Dvě povídky o dračáku

Jak jsme se před nějakou dobou zmiňovali, někteří z Mittalmaru se sem tam scházejí, aby hráli hru označovanou jako Dračí doupě. Hrajeme ji v šesti (pět hráčů a PJ), vždy tři dvojice sourozenců. Irith je hobití slečna - alchymistka a Falko člověk - hraničářka pojmenovaná jako Argo. Třezalka hraje jediného muže - barbara Orika Svenssona a její sestra Lucka hobití zlodějku Růžu. Posledním členem skupinky je PJova sestra, jejíž postavou je elfka - kouzelnice Evelína. Naše dračáky se vyznačují především tím, že to absolutně nebereme vážně a neustále se dostáváme do těch nejšílenějších situací, ze kterých unikáme těmi nejnepředstavitelnějšími způsoby. A aby té srandy nebylo málo, začaly postupně vznikat i povídky z tématikou našich her. Dvě z nich budou představeny v tomto článku.

---

Hlasy v temnotě (psala Třezalka)

Tahle povídka vznikla, ani nevím jak. Mladší sestra mě pořád hecovala, ať taky někdy napíšu něco veselého. Nechtěla jsem, ale pak se objevil nápad a tohle je výsledek.

Pro moji malou hobitku, která miluje příběhy.

Když se řekne jeskyně, asi se vám vybaví tma, šustění netopýřích křídel a kapání vody. Tunely pod hlavním městem elfské říše, táhnoucí se neuvěřitelně daleko i hluboko, nebyly v tomto ohledu žádnou výjimkou. Ideál jeskyňovitosti pak ještě vylepšily, když poskytly útočiště bezpočtu krys a dalších tvorů, kteří tiše obcházeli chodbami ve snaze sehnat potravu, a přitom se jí sami nestát.

Tento stav relativního klidu však neměl trvat dlouho. Za nejbližším zákrutem se ozvaly kroky a po chvíli se zpoza něj vynořila postava nesoucí pochodeň, a za ní další čtyři, z toho dvě prakticky dětské velikosti. V místech, kde se chodba dělila, se osoba s loučí zastavila a ostatní se shlukly kolem ní.

"Podrž to," zavrčel světlonoš (teď už bylo jasné, že je to muž), a když mu byla pochodeň odebrána, roztáhl kus zažloutlého pergamenu a podmračeně na něj pohlédl. "Takže, jestli nám ten zloděj nelhal, a to bych mu neradil, teď musíme doleva a potom…"

"Když dovolíš," vložila se do jeho monologu pohledná žena po mužově pravici, "možná bys tu mapu měl dát mně. Koneckonců, na rozumové záležitosti jsem v téhle družině já."

"Ani ve snu! Vy elfové si myslíte, že jste snědli všechnu moudrost světa, co? Řekni mi jednu věc, slečno přemoudřelá, proč byste měli mapám rozumět líp než my barbaři?"

"Teoreticky proto, že elfové mapy vynalezli," prohlásil další ženský, nebo spíš dívčí hlas. Patřil hobitce s pronikavýma očima a zněl, jako by v sobě neustále nesl špetku ironie. "Navíc většina barbarů si plete i pravou a levou, takže něco jako mapa je nad jejich chápání. V praxi proto, že ty tu mapu držíš vzhůru nohama."

Barbar se zavrčením napravil svůj omyl. Ale tak snadno se odbýt nenechal. "Stejně si myslím, že dát se dohromady s elfkou byl špatnej nápad. U těch špičatouchejch zmetků nikdy nevíš, co maj za lubem. V jedný chvíli jsou samej úsměv a laskavost a v druhý si taháš ze zadnice šípy. A taky…"

"Nech už toho," Tenhle hlas patřil vysoké ženě, která probíhající debatu vnímala jen na půl ucha a většinu pozornosti věnovala zkoumání okolní tmy. "Tyhle mezidruhové problémy už jsme řešili snad tisíckrát. Teď jsme na jedné lodi a ať se nám to líbí, nebo ne, musíme spolupracovat. Ty, Oriku, najdi cestu, a ty, Evelíno, mu s tím pomoz, ať se co nejdřív dostaneme ven. Chci zase vidět nebe a slyšet vítr ve stromech"

Možná by elfsko-barbarské spojenectví opravdu fungovalo, pokud by si jejich jediná pochodeň nevybrala právě tenhle okamžik, aby zaprskala a zhasla. Celá skupina se ponořila do tmy.

