko daleko nemluví o ničem jiném. Konvalinka tuhle tropila pěkný povyk, když na jeho prstě zahlédla snubní prstýnek. Byla tak zklamaná," dodala Diamanta zlomyslně.
"To jsou do něj vážně všechny zamilované?" zeptal se Pipin opatrně.
"A ty bys nebyl, kdybys byl hobitka? Je tak vysoký! Tak chytrý! A tak strašně hezký!" přitáhla si Diamanta kolena k bradě a položila si hlavu na paže.
"Hezký? Ani se mi nezdá," podotkl naštvaně Pipin.
"Závidíš!" prokoukla ho Diamanta ihned.
"Ale ne ne!"
"Jo jo!"
"Ne ne!"
"A vůbec, hádáš se jak malé dítě!"
"Ne ne!"
"Takhle tě žádná chtít nebude. Jsi strašně tvrdohlavý a rozmazlený!"
"Výborně!" vyštěkl Pipin. "Fajn. Jak bych také mohl mít šanci proti Smíškovi, že? Já, menší, méně hezký, hloupější a sotva dospělý hobit!" zvedl se a naštvaně odcházel.
Diamanta si zaraženě uvědomila, že to přepískla. "No tak, já to tak nemyslela," vyskočila na nohy a doběhla ho.
"Ne? Mně se zdálo, žes to přesně tak myslela," řekl Pipin s bolestí v hlase.
"Opravdu ne! Tak možná trochu," připustila po tom, co jí Pipin důkladně zpražil pohledem.
"A vůbec, ty máš co říkat," otočil se na ni hněvivě. "O tobě si také žádný hobit nikdy nevykládá. Jasně že všichni mluví jen o Estelle. Ona je ta vtipná, ona je ta hezká, ona je ta milá. Rozhodně ne ty! A vůbec, nemáš co říkat. Já, na rozdíl od tebe někdy něco dokázal. Já byl v té válce na severu. Já zachránil Aragorna a Faramira."
Diamanta zbledla. "Ale já na rozdíl od někoho nejsem rozmazlené dítě!"
"Já alespoň nemám ego olifanta jako někdo!" opáčil hbitě Pipin.
"Ego? Já nevím, kdo se tady pořád producíruje v nablýskané zbroji s mečíkem. Já to nejsem!"
"Na rozdíl od někoho, koho nebudu jmenovat, ale mám proč chodit v té zbroji. Jak už jsem říkal, já něco dokázal."
"Ale ten někdo, koho nechceš jmenovat, alespoň zvládne jednoduché taneční kroky, aniž by si udělal na nohou uzel!"
"Ale já umím i něco jiného kromě tancování!"
Oba hobiti stáli proti sobě, ruce v bok a byli celí červení od toho, jak na sebe prskali nadávky.
"A vůbec netuším, proč se s tebou vůbec bavím!"
"Já taky ne!"
"Jsi umíněný osel!"
"A ty zlomyslná žába!"
"Tohle nemusím poslouchat!
"Já taky ne!"
"Pch! A ani neumíš vymyslet dobrou odpověď, opakuješ se!"
"Trhni si! A vůbec, jdu pryč. Tohle je nanic."
"Už tě nechci ani vidět!"
Oba se otočili a odešli. První se ohlédl Pipin. Ale Diamantina záda vyjadřovala tak výraznou uraženost, že pokračoval dál. Druhá pak Diamanta. Při pohledu na jeho vzpřímeně naštvanou postavu se znechuceně ušklíbla a zrychlila krok.

