09/08/2018

Dvě povídky o dračáku

Jak jsme se před nějakou dobou zmiňovali, někteří z Mittalmaru se sem tam scházejí, aby hráli hru označovanou jako Dračí doupě. Hrajeme ji v šesti (pět hráčů a PJ), vždy tři dvojice sourozenců. Irith je hobití slečna - alchymistka a Falko člověk - hraničářka pojmenovaná jako Argo. Třezalka hraje jediného muže - barbara Orika Svenssona a její sestra Lucka hobití zlodějku Růžu. Posledním členem skupinky je PJova sestra, jejíž postavou je elfka - kouzelnice Evelína. Naše dračáky se vyznačují především tím, že to absolutně nebereme vážně a neustále se dostáváme do těch nejšílenějších situací, ze kterých unikáme těmi nejnepředstavitelnějšími způsoby. A aby té srandy nebylo málo, začaly postupně vznikat i povídky z tématikou našich her. Dvě z nich budou představeny v tomto článku.



Hlasy v temnotě (psala Třezalka)

Tahle povídka vznikla, ani nevím jak. Mladší sestra mě pořád hecovala, ať taky někdy napíšu něco veselého. Nechtěla jsem, ale pak se objevil nápad a tohle je výsledek.

Pro moji malou hobitku, která miluje příběhy.

Když se řekne jeskyně, asi se vám vybaví tma, šustění netopýřích křídel a kapání vody. Tunely pod hlavním městem elfské říše, táhnoucí se neuvěřitelně daleko i hluboko, nebyly v tomto ohledu žádnou výjimkou. Ideál jeskyňovitosti pak ještě vylepšily, když poskytly útočiště bezpočtu krys a dalších tvorů, kteří tiše obcházeli chodbami ve snaze sehnat potravu, a přitom se jí sami nestát.

Tento stav relativního klidu však neměl trvat dlouho. Za nejbližším zákrutem se ozvaly kroky a po chvíli se zpoza něj vynořila postava nesoucí pochodeň, a za ní další čtyři, z toho dvě prakticky dětské velikosti. V místech, kde se chodba dělila, se osoba s loučí zastavila a ostatní se shlukly kolem ní.

"Podrž to," zavrčel světlonoš (teď už bylo jasné, že je to muž), a když mu byla pochodeň odebrána, roztáhl kus zažloutlého pergamenu a podmračeně na něj pohlédl. "Takže, jestli nám ten zloděj nelhal, a to bych mu neradil, teď musíme doleva a potom…"

"Když dovolíš," vložila se do jeho monologu pohledná žena po mužově pravici, "možná bys tu mapu měl dát mně. Koneckonců, na rozumové záležitosti jsem v téhle družině já."

"Ani ve snu! Vy elfové si myslíte, že jste snědli všechnu moudrost světa, co? Řekni mi jednu věc, slečno přemoudřelá, proč byste měli mapám rozumět líp než my barbaři?"

"Teoreticky proto, že elfové mapy vynalezli," prohlásil další ženský, nebo spíš dívčí hlas. Patřil hobitce s pronikavýma očima a zněl, jako by v sobě neustále nesl špetku ironie. "Navíc většina barbarů si plete i pravou a levou, takže něco jako mapa je nad jejich chápání. V praxi proto, že ty tu mapu držíš vzhůru nohama."

Barbar se zavrčením napravil svůj omyl. Ale tak snadno se odbýt nenechal. "Stejně si myslím, že dát se dohromady s elfkou byl špatnej nápad. U těch špičatouchejch zmetků nikdy nevíš, co maj za lubem. V jedný chvíli jsou samej úsměv a laskavost a v druhý si taháš ze zadnice šípy. A taky…"

"Nech už toho," Tenhle hlas patřil vysoké ženě, která probíhající debatu vnímala jen na půl ucha a většinu pozornosti věnovala zkoumání okolní tmy. "Tyhle mezidruhové problémy už jsme řešili snad tisíckrát. Teď jsme na jedné lodi a ať se nám to líbí, nebo ne, musíme spolupracovat. Ty, Oriku, najdi cestu, a ty, Evelíno, mu s tím pomoz, ať se co nejdřív dostaneme ven. Chci zase vidět nebe a slyšet vítr ve stromech"

Možná by elfsko-barbarské spojenectví opravdu fungovalo, pokud by si jejich jediná pochodeň nevybrala právě tenhle okamžik, aby zaprskala a zhasla. Celá skupina se ponořila do tmy.

"Rozsviťte to! Jak asi, ty chytráku? Jau, to byla moje noha! Za to můžeš ty!" překřikovali se jeden přes druhého. Klid sjednal až barbar, a to jen díky tomu, že křičel nejhlasitěji.

"Ticho! Nikdo se ani nehne a ty, Růžo, vyndej křesadlo!"

"Křesadlo?" Osoba oslovená jako Růža měla vyšší, takřka dětský hlas. Jeho tón naznačoval, že jeho majitelka vždy najde důvod k radosti, problémy okolního světa se ji nijak zvlášť netýkají a tohle všechno považuje za dobrý vtip.

"Jo, Křesadlo! Ta věc na rozdělávání ohně! Netvrď mi, že jsi za celej svůj mizernej zlodějskej život nikde neukradla křesadlo!"

"Nó… jo, ale… barbare, pamatuješ, jak jsi v cechu říkal, ať všechny zbytečnosti necháme tady?"

"Ano?"

"No, já jsem si říkala, že ho určitě bude mít někdo z vás a je zbytečný brát dvě, takže… chápeš, ne?

Následný řev, znásobený ozvěnou, mohl stejně dobře znamenat Růženo Chaloupková! jako cokoliv jiného, mnohem vulgárnějšího.

"No tak, barbárku… já to tak nemyslela. Přece taková malá chybička se může stát každýmu. Už se nezlob," nasadila Růža tón a pravděpodobně i výraz štěněte žebrajícího o jídlo, "Evelína určitě má v rukávu nějaké to kouzlíčko a světlo bude nato tata, viď?"

"Mám, ale myslím, že někteří by o moje schopnosti rozhodně nestáli. Upřímně řečeno nemám v úmyslu plýtvat magií jen proto, aby zas měli hloupé řeči," prohlásila Evelína. Očividně se stále zlobila, že byla označena za špičatouchého zmetka.

Ve tmě bylo slyšet povzdechnutí a pak nepříliš jitý barbarův hlas. "Tak jo. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale asi není jiná možnost. Irith, uměj ty tvý alchymistický kejkle udělat světlo?"

Přesně jak očekával, ozvaly se tři nesouhlasné výkřiky a po nich slova "Myslím, že nějak by to určitě šlo. Držte mi palce!" A bylo slyšet, jak hobitka vytahuje krabičky a cinká s lahvičkami plnými bůhví čeho. Ostatní členové družiny se instinktivně přikrčili.

"Myslíte, že je dobrý nápad jí to dovolit? Pamatujete přece, jak to dopadlo posledně."

"Já vím, Argo, ale když nikdo jiný nemůže a ani nechce…"

"Kdybys mi neřekl, že jsem špičatouchý zmetek…"

"Elfko zatracená, to snad nemyslíš vážně!"

Chvíli bylo ticho, pak směs začala bublat a syčet. "Hele, už se něco děje!" komentovala Irith, potěšená výsledkem své práce, "Zajímalo by mě…"

Přerušila ji hromová rána provázená zeleným zábleskem. Chodba se otřásla a od stropu se zaduněním spadlo několik kamenů. Tentokrát se ze čtyřhlasého vzteklého řevu nepodařilo vytvořit žádné smysluplné slovo. Do ticha, které následovalo, zaznělo jen tiché "Omlouvám se. Mělo to fungovat, nechápu, kde byla chyba."

"Chyba byla, už když jsme sem vlezli," zabručel někdo, ale tak tiše, že se to nedalo přesně určit.