"Rozsviťte to! Jak asi, ty chytráku? Jau, to byla moje noha! Za to můžeš ty!" překřikovali se jeden přes druhého. Klid sjednal až barbar, a to jen díky tomu, že křičel nejhlasitěji.

"Ticho! Nikdo se ani nehne a ty, Růžo, vyndej křesadlo!"

"Křesadlo?" Osoba oslovená jako Růža měla vyšší, takřka dětský hlas. Jeho tón naznačoval, že jeho majitelka vždy najde důvod k radosti, problémy okolního světa se ji nijak zvlášť netýkají a tohle všechno považuje za dobrý vtip.

"Jo, Křesadlo! Ta věc na rozdělávání ohně! Netvrď mi, že jsi za celej svůj mizernej zlodějskej život nikde neukradla křesadlo!"

"Nó… jo, ale… barbare, pamatuješ, jak jsi v cechu říkal, ať všechny zbytečnosti necháme tady?"

"Ano?"

"No, já jsem si říkala, že ho určitě bude mít někdo z vás a je zbytečný brát dvě, takže… chápeš, ne?

Následný řev, znásobený ozvěnou, mohl stejně dobře znamenat Růženo Chaloupková! jako cokoliv jiného, mnohem vulgárnějšího.

"No tak, barbárku… já to tak nemyslela. Přece taková malá chybička se může stát každýmu. Už se nezlob," nasadila Růža tón a pravděpodobně i výraz štěněte žebrajícího o jídlo, "Evelína určitě má v rukávu nějaké to kouzlíčko a světlo bude nato tata, viď?"

"Mám, ale myslím, že někteří by o moje schopnosti rozhodně nestáli. Upřímně řečeno nemám v úmyslu plýtvat magií jen proto, aby zas měli hloupé řeči," prohlásila Evelína. Očividně se stále zlobila, že byla označena za špičatouchého zmetka.

Ve tmě bylo slyšet povzdechnutí a pak nepříliš jitý barbarův hlas. "Tak jo. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale asi není jiná možnost. Irith, uměj ty tvý alchymistický kejkle udělat světlo?"

Přesně jak očekával, ozvaly se tři nesouhlasné výkřiky a po nich slova "Myslím, že nějak by to určitě šlo. Držte mi palce!" A bylo slyšet, jak hobitka vytahuje krabičky a cinká s lahvičkami plnými bůhví čeho. Ostatní členové družiny se instinktivně přikrčili.

"Myslíte, že je dobrý nápad jí to dovolit? Pamatujete přece, jak to dopadlo posledně."

"Já vím, Argo, ale když nikdo jiný nemůže a ani nechce…"

"Kdybys mi neřekl, že jsem špičatouchý zmetek…"

"Elfko zatracená, to snad nemyslíš vážně!"

Chvíli bylo ticho, pak směs začala bublat a syčet. "Hele, už se něco děje!" komentovala Irith, potěšená výsledkem své práce, "Zajímalo by mě…"

Přerušila ji hromová rána provázená zeleným zábleskem. Chodba se otřásla a od stropu se zaduněním spadlo několik kamenů. Tentokrát se ze čtyřhlasého vzteklého řevu nepodařilo vytvořit žádné smysluplné slovo. Do ticha, které následovalo, zaznělo jen tiché "Omlouvám se. Mělo to fungovat, nechápu, kde byla chyba."

"Chyba byla, už když jsme sem vlezli," zabručel někdo, ale tak tiše, že se to nedalo přesně určit.

Situace se skutečně zdála beznadějnou. V podzemí, beze světla a zásob, v obklopení jeskynními tvory, pro které skupina dobrodruhů představuje vítané zpestření jídelníčku, prakticky neexistoval způsob, jak by se mohli dostat ven.

Ze zamyšlení je vytrhl mručivý zvuk. Kvůli ozvěně se nedalo určit, odkud vyšel, ani co ho vydalo. Když odezněl, první, kdo promluvil, byl barbar. "Tak jo, dámy," řekl, "vy zůstaňte tady, a já se du mrknout, co to bylo."

"Neubližuj tomu," ozvala se Argo, "možná je to ohrožený druh."

"No to si piš, že bude vohroženej, až na něj narazim," ušklíbl se barbar, tasil meč a odkráčel do tmy.