"Je naprosto strašná! Nafoukaná, mrňavá a… prostě taková! Proč s ní musím tancovat?" prskal Pipin, když seděl na židli v pokoji svého bratrance.
Smíšek si unaveně sedl na postel. "Vždyť jsme se o tom už bavili. Je opravdu milá. Všichni o ní říkají, jaká je to hezká a hodná hobitka. Nevím, proč jste si nepadli do oka, ale takhle na sebe štěkáte jen vy dva. Všichni ostatní ji mají opravdu rádi, je to Estellina nejlepší kamarádka a Estella si umí vybírat kamarády, věř mi. Je hrozně milá a je s ní vážně zábava, nechápu, proč se tak nesnášíte."
Pipin si odfrkl.
"Opravdu nevychází jen s tebou. Všichni ostatní ji zbožňují."
"Nechápu proč!"
"Ale no tak…"
"A vůbec! Proč na té tvé svatbě musíš mít předtančení mládence a družičky? A proč se musí tancovat tohle Gondorské poskakování?"
"To už jsem ti také vysvětloval stokrát. Když jsme byli s Estellou v Gondoru, hrozně se jí ty tance líbily. Naučili jsme se je a řekli jsme si, že by bylo hezké, kdyby se mohly tančit i na naší svatbě. A o tom předtančení. Víš, že to je tady v Rádovsku tradice."
"A to mě to nemůže naučit Estella? Vždyť Diamantu jsi přece učil ty!"
"Ale Pipe, Estella má teď moc práce, ani ne za měsíc máme svatbu. A budeš tam tancovat s Diamantou, jako s Estellinou družičkou. Měl by sis to s ní nacvičit. Pipine, prosím. Udělej to pro mě," podíval se na něj Smíšek prosebně.
"Ale jen že jsi to ty," svolil Pipin a nechal rozzářeného Smíška, aby ho obejmul.

"Je hrozný! Rozmazlený, nešikovný… úděsný! Proč zrovna on? To si Smíšek nemohl vybrat Sama nebo Cvaliho?" prohlásila naštvaně Diamanta a sesula na lavičku vedle Estelly.
Estella odložila zahradnické nůžky a otočila ke kamarádce hlavu. " Je to Smíškův nejlepší kamarád. Byli naprosto neoddělitelní, pořád všude chodili spolu, dělali spolu lumpárny. Byli spolu i na té cestě."
"Pch, nemluví o ničem jiném, než jak byl úžasně statečný, jak zachránil toho a tamtoho a jak bychom se z toho všichni měli zbláznit!" protočila oči v sloup Diamanta.
"Ale to přece nedělá. A všem se jeho vyprávění hrozně líbí. Všichni v Kraji ho zbožňují. Mají ho rádi, jak je veselý a vtipný a vůbec ne nafoukaný. Je na všechny hrozně milý a je opravdu obětavý. Pamatuješ, jak jel přes celý Kraj, jen aby pomohl Tlapkům dostavět tu noru? To je něco, co bych od vladyky nikdy nečekala. Netuším, proč si, kdykoliv se vidíte, tak strašně vjedete do vlasů. Už když jste byli úplně malí. Je opravdu moc hodný."
Diamanta se zatvářila pochybovačně.
"Já s ním ale opravdu nechci tancovat. Je úplné dřevo! Nechápu, jak dokáže tancovat na stole a zpívat, když mi při našich zkouškách co pět minut dupne na nohu. A několikrát spadl!"
"No tak, Diamanto, to půjde, uvidíš. On opravdu není tak strašný. Spoléhám na tebe, že se to předtančení podaří."
Diamanta odevzdaně pokrčila rameny. "No tak jo!"
Estella jí nadšeně dala pusu na tvář.

