Slovinsko 2018 - 1. část

Již podruhé se stalo, že se dvě rodiny domluvily a rozhodly se, že společně pojedou na dovolenou. Tentokrát však byla tato dovolená rozdělená. První týden jsme odjeli do Slovinska a poznávali tamější krásy a druhý týden se část výpravy odebrala zpět do Čech (kupříkladu na Radostiny :-) ) a část přejela do Chorvatska válet se na pláž.

Já, patřící do skupiny, která absolvovala pouze Slovinsko, budu tedy vyprávět o reáliích v této hornaté zemičce. Reportáž z Chorvatska tu nenajdete, snad to nikoho nepohorší.

---

1. den, sobota 7.7. 2018 - V šest ráno jsme nasedli do auta (nebo též autobusu, jak bylo naše vozidlo před rokem kvalifikováno na Orknejském přívozu). Cesta byla vesměs pohodová, žádné fronty, nic se nepokazilo a do cílové roviny uprostřed strmých hor jsme dorazili asi v pět večer. Protože reportážička z tohoto dne by byla opravdu krátká, využiji místo k nějakému obecnějšímu popisu Slovinska. Nebo alespoň jeho západní části, kde jsme se vesměs pohybovali.

(Vesnička Tweng, kde jsme se po cestě zastavili)

(Kostel v Tweng. povšimněte si prosím té příšerně tvarované cibule)

Slovinsko si představte jako jedno velké, strmé a ostré pohoří s občasnými údolími a vnitrohorskými rovinami. Celé Alpy jsou prakticky vápencové, takže se tu kromě poměrně velkého množství jeskyní nachází nádherné, modré a průzračně čisté řeky a jezera. Opravdu, na jakoukoliv řeku narazíte, tam vidíte na tři metry na dno, někde mnohem víc.

Musíme si uvědomit, že severní a jižní Slovinsko je něco naprosto jiného. Na většině severního Slovinska je klasická středoevropská krajina. Ale stačí přejet jedno pohoří a přiblížit se k moři a jako když utne, najednou je kolem vás středomoří. Změní se krajina, klima, architektura i lidé.

Nejdříve budu mluvit o severní části, mně osobně bližší. Také jsme se v ní pohybovali daleko více.

Tato země je zemědělská. Nezruinovaná epochou komunismu jako Čechy, zem je rozdělená na nespočet pásů políček a louček. To jednak vytváří nádherný krajinný celek a jednak je to poměrně funkčnější. Žádné lány řepky. Jen maličká políčka kukuřice. To je Slovinsko. A mezi tím vším takové dřevěné dlouhatánské domečky s bidly, na kterých se suší seno, případně se v nich skladuje dřevo. Technologie stará stovky let a evidentně stále funkční.

Městečka a vesnice jsou malé a nijak se nerozpínající. Na klasické příšerné paneláky jsme narazili až v Lublani, jinak celou dobu nic. Zejména tedy horské vesničky, s perspektivou zimních lyžařů jsou na turisty plně vybavené a připravené. Nikde jinde se mi nestalo, že bych ve vsi o čtyřiceti domech narazila na deset second-handů.

Slovinci jsou nesmírně věřící národ. Ve všech vsích tu mají kostely a hlavně zvony. A zvoní na ně hodně, rádi a nesmírně špatně. Upřímně mám dojem, že kvalitu vynahrazují kvantitou. Když jsme ten první večer přišli do přímé konfrontace s jejich ohlášením desáté hodiny večerní (kterou ohlašovali celou čtvrt hodinu třemi druhy zvonů) nejdříve jsme měli za to, že se nějací místní pobertové vloupali do zvonice, případně, že se nějaký zoufalý zvonický učeň snaží naučit zvonit a doufá, že to v deset večer nikdo neuslyší. Doteď je mi záhadou, jestli se snažili držet aspoň nějaký rytmus (či rytmy, těžko říct) nebo to tady fakt mají nastavené tak nějak volněji, než je slušností u nás. Nicméně výsledek byl, že nás vždy v deset večer a v šest ráno čekalo čtvrt hodiny intenzivního, nadšeného a absolutně vzájemně ani vnitřně nesouvisejícího zvonění.