Situace se skutečně zdála beznadějnou. V podzemí, beze světla a zásob, v obklopení jeskynními tvory, pro které skupina dobrodruhů představuje vítané zpestření jídelníčku, prakticky neexistoval způsob, jak by se mohli dostat ven.

Ze zamyšlení je vytrhl mručivý zvuk. Kvůli ozvěně se nedalo určit, odkud vyšel, ani co ho vydalo. Když odezněl, první, kdo promluvil, byl barbar. "Tak jo, dámy," řekl, "vy zůstaňte tady, a já se du mrknout, co to bylo."

"Neubližuj tomu," ozvala se Argo, "možná je to ohrožený druh."

"No to si piš, že bude vohroženej, až na něj narazim," ušklíbl se barbar, tasil meč a odkráčel do tmy.

"Dámy" si sedly a tiše poslouchaly. Když barbarovy kroky odezněly v dálce, rozsvítila jim Evelína nad hlavami magickou kouli, protože hrdost je sice dobrá věc, ale světlo je světlo a kromě toho, se žádnou z přítomných neměla nevyřízené účty.

"Připomeňte mi jednu věc," nadhodila Argo, aniž zvedla oči od mapy, kterou se s Evelínou jala studovat, "proč jsme vůbec mezi sebe braly někoho jako on?"

"Potřebovaly jsme někoho na hrubou práci a on byl jediný, kdo byl ochoten se přidat k partě ženských," pravila Irith, která se už očividně vzpamatovala ze svého nezdaru, "ale upřímně řečeno, myslím, že jsme mohly dopadnout hůř. Taky to mohl být nějaký tlustý, násilnický opilec. I když," dodala po chvíli, "možná by to tak velký rozdíl nebyl."

Z dálky k nim dolehl tupý náraz a několik nadávek.

"Hele," pískla Růža, "myslíte, že jsem mu měla říct, že to mi jen kručelo v břiše?"

"Radši ne. Nekaz mu radost z toho, že nás tak galantně chrání." Evelína vzhlédla od mapy, "ale radši už pro něj dojdeme, aby si o sobě nemyslel bůhví co. Stejně se teď musíme tři chodby vrátit a pak se dát druhou odbočkou vpravo, takže ho vyzvedneme cestou."

Kroky družiny brzy dozněly v dálce a tunely opět byly, až na šustění netopýřích křídel a kapot vody, tiché a klidné jako prve.


Sněžný elf (psala Irith)
Sepsáno dle skutečných událostí přesně tak, jak se celá hra odehrávala, z pohledu jedné vedlejší postavy...


"Míří do Starobylého města."

Lehce se otočil, aby naznačil, že poslouchá, ale hlavu nezvedl. Modrý pohled upřený na dýku, jejíž ostří právě zkoušel.

"Najdi je a přiveď. Víš, jak je to důležité," v jejím hlase zazněl nástin zoufalství. "Ta elfka získala klíč, získala starobylý artefakt. Je… jiná. Musíš je najít dřív, než to udělá někdo jiný."

Konečně se na ni podíval. Dlouhé, bílé vlasy se mu svezly do obličeje, když přistoupil, aby jí poklekl k nohám.

"Tak učiním."


Z průchodu vystoupil v Sále Mrtvých. Našlapoval jako kočka, tiše a se vší elegancí, jak kráčel podél starobylých sarkofágů. Opatrně natáhl štíhlou ruku a dotkl se hrany největšího z nich. Sklonil hlavu v tiché modlitbě. Rty se mu neslyšně pohybovaly, když s sebou trhl, jak jeho citlivé uši zachytily náhlý hluk. Jako stín se přesunul pryč, magie se kolem něj rozestupovala a tvořila mu cestu. Nechal své tělo rozplynout a jen jako duch obklopil místnost. Nemohl popřít jistou zvědavost, plamínek zájmu, který v ledovém srdci rozpoutala zmínka o pěti hrdinech, o legendární skupině, proslulé tak, že zprávy o nich zachytily i špičaté uši Sněžných elfů. Výjimečné skupině, kterou se rozhodla vyhledat samotná Královna, která se už tolik tisíců let před světem ukrývala. A teď, teď byli tady. Ti, kteří dokázali porazit strašlivé strážce tohoto starobylého místa a získat klíč. Klíč, který možná spasí je všechny.

Tiše se vědomím vpíjel do zdí.

Naslouchal.

A nevěřil svým uším.


"To přece nemůžeš myslet vážně, Argo, takhle to nefunguje," ozval se ženský hlas náhle. Jeho majitelka lehce protahovala koncovky a bylo vidět, že hobití řeč jí není úplně vlastní.

"Ale proč ne? Je to přece naprosto logické," druhý ženský hlas, hlubší. "Evelíno, viděla jsi někdy mumii? Viděla jsi někdy, že by jí balili každou nohu zvlášť?"

Nastalé ticho naznačovalo, že dotyční usilovně přemýšlí o tom, kde a jak se žena oslovená jako Argo setkala s uměním mumifikace.

"Prostě ji tím obvazem obalí celou, od hlavy až k patě," pokračovala Argo. "A pak je naprosto logické, že taková mumie zkrátka nemůže chodit. A ani se šourat," dodala rychle. "Musí… skákat. Snožmo. A nebo se plazit jako píďalka," dořekla po chvíli zamyšleně.

"Snožmo?" vypískl vysoký, jasný hlas, ve kterém byla znát nezměrná zvědavost a naprostá nerozvážnost. "Fakt? To chci vidět! Barbare, prosím, půjdeme tam a zase je probudíme? Já chci vidět mumie, jak skáčou snožmo!"


Nechal svůj zrak, aby pronikl zdmi. Tohle přece… Královna se musela mýlit. To nemohli být oni. Musí se přesvědčit, musí vidět…

Byl by raději, kdyby nemusel.


"No a co jako uděláme teď?" ozval se vysoký hlas, lehce podobný tomu, jež předtím tak jásal z mumií. Jeho majitelka, drobná hobitka s jasnýma očima stála kousek od zbývajících čtyř a zamyšleně zírala vzhůru.

"Vyleze tam zlodějka, ne?" odpověděla Argo. Vysoká hraničářka se zlatými vlasy, přes rameno přehozený dlouhý bílý luk. Neklidně podupávala nohou.

Jediná elfka ve skupině, dle hlasu Evelína, protáhla obličej. "Víš, jak to dopadlo minule. Nevylezla ani metr a zlomila si prsty."


Zaměřil se na ni. Byla… podivná. Zvláštní. Zcela jistě nepocházela z jeho lidu, byla to jen obyčejná… ne, ne obyčejná. Dobře postřehl bílé prameny v jinak hnědých vlasech a onu zvláštní křivku ucha. Byla Sněžná. Nějak.


"Tam vyleť, ne, elfíku," jediný muž ve skupině měl hlas, který zcela odpovídal jeho postavě. Vysoký, mohutný, zarostlý a špinavý. Zkrátka barbar.

Evelína se od něj ostentativně odvrátila, ale neprotestovala.

"Ses tím nedávno chlubila v hospodě. Nebo to byla zas ňáká povidačka?"

Elfka elegantně o pár kroků odstoupila a pohodila vlasy. "Jako bys ty niiiiikdy nic nevykládal, že?" protáhla posměšně a dál si ho nevšímala.

"Ale jo, Elí by tam mohla vyletět," to se ozvala první z hobitek, děvče, které dříve tak jásalo nad píďalkující se mumií.

"Jak jsi mi to řekla?" naježila se oslovená. "Už mám dost toho, jak všichni pořád komolí mé jméno!"