"Pravou nohou mě obejdeš. Pravou!" řekla Diamanta důrazně a kopla Pipina do té správné nohy.
"Minule to byla levá! Říkala jsi levou!" odpověděl hbitě Pipin.
Diamanta se načepýřila. "To byla úplně jiná figura. Proboha! Menší krok, přetrhneš mě vejpůl!"
"Promiň," zahučel Pipin, ale schválně s Diamantou trochu trhl.
Diamanta klopýtla a musela se Pipina chytit kolem krku, aby neupadla. Pipin ji zachytil a znovu postavil na nohy.
"Díky," řekla kysele a pokračovala v tanečním kroku.
"Dobře, takže jsme se dostali k polovině, hurá!" prohlásila po chvíli.
"Výborně," oddechl si Pipin a pustil ji. "Dáme si chvíli přestávku."
Oba hobiti si sedli na zem. Tancovali v zadní zahradě Brandova tam, kde doufali, že je nikdo neuvidí.
"Už ti to docela jde," řekla upjatě Diamanta.
"Hmmm. Díky. A Diamanto?"
"Ano?"
"Ehm… jak jsme se včera bavili, na koho tedy vlastně myslíš?" zeptal se Pipin a jemně zčervenal.
Diamanta zvedla obočí. "Měla jsem dojem, že tohle řeší jen holky."
"Zajímalo by mě, kdo bude ten ubožák, který si tě bude muset vzít," odpověděl hobit hbitě.
"No tak to tě zajímat rozhodně nemusí!"
"Pověz mi to. Nebo se bojíš?"
"Ale ty mi to pak řekneš také," vynucovala si Diamanta.
Pipin pokrčil rameny. "Není co říkat. Od té doby, co mi Prvosenka před pěti lety dala košem…"
"Počkej, vy jste byli spolu? To jsem nevěděla."
Pipin se kysele ušklíbl. "Byli. Přibližně měsíc. Pak prohlásila, že to byla největší chyba jejího života, šla a vzala si Duga Pytlíka."
Diamanta vyprskla smíchy. Neuměla si představit zářivější protiklad k rozpustilému Pipinovi než usedlého a vážného Duga.
"A ty?" zeptal se Pipin znovu.
Diamanta pokrčila rameny. "Ještě hůř než ty. Od té doby, cos mi překazil to dostaveníčko s Doderikem, nic."
Pipin se zamračil. "To si nepamatuju."
"Ne? Seděli jsme tenkrát na té lavičce u řeky a vy se Smíškem jste se rozhodli, že půjdete na druhý břeh lovit ryby. Sedli jste si přesně naproti nám a hlasitě komentovali."
Pipin se smál, až se za břicho popadal. "Jo tohle, to bylo dokonalé!"
Diamanta na něj vyplázla jazyk. "Tak abychom pokračovali, ne?"
Pipin se zvedl a pomohl jí na nohy. Diamanta zvedla obočí a Pipin pokrčil rameny.
"Ťap ťap ťap, tak. Teď mě pusť, ano. Podtočím se ti pod rukou. Ne! Stůj na místě a nehýbej se. Dobře. Teď mě chytni kolem pasu," instruovala ho Diamanta a Pipin se skeptickým výrazem plnil její pokyny.
"Teď následuje otočka, abychom se otočili, musíš mě přitisknout těsně k sobě," pokračovala Diamanta a tvářila se, že je jí jen pomyšlení na tento taneční krok značně nepříjemné.
"Musím?" protáhl Pipin.
"Musíš!"
"Au! Šlápla jsi mi na nohu!" ohradil se po chvíli.
"Aspoň vidíš, jaké to je!"
"Jsi těžká jako olifant!"
"Já? Já rozhodně ne! Po naší minulé 'hodině' jsem den nemohla chodit, jak jsem byla pošlapaná!"
"Já na to alespoň mám výšku!"
"Ale fňukáš jak děcko, opravdu. Nechápu, jak jsi mohl přežít tam na severu. Asi sis musel z toho hraničáře udělat chůvu."
"Sklapni!"
"Já? Já tuhle hádku nezačala!"
Pustili se a už zase stáli naproti sobě, jako dva kohouti připravení porvat se na život a na smrt.
"Už je doufám konec! Fakt se těším, až se tě zbavím," štěkla Diamanta.
"Jak chceš, zbývá nám jen týden."
"Tak pozítří, jinak už se z tebe zblázním!"
"Nejsi jediná!"
"Těším se na ten krásný den bez tvé přítomnosti!"
"Ahoj!"

"Tak jak to jde?" zeptal se Smíšek.
"Jo, už jsme skoro u konce, jde to."
"A už na sebe tak neštěkáte?"
"Já si nezačínám! Já na ní neštěkám. To vždycky ona začne," zdůraznil Pipin.
"Vážně by mě zajímalo, kdy si konečně uvědomíte, jak moc se máte rádi," podotkl Smíšek tiše.
"Rádi?! Nikdy!" štěkl za ním Pipin a nohou zabouchl dveře.