Všude smrdí ovce. Kupříkladu v penzionu, kde bydlíte. Podél silnic. V každé vsi. A pokud zrovna nesmrdí ovce, můžete si být jistí, že přijdou na řadu krávy.

A pokud jste někdy nabrali dojem, že ve Slovinsku žijí Slovinci, tak na to rychle zapomeňte. Je to tu samý Čech. Všude jsou Češi. Každá třetí skupina, kterou jsme kde potkali, byli Češi. Čecha poznáte snadno, nemusí ani otevřít pusu. Všichni nakupují v Decathlonu a najdete je na místech, kam nikdo jiný neleze (po výstupu téměř kolmo k prameni vodopádu apod.).

A jaké je jižní Slovinsko? Vzhledem se dá klidně přirovnat k Itálii nebo Chorvatsku. Vyprahlá, tvrdá země s trnitými duby, stavbami s verandami a s rovnějšími sklony střech. Zde jsme se pohybovali minimálně, takže víc asi nemohu soudit.

Ale vraťme se k prvnímu dni. Nadšeni z našeho brzkého příjezdu jsme našli jezírko blízké penzionu s tím, že se půjdeme vykoupat. Jezírko bylo modré, čisté a ledově studené. Vlezli jsme tam, ale byl to boj. O jeho studenosti může svědčit i fakt, že od tohoto prvního dne jsme se k němu již nevypravili…

Ubytování v penzionu bylo poněkud zajímavé. Očekávali jsme za podobnou cenu, co by stálo ubytování pro čtyři osoby (čtyři osoby za každou rodinu) u nás, leccos. Dostali jsme obrovitý apartmán původně zamýšlený pro sedm lidí. Jedna rodina v přízemním apartmánu, druhá v patře. My byli v patře. Apartmán byl obrovitý a luxusní, ale při dešti tam stropem poměrně slušně teklo (ač jsme nepřišli na to, kudy) a mně se sestrou neustále vypadávaly dveře z pantů. Stěžovat si nehodláme.

Poslední, důležitou věcí, kterou bych měla popsat, než konečně opustím tuto nezajímavou sobotu a popíšu programem mnohem nabitější neděli, je jedna hra. Je to deskovka, jmenuje se Talisman a hráli jsme ji s Luckou a Třezalkou vážně často. A proč? Hra na principu dračáku, kdy vaším cílem je stát se novým Temným pánem, to přece nemůžete nechtít hrát! Musím říct, že moc jsme v rukou suverénně drželi já se sestrou, z těch dvou her, co se nám podařilo dohrát až do konce (jinak se nám jich několik poštěstilo pouze rozehrát, protože celá hra trvá vážně dlouho) jsem se Temným pánem jednou stala já a jednou sestra. Závěr, nechť si z toho vytvoří laskavý čtenář sám.

2. den - neděle 8.8.2018

Tento den byl, co se programu týče, pravděpodobně nejnabitější ze všech. Po brzké snídani jsme odjeli na jih. V obavě z deště jsme zahájili v jeskyních Škocjanska jama, pokračovali do kostela v Hrastolvje a den zakončili v Terstu a Myamaru.

Škocjanske jame - Byli jste někdy v Moravském krase u ponorné Punkvy? Obdivovali jste krápníkovou výzdobu Koněpruských jeskyní? Nebo tušíte, jak velký je Hlavní dom v Kateřinské jeskyni? Tak na to všechno rychle zapomeňte. Tohle je něco naprosto, absolutně jiného. Větší, krásnější, víc krápníků, víc všeho. Doslova. Za sebe mám dojem, že po tomhle zážitku už nikdy nedokážu jít do českých jeskyní bez pohrdání.