"Dámy" si sedly a tiše poslouchaly. Když barbarovy kroky odezněly v dálce, rozsvítila jim Evelína nad hlavami magickou kouli, protože hrdost je sice dobrá věc, ale světlo je světlo a kromě toho, se žádnou z přítomných neměla nevyřízené účty.

"Připomeňte mi jednu věc," nadhodila Argo, aniž zvedla oči od mapy, kterou se s Evelínou jala studovat, "proč jsme vůbec mezi sebe braly někoho jako on?"

"Potřebovaly jsme někoho na hrubou práci a on byl jediný, kdo byl ochoten se přidat k partě ženských," pravila Irith, která se už očividně vzpamatovala ze svého nezdaru, "ale upřímně řečeno, myslím, že jsme mohly dopadnout hůř. Taky to mohl být nějaký tlustý, násilnický opilec. I když," dodala po chvíli, "možná by to tak velký rozdíl nebyl."

Z dálky k nim dolehl tupý náraz a několik nadávek.

"Hele," pískla Růža, "myslíte, že jsem mu měla říct, že to mi jen kručelo v břiše?"

"Radši ne. Nekaz mu radost z toho, že nás tak galantně chrání." Evelína vzhlédla od mapy, "ale radši už pro něj dojdeme, aby si o sobě nemyslel bůhví co. Stejně se teď musíme tři chodby vrátit a pak se dát druhou odbočkou vpravo, takže ho vyzvedneme cestou."

Kroky družiny brzy dozněly v dálce a tunely opět byly, až na šustění netopýřích křídel a kapot vody, tiché a klidné jako prve.

Sněžný elf (psala Irith)

Sepsáno dle skutečných událostí přesně tak, jak se celá hra odehrávala, z pohledu jedné vedlejší postavy...

"Míří do Starobylého města."

Lehce se otočil, aby naznačil, že poslouchá, ale hlavu nezvedl. Modrý pohled upřený na dýku, jejíž ostří právě zkoušel.

"Najdi je a přiveď. Víš, jak je to důležité," v jejím hlase zazněl nástin zoufalství. "Ta elfka získala klíč, získala starobylý artefakt. Je… jiná. Musíš je najít dřív, než to udělá někdo jiný."

Konečně se na ni podíval. Dlouhé, bílé vlasy se mu svezly do obličeje, když přistoupil, aby jí poklekl k nohám.

"Tak učiním."

Z průchodu vystoupil v Sále Mrtvých. Našlapoval jako kočka, tiše a se vší elegancí, jak kráčel podél starobylých sarkofágů. Opatrně natáhl štíhlou ruku a dotkl se hrany největšího z nich. Sklonil hlavu v tiché modlitbě. Rty se mu neslyšně pohybovaly, když s sebou trhl, jak jeho citlivé uši zachytily náhlý hluk. Jako stín se přesunul pryč, magie se kolem něj rozestupovala a tvořila mu cestu. Nechal své tělo rozplynout a jen jako duch obklopil místnost. Nemohl popřít jistou zvědavost, plamínek zájmu, který v ledovém srdci rozpoutala zmínka o pěti hrdinech, o legendární skupině, proslulé tak, že zprávy o nich zachytily i špičaté uši Sněžných elfů. Výjimečné skupině, kterou se rozhodla vyhledat samotná Královna, která se už tolik tisíců let před světem ukrývala. A teď, teď byli tady. Ti, kteří dokázali porazit strašlivé strážce tohoto starobylého místa a získat klíč. Klíč, který možná spasí je všechny.

Tiše se vědomím vpíjel do zdí.

Naslouchal.

A nevěřil svým uším.

"To přece nemůžeš myslet vážně, Argo, takhle to nefunguje," ozval se ženský hlas náhle. Jeho majitelka lehce protahovala koncovky a bylo vidět, že hobití řeč jí není úplně vlastní.

"Ale proč ne? Je to přece naprosto logické," druhý ženský hlas, hlubší. "Evelíno, viděla jsi někdy mumii? Viděla jsi někdy, že by jí balili každou nohu zvlášť?"

Nastalé ticho naznačovalo, že dotyční usilovně přemýšlí o tom, kde a jak se žena oslovená jako Argo setkala s uměním mumifikace.

"Prostě ji tím obvazem obalí celou, od hlavy až k patě," pokračovala Argo. "A pak je naprosto logické, že taková mumie zkrátka nemůže chodit. A ani se šourat," dodala rychle. "Musí… skákat. Snožmo. A nebo se plazit jako píďalka," dořekla po chvíli zamyšleně.