"Jak mohou komolit tvé jméno, když ti říkají jenom 'elfka' ?" zarazila se Argo. "Víš co," pokračovala, evidentně další z těch, jejichž pud sebezáchovy se limitně blížil nule, "Ty jsi elfka…" "…nebo špičatouchý zmetek…," zamumlal barbar potichu. "On je barbar…" poukázala na dotyčného Argo se zvýšeným hlasem. "Růže se neřekne jinak než zlodějka," pořád veselá hobití slečna nadšeně pokývla hlavou a začala poskakovat na místě. "Irith je alchymistka…," "… a nebo taky menší přírodní katastrofa," rýpla Evelína při pohledu na zelené hobitčiny oči, v nichž planuly neuhasitelné plamínky vnitřního žáru. "No a já jsem hraničářka. Jak vidíš, nikdo tady nemůže komolit tvé jméno."

Elfka ji raději odignorovala a připravila se na kouzlo.


Jeho vědomí se napnulo, když se na ni zaměřil. Co udělá? Jak silná ve skutečnosti je? Jak nebezpečná?


Zvedl se oblak prachu a Evelína vylétla jak vystřelená šipka přímo vzhůru.

Čekali.

Vzápětí se ozvala rána.

A Evelína začala padat.

"Křusla o něco nahoře," znalecky prohlásil barbar a díval se vzhůru.

"No tak, dělejte něco, musíme ji zachránit!" panikařila Argo. "Co jen uděláme? Padá hrozně rychle."

"Postavíme pyramidu z poníků!" nadšeně prohlásila druhá z hobitek, dříve oslovovaná jako zlodějka.

Argo protočila oči a obrátila se k Barbarovi. "Chyť ji!"

Chtěl protestovat. Namítnout, že Evelína urazila jeho mužnou důstojnost, znevážila jeho čest, hrdost a pravdomluvnost a obecně je potřeba ji trochu umravnit a přinutit nebýt tak nafoukaný špičatouchý zmetek. Nedostal šanci. Vzápětí se mu přímo do náruče zřítila napůl omráčená elfka.

"Tak to bylo o fous," otřela si čelo hraničářka a pomohla Evelíně pomalu se postavit na vlastní nohy.

"Žádná škoda by…," začal brumlat barbar, ale byl sjet tak strašlivým pohledem, že se zase rychle odmlčel.

"Hele, čtvereček!" zajásala zlodějka a ukázala na zem. Na zemi se rýsoval černý čtverec. A zvětšoval se. Chvíli stáli tiše. První se vzpamatovala Argo. "Utíkejte! Padá to! Elfka něco shodila!" zaječela a rozeběhla se pryč. Následovali ji všichni. Všichni až na Evelínu, která se mátožně rozeběhla a narazila do zdi.

Čtverec stínu se zvětšoval a barbar zaváhal. Evelíniny orientační schopnosti směru volný prostor - zeď fatálně selhávaly. Třikrát za sebou. Povzdechl si, hodil si ji na záda a dlouhými kroky se dal do běhu. Stihl to jen tak tak.

Na zem dopadla velká černá deska.


V tu chvíli se už dívat nevydržel. Tohle, tohle měli být oni? To měla být Vyvolená a celá její skupina? Tohle má být poslední naděje Sněžných elfů? Když se znovu odhodlal sledovat situaci, zjistil, že se rozložení skupinky notně změnilo. Elfka, hraničářka, barbar a zlodějka stáli na desce, která plynulým pohybem stoupala vzhůru, až se zastavila v prvním patře rozhlehlého paláce. Jasnooká hobití dívka, podle všeho alchymistka, zatím stála hluboko pod nimi, poskakovala a ječela, že ji tam nechali.


Povzdechl si. Podle všeho se jim podařilo spustit mechanismus výtahu. Jeho vědomí se přesunulo do prvního patra, kde sledoval postup čtyř postav a hlavně té, kvůli které byl vyslán. Jak tak o tom později přemýšlel, možná měl zůstat v přízemí.


"Oriku?" hobití zlodějka zaváhala, když stanula v uličce, kudy před chvíli zmizel barbar. Nikdo tam nebyl.

"Růžo?" drsný barbarův hlas se ozval přímo za ní. Ohlédla se. Nikdo tam nebyl. Rozeběhla se. Míhali se labyrintem chodeb, prostupovali realitou a míchali karty nekonečna. Až stanuli u temné studně. Elfka vzala kámen a hodila ho dovnitř. Ozvalo se zasvištění a kámen se objevil na stropě místnosti. Propadl. Znovu. A znovu. A stále zrychloval. Stal se z něj jeden jediný sloup, až se ten najednou rozpadl do spousty sloupů menších. Pozorovali to s údivem.

"Jak to, že lítá šejdrem?" ozvala se Růža po chvíli.

"Třeba ho hodila nakřivo," znalecky prohlásil Orik.

Evelína na něj pohlédla se soucitem. "Nemůžeš hodit kámen nakřivo. Kámen prostě padá přímo rovně dolů, to je gravitace, to je zákon."

Barbar odhalil zuby v širokém úsměvu. "Jo? A ten tvůj gravozákon taky říká něco vo kamenech, co hodíš dolů a voni ti propadnou stropem?"

Sjela ho pohledem.

"Třeba za to mohou nějaké vzdušné proudy," prohlásila po chvíli tiše Argo.

"Maj tam větráček!" zajásala Růža náhle. V tu chvíli jí hrudí prolétlo žluté světlo.


Nevěřil vlastním očím, když se co nejrychleji vědomím vrátil k alchymistce. Ta šílená hobitka právě vyrobila jakousi podivnou směs a zapálila ji. Když se rozeběhla pryč a rukama si chránila hlavu, nedalo se o jejím úmyslu pochybovat. Vůbec mu ale nebylo jasné, proč to udělala. Nakonec dospěl k lakonickému závěru, že se zkrátka nudila. Smutné na tom je, že měl pravdu. Pokusil se k ní vztáhnout, aby na poslední chvíli zabránil katastrofě, ale už bylo pozdě.

Realita se začala hroutit a propadat. Směs bublala a jiskřila, když do ní vlétávaly proudy světel. Gravitace se zbláznila a začala vtahovat vše dovnitř. Zaúpěl a stáhnul své vědomí do nejzazšího koutku budovy, jinak hrozilo, že mu aktuálně rozptýlený mozek vyteče neexistujícíma ušima ven.

Alchymistka se pokusila utéct. Pokusila. Ale ať už to bylo nějakým kouzlem nebo jejím nedostatkem orientačního smyslu (šance byly téměř vyrovnané), pokaždé se vrátila zpátky do místnosti se sarkofágy, kde uprostřed vesele bublala její směs. Zalezla si pod vlastního poníka, oběma rukama popadla dýku, zabodla ji do podlahy a pověsila se za ni. Ona vydržela. Poník ne. Zhroucená realita ho vtáhla do sebe.


Šílenství trvalo několik minut. Matérie reality se propadala a zase rostla do extrémních rozměrů. Skupinka v prvním patře budovy měla co dělat, aby se na roztančeném vlákně jsoucna udržela. Barbar se po několika prvních záchvěvech zřítil do jednoho z chřtánů světel. Hobitka Růža zaúpěla, ale měla až příliš práce sama se sebou, a tak jí na truchlení příliš prostoru nezbývalo. Neviditelný pozorovatel celé události nemohl dělat nic jiného, než v duchu šíleně nadávat, všem pěti dobrodruhům celkově a jednomu zvlášť.

A pak to skončilo. Vesmír se pro jednou zase rozhodl vrátit ke starým dobrým zákonům. Světla přestala tančit a svíjet se a nesnesitelný tlak na každou živoucí buňku všech zúčastněných ustal, jako když utne. Oddechli si. Všichni čtyři přeživší teď stáli u sebe, snad se přemístili. Hobitka alchymistka se s omluvným úsměvem zvedala ze země, ostatní měli až příliš práce s vrháním obviňujících pohledů, než aby se zmohli na něco jiného.

"Mohlo být hůř, ne?" pípla hobití slečna.

Vzápětí se ozvala rána, když mezi ně dopadl barbar, sedící na podivném, osminohém koni s ohnivou hřívou.

"Barbare!" zaječela Růža. "Jsi v pořádku?"