"Už zase jste se pohádali?" strčila Estella hlavu do Diamantina pokoje.
"Je naprosto nesnesitelný!"
"Jste jak malé děti, opravdu. Proč to děláš, když ho máš ráda?"
Diamantě naskákaly na tvářích hněvivé skvrny. "Já ho nemám ráda!"
"Nepovídej," usmála se Estella a odešla.

"Tak si to zkusíme znovu," oznámila Diamanta. "Budu ti počítat."
"Nepotřebuju počítání!"
"Fajn, tak nebudu."
Chvilku kolem sebe kroužili a tančili.
"Ty jsi vážně trdlo. Jsi úplně mimo rytmus!"
"Dobře, tak počítej," svolil Pipin, který musel uznat, že se v tom ztrácí.
"Raz dva tři čtyři. Raz dva tři čtyři, dobře, fajn, jo! Máme to!" zajásala Diamanta, když dotančili. "Možná to na té svatbě přeci jen zvládneš."
"Ještě naposledy!"
Diamanta pokrčila rameny. Pipin ji chytil kolem pasu a začali znovu tancovat.
"Raz dva tři čty- Au! Trdlo! Zase jsi mi šlápl na nohu!"
"Tak ji tam nestrkej!" odsekl Pipin.
"Vážně se nedivím, že tě Prvosenka odmítla. Bavila jsem se s ní. Říkala, že jsi líbal hůř než opilá kachna!"
"Tss, náhodou!" Pipinovy naskákaly na tváři ruměnce.
"Jedině tak maminku na dobrou noc, co?" štěkla Diamanta.
"Ty máš určitě co říkat. Ty jsi určitě v líbání přebornice!" načepýřil se Pipin.
"U mě je ale alespoň jisté, že svému protějškovi přitom nepřivodím kompletní zplacatění nohy!"
"Jsi hrozná!"
"Ty jsi také příšerný!"
"Žábo!"
"Osle!"
"A vůbec!" prohlásil Pipin rázně a přitáhl si ji v drsném polibku.
Diamanta zalapala po dechu a zapletla mu ruce do vlasů. Pipin zavřel oči a oběma rukama ji objal kolem pasu.
Lapajíce po dechu se po chvíli konečně rozešli.
"Bylo to hrozné," prohlásila Diamanta.
"Ty jsi byla horší!"
"Opravdu? Nezdálo se mi! Ale možná že bychom to mohli znovu posoudit," pokrčila rameny Diamanta a znovu ho políbila na rty.
"Tak co?" zeptal se jí Pipin po pár minutách.
"Stejně jsi trdlo," řekla Diamanta měkce.
"A ty jsi nafoukaná," odpověděl Pipin zamilovaně.
"Osle!" řekla Diamanta a opřela si mu hlavu o hruď.
"Žábo!" Pipin ji pohladil po vlasech a dal jí letmý polibek na vršek hlavy.

"Pipine! Byl jsi úžasný! Byli jste naprosto skvělí! To bylo určitě nejlepší předtančení všech dob."
Proběhl Smíšek dveřmi do chodby a nadšeně objal svého bratrance.
"Jsem rád, že se ti svatba vydařila," řekl Pipin se širokým úsměvem.
"A jak! Opravdu díky moc! A co Diamanta? Už jste se… už na sebe tolik neprskáte?"
Pipin pohrdavě mávl rukou. "Je pořád naprosto strašná. Nafoukaná, mrňavá…"
Smíšek si těžce povzdechl. "Je fakt moc fajn."
"Není!"
Smíšek nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel.

"Ty jsi ho to opravdu naučila!" jásala Estella.
"Ale byla to práce. Je naprosto neschopný, vážně hrozný," usmála se Diamanta.
Estella si založila ruce na prsou. "Pořád?"
"Jo, je příšerný!"
"Ty jsi beznadějný případ!" zavrtěla Estella hlavou.
Vyhlédla oknem ven z Diamantina pokoje. Z oblohy crčely provazce vody. Lilo jako z konve.
"Dneska měl být tanec pod širým nebem," řekla zasněně Estella. "Všichni se na to dost těšili. Chtěli vás znovu vidět. Škoda, že to nevyjde," dodala smutně a odešla.