"Snožmo?" vypískl vysoký, jasný hlas, ve kterém byla znát nezměrná zvědavost a naprostá nerozvážnost. "Fakt? To chci vidět! Barbare, prosím, půjdeme tam a zase je probudíme? Já chci vidět mumie, jak skáčou snožmo!"

Nechal svůj zrak, aby pronikl zdmi. Tohle přece… Královna se musela mýlit. To nemohli být oni. Musí se přesvědčit, musí vidět…

Byl by raději, kdyby nemusel.

"No a co jako uděláme teď?" ozval se vysoký hlas, lehce podobný tomu, jež předtím tak jásal z mumií. Jeho majitelka, drobná hobitka s jasnýma očima stála kousek od zbývajících čtyř a zamyšleně zírala vzhůru.

"Vyleze tam zlodějka, ne?" odpověděla Argo. Vysoká hraničářka se zlatými vlasy, přes rameno přehozený dlouhý bílý luk. Neklidně podupávala nohou.

Jediná elfka ve skupině, dle hlasu Evelína, protáhla obličej. "Víš, jak to dopadlo minule. Nevylezla ani metr a zlomila si prsty."

Zaměřil se na ni. Byla… podivná. Zvláštní. Zcela jistě nepocházela z jeho lidu, byla to jen obyčejná… ne, ne obyčejná. Dobře postřehl bílé prameny v jinak hnědých vlasech a onu zvláštní křivku ucha. Byla Sněžná. Nějak.

"Tam vyleť, ne, elfíku," jediný muž ve skupině měl hlas, který zcela odpovídal jeho postavě. Vysoký, mohutný, zarostlý a špinavý. Zkrátka barbar.

Evelína se od něj ostentativně odvrátila, ale neprotestovala.

"Ses tím nedávno chlubila v hospodě. Nebo to byla zas ňáká povidačka?"

Elfka elegantně o pár kroků odstoupila a pohodila vlasy. "Jako bys ty niiiiikdy nic nevykládal, že?" protáhla posměšně a dál si ho nevšímala.

"Ale jo, Elí by tam mohla vyletět," to se ozvala první z hobitek, děvče, které dříve tak jásalo nad píďalkující se mumií.

"Jak jsi mi to řekla?" naježila se oslovená. "Už mám dost toho, jak všichni pořád komolí mé jméno!"

"Jak mohou komolit tvé jméno, když ti říkají jenom 'elfka' ?" zarazila se Argo. "Víš co," pokračovala, evidentně další z těch, jejichž pud sebezáchovy se limitně blížil nule, "Ty jsi elfka…" "…nebo špičatouchý zmetek…," zamumlal barbar potichu. "On je barbar…" poukázala na dotyčného Argo se zvýšeným hlasem. "Růže se neřekne jinak než zlodějka," pořád veselá hobití slečna nadšeně pokývla hlavou a začala poskakovat na místě. "Irith je alchymistka…," "… a nebo taky menší přírodní katastrofa," rýpla Evelína při pohledu na zelené hobitčiny oči, v nichž planuly neuhasitelné plamínky vnitřního žáru. "No a já jsem hraničářka. Jak vidíš, nikdo tady nemůže komolit tvé jméno."

Elfka ji raději odignorovala a připravila se na kouzlo.

Jeho vědomí se napnulo, když se na ni zaměřil. Co udělá? Jak silná ve skutečnosti je? Jak nebezpečná?

Zvedl se oblak prachu a Evelína vylétla jak vystřelená šipka přímo vzhůru.

Čekali.

Vzápětí se ozvala rána.

A Evelína začala padat.

"Křusla o něco nahoře," znalecky prohlásil barbar a díval se vzhůru.

"No tak, dělejte něco, musíme ji zachránit!" panikařila Argo. "Co jen uděláme? Padá hrozně rychle."

"Postavíme pyramidu z poníků!" nadšeně prohlásila druhá z hobitek, dříve oslovovaná jako zlodějka.

Argo protočila oči a obrátila se k Barbarovi. "Chyť ji!"

Chtěl protestovat. Namítnout, že Evelína urazila jeho mužnou důstojnost, znevážila jeho čest, hrdost a pravdomluvnost a obecně je potřeba ji trochu umravnit a přinutit nebýt tak nafoukaný špičatouchý zmetek. Nedostal šanci. Vzápětí se mu přímo do náruče zřítila napůl omráčená elfka.

"Tak to bylo o fous," otřela si čelo hraničářka a pomohla Evelíně pomalu se postavit na vlastní nohy.