"Poník," vykřikla alchymistka. "Je v pořádku!"

Tvrzení zlodějky nikdo nerozporoval, nad tím druhým by se však pozastavit dalo.


Pomalu nechal své vědomí sklouznout z kamenných stěn, část po části znovu formoval své tělo, elegantně se otáčel, když částečky bytí zase vytvářely obraz půvabného sněžného elfa. Bylo na čase s dobrodruhy promluvit přímo. Nebo, spíše, je přímo seřvat. Vykročil.

První ho zpozorovala hraničářka. Mohl vidět její zelené oči, rozšířené leknutím, když začala mlčky ustupovat.

"Někdo tu je," sykla. Všichni čtyři ostatní se otočili.

Upřel na ně pohled a nechal tvář roztáhnout do širokého, kočičího úsměvu. Byl děsivý. A moc dobře to věděl.

"Co uděláme?" začala panikařit elfka.

Chvíli bylo ticho. V duchu si rozvažoval, jak moc by byla královna… nespokojená, kdyby je prostě bez dalších řečí zabil. Jistě by jeho vysvětlení, zvlášť s poukazem na jistou událost, která málem zničila celou tuto galaxii, přijala. Elfka neelfka, tahle šílená skupinka byla veřejným ohrožením. V duchu se začal probírat představami, jak nejlépe těch pět pitomců rozdrtit. Nebo rozdrtiti čtyři a vzít jen tu elfku… Bylo to jedno, stejně mu byli vydáni na milost a nemilost. Nemohli uniknout, jeho moc byla nezměrná. Nemohli udělat nic, čím by se mohli zachránit.

Problém byl v tom, že přesně to udělali.


"Mám nápad," řekla alchymistka. Otočili se k ní. "Musíme využít momentu překvapení a uniknout!"

"A jak chceš udělat moment překvapení?" zeptal se bezelstně barbar.

Alchymistce zasvítily oči. "Zatančíš si s hraničářskou tango!"

Nutno poznamenat, že jestli bylo účelem celé této akce šokovat, podařilo se to opravdu dobře. Elf už poněkolikáté nemohl věřit vlastním očím. Skupinka začala nesourodě bručet nějaký popěvek a hraničářka s Orikem začali tančit. Vyvedlo ho to z míry natolik, že ani nezpozoroval, že po několika zuřivých otočkách a odvážných kreacích vzali nohy na ramena.

Pohodil záplavou dlouhých, bílých vlasů. Opět změnil názor. Ne, nezabije je. Nakonec je přeci jen přivede. Tohle by totiž ještě mohla být pořádná psina. A oni, Sněžní elfové, se už tolik věků šíleně nudí…


03/08/2018

Pozvánka na komorní larp Tol Eressëa

Možná jste ještě nikdy nebyli na larpu a nenápadně po nich pokukujete. Nebo naopak objíždíte všechny v okolí a nemůžete se dočkat, až narazíte konečně na něco nového. A nebo jste trochu smutní z toho, že všechny středozemské larpy jsou jen z Hobita, maximálně Pána Prstenů a chudák Silmarillion ostrouhal. Pokud alespoň něco z toho na vás sedí, mohl by vás zajímat nový larp Tol Eressea!


Co o něm říká autorka?

"Děj se bude odehrávat v prvním roce Čtvrtého věku v Síni ohně v Domě ztracených her krátce před večerní slavností. V jedné místnosti se tak sejdou Teleri z Alqualondë, Noldor z Tirionu, Noldor a Sindar žijící na Eressëy, navrátilci z Mandosu a mocní připlouvající ze Středozemě. Staré spory vyplouvají na povrch, příbuzní se opět setkávají a Meril, paní Tol Eressëy, má na svém panství najednou mnoho mocných, kteří byli zvyklí být svými vlastními pány..."

Můžete se těšit na 3-4 hodiny konverzačního larpu s postavami z Tolkienova díla. O dokonalou atmosféru se postarají kostýmy zúčastněných a prostředí útulné místnosti s plápolajícím ohněm v krbu.

Pokud vás to zaujalo, je vám více než patnáct let a máte 10. listopadu čas, neváhejte se pro víc informací podívat na upoutávku na webu tolkien.cz, kde najdete také formulář pro přihlášení.

28/07/2018

Šifry z Radostinové hry - soutěž

Tradice Radostinových her se v Mittalmaru drží již třetím rokem. Letos hru, stejně jako loni, vymyslela a celou připravila Irith. O hře samotné bude jistě samostatný článek následovat, v tomto článku se budeme věnovat pouze jedné části hry. A to šifrám.


Herní mechanismus fungoval tak, že hráči procházeli historií sedmi velkých příbehů Středozemě a pro zdárné pokračování dál bylo nutné promluvit s cp - nějakou legendární středozemskou postavou (které všechny výborně ztvárnila Tani). K tomu, aby s postavou promluvily ale bylo nejdříve nutné zjistit její jméno a požádat tak "o audienci" naprosto konkrétního člověka (či elfa). Vzniklo tak sedm šifer, tématicky se vztahující vždy k jedné velké události. Události byly následující:

- Příchod lidí na Západ
- Příběh Berena a Luthien
- Húrinovy děti
- Pád Gondolinu
- O Earendilovi
- Potopení Númenoru
- Válka o Prsten

A právě tyto šifry bych Vám zde ráda prezentovala. V řešení každé z nich Vám má vyjít jméno jednoho pamětníka těchto události. A aby hra byla zajímavější, může luštění probíhat formou soutěže. Do komentářů prosím piště řešení šifer, jak tedy hledané jméno tak i v základu popsaný mechanismus fungování šifry (protože u některých se dají jména pamětníků dost lehce uhodnout).

Na řešení máte čas do konce srpna, do půlnoci 31.8, potom budou vyhodnoceny výsledky a ten, kdo vyluští nejvíce šifer, získá odměnu. Poté bude taktéž zveřejněno řešení.

Šifry:


Příchod lidí na Západ

Šifra: Prastarými harfy tony budíval bloudící Nástupce. Rozechvíval. Lid okouzleně mlčí. Doufá-li, prokletí láme Sýčkovo.


Beren a Luthien


Co zmůže žena samotná, ve světě, jež mužům patří…

Kudy kráčíš, urozená, kudy vedou tvoje kroky….

Tři věrné rody dal Eonwe zváti, učil je moudrosti….

To se milý, to se stává, že zbyde jen stepní tráva….

Jednou takhle vyfárám a jdu do města Dolu….

Kdysi tudy vedli zlámanou třtinu, pouta a ve vlasech bez….


Húrinovy děti

Svět trne na pokraji -

kdo splní sudbu, kdo splní graf?

O zítřek bojí se, ti co v naději doufali,

rodí se nová hvězda, když temnota vítězí jen?


Osud má cesty křivolaké, snad znovu povstane Hadorův lid.

Túrin selhal, však bratranec blíží se ke Gondolinu,

od moře poslán, hvězdu zrodí-li?


Milý elfí princezny zatím život si vzal,

"Áááá," dozníval křik, když žena jeho ze skály se vrhla.

Štěstí jim nepřálo, měl si vzít bílou Finduilas.

Gondolin

Gondolin? Kde se jen nachází Gondolin? Snad za dvěma kopci, jež se jak strmé hory vypínají do výše. Když najít ho chcete, most musíte překonat. Je strmý z obou stran a vprostřed spojen svorníkem, vždyť řeka je dravá a snadno by ho mohla vzít s sebou. Řeka je zvláštní, z hlavního toku se odpojují tři ramena, v podstatě rovnoběžná a vy musíte překonat všechny. Až za posledním si můžete odpočinout, schoulit se do křesla, snad houpacího, které stojí u cesty. Ale ne, musíte dál, Gondolin čeká, už jste skoro tam. Pokračujte po cestě dál, až uvidíte strom na vršku, je rozštípl, celá jeho pravá strana spadla na zem, zatímco ta levá se hrdě tyčí vzhůru. U něj zahněte doprava a zamiřte k osamělému kameni, snad menhiru, tyčícímu se v dálce. Když se rozhlédnete, uvidíte dvě hory, tyčící se vzhůru. Ale jedna je poškozená, jako by odebraná, lom tam je, nebo snad údolí, půlka z ní chybí. A právě tam se nachází vstup do tunelů, vedoucích ke Gondolinu.