Neb jsme vyrazili poměrně brzo, stihli jsme ještě relativně malý nápor turistů, ale i tak to bylo dost. Prohlídku jsme zahájili sestupem do údolí pod pokladnami, kde se nacházel vstup do jeskyně. Tam jsme byli rozděleni na čtyři skupiny o padesáti lidech (tolik k turistické atraktivnosti místa). První trasa, na kterou jsme se vypravili, byla s průvodcem a vedla přímo podzemím jeskyněmi. Průvodce toho sice moc nic neřekl (a co řekl, tomu stejně nebylo rozumět, protože měl tendence velmi originálním způsobem kombinovat angličtinu se slovinštinou v dobré víře, že mu ta skupina (z 80% Čechů) bude rozumět) ale ono toho ani moc nic potřeba říct nebylo.

Zahájili jsme několika jeskyněmi s úchvatnou krápníkovou výzdobou, zahrnující všechny typy krápníků a příbuzných útvarů, prošli Velkým dómem (takhle nějak si představuji Menegroth) a pak se před námi otevřel pohled na TO. Zkuste si to představit. Jdete jeskyní, před vámi se nachází okno, průhled do další části, která tone ve tmě. Projdete oknem a před vámi se otevře pohled, osvětlovaný jen mihotavými světýlky podél chodníčku. A před vámi obrovitý, obrovský prostor. Jeskyně jeskyní, jejíž strop se ztrácí ve tmě, skoro nedohlédnete na druhou stranu. Pohled se vám neodvratně stočí dolů a tam, hluboko, hluboko pod sebou uvidíte v objetí vodní páry řeku. Obrovitý proud řeky, který duní, valí se podzemím, vytváří peřeje, kaňony a ostrovy. Celou krajinu, kamennou tam, kde bychom čekali zem, s krápníky místo stromů a temnotou, kde mělo být slunce. A po straně se vine osvětlený chodníček s mostkem. Takhle vypadala Morie. Na mostku jsem napůl čekala, že se odněkud vynoří ohnivý balrog.

Po projití touhle obrovitou krajinou jsme se objevili na denním světle a podél řeky pokračovali druhou částí cesty, kdy jsme mohli vidět, jak se pěnící vody noří pod zem a protékají dnem údolí.

Vystoupali jsme ještě nahoru na vyhlídku na údolí a pak zamířili autmo k druhému postupnému cíli.

Kostel v Hrastolvje - Románská stavba opevněného kostelíka je zajímavá především svými unikátními freskami. Ale začněme od začátku. Když přejedete pohoří a octnete se ve středomořském Slovinsku, otevře se před vámi údolí s vesničkami a trnitou vegetací. A na kopečku u jedné z vesnic se tyčí kostel postavený z šedého kamene. Kostel samotný a jeho hradby, které měly křesťany chránit před Turky.

V kostele, když tam vstoupíte, vás praští do očí gotické fresky vyobrazující stvoření světa, dvanáct měsíců, Kristovo vzkříšení (s docela roztomilým čertem) a nejznámější, ikonické vyobrazení zvané Tanec smrti, poukazující na konečnost života.

Mě osobně zdaleka nejvíc zaujalo vyobrazení Nanebevstoupení, kdy z horního okraje obrazu koukala část roucha a nožky. Přišlo mi to poměrně vtipné.

Poslechli jsme si výklad, nafotili, co se dalo, a pokračovali do Terstu.

Terst - Toto italské město na samé hranici se Slovinskem se vyznačuje především náměstím, jedním zoufalým kanálem, katedrálou v byzantském stylu a románským kostelem. Z důvodu velkého horka jsme se ovšem nejdřív zastavili na zmrzlině. A řeknu vám, dostat takovou zmrzlinu, to je občas úkol věru nadlidský. Z obsluhy jsme jí mámili dohromady přes čtvrt hodiny. Pak se ještě ukázalo, že Tersťané mají naprosto specifický přístup ke kafi a hrozilo, že budeme muset vzít cukrárnu útokem a kafe si udělat sami.

Skupina A, tedy já a moji rodičové, zamířila po památkách, zatímco zbytek zamířil do stínu. Kanál byl hezký, ale že by mě se svou nepředstavitelnou délkou celých 200 metrů nějak extra vzal, to se říct vážně nedá.

Město jako takové je poměrně zvláštní. Na jedné straně moderní odporné, špinavé budovy a paneláky, na druhé straně maličké uličky, špalíčky domků a zapikaná lapidária.

