Druhá část mé reportáže z krajů Slovinských.
4. den úterý 10.7.2018
Na programu dne byla Vintgarská dolina, jezero Bled a Bohinjsko jezero.
První zastávkou ovšem byly dvě ze staveb známého slovinského architekta (který je ale proslulý spíše u nás) Josipa Plečnika.
Napřed dva pavilonky v Begunje, u místního blázince (dříve kláštera). Brezjanka a Jožamurka, dva pavilonky pro řádové sestry, dvě kapličky, dva architektonické skvosty, dnešní dobou už notně poničené.
V Kamniku jsme navštívili kostel, kde Plečnik vytvářel kapli a pak vylezli na místní ruiny hradu s kostelíkem. Kaple byla klasicky Plečnikovská a krásná. K hradu se pak vztahovala jakási podivná pověst o Veronice, zakleté komtese, která byla zlá a tak se napůl proměnila v hada. Ať už jsme se snažili, jak jsme chtěli, nepodařilo se nám z brožury vyčíst, cože má udělat její zachránce, aby jí dostal ji za ženu a její poklad k tomu. Mluvilo se tam něco o borové kolébce a lískovém prutu, ale v jakém (a jestli vůbec) vztahu k čemukoliv či sobě navzájem si tyto dvě rekvizity stojí, to jsme zkrátka nevykoumali.
(Kostelík)
(Kamnik)
Vintgarská dolina - UNESCO narvané až po strop turisty. Představte si něco jako větší, čistší a modrou Vydru, kdy je přístup na chodníček kolem ní zpoplatněn a plný lidí. Kaňon řeky je ale opravdu nádherný a řeka samotná samozřejmě též. Modrá voda, peřeje, bílá pěna a obrovité kameny.
Došli jsme až k vodopádu, ke kterému jsme sestoupili, zaáchali si a stejnou cestou se byli nuceni vrátit zpět, neb polovina výpravy bojkotovala vyzkoušení druhé cesty vrchem. Jak později jeden člen výpravy poznamenal, celá cesta by byla dokonalá k vytvoření sociologicko-psychologické studie na téma, proč mají lidé tendenci zastavovat a fotit v nejužších místech celé stezky…
Co se ale musí nechat je, že tu všude bylo až neuvěřitelně čisto (jako v celém Slovinsku) žádné odpadky, petflašky a vajgly. Pangejty byly čisté, ve vodě jsem za celou dobu zahlédla jen jeden pomeranč a celkově se tu lidé ke krajině chovají mnohem slušněji než u nás.
Bled - Místní metropole a lázeňské město s poměrně specifickým jezerem, do něhož vstup stojí šest euro, je díky termálním pramenům celoročně vyhřívané a nachází se na něm takový romantický ostrov s kostelem, který prý ale není nic moc. Nicméně představa faráře, jak každou neděli vesluje na ostrov a zpět, aby odsloužil mši, stojí za to…
Do vody jsme nevlezli díky její ceně i faktu, že asi pět minut po tomto rozhodnutí začalo šíleně pršet. Tak jsme si jen dali mstní specialitu, kremšnitu. Což je listové těsto s pudinkem a šlehačkou, je to strašně dobré a my si až do konce nedokázali zapamatovat, jak se to jmenuje a zásadně tomu říkali kramle…
Bohinjsko jezero - Jezero kousek od Bledu, tentokrát neplacené. Jako první jsme navštívili románský kostel sv. Jana Křtitele, opět s freskovou výzdobou. Zajímavostí může být vyobrazení zpívajícího sboru, kdy někteří zpěváci měli na krku několik boulí, které jsme vyhodnotili jako volata způsobená nedostatkem jodu, a někteří šilhali.
V jezeře - opět modrém, čistém a úžasně průzračném jsme se vykoupali. Potápění ve Slovinských jezerech je docela zážitek, roste tam úžasně velké rostlinstvo :-)
Následovala už jen kratší kolem procházka kolem jezera, které jsme ovšem nestihli obejít celé a byl čas vrátit se zpět. Při procházce se opět ukázala další z nejen Slovinských specialit. Absence normálních map, kdy se, pokud se toužíte někam dostat, musíte na cestu zkrátka zeptat místních, kteří anglicky neumí a zbývá vám jen jakási pochybná panslovanština.
5. den středa 11.7.2018
Protože dnes předpověď věštila deště (a kupodivu se trefila), rozhodli jsme se zrealizovat program spíše vnitřního rázu. A to návštěvu dvou jeskyní. Postojne jamy a Predjamy.