Earendil

Málokdy se stane, že se sejdou elf s trpaslíkem v hospodě. A určitě to nemůže dopadnout dobře. Explicitně zvláště tehdy, když elf chce, aby si vyprávěli příběh. Do celé věci vidící člověk se hned chytá za hlavu, jak to jen může skončit? Helengar, jak se onen elfí mládenec jmenoval, se ujme vyprávění jako první. Rudovousý trpaslík poslouchá. Objektivně se tak ale spíše pouze tváří, zatímco si v duchu připravuje vlastní příběh, kterým toho špičatouchého elfího zmetka určitě trumfne!

Sál utichá a první začíná hovořit. Ten jeho příběh je dlouhý a složitý, mluví o lásce člověka. Osud se tak postaral, aby se člověk jistá krásná princezna do sebe zamilovali. Nain, jak se jmenuje posluchač, se chvílemi ztrácí jak v složitém ději, tak ve složitých jménech. Explicitně to příliš nedává, ale pointu snad chytá. Nádherné elfí princezně se po delším dobrodružství, které zahrnuje nějaké podivné kameny, usekané ruce a psy s velmi neoriginálními jmény, narodí syn. I tak je to ale elf jen napůl. Ten má pak nějaké trable s trpaslíky. Nicméně jeho dcerka, vlastně z části člověk, si vezme jiného takového. Taky napůl elf. Kde se vzal tenhle, to už Nain netuší vůbec. Ale zřejmě je pro příběh opravdu důležitý, protože jen díky tomuto půl-člověkovi, synovi Tuora a Idril, mohla být Středozem zachráněna.

Nain si oddechne, když vypravěč konečně svůj zamotaný příběh dokončí. Jen tak tak, že při tom ubohý posluchač neusnul. Ale nemusí se bát, teď už konečně přijde na řadu ten kvalitnější z obou příběhů.


Númenor
Zde se v šifře nachází chyba, takže jméno vyjde poškozené, avšak stejně se dá odvodit, o koho jde.



Válka o Prsten



22/07/2018

Noc, kdy je dovoleno všechno

Tato povídka neměla vyjít. Jedná se o první verzi té Maeglinovské povídky, která vyšla na Vánoce ve Středozemi. Z prvotní verze je to trochu upravené, ale stále říkám, že na ní vážně nejsem hrdá a je to jen z nouze ctnost, žádné super dílo nečekejte. Ale i tak se snad bude líbit.



Noc, kdy je dovoleno všechno

Byl přelom roku. Noc, která nepatřila ani tam ani tam. Noc ničeho a nikoho, noc kdy se snění a bdění prolínalo a rozdíly stíraly. Noc, kdy bylo dovoleno snít. Noc, kdy bylo dovoleno všechno.

Vracel se domů. Ulice bělostného města voněly a vzduch jiskřil, když kráčel po dlažebních kamenech a jeho kroky se rozléhaly tmou. Byl sám. Jako vždy.

Za okny domů viděl světlo, míhající se postavy a slyšel smích a zpěv. Byl přelom roku, noc, která nepatřila ani tam ani tam a všichni slavili. Sešli se se svými rodinami a přáteli a oslavovali, tančili, zpívali a smáli se. Každý dům byl plný radosti a vůně. Každý obyvatel byl šťastný. Až na něj. On neměl rodinu. On neměl přátele. Jeho nikdo nechtěl. On byl sám. Alespoň tak to Temný elf viděl, když kráčel ve svém zadumání Gondolinem a ve tváři se mu zračily temné stíny.

Lehce mávnul rukou před sebou, jako by chtěl ponuré myšlenky zaplašit, a bledá kůže zazářila ve světle měsíce a hvězd. Výtrysk smíchu z domu, kolem kterého právě procházel, donutil úzkou tvář stáhnout se v zamračení. Maeglin si přitáhl plášť blíže k tělu a zrychlil, ve snaze uniknout štěstí a radosti druhých.

Trhnul s sebou, když se náhle otevřely dveře domu, kolem kterého procházel, a zvuk smíchu a stříbrných píšťal se rozlil na ulici. Jako když se roztáhne závěs opony, celý svět se najednou rozzářil, hudba zněla všude okolo a do jeho temného světa vtančil jas a barvy. Trhnul s sebou a zamrkal nad tou náhlou záplavou. Viděl siluety elfů, míhající se ve dveřích a ovanul ho záchvěv tepla a vůně, který náhle vytrysknul zpoza divadelní opony bílého domu a donutil ho o krok ucouvnout. Zaslechl hlasy a pokusil se ustoupit do stínů, než ho obyvatelé domů spatří, ale nestihl to. Záplava zlata ho sevřela do pevného objetí, když se ze dveří vypotácel opilý elfí bojovník a bez jediného slova či pohledu se mu vrhnul kolem krku. Maeglin s sebou trhnul a pokusil se elfa od sebe odstrčit, ale Glorfindel, zjevně značně opilý Glorfindel, ho odmítl pustit.

Maeglin vyděšeně zamrkal, když ho začala váha vyššího elfa táhnout k zemi . Musel se opřít o zasněženou zídku. Vzápětí zamrkal podruhé, když mu z největší blízkosti do obličeje zamžouraly dvě modré oči. "Je tak krásně, Maj… Mage…Malegine…," prohlásil zlatovlasý šťastně a cvrnknul šokem ztuhlého Maeglina ho do nosu. Vzápětí se zachichotal a stáhl ubohého Temného elfa ještě více k zemi.

"Pojď se s náma na… na to. Jako tak, napít," divokými gesty naznačil Glorfindel popisovanou činnost. "Ecthelion donesl skvělý víno," vybreptal na konec.

Maeglin otevřel ústa, napůl šokem a napůl nechápavostí, ale v tu chvíli se ve dveřích objevil Glorfindelem popisovaný elf i s inkriminovanou tekutinou. Ecthelionovy temně modré oči se zúžily, když elf ve dveřích spatřil Glorfindelovu oběť. Maeglin se náhle napjal jako luk a připravoval se na elfova slova. Nevěděl, co má čekat, a tak pro jistotu očekával všechno. Ecthelionovi, věrnému rádci krále Turgona, nikdy nepadl do oka. Vždycky předtím byl na jeho přezíravost a chladná slova připraven, ale dnes… dnes ne. V srdci se mu zažehl stesk, stejný stesk, jaký cítil vždy, když se slavily svátky rodiny a on věděl, že chladná obrana jeho mysli a citů (kdyby jen Ecthelion věděl, že Maeglin opravdu cítí) je podkopána a není tak pevná, jak by potřeboval. A opilý bojovník pověšený na jeho krku mu na vnitřním klidu také příliš nepřidával.

Ecthelion zkřivil rty a Maeglin odvrátil pohled.

"Maegline, příteli, půjdeš se s námi napít?" zeptal se náhle Ecthelion a pozvedl karafu s vínem.

Maeglin strnul a rychle k němu kmitl pohledem. Cože? Slyšel dobře? Ale Ecthelion se opravdu usmíval (jak jen dokázal být jeho pohled vřelý, když neshlížel s odmítáním).

Příteli? Opravdu mu řekl příteli? A pozval ho na oslavu nového roku?

Ecthelion, jako by si jeho zmatku nevšiml, přistoupil k Maeglinovi blíž a opatrně si "přebral" Glorfindela, který se sotva držel na nohou a okamžitě se na svého společníka pověsil.