"Žádná škoda by…," začal brumlat barbar, ale byl sjet tak strašlivým pohledem, že se zase rychle odmlčel.

"Hele, čtvereček!" zajásala zlodějka a ukázala na zem. Na zemi se rýsoval černý čtverec. A zvětšoval se. Chvíli stáli tiše. První se vzpamatovala Argo. "Utíkejte! Padá to! Elfka něco shodila!" zaječela a rozeběhla se pryč. Následovali ji všichni. Všichni až na Evelínu, která se mátožně rozeběhla a narazila do zdi.

Čtverec stínu se zvětšoval a barbar zaváhal. Evelíniny orientační schopnosti směru volný prostor - zeď fatálně selhávaly. Třikrát za sebou. Povzdechl si, hodil si ji na záda a dlouhými kroky se dal do běhu. Stihl to jen tak tak.

Na zem dopadla velká černá deska.

V tu chvíli se už dívat nevydržel. Tohle, tohle měli být oni? To měla být Vyvolená a celá její skupina? Tohle má být poslední naděje Sněžných elfů? Když se znovu odhodlal sledovat situaci, zjistil, že se rozložení skupinky notně změnilo. Elfka, hraničářka, barbar a zlodějka stáli na desce, která plynulým pohybem stoupala vzhůru, až se zastavila v prvním patře rozhlehlého paláce. Jasnooká hobití dívka, podle všeho alchymistka, zatím stála hluboko pod nimi, poskakovala a ječela, že ji tam nechali.

Povzdechl si. Podle všeho se jim podařilo spustit mechanismus výtahu. Jeho vědomí se přesunulo do prvního patra, kde sledoval postup čtyř postav a hlavně té, kvůli které byl vyslán. Jak tak o tom později přemýšlel, možná měl zůstat v přízemí.

"Oriku?" hobití zlodějka zaváhala, když stanula v uličce, kudy před chvíli zmizel barbar. Nikdo tam nebyl.

"Růžo?" drsný barbarův hlas se ozval přímo za ní. Ohlédla se. Nikdo tam nebyl. Rozeběhla se. Míhali se labyrintem chodeb, prostupovali realitou a míchali karty nekonečna. Až stanuli u temné studně. Elfka vzala kámen a hodila ho dovnitř. Ozvalo se zasvištění a kámen se objevil na stropě místnosti. Propadl. Znovu. A znovu. A stále zrychloval. Stal se z něj jeden jediný sloup, až se ten najednou rozpadl do spousty sloupů menších. Pozorovali to s údivem.

"Jak to, že lítá šejdrem?" ozvala se Růža po chvíli.

"Třeba ho hodila nakřivo," znalecky prohlásil Orik.

Evelína na něj pohlédla se soucitem. "Nemůžeš hodit kámen nakřivo. Kámen prostě padá přímo rovně dolů, to je gravitace, to je zákon."

Barbar odhalil zuby v širokém úsměvu. "Jo? A ten tvůj gravozákon taky říká něco vo kamenech, co hodíš dolů a voni ti propadnou stropem?"

Sjela ho pohledem.

"Třeba za to mohou nějaké vzdušné proudy," prohlásila po chvíli tiše Argo.

"Maj tam větráček!" zajásala Růža náhle. V tu chvíli jí hrudí prolétlo žluté světlo.

Nevěřil vlastním očím, když se co nejrychleji vědomím vrátil k alchymistce. Ta šílená hobitka právě vyrobila jakousi podivnou směs a zapálila ji. Když se rozeběhla pryč a rukama si chránila hlavu, nedalo se o jejím úmyslu pochybovat. Vůbec mu ale nebylo jasné, proč to udělala. Nakonec dospěl k lakonickému závěru, že se zkrátka nudila. Smutné na tom je, že měl pravdu. Pokusil se k ní vztáhnout, aby na poslední chvíli zabránil katastrofě, ale už bylo pozdě.

Realita se začala hroutit a propadat. Směs bublala a jiskřila, když do ní vlétávaly proudy světel. Gravitace se zbláznila a začala vtahovat vše dovnitř. Zaúpěl a stáhnul své vědomí do nejzazšího koutku budovy, jinak hrozilo, že mu aktuálně rozptýlený mozek vyteče neexistujícíma ušima ven.