Postojna jama - Jeskyně, snad nejnavštěvovanější ze Slovinských podzemních klenotů. Turistické centrum tentokrát bylo opravdu velkorysé, se spoustou krámků a restaurací. Naštěstí jsme vychytali čas tak, že se tam mnoho lidstva ještě nerojilo a byl tam relativně klid. Mělo být hůř.
Část rodiny se okamžitě odebrala do nejpodezřelejšího obchodu v okolí, nabízejícího šperky. Tam jsme se poflakovali asi tak půl hodiny, než měla začít prohlídka. Po vyslechnutí všelijakých ochů a áchů nad vystavenými exponáty jsem byla otázána, jestli bych něco nechtěla. Neomylně jsem ukázala na metrovou vápencovou desku se zkamenělými amonity. Nekoupili mi jí. Fňuk. Ale kdybyste náhodou někdo nevěděl, co mi dát k narozeninám, ta deska tam jistě stále ještě čeká…
Na samotnou prohlídku jsme opět byli rozděleni do skupin a postupně vpouštěni dovnitř. Postojna jama má takové nadstandart vybavení 1+1. Ke každému štípnutému lístku ještě obdržíte pár blesků od fotografa na číhané, který fotí každého, kdo projde. Co s těmi fotkami dělá, mi bylo dáno odhalit až později. U východu je totiž nástěnka s těmito fotkami, kde se můžete najít, fotku zaplatit a odnést. Docela by mě zajímalo, co by jim na to řeklo GDPR… Zvláštní bylo, že tam byly fotky nás všech kromě mého táty. Asi se někomu tak líbil, že si ho odnesl…
Po absolvování celé procedury jsme byli usazeni do vláčku. Já si nemůžu pomoct, ale celou dobu mi na mysli tanuly hororové obrázky z koncentráku v Osvětimi…
Nicméně vláček byl hodný a provezl nás jeskyněmi. Jen byl docela rychlý, takže šance na nějakou větší prohlídku nulová. Vysazeni jsme byli kdesi uprostřed skály, kde jsme na další část prohlídky už šli po svých. Průvodkyně tentokrát anglicky uměla perfektně, takže jsme se o reáliích zde cosi dozvěděli. Nejkrásnější byl asi soubor tří jeskyní - Brčkové, Bílé a Červené, pojmenovaných kupodivu dle přítomné výzdoby a barvy.
Na závěr pěší prohlídky jsme se mohli podívat na macaráty. Taková růžová ještěrka (nebo, spíše, mlok) s keříčkovitými žábrami, která je slovinským endemitem a je z mnoha hledisek poměrně dost zajímavá.
V koncertní síni bylo řečeno, že kdo chce, může něco zazpívat. Naše spojené rodiny prohlásily, že tohle je tak trpasličí, že musí pět jedině nejznámější trpasličí šlágr všech dob a tak se jeskyně rozduněly souzvukem "Zlato, zlato, zlato…"
Ven nás opět vyvezl vláček, prohlídku jsme ale tentokrát zakončili u ponorné řeky s vestavěným jezem.
Predjama - Druhá z jeskyní je taková high-level jeskyně. Obsahuje totiž vestavěný hrad. Predjamský hrad, zbudovaný na konci třináctého století a prakticky dokonalá, nedobytná stavba. Na prohlídku jsme byli vybaveni průvodcem v češtině ve vysílačce a vyrazili jsme. Hrad byl nesmírně zajímavý, rozlehlá, impozantní stavba, dokonalé propojení skály a zdiva, s geniální polohou (vlastní zdroje vody z jeskyní, tajné stezky v podzemním labyrintu chodeb, kudy se dalo vyjít na povrch a zajistit zásobování i neméně důležitý fakt, že hrad je vlastně ze tří stran neprostupně chráněn samotným skalním masivem.
Nejslavnějším obyvatelem, jak jsme byli vzděláni, byl loupeživý rytíř Erasmus, spojenec Matyáše Korvína proti císaři. Po ročním obléhání (kdy se proslavil tím, že ve chvíli, kdy se nepřátelé snažili o vyhladovění, na ně dolů z hradeb házel čerstvé třešně) byl nakonec zabit na záchodě, a to sestřelením záchodu dělovou koulí. Z toho záchodu je tu málem památník.
Nicméně mě tento incident nevyhnutelně přivádí na myšlenku, že takové záchody jsou vlastně až smrtelně nebezpečná záležitost, když se podíváme kupříkladu na naše vlastní dějiny…
Co mě dále překvapuje je obecná fascinace lidí mučírnami. Co se všem na tom tak líbí? Tady se tím zabývala poměrně značná část prohlídky…
Na konec dne jsme jeli do Lipice, podívat se na koně.