"Postrádali jsme tě u večeře. Neměl bys při tak slavností příležitosti chybět. Lidé se chtějí potěšit hovorem s tebou."

Temnému elfovi uvízla slova v hrdle. Soudil by, že to je jeden z Glorfindelových nízkých vtipů, ale Ecthelion vypadal naprosto vážně a v očích mu hořely přívětivé ohníčky přátelství. Co se to dělo?

"Tak pojď s námi aspoň teď," pokračoval Ecthelion. Jistě chtěl ještě něco dodat, ale nestihl to. Právě v tu chvíli se Glorfindel i s ubohým Ecthelionem otočil tak, aby se díval víceméně Maeglinovým směrem a zašermoval proti němu prstem.

"Ale nech, nech ho. Tak. Má doma to, tu…" Glorfindel vypadal trošku zoufale, když obrátil oči k Ecthelionovi. Elf tázavě nadzvedl obočí.

"Ženu!" dokončil Glorfindel vítězně.

V tu chvíli Ecthelion ztratil rovnováhu, zapadl dovnitř a za oba elfy se zavřely dveře. Opona se zatáhla, světlo, vůně i smích zmizely a Maeglin zůstal stát sám v prázdném a tichém divadelním sále.

Vše se seběhlo tak rychle a bylo to tak nereálné, že tomu skoro odmítal uvěřit. Jediné, co ho utvrzovalo v tom, že se mu nic nezdálo, byly lehké elfí stopy před domem a stříbrná čelenka, která se mu svezla přes oko, jak se o něj Glorfindel opíral.

Rychle si přejel rukou čelo a sundal čelenku. Nedůvěřivě se na ní zahleděl. Blouzní? Nebo snad blouznili oni? Připisoval by to na vrub vínu, ale Ecthelion vypadal rozhodně střízlivě.

Kam zmizelo nepřátelství a chladná odmítavost ze strany Pána fontány? Kam se poděly podezřívavé pohledy, prázdné fráze a ledové srdce? Kdy naposled jeho někdo postrádal na slavnostní večeři? A zvláště Ecthelion, vždy příjemný a okouzlující společník, nešetřící dobrým slovem na nikoho kromě něj?

Maeglin si upravil stříbrnou čelenku, která se mu, jak se o něj Glorfindel opíral, svezla na stranu a znovu se zarazil. Doslova strnul uprostřed pohybu, když si vybavil frázi zvláštnější, než všechny ostatní. Opravdu Glorfindel, i když značně opilý Glorfindel, mluvil o ženě? Maeglin potřásl hlavou. Tahle noc byla podivná. Vznešení Gondolinští bojovníci se opíjeli a vrhali na kolemjdoucí, elfí pány zachvátilo šílenství a on sám jen ztěžka hledal ztracenou rovnováhu. Měl raději zůstat ve své kovárně. Tam by ho nic nevyrušovalo, tam by opět mohl být sám se svým žalem. Představil si svůj prázdný a tichý dům a povzdechl si. Ono se to od liduprázdnosti a klidu kovárny lišit příliš nebude.

Když došel až k Domu Krtka s černými dveřmi, s úlekem si uvědomil, že se uvnitř svítí. Že by se tu ještě zdržovali služebníci? Ale vždyť dnes měl být sám, všichni odešli za svými rodinami, za těmi, které milovali. Žádný ze služebníků by přece nechtěl zůstat. Skrz záclonu uviděl zamihotání se temnějšího stínu a uvědomil si, že uvnitř někdo přechází. Že by ho někdo čekal? Nebylo to pravděpodobné. Pro jistotu povytáhl dýku z pochvy, když otevřel dveře a vstoupil.

Zevnitř ho okamžitě ho ovanula sladká kořeněná vůně a před očima mu vybuchl doslova ohňostroj barev. Již podruhé za pouhou půl hodinu byl donucen ustoupit před návalem tepla, vůně a smíchu. Taktak stačil sklonit dýku, když se mu, opět již podruhé za tento večer, vrhla do náruče záplava zlatých vlasů. Malá, sladká ústa vyhledala ta jeho a Maeglinovi se zatmělo před očima. Stál v chodbě svého vlastního domu, vždy tak temného a tichého, který najednou zářil a voněl a on v náručí držel Idril Celebrindal.

"Kde jsi byl tak dlouho, Lomione? Čekala jsem tě už před hodinou," zašeptala Idril a s úsměvem od něj odstoupila.

V bílých šatech vypadala jak malá dívenka, a celý dojem ještě umocňovaly květy zapletené ve vlasech. Zcela nelogicky mu blesklo hlavou, kde je jen teď, uprostřed zimy, natrhala. Byly živé, byly skutečné a voněly. Stejně jako byla živá a skutečná ona. Ještě mohl cítit chuť jejích rtů.

Opatrně mu sundala kabát z ramen a pověsila ho na háček u dveří. Vzápětí se jeho ruce ocitly v jejích a starostlivé oči na něj hleděly s láskou, když mu je mnula a zahřívala vlastními dlaněmi.

Potřásl hlavou a opatrně se jí vymanil.

"Idril?" dostal ze sebe nakonec. "Co tady děláš?"

Sestřenka se na něj tázavě otočila. Vzápětí se usmála. "Co tím myslíš? Čekala jsem, až se vrátíš."

Elf se zarazil. Když Idril uviděla jeho výraz, zamračila se. "Děje se něco, melda?"

"Turgon…," zachrčel elf neurčitě a opřel se o rám dveří.

Idrilino dokonalé obočí se stáhlo do nechápavého výrazu. "Vždyť od té doby, co je otec pryč nechceš trávit Slunovrat v paláci. Říkal jsi, že ti to až příliš připomíná tvé vladařské povinnosti."

"Vladařské povinnosti?" zopakoval Maeglin tupě její poslední slova.

Idril netrpělivě dupla nohou. "Lomione, děje se něco?"

Maeglinovi se myšlenky míhaly hlavou rychlostí blesku. "A kde je strýc?"

"Vždyť on přece…," Idril zaváhala, "…odjel. A vládu nad… proč se tak podivně ptáš?"

"Já jen…," nedokončil větu Temný, ale elfka se najednou usmála a sáhla mu na čelo. "Ty jsi pil s Glorfindelem a Anáriem?"

Maeglin neřekl ani slovo, ale nechal Idril aby ho odvedla do vyhřáté místnosti a usadila do křesla. Nechápal. Nechápal nic a nikoho. Hlava se mu točila a před očima míhalo. Co se to dělo? Ochotně si od Idril vzal číši vína, kterou mu podávala, a napil se, doufaje, že se mu podaří v rudém moku utopit část svého zmatku.

"Nevím co se to děje," řekl nakonec tiše a elfka se k němu otočila. Opatrně ho políbila na čelo.

"Možná jsi jen unavený."

"A kde je Tuor?" vymanil se Maeglin náhle z jejího objetí.

Idril se zamračila. "Co tím myslíš?"

Zamračila se. "Jaký Tuor?"

"Ten ciz… smrtelník. Člověk," Maeglin poslední slovo vyslovil se značnou nechutí.

"Ten?" Idril se zamračila. "Proč o něm mluvíš?"

Maeglin zkřížil ruce na prsou.

"Ten přece odešel už dávno. Smrtelník," její rty se pohrdavě ušklíbly.

Elf potřásl hlavou. "Takže ty ho už nemáš ráda?"

"Ráda? Jak bych mohla mít ráda někoho takového? Mám ráda tebe, svého muže."

A Maeglin strnul. Všechno, co se v něm příčilo, zdráhalo se vzít Idril do náruče a odmítalo i jen přijmout to, co patřilo jinému, povolilo. Díval se do jejích očí a věděl. Pochopil.

Turgon byl pryč. Tuor byl pryč. A jemu patřilo vše, o čem kdy snil. Dnešní noc se zázraky plnily.