Po chvíli se ale dveře otevřely znova a dovnitř vklouzl Peregrin Bral.
"To jsi ty?" zatvářila se Diamanta otráveně.
"Nejsi ráda?"
"Ani ne!"
"No tak já zase půjdu," pokrčil rameny Pipin a otočil. V duchu napočítal do tří, když se k němu Diamanta vrhla.
"Ne! Neodcházej," zavřela dveře.
"Ne?"
"Ne!"
"Tak dobrá, ale jenom, když mi dáš pusu!"
Diamanta ho políbila.
"Pojď si zatancovat!" zašeptal jí Pipin po chvíli do ucha.
"Ven?"
"Samozřejmě!"
"Vždyť tam prší!" ohradila se Diamanta.
"No a co?"
"Zmoknou mi šaty!"
"Kašli na šaty," řekl jí Pipin mírně a znovu ji políbil. Pak ji chytil za ruku a jemně ji vyvedl z Brandova ven.
Sešli do zahrady.
"Raz dva tři čtyři," zašeptala Diamanta a začali tančit. Tancovali a vyhýbali se vodě, crčící z nebes.
Tančili mezi kapkami deště.

Den hobitů

Stajně jako před rokem, i letos jsme se dočkali a oslavili Den hobitů. A jak jinak bychom to mohli provést, než skvělou oslavou v centru města, že?



S Pipem jsme se domluvili, že se sejdeme v 7:20 na metru. Samozřejmě, že v kostýmech. Učebnice jsme zanechali na pospas skříňkám a úkoly nechali plavat. Přece bychom si nedali naše skvělé vzezření nechat zkazit školní taškou, ne?
Já jsem vstával přibližně o půl hodiny dřív než normálně, musel jsem ještě dopřipravit věci a dokončit projekt na výtvarku - na konci minulého školního roku jsme dostali za úkol něco udělat s gramofonovou deskou. A hádejte, jak to dopadlo? Pip to měl hotové jako první a vyrobil sýr s myšmi, já to dodělával den předem a měl jsem na tom hobití noru. Nikdo jiný se s tím nedělal. Proto jsem se ráno odbelhal do koupelny a natíral krupici nalepenou na gramofonové desce zelenou vodovkou. Nešlo to.
Kupodivu se mi však podařilo sehnat všechny důležité věci včas a stihnout správný autobus. S sebou jsem táhl jen brašnu přes rameno a velikou červenou tašku s jídlem a maketou nory.
Ostatní cestující v MHD se po mně moc nedívali, zpočátku mi to přišlo i trochu líto, ale pak jsem jim za to v duchu i děkoval.
Čekal jsem na místě určení, byl jsem tam už s předstihem a zjistil, že kousek ode mě stojí jedna třída ze školy. Čekali tam stejně dlouho jako já a očividně se dost bavili.
Již z dálky jsem zahlédl nezaměnitelnou Pipinovu šálu, takže jsme se konečně mohli vydat do školy. Po pečlivém výběru potřebných učebnic se nám v rukách octl ohromný těžký balanc nedržící komínek, který jsme s sebou museli vláčet celé dopoledne. Nicméně jsme to díky naší šikovnosti ustáli bravurně.
Hned první hodinu Pipin exceloval tím, že dokonale ustál zkoušení z elfštiny a všechny překvapil svým skvělým výkonem. Ten den měl z jedné známky dokonalý průměr 1,0. A to si kdysi stěžoval, že ze zkoušení z elfštiny nikdy nedostal nic jiného než čtyřku…
Na rohirštině vyvstal problém, jelikož jsme učitelce vůbec nerozuměli a mě začala příšerně bolet kolena. Vypadal jsem nejspíš opravdu zoufale, jelikož se Pip s učitelkou spiknul a oba mě usadili na zem. Takže nejen, že jsem vůbec nerozuměl, co mám dělat, ještě jsem byl o metr níž, než všichni ostatní. Není to pěkný pocit.
Dali jsme si za úkol poctít všechny své známé návštěvou v tento památný den. A aby nebylo pochyb, do kterého světa patříme, nosili jsme před s sebou hrdě tu gramofonovou noru.