Alchymistka se pokusila utéct. Pokusila. Ale ať už to bylo nějakým kouzlem nebo jejím nedostatkem orientačního smyslu (šance byly téměř vyrovnané), pokaždé se vrátila zpátky do místnosti se sarkofágy, kde uprostřed vesele bublala její směs. Zalezla si pod vlastního poníka, oběma rukama popadla dýku, zabodla ji do podlahy a pověsila se za ni. Ona vydržela. Poník ne. Zhroucená realita ho vtáhla do sebe.

Šílenství trvalo několik minut. Matérie reality se propadala a zase rostla do extrémních rozměrů. Skupinka v prvním patře budovy měla co dělat, aby se na roztančeném vlákně jsoucna udržela. Barbar se po několika prvních záchvěvech zřítil do jednoho z chřtánů světel. Hobitka Růža zaúpěla, ale měla až příliš práce sama se sebou, a tak jí na truchlení příliš prostoru nezbývalo. Neviditelný pozorovatel celé události nemohl dělat nic jiného, než v duchu šíleně nadávat, všem pěti dobrodruhům celkově a jednomu zvlášť.

A pak to skončilo. Vesmír se pro jednou zase rozhodl vrátit ke starým dobrým zákonům. Světla přestala tančit a svíjet se a nesnesitelný tlak na každou živoucí buňku všech zúčastněných ustal, jako když utne. Oddechli si. Všichni čtyři přeživší teď stáli u sebe, snad se přemístili. Hobitka alchymistka se s omluvným úsměvem zvedala ze země, ostatní měli až příliš práce s vrháním obviňujících pohledů, než aby se zmohli na něco jiného.

"Mohlo být hůř, ne?" pípla hobití slečna.

Vzápětí se ozvala rána, když mezi ně dopadl barbar, sedící na podivném, osminohém koni s ohnivou hřívou.

"Barbare!" zaječela Růža. "Jsi v pořádku?"

"Poník," vykřikla alchymistka. "Je v pořádku!"

Tvrzení zlodějky nikdo nerozporoval, nad tím druhým by se však pozastavit dalo.

Pomalu nechal své vědomí sklouznout z kamenných stěn, část po části znovu formoval své tělo, elegantně se otáčel, když částečky bytí zase vytvářely obraz půvabného sněžného elfa. Bylo na čase s dobrodruhy promluvit přímo. Nebo, spíše, je přímo seřvat. Vykročil.

První ho zpozorovala hraničářka. Mohl vidět její zelené oči, rozšířené leknutím, když začala mlčky ustupovat.

"Někdo tu je," sykla. Všichni čtyři ostatní se otočili.

Upřel na ně pohled a nechal tvář roztáhnout do širokého, kočičího úsměvu. Byl děsivý. A moc dobře to věděl.

"Co uděláme?" začala panikařit elfka.

Chvíli bylo ticho. V duchu si rozvažoval, jak moc by byla královna… nespokojená, kdyby je prostě bez dalších řečí zabil. Jistě by jeho vysvětlení, zvlášť s poukazem na jistou událost, která málem zničila celou tuto galaxii, přijala. Elfka neelfka, tahle šílená skupinka byla veřejným ohrožením. V duchu se začal probírat představami, jak nejlépe těch pět pitomců rozdrtit. Nebo rozdrtiti čtyři a vzít jen tu elfku… Bylo to jedno, stejně mu byli vydáni na milost a nemilost. Nemohli uniknout, jeho moc byla nezměrná. Nemohli udělat nic, čím by se mohli zachránit.

Problém byl v tom, že přesně to udělali.

"Mám nápad," řekla alchymistka. Otočili se k ní. "Musíme využít momentu překvapení a uniknout!"

"A jak chceš udělat moment překvapení?" zeptal se bezelstně barbar.

Alchymistce zasvítily oči. "Zatančíš si s hraničářskou tango!"

Nutno poznamenat, že jestli bylo účelem celé této akce šokovat, podařilo se to opravdu dobře. Elf už poněkolikáté nemohl věřit vlastním očím. Skupinka začala nesourodě bručet nějaký popěvek a hraničářka s Orikem začali tančit. Vyvedlo ho to z míry natolik, že ani nezpozoroval, že po několika zuřivých otočkách a odvážných kreacích vzali nohy na ramena.

Pohodil záplavou dlouhých, bílých vlasů. Opět změnil názor. Ne, nezabije je. Nakonec je přeci jen přivede. Tohle by totiž ještě mohla být pořádná psina. A oni, Sněžní elfové, se už tolik věků šíleně nudí…