Náhle se ho zmocnila pochybnost. Jestli Tuor nebyl… "Kde je Earendil?" zeptal se tiše.Idril mu sundala čelenku z vlasů a položila ji na stůl. Zatvářila se nechápavě.

"Tvůj syn."

"Ale Lomione," Idriliny oči zesmutněly. "Vždyť my máme dcerku!"

Maeglin se nechal odtáhnout ke kolébce, stojící v rohu. Z peřinek se na něj dívala malá elfí holčička. Idril ji láskyplně zvedla. "Ada je tady," usmála se. Maeglin stál bez pohnutí. Elfí děťátko se zavrtělo matce v náručí a pak natáhlo ručky k Maeglinovi. Idril mu ji podala a Maeglin si dítě převzal.

Fascinovaně hleděl na elfí holčičku ve svém náručí. Měla krátké lokýnky černých vlasů a ve tváři zcela jasně nesla jeho rysy. A když děvčátko otevřelo oči, viděl, že ty zdědilo po matce. Po Idril? Nechápal, neodvážil se. Elfí holčička si přitáhla jeho tuniku blíže a spokojeně jí začala cumlat. Opatrně jí podal zpět Idril. Ta dítě políbila na čelo a opatrně uložila zpátky do kolébky. Pak se otočila zpět k elfovi.

Maeglin pochopil a náhle se rozesmál, hlasitě a bláznivě. Idril mu okamžitě přikryla pusu rukou a varovně zasykla. Ale už bylo pozdě. Elfí děťátko s sebou překvapeně trhlo a domem se rozezněl jeho pláč. Idril Maeglina zpražila vyčítavým pohledem a vzala dcerku do náruče.

"Hvězda září nad městem bílým…," začala tiše zpívat ukolébavku.

Maeglin strnul.

"…ulicemi zní elfů smích,…"

Samozřejmě, že si tu píseň pamatoval. Ecthelion ji složil pro Earendila, k jeho narození. Idril ji tenkrát zpívala celé dny. Píseň byla krásná, jistě. On ji nesnášel.

Idril elfí holčičku utišila a opatrně svého, ano, svého muže odtáhla ze dveří.

"Pojď spát, Lomione. Nejsi dnes ve své kůži a já mám o tebe starost. Oslavíme svátky zítra,"

A její rty se znovu pokusily vyhledat ty jeho.

Maeglin zprvu ještě váhal, ale pak se prostě podvolil.

Dnešní noc byla divná, dnešní noc se plnily zázraky.

A Maeglin stál ve svém vlastním domě u kolébky své vlastní dcery a líbal svou vlastní ženu Idril. Byl šťastný, poprvé v životě byl opravdu šťastný.

A Idril šeptala slova o lásce a touze.

Byl přelom roku. Noc, která nepatřila ani tam ani tam. Noc ničeho a nikoho, noc kdy se snění a bdění prolínalo a rozdíly stíraly. Noc, kdy bylo dovoleno snít.

***

Maeglin se s výkřikem probral. Ještě cítil její polibky, ještě cítil vůni její těla. V srdci měl mír a radost.

Ztěžka otočil hlavu. Pouta na rukou zachřestila. Tak skutečné, tak jasné to bylo. Přátelství Ectheliona a Glorfindela, jejich smích a pozvání, modré oči malé elfí dívenky, Idriliny polibky. Bylo to skutečné, mohlo to být. Už to přeci jednou bylo. Věděl to, cítil to. Nemohl to být sen, bylo tak živé. Stále ještě cítil tlak čelenky na svém čele, cítil pomačkanou látku tam, kde ji svírala malinká pěstička, a když si jazykem přejel po rtech, zachytil jemnou chuť Idril. Bylo to, opravdu. Věděl to.

Zaklonil hlavu a prohnul se v zádech. Zlámaná žebra mu způsobovala krutou bolest, ale nic už nemohlo zastavit jeho sen.

"Jak ses rozhodl, Temný elfe?" stín před ním nabral konkrétní podoby. Maeglin zvedl hlavu a pohlédl na svého věznitele. Vlastní hlas mu zněl tlumeně a vzdáleně, když se rozkašlal a promluvil.

"Chci Idril."

A Temný pán se smál.

Byl přelom roku. Noc, která nepatřila ani tam ani tam. Noc ničeho a nikoho, noc kdy se snění a bdění prolínalo a rozdíly stíraly. Noc, kdy bylo dovoleno cokoliv.

16/07/2018

Písně

Třetí část odkazových článků.
Tentokrát se budeme zabývat Středozemskou hudbou. Vybíráme autory a hudebníky, kteří se nám zdají důležití, kteří toho vytvořili více a věnují se hudbě inspirované Středozemí naplno.
Pokud jsme v článku na některý odkaz zapomněli, neváhejte nám prosím dát vědět.


Písně Středozemě
Čím jiným bychom také mohli začít? Stránka sdružující české tolkienistické hudebníky, stránka kde najdete opravdu, opravdu velké množství písní, ať už vlastních nebo přeložených. Ta nejlepší zábava na dlouhé zimní, krátké letní či jakékoliv jiné večery. K dispozici je i anglická verze webu. Na Písních Středozemě nalezenete i Rádio Středozem, non-stop službu přehrávání písní, kde si můžete navolit dle paramerů, co zrovna budete chtít poslouchat. Mittalmar dělá pro Rádio Středozem rozhovory s hudebníky. Tyto rozhovory můžete najít mimo jiné i na youtube či přepsané přímo zde, na blogu. Byl vydán oficiální zpěvník, Písně ze Středozemě, ve kterém můžete nalézt většinu písňových textů, které v naší kotlině na téma Středozemě vznikly - https://www.straky.cz/katalog.aspx?Action=Book&BookID=76 .


Falešné společenstvo
S Písněmi Středozemě přímo souvisí i tvůrci muzikálů se Středozemskou tématikou, takzvané Falešné společenstvo. Jeho stránky naleznete zde: http://fs.ulmus.cz/
Z písní vzniklých při tvorbě muzikálů byly sestaveny i tři CD - Feanor a jeho synové, Hobit a Beren a Luthien.


Laegova tvorba
Elfí bard či Jaromír Nohavica českých larpů, i to byly přízviska Laega Mortemira Vai Eledar, hudebníka a skladatele. Na jeho stránce naleznete texty jak vyloženě Středozemské, tak odkazující obecně na žánr fantasy. Laeg vydal i dva své zpěvníky a několik CD. V současné době již bohužel netvoří. Rozhovor s ním můžete nalézt na Rádiu Středozem.



Muzíkál Pán prstenů
Skupina Cooper vytvořila a na Dúrinově dni (tuším 2012?) představila muzikál Pána Prstenů. Útržky známých melodií, přetextované a upravené tak, aby vyprávěly příběh tří Tolkienových knih.


Skupina Ainur
Italská hudební skupina specializující se na skládání hudby s tématikou příběhů ze Silmarillionu. Jejich nejznámější počin je pravděpodobně Fall of Gondolin.

Drużyna Trzeźwych Hobbitów
Družina Střízlivých hobitů je polská hudební skupina, která se zaměřuje na písně s tématikou Středozemě. Vznikla v roce 2004 u příležitosti TolkFolku v Bělavě. V roce 2008 vydali své jediné album Kniha ztracených písní (Księga Zaginionych Pieśni), která obsahuje 16 skladeb, povětšinou lamentů. Z těchto zádumčivých lamentů naprosto vyčnívají dvě hobití písně Stopy Hobbitów a O Pewnej Gospodzie, které jsou naopak… hospodské


Clamavi de profundis
Rodina hudebníků, specializující se na Tolkienovskou hudbu a latinské texty. Především zhudebňují texty přímo napsané Tolkienem.


Oonagh
Populární neměcká zpěvačka. Opět texty spjaté se Silmarillionem. Vydala dvě alba, Oonagh a Aeria. Její hudba je dost specifická, sama sebe označuje za tvůrce v žánru etno-pop. V Německu je opravdu, opravdu známá a populární a můžete nalézt rozhovory s ní v nejrůznějších prestižních show.