Zde přikládáme naše památeční foto. Děkujeme Kozku za zvěčnění :-)

Stejně to nepomohlo. Pořád nás umisťovali do Bradavic. To si s tím opravdu nikdy nedají pokoj? To abychom příští rok nesli v ruce transparent: "Jsme hobiti a jsme na to hrdí!"
Zbylé hodiny probíhaly v poklidném tempu, jen na literatuře se nás dotklo, když na nás profesorka vyvalila oči a vykřikla: "a vy jste jako co?". My jsme věřili, že zrovna ona by nás mohla poznat…
Při cestě na oběd, nejlepší část vyučovacího dne, nás málem trefil infarkt. Jedna profesorka se na nás tak podívala a sebevědomě prohlásila, že musíme být elfské ženy. Jo, přesně tohle řekla. No věřili byste tomu? Nejen, že se sekla o pohlaví, což by se dalo prominout, ale taky o rasu. A jak! No, alespoň byla ve správném světě, to se musí uznat.
Oběd probíhal jako vždy. Dlouhatánská fronta a narvaná jídelna. Ale tady nám ta fronta byla opravdu k užitku. Jeden kluk nám totiž stihl pochválit kostýmy, takže to muselo znamenat i to, že nás poznal :-) A další učitelka prohlásila, že má doma něco podobného a možná do toho příští rok půjde s námi. Jen už jsme jaksi zapomněli, která to byla, takže jí to asi nedokážeme připomenout…
Oběd byl vcelku jedlý, přesto jsme se moc nenasytili, protože jsme si chtěli nechat místo na odpolední svačinku. V šatnách jsme překontrolovali pamětiny, uložili úkoly a již jsme radostně spěchali pryč.
Zastavil nás jeden hoch a nesměle nám pochválil pláště. Potom už mu to bylo trapné a začal nás přemlouvat, abychom mu jeden půjčili. Že by chtěl pocítit, jaké to je být na chvíli Gandalfem. Zase se seknul. Nicméně byl tak otravný, že jsem mu svůj plášť půjčil. Nakonec z něj vypadlo, že se z jednou holkou o to půjčení pláště vsadil. Ale poděkoval nám. Prý se opravdu cítil jako ten stoletý Gandalf. Že by další sek? No tentokrát jen o několik tisíc let…
Poté už se nám doopravdy podařilo ujít těch čtyři sta metrů do metra. Tam Pipin zjistil, že mu několikrát volal Finrod. Omlouval se, že nepřinese náramky, které nám slíbil, protože už se nevyrábí. Fajn, nemohl nám to říct o půl hodiny na srazu. Nevadí.
S naší partou byl sraz na dokonalém místě. V parku na Invalidovně. Opravdu lepší místo se pro nás nenajde, je to vážně příhodný název. Ale nepředbíhejme. Jistě víte, že právě u Invalidovny probíhal blogerský sraz o prázdninách, proto se Pip nabídl s tím, že tam trefí.
Z jeho popisu jsem očekával maličký park s těmi čtyřmi lavičkami, ale když jsme to konečně našli, bylo to velké jak bagr. Pomněnka psala, že se sejdeme u vyhlídky na rybníček. Fajn, jali jsme se hledat rybník. Brali jsme to po nejhlavnější cestičce a modlili se k velkému hrochovi, aby to bylo co nejblíže. Začal jsem se totiž pomalu rozpadat. Padaly mi věci z rukou a kolena si podklesávala, jak se jim zachtělo. V tomto stavu jsem si dovolil postěžovat jakous takous básničkou:

Plocho, plošičko, pojď ke mně blíž!
Jestli sem nepřijdeš, budu o dost níž…

Plocha je tu provozováno nějaké bezpečné místo, kde bych mohl odhodit všechny věci z rukou. Pip z tohoto nářku propadl v záchvat smíchu, ale moc dlouho mu nevydržel. V dálce jsme totiž rozeznali postavu naší sestřenky Pomněnky.
A tehdy jsem pochopil, že se tam buď dostanu co nejrychleji anebo nikdy. Takže jsem se k ní rozeběhl (ano, opravdu jsem běžel!), doufal, že mě chytí a těsně před ní upustil všechny ty tašky. Sevřeli jsme se v drtivém objetí, které trvalo až do té doby, než se k nám přiřítil Pip a hrozně mě seřval za to, že jsem hodil ty tašky na zem. Kdysi v nich totiž byly bývaly dva keramické hrnky.
Byl to úplně naprosto dokonale skvělý dárek od Pipa pro mě. Ke Dni hobitů. Sám nám oběma pomaloval hrnečky. Sobě jeden se šálou a mně s vestou. Já mu za to na oplátku daroval sadu tří dřevěných hobitích lžic.