6. den čtvrtek 12.7.2018 -
Po celých dvou a půl hodinách cesty jsme konečně dorazili do Logarského údolí, národního parku a našeho cíle. Krásné údolí uprostřed hor, na jehož konci se nachází vodopád, ke kterému neodvratně míří všechny stezky vyznačené (nebo ve většině případů spíše nevyznačené) na jakési pochybné turistické mapě, kterou obdržíte v infocentru.
Místní naučné stezky zdatně sekundují mapám a tak se na ceduli můžete dočíst, že se v lese máte chovat tiše, že je nutno se o les starat a že se z něj získává dřevo…
Cestou jsme několikrát překročili vyschlou řeku. Bílé kameny, propletence kmenů a větví, no nádhera. Asi kilometr před vodopádem se v řece konečně začala objevovat dokonce i voda. Kdo by to byl řekl. Nicméně já a pár odvážných se mnou jsme zamířili po cestě řeky. Nakonec jsem zůstala sama, ostatní to vzdali po cestě a já zbytek cesty šťastně přeskakovala tůně, drápala se vzhůru po kamenech a sklouzávala po padlých kmenech. Může mi sloužit ke cti, že jsem sklouzla do vody jen jednou, a to proto, že jsem podcenila kluzkost kamenů. Asi až dvacet metrů před koncem, před vodopádem, jsem si uvědomila, že asi jsem v NP… Ale nikdo se na nic neptal a nikoho jsem, vynořujíc se z koryta řeky, nepřekvapila.
Následně jsme se opět rozdělili na dvě tradiční skupiny (kromě toho, že s mojí skupinou šel i Třezalčin táta). Jedna skupina se pomalým krokem vrátila zpátky, šla muchlovat ovce a shánět něco dobrého k snědku a druhá skupina se vydala po kamzičí stezce kolem vodopádu dobýt jeho pramen.
Asi dvacet metrů pod pramenem jsme narazili na odpočívající skupinku několika dospělých a asi tří dětí včetně přibližně pětileté holčičky. Když jsem procházela kolem, jeden ze členů skupinky se po mně otočil a zahlásil "Hele, ta holka má na sobě tričko s Pánem prstenů!" Přitakala jsem, že to poznal správně. Dotyčný, ze šoku, že mu rozumím, málem spadl z kamene, na kterém seděl. Nicméně nakonec jsme se domluvili, že nikdo jiný než Češi sem prostě neleze, a ještě nám poradili, kudy k pramenu.
Zpáteční cesta byla poněkud treková, neb jsme šli svahem s polomem. Zpátky v cíli jsme vyzvedli první skupinu a zamířili k ubytování.
7. den pátek 13.7.2018
Poslední den naší cesty. O sobotě, kdy jsme se odebrali do Lublaně, kde jsme já s tátou nasedli do autobusu směr Praha, a zbytek pokračoval do Chorvatska, mluvit nebudu.
(Pár ukázek z Lublaně)
(Trojmostí)
(Socha na dračím mostě. K nim se váže pověst, že draci začnou vrtět ocasy, kdykoliv po mostě přejde panna nebo panic.)
Na programu byl NP Triglaw. První zastávkou byl jakýsi skanzen. Skanzen, to zde znamenalo jeden zachovaný statek a kolem alpské městečko s již zmíněnými deseti second-handy. Muzeum v domečku bylo zajímavé, obsahovalo i chlapíka, který nás tam provázek a dával nám ve slovinštině výklad. Znalci pak mohli zajásat nad faktem, že stodola byla postavena nad chlívky. Rychle jsme si ještě prošli městečko a zamířili dál.
(Kranjska gora)
Cestu na vrchol vybudovali ruští zajatci a jimi postavená je i dřevěná kaplička, naše další pocestná zastávka. Typicky ruský vzor.
Nahoře jsme si prošli část stezek po NP Triglaw. První skupina si šla mazlit ovce, druhá zamířila na suťové pole a dál. Díky místním abnormalitám v počasí jsme si nakonec mohli v červenci v nějakých 30° ve stínu sáhnout na sníh a zkoulovat se. Zajímavější byla cesta zpět, kdy jsme se já a Třezalčin táta rozhodli vyzkoušet novou stezku. Málem jsme bídně zhynuli v kleči a kamení, ale nakonec se zadařilo a cestu jsme našli.
(Skalní okno)
(Sedlo Vršič)
(Sníh)
Poslední zastávkou ještě bylo městečko Škofja Loka, obsahující krásné, malované domy a kostel s lampami od Plečnika.
A to byl konec naší cesty po Slovinsku. Snad se mi povedlo tuto poněkud neznámou evropskou zemičku trochu popsat a odhalit její krásy.
(A nakonec ukázka květinového věnečku, utkaného v NP Triglaw i s jeho majitelkou)
:).