Alex Lewis
Svého času předseda Tolkien Society, tvůrce písní s tématikou především Silmarillionu. Mezi jeho dvě nejznámější pásma patří Flight of the Noldor a Fall of Gondolin. některé z písní z Flight of the Noldor byly přeloženy do češtiny a jejich nahrávky naleznete na Písních Středozemě.

Blind Guardian
Kapitolou sama pro sebe jsou nejrůznější metalové skupiny, zabývající se poněkud odlišným pojetím Ardy. Blind Guardian je německá skupina, jejíž tématickou tvorbu naleznete zejména v albu Nightfall in Middle-Earth. Písně popisují příběh odchodu Noldor z Valinoru a další události popisované v Silmarillionu. Další skupinou, tvořící mimo jiné Středozemský metal je kupříkladu Led Zeppelin.


David Arkenstone
Jeho album Music inspired by MiddleEarth mapuje v písničkách cestu Froda Pytlíka. Album bylo vydané v roce 2001 u příležitosti uvedení Společenstva Prstenu do kin. Na tvorbě písní se podílala i Davidova manželka Diane. Všechny skladby nahrál orchestr Elbereth.



Lind Erebros
Ruský autor písní. Jeho web naleznete zde: http://www.linderebros.com/index-en.htm

The Ballad of Bilbo Baggins
Poněkud bizardní počin, rozhodně ale nejoriginálnější píseň na téma Středozemě, která kdy byla natočena. Kdo neviděl nepochopí.



The Esgaroth Three
Novozélandská skupina, která se do povědomí zapíše především dvěma velmi podivnými písněmi na hraně parodie.

10/07/2018

Dlouho neočekávané postřehy

Postřehů nikdy není dost. Dnes je sepsala Tani a proto budou především jihočeské :-)



Nejstarším postřehem je nápis na jednom domě v Českých Budějovicích. No, kdo by si při něm nevzpomněl na elfský ,,meč", který později posloužil na výpravě k Osamělé hoře i na cestě do Mordoru?





U dalšího nápisu je zcela jasné, proč byl zařazen do tohoto článku. Některé firmy mají opravdu zvláštní názvy.






Pro všechny fanoušky Huana, Finroda či Feanora zde máme zastávku, která by se jim opravdu mohla líbit.






Další úlovek je poněkud exotický. Jedná se o jedinečnou maďarskou hobití noru i s komínem.





Opět zde máme postřeh z jihočeské metropole.






Kdo jste v Rudolfinu stihli výstavu Krištofa Kintery ,,Nervous Trees", jistě jste si zde všimli recyklovaných entů.






A poslední je Feanorova osmicípá hvězda na hradě Štemberk. Že bychom o naší historii nevěděli všechno?

04/07/2018

Povídky a texty

U povídek je to snad ještě horší než s jakýmkoliv jiným tématem. Je naprosto nemožné postihnout všechny počiny, které kdy vznikly. Budeme se tedy proto zabývat výhradně českou tvorbou. Pokud by tu zde něco chybělo či jste byli zaskočeni svou nepřítomností v tomto seznamu (rozhodně se v tomto případě prosím neurazte, pravděpodovně nejde o žádný temný záměr ale o obyčejnou děravou paměť), neváhejte a ozvěte se nám, ať už do komentářů nebo na meil mittalmar(zavináč)seznam.cz.


Abychom se vyhnuli sporům, co uvést jako první, rozhodli jsme se na tento piedestal postavit Quentaro. Blog založený námi z Mittalmaru a sloužící jako uložiště či knihovna pro všechny, kdo chtějí psát leč nemají kde svá díla uveřejňovat. Tvorba je tak velmi rozmanitá, naleznete zde texty začátečníků i znalejších pisálků, najdete tady prozu i poezii. Zveřejňujeme zde i tvorbu autorů, kteří své stránky již smazali (kupříkladu Galadwenina tvorba). Pokud někdo píšete do šuplíku a stáli byste o zveřejnění svých textů, samozřejmě se nám neváhejte ozvat!


Jednou z mladších ale mezi tolkienovci shodně označovanou za v současnosti nejlepší autorku je Aredhel a její blog, kde naleznete básně a povídky inspirované zejména Silmarillionem. Ovšem nic, pokud toužíte po jasu a smíchu, Aredheliny povídky se nesou přesně v duchu kánonu, jsou především pochmurné a smutné. Ale nádherné.



Clarissa byla aktivnější převážně dříve, napsala několik povídek a drabblat inspirovaných Středozemí. Teď už bohužel v podstatě netvoří a svůj blog na nějakou dobu opustila.


Michell, taktéž neaktivní autorka psala především hobity inspirovanou tvorbu, ponějvíce krátké povídky na její oblíbené duo kamarádů známých z PP, Smíška a Pipina.


Tím jsme téměř vyčerpali "novou generaci" píšících autorů. Do té předešlé jednoznačně patří osoba, která tolkienem inspirovanou literaturu ovlivnila v našich zemích naprosto zásadním způsobem. Laisi Finwen píše v podstatě výhradně o elfech, zkoumá elfí obyčejný život, zvyky, sny a myšlenky. Vydala několik knih z nichž nejnámější je bezpochyby Melwen, Dítě lesa. Mezi další významnou tvorbu patří kupříkladu Příběhy nejstarších časů. Laisi taktéž sestavila Feanorejský slabikář pro ty, co se chtějí naučit psát tengwar a několik učebnic elfího jazyka quenyjštiny. Její tvorba je značně ovlivněná křesťanstvím.


Úplně rozdílný styl i typ tvorby má Ianto Gil-Galad. Jeho povídky i básně, zaměřené především na elfy z rodu Noldor, naleznete jak na blogu https://iantouch.livejournal.com/ tak ve Společnosti pro osvětu spisovatelů http://sosaci.net/user/46. Autor je taktéž výtvarník, nyní se zaměřuje především na tvorbu Noldorských kostýmů a budování elfí kultury a životního stylu v realitě. Ianto se ve svých dílech občas zaměřuje i na slashovou tématiku.


Článek se seznamem většiny dostupných povídek tématicky se vztahujícím k hobitům naleznete zde: http://mittalmar.blog.cz/1407/seznam-hobitich-povidek (Prosíme o shovívavost. Když jsme ho sestavovaly, bylo nám přibližně patnáct)

Ze soudku parodií můžeme zmínit články "Jak by Pána Prstenů napsali jiní". Reálie PP zasazené do jiných známých děl.
A samozřejmě i PP ve stylu Montyho Pythona -

Podobným počinem je dnes již legendární Povídka o Gandalfovi a Stínovlasovi, kombinující všechny možné známé pohádky. Autorkou je Tess.

Pravděpodobně jeden z prvních českých textů inspirovaných Silmarillionem. Zcela netypicky ve formě spíše divadelní hry. Ohně v Losgaru od Sammael.


O tatíčcích a učení od Silverin je jedna ze dvou zcela typicky parodických sérií na téma "sešli se v Roklince". Doporučujeme nebrat vážně a dobře se bavit.


VKEŘ aneb Výroční konference elfích říší je Almarilionin překlad anglického originálu od Master Erestor. Povídka má mnoho dílu i sérií, vše značně na vlnách elfí parodie. Na stránce Labyrintem slov lze najít i další povídky související se Silmarillionem.


Nirnaeth Arnoediad od Heleny Štěpánové se nese v podobném duchu jako předchozí dvě díla, ovšem se Silmarillionským tématem. Feanorovci píšou dopis Thingolovi a žádají o navrácení Silmarilu...


No a samozřejmě je velkou zásobárnou povídek, především s hobití tématikou, i Mittalmar. Autorsky tvůrčí jsou či byly všechny čtyři správkyně blogu, nejvíce ale pravděpodobně Irith.
Nabízíme i možnost povídek na přání :-)