jídelního náčiní není nikdy dost


Pomněnka nás s dárky vyfotila a společně jsme si začali povídat. Ještě jsme jí předali pamětinu pro ni i její sourozence a než přišli ostatní, tak jsme ji nechali poslouchat pohádku, kterou jsem jí napsal také jako dárek. Zatím jsem s Pipem zkoušel tancovat.
Potom se přiřítila Šárka, celá šťastná, že nás vidí. To už mě Pip popadl za ruku, protože odmítal riskovat, abych za ní běžel sám.


Yavanna v celé své kráse

Společně jsme se pustili do jídla, povídali si o novinkách a pomáhali Pomněnce připravit její stopovačku. Několikrát nás málem postihl menší infarkt, když střídavě další účastníci volali, že nejspíš nebudou moct přijít. Naštěstí však zapracovaly naše přemlouvací schopnosti a sešli jsme se všichni.
Bohužel už si přesně nepamatuji, v jakém pořadí jsme se trousili, snad to nebude na závadu. Nakonec se nás ale sešlo mnohem více, než minulý rok. Já, Pip, Pomněnka, Šárka, Gandalf i s mladším bratrem (z Vlaštovky, Gandalf sám ho popsal jako 'náhodný shluk organických buněk'), Finrod a Agnes, Gily a Todo (Plačící anděl a Chlapeček s plynovou maskou).


Gandalfovo umělecké foto

V jeden okamžik jsme se snažili já, Pip a Šárka hrát kuličky. Důlek jsme kopali napřed klacky, potom dokonce i vařečkou. A potom jsme se zasekli na samotných pravidlech této přejednoduché hry. Nejspíš jsme vypadali fakt beznadějně, protože musel přijít Gandalfův mladší bratr a celé nám to vysvětlit. Stejně to vždycky nakonec dopadlo tak, že se každý odmítal kamkoliv pohnout a cvrnkal do těch kuliček, které měl nejblíže.
Pak jsme dostali s Pipem skvělý nápad, že bychom ostatním předvedli naše skromné žonglérské představení. Jenže jsme potřebovali buď jablka, nebo kaštany. Oslovili jsme Gandalfova bratra s tím, jestli by nám je nenašel. Jenže Pip neomylně zahájil konverzaci s ním zvoláním "malej!".Gandalf nám rázně vysvětlil, že tohle oslovení nemá rád. Pak nás ještě poučil, že kaštany taky nemá rád. Na dotaz, co tedy rád má se rozhostilo absolutní ticho a pak někdo nesměle hlesl, že počítače… No jo, je vidět, že Maiar (lépe řečeno jejich sourozenci) jsou trošku jiní, než my ostatní blbosti Středozemě.


Každý se zabaví po svém...