Katedrála v byzantském stylu byla zajímavá. Mně osobně tedy nejvíc zaujala socha v jedné z bočních kaplí, která (jako ta socha) byla z blíže nespecifikovaného důvodu postavená ve válci naplněném vodou. Že by nějaký high-spirituální význam? Do kostela jsme se nakonec nedostali, musel nám stačit zvenku. Na náměstí jsme si ještě poslechli místní studentský koncert na housle. Hráli podle všeho vážně dobře (a měli tam kromě houslí i nádhernou harfu) ale absolutně nechápu, jak mohli vydržet hrát na plném slunci. To mi hlava opravdu nebere.

Miramare - Zámek Viléma, mexického císaře z rodu Habsburgů, s velkým parkem. Čekala jsem něco jako Hlubokou jen na břehu moře. Ta druhá podmínka by splněna byla, na břehu moře to opravdu stálo a romantičtější polohu si stavitelé asi vybrat nemohli. Ohledně Hluboké… novogotické to je. Ale velké asi tak jako polovina jednoho křídla. Na to, že Hluboká byla loveckým zámečkem a tohle seriozně zamýšleným zámkem, je to poněkud slabé. Ani park mě zas tolik nezaujal, byl dost neudržovaný a menší, než jsme čekali.

Zamýšlené koupání nám překazil příšerný liják, takže jsme poměrně rychle odebrali zpět. Výlet to byl zdaleka nejdelší a na konci už jsme tak byli poněkud unavení a přehlcení. Ale bylo to krásné.

3. den pondělí 9.7.2018

Vypravili jsme se na Velkou planinu, horský vrchol, který nám sliboval krásnou přírodu, salaše a spoustu dobrého sýra. Nahoru jsme vyjeli nejdříve kabinovou a posléze sedačkovou lanovkou, neb jsme usoudili, že nemáme čas na to tam stoupat.

Kabinovou lanovku si představte prehistorickou skleněnou buňku s popraskanými okny, do které je narvaných 30 lidí tak, že, jak někdo moudře poznamenal "musí stát jen na jedné noze a to ještě ne svojí". Nicméně přežili jsme a vyjeli až nahoru. A před námi se otevřel pohled na zelené loučky, lesíky ve zvlněné krajině, kolem krávy a dřevěné domky salaší se zvláštně specifickými komíny se dvěma výduchy (víte někdo, k čemu to tak jako slouží a jakou magikou výhodu to komínu dá?).

Toulali jsme se po pláni, nakoukli do kostelíka, poobědvali domácí sýr a nějaké další podobné dobroty a opět se rozdělili na dvě tradiční skupiny. První se šla mazlit s krávama, druhá prohlásila, že k tomu ji nikdo nikdy nedonutí, hbitě si našla nejvyšší kopec v okolí a prohlásila, že se na něj nutně musí jít podívat. Ano, můžete hádat, kdo disponoval takto radikálními názory.

S rodiči jsme se vypravili na místní kopce, podívat se do kraje. Ty výhledy za to rozhodně stály. Potom jsme se ještě rozdělili, táta se vrátil a moje maminka se mnou pokračovala dál. Vedeni rčením, že před námi je až příliš mnoho neprozkoumané půdy, jsme se vypravili dál. Narazili jsme na další vesničky salaší, tentokrát méně turistické, na paní s kosou, která nám prorokovala, že zmokneme (a netrefila se) a na spoustu dalších cest a kopců. Když jsme usoudili, že by se to asi chtělo vrátit, zcela v našem stylu jsme si řekli, že to přece nebudeme obcházet a vracet se stejnou cestou a pokusíme se to střihnout skrz. Ve výsledku jsme se plazili pod několika ohradníky, procházeli okolo stád krav (nic příjemného) a zoufale se snažili neztratit přibližný směr. Když jsme totiž byli na kopci, bylo to v pohodě, přesně jsme viděli, kam máme jít. V údolíčkách už to bylo horší. Nakonec jsme se ale vymotali, setkali s ostatními a sestoupili opět dolů.

Mladšími členy výpravy ještě byla vynucena zastávka u místního osla. Já se mezitím šla brodit v řece.

Pokračování příště.