Nakonec jsme ho překřtili na 'prostředního' a on nám ty kaštany šel hledat. Jenže je nenašel, proto se Pip se Šárkou vydali na nebezpečnou výpravu za shazováním kaštanů ze stromu vařečkou. Byl na ně velmi zajímavý pohled.
Mám dojem, že se nám povedlo dát vařečce druhý rozměr, touto oslavou se z ní stal velmi multifunkční nástroj. A jelikož zkušenosti by se měly předávat, máme pro vás úžasný návod, kterak shodit kaštan. Seženete si druhého do dvojice a oznámíte mu: "já ti vždycky nějaký kaštan ukážu a ty ho shodíš.". Pokud vám to nebude fungovat, máte špatnou dvojici, Pipovi se totiž tohle vydařilo a chudák Šárka se tam natahovala po všech možných a nemožných kaštnech mimo dosah.
Když jsme kaštany jako obrovskou trofej opravdu obdrželi, tak jsme ostatní usadili a nového poslechu pohádky a pustili jsme se do jídla. Na těchto akcích je nejlepší, že každý vždycky něco přinese, s provinilým výrazem se hrozně omlouvá, že je toho málo a nakonec tu společnou hromadu ani v nejmenším nespořádáme.
Potom jsme se s Pipem odpojili a zkusili si naše představení. Jenže kaštany byly moc malé, takže jsme museli použít jablka. Na konci z nich zbylo ohavné, rozžmatlané cosi. A ani se nám to moc nepovedlo.
Pak jsme si všichni předali dárečky (po jídle je to druhá nejlepší část oslav :-)). Bylo to vážně dokonalé, protože každý něco donesl a společně jsme tam nad tím ochali a áchali.


Síla Maiar - elf nemá šanci!

Jenže už se chýlil čas odchodu Gandalfa i Přostředního, proto jsme se všichni vrhli na tu stopovačku. Jenže ne všichni sdíleli nadšení nebo schopnost pohybu, proto jsme já, Finrod a Gandalf seděli na dece a pozorovali ostatní. Prostřední něco kuchtil na tabletu. Ostatní hledali zprávy a pak nám je vždycky přinesli. Stejně tak si přišli pro radu, když něco nevěděli. Nakonec jsme objevili poklad - pytlík plný sladkých ostružin.
Udělalo se společné foto a potom ještě pár skupinek. Zpětně mi teď došlo, že Pomněnka, se chtěla vyfotit s námi, jejími bratranci a tak vlastně nevědomky vyfotila celý mittalmar :-)


Společné foto



Se sestřenkou

Zkusil jsem pustit na Sauronově vynálezu nějaké irské písničky, které jsem den předtím pracně nahrával, jenže co se nestalo, znovu to nefungovalo. Naštěstí to Gandalf spravil, jenže po jedné písničce už musel i s Prostředním odejít. Takže jsme se museli pustit do repertoáru našich písniček a ostatních oficiálních středozemských.


Mně neutečeš!

No a potom nám Pomněnka totálně vyrazila dech, protože nám s Pipem předala úplně dokonalé dárky za narozeniny. Dostali jsme opravdivé dýmky! A jsou správně hobití. Ještě jednou moc a moc děkujeme! Sice je asi v nejbližší době moc nepoužijeme, ale jako doplněk ke kostýmu jsou úplně dokonalé.


Ale to už Šárka musela odejít na pohovor ohledně brigády, slíbila, že se ještě vrátí, takže jsme jí to prominuli. Načež jsme se pustili do hraní Hobitů. Té slavné hry, která nás po pochopení konečně začala bavit. Jenže čas se neúprosně krátil, takže jsme tu hru museli zkrátit. Vážně nesnáším to, jak na našich akcích čas běží třikrát rychleji než normálně.
Než se s námi rozloučil i Todo s Gillym, stihli jsme si zazpívat pár písniček, hlavně Poslední sbohem, což jsme brali dost symbolicky a hlavně tak, že jiná písnička se jako poslední před rozloučením nehodí.
Zbyli jsme jen já, Pip, Agnes a Pomněnka. A asi tak půl hodiny času. Takže jsme museli všechno poklidit a sbalit. Potom jsme se hromadně objali a slíbili si, že se zas brzy uvidíme. No a museli jsme jít. Pomněnka tam ještě zůstávala, protože jí to jelo domů až za dlouho. My ostatní jsme se vydali na metro, kde jsme cestou uviděli běžící Šárku, tak jsme se rozloučili i s ní a nezbylo nám nic jiného, než se pomalu vrátit do reality.
Pip doprovodil Agnes až k tramvaji, aby trefila domů, a já jsem se celou cestu modlil, abych přišel domů dřív než Saramír. Nepovedlo se, proto jsem čekal pět minut před dveřmi, než odešel z předsíně a já mohl nepozorovaně vklouznout dovnitř. Naštěstí to prošlo.

Bylo to hrozně super a moc se těším, na další oslavu!